skip to main |
skip to sidebar
Celý týden žiju velice kulturně, vedu spolubydličné rozhovory (ještě, že tu svojí spolubydlící mám:) a pilně se učím jejímu slang...Co takhle třeba slovo "zlák"?), usmívám se, směju se, poskakuju, lítám, padám a tak...Taky ještě kreslím deštníky:o) "Against Rain (s obráceným "Rkem") a naslouchám Hrošokožci;)
...úterý: ...poslední dobou říkám věci, které říkat nechci, neumím vyjádřit věci, které naopak říci chci...Mívám podivné myšlenky a kreslím bizardní deštníky...
-tak i takhle to vypadalo (výjimečně;) )
Zase se snažíme celá škola prolézt nějakým šíleným testem z angličtiny. Má tak dlouhoou zkratku (kterou si nepamatuju;) ), že by snad vůbec nevadilo, kdyby se říkal a psal jeho celý název. Je založen na přečtení jakékoli knihy (samozřejmě v aj) a na vypracování všemožných portfolií a dalších užitečných věciček. Neváhala jsem a vybrala jsem si svou oblíbenou klasiku, ke keteré se mohu stále vracet (tak trochu i z lenosti, přiznávám:) ). "The Little Prince" . Zbožňuju ho;), inspiruje mě, neustále mě poučuje a doufám, že i malinko zdokonaluje jako člověka...I díky němu je Mája Májou (promiň spolubydličko;D ). Mám za sebou kapitolu BAOBAB=problém, trny na kytkách, asteroid B612 a další z oblíbených metafor... Při kapitole pět (babobaby), vzpomněla jsem si zase jednou na Afriku a na to, jak jsem se tam při focení těchto tři sta let starých obrovitánských stromů rozvzpomněla a následně i rozepsala perem s kravičkou do linkovaného sešitu...Tenkrát jsem si napsala něco ve smyslu "bouřlivé asociace" aneb, když se řekne BAOBAB ...Vybavil se mi rozhovor o zametání problémů pod koberec a člověk, který mi o tom poprvé dokázal říci do očí.; samozřejmě Malý princ; rozrostlé kořeny problému (teď bych to nazvala tečkami a puntíky na čárovém kódu v hlavě); slunce za baobabem; slon, který baobaby ničí a požírá...nebo aspoň oklešťuje...;a tak;)
Šlo by tedy nejen nazvat knihu: "Přála bych si pštrosem býti", ale i "Nebo třeba slonem býti, s baobaby bojovati" :D
-radši ne, nechala jsem se unést;D
-a ta fotka, tak ta je "by Marí"
Další z kulturních vložek bylo kino. "Doktor Divnoláska"...jo, zasmála jsem se, akorát kdybych nebyla tak unavená...
Dneska jsem po druhé zhlédla (dokoukala) "Společnost mrtvách básníků"...následovala diskuze o sebevraždě, v průběhu filmu několik lidí uronilo několik, či více slz (já ne, možná jsem je měla v očích, ale spíš jsem měla divnej pocit a několikrát mě zamrazilo). Znovu a znovu musím říct, že ten film je fakt perfektní...
Po zamyšlení se nad sebevrahy, odebrala jsem se do jídelny, abych rozdala všechny sýry ze svého talíře (kromě hermelínu), a abych ochutnala barevný připálený koláč...Měla jsem z těch potravinářskejch barviv trošku zelenej ret:) a spálený je na krásu (která by se mi (už konečně) zatraceně hodila;D ).
Celý týden si taky, jak už jsem se zmínila, nesmírně hezoučky a ne vždy hlubokomyslně povídám se svou spolubydlící:o) O zahormonování; o zlácích; o tom, jak jsme byly malé; o šilhání; o všem možném ostatním a o spoustě dalšího...Třeba denska jsem sice byla na krátké procházce pouze s imaginární spolubydličkou, ale nevadí, stejně tam byla se mnou;)
Zítra znova a zas jedu do Bratislavy, tentokrát s Miší...pak pojedu s rodinkou (a s Miší) na hory, takže když bude potřeba, budu zas týden psát jenom na linky, řádky a pod ně a mezi ně...budu si kreslit spirály otazníky a deštníčky...či jiné infantilní obrázečky...Jenom si na to nezvykejte, že tady týden nic nebude, abyste se pak nelekli (vy, mám pocit, že už stejně neí (a nikdy nebylo;D ) žádne "vy", takže to sem píšu naprosto zbytečně...).
Jsem na zítřek celkově zvědavá, prootže kromě jiného a cestování, musím taky sehnat dva dary k narozeninám a stihnout spoustu odjezdů různých autobusů...
