(H)MMMM-Malá Mája Moc Myslí-HMMM...

Takže hned úvodem...blog je ve stádiu rozkladu... Jen tak se rozhodli změnit celej systém, a jelikož je ten můj blog docela obsáhlej, tak mi napsali, že to u těch větších blogů bude trvat dýl a prosej o strpení...No fajn, tak jo...mně je to jedno...Myslíte, že si to po sobě čtu???;)

Včera byla malá Mája rozebrána, rozpitvána...jako kdyby mě někdo svlíknul donaha, ale ten pocit byl ještě horší...Hlavně mi to pak celej večer a noc v hlavě šrotovalo a pořád dokolečka se tam otáčely ty věty, úděly a smíření...
Večer jsem si po několika hodinách usilovného počítání matiky, které se posléze ukázalo jako zcela zbytečné, když jsem ten test dneska stejně zvorala, lehla do postele a začla si povídat s mojí spolubydlící...Úvahy se mísily, šly jsme do hloubky, skoro nic z toho, co jsme probíraly, se nětýkalo školy...Bylo asi půl třetí ráno, pořád jsme měly o čem kecat, vůbec se nám nechtělo spát...a hlubokomyslné myšlenky o tečkách v životě nás potápěly (mě určitě) do zvláštní nálady... Někde vzadu v hlavě mi to všechno, co jsem ten večer vyslechla a nebo řekla sama, běhalo pořád dokolečka...a neustále jsem přemýšlela nad "proč" a "kdyby s kdyžema"... No...a tak se stalo, že jsme pak obě (u mě je to větší zázrak) mlčely...Spolunocležnice si myslela, že spim...(jinak totiž pořááád něco kecám-"hlubokomysleně"), ale já jsem s občasným pokašláváním ležela a snažila se spát...Jenom abych už ksakru nemusela na nic myslet...Stačilo! Fajn! Dneska jsem si zapřemýšlela dost! Aspoň tak na pár let dopředu...a teď už by si ta hlava mohla dát pokoj! No...kolem čtvrtý ráno jsem z toho usnula..., ale když jsem pak kolem půl sedmý ráno vstávala, bylo mi jasný, že se moje hlava ještě pořád nevypla...celou noc v ní něco lítalo jako křeček v kolečku...doteď se to nezastavilo...Už hraju i ty debilní hry na mobilu, jenom abych byla chvilku myšlenkama jinde...(nejlépe u barevnech kostiček a kuliček...:D)...

Smála jsem se ve škole, hlavně na dějepisu...bylo to fajn...všechno až na opravku z matiky a hodinu češtiny. Moje první nezasloužená dvojka z češtiny, která měla být jedničkou, ale to je jedno, když už se to na ty známky jakože nepřepočítává, že...no... Hůůůhůůů...urve mi to spánky a celou hlavu...je přeplněná, praská ve švech...ani nějak se mi už nechce psát...ani vybírat citát ani básničku...ani obrázek..., ale obrázek sem dám...a básničku nebo citát asi taky...spíš citát...Jéžiš, to jsem se zas k něčemu odhodlala....Big revolution;) a všichni kolem mě, včetně Máji, jsou jiný... a mimochodem, prej umřu na "Ach jo!"

...a když už se mi tak nechtěl hledat vhodný citát, našla jsem jich pro jistotu víc...

Slova jsou stvořena k tomu, aby zakrývala naše myšlenky. (Heinrich Heine)

-něktří to umí skvěle...a pak jsou ti, kteří to umí ještě lépe rozluštit a vyčíst pod sebemenším slovíčkařením velkou myšlenku...

Na nedotknutelnost se platí neúplností. To nejlepší, co ti mohu přát, mé dítě, je trocha neštěstí. (Francis Scott Fitzgerald)

Říká se, že děti, blázni a filozofové mluví pravdu. Proto se děti bijí, blázni zavírají a filozofové nechápou. (Niccoló Paganini)

-to se mi líbí...:)

Mno...jsem provětraná...(-)+(-)=+

Hůůůhůůů...hmmmhmmm...a tak...A padá sníh a tak...
Velmi stručná rekapitulace - Ráno pár kapek algifenu; pak pět hodin ve škole; když Mr. učitel zakřičel, odešla jsem ze třídy, aby mi nepraskla hlava; zabalit si věci, skočit do prádelny (2krát:) -přijel a vypadal dobře:) ) a rychle domů...provětrala jsem plíce, upekla jsem koláč, odhrabala sníh, kterého je u nás v Černé díře spousta...pár telefonátů a icq a hooop ven! Vyvětrala jsem plíce, pokecala s Míšou, vyvenčila s ní psy...zahřála se u nich doma, probrala všechno důležitý, zrekapitulovala všechno možné i nemožné a pak zmrzlýma ulicema zpátky domů...

S Míšou jsme dospěly k názoru, že matematická pravidla (bohužel) platí i na nás...a to se divim, protože s matikou jsem v koncích...a nevím jak ona:D Prostě mííínus a mííínus = PLUS - docela jsme se i smály, tak doufám, že jsem jí zvedla aspoň malinko náladu:) (to by byl na Máju docela úspěch...po tomhle tejdnu:D )A zítra spolu jdeme dělat andělíčky a pak se pořádně zkoulovat:) a tak...

