Miluju filmy a kvůli vedru větrám;o)

Mám takový pocit, že jsem plna energie na několik let dopředu;o) (ehm, s tím jak to teď se mnou je to, znamená tato věta asi to, že za minutu se můžu cítit absolutně vyčerpaná a neschopná dalšího přežívání...). Ve středu stačily asi dvě přívětivé věty a tatík souhlasil...když nepočítám to, že ho mátinka přemlouvala celý den a celou noc;) a on stejně nebyl nadšený..., ale co už, prostě mě pustil a já...myslím, že my všichni jsme si to náležitě užili:o)
Tolik času jsem snad ještě v životě válením (ve zdravém stavu) nezužitkovala;o) Bolí mě břišní svaly...taky ze smíchu O:-)
Zima nebyla, chata byla vytopena a ještě jsme větrali. Láska asi opravdu hřeje;o)

Jinak jsem se doma celý prodloužený víkend musela usmívat a být velmi pokorná a obětavá, jelikož jsem musela být vděčná a klanět se jim za jejich propustku. Dalo to zabrat, ale stálo to za to;o) Těch více než 24 hodin jsme využili velmi dobře, nečinilo nám to absolutně žádný problém;o) Jsem toho všeho stále ještě plná a myslím, že tenhle pocit by měl vydržet ještě dlouho:o)

Každopádně jsem se sem za plot těšila stejně, jako vždy. Po dnešní procházce Prahou, kdy se za nás asi otec styděl, protože se mu nelíbila moje kabelka a matčina bunda (+jeho rychlá chůze), takže šel asi deset metrů před námi a my jsme se za ním vlekli a obě jsme i s bratrem dělali ksichty, jelikož jsme se báli, že by nás mohl slyšet, tak jsme své antipatie vyjadřovaly neverbálně;) Všechno tohle předstírání dokonalé rodinky, jenž si vykračuje na nedělní procházku ukončila skvělá káva a čokoládový dort-dobře, nebylo to zas tak špatné, dokonce jsme spolubydličce přivezla i dva nové cukry do sbírky;)

Tento týden bude plný. Plný stresu, školy a snad i něčeho milejšího...jelikož jsem se vážně kromě toho žehlení a předstírání milé a hodné dost flákala, tak se mi to všechno nakupilo a místo toho, abych se teď učila historii hudby a připravovala prezentaci v angličtině na jeden z německých regionů, tak prostě musím psát, takže budu za chvíli zas nadávat, jak vlastně nic nestíhám...a blablabla... Vždyť mě tohle taky svým způsobem rozvíjí, ne? A i kdyby ne, tak mě to aspoň baví a je to takové odreagování...s tím se vracím k tomu, že jsem se poslední čtyři dny odreagovávala dosyta:)...blééé, nutí mě to k tomu něco dělat;D

Inu, tak se do toho asi dám...čeká mě toho vskutku dost...a stejně mám pořád tak plnou hlavu, že se nemůžu vymáčknout a furt to tady všechno tak nějak okecávám, že by snad bylo lepší napsat to na ony bílé stránky sešitu...pěkně z ostra;)
PS.: Moji rodiče stále žijí v předtavě, že jsem v pátek a v sobotu koukala na filmy a pila džus (bez vodky) a čaj (bez rumu)-ani vodku ani rum jsem vážně neměla:)...Miluju dčus a čajdu...zbožňuju ty domnělé filmy...;o)

Zapomeňme na dospělost a hrajme si. (Halina Pawlowská)

Zimní romance (je mi kosa na podzim!)

Jelikož se i přes skoro až všednost minulého příspěvku-se zajímavým pliw.commentem; některých mailů, které jsem napsala Miši a některých myšlenek, vzpomínek a asociací neustálě rojí v mé hlavě všemožnosti o lásce v zimě.
Před nějakou dobou se stalo něco podobného, také ve spojitosti se zimní láskou, ale to následovalo po přečtení knihy, jejímž hrdinou byl pan Jesvel, jenž si hledal lásku pouze na zimu-jen tehdy dokázal být zamilovaný...no, abych to uvedla na pravou míru, zde byla ta zima i ten pán a skoro možná i ta láska použita jen jako symbol, ale jelikož byl velmi dobře uplatněn, nezamýšlela jsem se jen nad tím, co symbolizoval a jak je nám příjemné, když v zimě hřejí kamna a v létě fouká klimatizace, ale i přímo nad zimní zamilovaností...

