Moc ty lyrics řeším..., ale co za chvilku uvidím Míííšůůů:o)

Tak nejdřív další z mnoha potvrzení nadpřirozených schopností mého bratra: "Všechny 14ti leté dívky touží být políbené, slyšel jsem to! Takže i ty!" Já: "Ježiš Honzí!!!" Honza: " Stejně vim od koho!" Já: "No, to určitě" (tak potichu, aby to máma neslyšela) načež tomu můj bratr nasadil korunku: "Už to neni M... je XY tralala XY!!!" (samozřejmě místo písmena M. použil všeobecně známé jméno - ano má pravdu, od toho už dávno nechci ani podržet dveře:D a místo XY použil jméno snad ještě známější...objekt snů;) a tak...) Ježiš, on měl pravdu... BOJIM,BOJIM:)
Dneska odjíždím pryč. Do Jižnííích čech;) Budu tam týden. Budu tam s Míííšóóóu:) Juchuchuchůůůůůů!!!Konečně. Už zítra jí uvidim. Zase nebudem v noci spát, budem se dopovat čokoládou a kafem a hlavně největšíma drbama, problémama a pindama. Tím vším, co mi za celý rok tak chybí. Tou, pro mě tak důležitou,dávkou Míši:o)

Včera jsem se celý, celičký den jenom vááálela doma:) a moje maminka tomu nemohla zabránit:D. Bylo na ní úplně vidět, jak jí to štve, že by nejradši, abych šla s nima k bazénu a tak, ale dala mi možnost "skorosvobodné volby". Byla to sice taková ovlivňovaná "skorosvobodná" volba, ale já už jsem se naučila na její ovlivňování, když to jde, neskočit a nebo ho ignorovat:) A mám z toho radost. Byla jsem spolu se skvělou, ale opravdu skvělou mandlovou čokoládou úplně sama v bytě;)!!! Sen každého čoko-maniaka, jako jsem já:) No..., užívala jsem si tedy onoho lahodného kousku s praženými mandličkami a zarytě přemýšlela o životě a jeho těžkostech;)
Jak už to tak u mě často bývá, začla jsem si zpívat. Když dozněla z mojich čokoládových úst poslední sloka nového hitu od P!nk "Who knew", přistihla jsem se při tom, že už se zase zabývám tím textem. Ostatně jako všemi texty mojich oblíbených písniček. Ať už jsou česky, anglicky nebo španělsky (či jinou řečí), buď si je přeložím sama nebo mi je někdo přeloží a nebo požádám o radu moje oblíbené vyhledávače. Stačí zadat "lyrics" a interpreta...popřípadě i název písničky. Text "Who knew" je pro mě až moc symbolický. Až moc... O čem ta písnička je, to je jako kdybych jí měla zpívat já. Dokonce mám v hlavě i mojí verzi videoklipu...A když k tomu doložím to, kdo mi tu písničku poslal, je to přece nad slunce jasné:) No, ještě štěstí, že je to už nějakou dobu (i když krátkou), co jsem se oním tématem, které mi ta písnička připomíná, přestala na dobro, ráda a ze srdce zabývat.
V mojí hlavě vzniká každý den alespoň jeden "návrh videoklipu" spolu s návrhem mně známého interpreta (přičemž nezáleží ne tom, jestli interpret umí zpívat, ale jestli má co říct k tomu příběhu, k tomu textu). Je asi špatně, že ty texty takhle zkoumám. Hrozně rychle si je zapamatuju, stejně jako melodii. I když jsou to dvě nedílné součásti, možná bych měla věnovat melodii trošku větší pozornost. Už jenom kvůli sobě, protože po všech těch melancholických textech vždycky moc přemýšlím...
Na Slovesku je nové rádio. Hraje "všemi tak oblíbené" Jemné melódie. Jmenuje se "Jemné". Hraje samý ploužáky a dojemný písničky. Moderátoři tam mluvěj polo-úchylnym hlasem. Mají viac hudby a meněj slov. No...zajímavý...včera jsme tu hrůzu měli puštěnou v autě...a naštěstí jsme jeli jenom chvilku, protože když jsem zavřela oči a posluchala samý "I miss you, I love you, You hurt me..." no...jednoduše jsem nevěděla, jakej videoklip v mojí hlavě mám pustit dřív:D

Takže jsem dojedla tu skvělou čokoládu, pověsila prádlo, něco v ruce vyprala, vyndala nádobí z myčky...no prostě malá Popelka...a když přišla máti, bylo všechno špatně. Pověsila jsem ručník na nesprávné místo, a to jí opravdu namíchlo;) No nic...už jsem se konečně naučila, potichu se tomu zasmát a moc to neřešit. Co by mě taky po takovém množství čokolády mohlo rozhodit? Nejradši bych se jí ale vysmála do obličejíku:)

Tak mě napadlo dát sem ten text "Who Knew" i s překladem:) Nemůžu si to odpustit...nejradši bych k tomu napsala komentář, ale asi se ho vzdám. Vždyť to už nemá cenu;) Teď bych spíš měla psát komentáře k jiným (také trochu nešťastným) milostným písním, ne? Něco jako: "Vůbec nechápeš, jak tě miluju, potřebuju a nemůžu se na to koukat, že nemůžem být spolu":D:D No jo, slaďáčééék;)


Pink - Who knew Pink - Kdo věděl

You took my hand Chytil si mě za ruku
You showed me how Ukázal si mi jak
You promised me you´d be around Slíbil si mi,že budeš nablízku
Uh huh
That´s right Je to tak