Hmmm...v mojí neustále pobolívající hlavě nějak dneska neplujou myšlenky tak, jak by měly...nemůžu toho moc napsat...Jenom to, že kočička sedí vedle kamínku na poličce, ILICHYM a tak...Asi spíš zas nějakou básničku, i když ani do těch už se mi tolik nechce...díky těm depresivním Zdechlinám a pod., které mi přišly na mail:D ...
Je mi to nějak i jedno...jedno, jestli jsem tady nebo ve škole... Hlavně, ať už nikomu (kromě Míši) nemusim nic vyprávět, ať se mě nikdo neptá, co se děje, když to nevim...a ať nikdo nekřičí...
Uvařim si čaj do svýho hrníčku z Maříže...je hezky barevnej, srdce&srdce-FOREVER hrníček...ručně malovanej, Májou Máje...Májin:) A vždycky si o ně můžu skvěle zachřát ruce:)

Snad

Otočil jsem klíčem slova
v zámku mlčení
a vstoupil jsem
do předsíně
jejího nitra
Pojď dál
řekly její oči
ale zuj své svědomí
a svlékni přetvářku
je tam č i s t o
a t e p l o
Děkuji
až jindy
dnes jsem tě chtěl jenom vidět
ale až příště přijdu
vejdu rád
Snad

-tak snad...třeba...někdy...Budu trpělivá:)BUDU A BUDU! ...potom možná i bez masky...

Ať za mě dneska radši mluví něco jiného...vypínám mozek a je mi to jedno!

Moje spánky se dneska rozhodly k celodenní protestní akci, takže jsem byla pro změnu nepoužitelná...:/ Jakejkoliv hluk mě přiváděl k šílenství, takže nejlíp mi bylo v posteli na marodce, s algifenovejma kapkama na migrénu, se zavřenejma očima v naprostym tichu...Snažila jsem se na nic nemyslet... Chvilkama to i vycházelo...a večer přišel Mickey Mouse, dal si latté a čokoládu, která mi ukápla na svetr...a široce se usmíval. Jenom mu chyběl ten červeno-bílo-černej obleček...byl celej v černym...

Neměla jsem ani malinkou chuť se bavit s lidma, ve škole to těch pár hodin, co jsem tam byla, stálo za nic a pohled na mě (ke kterýmu se už stejně nikdo neodvážil), musel bejt dost depresivní...a v hlavě NIC a VŠECHNO!

Po dlouhý době jsem koukla na spoustu mojich oblíbenejch blogů, přečetla jsem si básničky, prolistovala časopisy, pokračovala ve formátování knížky...měla jsem čas, nemohla jsem stejně nic jinýho dělat, nechtěla jsem o ničem mluvit, na nic myslet...
Tak dneska radši nic jinýho, než ty básničky...nechci totiž už myslet, vnímám jenom tu chvílema pichlavou a pak zas tupou bolest...prázdno...je to podivný...Člověk by řekl, že třeba záleží na mně, ale ono už teď skoro vůbec ne...motá se to v začarovanym kruhu, jako by mě v tom chtěli vykoupat...njn...


Jsem pohár...

Jsem pohár dopitý
a odhozený k ránu,
večer vítěz, ráno poražený,
únava na víčka mi ťuká...
Za roky otlučený,
však přesto věrný pánu,
čekám jak čekávají ženy,
až žízníc sáhne po mně ruka...


DNES pro tu krátkou iluzi,
že ještě žije pohlazení,
co bylo VČERA nemrzí,
i když pak žádné ZÍTRA není...


Boží soud

Oči mám smutný – ústa zlý
život se moc rád nemazlí
V srdci jen spousta veteše
těžko už někdo vykřeše
jiskru, kde smutný popel zůstal
Krajina snů je náhle pustá
Na květy štěstí used prach
Tiše se zrodil ze lží strach
Je čím dál těžší držet pláč
Osud je tvrdý protihráč
Bojím se, že snad po právu
schovává esa v rukávu...
Kdo bez viny je – ten ať soudí
Jeden se směje – druhý bloudí
Na rtech tu zlobu ze smutku
denně se bojím rozsudku...

-k básničkám radši no comment...bylo by to až moc pesimistický...

Všechno padá...(včetně sněhu) ...mám střechu:)

"Podivej, jak to všechno zas padá...a teď už i ten sníh!" -tak tohle řekla dneska naše sestřička na ošetřovně...No...a musela jsem jí dát za pravdu. Je to všechno takovej začarovanej kruh...Včera, když bylo zase jednou hůř, začlo večer sněžit, a když jsem se ráno, ještě trošku oblblá práškama probrala, necejtila jsem ruce ani nohy a nechtělo se mi hnout z postele. Bála jsem se těch pohledů ve škole...Jak na tu Máááju budou zas koukat. Všichni, ale vlastně nikdo...Nakonec jsem došla do školy asi za pět osm a nějak to docela dobře dopadlo. Ze začátku jsem se snažila nebýt vidět, protože jsem měla nepříjemně opuchlej obličej (to je tak, když už nejsem schopná ani dojít k umyvadlu...), ale potom se to po chemii všechno nějak zlomilo. Po dlouhé době mě bavila výtvarka. Kreslíme nějakej obrázek barvama - konečně! Prej podle hudby...no...podle jedný určitý písničky...čehož Mája neni schopná, protože má spoustu písniček ráda. Shodou okolností se povedlo zapojit můj IPod do bedniček ve třídě, takže jsem si po dlouhý době pustila svůj prázdninovej playlist a naladila se na rádoby pozitivní vlnu:) Oranžová, žlutá, červená, tělová, narůžovělá, nahnědlá, okrová, cihlová...a v každý z těch barev jedna malinká i větší černá tečka..., to aby člověk nezapomněl, že musí počítat i s realitou;):I
A při prázdninovejch písničkách mi bylo strašně fajn...vzpomněla jsem si, co všechno bylo a bylo mi na chvilku lehčejc na tý prázdný duši... (Bathwater-"Why do the good girls always want the bad boys?")