Pamatuji si, že když napadl první sníh, dali jsme se dohromady. Byla to tenkrát taková ta typická zima a ještě k tomu ne v Praze, ale tady za plotem na vesnici. Hromady sněhu, romantika...;o) ;D ...nu a Mája se poprvé zamilovala:o) Vzpomííínky, ach ta nostalgie... Ovšem pak přišlo zklamání...o víkendu, kdy už sníh pomalu tál a byla jenom taková ta štiplavá zima, jež přechází do jara a chvilku jsme všichni unavení v době ničeho, láska vysublimovala. Neroztála, ale prostě z něčeho bylo najednou nic. Ze skály vítr a vítr uletěl přenášet skály jiné. Sublimace. ( ("Sublimace je skupenská přeměna, při které se pevná látka mění na plyn, aniž by došlo k tání pevné látky (tedy bez průchodu kapalnou fází").-viz.Wikipedia, kde jsou sice chyby a nemáme z ní čerpat, ale nevadí...;) ) A tak když za dva dny už nebylo po sněhu ani památky a pořád ještě panoval takový ten podivný mezičas, něco mezi oteplováním a přituhováním, rozpukem a zmrznutím, byla jsem smutná a jaro jsem si vážně neužila. Ano, jarní únava. Moje jarní únava byla z lásky, která nebyla.

Miši si zas v souvislosti s láskou v zimě stěžuje, protože s jejím obětavcem obdivuhodným nemají kam chodit (njn, nemaj' slámu na seníku, ale zas v létě chodili do trávy...). Na druhou stranu ale jedním dechem prohlašuje, že by byla ráda, kdyby konečně začlo sněžit, jelikož když už se musí procházet v té zimě, je lepší bílo než bláto. No jo, jenže když už jsou takové teploty, že sněží, zčervená nos i uši úplně každému a nejen tomu, co je před N, takže to bych snad už radši brala to bláto...
Mimochodem, když už jsme u Miši, nemůžu se dočkat, až se naše plány uskuteční;o) Bude to vážně sranda. Konečně nebude na chatě jen dámská jízda a doufejme, že tentokrát nebudeme muset štípat dříví, ale jen loupat ty brambory...a třeba bude večer či v noci jiná zábava než popíjení a prohlížení si vskutku zajímavých časopisů...

A teď jedno velké téma, kterým se stalo holení nohou. Ano, je pravda, že to není takový problém, ale je to nuda, zabere to hafo času a kdo by se s tím pořád pižlal? Když nemáte "takový to trhátko, který bzučí"...a za dva tři dny je to zpátky v daleko horší podobě, jelikož pak jsou ty chloupky takové malé a jdou špatně holit a vůbec...Když jste šikovní jako správná Mája, povede se vám minimálně říznout se do kolena, protože se vám na to prostě nechce pořád koukat a napínat koleno a vůbec...
Pokud je večer k dispozici jen seník, spokojím se s tím, že si navlíknu pod kalhoty punčocháče, protože je stejně šílená kosa a to je přesně ta výhoda zimní lásky, že si člověk nemusí holit nohy...jenže ony existují také vytopené místnosti, kam je možno se dostat. Pokud už je tedy takováhle příležitost, tak si ty nohy klidně oholím:o) Proč ne? Stejně mi je osobně nepříjemné, když vím, že oholené nejsou...
A tím bych tuto věc uzavřela, myslím, že jsem si to se sebou jednou pro vždy vyřešila...tedy alespoň co se týká zimních či jiných chladných období...

Jedna bývalá zaploťácká paní taky říkala, že nepotřebujeme jít do tepla, že se přece v těch mínus-deseti klidně můžeme procházet venku, když nás hřeje láska... Teda, jsem si jista, že mě v tu dobu vážně hřála hodně, ale zuby mi klepaly jak šicí stroj a když bylo nejhůř, přidala se dokonce i kolena...to si také pamatuji. Když někdo řekne zima, vybaví se mi sníh. Zimu nemám ráda, ale když někdo řekne zima, vybaví se mi, jak jsme chodili dokola kolem areálu a zkoušeli, jaképak dveře budou otevřeny, i když jsme měli zakázáno chodit do uzavřených prostor. Vždycky si na to vzpomenu a jsem vážně zvědavá, jestli mě tuhle zimu bude "to něco" alespoň imaginárně hřát. Jestli to bude láska, nevím...
Tentokrát to začalo v létě a za úplně jiných podmínek, takže jsem vážně zvědavá. Pokud by všechno mělo končit s podzimem, máme ještě měsíc. Jestli ale láska v zimě opravdu hřeje, třeba se budu hodit ještě aspoň jako to topení;o) A pak uvidíme. Nejradši bych snad, aby vůbec nesněžilo...kdyby se totiž náhodou topení uplatnilo, budu se bát, až bude tát...


PS.: Ten obrázek mi taky něco hodně připomíná:o) Heč, já měla i s nápisem!;o)

Láska má své zákony rozvoje, své vzněty, stejně jako samotný život člověka. I ona má svá kouzelná jara, horká léta, nakonec podzim, který může být pro jedny teplým, zářivým a plodným, pro jiné sychravým, tlejícím a neužitečným. (Vissarion Grigorjevič Bělinskij)

Poločas rozpadu...(snad ne!)

