V rozkvetlý předvečer...

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

První čtyři verše znají všichni...já si pamatuji ještě pár dalších...a babi a kostnatý rétor snad umí Máj celý nazpaměť.
Nejprve jsem chtěla vypsat něco z Frieda, ale...mám v té knížce moc záložek a poznámek a nevím, jestli je teď chci číst. Pak jsem chtěla vzít Gellnera. Z toho taky sešlo. Hned poté jsem upřela zrak na drobnou knížečku s růžovým obalem - Seifert. Ne, toho taky neotevřu. Všechny ty nejkrásnější mám spojené s ním. Všechny ty, které jsem si četla nahlas.

Dnešní článek je díky Máchovi umělecky hodnotnější než ten zítřejší. Zítra očekávejte anafor plný počin, jež nebude pocházet od žádného básnického génia.
Zítra to jen publikuji. Okomentuji to dnes, jelikož pod to ani nad to už nechci nic jiného psát. Bude to prvomájové, bude to bez cenzury a možná se to sem nebude hodit, možná to pro černočenou tmu nebude vhodné...JENŽE...není příležitost k tomu, abych to vyslovila; na dopis je pozdě - a jestli ne pozdě, tak brzy a...jinak to neumím.
Zítra začíná můj měsíc a zítra publikuji něco neobvyklého.

A zítra bych nejradši ani nevstala z postele. Kdyby neměl přijet Hrošokožec (mimochodem, přemýšlela jsem nad tím, proč mu tak říkám a trvalo mi dlouho, než jsem si vzpoměla), tak mě nikdo nedostane z pokoje.
Zítra to nebude tak úplně veselé. Nu, co...budu se těšit z tulipánů, které nám pomalu odkvétají na zahradě, tentokrát se neprojdu pražskými parky a neuvidím modré ODS balonky...nedám si mléčný koktejl v Trafice a nebudu hledat rozkvetlý strom.
A víte co?
Je mi fakt smutno.


Nemám ráda fyziologické reakce ve formě srdce v žaludku nebo v krku; sevření průdušnice a rozmazání řazenky.

Koupila jsem si tu hnusnou fialovou flašku. Jen pro tu etiketu. A je fakt ošklivá.


Chci aby se zítra stal zázrak. Já vím, chci moc.

Záliba v citacích o citech. ROZUMné.

Facebook - nebudu se k němu nějak obecně vyjadřovat. Trošku ho zkritizuji, ale pak také náležitě vychválím...a zaměřím se na konkrétní případy.

Statusy "přátel" na Facebooku jsou občas šílené. Zvlášť, když si čtete, co právě dělá dívka, s kterou jste chodili do třetí třídy. Stále miluje koně a honí se jí hlavou všemožné zvířecí nemoci a důvody, proč její hřebeček pokulhává.
Stejně tak se mi nelíbí kvízy, které si neustále vyplňuje jeden můj cholerický spolužák - ano, ať si zjišťuje, jestli je v posteli jednička, zda přitahuje dívky bez jednoho prstu na noze nebo třeba jestli to preferuje nahoře nebo dole (což by měl vědět nejlépe sám), ale publikovat to nemusí ;)
Občas zanadávám na nespočet requestů, přiznávám.

ALE

Propracované spolubydliččiny statusy, jako například: "Michaela Vebrová is poised to poison you with her poise: although she suffers from mareklessness, she actually likes water containing chlorine. And has become a third conditional professional."
NEBO
Karibské fotky mé vzdálené příbuzné a statusy starých bratrů skautů z Bělohorského oddílu, mě nesmírně obohacují.
...na spolubydliččin status odpovídám: "Marie Salomonová admires her roomie and thinks she has something in common with her - she also suffers from "lessness" of a person beginning with "mar"."
U fotek z Karibiku se vždycky pěkně zasním a dnešní status Kuduka, skautíka bělohorského, který obsahoval pouze link na výbornou stránku, kvůli které vlastně píšu celý tenhle článek, mě nesmírně obohatil...

Než přejdu k psaní o výše zmíněné stránce, dovolte, abych se vyjádřila k mému virtuální farmaření. Před pár dny jsem ještě pečlivě sázela rajčata, jahody, kukuřici, rýži, pšenici a brambory, ale...jak tak nějak postupně všechno vzdávám, přestala jsem i s tím :)
A ještě něco...jednu dobu jsem chtěla mít v kolonce "Relationship status" něco jako "In a relationship with ...", ale nyní si uvědomuji, že úplně stačilo to "In Relationship"...