Až bude příležitost, tak podle Patriciiny rady pobudu pár minut v solárku, zas budu o něco hnědší a třeba se mi rozšíří MickeyMouse smile:)
Mimochodem...Před chvilkou jsem byla vylekána vřeštící opicí, ale je to lepší, než když po mně včera byla hozena:D
...a taky potřebuju, potřebuju, potřebuju..., aby to ten XY konečně pochopil, zahnal, uvěřil a tak...jéžiš, jak já bych si to přála:o) Vždyť to je vlastně jako kyslík a život...každým nádechem trošku umíráme, ale bez nadechnutí bychom umřeli hned...kyslík je to, co nás zabíjí...
Člověk si uchová první lásku - dokud nepřijde druhá. (Francois de la Rochefoucauld)
Odpouštíme, pokud milujeme. (Francois de la Rochefoucauld)
Vady svých lásek vidíme až po vystřízlivění. (Francois de la Rochefoucauld)
-Ano!
...Ještě, aby vám to vadilo (jestli tedy je nějaké "vám"...myslím, že ty kecy už nikdo nečte...a už bych se ani nemohla divit...jestli kvůli něčemu, tak je to absence přechodníků). Uvažujíce nad větami naší milé paní učitelky češtiny, musím přiznat, že přechodníky opravdu zvyšují hodnotu literárního díla...i kdybyste psali něco jako červenou knihovnu Rosamundy Pilcher, ale použili byste tento krásný jazykový prvek, byl by z toho byl skvost:)Poslední dobou říkám věci, které nechci...neumím říci věci, které říkat chci. Mívám podivné myšlenky a kreslím bizardní deštníky;) Když jsem si po nakreslení jednoho dešníku s krásným držadlem a nápisem "Against rain" vzpoměla, že vlastně zvoní, začala jsem si pobrukovat písničku (sentimentální) a vůbec nevim, jak jsem vypadala a vyzařovala, najednou někdo zvedal židli...Uááá!!! Mno...lekla jsem se, v tu chvíli už vůůůbec nevím, jak jsem asi tak mohla vypadat, něco jsem zamumlala (ach, ta Mája) a vyrazila jsem nervózně rychlým krokem na oběd.Po obědě jsem si poseděla ve vířivce a půl hodiny pospala na lehátku v zábalu (relax, maximální relax...). Nebyli tam ždádní ti, kterých se bojím, cítila jsem se skvěle. Nikdo mě tam neznal, jenom věděli, že mě bolí noha a v zádech...v polospánku jsem na nic nemyslela, hlavou mi proletělo pár myšlenek a pak NIC! Jedna z mála situací, kdy se mi to "NIC" líbí. Prázdná lehká hlava. Čistá a nenamáhaná.
Přijela jsem tady do toho blázince, nemohla jsem to vydržet a podělila jsem se o svůj pocit z nové (obnovené?) komunikační jednotky, které prostě nevěřím...Je mi to líto, ale proč věřit? Ta hodná je smutná, nemocná na hlavu, tak na ni musíme být hodní... Vím (teda spíš se snažím vysvětlit svému já), že to tak není, ale co když jo? Ne, dobře, není...;), ale důvěra se získává těžko zpátky...a taky, k čemu? Aby byla moje hlava v obnoveném růžovém zábalu s černým stínováním??? Děkuju, nechci...je až dost:( Bohužel... Nejsem po těch několika měsících zvyklá jen tak komunikovat, možná že je to lepší, možná by to bylo lepší jinak, ale halvní zádrhel bude někde jinde, to cítím... -tohle zas asi nikdo nepochopí...nebo možná někdo jo, ale kdo??? A proč taky??? K čemu???Někde je údalostí koncert či oslava, tady v té králíkárně je to párek v rohlíku...Dokreslila jsem dva obrázky typu "musíš, měla bys, tak Májuj". Pak jsem vyrazila na moment ven spolu s rozklepanou Májou a pak do té kavárny, kde byl hluk a párky. Zasmála jsem se, pobyla tam chvilku, popadla jsem hot doga a rychle zas na kolej za Terez, abych potěšila její smutnou mysl...ehm..., jestli se dá horkým psem potěšit nevím, ale aspoň nehubne:)
Pak komunikační chvilka ICQ, zjištění, že jsem se nenaučila matiku ani nic jiného a teď píšu...Co jsem dneska udělala??? NIC??? Proč ne?;D Nevím co bych dělala..., stejně se absolutně na nic nemůžu soustředit a nic mě nebaví... Teda to zas ne...napsala jsem dva maily, přečetla jsem si biologii (FAKT!:D), naučila jsem se poker a statečně jsem kolísala svými náladami, rozklepaností...tentokrát jsem se snažila nejít z extrému do extrému... No, zas takovej lůzr nejsem...i když...KONEC ZBĚSILÝCH ÚVAH! JASNĚ MAMI, DOBROU NOC, UŽ SPINKÁM!!!