I took your words Vzala jsem tvoje slova
And I believed A uvěřila
In everything Všemu
You said to me Co jsi mi řekl
Yeah huh
That´s right Je to tak

If someone said three years from now Kdyby mi předtím někdo řekl,že za tři roky
You´d be long gone Už budeš dávno pryč
I´d stand up and punch them out Vstala bych a jednu mu vrazila
Cause they´re all wrong and Protože se úplně mýlí
I know better Já to vím lépe
Cause you said forever Protože jsi řekl navždy (NAPOŘÁD)
and ever a stále (A POŘÁD)
who knew Kdo to věděl

Remember when we were such fools Pamatuješ,když jsme byli jako blázni
And so convinced and just too cool A tak přesvědčení a právě tak chladnokrevní
Oh no Oh ne
No no Ne, ne

I wish I could touch you again Přeji si se tě znovu dotknout
I wish I could still call you friend Přeji si tě stále nazývat přítelem
I´d give anything Dala bych cokoliv

When someone said count your blessings now Když někdo řekne,spočítej svoje požehnání
For they´re long gone Dřív než budou dávno pryč
I guess I just didn´t know how Jen hádám,nevím jak
I was all wrong Úplně jsem se mýlila
They knew better Oni to věděli lépe
Still you said forever Ale i tak jsi řekl navždy
And ever A stále
Who knew Kdo to věděl

Yeah yeah

I´ll keep you locked in my head Zůstal si v mojí hlavě
Until we meet again Než se znovu potkáme
Until we Než se
Until we meet again Než se znovu potkáme
And I won´t forget you my friend A nechci zapomenout,příteli můj
What happened Co se stalo

If someone said three years from now
You´d be long gone
I´d stand up and punch them out
Cause they´re all wrong and
That last kiss Ten poslední polibek
I´ll cherish přechovávám v srdci
Until we meet again Než se znovu potkáme
And time makes Čas to dělá
It harder těžší
I wish I could remember Přeji si pamatovat
But I keep Ale udržuji si
Your memory tě v paměti
You visit me in my sleep Navštěvuješ mě ve spánku
My darling Můj drahý
Who knew kdo to věděl
My darling
My darling
Who knew
My darling
I miss you Ztratila jsem tě
My darling
Who knew
Who knew


-už jenom to slovo FOREVER;)
-ale ta písnička je celá hezká, včetně melodie

Meaning of "prázdniny" and my family;)

Po tom, co jsem včera psala o mojem "mástrovskym" bráškovi a jeho jasnovideckých začátcích, hned mě přesvědčil, že byl ten článek na místě. Moje maminka začala vyprávět jak jinak než o golfu (je určitě šťastná, že nalezla naší společnou řeč, ale golf v jejím podání mě už začíná omrzovávat...když je to taky pořád;) no jo, chytlo jí to, zažrala se:D). A jak tak vyprávěla a vyprávěla, vypustila z úst něco o turnaji, na který příští týden půjde. Zeptala jsem se, jestli můžu jít taky, když jsem ještě mladší kategorie. Ona na to, že mám hole jako každá ženská, tak proč bych nemohla. Na to můj bratříček vystřelil jednu ze svých více než trefných poznámek: "Máš hole jako POŘÁDNÁ ženská, tak tam jdi!" (Samozřejmě, že to slovo "pořádná" použil proto, aby mě naštval, ale spíš mě dojal:D) Dostalo mě to...přesně tohle sousloví (bez golfové tematiky) jsem slyšela přesně, ale na den přesně před týdnem:) a brácha u toho, to vím zcela určitě, nebyl:) No, začala jsem se neuvěřitelně smát, máma to nechápala (jako ostatně často:D) a brácha byl asi dost rád, že se jeho poznámka shledala s takovým úspěchem;) Co bude dál? Bude všemohoucí Honzíček tlumočit celé rozhovory a fráze, které nikdy nevyslechl???BOJIM,BOJIM!!!

Když se mě doma pořád a stále ptají na to, jestli nechci náhodou vstávat dřív (tzn. dřív než v sedm), abych si zajela na golf a nebo podobně bojkotují systém prázdnin, nevím, jestli pochopili to, že se chci vááálet!!! Vždyť mám na všechno dost času! Když máme ve dvě odjet na bazén, nic se nestane, když odjedeme až v půl třetí, pokud tam na nás nikdo nečeká...-to je můj názor. Názor mojí rodinky, přesněji řečeno mojí maminky, je opačný. Vyplatí se vstávat v sedm, aby si člověk užil den (nevím, co bych pak celý den dělala-podle ní nejspíš uklízela a žehlila a nabízela svou pomocnou ruku v domácnosti...;) ) a času je tak ukrutně málo, že na sebe budeme ječet, když něco nebude přesně na minutu. Hlavně, že jí pak baví využívat den a čas ve dne k tomu, aby byla na někoho naštvaná, říkala mu, co je zas všechno špatně...a uplatňovala svůj prázdninový VÝCHOVNÝ program...(Rozhodla se, že když mě nemůže vychovávat přes rok, musí to dohnat o prázdninách. Všimla jsem si toho sama, ale když mi to pak ještě řekla, nevěděla jsem, jestli se mám smát a nebo plakat:D)