A teď už k té výborné stránce - "Personal Development for Smart People"! Četla jsem zatím jen pár článků, ale dva z nich mě zvlášť zaujaly.
Podotýkám, že stránky jsou v angličtině ;)
První: http://www.stevepavlina.com/blog/2005/12/graduating-college-in-3-semesters/
Druhý: http://www.stevepavlina.com/blog/2005/08/how-to-decide-when-to-end-a-long-term-relationship/
- klikla jsem na jeden z článků v "best of", jehož titulek mě zaujal - tedy, ony jsou všechny ty titulky poutavé, ale uznejte, že tento...
...a dovolím si něco odcitovat:

"(...) There will be pros and cons in every relationship, so how do you know if yours are fatal or tolerable or even wonderful? The cons tell you to leave, while the pros tell you to stay. Plus you’re required to predict future pros and cons, so how are you going to predict the future of your relationship? Who’s to say if your problems are temporary or permanent?"
...
"(...) Did the person making the stay-or-leave decision feel s/he made the correct choice years later? If the couple stayed together, did the relationship blossom into something great or decline into resentment? And if they broke up, did they find new happiness or experience everlasting regret over leaving?"
...
"(...) Or a relationship with a workaholic who makes 10x your income? Would you like to know how such relationships tend to work out if the couple stays together vs. if they break up?"
...
"Kirshenbaum explains that where a break-up is recommended, it’s because most people who chose to stay together in that situation were unhappy, while most people who left were happier for it. So long-term happiness is the key criteria used, meaning the happiness of the individual making the stay-or-leave decision, not the (ex-)partner."

- celý ten článek je o knize, která může soužit jako návod pro jakousi "vztahovou diagnostiku"...nakonci je uvedeno asi 11 otázek (z celkových 36), které si můžete položit... Je to vskutku zajímavé :D

Jedna paní říkala, ať nechám rozum pracovat..., ale ať se nesnažím obelhat sebe samu. Někdo jiný zas říkal, že jsem si něco vysnila. Mám pocit, že v některých záležitostech stojí rozum na vedlejší koleji..., i když v případě "vyléční se" by se měl člověk asi přemoci...



Zdá se mi, že je to horší a horší...dnešní ráno bylo zase kritické. Není příjemné se budit se slanýma očima...

Opět jsem nenašla žádný vhodný obrázek...v pátek bude...

Bez kompasu se špatně pluje. Hlavně ráno a večer. A vlastně celý den.

Hned v začátku bych chtěla poděkovat Vaškovi za pohotovou resuscitaci mého pradědečka počítače. Teď už má jen lehkou rýmičku - "stala jsem se obětí softwarové kriminality". Z toho prý ale bude také brzy vyléčen.
Vašku, máš u mě pivo ;-)


Čas daleko pomaleji utíká a všechno je takové nejisté (některé věci jsou ale jisté až moc). Spousta věcí mi připadá zbytečná. Bez mapy, buzoly, vesel a kormidla pluji neznámo kam. Ač to tak možná nevypadalo, byl takový můj kompas. Zasekla jsem se.

Hází "to" se mnou ze strany na stranu. Chvilku se můžu soustředit a pak dlouho ne. Občas napíšu dobrou slohovku a pak se mi nepovedou dva testy za sebou... Včera večer jsem si vyhlídla pár univerzit, ale nebyla jsem schopná udělat ani jeden úkol... Prý to bude ještě trvat. Ach ano, vím, jaký je ten čas léčitel, a že nic jiného nepomůže...takže mi asi nezbude nic jiného, než se vzdát a čekat...

Venku je převážně hezky a občas se i směju. Ano, venku a mezi lidmi to buďto na chvíli jde anebo to musí jít, takže nemám moc na výběr. Pak vždycky zapluji na kolej, do pokoje nebo někam za koleje na lavičku, kam nikdo nechodí a všechno jde ven. Ještě nebylo dne, který bych si neosolila. Jak řekla jedna paní: "Pěkně se vyplačte. Jedno pozitivum to má - pravidelným a přirozeným vyplachováním očí předejdete jakékoli oční infekci!" anebo "To jste si opravdu myslela, že můžete svůj mozek takhle oblbnout? Zrovna ten váš mozek jednoduše pochopí, že jste si nabrala tolik práce proto, abyste sama sebe klamala. Ne, ne - takhle to nefunguje."

"Reaview" a "Cowboys and Kisses" jsou dva zaručené Anastacia hity, které mě buďto zaručeně uklidní nebo jistě dostanou do kolen... - ano, pochopila jsem nyní dokonale to, co mi Dynamit jednou popisoval. Tenkrát jsem si jen matně vybavovala, jaké to je. Teď už to přesně vím. Je to strašné. "Stojíte uprostřed pokoje a najednou se všechno zastaví. Ve vteřině klečíte na zemi a úplně se vám zkřiví obličej. Špatně si při tom dýchá. A cítíte, jak je každá buňka vašeho těla smutná." No, takhle nějak to popisoval on. ...a já nemohu než souhlasit.