Co srdce potřebuje.
Pro vaše srdce potřebujete a říkejte si klidně co chcete, potřebujete, když na vás někdo blízký myslí, když si alespoň občas vzpomene.Když vás pohladí, když vás přátelsky a hezky obejme.Za ruku vás vezme.Vždyť jinak tím životem sami jdeme.A když tu alespoň špetka lásky není, tak lidské duše bývají unavené.A smutná je ta zbloudilá duše, která se za něčím hmotným stále žene.Copak si na onen svět pak s sebou vezme?Nic.A tak žila zbytečně.Chovala se ke svým potřebám netečně.Honza Volf. Ten co neumí hrát golf.Existují zázrační psi, kteří rozumějí lidské řeči. I lidé by jí rozuměli, kdyby se naučili naslouchat. (Oiva Paloheimo)-...mimochodem...na tý fotce jsou supi:) afričtí;)
Včera jsem večer koukala na televizi...
Nejdřív na jeden neskutečně psycho film "Telefonní budka" : "Zvoní telefon...a vy ho prostě MUSÍTE zvednout...a to ani nevíte, kdo volá...!"
-je to tak... Zvědavost převládá a ovládá rozum... Ten film byl šílenej, ale strašně se mi líbil...
Pak na páteční Ally McBealovou:o) ...když se Ally v zoufalosti opírala hlavou o stěnu a říkala:"Jednou se tomu budu smát, jednou se tomu budu smát, jednou se tomu budu smát!!!"-Podobných momentů tam bylo hodně...třeba:"...zejtra bude hodně náročnej den, takže bych se asi měla jít zabít..."
Ally má skvělýho "nejlepšího kámoše", kterej jí se vším poradí...a asi je do něj blázen...Vždycky si s ním úžasně popovídá, on je chytřejší a vtipnější než ona! A pak má taky spolubydlící, se kterou léčí splíny a konzumuje čokoládovou zmrzlinu;) S tim jejim "nejlepšim kámošem" začla chodit její nejlepší kamarádka (nikoli spolubydlící;) )
-Ally je mástryně;D Fakt mě baví...
Pak jsem přečetla ještě pár stránek knížky a probudila jsem se do podivné soboty...
Dneska jsem vlastně vůbec nic neudělala:( Přečetla jsem zas kus knihy, ale jinak jsem se tak nějak potácela ani nestála ani neležela ani neseděla...a kromě konzumace jídla jsem nedělala nic zajímavýho. Byla jsem veku s Miší, před tím jsem ležela na posteli a objímala polštář (jak veselé;) )... Poprvé v životě mě rozbrečela kniha. V pasáži, kde už je všechno téměř idylické, moje hlava přestala stíhat...asociace přišla a slzy s ní...Pak jsem se taky dneska před světem a sousedy ukrývala v mojem bývalém zahradním domečku pod smrkem, ale jinak vůůůbec NIC!
A zítra je neděle, jedu do králíkárny, neudělala jsem nic do školy a komunikace mi dneska moc nefunguje...vůbec nejsem ukecaná:D a moje nálada taky nefunguje, takže vlastně nefunguje celá Mája...
Kdybych psala dál, tak bych kecala strašný blbosti...(to nevylučuje, že to, co jsem psala předtím, blbosti nejsou;) )zavíraj se mi oči, takže asi půjdu spát...to bude nejlepší...Přečtu si pár stránek, ulomim si malinkej kousek 88%ní čokolády a pokusim se vysvětlit našim, že se mi fakt nechce s nima bejt dole u tý nudný televize...:/Mam takovej pocit, že by mi vůbec nevadilo, kdybych mohla tejden v kuse ležet v posteli...s občasným nahlédnutím na net, papírem a tužkou, knihou a sluchátkama...a telefonem...Maximááální lenost a neschopnost čehokoli...Muž klame lépe, když mluví, žena, když píše. (George Bernard Shaw)-jo! Něco už jsem věděla dřív...něco si postupem času ověřuji...
Tak zas je to všechno psáno na přelomu dvou dnů...dneska se tedy rovná včera...a ten obrázek už tu jendou byl...bohužel...Až teď??? To měla tak prázdnou hlavu??? Odpověď: Někdy až moc plnou a jindy zas nebyl čas...naskytlo se i pár chvilek, kdy dokonce nebyla ani chuť!
