Má teorie těšení zklamala! Juchůůů!

18.července jsem dopoledne balila a poté zjišťovala, že začínám mít cestovní horečku. Šla jsem tedy celkem brzo spát, aby mi to čekání rychleji uteklo. 19.července jsem od rána dobalovala, vypravovala miláčika a zbytek rodinky a sama se neskutečně těšila, až zazvoní zvonek. Miši s Damem nezklamali, pro změnu měli zpoždění. Dali jsme tedy zavazadla, stan, spacáky a karimatky s alotaťkama do kufru a jeli vyzvednout ty dva:) ...
Nádhera, krása, dokonce se vydařilo i to počasí, a když náhodou na chvilku selhalo, vedli jsme nekonečné boje s kostkou a figurkami u Člověče nezlob se (to byste se divili, jak můžete při takové dětské hře poznat svou drahou polovičku...někteří nedokáží přiznat náhodnou a neovlivnitelnou prohru, druzí se zas trochu napijí...nakonec všechno dopadlo dobře;) ). Prvního dene jsme zmordovali nohy pochodem na Trosky a lezením na skálu (ano, můj milý, jsi nejlepší, zvládnuls' to v plážovkách!), druhého dne jsme si dali pauzu a prováleli jsme hodiny a hodiny...jednou jsme také zkusili vodní minigolf; hráli jsme poker o karty, jelikož jsme se nechtěli obírat o peníze na jídlo; vlezli jsme do ledového rybníka; uvařili jsme a spořádali několik litrů přesolených instantních polévek a čajů a vše jsme zajídali piškoty a vánočkou. Bylo to super, byla to legrace, byl to odpočinek, konečně jsem jednou sepnula spacáky a prožila jsem poprvé kousek prázdnin přesně podle svých představ (no, dobře, možná vše dokonce předčilo má očekávání...O:-) )
Svoboda mě uchvátila, i kdybych měla šíleně pracovat a na celé příští prázdniny si vydělat, nějak to zařídím, protože dovolená trávená tímto způsobem se mi moc líbí:o)
Zlobila jsem, budila, zabavovala polštářek, provokovala...a strašně jsem si všechna ta společná usínání, probouzení, vaření, tulení, chození, stavění a bourání stanu, sušení ručníků a jiné kempovací libůstky, jako třeba házení dvacek do automatu na sprchu, užila. Po několikáté jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, jak mi je poslední rok krásně a jak jsem vděčná za to, co mám. Mám totiž toho nejkrásnějšího, nejlepšího, nejmilejšího, nejstarostlivějšího a jiným superlativy ověnčeného milého, který se o mně úchvatně stará, je na mě ohromně hodný a ničeho se díky němu nemusím bát:o)

Doufám, že se to Miši s Damem taky tak líbilo a už se pro změnu zas těším,...až za necelý měsíc vyrazíme společně na chatu...tam je v těch všech deskových i jiných hrách ještě více rozdrtíme a potvrdíme opět čest našeho páru;D
A ještě něco, přemohla jsem se a s milým jsem přelouskala Maxima s těma počítačově upravenejma a odbarvenejma panima...prolistovali jsme i jeden dívčí časopis, kde jsme se dočetli, jak emo zabíjí a zinscenovali jsme jednu letňoláskovskou povídku, ale mnohem radši jsme si jen tak povídali a váleli se, to se musí nechat;o)(o;

Včera se mi vážně dost špatně usínalo, protože postel byla moc rovná, měkká, velká a hlavně prázdná, o čemž jsem samozřejmě informovala milého, jenž je před N, ale ten samozřejmě nemohl přijet, protože si samozřejmě užíval polštáře a pohody doma, takže jsem po čtyřech dnech usínala sama a bylo to divné...chyběl mi. Nebylo slyšet žádné dýchání, zívání, převalování a mručení, nikdo mi nedal pusu na dobrou noc a nechytnul mě kolem pasu, za ruku ani mi nevzal polštářek...