(...)
Waitin' on the day you walk back in my life
Like a new born child, you made me smile
Then stole my heart away
(...)
Why do I keep holding you
When all you do is hurt me?
All my friends say I should let you go
So afraid that I might see
I can't keep on living life like this
Up and down in and out
I wonder, is this world just a cowboy and a kiss?
Or should I choose another?
(...)


Minulý týden v sobotu jsme se byly s Miši fotit. Asi pět hodin jsme v jednom obýváku na bílé a později na černé plachtě vymýšlely všemožné šílenosti. Výsledek stojí za to. A bylo to fajn. Teda, ne že bych se nebála vlézt k tomu fotografovi do bytu, ale nakonec se ukázalo, že je jen zvláštní :D
Časem nějaké ty obrázky zveřejním..., ale k tomuhle článku by se asi moc nehodily ;)

Začala jsem sjíždět seriál...a baví mě to. Aspoň něco..., protože na to musím jít pomalu. Anebo..."to" spíš musí přijít pomalu za mnou... Už se těším, až zas budu ráno ráda vstávat a večer budu moct usnout. Rána a večery jsou nejhorší. A někdy i to mezi tím...

Cituji. Jsem citlivá. Necítím se. A nad stolem mi visí jedna suchá růže...

Že bych tento příspěvek nějak ozvláštnila, když je dvoustý?

Rozhodla jsem se pro dlouhou citaci z knihy od té, co kdysi měla brouky v hlavě... Dostala jsem ji k Vánocům, ale přes práci do školy, čtení o penicilinu, Marketu Lazarovou a Barona Prášila jsem se prokousala až nyní. Ano, času mám ve čtvrtek více i z jiných důvodů...
Inu, otevřela jsem tu útlou knížku teď, když mi není zrovna hej. Teď, když ať dělám, co dělám stejně si každý den trochu popláču. Teď, když mě spousta věcí vůbec nebaví a nevidím v nich smysl. Teď, když se mi stýská...
Mathias Jung, německý psycholog, mi v knížce "Malý princ v nás" osvětlil nejen některé vskutku zajímavé okolnosti života Antoine de Saint Exupéryho, které tohoto letce-filosofa zajisté ovlivnily při psaní knihy, již považuji za svou bibli, ale také jako by mi říkal: "Koukej!" ...a tak tedy koukám. Zírala jsem do té knížky včera odpoledne a dneska v autobuse. Je protkaná citáty z Exupéryho děl, zvláště samozřejmě z Malého prince. Nejen, že mě láká přečíst si od něj i něco jiného, ale asi si po sté otevřu tu mou stálici.

Tak tedy tuto pasáž jsem si dnes v autobuse založila:

"Růže na planetě Malého prince zraňuje svou krásou, a navíc má čtvero ostrých trnů. Malý princ však, stejně jako každý z nás na počátku svých erotických vášní a erotického utrpení, dosud nedokáže pochopit, že láska a trápení patří neodlučně k sobě, jak se zpívá v milostných písních vrcholného středověku. Ještě je v lásce nezkušený. Ještě nedokáže stanovovat meze. Ještě má sklon dělat z lásky pěstitelskou stanici a formálně zadusit svou růži - svou ženu - skleněným příklopem svých charitativních inscenací.
Školákovi lásky se ještě nedostává dechu na schopnost vztahu. Rezignuje: A tak Malý princ, ačkoli měl dobrou vůli mít ji rád, o ní brzy zapochyboval. Bral vážně bezvýznamná slova, a byl proto velice nešťasten. 'Neměl jsem ji poslouchat,' svěřil se mi jednoho dne. 'Květiny nesmíme nikdy poslouchat, Musíme se na ně dívat a vdechovat jejich vůni. Moje květina naplňovala vůní celou planetu, ale nedovedl jsem se z toho těšit.' "

...

"Tehdy jsem, myslím, nedovedl nic pochopit. Měl jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov. Obklopovala mě vůní a jasem. Neměl jsem, myslím, nikdy utéci. Měl jsem pod jejími chabými lstmi vytušit něžnost. Květiny si tak odporují!..."
- toto je úryvek z Malého prince, následuje jedna z mých oblíbených vět. Věta, která má něco do sebe. Ale už zde, v černočerné hvězduplné tmě, minimálně jednou zazněla.

...a následuje zase něco od Junga...

"Musím utéci od světa a od lidí, které mám sebevíc rád, abych se v době odloučení mohl otevřít pro nové krajiny své duše a vyvíjet se. O tom, jak bolestný tento proces je, by mi mohlo vyprávět mé vnitřní dítě, kdybych se ho v hlubokém ponoření otázal. Teprve když naleznu sám sebe, mohu se vrátit ke svým milým a milovat svou "růži". Odloučení je tedy vlastně rozpuk - ale je bolestné jako amputace bez narkózy.
Schopnost rozloučení a odloučení je demarkační čárou mezi dětstvím a dospělostí. Děti nesmějí odcházet. Dospělí odejít mohou."