Kdyby mi nějaká zlá vyšší moc chtěla naznačit, že jsem neměla podruhé vstupovat do stejné řeky...prostě, kdyby se historie měla opakovat, budeme teď asi tak v půlce...dokonce za ňou.
Úplně mě to dneska ráno vyděsilo, když jsem zjistila, že "už" je to "tolik", vystrašilo mě to, protože se mi zdá, že jsme spolu strašně krátce...zdá se mi, že je křeček ještě stále vitální. Ano, měla bych to zaklepat, ale snad je do "smrti" ještě daleko...

Konečně jsem si dneska rychlou chůzí, která prý odblokovává stres, zaskočila pro šaty do tanečních a mám z nich radost. Než jsme doladili ramínka, dalo to sice dost práce, ale výsledek je uspokojujícní. Kluci, jak mi bylo řečeno, hodnotí krásu šatů podle hloubky výstřihu, ale já podle toho, jak se v nich cítím a jestli se můžu pohnout jak chci, abych si v nich i nadále byla jistá a neměla pocit, že je všechno vidět...takže jsem spokojená:) A k tomu je dneska konečně neděle, takže jsem se z toho víkendu docela prospala a vypsala a můžu s klidem a vyrovnaná odjet za plot:) Bohužel jen na tři dny a pak zas zpátky, což bude dlouhééé, ale aspoň že teď můžu vypadnout, protože tu máme celý víkend více než dusno. Dopadá to tak, že se co nejvíce zdržuji ve svém pokoji a předstírám školní činnost (řekla bych, že věrohodně, když se ozývá jen ťukání a nebo soustředěné ticho-to když mám otevřenou knížku a nad ní sešit, abych ho kdykoli mohla použít jako zamaskování...).

Miši už si někde užívá se svým trpělivcem obdivuhodným a já tady publikuju jeden jediný obrázek, který jsem se rozhodla dát na blog vícekráte než jednou. Dokonce už se tu objevuje po třetí. Jenže aby toho nebylo málo, našla jsem ještě nějaký ten hodící se obrázek, když už jsem ta zamilovaná, tak si to tedy pořádně užívám... (ehm, dokud mám co, čeho a s kým...). Všechny ty pocity mi rezonujou v hlavě..., ale dneska úplně nějak extrémně a strašně moc...:o)

Tak jsem to sem napsala...:o) Ty, co jsi před N, nění to pro nikoho jinýho než pro Tebe;o)

Všechny následující lásky jsou jen pokračováním první.

(Archiás)

Špatná synchronizace...nebo nestíhám či co...

Tak tedy kdybych měla nějak krátce popsat svůj nynější stav, řekla bych, že to ten můj mozek nestíhá...a nebo spíš že já nestíhám svůj mozek! Tak rychle horskodrážsky se mi všechny ty nálady mění a to už ani ne z hodiny na hodinu, ale spíše z minuty na minutu, což je vyčerpávající, zmáhající, únavné a bůh ví, co ještě jen ne příjemné, jelikož pak někdy ani nevím, jak odpovědět na otázku: "Jak se máš?", "Jak ti je?", "Jak se cítíš?"... Když se mě někdo na něco takového zeptá, automaticky bych nejraději odpověděla "dobře", ale pak mi najednou dojde, že mi není zrovna hej a už to jede a už přemýšlím a než to vymyslím, mám se perfektně. Do toho musím pořád něco dělat. Někam dojít, někam přijít, něco napsat, něco se naučit, jít plavat, jít na jídlo, jít do třídy, žít...a přežít... Jsem z toho pak uzívaná a nestíhám spát, protože napsat úkol nebo zatančit pár kroků nepočká. Ani mi to spaní moc nechybí, stejně se nedonutím sednout si a nepovinně se na všechno vykašlat. Nepřečtu si ani stránku knížky a nenapíšu ani řádek do sešitu, netož na blog...
Jo a prý když vám někdo podá bílý nelinkovaný papír, máte psát napříč...-to jsem si dneska přečetla v jedné z knih, která určitě bude stát za to, jenže bohužel je teď už asi jen v antikvariátech a k tomu mám teď tři rozečteny a další v plánu...čekací doba dlouhá, když čtu jedině v tramvaji a to pouze kvůli tomu, že (snad už jen na pár dní) nemám co do uší...