Včera večer jsem se koukala na Ally McBealovou...bylo to hezký:) A když pak Ally řekla: "Je tak hezký, že jsou spolu, strašně jim to přeju, ale je mi pak ještě víc líto, že jsem sama. Je jednoduchý bejt sama, ale daleko hezčí je bejt s někym. Vždyť je přece nádherný mít někoho, koho miluješ, a o kom víš, že miluje tebe!" Hned jak to řekla, zacpala jí kamarádka pusu čokoládovou zmrzlinou:) Ta její kamarádka mi připomínala Míšu. S Ally jsem se pro daný okamžik ztotožnila já. Nakonec takhle ještě dopadnu...budu se krmit čokoládovou zmrzlinou, a myslet si, že tak zaženu žal...BOJIM,BOJIM:( Celej ten díl byl takovej hezoučkej...bylo mi jí líto:D

Zase se mi zdál podobnej sen, jako předešlý dvě noci...jsou to hezký sny, ale strašně živý...asi bych se jich měla nějak urychleně zbavit, protože se bojim, abych jim nezačla přehnaně věřit...(pak to se mnou vždycky špatně dopadá...).Přistihla jsem se totiž, že už sním i bez toho, že bych spala. Včera jsem poslouchala IPod a u každé z 15ti písniček, které jsem stihla přehrát, jsem si utvářela v hlavě videoklip a nebo aspoň kdo z 5ti lidí mně známých (kamarádů...a více:) ), by je mohl zpívat. Vyšly z toho patvary o mojem dosavadním životě a událostech minulého školního roku (hlavně těch posledních 3 měsíců...a toho co se děje teď...). A sním nejenom u písniček. Nesním jenom o tzv. "mojem koncertu", ale i o tom, co se všechno může stát...pak si vždycky řeknu, že se to stejně nestane, a že bych konečně mohla začít myslet realisticky...No, mám hlavu v oblacích, ale je na ní závaží, který ji neúprosně táhne dolů...to závaží je můj rozum:´(

Zase se neubráním dvoum citátům...

Nejopojnější jsou ty sny, sněné s otevřenýma očima. (Pierre Corneille)

-no, taky jsem si všimla...a jak jim zamezit? A zamezovat jim vůbec?

Pokud jste i stavěli vzdušné zámky, není vaše práce ztracená, když si pod ně postavíte základy. (Thomas Carlyle)

-A jak poznám, že jsou ty základy natolik pevné, aby vydržely rozplynutí těch zámků?

Small brother mě vidí, small brother mi vidí do hlavy, small brother mi čte myšlenky...jako Míša:o)

Napřed jedna rada! Pokud vám stejně jako mně chybí "pravidelná dávka humoru pro nejmenší" (Hurvínek), není nad to, nastěhovat si do vašeho pokoje, stejně jako já, mladšího bratra. Když máte za bratra takovýho "mástra" jako já, tak to neni ani taková otrava;) No...a hned můžete každý večer poslouchat ten Spejblův libý hlásek:), protože u něj je přece pochopitelné, že chce před spaním slyšet pohádku, ne? :D No..., ale po pár podivných příhodách se začínám bratříčka i trošku bát;) On mi toiž čte myšlenky...jediné štěstí je, že o tom sám neví:) Uáááááá!!! Snad se to ani nedozví:D

Nejenom, že se brácha změnil ve většího čertíka a svými jízlivými poznámkami a vtipy mě už občas přivádí k šílenství, ale když po výbuchu nervů přijdu na to, že měl vlastně i trošku pravdu...(a samozřejmě o tom nemá ani tucha;) ), tak se leknu, co řekne příště...
Máma se ho zeptala, proč jsem vstala tak pozdě, když říkala, ať mě vzbudí, než přijede...On na to odpověděl: "Nemoh´ jsem jí vzbudit! Asi se jí zdálo o XY (těď zaznělo to jméno!!!)" No...měl pravdu, fakt se mi zdál sen a nechtěla jsem být vyrušna. To by nebylo to nejhorší, ale ten sen byl vážně o XY :D:D:D Mnóóó...a pak,když chodí po bytě a nahlas si prospěvuje jména XYnů...leze mi mráz po zádech, kde to všechno bere...
Říkala jsem si, že je to náhoda, ale po několika dalších jeho vydařených pokusech, jsem se včera večer málem zadusila chipsama, když z něj vylezlo, že je Maruška zamilovaná, jenom o tom nikdo nesmí vědět:D

U bratříčka je to pro mě docela nepochopitelné, u Míši to chápu o malinko víc... Ta na mně pozná všechno, bez toho, že bych cokoliv řekla...Jsem zvědavá, co brácha vytáhne příště. Ještě, že snad nikdo netuší, že má vždycky aspoň poloviční pravdu;) ....netuší to nikdo, kromě Míši:o)

Příbuzné nám uštědřuje osud. Ještě štěstí, že přátele si můžeme volit sami. (Julian Tuwim)
-to se k tomu dnešnímu písnutí celkem hodí, ne? A je to pravda!!! :o)

Na fotce je můj velectěný bratr;) Vypadá na jasnovidce? Nevim, nevim..., ale sebevědomej je dost, to jo:)

Moji zálibové a koníčci...a tací, kteří je ničejí

Včera jsem byla s rodičema (pro změnu) na golfu. Někdy mi připadá, že se golf stal jejich posedlostí. Něčím, do čeho utíkají. Něčím, co je pro ně velkou částí jejich světa. Je to jejich věc;) Mě golf taky baví. Zatrénuju si, zahraju, ale že bych kvůli tomu vstávala v šest ráno, tak to zas ne...(teda občas jo, ale ve srovnání s mojí rodinkou, fakt ne:) ) Moje maminka, když se do něčeho "zežere", tak o tom pak mluví, každý o tom musí vědět a žije tou jednou věcí (no...to mám asi částečně po ní...).
Tak když jsme tak kráčeli po zeleném trávníčku na páté jamce, začaly mě zase ukrutně štípat oči...Štvalo mě to, hodně mě to štvalo, protože jsem moje všemohoucí kapky do očí nechala v bytě a ještě lépe, moje šmoulí pilulky (modré prášky na alergii), zanechala jsem na stole v Praze... Začala jsem tedy usilovně přemýšlet nad tím, jakou zrovna já mám smůlu... Došla jsem k nečekaným závěrům...JSEM PROKLETÁÁÁ!!!