Prozatím mám z prázdnin takové množství zajímavých a pěkných fotek, že nemá cenu hledat obrázky k článkům u devianta...tohle totiž o mých zážitcích pochopitelně daleko více vypovídá, tak se kochejte...

Na závěr bych si dovolila proti sobě postavit dva citáty, které si dosti protiřečí...:

Štěstí se dá definovat jen negativně. (Arthur Schopenhauer)

X

Štěstí je trvalým a odůvodněným pocitem uspokojení ze života. (Dorothy Thompsonová)

Krvavá podívaná a večer plný miláčika puberťáčika

Včera jsem do rukou matky odevzdala tu malou ďáblici Emču, a abych byla upřímná, těšila jsem se, až si odpočinu. Šla jsem tedy docela brzo spát a hrozně pozdě jsem vstávala, abych pak uklidila celé jedno patro a vyfintila se na schůzku s babi. Ta mě po dlouhé době vytáhla do kina.
Šli jsme na Bathory od Jakubiska. Babi se těšila, říkala, že když legendu o čachtické paní četla za mlada, ještě několik let se pak bála usnout, protože představa, že ji někdo zavraždí a bude se koupat v její krvi byla jako vystřižená z hororu. Film byl úžasný. Hlavní hrdinka krásná. V celém filmu byla vykreslována povětšinou jako oběť lží a intrik, takže její koupele měly sice temně rudou barvu, ale ta byla zapříčiněna bylinkami. Sama jsem knihu také přečetla a toto zpracování se mi zdá o něco realističtější. Nebyl to horor, jen velký krvák, protože kromě koupelny tekla krev proudem všude. Ta doba měla něco do sebe...ty šaty:) Chápu, že byl film rak drahý, takové množství červené barvy asi není laciné;D...Děj se odehrává všude možně a ty překrásné záběry ze zimy i z léta...prostě nádhera... Vše dokreslující hudba a osvětlení, které hrálo podle mého názoru velkou roli, jelikož nebylo vůbec nepřirozené, ale ne tak ponuré jako v jiných krvavých filmech z hradů, kdy člověk neví, co se vlastně děje, protože jen slyší kroky, sem tam kápnout vodu, napínavou hudbu a vidí tmu, někdy louči a pak obrysy postav...
Překvapil mě Mádl, byl vážně dobrý a pak taky Polívka, jenže ten se mi líbí kromě jeho slavné "Manéže" snad všude, hlavně v Pelíškách, které znám díky letošní zimě dokonale nazpaměť.
Krváky, kde je spousta bitev a vojáků a sporů a podvodů a intrik moc nemusím, ale ta ženská postava jim jaksi dodala na něžnosti, a jelikož, jak na začátku řekne starý mnich (Polívka), který příběh na začátku uvádí, je příběh zaměřen hlavně na samotnou osobu hraběnky, nejsou bitevní scény natolik v popředí a zdůrazněny jsou i jiné detaily doby (např. upalování čarodějnic, nevolnictví, organizace hradu, šaty a kočáry, výchova...a vůbec) ... Ten malíř třeba, ten se mi moc líbil...;)