Jedna z mála chvílí, kdy si odpočinu je pondělní půl druhá hodina jógy, jenže v pondělí to ještě není tolik potřeba. Je to fajn. Když tam pak tak ležím a ruce jakoby zabořené v nadýchané dece jsou těžší a těžší stejně tak jako všechny ostatní protažené části těla. Příjemný tah a únava, jenže večer taková spousta věcí, co je třeba udělat, že je ten odpočinek rázem zapomenut a dostávám se přesně do toho všedního "hurry", jak jsem napsala do krátkého dopisu při zkoušce z angličtiny. Ano, zkouška z angličtiny, na kterou jsme se připravovali rok, zabrala celkem hodinu a půl. Napsala jsem 300 slov a z toho poznají, jak umím anglicky. 150 z toho bylo o Malém Princi, což byla brnkačka a těch dalších 150 bylo o tom, jak probíhá můj obyčejný všední den. Ehm, můj uspěchaný všední ke konci unavený den? Ten se vážně nedá popsat tak krátce, takže jsem ho mírně zjednodušila a pak jsem té falešně se usmívající paní povídala něco o čokoládě a Bushovi na summitu G8 v Evropě-vypadala opravdu zaujatě...:D Všechno si to nahrála a za deset dní dostanu výsledek...nebylo to nějaké jednoduché na ten rok přípravy? Proč se ani nepodívali na to propracované portfolio, na kterém si hlavně ti, kterým to moc nešlo, dali nejvíce záležet?
Hmmm...tak snad to dopadne co nejlíp, protože jinak mi ten rok bude připadat z pohledu studentky angličtiny absolutně ztracený a utopený v nezáživné práci...

No a když se v tom všedním týdnu vydáte z králíkárny do širého světa-Prahy, těšíte se. Zvlášť jestliže jedete s tím, kdo vám je nejblíže:o) (a nebyla to Miši...). Úsměvy a hledání kam se uchýlit, když jsou gauče i polštáře zasednuté...nakonec jsme usedli na dřevěné žídličky v Trafice, ale nebylo to na celé odpoledne. Ten, co je před N je natolik obětavý, že jsem ho vytáhla do kopce na Petřín:o)...sice ne až úplně nahoru a ani k tomu, co psal o pozdním večeru a hrdliččině hlasu, jež zval k lásce, ale prošli jsme se zabarvenými listy a nakonec jsme vyzkoušeli i jednu lavičku:o) Ta se sice co se změny nálad týče moc nevyplatila, ale přijít to bohužel muselo...zas jsem na chvíli nevnímala svět, ale tentokrát ne proto, že bych byla v sedmém nebi, ale spíš proto, že se mi to všechno v hlavě tak nějak pomíchalo. Jako bych to potřebovala dostat ven, jenže ono to nešlo, takže těch pár slaných kapek z očí nepomohlo a musela jsem to překousnout...chvilka byla kritická a pak už jsem se nesmírně snažila, což se ukázalo býti dobrým, protože snaha nebyla marná a limetkovo-mátový nápoj s troškou instantního tepla a třtinového cukru mě tak nějak douklidnil..., i když...nebýt toho, co je po L, to bych se v tom autobuse tak hezky nevyspala a vůbec by celý ten den byl takový obyčejně šedý a podzimní...

Krása krásoucí, když skončil i ten další z dlouhých dnů, čtvrtek. To jsem byla celá od sena, zatancovaná a znova taková rozladěná...částečně jsem se z toho vyspala, v pátek se mi nechtělo, ale skočila jsem do bazénu a celý den jsem tak nějak přežila...jen se to se mnou pořád tak nějak houpe. Nevím co, ale vím, že s tím musím něco začít dělat, jinak mi ty dva vlaky na spáncích vyjezdí pěkný koleje a koutky úst nebudou vědět, zda nahoru či dolů, jelikož synchronizace s mozkem je příliš pomalá a taky se zabývám tolika dalšími věcmi, že se to vůbec nedá stíhat. Nu...uvidíme, uvidíme a taky bojim, bojim...
Domů se mi nechtělo, ale do Prahy docela jo. Po dlouhé době Miši a dokonce i další dlouho nespatřené staré spolužačky, s kterýma si mám stále co říct. Hezká změna vzduchu, témat a pro změnu nálady...Jen ta cesta do Černé Díry byla kvůli té šílené zimě úděsná. Přišla jsem domů a zahřívala jsem si uši, nos i ruce a chyběl mi můj vrchní zahřívač...ten, co je po L. Už se na něj zas těším...njn;o)

Vůbec nevím, jak bych se tomu před N měla omluvit za některé zkažené chvilky, ale hlavně bych mu měla strašně moc poděkovat:o) ... Děkuju:o)(o:

Bolest nutí člověka plakat, láska mluvit. (Turecká přísloví)

Co zničí klídeček...(?)