Už ve školce jsem začala hrát na flétnu. Babička se mnou poctivě cvičila, ale vypadalo to, že budu antitalent. Nic mi nešlo, jenom šílená "skladba" "Běžela ovečka" - tu začal po chvilce každý nenávidět, protože když jsem něco dobrovolně pískala, byla to tahle píseň. (Mimochodem, můj "super bráška" hraje na flétnu přesně rok...a jediné, co umí nazpamět je samozřejmě jak jinak než "Běžela ovečka" :D) No...a když mi konečně svitlo;), trošku jsem zestárla a prsty se mi začly po tom kusu plastu pohybovat nějak samy, taky to dlouho nevydrželo. Hrála jsem a hrála. Cvičila a cvičila a pořád mě to bavilo, protože teď, už mi to i docela šlo... A pak zničeho nic, jen tak najednou, objevil se můj proslulý zánět rtu. To už pro mě hraní nebylo zrovna největším potěšením... Můj ret prasknul. Ale nebyla to jen tak nějaká prasklina...byly to tři praskliny. Ze všech skoro pořád tekla krev a já pořád hrála. No...a pak jsem kvůli rtu a nedostatku času přestala. Pravdou je, že sice ne kvůli tomu, že bych přestala hrát, ale ret se zahojil. Často mě teď ale ještě bolí...
Zbožňovala jsem (a zbožňuji;) )" v něčem se matlat" a proto keramika byla pro mě jasná volba;) Každé úterý jsem se matlala a pak ty "všemožnosti" po vyndání z pece natírala glazurami, engobami a vším možným... Keramika tvořila valnou část dárků k vánocům, narozeninám, svátkům...V souvislosti se rtem, vydala jsem se na alergologii. Po dlouhých testováních a úmorných nálepkách na záda, byla mi prokázána alergie na neomycin (supééér, po tom, co jsem si ho asi 3 měsíce mazala na ten ret...:-/) a na chrom. Po zdlouhavém čtení letáku pro "správného alergika" jsem se dozvěděla, že chrom obsahují ony glazury, které tak ráda matlám na sošky z keramiky, a které jsou rozprášeny po celé naší keramnické dílně, takže není šance se jim vyhnout. Uáááááá!!! Konečně jsem tedy zjistila, proč se mi tak lámou nechty, a proč mě pokaždé tak strašně svědí dlaně a celé se mi loupou...
Pak byl na dlouho klid...přestala jsem s keramikou, a i když jsem ještě občas něco umatlala ve škole, tak už to nebyly každotýdení návaly chromu do dlaní...

Nesouvisí to s koníčky, ale daleko raději nosím svetry než mikiny. Teď už teda ne, odnaučila jsem se to. Musela jsem se to odnaučit...Dostala jsem od tety k narozeninám naprosto nejkrásnější dva svetry. Měla jsem je jednou na sobě...a najednou mě strašně svědil krk a celé tělo. Co to bude? Malinké červené flíčky po celém těle a šílené svědění. Nikoho včetně mě nenapadlo, že za to může svetr, ale po opětném přečtení brožurky pro alergika, byla jsem jako osvícena. Ve všech barvivech na jiné než bavlněné svetry se vyskytuje co jiného než CHROM!!! Moje skáza!!! Kvůli tomu musím nosit tu odporně lahvově zelenou školní mikinu a ne daleko elegantnější červený svetřík... No, a tak jsem chtě nechtě začala poctivě a pečlivě zkoumat cedulky v obchodech, je-li nebo není svetr 100%ně bavlněný…(samozřejmě, že většina není…) Udivuje mě, ale jsem tomu tak moc ráda, že to s tou 100%ní bavlnou platí jen u svetrů, protože jinak bych se asi moc oblíkat nemohla…úúúúúúf!!!
A tak samozřejmě chodím pravidelně na alergologické kontroly. No…a před více než rokem a půl jsem začla hrát golf. Neměla jsem ještě zelenou kartu, abych mohla chodit na všechna hřiště, a když jsem jí na konci prázdnin minulého roku s těžkostmi, ale přece získala, nastoupila jsem do Open Gate, začal podzim, zima…a nedalo se hrát. A když jsem se teď, vlastně poprvé, mohla v květnu vydat na hřiště, zamířila jsem v květnu i na alergologii:). To bych ale nebyla já, kdyby mi nenašli alergii na trávy všeho druhu. Posekané, neposekané, suché, kvetoucí…prostě všechny trávy…a co s tím sakra mám dělat na golfu???!!!

A tak už jenom čekám až jednou bude zjištěno, že si moje tělo vůůůbec nerozumí s chlórem a nebudu moct už ani plavat. Myslím ale, že tohle zajistí dřív moje astma, které se v bazénu dřív tolik neprojevovalo, ale začalo být ke konce školního roku až moc znát…
Nejhorší by ale bylo, kdybych oněměla…to se doufám nestane, protože to bych asi nezvládla…zpívat totiž musííím;) Zpívání je nejlepčí!!!