- Kromě faktických informací o životě Exupéryho a úryvků z jeho děl obsahuje kniha Malý princ v nás i takováto autorova zamyšlení.
Báro, tohle se Ti povedlo! Vytáhla jsem tu knížku s tím, že si prostě zase jednou konečně budu číst...a co se z toho vyklubalo? Jako by mi ji tam někdo nastražil... Ještě nejsem u konce. Ke kapitole "Láska" jsem se ještě nedostala. Četla jsem Politiku, Strach (ten byl hodně dobře popsán), Krizi a Dítě ve mně...

Mám dneska smutný den. A taky jsem unavená. Zítra budu mít akční odpoledne, takže bych už měla zalézt do hajan. Aspoň že se mi dneska chce, včera to bylo šílené...
A zase jsem neudělala toho Shakespeara... když už ho ale musím po druhé číst, odcituji něco ze Snu noci svatojánské... Je tam teď pro mě spousta zajímavých dialogů i monologů...dovolila jsem si vybrat tento:

Demetrius: I love thee not; therefore pursue me not.
...
Helena: We cannot fight for love as men may do; We should be wooded, and were not made to woo.

Lepší by bylo, kdybych si dovedla představit, že je tma tmoucí...

Celé dny mi zní v hlavě jen ta jedna již zmíněná pohádková písnička...ale včera jsem ji na několik hodin vyměnila za Fixu. Skákala jsem a křičela, zpívala a tancovala. Chvílemi jsem dokonce na nic nemyslela, ale jenom chvílemi...

Potkala jsem tam hned několik lidí, s kterými bych vůbec nepočítala. Jednoho kytaristu a zpěváka, který se ještě před pár týdny taky neměl zrovna fajn a teď zabojoval... Jednoho Mišího kamaráda, kterého jsem naposled viděla v červenci na Fixe; Dáši "ženáče"; jednoho Tomáše, co má zvláštní pohled a kdysi vypil hodně mojita; Káju, která už vůbec nevypadá jako metalistka a aby toho nebylo málo, objevila se tam jedna houbička, která u nás učí chemii... Musela jsem se smát.

I přesto, že se mi cestou domů příjemně motala hlava a měla jsem za sebou endorfiní zážitek, myšlenky běhaly v hlavě jako zběsilé. Zvlášť když jsem viděla, co udělal ženáč... Nelíbilo se mi to, ale ještě víc jsem si uvědomila, co jsme to proboha řešili za malichernosti. Znovu jsem mohla vidět, že permanentní zamilovanost nemůže existovat do nekonečna, ale že není tolik věcí, co by spolu dva nemohli zvládnout. - pokud ovšem oba chtějí, pokud jim na něčem záleží, mají na čem stavět a jsou přesvědčeni, že jim je lépe, když jsou spolu.
Už proto mi pak zas mozek pracoval na plné otáčky a pokračovala jsem ve vymýšlení tisíce a jedné teorie. Je to ale stejně zbytečné, protože tím ničeho nedosáhnu. Dovedu si představit, že by pak byl proces smiřování se s realitou o něco urychlen, to je jediné. Asi ale žádná odpověď neexistuje. Nebo třeba ano, ale z nějakého důvodu se ji nedozvím. Co už? Co já s tím nadělám? Můžu dál být, být tu. Můžu si dál zpívat svoji písničku, můžu dál po očku pokukovat, můžu dál doufat v nemožné a můžu si vlastně dělat téměř co budu chtít... Teď už prý můžu i někdy přijít. Ale něco mi říká, že bych ještě chvilku chodit neměla. Mám pocit, že "kdyby se mnou chtěl být, tak se mnou je". Kdyby záleželo jen na mě, já bych přicházela každou chvilku. Dneska už jsem se tu na té židli úplně cukala :D

Ale byla jsem dneska statečná :) A usmívala jsem se, jak jen to šlo... Falešný úsměv taky úsměv!

A včera, včera jsem si zas uvědomila, jací jsou to skvělí lidé. Jakou mají starost, a jak jim není všechno jedno... Říkala jsem si, že nevím, jak moc tomu můžu věřit, ale vzápětí jsem se za to strašně styděla. Vždyť "Kdyby za mnou nechtěli jezdit, tak za mnou nejezdí." -no to mi taky mohlo dojít dřív, že? Přicházela jsem uplakaná z mostu, kde jsme kdysi sedávaly s Miši a odcházela jsem zase o něco víc smířená s tím, že to není tak úplně na mně..., a že nejsem jediná, kdo nic nepochopil a vůbec... Cítila jsem se tak nějak lépe.
Stejně jako dnes odpoledne... Jenže to byl asi nějaký plamínek falešné naděje, který se rozhodl revolucionářsky zasvítit. Takže teď celý večer sedím, a jelikož ráda usilovně pitvám a přemýšlím, zaplula jsem zas do tmy, někde to tam doutná, to ano..., ale... lepší tohle a náhlé světlo, než plamínek a pak tma tmoucí.

