Tento týden byl náročný.
Rodiče, na které jsem po dobu svého blogování nespočetněkrát nadávala, bratříček, na něhož jsem léta žárlila a moje milovaná babi odjeli k moři. Beze mě. Já se totiž léčím. Ještě pořád a ještě dlouho budu. Je mi smutno. Stýská se mi. Stesk po rodičích je pro mě zcela nový pocit, který jsem poznala kdysi na školce v přírodě, a pak jsem ho zase ve vší naštvanosti a rebelování, nepochopení a rádoby dospělosti zapomněla.
Stesk jako takový pro mě ale bohužel není nic nového. Chybí mi Spolubydlička a Hrošokožec. Mí dva věrní přátelé, kteří se nyní nacházejí každý na jiné straně oceánu. U každého jejich mailu a zprávy mi srdce zaplesá, v nynějších náladách se mi hrnou do očí slzy.
Když jsem se včera nechala skoro pochovat a utěšovat mně dobře známým způsobem od toho, co stále zůstává před N, plakala jsem a plakala. A to nejen proto, že se tak změnil (k lepšímu) a v jeho životě figuruje nová proměnná (tedy spíše alespoň na nějakou dobu konstanta), ale i proto, že jsem si znovu uvědomila, jak mně osobně jakási konstanta (tedy spíš konstant) chybí. Bouřily se ve mě všechny možné emoce, které se na povrch draly jako krokodýlí slzy...a přesně v tu chvíli jsem si uvědomila i to, že přesně tyhle nezkrotné proudy emocí, či naopak prázdna a apatie, podivné černé myšlenky a jiné projevy toho, co mě za posledních čtrnáct dní naučili nazývat nemocí, mě o něj připravily. A nejen o něj. Izolovala jsem se. Kdybych tenkrát měla sigl pokoj, o Spolubydličce bych se nyní pravděpodobně ani nezmínila... A Hrošokožec? Jeho trpělivost a výdrž mě stále fascinují.
Po nové odrůdě bílé dobré nálady, jež by měla po určitě době zajistit rovnováhu neurotransmiterů na mých nervových synapsích, mě ukrutně bolí žaludek. S neutuchající bolestí fyzickou se na bolesti duševní věru těžko zapomíná. Jak jsem již řekla první větou, tento týden není vůbec lehký. Je mi děsně zle.
Včera večer za mnou poslali pana doktora. Byl to asi nejlepší pan doktor, kterého jsem tu doteď potkala. Ležela jsem schoulená v klubíčku na posteli, slzy mi kanuly po tvářích a prožívala jsem zcela novou dimenzi své nemoci. Rezignaci.
Ještě předevčírem, vlastně do včerejšího večera, jsem se odtud chtěla co nejrychleji dostat, vadilo mi, že se nemohu učit, myslela jsem jen na to, jak to všechno za tím plotem doženu, jak mezinárodně odmaturuju a jak neexistuje jiné cesty ke štěstí, než té, která vede přes britskou universitu. Včerejší večer byl zlomový. Všichni byli pryč, byla jsem úplně sama a jediné, co jsem si přála, bylo aby to všechno skončilo. Abych se buďto už nemusela nikdy probudit, nebo aby se mi udělalo lépe. Ale ne tak, jak jsem popisovala v předchozích větách. Prostě jen tak, abych ráno vstala, zalila doma kytky, udělala si čaj a měla se dobře. Se školou nebo bez, to je jedno. S maturitou v květnu 2011 nebo 2012. Klidně bez university. Hodila jsem svoje sny do již tak přeplněného odpadkového koše v rohu místnosti. Všechno, na čem jsem poslední roky pracovala. Proč jsem byla vzhůru do čtvrté hodiny ranní. Proč jsem některé víkendy vstávala jako ve všední den a místo toho, abych šla někam s kamarády, kterým jsem se postupně vzdalovala, seděla jsem doma nad učením. (Tím nechci říct,že mě to snad nebavilo. Byla jsem do toho zapálená, skoro jako by mě každá nová esej činila lepším člověkem.)
A pan doktor se posadil proti mně a řekl mi, že v devatenácti taky nemohl vstát z postele... Jen matně si pamatuji, co říkal. Vím ale, že jsem se pomalu posadila, celá oteklá a usmrkaná a jeho hlas mi připadal neskutečně uklidňující. Vyprávěl, jak si musím najít nějakou cestu...a o tom, že to potrvá...a pak taky o tom, že si mám popovídat s tatínkem.
Řekla jsem mu to, co mě nejvíc děsí... Řekla jsem mu, že mám všechno a je mi děsně. Že mám rodinu, zázemí, oblečení, jídlo, počítač, iPod a stipendium. Vím, je to materiální bohatství...a přesně to mi řekl..., ale já přece nemám nárok na to, být smutná. Řekl mi, že očividně mám. Ještě chvíli rozmlouval klidným a vyrovnaným hlasem a mě z toho všeho breku strašně bolela hlava...
Sestřička mi dala prášky o něco dříve, s nimi i jeden na spaní, zapnula jsem si svůj drahý notebook, hlas doktora House mi proudil do uší iPodovskými sluchátky, rodiče měli za sebou dlouhý golfový den v pětihvězdičkovém hotelu u moře a já jsem se ještě hodinu převalovala, dokud prášky nezabraly a neklidně jsem usnula.
Probudila jsem se v pět ráno a zírala do stropu. V sedm nás vzbudili. Nechtělo se mi začínat den. Nejtěžší bylo vstát z postele a vyčistit si zuby. Snědla jsem půlku rohlíku a zalezla zpátky do peřin. Tam mě ale dlouho nenechali, to se tady nesmí. (To se ví, jinak bychom tu do polštářů brečeli všichni...). V sobotu ale není žádný program, tak jsem si vzala plátníčko a barvy, které mi přivezla Miši. Nenapadlo mě nic jiného než maják, ale alespoň jsem zabila odpoledne. A asi poprvé jsem se dokonale soustředila na jednu věc, neotravovaly mě postranní myšlenky a patlala jsem barvy. Výsledek je nic moc...otřesný...Spolubydlička by ho roztrhala na tisíce malinkatých kousíčků, ale aspoň mi teď už zbývá jen necelých osm z dvanácti hodin, které mám strávit v bdělém stavu.
Už se těším, až si mě zítra vyzvednou rodiče. Stýská se mi. Chtěla bych být menší, abych se nemusela cítit divně, když mě napadá, že bych vážně potřebovala pochovat.
Doporučený poslech: Foo Fighters - Lonely as You