A tak zatím jinak celkem přežívám prázdnin...a jsem si jistá, že s golfem neseknu ani kdybych chtěla...To by mi totiž doma narozdíl od šíleného pískání, příšerných dárečků z keramiky a drahých svetrů, asi neprošlo:D

Každý den, každou hodinu...více a více se mi stýská...stýská se mi po... po Hurvínkovi taky;), ale ne jenom po něm:)

"Ten ošklivej pocit" a pohádka z magneťáku...

Zase budu týden v Bratislavě. Předem počítám s tím, že to bude nuda. Předem počítám bohužel i s tím, že se tady nebude dít nic, než to, že se budu hádat s našima. To znamená, že budu mít strašnou chuť něco psát, ale jelikož nebude co, budu psát málo. A pak, když by konečně bylo co, a to od příští soboty, tak zase budu bez počítače...No, zákon schválnosti. Příští týden jedu do Jižních čech, na kola, na golf a tak, ale hlavně tam bude Míša (bez obav, budu hlídána, jede tam i moje rodinka;) )

Většinou píšu o tom, co se stalo, teď dokonce zas píšu o tom, co se stalo včera večer. Teda spíš včera v noci. Včera v noci jsem zažila "ten ošklivej pocit bezmoci" (ne poprvé, ale včera to bylo intenzivnější). Jeden člověk (ale ne jen tak nějakej člověk:o) ), je tam někde celkem daleko ode mě a je moc smutnej. A já mu nemůžu nijak pomoct:( a asi bych nemohla ani kdybych byla s ním. Uvědomila jsem si to už dřív, ale včera večer se mi to zas vrátilo. To, jak jsem byla dlouho, hodně dlouho v kuse smutná já. Všichni se mi snažili pomoct, a jakej asi museli mít pocit, když mi bylo pořád stejně, všem jsem jim to říkala a bylo to na mně vidět? Kdybych teď mohla, tak tohle bych určitě změnila. Ti lidé, co mi opravdu pomáhali celou dobu, čekali na to, až se usměju a byli se mnou pořád, tak ti se možná cítili tak, jako já včera v noci, ale oni asi daleko dýl. A ještě k tomu se v týhle strašný části světa, kde jsem bez Vodafonu ani nemůžu dozvědět, jak je tomu člověkovi, na kterym mi tak záleží, dneska ráno.
A proč jsem včera měla ten pocit, že mu nemůžu pomoct? On ten člověk totiž vždycky pomáhal mně. A vždycky mi dokázal pomoct. Pomáhal mi, protože uznávám, byl znalejší. Znalejší v žití života. V tom, jak se prát s tím, co se všechno děje kolem vás. A jak můžu já radit tomuhle člověku? No, snad mu je líp...
Ten obrázek je trošku bezmocnej, ne? Tohle by byl asi jeden ze způsobů, jak bych ztvárnila bezmoc já...

No...a po tom, co jsem byla nucena ukončit komunikaci se smutným človíčkem a bohužel jsem si nebyla jistá, jestli je aspoň trošku veselejší, bylo už "dneska". Byla jedna hodina ráno a já jsem si šla lehnout. Lehla jsem si na rozkládací gauč, pustila klimatizaci a čekala na usnutí. Nepřicházelo...nepřicházelo a nepřicházelo... Začla jsem přemýšlet, proč, když jsem tak unavená, nemůžu usnout...
Přišla jsem na to! Přiznávám se! Ve svých 14ti a půl letech, každou noc na Bílé Hoře (ve škole ne), poslouchám před spaním Hurvínka:D. Jo, já poslouchám toho nejlepšího z nejlepších!!! Slyšíte to všichni? Jááá! No...ve škole ne, protože tam dlouho do noci povídám a hlavně, není tam proč utíkat do věku poslouchání Hurvínka. To jenom doma, v tomhle prosředí, mezi těmito lidmi, mi chybí moje pravidelná dávka humoru pro nejmenší...

dneska si nemůžu odpustit ani jeden z těchto citátů, taže budou výjimečně 2:)

Milujte tak, abyste se nezamilovali, chcete-li být šťastni. (Alfred Binet)
-no, co jiného říct, než že je to sice nejspíš pravda, ale jak být šťastný a milovat, když se nemůžete zamilovat...nevím, jestli se to dá zkloubit (se štěstím asi ne...)
Každý jsme anděl s jedním křídlem. Abychom mohli vzlétnout, musíme se obejmout.
-Pravda? Mohl by člověk "vzlétnout" sám? Někdy jsou zapotřebí křídla 2, někdy nespočet...nóóó:o)

;)...a nakonec skončím tak, že budu do konce života objímat polštář:D

Není to tak dlouho, co jsem sem psala...a přesto hned, jak jsem dopsala, jsem věděla, na co určitě nesmím zapomenout příště. A teď, když píšu, je toho ještě víc, takže jsem si jistá, že na něco určitě zapomenu;) Ostatně jako vždy;)