Včéra jsem si odpočinula dvě hodiny v posteli, sestřička mi oloupala mandarinku, dozvěděla jsem se, že mi prej chybí někdo, u koho bych se mohla schoulit...a měla jsem všeho dost! Samozřejmě, že jsem stále měla na paměti děti v Africe...(!) A zas ho někam odvezli:( ...prej už mu je dobře a smál se:)Blázen jeden:D
Taky jsem včera dostala strašně fajn mail:) Maily mě většinou šíleně potěšej, ale tenhle uplně maximálně:) Přišel v ranních hodinách, takže patřil k pondělnímu dni, ale vlastně byl na úterý...O střeše a o tom, že mi snad někdo rozumí. Někdo, koho mám fakt ráda, a komu věřím:) Takže nezůstanu nepochopena! Juch! Další maily už mě nějak závratně do oblak věru nevynesly...jedna odpověď a hodnocení z českého jazyka...(opětovné překročení limitu poču slov, 10% ze známky dolů...takhle napsaný to zní skoro jak trestnej čin:D!!!překročení povolené rychlosti nebo tak něco:D)
V pondělí jsem byla v divadle. Bylo to perfektní...není co dodat, Mája se řezala smíchy:D od začátku do konce:)

Dneska mě zas párkrát rozbolely spánky, ale byla středa, tak jsem vyrazila na půl hoďky ven, provětrala mozek a plíce a hned mi bylo líp. Doufám, že jak říká, začneme to už nějak konečně řešit..., protože se začínám sama sebe bát. Dokonale chápu lidi, kteří se mnou už nemůžou vydržet ani minutu...Poslouchat pořád ty samý kecy...ještě, když si všechno vykládám hned několika způsoby a rozpitvávám pořád to samý. Stále více a více používám fráze z textu mojí oblíbené písničky...Bathwater - "But I still love to wash in your old bathwater...Love to think that you couldn't love another...I cant help it...you're my kind of man" atd...
Začínám se bát tý svý bolavý hlavy a nápadů, který v ní neustále válčej s Májou...
.........Tak si někdo možná všimne „že ta Mája je ZAS smutná“ sama nechápu, proč ZAS!!! To pak většinou nasadím falešný úsměv Mickey mouse a všichni se divěj, jaktože se i já směju… Pak přijde večer, někdy i odpoledne ráno nebo dopoledne či jakákoliv jiná denní doba a já nevím, co se se mnou děje… Bolí mě na spáncích. Mám pocit, že mi je něco sežere, že mi něco prožírá hlavu a já nevím, co. .........„ZAS? Zas jseš smutná? Co se ZAS stalo??? Májo, směj se, užívej si!“ Sakra, ale ono to nejde! Neustále mám něco v hlavě, nejde to ven, bolí mě to a všechny kolem už to otravuje…Pak vždycky začnu kecat blbosti.........Prázdno v hlavě v duši, která nevím, kde je…V duši, která nevím proč je, když si „neužívá“ jako ty ostatní…Bolí mě hlava, bolí mě to NIC…ta NEUTRALITA ty NERVY…, ale já už to nechci nikomu cpát…Tak ať se mě pořád někdo neptá, jak se mám...
.........no…teda vlastně nevím, co si o mně tady ti lidé myslí…často říkají, že jsem hodná a tak…, ale co to je??? Že jim něco půjčím, nepomlouvám a nemám tolik předsudků (???)…Vyslechnu je, protože vím, jaké to je...pomůžu…Ale ta hodná Mája je úplně prázdná, s housenkou v hlavě, s bolestí na spáncích a vystrašená… (Bathwater- "My pregnant mind is fat full with envy again..." "I know I'm diving into my own destruction...")
TAK MOC DĚKUJU ZA ODPOVĚĎ, PROTOŽE TO BYLO TO NEJHEZČÍ, NEJPŘÍJEMNĚJŠÍ A NEJUPŘÍMNĚJŠÍ, CO JSEM ZA POSLEDNÍ DOBU ČETLA...MÁM TEĎ JISTOTU A TO TAK, ŽE DOCELA JISTOU:)

Včera pokračoval ve škole filmovej festival (animovaný film-večerníčky a spousta dalšího:) )...když jsem se trošku sebrala, vlezla jsem do první třídy, na jejíž dveře jsem narazila...Už nevím, jak se jmenoval ten film...Byl, myslím japonský. Zase ve mně vyvolal miliony asociací. Chamtivej chlap jed višně i s peckama. Na hlavě mu vyrostla višeň. Malinký lidičky mu poď tou višní na jeho hlavě chodili a blbli tam. Nemoh´ to vystát...Když višeň rozkvetla, bylo tam těch lidí ještě víc a to už to nemohl vydržet. Vyrval si tu višeň z hlavy i s kořenama a zbyla mu tam po tom stromu obrovská díra. Pak pršelo...všichni měli deštníky, on ne. Natekla mu voda do díry v hlavě...lidičky se tam začli chodit koupat. Byl už úplně zoufalej...všechno to končilo tak, že ten chlap se sám propadal do tý svojí díry v hlavě...Viděl sebe, jak kouká do svý vlastní černý díry a v tý díře byl zas on a koukal do ní...No...a nakonec umřel...a Mája šla na chodbu, na chvilku si od těch pohádek odpočinout...