Večer přijel bratránek z Moravy, který pojede místo mě na dovolenou s rodiči a miláčikem, protože jsem uvolnila své místo ve voze a už se vážně nemůžu dočkat, až v sobotu odfrčím úplně jinam...oni na jih, já na tedy na sever (pohybujeme se jen v Čechách, takže počasí budeme mít podobné... - bohužel asi i trochu deštivé, i když stále doufám v dlouhodobou předpověď, že to mají být jen drobné a občasné přeháňky a jinak má být celkem pěkně, i když ne asi úplně na koupání...).
U večeře jsme měli výjimečně zapnutou televizi (tatínek není doma, kdyby tu byl, mohla by být jedině za předpokladu, že by běžel nějaký z mnoha sportovních kanálů). Když začaly reklamy a na obrazovce se objevila do žluta laděná "Axe-nebe a dudy reklama", rozsvítily se miláčikovi podivně očíčka a zeptal se maminky, zda taky někdy poletíme Axe speciálem, protože by si taky požádal o deku na přikrytí...Maminka pohotově odpověděla našemu devítiletému zvídavému hochu, že na něj by si ta paní i při své štíhlé postavě nemohla sednou, že on by unesl maximálně deset kilo a takové slečny, že se prý v letadlech jako přikrývky nedávají a jestli ano, tak nemají tak velká poprsí...). Tím to ale jen začalo, protože hned poté začala reklama na Martini, jejíž dominantou je paní, která má taktéž bujné vnady, jež jsou ke všemu zvýrazněny hlubokým výstřihem skoro až k pupíku. Miláčik nemohl od obrazovky odtrhnout oči, čehož jsme si samozřejmě všichni všimli a potutelně se usmívali... Jakmile reklama skončila, miláčik se na nás zasněně podíval a prohlásil: "Čoveče, už se ale docela těšim, až budu ten puberťák.", načež jsme propukli v hlasitý smích (to by se za přítomnosti otce taktéž nestalo) a maminka řekla, že to bude divoch, a že ho budeme muset hlídat.
Nejsem si jistá, jak dlouho o něm tady ještě budu moct psát, jako o "miláčikovi", jelikož ať se mi to líbí či ne, nějak strašně rychle roste a tohle pojmenování se k němu už často přestává hodit. Chvilku s jeho přejmenováním na "puberťáčika" ale počkám, jelikož jsou ještě stále někdy ty chvíle, kdy má nejen nevinné oči, ale i řeči a hned po nich úsměv a ještě pořád mu čtu Malého Mikuláše před spaním a vůbec...nedovedu se toho svého malého miláčika vzdát...třeba si to, že už není maličkej uvědomím až když mě přeroste...to mi pak bude dělat bodyguarda:)


Děti mohou jen žít, dospělí musí zápasit. (Alexej Nikolajevič Tolstoj)

Ťuťuťu,ňuňuňu drahoušku... uááá, únava!

Tak už jsem druhý den přesvědčována, že jsou mrňata moc fajn, jenže jen do té doby, než se o ně máte starat celý den...Ne, vlastně ne tak úplně, klidně bych se starala o mimčo, které ještě nemluví a jen se batolí...to bych klidně i vyměňovla ty plínky... Emouš je vážně číslo...! Vypadala u nás na návštěvě se svou maminkou vždycky taková milá, hodná, usměvavá a poslušná! "Čuááát!; Máma žikaua, že dostanu mlíkóóó!; Nebudu, neci, nenene!; Mauško, podíuej!..." a mnohé další hlášky, které tahle moje klientka pronesla, už mi lezou na mozek... Chudák babi s tím věčným "Hana má kašel...". Ale teď už je ta holčička moc hodná a já stále vydělávám :) ! (ne, to je jen legrace!) Emouš je nahoře v postýlce, vypila mlíkóóó, dostala ňuňu, vyčistila zoubky a ulehla do pytue... Odpočinek... pro ní, po jejím hopskání a šplhání na hřišti a po schodech, po ježdění na slonovi a stavení komínů a pro mě, po neustálém zachraňování někde vysoko se nacházejícího dítěte, připravování svačinek, pitíček a botiček a vůbec, po tom celodenním skákání za tou divoškou...
...A proto je tohle asi tak vše, co vám k mé brigádě napíšu (minimálně prozatím). Potřebuju si oddychnout a ne jen nic spojeného s dětmi nedělat, ale ani na nic podobného nemyslet. Už vůbec o tom tedy nemohu psát, že? Spi sladce, dítko milé, doufám, že mě zítra moc brzo nevzbudíš...
- inu, nakonec musím říci, že je ten ďáblík taková celkem účinná psychická antikoncepce;D