..., ale po včerejšku, kdy i přes to, že byl neobyčejně komerční a odporný červeno-růžový svátek, bylo všechno naprosto perfektní...a po tom, co jsem se dneska s Patricií začala podruhé koukat na "Společnost mrtvých básníků" (hraje tam Robin Williams:o) ) a uslyšela znovu "Carpe Diem" a další podobná bohémská hesla, tak se moje prsty okamžitě přilepily ke klávesnici;)
Někteří tady nejsou, někteří naopak přijeli, někteří už se nevrátí, něco už se nevrátí...ztrácí to tu kouzlo. Chybí mi tady spousta poměrně důležitejch věcí, a když jsem si včera připadala v Praze skoro jako cizinec nebo dokonce někdo, kdo tam nepatří, lekla jsem se a došlo mi, že něco nebude zas až tak úplně úžasný...
Po totááální ztrátě naděje, šíleném víkendu a očekávaném zjištění, že: "Lidi sou svině..." přišla krušná nedělní noc s meduňkovým čajem...nevím, co by se dělo, kdyby nebylo Lenky... Velkou část nedělního večera jsem promlčela, protože jsem jenom cejtila pulsovat moje spánky. Byla jsem strašně ráda, že jsem vypadla z domů, ale vůůůbec jsem nechtěla bejt ve škole, kde jsem se akorát všech těch lidí neskutečně strašně moc bála...
V pondělí jsem se snažila nemyslet na neděli a usmívala jsem se:) ...hrála jsem karty a pak jsem zas hrála karty...a bylo mi hrozně fajn:) ...nechtělo se mi věřit, že to včera byla Mája...a nebo se mi nechtělo věřit, že to dneska je Mája...nevím... Každopádně jsem se cejtila fakt hezky, culila jsem se a culila...večer jsem sice nemohla usnout, ale aspoň jsem zas přečetla kus knížky:)
V úterý jsem ještě před večer, kdy jsem prý zářila jako sluníčko, obcházela hodinu areál...dokolečka se zastávkou u drátěný brány, u lavičky, u chodby v hospodářkym dvoře a na dalších vzpomínkami opředených místech. Bylo mi sice celkem nanic, ale nějak jsem potřebovala být v chládku, se smutnou písničkou v uchu a sama... Večer s mi podařilo přemluvit naše, aby napsali do školy, že můžu jet ve středu výjimečně do Prahy! Svááátek:D Nemusim bejt na toho stupidního Valentýna v tý naší šílený škole!!!Středeční dopoledne uteklo strašně rychle a pak jsem byla odvezena do Prahy:) Odpoledne jsem si šíííleně moc užila. S Míšou a s Terkou jsme procestovaly hafo času na černo, nechaly jsme si na čelo napsat, že jsme byly v Goethe institutu, koupily jsme voňavku, daly jsme si kafe, provětraly jsme si plíce a mozky a na Hradčanský jsme se rozloučily...potom dlooouhá cesta metrem, busem a ještě procházkou. Tentokrát už s ponorkvě známými tvářemi... Čtrnáctého druhý...a zase s tím samým:D Až na pokoji jsem si uvědomila, že bych snad radši spala někde v Praze na lavičce...I když dneska tedy komunikace ze VŠECH stran opravdu nevázne, tak zas převládá ona podivná nálada... Dneska fakt ani nevím, co píšu...Co píšu sem, na papír i na ICQ (divím se sama sobě). Jo, přiznávám...chybí mi! A krutá realita se mi vůůůbec nelíííbííí!!! A pěkně mě to štve...a štve mě, že teď asi an neví, co si má myslet.... A nesnášim archivy!!! Zase se absolutně na nic nemůžu soustředit a už jenom plácám blbosti, takže bych to měla ukončit...ten citát z toho celýho bude nejduchaplnější...
Hormony nás k sobě přitáhnou, ale pohromadě nás neudrží. (William Glasser)
Včera zas přijeli...tak jsem se zas skoro nekontrolovaně začla vyhejbat neurotickému ošklivákovi...pobolívala mě hlava...nechtěla jsem nikoho poslouchat, a tak jsem šla nahoru za bráchou:) Koukal se na film...Na "Auta"...To by bylo, aby mi ten film zas někoho neasocioval;), ale je fakt perfektní:) ...to se musí nechat:) Pomohl v tom, abych přestala myslet na svojí "neutrálníNIC náladu" a na to, že se mi nechce do králíkárny...a na to, že dole je ošklivák a tak...
Hrozně moc jsem zas přemýšlela:D ...i když nevím, co za tou větou dělá tenhle ksichtík, ale možná by bylo lepší to zlehčit;) Poprvé, co jsem začala pochybovat o vztahu s babičkou...přišla jsem ale na to, že ona je ve věku, kdy se už nějak zásadně nezmění...a jediný, kdo se asi musel nějak změnit, aby bylo o čem pochybovat, jsem já. A...nebo už teď pochybuju o všem???