Mozek dobře uspořádaný je lepší než mozek hodně zaplněný. (Michel de Montaigne)
-jo...někdy je tam toho moc málo, někdy zas až moc...

Míšácký den...a útočivý ošklivák:/

Dnešní příspěvek na blog byl tvořen dlouho…na tři etapy…změny stylu, nálady a podobně tedy mohou být patrné;) …, ale řekla bych, že byl ve znamení Míši…Ještě, že jí mám;)

Hmmm...tak to, že jsme se včera vracely kolem třetí k Madle domů, by se mi doma nikdy nepoštěstilo:D ...dneska jsem se ptala, jestli můžu příští pátek někam vyrazit s Míšou a bylo mi oznámeno, že musím spát doma, a tam se ze všech míst, kam bych šla, dopravuje MHD asi tak hodinu...jednou z podmínek je taky to, že musím být doma do jedenácti:D - no, tak to si to užiju;D Včerejšek jsem si tak užila, že se k němu ani nebudu vracet:) Prostě to byla paráda a to stačí;) Nevím, no...;) Akorát jsem pak začla zas moc přemejšlet a absolutně jsem nepochopila proč...Všichni lidi tam vypadali strašně podobně a o to víc vynikli ti, kteří byli něčím extrémně odlišní...Velká zelená čepice a korále na krku a né jednoduchá kšiltovka...Košile a ne blejskavý tílko s velkym výstřihem...druhou půlku noci jsem docela dost pozorovala lidi kolem a kecala s holkama:) A přišla jsem ráno domů, připravila snídani, hodila jsem prádlo do pračky, posnídala s rodinkou (to už se neobešlo bez toho, že bych byla označena za nemožnou a neschopnou...), vyndala prádlo z pračky, pověsila prádlo, chvilku jsem seděla u počítače, vyslechla jsem si, jak jsem hrozná, přivítala se s babičkou, rozloučila se s babičkou, zase jsem byla příšerná...no a teď píšu, protože jsem si musela jít otřít oči nahoru, půjdu přeprat tátův svetr, pověsit druhou pračku, ohřát oběd...to se zas dozvim, co je všechno špatně, a že jsem knedlíky ohřála o jednu setinu stupně méně, a že mě moje noha vůbec nebolí a pak půjdu dopsat tenhle článek...Co jsem jim udělala??? Chtěli místo mě jiný dítě??? Nelíbí se jim, že mám svůj názor a jaká jsem??? Co je na mně špatnýho??? Můžete mi to někdo vysvětlit?? Próóósííím!!!
Tak jsem všechno udělala...pak jsem zavolala rodinu ke stolu a první, na co se mě táta zeptal, bylo, kde je polívka...Nebyla! Dneska prostě polívka nebyla! Byl oběd od babičky a ne polívka!!! Řekla jsem mu, že v komoře jsou instantních polívek mraky...docela se divim, že nezařval...No...dala jsem nádobí do myčky, uklidila jsem stůl a rychle jsem se odklidila nahoru...čekám...za chvilku přijde Míííša:)!!! Juch! Záááchrana!!! I když…možná si zas prohučíme díru do hlavy a pro obě z nás to bude pohroma, pro každou zvlášť to bude záchrana…pro tu, co nebude u sebe doma samozřejmě větší…

Ano, opravdu jsme si prohučely díru do hlavy, umačkaly myš a uťukaly klávesnici…Pořádně jsme si prohřály oči, zakakaovaly žaludek a uklidnily hlavy…
Dnešní poslední, třetí etapa psaní na blog…Tentokrát večerně noční… Když odešla Míša, šíleně mě rozbolela hlava, skočila jsem k icq a snažila se na to nemyslet… A najednou si i bylo s kým psát…a psala jsem si s lidmi, s kterými jsem už dlouho nekomunikovala…(bohužel ne se všemi takovými, ale i tak to bylo osvěžující a po všech stránkách překvapující…). Poznala jsem (aspoň zčásti), co je to, dostat se pod hroší kůži, měla jsem radost, protože mi to připadalo jako takový malý projev důvěry v mou osobu. Dobrá změna:)

Teď přišel táta, už ode dveří na mě útočil…dneska má nějakou oškliváckou náladu…a mně taky není zrovna hej (možná i kvůli tomu), tak jsem řekla, že jdu spát…jenom co tohle dopíšu, půjdu a klesnu do postele…už se docela těším, že se prospím…jenom doufám, že se mi nebude nic zdát… Po dnešku se těším do školy, i když se mi tam vůbec nechce…Řekla bych…takový ideální učebnicový příklad tzv. smíšeného pocitu.

Věrný přítel je medicínou duše. (Latinská přísloví)

-Je:)a Míša je nejlepší:)

Vysmátý týden ukončen temnou nocí...

Po vysmátém týdnu, který byl plný zajímavých rozhovorů, postřehů, myšlenek a vědomostí...dobře i špatně napsaných testů, milých i nudných a otrvaných učitelů a ostatních xichtů...přišla včera černo-černá ošklivá noc a celý večer. Tenhle týden jsem zvládla všechno, včetně obávané magnetické rezonance, u které jsem si navíc skvěle pokecala s místním vyšetřujícím doktůrkem...Než jsem odcházela, tak mi nezapomněl dát číslo a slíbit, že u něj v bytě můžu oslavovat patnáctiny;D Věděl, po čem Mája prahne, a co jí nebude rodiči splněno...a to, mít jenom jednou prázdnej barák...Když teda nepočítám dnešní dopoledne a část odpoledne, kdy jsem doma sama, ale zase jako úplně SAMA...a musim zalejt kytky, uvařit večeři, vyprat a tak...ještě, že za tím vším vidím pozitivní vyhlídku, v podobě oslavy Madlinejch patnáctin:) Juch!