Touto svou tvrdou prací si vydělám přesně na ten náš dlouho plánovaný výlet do Českého ráje. Sice pořád věřím tomu, že mi aspoň mamá něco přidá, ale co už...aspoň si nedělám hlavu z toho, že bych měla hladovět. Peníze budou a já se už vážně nemůžu dočkat, až za necelé čtyři dny uvidím toho, co je před N, nasedneme do auta spolu s Damem a Miši a frrr...! Oooch, jak já se těším:o)
Miláčik si tu celý den kope do míče, což mi občas leze na nervy (ale je to lepší, než kdybych si musela kopat s ním...)... Čím dál tím víc si uvědomuju, jaký je to zlatíčko... Papá i něco jiného, než jen suché těstoviny a suchou rýži a jahodový jogurt, umí si utřít zadeček, zavazuje si tkaničky a neřve na mě něco o mlíkůůů:D
- a už je to zas tady, po posledních dvou dnech mám plnou hlavu kostiček dupla, panenky BabyBorn a suchých corn flakes...uááá, zítra si nechám při očkování předepsat další krabičku šmoulinčích pilulek...

Tak dnes jen krátce, protože jsem tak unavená, že mi prsty po klávesnici vůbec neskáčou, nad každým slovem dlouho přemýšlím a když už mě něco napadne, má to něco společného s "dudlík jen na noc"... Důkazem je, že jsem včera večer nechtěla hrát s máti scrabble, ale vytáhla jsem věž, abych náhodou nemusela moc zapojit mozek nebo nepsala jako první slovo nějakou z mnoha zdrobnělin, kterými se to u nás teď jen hemží..."Dej mi ručičku Emičko, vím, že už jsi velká holčička, ale tady jezděj autíčka...Chceš suchej rohlíček nebo ho mám namazat máslíčkem?..."...

Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když konečně usne. (Ralph Waldo Emerson)
- copak matka, ale já!

PS.: Ona není zas tak hrozná, to jen já nejsem zvyklá být celý den v pohybu;) Je vlastně docela normální, tříletá holčička a někdy je s ní docela psina, třeba když spí anebo když člověk neppochopí, že neříká doutník, ale doutík (=dortík)...

Ohled za kameny, schodišti a lampami...s červenou kytkou na peřiňáku:o)

Ta fotka s kostrbatým srdcem je pořízena v Avignonu. Není to úplně přesné, ale Dam a Krupi (promiň, Miši, máš tam jen příjmení;o) ) a ten, co je před N a Mája...nedalo mi to, musela jsem to vyfotit...:o)

Mimo to, že se dnes chystám napsat něco blíže o starobylých španělských městech, Gaudím a Barceloně, měla bych určitě zmínit i mé první prázdninové dny v Praze.

Předložila jsem otci finanční rozvahu a on zarytě mlčel. Mamá měla slzy v očích. Nejen kvůli tomu, že se jí tyhle jeho manévry také vůbec nelíbí, ale i proto, že mu dala těžce sháněný dárek k výročí a on nejen, že neprojevil žádnou radost, ale dokonce mamince řekl, že ta košile je padělek a bůh ví, co ještě...
Druhý den za mnou přijel ten, co je před N. Hned u tramvaje jsem dostala nádhernou červenou kytici, která se na mě usmívá pokaždé, když zvednu hlavu z postele, protože ta modrá váza se žlutým papírem a červenými květy se na peřiňáku náramně vyjímá. Na zkoušku jsme postavili stan, zdá se být v pořádku, tak doufám, že nám v noci nebude kapat na hlavu:) Miláčikovi bráškovi byla nainstalována na mého pradědečka, který již často těžce oddechuje či snad spíše vzdychá, hra s jeho oblíbenými Simpsnovi, takže měl o zábavu postaráno, rozloučili jsme se s rodiči a měli jsme pré:o) Bylo to krásné, konečně jsem si zas připadala úplně v bezpečí a spokojená. Povídali jsme si, smáli jsme se...O:-) a vůbec...dokonalé. Nakonec jsme spolu uvařili a snědli večeři a vůbec se mi nechtělo loučit. Teď je drahý někde na Úborsku a mně se stýská, ale mám necelý týden na to, abych zařídila všechny náležitosti, jako je funkční baterka, kartuše s plynem a tak...a potom už frrr! Pojedeme SPOLU pryč:o)
Kromě toho, že budu lítat a shánět, nakupovat knihy a budu očkována, budu také hlídat jednu maličkou Emičku a snad se uvidím s Hrošokožcem a možná i s někým dalším...:)