Zdá se mi, že se neznám...Jak na mě ostatní vlastně vůbec koukaj? (v tom se teď často rejpu...) Jak můžu kontrolovaně měnit něco, co neznám??? Mája vždycky zůstane Májou (zas o sobě mluvim ve třetí osobě...)
A pak přišly přes den i chvilky, kdy jsem nevěděla, co dělat...chtěla jsem něco dělat...nemohla jsem dělat nic. Nic mě nebavilo, u ničeho jsem nevydžela...podivný...děsila jsem se návratu do školy, protože tam to s tímhle postojem dlouho nevydžim...
No, pak jsem natřepala polštářky na gauči, urovnala židle u stolu...a čekala, až přijedou...přijeli...a jak už jsem psala na začátku, nechtěla jsem nikoho z nich ani minutu poslouchat... Situace jako stvořená pro jakýkoliv úúútěk..., ale nešlo to...nemohla jsem...to se nehodilo, když jsem je tak dlouho neviděla...Všude kolem ta napjatá atmosféra, všichni se chovali jinak, ale stejně divně a nepříjemně.
Koukala jsem s bráchou na ty "Cars", dole jsem všem řekla, že jdu spát...a po filmu jsem si šla lehnout, pustila jsem si rádio, popsala pár stránek sešitu a pak jsem si otevřela knížku, abych unavila oči a v klidu usnula...NIC! Otevřela jsem tu knížku a začli hrát "Snow"...! Koukla jsem na třídní fotku...nevím proč, ale lekla jsem se každýho toho obličeje, vůbec se mi tam nechce...chvilku jsem upřeně zírala do pravýho horního rohu a poslouchala Redhoty...a utíííkala jsem...Přes písničky k fotce...pak ta knížka, pak písnička...potom zas sešit a psaní...písnička, vzpomínka...knížka...QuadraPop...a Hurvííínek:) a spááánek...
Něco z toho filmu (sice to je specialita někoho jinýho, ale nemůžu si to odpustit): "Postavili dálnici..., aby jeli přímo...zkrátili si cestu o deset minut...a díky tomu tohle krásný město upadlo v zapomnění"...-říká to holka autíčka klukovi autíčkovi:)
- no nic...zas se moc hlubokomyslně zamejšlim..., ale je to v podstatě něco podobnýho, jako jsem řekla...: "Někdy ta nejpříjemnější a nejsnažší cesta není tou nejhezčí" ...a pak..."Na jinou teď nemám sílu..."ALE to už v tom filmu nebylo!!!
Malý Princ: nejdřív housenky…pak motýli:)
Útěk pomocí všech dostupných májovských prostředků!!!
Dneska jsme vyrazili na povinou procházku…já, sama vepředu nebo vzadu…a za mnou dokonalá rodinka…Nikdo se sice s nikým moc nebavil (se mnou vůůůbec nikdo...), bráchu to očividně nebavilo stejně jako mě, ale byli jsme spolu, rodina se nerozpadá…to je účel…Navenek dokonalá rodinka, debilně usměvavý fotky s bílejma vyceněnejma zubama…a tak, no…PROSTĚ IDYLKA!!! Ženy by chtěly prožívat v lásce romány, muži kratičké povídky. (Daphne du Maurierová)-vůbec se to k tomu nehodí, co???
Takže ten panáček stojí na takový cestičce...neni to panáček, ale ten zajíc ze Čtyřlístku...a ta cestička je v oblacích...a tu hru dostal můj brácha, tak se nedivte...a za tim chudáčkem zajícem, kterej nemá ani padák a ta cestička je tenká, žene se taková fialová obluda...úplně šííílenou rychlostí...a vy musíte projít s tim zajícem strašně rychle, aby vás nedohonila ta příšera, tu tenoulinkou a zamotanou cestičku v oblacích...Jakmile uděláte krok vedle, padáte neznámo kam, ale dolůůů...a pak můžete začít znovu... Pokoušela jsem se projít až ke klíči do dalšího (čtrnáctého) levelu asi hodinu...Nemám ještě tak vycvičené prsty ani počítačový odhad, takže se mi to nepovedlo a pak už zas někdo ječel, že mám jít dolů, tak jsem toho nechala...(radši;) ). Dole jsem se zas bála promluvit, napětí se dalo krájet...