První, co musím určitě, ale určitě napsat, je to, že zanechání mé "virtuální stopy" na Zůzy blogu, mělo své následky:) (juchuchuchůůů!!!)
Přísahám ani by mě to nenapadlo!!!, ale Zuzy se podívala na můj blog a na tom svém se zamyslela nad jedním výrokem jistého XY;) člověka, který byl uveden v mém článku:) (více tady: http://zuzy.blog.cz/0607/zivot-je-pohadka )Teď tam k tomu výroku už pár lidí napsalo svůj komentář a já postupně zjišťuju, že přesně tohle jsem potřebovala. Slyšet i cizí názory, vidět, že téma, které mi leží v hlavě, není všem úplně lhostejné…Nejsem sama:)
No, co dodat, než že z toho mám šííílenou radost a strašně mi to zvedlo náladu:)

Včera večer bylo v mojem pokoji hrozný horko, pořád jsem nad něčim musela přemejšlet a vůbec jsem nemohla spát. Prostě jsem objala polštář a tiše si představovala, jak by bylo super, kdybych se už nehádala s našima, kdyby už bylo září, kdybych mohla obejmout něco jinýho než polštář a kdyby…a kdyby…
A pak mi došlo, že takhle by to nešlo;) Když budu pořád čekat, vždycky si uvědomím, že by to stejně bylo super, kdyby… Takže jsem se rozhodla, že si to svoje přežívání užiju, udělám si ho co nejsuprovější:) Tak, a teď už jenom aby mi to vyšlo…

Dneska, když jsem se pohádala s mámou, zařvala jsem v pokoji jméno, který bych nečekala (kecám, až moc jsem to čekala…)
Vždycky totiž buď zařvu, kde bych chtěla být a nebo s kým bych chtěla být…No…a někdy si pak říkám, že vlastně vůbec nevím, proč jsem řekla zrovna tohle, když sama nevím, k čemu by bylo, kdyby se moje přání splnilo.

Pak nestačí než objímat se s polštářem a o všem v klidu a bezemočně přemýšlet…

Přetrženého provázku nesvážeš bez uzlíku. (ruské přísloví)
-přemejšlela jsem už dávno, přemýšlím stále o mojem vztahu s rodičema (hlavně s mámou...) a bojím se, že dopadne jako "ruský provázek"

Vyspat se, vypsat se...všechno dohromady, ale hlavně navštívit Míííšůůů!!!

Míšo, obdivuju Tě:o) Jak Ty všechno uhádneš, jak mě vždycky pochopíš ani nevíš jak, ale jenom tím, že s Tebou mluvím, mi strašně pomůžeš;) No na to nejde napsat nic jinýho než díííky móóóc:)
Včera jsem se trošku vypsala, hned na to jsem se pořádně vyspala (celkem dlouho:D) a dneska jsem si zas něco moc hezkýho přečetla a aspoň na chvilku viděla Míšu;) Ono to zas tak strašný nebude, všechno je přece v pohodě a tak:) No, přehnaně optimistická nebudu, tohle jsem říkala u Míši a teď je to zase ve standartu, takže vlastně nikde..., ale já už si ten svůj živůtek podám:) Však ono to snad jednou přijde, chce to jenom čekat;) a doufat, neboj Májo, to bude dobrý:)

Psala jsem, že jsem si něco moc hezkýho přečetla, tak abyste věděli co, tak vám to teda řeknu...je to jeden nááádhernej blog. Je holky, která mi je jenom z toho co píše, a co píše, že dělá, strašně sympatická. Přečetla jsem si z jejího blogu hodně, i když tam toho teda má fakt dost;) a strašně ráda bych jí poznala...(což se mi asi nesplní, ale můžu o tom snít...;) ) Kdyžtak se tam určitě mrkněte: http://zuzy.blog.cz/ je to fakt moc hezký:)
No...na mojem blogu mohlo být už taky pár desítek příspěvků, kdybych ho decentně nevymazala...říkám si, že jsem asi udělala dobře, ale historii stejně nevymažu, tu mám v sobě...

A pak jsem taky dneska psala...a nepsala jsem moc optimisticky...(mám k tomu vymyšleno spoustu názvů, ale ještě nevím, jak se to bude jmenovat...)

Podivnou velkou bílou tužkou píšu na ještě bělejší stěnu.
To co mě bolí, to co mě tíží tu mojí velkou vnitřní tmu.
A když je všechno kolem černé, ne jenom stěna, ale i já,
Vytáhnu žlutou, to aby nikdo nepoznal, jak se cítím, jak se mám.

Ty žluté čáry ještě více bolí, zakrývají tu čistou čerň.
Ten velký tunel neměnícího se kolotoče mě provází celým životem.
Na konci vždycky vidím světlo, to pomalu se zvětšuje.
Pak ale ani nevím jak a zmizí, zanikne.

Celou dobu jdu za ním, za ním, za tím světýlkem
A podivná velká bílá tužka, která kreslí čerň,
Tohle všechno ví.
Všechno to píše na stěny.