Inu, tak tedy Španělsko:
První výlet jsme podnikli hned po cestě tam. Naší první zastávkou byl francouzský Avignon...krásné starobylé městečko s kamennými domy, známé svým mostem a papežským palácem. Přijeli jsme pozdě, takže zahrada paláce už byla zavřena. Most byl pronajat na nějakou svatbu, takže jsme se kolem něj mohli jen projít, ale nahoru jsme se nedostali. Nevadí, myslím, že to stačilo...
- toto je kus onoho papežského paláce...mně osobně se nejvíc líbí to modré nebe, krásný kámen, z nějž je všechno vytesáno a postaveno a pak mám v oblibě tu starou lampu v popředí...

Jelikož jsme bydleli v městečku Pals de Mar, které je vlastně takovou odnoží starého Pals, je u moře a je plné apartmánů, domečků a turistů, vydali jsme se hned na druhý výlet do pět kilometrů vzdáleného centra Pals. Musím říci, že na rozdíl od velmi podobně stavěný malých kamenných toskánských městeček, bylo Pals tak trochu mrtvé a moc turistické, ale stejně se nám tam líbilo, protože měli dobrou zmrzlinu a ty kameny!

- celé Pals oplývá nespočetným množsvím různých vyhlídek a vyvýšeninek. Výhled na moře, hory, lesy, pole, louky...jiná města, kempy a tak...


- co se mi v Pals asi nejvíce líbilo, byly malé dvorečky s krásnými zahradami...1. fotka je pohled přes mříž a 2. to jsem prostrčila ruku skrz...;)










Dalším z našich cílů byla Girona, což je o něco větší, ale také kamenné a staré město. Tam jsme ochutnali klasickou paelu s mořskými plody, navštívili jsme s bratránkem obchod "la condonería", kde jsme po dlouhém vybírání nabrali nějaké ovocné vzorkyO:-) a otec celou dobu zběsile hledal, kde by se mohl připojit k internetu... Prošli jsme si také zdejší zahrady, které jsou obdařeny snad milionem různých schodů, schůdků a schůdečků (vlastně je jimi obdařena celá Girona) a často jsou tak rozbujelé a přerůstají domy, že to v nich vypadá skoro jako v džungli...














- tahle ulička (pro změnu plná schodů), mě nadchla svou prázdnotou a hlavně tou krásnou lampou... Vpravo si všimněte zahrady, k té snad komentář psát nemusím, že? Jen snad...po SCHODECH a všemožným obcházením se dalo dostat až k tomu oknu nahoře...

Poslední výprava směřovala do Barcelony. Z města Flaca, což bylo nejbližší město od Pals, kam vedla železnice, jsme se vlakem dopravili do hlavního města Španělska. Ještě pořád to tam žilo fotbalem, jelikož jsme tam zavítali asi dva nebo tři dny po tom, co Španělé vyhráli EURO.
Nejdřív jsme všichni navštívili "La Pedreru", což je dům celý vyprojektovaný a do poslední kličky u okna promyšlený Gaudím. Stačil pohled z venku a byla jsem nadšená... Co pak teprv, když jsme celý dům, jehož původní název je "casa Mila" a La Pedrera se mu jen přezdívá (česky to znamená kamenolom), prošli? Byla jsem unešena. Část domu funguje jako muzeum a vysvětlení Gaudího tvorby, ukazují tam, jak dovedl secesi k dokonalosti, a že každá klička, židle a práh či futra u dveří, mají opravdu ony secesně přírodní tvary... Druhá část domu je stále obydlena, takže jsme se prošli po vzorovém bytě, vybaveném z doby, kdy Gaudí žil, poté jsme viděli střechu se sochami, z nichž každá má svou funkci (větrací šachty, komíny a vchody...), prošli jsme malou výstavkou maket a šli jsme ven... Uchvátilo mě to...v tom baráku nebylo nic rovného...
- na střeše si můžete všimnou jedné z mnoha obrovských soch (celé jsou obloženy drobnou mozaikou)... Druhá fotka je pořízena uvnitř domu na jednom ze tří jakýchsi dvorků...