Tak jsem se včera od svého despotického a ubručeného otce dozvěděla, že jsem tlustá...mojí máti bylo řečeno, že by se ke mně neměla chovat tak kamarádsky, ale pořádně mě zaměstnat...a tak je to teď prosím u nás pořád! Prostě to tu máme veselé, dokud se do toho nevloží neurotický tatík. Tiše, tiše...táta spí (sedí u compu...), kdo ho vzbudí (kdo cokoli řekne nebo se třeba jen zasměje), toho sní (toho seřve)...
Ehm, takže když se mě teď zeptali, jestli bych v rámci rodinné soudržnosti něchtěla jít na krátkou procházku a bráchy se chudáčka ani neptali a navlíkli ho, aby šel poslouchat ty jejich chytrý řeči a neustálý hádky, řekla jsem, že nemám čas, že se mi nikam nechce, že jsem unavená, přepracovaná a chci dělat něco jinýho. Dostalo se mi ošklivého pohedu, pokárání a tak..., naštěstí už jsem zvyklá, takže jsem se nenechala zvyklat ani rozhodit a před chvilkou za nimi bouchly dveře. Máti se do toho navezla sama, otec si myslí, že jedná podle nejlepšího vědomí a svědomí a miláčik chudáček je ještě moc malej na to, aby se mohl vzepřít. Moc dobře si pamatuju, jak jsem se s nima do breku hádala, že se mi nechce ven, když bych se mohla úplně stejně projít sama. Člověk nic neříká, jen musí jít tempem otce... To je vážně lepší vzít s sebou Miši a psy... Nasměju se, odreaguju a nevyslechnu miliony utopistických, ale bohužel i realizovatelných plánů na dovolené a další rodinné akce...Vždycky jsem s nima musela jít. I do té největší zimy...nevím, co jim na tom přijde tak úžasné... Jdou se projít se svým partnerem a za nima se táhne znuděné a naštvané dítě...občas ještě se slzičkama v očích, protže netihlo uspořádat panenkám svatbu nebo dostavět koleje vláčku...
...asi se pak vždycky cítí dobře...Oni mají rodinu a dokonce i nadvládu...není to úžasné? Všichni se zubňo-pastovým úsměvem kráčí vilovou čtvrtí Černé Díry...ještě ten vesele štěkající pejsek chybí...dokonalá rodinka!
S miláčikem už jsem psala jeho první referát. Pomalu ale jistě roste, už to není jen takový ten malý roztomilý... Však on se taky brzo vzepře! Byla bych moc ráda, kdyby jim to jednou ukázal... Vzali mu kus dětství, rychle vyrostl...Občas, když ho poslouchám, nevěřím vlastním uším...

Za včerejšek jsem nestihla nic, kromě nových plavek, takže jsem zpečetila to svoje páteční bazénové týrání:/.
Dneska jsem vstala z postele až když byl dům úplně prázdný a všichni byli někde na koních roztomilé sestřenky a tak jsem se natáhla na gauč, dopřála si snídaní v pyžamu a s rozcuchanými vlasy a až pak jsem hupla do sprchy...taková nedělní idylka... Celý můj den začínal kolem půl jedenácté, ale připravena k vyvíjení jakékoli aktivity jsem byla až tak kolem dvanácté, kdy už ale zas byli všichni doma, takže první aktivitou bylo žehlení... Nu, hezky si to naplánovali:D

Musím říct, že se do králíkárny vážně těším... Vždyť tady se nedá nic dělat! Nikam jsem nesměla, takže jsem si Prahy neužila a vaření, žehlení či hádky, tak to si ráda odpustím... Ano, chybí mi tam za tím pletivem taková ta chvilka pro mě, kdy si sednu a můžu psát, číst nebo jen tak ležet, klidně i usnout...nic takového si tam neumím zorganizovat. Vždycky buď ještě něco musím nebo bych mohla...a říkám si, že na odpočinek je ještě dost času... Nejlíp si tam ale odpočinu s tím, co je pře N...schoulit se někomu do náruče a zavřít oči...stačí minutka je to skoro jako bych spala celou noc...:o) Už abych nastupovala do toho autobusu...;) To zas bude klídeček;D Slůňata tohle slovo nemají ráda...klídeček sem, klídeček tam...to je pak dokáže daleko víc naštvat. To už pak nejsou ani v minimálním klídečku;) ...no stačí zavřít oči...:o)(o:

A přitom bych se s nima tak ráda prošla klídečkoidním podzimem Černé Díry...

Nejlépe vychované děti jsou takové, jež poznaly rodiče, jací jsou. První povinností rodičů není v žádném případě pokrytectví. (George Bernard Shaw)

Hezké, ale únavné studené podzimní zívání...

Achich-ouvej;) Zííív:O
Jsem strašně unavená. Stále, stále a stále. Už se těším, až se dneska pořádně vyspím. A to jsem se ještě ráno týrala v bazénu...