A žlutá, jakoby nic, tohle všechno zakrývá.
Už aby bylo všechno pryč! Dokud se nikdo nedívá!
Abych dál mohla držet tužku v ruce, abych mohla za tím světlem jít,
Nezbývá snad nic jiného, než barvu zaměnit…

Chybí mi sladké úvahy, co ryla jsem tužkou do zdi,
Chybí mi spousta hezčích barev, které jsem chtěla držet v ruce.
Chybí mi někdo, chybí mi něco, chybí mi světýlko.
Snad se s tou tužkou dá ještě něco napsat, i když třeba malinko…

Jít dál a gumovat to, co jsem napsala nemůžu
Stěny a zdi života to mají vyryté pod kůží.
Stějně až někdo rozhodne se, znova vymalovat moje stěny,
Setře všechnu tu žlutou a čerň se objeví…

No, tak si dneska žiju...Prostě nevím, co bych bez mojí Míši mišky krupičky dělala:) Je úplně skvělá, je to úžasná kamarádka, prostě dokonalej človíček a jsem moc ráda, že jsme se kdysi, ve třetí třídě:D, daly dohromady:)

Jo...a na tý fotce, to jsem já...je to asi z ledna...z tzv. nejhappyovatějšího období mojeho dosavadního života:) :´( (KONEC SENTIMENTÁLNÍCH VZPOMÍÍÍNÉÉÉK!!!) TZN.: Ještě budou daleko, daleko lepšííí!!! :D:D:D, chňápeš Májo? ..."hahaha...už se to zas dělí na můj super monolog...sama se sebou;)"

Kdo vzal polibek a nevezme vše,zaslouží, aby ztratil i to, co získal. (Ovidius)

-no, to mi řekněte, co s tímhle mám dělat? ..., ale z jistých "pochopitelných" důvodů se mi to strašně líííbííí... (nevím však, mělo-li by se mi to líbit...:´( )

Proč si nemůžu dát aspoň na chvilku pokoj? Proč jsem malá, blbá, hodná, naivní? Proč zas všechno padááá???!!! PROČ?!?

V tom obrázku je pro někoho vzkaz...tak až si ho ten NĚKDO vyzvedne, přečte si jenom to, co už dávno ví...

Škoda, že sem nenapíšu všechno, co mám teď v hlavě...:( , ale nejde to :

• 1. na něco bych určitě zapomněla, protože je toho šíleně moc
• 2. nevyvarovala bych se použití jmen, nemůžu to sem všechno napsat
• 3. asi bohatě stačí, když napíšu část, protože dlouhý to bude a depkoidní ještě víc:´(
• 4. našo by se ještě spousta důvodů, proč to nejde...vždycky je totiž důvod, proč by něco jít nemělo, ale málo věcí má ten jeden zářný důvod, který všechny tyto smete, a to ten, který říká, že to přece jde!

Proč?-tahle šílená, pesimistická, jednoduchá a přesto zničující otázka...

...si nemůžu dát na chvilku pokoj? no, to taky sama nevim, chtěla jsem si dát přinejmenším hóóódně dlouhou pauzu, ale pak jsem do toho věčnýho kolotoče zas vlítla, a teď se divim, že jsem z něj spadla daleko dřív, než před tim, i když bylo od začátku jasný, že to tak dopadne...vlastně to bylo v "provoznim řádu" tohohle "novýho kolotoče"...a stejně podruhý vkročim do tý samý řeky...problém bude možná v tom, že až na jisté shody, a to v tom, že řeku naplňuje voda, nebyla tahle řeka vůbec stejná... kdyby voda=něco jako endorfíny a pocit štěstí; pocit toho, že se chci smát; takovej ten pocit, co mi strašně chyběl... (dál rozvádět snad nemusím...teda...já bych chtěla, ale bylo by to šíííleně dlouhý...)

zkráceně... ...jsem taková, jaká jsem? no, upřímně řečeno...za to asi vždycky nejvíc můžou rodiče...Změnila bych na sobě spoustu věcí, ale buď na to nemam dost sil nebo mě to naučili oni a je to neodnaučitelný a nebo to doufejme odejde aspoň trošku s věkem...Já jsem totiž bohužel naivní-pořád si myslim, že zvrátim nezvratitelné, že všechny lidský životy, stejně jako pohádky dobře končej, a že když mě někdo má rád, tak nemůže NIC zabránit tomu, aby se mnou byl;) ...sranda, co? Teď když to píšu, tak si uvědomuju, že tak naivní zas nejsem, ale to je jenom tak, aby jste si to dokázali představit (tolik zas ne, ale ne o moc míň...,no...) A co s tim teď mam dělat? Jsem totiž taky strašně ukecaná, svěřujícní se;) a hodná... No nic, snad něco zmůže čas a taky: "Nikdo není dokonalý.., že?" Jenomže díky mojí "super naivitě" mě pak dokážou oddělat věci, o kterejch předem vim, jak dopadnou..., že jo?:(

No, a tak podtrženo sečteno, zdá se mi, že se mi zas kus mýho světa, kterej jsem mermomocí zvedla z trosek, pro změnu hroutí přímo na hlavu...Zas v tom budu ve všem plavat, hledat záchytný body a zas mi bude chybět to něco, ten někdo, ta věc, to dokonalé štěstí..., které vlastně není dokonalé, ale když ho máte, je vám to fááákt dost jedno;) ...a bohužel, pak když to skončí, zjistíte, že jste "dokonale závislí" "dokonalí závisláci"...

Takže...dokonalé, šílené, vražedné slovo "PROČ" leží v mé hlavě, spoplu s víc než tisícem doplňujících otázek... ŠKODA, že na ně asi nikdy nenajdu odpovědi...

A ještě něco: Věřili byste tomuhle?: "Život je pohádka, kterou si sami píšete." -mně to přijde jako blbost, protože to by po světě lítalo spousta šťastných, krásných dětí, jejichž otcové by měli coby milionáři krásné ženušky a vytuněná autíčka... ...spíš bych řekla, že život je příběh, který se odvíjí nejenom podle nás a narozdíl od nás, bere v potaz všechny důsledky...a tak se stane, že někdy není zrovna růžový, ale asi nám pokaždé něco malého přinese, alespoň do dalšího přežívání... Jedině snad, že by za "život" bylo považováno až ono vítězství, kdy máte někoho, koho můžete obejmout, kdo je vaše všechno, na koho se můžete spolehnout a koho milujete..., protože pak je všechno pohádka...a všechno si píšete sami...To by to ostatní muselo být jenom ono ošklivé "přežívání..."