Po prohlídce tohoto architektonického skvostu jsme se rozdělili na ryze mužské a dámské skupinky. Kluci jeli metrem na prohlídku fotbalového stadionu FCB a my jsme se vydali metrem na známou nákupní třídu "La Rambla". Několikrát jsme z ní odbočili. Jednou do ulice plné obchodů s korálky a šátky (to by se spolubydlička zbláznila), pak zas ke krásné katedrále a naposled pak na nádherný, obrovský, vonící a pompézní trh. Ten se mi líbil daleko víc než všechny živé sochy na Ramble...žádné blbé suvenýry...pěkně čerstvé ovoce, koření, zelenina, sýry, maso, ryby...oooch...

- tady jsem nemocné babi koupila krásné, velké šťavnaté mango za absolutně směšnou cenu...

Cesta zpět byla o něco náročnější, byl pátek odpoledne a z města se všichni hrnuli pryč, takže jsme hodinu a půl ve vlaku do Flacy stáli nebo různě posedávali na zemi a druhý den mě strašně bolely nohy, ale vážně to stálo za to:)

Tak to je asi vše o Španělsku, ještě bych snad mohla zmínit, že po cestě zpátky jsme přespávali ve Švýcarsku a podívali jsme se do Ženevy, jenže tam se mi nějakým nedopatřením vybil foťák a bez obrazové dokumentace by to nebylo ono... Měli jsme tam výborný oběd, já jsem brečela a brečela kvůli otci, který se mi snažil vysvětlit, jak nepočítal s tím, že budu na prázdniny potřebovat peníze na jídlo... a prošli jsme si staré město, nábřeží velkého jezera a nakoupili jsme kapsle s kávou....

To by už k naší rodinné dovolené mohlo být tak akorát...teď už se těším na jiné fotky...skály a stan a MY:o)

(finanční) Rozvaha a komentáře k poslednímu měsíci (z vysokozdvižné plošiny, ale občas i z níže situovaného pohledu slepice)

Ne, ačkoli se může zdát, že jsem virtuálně zemřela, není tomu tak. Nejdu ve stopách té, co má plnou hlavu hmyzu (a dobrovolnictví;) ), nekončím s psaním na blog. Jen jsem teď v posledních dnech, či spíše týdnech, měla možnost psát pouze mezi linky, protože končil školní rok a nebyl čas a hned poté jsem zanechala svého dědečka LAPajícícho občas po dechu TOPa raději na stole, protože jsem nechtěla riskovat nějaké závažné zdravotní komplikace jeho "hadru" popřípadě jiných orgánů na dlouhé cestě, která byla přede mnou. Samozřejmě, že se mnou ale jel můj věrný červený sešit, kterému snad nehrozí nic jiného, než případné promočeniny, když nad ním brečím; popáleniny, pokud bych snad někdy měla chuť na všechno zapomenout a začít znovu či nějaké drobné tržné rány nebo dokonce amputace stránek, když mi chybí například dopisní papír;)

-celý výše vyťukaný odstavec by šel zkrátit do věty: Neumřela jsem, neměla jsem čas psát na blog, ale dochovaly se útržkovité záznamy pocitů, dojmů a zážitků z posledního měsíce a to v ručně psané podobě.

