Paradoxně ne o tom, co bylo na safari..., ale výkřiky "prvních" 24 hodin...

Jako to divný světýlko na obrázku vidim svojí příští existenci...světlá, divná...bojim se jí...nevim...mám fakt divnej pocit ze všeho co bylo je a bude...BOJIM SE...
...PSYCHI...

Tak jsme se včera vrátili...17 dnů v Africe stálo za to...místy trošku snobárna, ale bylo o moc hezký...Mám plnou hlavu různejch věcí, ale protože už čtvrtý den byla moje hlava k prasknutí, vytáhla jsem tam sešit a za celou dobu jsem popsala skoro 30 stran...Malinko se z toho chvílemi stával dyli-dyli deníček a ne Marí´s head na papíře, ale splnilo to účel....nepraskla mi hlava. Mno..., ale zavinilo to taky jednu docela podstatnou věc. Hned teď, když poprvé píšu na blog, nebudu se vracet tolik zpátky, protože to už jsem napsala...Třeba zítra, pozítří..., ale dneska budu psát o tom, co se v hlavě dělo, když jsem včera večer přijela do školy... Bylo toho věru hodně..., ale vlastně nic...Od toho, že se mi pusa v prvníh dvou hodinách ne a ne zastavit, protože jsem v tropech neměla s kým povídat, takže jsem promlčela tři čtvrtě dovolené, přes to, že jsem se smála, až k tomu, že jsem zas propadla menší depresi...

Těšila jsem se na babičku...včera jsem se s ní moc dlouho nepotkala, ale v pátek za ní pojedu a myslím, že si budeme mít fakt co říct...už když mě včera pohostila bábovkou před odjezdem sem, tak jsme se pořád překřikovaly a oznamovaly jsme si novinky a zážitky...asi tak podobně jako když jsem přijela do školy...První hodina separace na dívčí koleji mi moc prospěla:) S holkama jsem se podívala na fotky všech těch žiraf, zeber, opic, lvů, slonů a dalších, které jsem v Africe načapala; poslechla jsem si nejnovější drby a bylo mi oznámeno, kolik písemek, testů a esejí budu muset psát...Pak jsem šla do spoldy a nikdo tam nebyl...Teda jako...ne, že by tam niikdo nebyl, ale já jsem nevěděla, za kým bych tam šla. Byli tam lidé, s kterýma se normálně bavím míň i víc, takoví, s kterýma se nebavím a oni se mnou taky ne...prostě všichni možní, ale já jsem tak nějak stála, usmívala se...pak jsem se otočila a šla jsem zpátky...Co tam? Trošku monotónost, divný kecy, falešný úsměvy a občasná "srdečná obejmutí...Případně otázky typu: "Ty ještě žieš?, Kdes´ byla?, Co ty tady?..." apod...Po tom, co jsem se odebrala zpátky na kolej, nedokázala jsem sama sebe přesvědčit, že by mžná bylo lepší, kdybych se do konce večera zavřela a nevycházela a spíš stihla něco do školy, a tak jsem chvilku pobyla s holkama a pak jsem se do spoldy vydala znova...Mno...potkala jsem Dianku, depresívně jsme si popovídaly, zas jsme zahlídla bledou tvář a zas jsem viděla, že se něco děje, ale "někdy pozdějc se dozvím, o co jde" a nemohla jsem cokoliv dělat... Když jsme se z Diankou vracely z klavírní místnosti, kde jsme proseděly na černé sedačce důlek a prohučely jedna druhé díru do hlavy, měla jsem pocit, že už zas nemůžu dejchat, chci pryč, ale nemám kam utéct a něco mi žralo hlavu...Vyděsila jsem sama sebe, když jsem si uvědomila, že je asi půl deváté, takže jsem ve škole asi 3 hodiny po dlouhých sedmnácti denních prázdninách, které zase jen tak nepřijdou... (víkend=domácí práce, rodina)...a cejtim se "takhle"...

Vyvěsila jsem v pokoji pohled s lvíčkem, kterej jsem si koupila na Lake Manyara, napsala jsem si na papírek, co všechno musim stihnout, připevnila jsem papírek do svorky na žirafě a se zebrou na krku jsem seděla a koukala po pokoji. Pak jsem pro změnu vyrazila do spoldy a zase se mi zdálo, že tam nepatřim...mno...pak jsem si ještě chvilku povídala s klukama...to jsem se snažila vypadat v pohodě a happy:) (vyšlo to:)...neptali se "Co ZAS je?") Následovala opětná cesta směr pokoj, kde jsem pak zůstala a trávila jsem čas tím, že jsem studovala stránky zahraničních škol a stipendijních zahraničních programů...Čím dál tím víc se na ně upínám. Zabírá mi to kus hlavy, čas a myšlenky a stejně vím, že budu potřebovat změnu, protože po čtyřech letech tady (po sextě) si změnu zasloužím:)

Takže už jenom doufám, že to všechno nějak dopadne, naši budou spokojeni s pololetním hodnocením, já nebudu mít výčitky svědomí, že jsem se flákala, budu si číst takový ty veselý básničky od Báry a souhlasit s nima, to první "ahoj" na snídani, které mi dneska rozjasnilo kousek dne se bude opakovat častěji a celý rok 2007 bude jiný než včerejší večer...

Hezky mi z toho tady dneska třeštěla hlava...a třeští, jinak bych si totiž určitě v půlce dne o polední pauze nesedla a nepsala bych část dnešního příspěvku na blog... Včera jsem na to neměla...Měla jsem hlavu tak přeplněnou, že bych buď napsala strašnej blábol, kterej by nedával smysl a nebo bych musela napsat něco šíleně dlouhýho...a na to jsem neměla...Potřebovala jsem ležet na posteli a povídat si sama pro sebe v hlavě...srovnávat si myšlenky-a to ne tak, že bych mlátíla hlavou do topení či do zdi...


Se ženami je zábava dokud se nezamilují...upnou se na jednoho muže a toho milují navždycky...Milují ty, kteří jim nadávají a jsou na ně zlí...Ty, kteří jsou na ně hodní a milí, do týdne zapomenou....
-tak asi tak nějak vypadaly věty z jedné knihy...dal mi je přečíst kámoš...tak jsem se asi oprávněně lekla, že mi něco naznačuje...

A třeští mi hlava!!! Hrozně!!!Leze mi to všechno krkem!!!