Samozřejmě, že jsem si vzpomněla na někoho, kdo by díky svému každodennímu tréninku zvládnul Pinďovu cestu na první pokus...má sice vypálený oči i mozek... (teda pokud někdy nějakej měl-to se teď už nedá dokázat, protože i kdyby ho někdy měl, tak už je vypálenej...Je ale zase pravda, že kdo s mozkem, by si chtěl vypalovat oči??? Takže ho možná nikdy neměl;D Ne, sorrry;) ), ale něco stále umí bravůrně...Umí dokonale utíkat. A už ho začínám každým dnem více a více chápat...Pokaždé, když si zapnu QuadraPop a začnou padat ty barevný kostičky, mám jistotu, že když budou mít čtyři kostičky u sebe stejnou barvu, spadnou...a můžu udělat rekord a vím přesně, co se stane a jaká dvojice kostiček bude následovat a tak...Záleží jenom na mně a mám tedy jistotu... Když se řekne útěk, vybaví se mi nejistota..., ALE tohle, tyhle hry, tak to je téměř 100%ní jistota...Ještě trošku si přihřeju oči a procvičim prsty a už to taky zvládnu...je to přeci jenom JISTOTÁÁÁ...v nejistym světě a životě, kde zdánlivě záleží "jen" na vás, ale nakonec zjistíte, že je to začarovanej kruh, běháte jako křeček pořád dokolečka a sami nezmůžete vlastně vůbec nic...
Je pravda, že mi to začíná solidně lézt na mozek...když je mi na nic, nechci vnímat a nedokážu se s nikym bavit a přitom nemůžu vytáhnout mobil, abych vypadala, že jako něco dělám a přitom bych hrála hru, tak mi před očima padaj kostičky, zobrazují se mi dokonalé idealistické kombinace a já utíííkááám daleko...Od všeho...!!!
Včera nám nefungoval internet...měla jsem plnou hlavu něčeho, co jsem chtěla napsat. Nevím, jestli náhodou není dobře, že jsem nechala všechno odležet, i když už to dneska takhle nenapíšu...Večer jsem seděla u "na svět nenapojeného" počítače, přede mnou ležel můj sešit a tužka...začla jsem psát a kreslit si divný obrázky...a pak jsem ještě psala do toho sešitu než jsem usnula...a dneska ráno taky. Je tam něco o infantilních hrách, pak spousta podivnejch "pomóc!" volajících obrázků a zmínka o tom, jak se má moje hlava...Taky je tam to, co mi včera řekla babi...Těch tisíc důvodů k radosti v podobě notebooku, baráku, mobilu, školy a doplňků...prej se mam podle nich tvářit...a pak přijede útočivec a začne křičet kvůli botě v předsíni a papíru na stole...
V neděli jsem psala o tom, že izolace a kamarádi chrchly-chrchly (a tak...) zamázli receptory v mozku a obalili moje spánky...teď se ale už zas začínám rozklepávat. Od nedělní noci a pondělního rána mě začli smrk-smrk a tak opouštět, zas vnímám ještě více onoho útočivého oškliváka, jehož výbuchy nervů se stupňují a jsem ráda, že jsem nechala kružítko, i přes tu spoustu slaný vody, odpočívat v penále...
Já totiž prej´ strašně simuluju...mno, tak dobře...a taky jsem neskutečně nedůvěryhodná osoba...navíc úplně nemožná...ALE já už fakt nevim, co chtěj (chce...).
A taky jsem si tak říkala, že jestli z tý naší povedený školičky odejde ještě pan S., tak na to peču...ztratilo by to pro mě veškerý kouzlo. Je mi docela jedno, že je tam bazén a divadlo...pro mě tu školu dělaj´ tak výjimečnou právě ti lidé a ne ty interaktivní tabule...
Taky jsem si včera u televize uvědomila, že mam nejspíš slabost pro vlasatý, bohémsky, či jinak "jinak" žijící "umělce"...s neobvyklejma jménama:D Strašně často teď hrajou v rádiu "Tell me baby", "Snow" a Kurta...takový ty písničky se zvláštní mocí...ty z prázdninovýho playlistu. Dřív mě uklidňovaly, pak jsem je absolutně nemohla poslouchat a teď je mi u nich občas smutno, někdy až do breku...Maj´ ale zvláštní moc...a proto k nim a ještě k Hurvínkovi utíkám...když ne QuadraPop nebo Čtyřlístek, tak Hurvínek nebo prázdninovej playlist...podle nálady a útěku do jistoty či minulosti, kterej se k ní zrovna hodí...