Konec školního roku, který byl milně očekáván již začátkem června nakonec postihl opravdu jen posledních deset předprázdninových pracovních dnů, kdy jsme se za pletivem bavili kontrolami rovnošatů; čištěním nábytku benzínem; vymetáním velkých nechutných šedých chomáčů prachu odevšud, kam jsme jen dosáhli smetákem; experti seškrabováním zaschlého bělítka z celé plochy velkých oken...a pod. Ve vyučovnání jsme hráli monopoly, za pěkného počasí jsme se váleli venku; když přišel náhlý zvrat a začaly padat obrovské trakařoidní dešťové kapky, spěchali některé páry z lesních mýtinek, aby se vrátily za bránu areálu, kde už nešel proud a vládlo tak všeobecné nadšení (oživení, oživení, jinakost!), ale také znechucení (maniakům nefungovaly počítače a net)... Nakonec se naše, již tak dosti "jiná" škola, musela v něčem dalším odlišit od všech ostatních, takže jsme dostali vysvědčení už ve čtvrtek a téhož odpoledne se také celý areál prakticky vylidnil či přesněji řečeno vystudentil, protože..."Kdo by neodjel o den dříve? Kdo by si o den neprodloužil prázdniny?" Auta rodičů byla nakládána po okraj...počítače, koberce, desky, oblečení, zimní kabáty, všechny boty, knihy, plakáty a krabičky a všelijaké další blbůstky a potřebné věci... I já jsem odjela. Žlutým autem, s tím,co je před N a s mou velikánskou modrou taškou naplněnou k prasknutí, plyšovým medvědem, krabicí na ponožky a baťůžkem...

Následovalo rozloučení, další den asi hodinový telefonát, koupě plavek s Miši (poprvé sama! ou jé!) a sobotní vstávání v pět ráno...

...Cesta do starobylého Avignonu, noc v hotýlku, pokračování dlouhatánské cesty do Španělska...Příjezd do městečka Pals, příjezd do vesničky Pals de Mar, devítidenní pobyt v krásném domečku s nemocnou babi; bratránkem s dokonalou španělštinou; sestřenkou, která nic nejí a nemluví nebo jen kuňká; tetičkou, která odpočívala po roce stráveném s prvňáky a druháky; miláčikem, který skákal bomby do bazénu, blbnul ve vlnách a chodil do šopů; neustále nervní maminkou a otcem, jenž zaštiťoval rodinný rozpočet, prohlašoval, že historie se neptá o kolik, nýbrž kdo vyhrál (ale to jen v případě, že vyhrál on a vyhrál těsně...) a neustále diskutoval s kýmkoli a o čemkoli (vždy samozřejmě zastával pozici absolutního odborníka v daném oboru/problematice - mohlo se jednat o vaření krevet, šlapání zelí, surfování, literaturu a kdo ví, o co ještě...- ehm, já vím-v jeho případě o všechno)...
Moře bylo kousek, bylo krásně čisté a hluboké. Bazén byl teplý, ještě blíž, jen pro nás a přiměřeně chlórovaný. Lehátka se občas skládala sama od sebe, ale jen pod těmi těžšími z nás. Kuchyň, místo, kde jsem se vyskytovala nejvíce, byla výborně vybavena, lednička taktéž. Postel, v níž jsem trávila také podstatnou část našeho pobytu, byla pohodlná a výborně se v ní spalo.
Miláčik měl Jetix - sice v holandštině, jenže oni ty pohádky opakují, takže mohl simultánně překládat. Babička měla chorobu, takže si sice moře ani bazénu moc neužila, ale komu by se nechtělo stonat v tak krásném prostředí, s rodinou a dobrým jídlem? Bratránek měl naší babičku - to v překladu znamená, že měl kurz španělštiny zdarma, hradí ho totiž babiččina zdravotní pojišťovna. Absolvoval s ní návštěvu lékaře, překládal vše, včetně "diarrea" a štítné žlázy, procvičil si i telefonické domluvy se zdravotní sestrou a překlad příbalového letáku k antibiotikům. Teta měla klid, to jí stačilo (hlavně nesmělo být kolem žádné hejno dětí mezi šesti až osmi lety). Maminka měla tatínka a tatínek měl maminku a spolu měli dvacáté výročí svatby. Mamá dostala kytici, otec dostane košili, od babičky dostali nůž (který je mimochodem tak drahý, že snad musí být z platiny či co...)...
...Taky jsme jezdili po všech možných starých, malých, velkých i moderních městečkách, ale o tom až v příštím článku;)