Fixa zpívala...

"Chci zařvat, běžet, letět pak Tě obejmout..." - jako jedna z posledních písniček zazněla Trampolína...a to už jsem měla zas myšlenky tam, kde poslední dobou skoro pořád...

"Peréz jde v davu ulicí s nikým se vůbec nebaví, monotónní chůzi nemění, nezrychlí ani nezpomalí...
V parku potká dobrou náladu, a tak ji ihned otráví...
Jde s otráveným výrazem, plive na rozpálenou zem, oči si stále schovává za černým neprůhledným sklem..."

"Měla nůž v břiše - od démona babaje takový vyznání lásky, zpívala...
Co budete dělat až z vás bude taky krev stříkat? Tak jako ze mě tady a teď...
Co budete dělat až z vás bude taky krev stříkat? Nezadržitelně, pořádně..."

...no prostě samé moje oblíbené...jen na ty Samurajský meče - její dlouhý rusý vlasy, co se dotkly jeho řasy, tak se nadechl a neřekl nic - nedošlo. Taky tam chyběla Chanson zpívající Francouzska a nehráli Iluzi (možná je to dobře, ta by mě asi dostala :D)


Ale jinak byl dneska na nynější poměry výjimečně krásný den, jen ten večer jsem měla nějaký smutný...

Víte co? Četla jsem si články z minulé zimy - prosinec a leden a tak...a je to tam, věděla jsem to. Ale teď musí zákonitě přijít znovu ta otázka: "Co já teď s tím?" Já nezmůžu nic...

Písničky...a spousta s nimi spojených asociací...

Neotevřela jsem ani jednomu koledníkovi a v nočním oblečku jsem se válela v obýváku na koberci... V televizi dávali jednu obyčejnou pohádku. Nic moc. Ale už dlouho mám ráda její ústřední písničku... Bylo mi u níc smutno. Ale to je mi teď vlastně permanentně, pokud zrovna netelefonuji s Vebříky a nekoukám na jejich bílé zuby webkamerkou...

Před chvilkou mi přišel jeden moc milý Velikonoční pozdrav od jednoho frajera s šátečkem...ten mi taky chybí... Tolik jsem toho o něm slyšela, měla jsem tu čest poznat ho a teď...
Jsem zvědavá, jak to dopadne ve středu...Bude to zvláštní. Nedovedu si představit, že by něco takového navrhli naši. Uvidím, kdyby bylo nejhůř, vyřvu se na Vypsané fixe hned pár hodin poté. Snad nebudou hrát Iluzi.


A ta písnička...

Až mě budeš chtít

Až mě budeš chtít, já budu mít, 
co žádný nemá. 
Až mě budeš chtít, jedenkrát. 
Až se budem znát, budem se ptát, 
co nás dva čeká 
Až se budem znát jedenkrát. 
 
Budem chtít lásku na sto let, 
za ní jít a znát ji nazpaměť.  
Co může být víc než mít někoho rád? 
 
Najdem svůj ostrov pokladů, 
na něm já s tebou zůstanu. 
Co může být víc než mít někoho rád? 
  
Až se budem brát, bude znít chór 
všech zvonů světa. 
Až se budem brát jedenkrát. 
Až pak budem chtít - budeme mít, 
co žádný nemá. 
Až svět kolem nás, jedenkrát. 
 
Budem chtít lásku na sto let, 
za ní jít a znát ji nazpaměť. 
Co může být víc, než mít někoho rád? 
Žádný pláč, žádné trápení, 
kolem nás - nikdy už není. 
Co může být víc než mít někoho rád? 
 
Budem chtít lásku na sto let, 
za ní jít a znát ji nazpaměť. 
Co může být víc než mít někoho rád? 
Každý den místo zázraků, 
stačí nám nebe bez mraků. 
Co může být víc než mít někoho rád? 

Budem chtít lásku na sto let 
za ním jít a znát ji nazpaměť 
Co může být víc než mít někoho rád?


Mít rád evidentně nestačí...

Jediný rozumný obrázek (fotku), kterou bych měla zájem publikovat k
tomuto článku, nepublikuji.
Nepřísluší mi to.

Vracím se v čase... Kdybych si oči vyplakala...

...a jako moře byl můj žal...

Největší problém mi činí asi písničky ze Starců na chmelu...a pak taky z Lotranda a Zubejdy, osamocená jízda v kupé vlaku a procházky po Malé Straně a Újezdu.

Vrátila jsem se z Dolní Lipiny u města Rozbřesku. Bylo to tam báječné. Dostala jsem super ponožky s ovečkou. Jen mě trochu bolela hlava a zdál se mi ošklivý sen...a pořád jsem měla v hlavě to samé.
Ale mám slabost pro Vebří rodinu. Jsou skvělí. To nejde slovy popsat...