Nejlepší způsob jak ztratit dítě je držet ho stále u sebe. (Karl Wilgelm Friedrich Schlegel)
So...Let´s escape together:)
Ten podivně romanticky smutnej včerejší doják na primě, končil tím, že spolu zůstali...vrátil se k ní... Byl stejnej, ale vlastně úplně jinej, byl z něj někdo jiný...a vrátil se k ní;)
Dneska jsem se i přes smrk-smrk, kašli-kašli a chrchly-chrchly dostala ke kadeřnici...mám zas celý hnědý vlasy...:) Necítím žádnou náladu..., ale vůbec žááádnou... Jenom jsem si zas dneska řekla ono "Ach jo." (na který prej umřu...), když jsem udělala bráchovi oběd, pověsila tátovy a jeho plavky a táta pak přijel a slyšela jsem jenom: "MARIE!!! MARIE!!! Pojď okamžitě dolůůů!!!"... Zas bylo něco špatně...a brácha nedal talíř do myčky...a tak... Když neni doma táta, tak je vzduch úplně jinej... Teď když zas přišel, šla jsem radši k televizi nahoru...nevím...před ním se bojím říct už úplně cokoliv...vždycky se něco nelíbí, něco by mohlo být lepší... napětí by se pak dalo krájet... Nevim, ale je to divný... Kouká na mě tak nějak hnusně z vejšky... Přesně takhle si představuju, že by na nás nikdy nechtěl koukat pan S. ...tak je mi pak líto, že to dělá táta, no...
Všichni jsou nemocný...někdo píše, že je nachcípanej; někdo zas, že celej den radši ležel; někdo, že neví, jestli pojede do školy, protože na něj něco leze; pak má taky pár lidí dooost hrozivej kašel a slyšela jsem i o jedný brutááální rýmě...já mám chrchly-chrchly, kašli-kašli, smrk-smrk...a všichni jsme nemocný:) Před některými lidmi, když se zrovna neválíte v horečkách, máte chuť k jídlu a jste schopní něco číst, tak prostě nemocní nejste...jste simulanti. Mezi takové patří můj otec. Máma se proti němu většinou nepostaví, ale když jde o zdraví, tak někdy i jo...takže mu vysvětlila, že se nemůže dopředu naplánovat, kdy půjdu do školy, ale že půjdu, až budu zdravá...(tohle zní tak samozřejmě, když to čtu...to se pak musím smát tomu, že to u nás vůbec samozřejmé není:D )No nic...píšu "povzbudivé maily" na všechny strany...rozesílám je, kam jen to jde...a nakecávám svojí hlavě, že je naprosto v pořádku...Až odejte ten smrk-smrk a jeho kamarádi, tak se zas uvidí, co na to řeknou moje spánky, termoregulátory, mozkové receptory a ti další, co mají tu velkou moc...teď momentálně jsou schovány za jedním velkým izolačním sklem marodky...a jak to bude dál, nikdo neví...nikdo...včetně Máji.
Každý z nás je tak trochu blázen. Všechno záleží na společensky tolerované míře bláznovství. (Lech Przeczek)
-líbí se mi jméno toho pána:D ...a ještě k tomu má pravdu;)
Od prášku a sirupu ke kapesníku...od kapesníku k odkašlání...pak znova kapky, pak knížka, infantilní hra na mobilu...chvilka icq (když se nikdo nedíval)...Pak prášek, smrk, postel, peřinka...a tak pořád dokola... Doma asi uznali, že jsem nemocná...teda...doma, no...v Bratislavě. Tady toho většinou tolik dělat nemusím, protože jsem přece jenom na návštěvě, ale teď je to extrémní...vááálím se, ležím, občas se mi povede utéct ke compu, hraju hru na mobilu, dokonce jsem se snažila naučit PlayStation (což by Máje nikdo nevěřil, že?:D )...Mno...a vrchol všeho nastal včera, když jsem ležela, bylo mi horko a zvládla jsem mít jenom zavřený oči a najednou někdo seděl vedle mě na posteli a z tý konvičky s čajem šla pára...a...a...máma mi donesla k posteli čaj!;D Máje notoricky známá věta: "Mámo čajdůůů!!!" ani nic podobného nezaznělo, protože to bych teda dostala pěknýho huláka a musela bych vařit nejen čaj pro sebe, ale večeři pro celou rodinu...ALE ten čaj v ruce mojí máti přiběhl nahoru po schodech docela bez jakékoliv prosby;) Začala jsem se smát, vzpomněla jsem si na začátek září a tak...a pak jsem řekla, že ještě neumírám, a že děkuju...nebyl to vysněný moment mého života, ale překvapení vcelku velké:)