Ani nevím, kde se v té Máji bere taková síla, ale dělá a říká věci, které normální Mája jaktěživ nevypustila z úst, ba dokonce ani nevyťukala na klávesnici...pokud se vám tedy bude zdát, že je tento článek něčím podivný, svět se mění a nejspíš asi Mája s ním...;) Mno...i když...zas tak ne...Některé věci byly předvídatelné. Třeba tzv. opětné pošlapání hrdosti..., které se nyní vidím jako nic nepřinášející, jenom ten sobecký pocit: "mám to za sebou, svoje jsem si řekla, už se nemusim cítit blbě..." a tak... Celou dobu jsem si říkala, že to nic nezmění a tajně věřila, že něco jo...a ono to až na pár každodenních drobnůstek, které jsou skoro nepodstatné a ne vždy každodenní, nezměnilo vůbec NIC! Přesně, jak jsem očekávala, ale vlastně nechtěla očekávat:)
Pak taky šikovná Mája skoro-bleskově odpověděla na jistý "dokonalý" mail, někomu, kdo jí začíná šíleně lézt na nervy...vlastně ani nevim proč, ale asi až teď jsem dospěla do stádia skoro až nenávisti...možná i proto, že neublížil jenom mně. Ale proto, že nenávist není pravým opakem lásky, už se jenom těším, až přijde ta ignorantská lhostejnost...To pak teprve bude život ještě větší švanda. (a možná taky ne, ale o tom bych nerada přemýšlela)...Paradoxně by se pak mohl naskytnout zájem druhé strany, ale jelikož na to bych mu kašlala už i teď, tak nevim, co mu na to řeknu potom...Myslim, že ani slovama plejtvat nebudu...možná bude stačit vlepit panu dokonalému "IJ" facku.

Tohle pondělí mi do mého rozjímání vkročila mně dosud neznámá fakta a ovlivnila celý týden. Vlastně celý Májin týden. Mája se víc smála. Sice se nic nestalo, nic se nezměnilo, ale Mája se víc smála. Jenom prostě mi bylo oznámeno, že vůbec nejsem ten "poslední člověk na zeměkouli", že ještě existuju, a to tak, že možná tam někde vzadu v hlavě i trošku víc než existuju...vzpomínky nevymizely a třeba už za chvíli to zas bude všechno v pohodě. Je ale pravda, že si to nedovedu moc představit. Sice jsem se ve čtvrtek za těch patnáct minut přesvědčila, že jsem snad nic neudělala, ale vypadá to, že něco není v pohodě. Strašně ráda bych mu pomohla. Chtěla bych mu pomoct utéct před tím jeho útěkem. Pomoct jakkoliv se zbavit toho pocitu, co teď má...někdy je rozmanitost složitější, ale zato daleko krásnější než jednoduchost. Chce to něco vytrpět, aby ke květině přiletěli motýli. Nejdřív musíte přežít kousavé housenky...

No...takže po tomto "silném a usměvavém" týdnu přišel černý večer a temná noc. A to tak, že doslova... Přišla vichřice, vypnul proud, všechno zhaslo a ti, co ještě neuměli počítat diskriminant měli smůlu. Stejně jako ti ostatní, kdož měli něco rozdělaného na počítači, či rozečtenou zajímavou knížku. Pár lidí se slétlo pod nouzové osvětlení jako komáři a mouchy, někdo seděl u svíček...a mě začla strašně bolet hlava. Najednou mi bylo ze všeho nanic. Zase jsem měla chuť praštit hlavou do topení. Do toho studenýho topení. Otevřela jsem okno, ono se samo zabouchlo...A pak se asi na patnáct minut rozsvítilo...Řekla jsem si, že bych se třeba ten diskriminant možná fakt měla naučit a s hlavou, kterou mi nejspíš vevnitř žrala nějaká ta housenka, vydala jsem se do spoldy, vyslechnout si matematického odborníka a jeho přednášku. Matematický odborník měl nervy někde hodně daleko, ale obětavě se vrhnul do příkladů, slovních úloh a dalšího...za silné podpory mandlové čokolády (díky spolubydlící moje drahá;) ). No...a pak zas zhaslo...Byla jsem nucena odejít na kolej, nebylo mi hej a cejtila jsem, že to neni v pohodě...Takže jsem pak v pokoji chvíli ležela na zemi, protože byla studená a mně bylo strašný horko. Byla jsem si jistá, že ta housenka v mojí hlavě, která všechno žere, narůstá obrovitých rozměrů a moje hlava se chystala explodovat. Dostala jsem dva zelené prášky a možná ještě něco...nakonec jsem neklidným a krátkým spánkem zakončila temný večer u holek na posteli, poslala jsem zbytek mandlové čokolády za někým, kdo ji daleko víc potřeboval a průběžně jsem se v noci budila...to asi abych byla ráno unavenější...