Celý týden nic nestíhám. Nepsala jsem na blog, natož do sešitu (možná jen pár básniček při dějepisu, kde mi "Malý Princ" skutečně chybí) a ani jsem neměla čas číst (sorry, Miši;))... Možná i proto na mě dneska všechno tak nějak spadlo a z celotýdenní únavy se vyklubala únava podzimní. Říká se, že únava podle ročního období je zvláště jarní, ale u mě hraje zásadní roli právě podzim.
Šedá obloha, nepříjemný chlad, studený vítr, zima a k tomu mi táhne na záda. Špatně se vstává, když je venku tma a po otevření okna mi přejde mrát po zádech. Naproti tomu ale nádherné barevné listy, které mimochodem barví tzv. chromoplasty...za červené a oranžové zbarvení mohou karoteny a za to žluté zas xenofyly;) - jo, tohle všechno vím, jsem pilná a večer píšu zprávy rodičům...nejsem já to úžasná dcera?
Hmmm...při psaní tohoto článku koukám na zprávy a děsí mě to...dnes v noci má v čechách poprvé sněžit. Ne! Kruci! Už je to tady. Zatím jen na horách, ale nemyslím si, že to bude trvat nějak dlouho, než začně posněhávat i nad králíkárnou... Jo, jo...jednou jedna paní povídala, že mě prý má hřát láska. Minulou zimu nesněžilo a nic mě nehřálo. Tuto zimu sněžit nejspíš bude...tak schválně, jestli mi bude teplo... Nechci nic zakřiknout (znáte mě;) ) a taky nechci porušit svou tradici realistického pesimismu, ale myslím, že neumrznu;) Každopádně si v neděli přibalím kabát...


V pondělí jsem se perfektně protáhla na józe, která mě velmi příjemně překvapila. Nejlepší bylo pro mě, nevyléčitelnou válečku asi to, že nás naše super-milá učitelka nakonci přikryla a nechala deset minut relaxovat;D, ale pochybuju, že bych si to bez tý makačky před tím takhle užila:)
V úterý jsem se snažila všechno stihnout, abych si ve středu mohla vyrazit s tím, kdo je před N. no a tak jsem lítala sem a tam a tam a sem...
Ve středu jsem ve čtyři seděla v autobuse s myšlenkou na nádhernou Prahu a nemohla jsem se dočkat, až si sednu do čajovny na gauč a jen tak budu koukat do těch nádhernejch očí a přemýšlet, co je za nima...co se tak asi může odehrávat v tom záhadném člověku, který mi je tak blízko a přitom mám občas pocit, že ho téměř neznám...(?) Nakonec všechno dopadlo lépe než mělo:) Dokonce jsme na gauči seděli jen chvilku, protože se daleko líp leželo na polštářích. Poznali jsme krásu rituálu bílého čaje a vrcholem všeho byla Miši, která se objevila s úsměvem na rtech a otázkou, zda-li by nevadilo, kdyby si přisedli. Taky byli ve dvou;)...červeno-jabkové provětrání plic, jedna stanice v prázdném vagónu metra...bylo mi nádherně. A když jsem přišla se zářivým úsměvem na kolej mezi holky, které se smály též, únava byla aspoň na chvíli fuč:)
Čtvrtek ve znamení procházky do lesa, kde jsem prostě nechtěla mít zapnutou bundu a padla na mě ukřivděná a zamyšlená podzimo-listově unavená nálada..., ale nejen to, taky jsem byla ve čtvrtek poprvé v tanečních. Ty naše jsou také jiné, ale i tak to byla sranda. Nemohla jsem se přestat smát...:D První tanec jsme zvládli. Prý jsme nadaní. Při druhém to chtělo více snahy a z "pružení" nás bolely nožičky... Občas mi podklouzly podpatky a někdy jsem vypadla z rytmu, ale naslouchač-buřinkáč se snažil, seč mu síly stačily, aby dobře vedl...tak třeba nebudu pokračovat v rodinné tradici a až takové "prkno" jako maminka nebudu. Když jsem některé věci zdědila obgeneraci, tak s hudbou tak spopjený tanec by mohl patřit mezi ně:)
Dneska už mě to všechno absolutně zmohlo a jsem ráda, že jsem doma, kde nezatěžuju ty, co zatěžovat nechci. Musím se pořádně prospat a přijet v neděli použitelná, jelikož si myslím, že bych prostě měla. Musím se držet;D

Slůně, slone - nebo ty, co jsi před N;o), všechno nejlepší...děkuju Ti...máš fakt obrovskou trpělivost...Obdivuhodnou:o)

Unavená na houpačce

Když prožiju takhle neskutečně náladově pestrý týden, nevím, jakou mám zvolit ilustraci a vlastně mě ani nenapadá žádný nadpis...dneska ho tedy asi napíšu až na konec.
V úterý se všechno zhouplo směrem dolů a to tak, že pekelně rychle, takže jsem si na to musela dát panáka hnusnejch hořkejch kapek a říkala jsem si, jak to bude zas ve středu v pohodě, jenže lektvar nezabral a tak se volalo nedůvěřivcům domů... Díky tomu jsem ve středu odjela do Prahy dříve a s dvěma rozjetejma vlakama na spáncích jsem si vyslechla docela zajímavé povídání, dostala jsem další driák a pořádně se lekla...