...

Mám ráda všechny Tvoje nálady, i ty zamračené.
Mám ráda Tvoje vtípky a poznámky.
Mám ráda Tebe.

Tebe, i Tvou občasnou nedůtklivost.

Miluju Tvůj smích.

Vím, nestojí to jen na mně a jsem tedy asi docela sobecká.

Chybíš mi, moc...

Snad je mu i líp a má větší klid, protože jinak už bych v tom vážně neviděla smysl...

Víte co??? Já jsem si prostě a jednoduše otevřela staré složky v počítači a početla jsem si, co jsem kdysi psala...co jsem psala v březnu a dubnu 2006...
Je to smutné, ale je to tak...cítila jsem se tehdy zhrzená a zklamaná. Byla jsem smutná a neuměla jsem s tím zacházet. Překvapovala jsem svými reakcemi sebe sama... Nechápala jsem a nevěřila... Psala jsem smsky, které jsem neodeslala; psala jsem dlouhé wordové dokumenty a později i na blog... Ano, to tehdy jsem založila Marí's Head. Počátky Hvězduplné Tmy jsou ale smazány. Některé z nich se u mě v počítači ještě zachovaly, a když si je teď čtu, říkám si, že jsem o několik desítek procent silnější. Psala jsem taky komentáře k pasážím z Malého prince...ty jsou ale moc osobní...je tam o růžích, o princi a o tom, jak jsem to všechno vnímala já. S odstupem času je docela zajímavé si to přečíst. Zajímavé a děsivé. Teď se děsím taky. Děsím se, že se mi už nikdy nevrátí...

Pro ilustraci přikládám citace z několika počítačových vypsání... Z dávného blogu nic, to bych neuměla vybrat a vůbec...

"...Ale už mě po několikáté nepřivítá polibkem, ba ani tím sebemenším pohledem. Možná, že pak někdy přes den prohodí velice, ale velice potichu „ahoj“ nebo „čau“. Dneska jsem ho potkala na večeři. Úplně mě ignoruje. Je mi to líto, ale vím, že se se mnou nebaví kvůli tomu, abych to neměla těžší. Bojím se toho, že se teda se mnou „pořádně“ nebude bavit už nikdy. Škoda, je to fajn kluk… ..."

"...Naprosto ze dne na den změnil denní režim a nebylo vidět jakékoliv tápání ani zaváhání. ..."

"...A co by vám dala malá, viditelně neviditelná, zraněná, ale o zážitky bohatší holčička za radu? Neříkejte napořád, říkejte stále ještě pořád. Je to delší, ale pak to možná méně bolí. A když přijde štěstí, jděte do toho po hlavě. Dejte do toho všechno! Jinak si to nemůžete užít a až to skončí, budete stejně zklamaní…třeba ne tolik, ale zas nebudete pamatovat tolik toho nádherného, opravdu nádherného pocitu štěstí. ... A co takhle přestat s tím, že všechno má svůj konec, takových ještě bude, když všichni víme, že konce jsou, ale být nemusí, a takový už žádný nebude. Nebude ani takové štěstí (a to neříkám, že menší nebo větší) ani taková stejná nová poprvé ani takové stejné nové zkušenosti a už vůbec ne takový stejný člověk. Každý je jedinečný. Nikdo vám nikoho nenahradí. ..."

"...A on tam sedí, směje se a pije Sprite. Šťastnější, než kdy předtím…kdo ho zná, si toho prostě musí všimnout! …"

- tak i takové věci jsem tehdy psala... Převažovaly zoufalé výkřiky, ale ty jsou taktéž nepublikovatelné.


Jdu si vybalit batoh. Hezký večer.

Ranní Dolnolipinský strach...

Včera jsem dorazila do Dolní Lipiny u města Rozbřesku, poznala konečně legendární babičku a hrabala listí. Cesta vlakem byla docela nudná. Chtěla jsem číst, ale pořád jsem poklimbávala. To je asi dobře, protože mám hlavu tak akorát k prasknutí...
Za ten týden, co ten, jenž je před N. nepíše na dobrou noc a dobré ráno, nedává pusu na snídani a nemůžu za ním jen tak přijít, i když je hezky a hned bych ho chytla za ruku a vytáhla na přehoz, jsem se moc nepohla z místa. Prý se mu stávám vzdálenější. Co k tomu říct...? On ode mě asi nechce slyšet nic, jinak by neodcházel...
Bojím se, že na mě zapomene. Že budu jednou z mnoha holek v sukni a s výstřihem. Že už nikdy nebude mít chuť mě jen tak vidět... Že...