Jinak...moje heslo CARPE DIEM bohužel nemůžu ctít každý den, i když dneska bych určitě alespoň půl dne mohla...no uvidíme...stejně jsem si jistá, že do toho kolotoče "všehomožného" zas spadnu..., ale mohla bych si dát chvilku pokoj!!!

CARPE DIEM odkládám na neurčito...byla mi nastíněna cesta, kousek jsem si jí zkusila projít...a hned bych šla dál, ale bohužel, byla to jenom DEMO VERZE:´(

Kluk a holka

jak by si ti dva mohli rozumět?

Vždyť každý chce něco jiného...

kluk holku a holka kluka...

-bez kluků nejde žííít!!!

JINAK, JAK JE MOŽNÁ POCHOPITELNÉ Z CELÉHO TOHOTO ZÁPISU...SUPER ADRENALINOVÁ ZÁLEŽITOST PRO MĚ TOTO LÉTO PRÁVĚ KONČÍ...A NEBEZPEČNÁ ZAMILOVANOST BYLA OPRAVDU NEBEZPEČNÁ...Bylo to krátký, ale heso: Carpe diem to určitě splnilo...Takže...nabídka byla dodržena, jenom ta naivní, blbá, malá, hodná holčička se s tim zas špatně srovnává:´(

Happy!!! ..., ale budu ještě někdy tááák moc happy??? (jako: tak bláznivě a odvázaně...bez rezerv;) )

V mojí nynější "nebezpečné zamilovanosti" se dosti vyžívám, ale i když jsem po dlouhý době veselá a móóóc šťastná, tak jsem si všimla toho, že nevim, jestli ještě někdy půjdu do něčeho tak po hlavě, bláznivě jako před tím... Mám pořád rezervy...bojím se... Nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale měla bych s tim něco udělat, protože i když jsem si to nechtěla připustit a už to fakt neřešim, nechal na mě ten poslední půlrok i jinýma očima viditelný stopy... Asi se o sebe trošku bojim...:(
No nic...budu se s tim dál se všim prát;) MILUJU TENHLE ŽIVOT:o)

Jinak...doma stále stejná hora domácích prací, ale dneska jsem byla venku a jsem z toho fááákt móóó happy!!! ;) Tohle by mi asi nikdo nevěřil (nebo možná někdo:) )

Říkal, že všechny cesty někam vedou,
že hory ční až do mraků,
že všechny strasti jednou přejdou,
že svět je plný zázraků...
Kdo to tvrdil?Kdo si za tím stál? Musel to být blázen....
NEBO MILOVAL
...tak na tohle mám poněkud rozporuplný názor...(Co bych napsala před měsícem a co teď :D )...no asi na tom něco bude;)

CARPE DIEM + ADRENALIN

Radši bych to měla zaklepat...

Juchuchuchůůů!!!
Jestli jste někdo nečetli některé z mých příspěvků z dob minulých (tzn. duben:) ), kdy jsem na tom nebyla zrovna moc dobře, tak to možná teď ani tolik nepochopíte...
Od půlky března, kdy se se mnou rozešel kluk, kterýho jsem měla šíleně ráda. Byla to moje první láska, byla jsem šíííleně zamilovaná...a to, co přišlo po těch čtyřech měsících, co jsme byli SPOLU, mě dokázalo na další čtyři měsíce úplně odrovnat. Dokázala bych to tady teď šíleně rozepsat, možná by to bylo lepší, aby to každej pochopil, ale rozhodla jsem se, že se už nebudu monotemaicky rozepisovat...
Všechny dubnové příspěvky jsem vymazala. Bylo v nich moc zmínek o tom klukovi a spoustě dalších věcí, co se děly. Moc si totiž nerozumím doma s rodinkou...teda spíš vůbec...Kdybych to měla shrnout, tak si prostě představte otrokyni rychloPopelku v fázi bez prince;o)

No...a proč je na začátku onen radostný výkřik? Asi by mi to nikdo, kdo mě zná moc nevěřil, ale nejspíš jsem se smířila s tím jak to všechno dopadlo...a musím přiznat, že jsem se asi zamilovala...nechci to zas hned nějak učinit ošklivější, ale pořád si nejsem jistá, jestli jsem se zamilovala správně...řekla bych, že spíš ne, ale jsem zamilovaná...No, nechám tomu čas...bohužel, to bude asi dost zajímavý, ale řekla bych něco jako: Carpe Diem - toť moje nové heslo... SIZE THE DAY!!!
Chci si prostě užííívat;) a to nejvíc, jak to jde... Musím tomu ale dodat něco, co by z toho udělalo pro mě typický zápis, takže si trošku postěžuju: Jak si asi tak můžu užívat, když to u nás doma je čím dál tím horší? Moje podmínky pro život se zhoršují...NAŠI MĚ NIČEJ...:/

O lásku se musí bojovat, ne prosit
"Kdo chce bojovat o lásku, musí pošlapat svou hrdost..."
no...já už nechci bojovat o tamtu lásku, protože při tom už jsem hrdost pošlapala, a teď bych jí musela snad zakopat...a za to mi, jak si konečně uvědomuju nestojí!!! - řekla bych, že za to stojí někdo úplně jinej:)