Naštěstí už jsem pak byla jenom s Miši, která mě opět v rámci možností rozveselila a provětraly jsme plíce skrz sladké rty... Poté s buřinkáčem-naslouchatelem do kavárny na čaj a na bus...a v autobuse jsem zavřela oči a bylo mi fajn:) Únava mě zmáááhááá... A takhle, jako na tý fotce, vypadala obloha téměř celý týden, což mě zmáhalo asi úplně nejvíc...

Čtvrtek o něco lepší už proto, že jsem se učila a učila..., což zatím ještě stále můžu na maximum...jinak všechno ostatní dělám strašně polovičně, což mě mírně děsí...začíná podzimo-zimní období, s kterým se mohu obávat příchodu tmy do hlavy. Horší než tma, v které spíte, je tma ve které jste unavení, chce se vám spát, ale oči nejsou zavřít, protože hlavu stále něco tíží. Musím se rozhýbat-ehm, ne, že bych plánovala nějaký šílený pohyb, i když je pravda, že jsem dneska udělala tu nejbláznivější věc, jelikož jsem vstala brzo ráno a skočila do té studené vody, abych ze sebe měla lepší pocit, či co..., ale musím rozhýbat to uvnitř, co usnulo...! Energie je málo, ale když už zbývá musím ji investovat buď do učení, které stále zvládám a nebo do úsměvu, který ani nemusí být pravdivý...jo, nikdy mi to nešlo, a i když bych neměla, pořád se o to pokouším. Není to zdravé-pro mě určitě ne..., ale cítím, že bych měla:(

No a nazítří se schyluje k tomu, z čeho mám strach... Miši mě zas podpoří a pokud se bude chtít vstávat tomu, co je před N, tak nejspíš i on... Nedůvěřivci z naší rodinky jsou někde za hranicema na golfovém hřišti a já se celá stuhlá před osmou postavím na zastávku, kde nasednu do tramvaje a po vyšetření už budu jen čekat na pondělí..., kdy se stane jedna paradoxní věc...a to je, že výsledky se nedozvím já a ze zákona už vůbec ne ti, kdož mě nejvíc podpoří, ale samozřejmě, že to bude ten, kdo ničemu nevěřil...Jistá diagnóza už je, jde jen o to, jestli se změní nebo zůstane stejná, takže nedůvěřiví budou muset změnit postoj a já se budu muset snažit ze všech sil, i když to nejde vyléčit. Hlavně co nejméně zatěžovat okolí-zejména ty nejbližší...

Děkuju, M.:o)

Nevím, jestli tomuhle mám zatím říkat jen houpačka a na horskou dráhu nasednu až potom, ale každopádně se začínají podivně často stávat věci, které se mi nelíbí. Prý k tomu mám sklony a mám se naučit vypnout..., ale když já už skoro ani neposlouchám ty písničky...Ještě, že mě aspoň chytly ty knížky, když už se ani do toho plavání nejsem schopna přinutit. A co bych si počala bez Miši, která ví, jak se každou vteřinu cítím, to si taky nedovedu představit... Držte mi zítra palce;)-teď bych si snad i přála, aby mi ti naši nedůvěřivci řekli něco jako: "No, tak vidíš!"

Zas jsem si dneska uvědomila, jak si vážím toho, kam jsem se nakonec mohla vrátit. Ano, často a občas i ráda si za plotem zanadávám právě na to, jaké to tam je, ale dneska na obědě jsem po všech házela pátečním úsměvem, který nevyvolalo to, že jsem jela domů, ale to, že mě ve škole všechno neobyčejně bavilo, kolem mě bylo dokonce i pár lidí, kteří mi nelezou na nervy (což doma můžu říct asi jen o miláčikovi a momentálně o babi) a k obědu bylo dobrý jídlo;D Baví mě škola...asi těch 8 dnů-celkem přibližně 64 hodin hrůzy k něčemu bylo:)

Proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci - naději, spánek a smích. (Immanuel Kant)

Záblesky minulých nálad, které jsou teď jinde:)