Za ten týden jsem tolikrát šáhla po mobilu a začala psát sms-ku...tolikrát jsem uložila mail do složky koncepty a tolikrát jsem se musela držet, abych se nerozběhla a...
Vždycky to bylo o tom samém. Chtěla bych, aby věděl, že jsem pořád tady. Že mi chybí. Že se mi bez něj špatně směje. Že kdykoli by přišel, povídala bych si s ním (o což prostě nestojí, chápu...). Že kdyby ho za pár měsíců napadlo mě vidět, může se klidně ozvat sám... A já nevím, co ještě...

Dneska jsme spolu měli odjíždět pryč. Myslím, že by se tím spousta věcí vyjasnila. Upekla bych mu koláč a v noci bych se přitulila...to už taky asi nebylo to, co chtěl. Sobecky jsem si šla za svým a neohlížela se na něj? Když jsem se na něco zeptala, často nepřišla odpověď... Kruci... Teď už stejně sama nic nevyřeším. Láska je tvoření - každou minutu musíme o ní usilovat... Oba.
Ale je to celé nešťastné. Takové hezké prázdniny jsme mohli mít..., ale to se mu asi taky nechtělo. Tak proč celou dobu nic neřekl? Všechno je řešitelné. Jen se musí chtít. Nebyla jsem dost dobrá, tak nechtěl... Chce být sám anebo jen nechce být se mnou? Odpověď je bohužel asi jasná. A moc mi nepřidá... Nejsem totiž z těch, co by si řekli, že když mě nechce, tak za to nestojí. Znám ho tak dlouho, že vím, že za to stojí.
Takových moc není. Takových, co nosí tulipány, doprovází domů, starají se a pečují, otevírají dveře, jsou věrní a rozumí vám. Je pravda, že poslední dobou to nebylo úplně růžové, ale všechno to mělo řešení. Ehm, očividně nemělo, protože do toho už nechtěl investovat...což je škoda, jelikož jsme měli dle mého názoru pěkně našlápnuto. A ten vánoční dopis, v němž bylo ono zakázané slovo...co se stalo mezi koncem prosince a dubnem? Kde nastala chyba? Byla jsem možná moc kritická... Z rádia hraje Angie a mně je smutno...

Má hvězduplná tma má zataženo. Chci utéct někam daleko... Dlouho jsem se necítila takhle mizerně.

Takového času…a takových snů…

Když nad tím teď tak přemýšlím, je jaro. Stejně jako onehdy. Na jaře bývám nejhorší. Možná, že jsem si to ani neuvědomovala, ale třeba to bylo i těmi náladami... Království za lásku, za slova, za omyl!

Z pavoučí sítě uletivší motýli

Zmizela láska, zmizelo snění...
zmizelo sladké opojení.
Když naposleds' mě hladil po šíji
a já cítila v břiše motýly,
věděla jsem, že je to ze zvyku.
Vzdorovala jsem tomu návyku.

Nešlo to lehce, nejde to ani teď,
odolávat pokušení, necítit Tvůj tepý dech.
Když slzy kanou do polštáře,
to už i pavouk síť svou páře,
by našel místo, kde je děravá.
Tak jako já si tiše nadává.

Pak o půlnoci s havou skloněnou
rozmlouvat nejde již ani s ozvěnou...
Byls' skoupý na slovo, ale vždycky jsi tu byl,..
Království za lásku, za slova, za omyl!
Paprsek dopadá na zídku v sadu jako kdysi,
kde je mé druhé já? Potichu popláči si.

Korunní s kapkou lásky...

Tak mám svojí vodu. Májovou. A na etiketě má rozkvetlý strom a nápis "Bez lásky uschnete".
Krásné. Asi by mě s ní měl někdo polít. Pomalu usychám.
A co vlastně budu dělat 1. Máje? (řečnická otázka, zůstává bez odpovědi...)

Chybí mi. Chybí mi můj vrchní zalévač. Už mi nepřísluší ho takhle nazývat..., ale představa, že si najde jiný strom, mě upřímně děsí.
Mám takovou chuť za ním jen tak jít a povídat si s ním...jenže...povídala bych asi jen já. A k tomu...asi bych ani já nepovídala, jak se mi vždycky rozklepou kolena, když ho vidím. A ke všemu...přesně proto se mnou není. Nechce, abych s ním byla, abych za ním chodila a abych se s ním nedejbože bavila...Takže by to bylo neskonale hloupé. A nedůstojné. A vůbec. ...proti celému konceptu jeho rozhodnutí.

Naštěstí mi malá Tylli zvedla náladu, protože dneska to byl boj.
Nejen, že jsem za necelý týden zhubla 3 kila ani nevím jak, ale pořád mě bolí hlava a nemůžu se na nic soustředit...nemluvě o tom, že téměř nemohu poslouchat hudbu. A pomalu to přestávám dobře snášet. SAMOTNOU mě udivuje, jak často se usmívám, protože uvnitř to bolí a svírá. Takové prázdno...