A dneska bylo vše završeno tím, že ve škole celý den nepůjde elektřina ani voda, takže jsme se všichni šťastně (až na výjimky) vydali do svých domovů (také až na výjimky, ale ty byly mnohdy možná i šťastnější:D )... Mno...a teď jsem doma, po tom černém večeru, kdy se ze špatného naladění, přes špatnou náladu vytvořilo něco jako velmi špatná nálada a špatný stav přišlo docela dobré dopoledne a doufám, že přijde ještě lepší večer a noc... Jsem tu sama, což zas není tak fajn, ale můžu přemejšlet...na večer mám program a doufám, že mě pozitivní myšlení zase aspoň na chvíli neopustí...i když je pravda, že by se zas mohlo něco podařit, když se mi teď toho zrovna moc nevede...To by vůbec nebylo od věci, kdybych zas vylítla štěstím až do stropu a ještě dááál:D

Spousta infantilních obrázků okupuje moje sešity..., ale ten, co je dneska na blogu, se mi fakt líbí...Takový černobílý vyznání...Anglicky se to jmenuje "hand me your love"...Pro mě to ukazuje i tu černou stránku...je tam ta bílá zeď, černej stín a teplý ruce...složitej symbol...


Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně a nehledá svůj prospěch.

-láska je láska...;)


Láska je neodolatelná touha, aby po nás někdo neodolatelně toužil. (Allen Ginsberg)

-mno...to možná taky..., ale nejen to;)

Ehm...filozofování o čisté sobeckosti

Dnes má svátek Radovan:) To jsme si zase užili světa;) ...ehm...to říkal ten Svěrákův:) Jeden z mých dětských pohádkových idolů...Pozitivnost sama, kreativní každým coulem a blonďák;D Och, jak dokonalé:D

Tak dneska jsem se asi poprvé smála míň než on... A bylo to takový divný, ale měla jsem z toho radost:) A pak jsem filozofovala s Terez, poslouchala písničky a vyhlížela alespoň jeden zářivý úsměv. Nakonec se to povedlo...úsměv a smích byl slyšet až ke mně. Od té doby jsem již po několikáté nerozhodně přemýšlela, zda pošlapávat svou jakž takž znovudobytou hrdost nebo se spoléhat, že to zas nějak dopadne. Jsem si jistá, že bych měla udělat to druhé, ale pak vždycky tady na pokoji a po každym tom nádhernym úsměvu, když jsem jako omráčená, vím jisto jistě, že promluvím. Udělám to kvůli sobě, řeknu s tím, že nebudu počítat, že se cokoliv změní a bude to čistě sobecký...Napadlo mě taky to, že bych to určitě pro změnu všechno uměla daleko líp napsat než říct...Zběsilý plán: Napsat to na papír a dotyčné osobě všechno přečíst;D -aspoň bych na nic nezapomněla:D!!!, což se mi stane vždycky...většinou i když píšu na blog;)

Všechno se to tady na tom světě točí...a Mája je nepoučitelná...

Už si zas v klidu můžu psát na blog a nemusím čekat někde na Zanzibaru, než mě k počítači někdo pustí, naběhne stránka a tak..., ale stejně jsem zůstala u toho, že si píšu do toho sešitu. Můžu tam totiž i cokoliv na kreslit, nikdo si to po mě nepřečte a díky tomu tam můžu napsat všechno...i infantilně:D

No...a po tom, co jsem tady před chvilkou s Terez probrala všechno horem dolem a alespoň půlka (protože se některé myšlenky často opakovaly), by si zasloužila být publikována jako součást Marí´s head, nejde to. Nějak to nemůžu napsat...asi i proto, že bych sto procentně na něco zapomněla...Poskytnu vám tedy něco jako takovej maják (made by Terez) a vy si zkuste kousíčky domyslet...: Debatovaly jsme, radily jsme se, říkaly jsme, co určitě řeknem...tak by se nám ulevilo, kdyby to všechno někdo nahrál na kazetu, a dotyčným to přehrál, abychom to nemusely říkat znovu...(možná i proto mi to nejde napsat) a vzájemně jsme se pro dnešní zajímavě melancholický večer podržely...Nechceme jim totiž říct všechno...chceme, aby pokud chtějí, poznali část sami...Pokud se jim ale nechce, je důležité, aby věděli to, co chceme my a je pro nás nezbytné, aby pro klid naší duše věděli...nemusí si to připustit, ale v hlavě jim to uvízne a pro nás to bude z čistě sobeckého hlediska dost důležité...


Aby člověk mohl být sám sebou, musí být tak trošku sobec.

-nevím kdo to řekl první (a nevím, jestli to bylo přesně takhle), ale já jsem to slyšela od Petra Šmídy...a souhlasím:)

PS.: to Terez: a malá už nejsi...i když fakt nevim, co by na tom bylo špatnýho;) Co by za to někteří dali...sami neví, co jsou, co chtějí...chtějí být napořád dětmi, dělat věci jako dospělí; užívat, ale vázat se...Buďme rády, že jsme rády;)

-tak jsem sem konečně napsala ten můj dojem a snad budu mít teď třeba chvilku pocit vnitřního klídku:D

Jak se Bobka s Bobinkou sešla a další depresívní události...