Samozřejmě, že to nebyla taková idylka, ale myslím, že je ten článek už natolik dlouhý, že ho stejně nikdo celý nepřečte, takže nebudu zacházet do detailů. Pokud byste vše viděli z povzdálí nebo z ptačí perspektivy, žádnou chybičku byste nejspíš nenašli. Takový nějaký pohled jsem vám v tomto článku zprostředkovala. Možná jen dodám, že zmíněné diskuse s otcem nebyly vždy všeobecně vítané, nebyly vždy příjemné a občas končili slzami. Kdybych měla být ještě konkrétnější, uvedu jeden příklad za všechny:
Asi od dubna či května plánuji prázdniny. Všichni mí přátelé a dokonce i můj nejbližší se na mě dívají jako na cvoka, protože přece není normální plánovat takhle dopředu. Ano, taky bych se nejraději sebrala a odjela, ale takhle to u nás prostě nefunguje. Dozvěděla jsem se, že otec nepočítá s tím, že by mi dal peníze na jídlo nebo na ubytování, jestliže se nejedná o dovolenou, kterou strávím s nimi. Bylo mi oznámeno, že jsem měla předložit přesný rozpočet s jednotlivými položkami, poprosit o finanční podporu a poté by mi stejně řekl, že si mám vše zaplatit sama.

-Hledala jsem brigádu a nenašla, počítala jsem s tím, že peníze na jídlo, cestu a ubytování od rodičů dostanu, když jsem je s velkým předstihem, protože vím, že to mají rádi, informovala o svých plánech, nechala si je schválit a požádala jsem o požehnání, jelikož vím, že to mají rádi a přesně v tom se vyžívají. Tohle byla rána pod pás. Mamá se mě částečně snažila zastat, ale stejně to vypadá dosti bledě. Řešení: BUĎTO dojdu do Českého Ráje pěšky, budu spát mimo kemp; držet dietu a živit se pouze pocitem, že nejsem doma a jsem s částí těch, co mám nejraději a nebudu se mýt... NEBO Nikam nepojedu, což odmítám a nestane se to... ANEBO Vyberu peníze z účtu, v říjnu si nebudu mít za co koupit tramvajenku, nebudu mít za co koupit dárky a prostě nebudu mít už ani floka... -mám tedy na výběr ze dvou možností...mýt se musím, pěšky jít nemohu, to bych ještě ani nedošla a už bych musela jít zpět, anorektička se ze mě nestane...hups! Jedna možnost se vyloupla! Inu, co teď s tím? Uvidíme, uvidíme... Bojim, bojim... Ale vůbec si nedovedete představit, jak nevýslovně se těším, až zítra zas na chvilku skočím na krk tomu, co je před N a nepustím se...Tak nehorázně se mi stýská! Ohromně se na něj těším... ...Pak si užiju týden domácího flákání; očkování; řešení finanční stránky prázdnin; dlouhých pouček; křiku; pláče a všeho toho, čeho se mi doma dostává hromada; koupím plynovou bombičku a vyrazíme pryč!...i kdybych měla vyhladovět!

Mimochodem, čtu teď výbornou knihu! Betty MacDonaldová - Co život dal /a vzal/, tak to jen tak závěrem..., abyste věděli, jak jsem to celé přežila:) Ano, s knihou! Vždycky jsem k ní utekla. Pak jsem také každý večer celá nervózní čekala na tu jednu smsku a když se babi zrovna nedusila tím šíleným tuberákem, povídaly jsme si... A ještě jsem tvořila jedno tajemství a nakupovala lízátka:)