Včera jsem se už neudržela a jelikož jsem dokonce nepsala ani na bílé stránky, ukořistila jsem oranžový ubrousek a napsala si pár nápadů a postřehů, které by jistě dříve či později vyprchaly...určitě dříve, než bych je stačila napsat. Nevím, jestli by to byla nějaké velká tragédie, ale každopádně jsem si je prostě napsat musela...mimochodem také kvůli tomu, že si strašně ráda kreslím, píšu a čmárám propiskou na ubrousky;)
V té restauraci u rodinného oběda, kdy pramáti bědovala nad kašlíčkem svého jediného syna a myslela si, že tím projevuje svou mateřskou lásku, řešili totiž pro daný region jedno takové ošemetné téma. Já osobně na něj mám poněkud jiný názor než zbytek mojí rodinky. Troufám si říci, že je dokonce ojedinělý i ve větším společenství než jen v mé rodině... Jeden politik o nich mluvil jako o "opálených". Jsou to Romové, kterých je v Ostravě (zvláště v Matiční ulici) hodně. Zkušenosti mé rodiny jsou bohatší, ale zárvěň i ošklivější než ty moje. Asi občas i chápu jejich názory, ale mohli by je podávat třeba jinak...ať si mají, stejně jim je nevezmu já ani můj zlato-srdíčkézní bzumácký kamarád, ale NEMŮŽU je poslouchat. Když se kdokoli začne bavit na podobné téma, většinou se zvednu a odejdu...zvláště, pokud se z jedné poznámky vyvine rozsáhlá a bouřlivá debata, jež je plna obvykle nemilých zážitků či mátiných ukřivděných výtek. Jenže z té restaurace se jednoduše utéci nedalo...ani složitě...prostě se to jednak nehodilo, ale ani to nešlo, jelikož jsem seděla úplně v rohu té lavice a kolem mě miláčik, bratránek, sestřenka...a kdo ví, jací další příbuzní mi ještě bránili v ústupu...

Dneska mě k myšlence "konečně si sedni a piš!" dovedl ten, co je před N...doufám, že mu je alespoň o něco lépe:o)
Tak tu sedím a píšu, mám tři rozečtený knihy, z toho jednu v němčině, což je vražedný a statečně se tím vším prokousávám. Dlouhý úkoly, příjemný "povinnosti" a "hodnosti;o)" a pak taky nesmírně trapné a dlouhé víkendy...Tento byl opravdu zmáhající. Pořád jsem se cítila strašně unavená. Naštěstí jsem byla chvílema i s babi, která mi poskytla jeden z dalších kulturních zážitků. Tentokrát pro změnu divadlo, které je ve své lokalitě jednou z mála vážně pěkných institucí:) Takže jsem se oblékla co nejslušněji (šaty nebyly;) ) a vstoupila do neskutečně slavností atmosféry, kde se nejsříve vždycky zaposlouchám do ladění nástrojů a pak už je tu předehra a první árie...Ano, možná jsem divná, ale je to nejspíš tím, že jsem k tomu vedena od malička...opery pro mne mají zvláštní kouzlo. Vážnost, důležitost...skoro až posvátnost (hlavně, když jsem v opeře s babičkou). To kouzlo živého orchestru a spousta lidí, které tyhle věci zajímají...pro které to všechno znamená něco podobného jako pro mě a nejsou zde z donucení. To si to pak teprv člověk může konečně pořádně užít:) Bez poznámek typu" "Ono je to poviný?; Jéžiš, asi usnu!..."atd.

Zrovna jsem se vrátila z jídelny, kde ještě stále probíhá naše "učící doba". Docela rychle jsem stihla ten nudnej úkol a úplně jsem se vrhla na ty písmenka, abych zas něco vyťukala. Minule jsem totiž v jídelně čmárala a tak různě se vyjadřovala obyčejnou tužkou na prázdné stránky, dneska jsem to nestíhala a k tomu tady mám ten sešit před sebou, takže si znova vzpomínám, na co jsem vlastně myslela...stejně jako když jsem si dneska na hudebce dělala poznámky úplně o něčem jiném (samozřejmě do sešitu na hudební výchovu, ale aby to nebylo až tak troufalé, tak alespoň z druhé strany). Jsou to takové všemožné asociace. Ty z hudebky se vážou převážně k různým textům a k vůni, která se ke mně i přes rýmu donesla, když začal foukat větrák. Ty z učební doby, ty jsou zvláštní...a ne zas tak špatné;)


Do chladného rána zahalena mlhou...
nálada
.
.
.
není, prozatím...

Do pavučin větru zaplený list...
snášejíc se klidně dolů a hledajíc,
kam spadne...
Bezútěšně bloudíc tmavou místností
plnou jasného světla, jež uniká
malou skulinkou pod tvými dveřmi
a skýtá ten vztek všem okolo.

-tak asi takovou náladu jsem měla minulý týden...

Pojď a strach půjde s tebou...
však pak odejde, vždyť to víš,
že se mu neschováš, ale jednou
bude pykat též...

-a takovou taky...

Hrošokožci, nechoď na blonďato:) Všechno nejlepší! Díky...:)