Je ráno, ale já mám ještě noc;) Takže bych si měla dávat bacha na to, co napíšu. Píšu ještě jako že je sobota, ale ona už je neděle...
pozn.: Ten obrázek...to jsou cesty Bobky a Bobinky...(kdyby někdo nepochopil, takže pro všechny:) )

V pátek večer jsem po několik a hodně měsících viděla svoje bývalé spolužáky, kteří se věru změnili. Charakterové vlastnosti se prohlubují; vlasy rostou, stříhají se a tak pořád dokola...hlasy se mění (zvlášť u kluků...) a názory taky. Bylo to moc fajn. I ta čokoládová zmrzlina:) Neroztekla se, když jsem jí vezla tim MHDčkem. Všichni navlečený do šatů a sak:D Fakt sranda...šaty na ples si jdu koupit předčasně k narozeninám až příští víkend, takže jsem si vzala sukni a moc jsem si to užila...a to i po tom, co nás tam zůstalo pět holek a konečně jsme se převlíkly do kalhot. Po bouřlivém pátečním večeru a sobotním ránu jsem byla věru unavena...(Ke slovu "bouřlivém" by se dalo připojit spousta dalšího, ale raději NE...njn...tak malý...a tak zlobivý;) )
S Míšou jsme si toho zas spoustu řekly...Hz některejch věcí aby bylo člověku až smutno...Hledaly jsme se, až jsme se našly...Bob a Bobek na cestách...jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet...a na těch našich cestách se tak nějak podivně motáme...To bude tim, že máme obě tak vyvedenej orientační zmyzel...
S holkama to bylo skvělý:) Taková úplně očistná kůra...Bylo mi fajn:) Tohle bych potřebovala častějc...Nááádhera...bejt s lidma, který si člověk vlastně sám vybere. Mohla jsem s nima bejt, nemusela...žádný falešný úsměvy, žádny debilní objímání...Realita...Svět...Život...

Takže jsem unavená doma potkala babičku, která má nějaký špatný období, takže se vzácně neshodujeme, názory se různí a je to s náma celý nějaký divný:(...a naše a brášku. Táta se očividně na dovolený pořádně nevyřval, takže jsem to schytala skoro hned. Hned po obědě. Po svíčkový...Dávala jsem nádobí do myčky a už nevim, co se stalo, ale najednou mi vyčet, jak se tvářim a poradil mi, abych se tvářila příjemně. Informovala jsem ho o tom, že se teda ale fakt odmítám tvářit tak, jak mi on doporučí a na to zazanělo: "A to si piš, že se budeš tvářit tak jak ti řekneme! A teď nekecej a dej to do tý myčky!" Řev, slzy, můj pokoj, žlutej polštář, písničky z mobilu...měla jsem strašnou chuť volat číslo XY...Nějak jsem si byla jistá, že by mi pomoh´. Sama sobě jsem vynadala, co to mam za blbý nápady a zavolala jsem Báře...Tak jsme chvilku povídaly a přestaly mi týct slzy...a pak jsem začla dělat věci do školy...a po tom, co jsem se v pátek šíleně těšila, až vypadnu, i když jsem tam byla necelý dva dny, tak jsem se zase začla těšit na to, až zejtra v pět budu odjíždět z Opatova...

Tak mě napadlo, že bych už mohla pomalu začít psát něco o tom safari...třeba den po dni to, co jsem si rukou napsala do svýho dyli-dyli zápisníčku;D
Na první stránce je něco jako: PÍŠU RUČNĚ!!! tok to už teda musí bejt něco...Smutná, do kolektivu nezapadající a na XYna neustále myslící s Mickey mousovským úsměvem a nebo vůbec se nesmějící JÁ...
pak je tam taky něco o tom, že to jsou strašně stupidní zápisky;D
Asi třetí den jsem začala psát:
Mám hlavu plnou dojmů, zážitků, luxusu, nabubřelosti...vytřásli ze mě duši a všechny orgány i kosti...mám pocit, že to bude moc dlouhá dovolená. Bára měla s tou "etiketou" pravdu...je to hezký a fajn, ale musí se vědět, kdy ji používat a jak. Znát míru...(Já jednoho znám a je to vidět...oni očividně ne;D Míra je moc fajn;) ) Mam chvilky, kdy myslim na lidi ze školy a tak...a těšim se tam zpátky...zároveň ale čim dál tim víc přemejšlim a těch zahraničních vzdělávacích programech...
Myslela jsem i na to, co se stalo v Praze před odletem:
Napsala jsem pár smsek, ne na všechny mi bylo odpovězeno...volala mi Verča:) a řekla mi postřehy, který mi vyrazily dech...hned jsem se zas rozdejchala, když jsem si uvědomila, že bych akorát zas nalítla...a to on moc dobře ví:D
Kdykoliv, když usnu v autě, se mi zdá o škole:/ a zatím vše probíhá zajímavě...zdá se, že se Michal strašně změnil...(o Michalovi později víc, ale změnil se šíleně...stal se z něj "Mr. Perfect" )
POMÓC!NUDA!NEMLUVIM!Nemam si s nima co říct...+tam jsou ještě nějaký takový blbosti kolem a pár dyli srdíček...:D


Abych tě rozveselil, milý příteli, budu ti vyprávět o svých nových starostech. (Karol Irzykowski)


-hej!..., ale tohle sedí...ze všech stran!

Paradoxně ne o tom, co bylo na safari..., ale výkřiky "prvních" 24 hodin...

Jako to divný světýlko na obrázku vidim svojí příští existenci...světlá, divná...bojim se jí...nevim...mám fakt divnej pocit ze všeho co bylo je a bude...BOJIM SE...
...PSYCHI...