Celý tento článek měl původně informovat pouze o existenci té nové vody...
...jenže...jaksi...ty asociace...spojeny s tím, že stejně celé dny na nic jiného nemyslím...

Časné ranní vstávání aneb Tělesná schránka se zvedla z postele. Brzy.

Znám ho od svých třinácti.
Dala jsem mu kus dětství, nejšílenější puberty, ale i první jisté kroky a rozhodnutí. Emoce, city, čas...stud...

Je mi smutno, co víc říct... Dýchám, ale hlava tak bolí...a uvnitř svírá cosi jako prázdnota. Utekl ze mě, ale já mám pro něj vyhrazeno takového místa...

Když mi včera ten usměvavý dvoumetrový vychovatel položil ruku na hlavu a zeptal se, co je, píchala jsem zrovna špendlíky do nástěnky. Řekla jsem, že nic a pak mi pomalu začaly stékat slzy po tvářích.
Jsou to takové návaly. Nepláču celý den, většinou mě to popadne na dvě minuty, ale předtím i potom se nemohu soustředit a myšlenky běhají hlavou jak šílené...

Hlavně ať prý moc nemájuju. A já si říkám, hlavně ať to nedopadne jako kdysi...

Děkuji maminko, děkuji tatínku...obdivuji Vás.

Omnia vincit amor?

To, co cítím, se nedá popsat slovy.
Strach, smutek, něco uvnitř mě svírá, každou chvíli mi začne hrozně bít srdce a dech se krátí...
Zní to přehnaně, klidně tomu nevěřte, ale je to tak.
Mám strach ze všech těch fotek, ze všech vzpomínek, ze všech volných minut, prázdnin a slunečných dnů.
Nedovedu si představit, jak budu fungovat. Bojím se, že jsem právě ztratila drive. Kus sebe. Chyběl mi, i když stál vedle mě. Myslela jsem si, že na všechno vyzraju prací, i z bezpečnostních důvodů jsem si toho nabrala tolik..., ale teď se bojím, že jsem se zastavila. Já jsem se zastavila a všechno kolem jede dál.
Jak dlouho to bude takhle neskutečně bolet? Proč teď, když začlo jaro? Proč teď, když budou kvést tulipány? co budu dělat 1. Máje? Klepu se.
Čtu maily, čtu maily, v nichž jsou viditelné smíšené pocity, ale i zklamání těch, kteří ho mají nejradši.

Dlouho jsem nepsala.

Je mu líp? Je šťastnější? Prý, že mně bude lépe. Není. Určitě se časem zase usměju, ale ne tak, jako s ním. Dala jsem mu všechno, všechny poprvé, všechny nejcennější chvíle, spoustu emocí a citu. Dal mi lásku, oporu, hodiny smíchu, nespočet krásných okamžiků... A teď tu není.
Budu vedle něj s pocitem, že je tak blízko a stejně ho nemohu mít.
Ještě minulý pátek chtěl, abych mu napsala, že jsem v pořádku dorazila domů. Tento pátek už ho to nezajímalo. Ještě ve středu mi psal na dobrou noc...vždycky říkal, že to není ze zvyku, ale proto, že mě má rád. Ve čtvrtek už nenapsal. A nenapíše. Ale rád mě prý má. Bolí to. Moc.
Posledních čtrnáct dní jsem psala básničky a přemýšlela o nejhorším. Ale tolik jsem věřila...
Prý, že mohu kdykoli přijít..., ale jak ho znám, tak on určitě nepřijde. A už se ani nebudeme moc potkávat. Po tak dlouhé době to bude těžší, než si vůbec dovedu představit. Samozřejmě pro mě.

Věřím tomu, že má city. Každý je má. A jestli mě má rád, musely ho ty mé slzy tak bolet...nezaslouží si to. Někteří dokonce říkají, že on si nezalouží mě (dokonce i jeden, od kterého bych to nikdy v životě nečekala, protože ho bezmezně miluje). Že prý se k sobě nehodíme, říká on. Máme se rádi, říkám já. A kdybychom jenom trošku chtěli...kdyby jen trošku chtěl.
Na nikom mi tak nezáleží, jako na něm. Snad mu bude lépe. Jen ho nechci úplně ztratit, když se máme rádi.
Jedno je ale jisté, zranil mě. A moje čtvrteční slzy (a možná i ty z jiných dnů) asi zase zranily jeho... Tak jsme se zranili navzájem či co... To bylo zajisté zapotřebí, že?

Hrošokožec a Spolubydlička... Dam a Miši... Děkuji.
Zase se na chvíli odmlčím. Čím delší text, tím více slané vody v klávesnici...
Zhluboka se nadechnu...a...už mi zase šíleně bije srdce.

Barvičky tentokrát nejsou zapotřebí...a venku je tak krásně...úplně na červený přehoz. Sama? Ne.