Tak jsme se včera vrátili...17 dnů v Africe stálo za to...místy trošku snobárna, ale bylo o moc hezký...Mám plnou hlavu různejch věcí, ale protože už čtvrtý den byla moje hlava k prasknutí, vytáhla jsem tam sešit a za celou dobu jsem popsala skoro 30 stran...Malinko se z toho chvílemi stával dyli-dyli deníček a ne Marí´s head na papíře, ale splnilo to účel....nepraskla mi hlava. Mno..., ale zavinilo to taky jednu docela podstatnou věc. Hned teď, když poprvé píšu na blog, nebudu se vracet tolik zpátky, protože to už jsem napsala...Třeba zítra, pozítří..., ale dneska budu psát o tom, co se v hlavě dělo, když jsem včera večer přijela do školy... Bylo toho věru hodně..., ale vlastně nic...Od toho, že se mi pusa v prvníh dvou hodinách ne a ne zastavit, protože jsem v tropech neměla s kým povídat, takže jsem promlčela tři čtvrtě dovolené, přes to, že jsem se smála, až k tomu, že jsem zas propadla menší depresi...

Těšila jsem se na babičku...včera jsem se s ní moc dlouho nepotkala, ale v pátek za ní pojedu a myslím, že si budeme mít fakt co říct...už když mě včera pohostila bábovkou před odjezdem sem, tak jsme se pořád překřikovaly a oznamovaly jsme si novinky a zážitky...asi tak podobně jako když jsem přijela do školy...První hodina separace na dívčí koleji mi moc prospěla:) S holkama jsem se podívala na fotky všech těch žiraf, zeber, opic, lvů, slonů a dalších, které jsem v Africe načapala; poslechla jsem si nejnovější drby a bylo mi oznámeno, kolik písemek, testů a esejí budu muset psát...Pak jsem šla do spoldy a nikdo tam nebyl...Teda jako...ne, že by tam niikdo nebyl, ale já jsem nevěděla, za kým bych tam šla. Byli tam lidé, s kterýma se normálně bavím míň i víc, takoví, s kterýma se nebavím a oni se mnou taky ne...prostě všichni možní, ale já jsem tak nějak stála, usmívala se...pak jsem se otočila a šla jsem zpátky...Co tam? Trošku monotónost, divný kecy, falešný úsměvy a občasná "srdečná obejmutí...Případně otázky typu: "Ty ještě žieš?, Kdes´ byla?, Co ty tady?..." apod...Po tom, co jsem se odebrala zpátky na kolej, nedokázala jsem sama sebe přesvědčit, že by mžná bylo lepší, kdybych se do konce večera zavřela a nevycházela a spíš stihla něco do školy, a tak jsem chvilku pobyla s holkama a pak jsem se do spoldy vydala znova...Mno...potkala jsem Dianku, depresívně jsme si popovídaly, zas jsme zahlídla bledou tvář a zas jsem viděla, že se něco děje, ale "někdy pozdějc se dozvím, o co jde" a nemohla jsem cokoliv dělat... Když jsme se z Diankou vracely z klavírní místnosti, kde jsme proseděly na černé sedačce důlek a prohučely jedna druhé díru do hlavy, měla jsem pocit, že už zas nemůžu dejchat, chci pryč, ale nemám kam utéct a něco mi žralo hlavu...Vyděsila jsem sama sebe, když jsem si uvědomila, že je asi půl deváté, takže jsem ve škole asi 3 hodiny po dlouhých sedmnácti denních prázdninách, které zase jen tak nepřijdou... (víkend=domácí práce, rodina)...a cejtim se "takhle"...

Vyvěsila jsem v pokoji pohled s lvíčkem, kterej jsem si koupila na Lake Manyara, napsala jsem si na papírek, co všechno musim stihnout, připevnila jsem papírek do svorky na žirafě a se zebrou na krku jsem seděla a koukala po pokoji. Pak jsem pro změnu vyrazila do spoldy a zase se mi zdálo, že tam nepatřim...mno...pak jsem si ještě chvilku povídala s klukama...to jsem se snažila vypadat v pohodě a happy:) (vyšlo to:)...neptali se "Co ZAS je?") Následovala opětná cesta směr pokoj, kde jsem pak zůstala a trávila jsem čas tím, že jsem studovala stránky zahraničních škol a stipendijních zahraničních programů...Čím dál tím víc se na ně upínám. Zabírá mi to kus hlavy, čas a myšlenky a stejně vím, že budu potřebovat změnu, protože po čtyřech letech tady (po sextě) si změnu zasloužím:)

Takže už jenom doufám, že to všechno nějak dopadne, naši budou spokojeni s pololetním hodnocením, já nebudu mít výčitky svědomí, že jsem se flákala, budu si číst takový ty veselý básničky od Báry a souhlasit s nima, to první "ahoj" na snídani, které mi dneska rozjasnilo kousek dne se bude opakovat častěji a celý rok 2007 bude jiný než včerejší večer...

Hezky mi z toho tady dneska třeštěla hlava...a třeští, jinak bych si totiž určitě v půlce dne o polední pauze nesedla a nepsala bych část dnešního příspěvku na blog... Včera jsem na to neměla...Měla jsem hlavu tak přeplněnou, že bych buď napsala strašnej blábol, kterej by nedával smysl a nebo bych musela napsat něco šíleně dlouhýho...a na to jsem neměla...Potřebovala jsem ležet na posteli a povídat si sama pro sebe v hlavě...srovnávat si myšlenky-a to ne tak, že bych mlátíla hlavou do topení či do zdi...


Se ženami je zábava dokud se nezamilují...upnou se na jednoho muže a toho milují navždycky...Milují ty, kteří jim nadávají a jsou na ně zlí...Ty, kteří jsou na ně hodní a milí, do týdne zapomenou....
-tak asi tak nějak vypadaly věty z jedné knihy...dal mi je přečíst kámoš...tak jsem se asi oprávněně lekla, že mi něco naznačuje...

A třeští mi hlava!!! Hrozně!!!Leze mi to všechno krkem!!!