Vysněná konverzační chvilka na ICQ-dokonce jich bylo několik a s různými lidmi...včera jsem po dlouhé době považovala ICQ za super komunikační prostředek:) Hrošokožec, XY, Kamča, slovenská blogovací kamarádka...všechno to byly krátké, ale milé rozhovory:)
Čtu jednu zajímavou knihu, která se hodí, jak už jsem jednou napsala, asi jen pro nemocné holky..., ale je to celkem sranda... Pohled na jednu situaci čtyřma očima:) Jeden pár očí patří čtrnácti leté dceři v pubertě a druhý čtyřiceti tří leté matce. Legrační...legrační...legrační...Těším se, až si to přečte moje máti:D
Včera jsem po Ally McBealový, kterou když to jde, nemůžu nechat ujít svým očím a uším, zkoukla jsem ještě Červenýho trpaslíka a Monty Pythony... Pak jsem si šla lehnout...nešel mi vytvořit novej rekord v tý pitomý hře na mobilu!!! Takže jsem se dala do přemýšlení... Do přemýšlení nad větou z Ally:) "Mám jednoho známého, a ten si nechce pořizovat domácího mazlíčka, protože jednou umře, a jemu by pak bylo smutno...možná, že je to tak i s lidskými vtzahy." - ehm...možná... je pravda, že jsem pak myslela pořád jenom nakonec...Kouzlo první lásky je v tom, že si myslíme, že nikdy neskončí... No, a pak tam taky Ally pořádala party v jednom baru...a přišel tam její bejvalej přítel, s kterym se před pár dny rozešla a do mikrofonu tam řek, že je dobře, že se takhle dobře baví... Pak šla za nim , omluvila se mu a řekla, že ta Ally, která tam včera tancovala, nebyla ta samá Ally...to jak se navenek bavila jenom zakrývalo to, jak se cítila uvnitř... Doklad o tom, že maskoidství existuje i v komerci! Tedy řekla bych...hlavně v komerci...No, nevím..., ale prostě asi jo;)
Momentálně vedu jeden hluboký ICQ rozhovor, debatu, či co... o tom, jak se lidé mění..., že doufám, že se pomaličku otevírá brána mlčení, ale vlastně nevím, jestli za tou bránou je něco, o co bych mohla stát...Mno...a nakonec z toho vyplývá, že vlastně nevím, jestli tam něco z toho, co jsem měla tak ráda, ještě zbylo...a jestli je zbylo to dobré slovo, když se lidé prostě do určité doby v určitém věku mění...a je to celý složitý a tak nějak divně je mi z toho smutno... Třeba jsem se taky pro někoho změnila tak, že už se mnou nemůže vycházet...třeba si já sama nechci připustit, že se někdo změnil...já nevím!!!JÁ PROSTĚ NEVÍÍÍM! Neorientuju se v tom...absolutně ne...
V jednom z narozeninových přání stálo něco jako: "Ať ti to na nové občance sluší..." Ehm...vypadám tam jako debil...no comment...
Mno...a tak jsem po dlouhém přemýšlení nad maskoidy usnula...a teď, teď mi začlo vrtat hlavou to se změnama a znova masky...a všichni... Hrošokožec je hodnej (svým způsobem je mi ho i líto(nebo spíš soucítím???)...i když..proč???)...zdá se, že se pomalu dostávám pod jeho hroší kůži...trošku... a je to hezekej pocit, když víte, že vás někdo nechá:) (jako nechá, jako nechá...jako nechá zalézt pod kůži:D )
Je sotva větší zklamání, než přijít s opravdu velikou radostí v srdci ke lhostejnému člověku. (Christian Morgenstern)
-a bylo to zklamání...a asi ještě pořád je...a tak, no...
V následujících třech odstavcích znamená "dneska" včera a "včera" předevčírem;) Pak už je to zas normální;)
Tak popřálo mi vcelku hodně lidí...brácha mi koupil krásnej hrneček s medvídkem (jak jinak než střapatym...ten se asi asociuje všem, když mi kupujou dárky...). Mr. XY mi neřek´ ani táááhni:D a "IJ", kterému jsem já mimochodem popřála, tak ten se na mě taky vykašlal..., i když...vlastně byl v těch titulkách, takže třeba ne:D ...no...neřešim to, je mi to fuk:D
Jsem v Bratislavě, jsem nemocná, jsem znuděná, jsem unavená...samé pozitivní věci...Je mi 15..., takže si musim kupovat jízdenky za 20Kč, dostanu ten barevnej papírek s mojí otřesnou fotkou a ještě bych našla spoustu dalších pozitiv...
Včera na plese to bylo fajn:) Přišel jeden z mých oblíbenců, pan Petrov. Mr. Čára to pořádně rozjel a myslím, že se to vlastně tak nějak celkově povedlo. XY přišel a odešel, padaly mi šaty, moje spolubydlící měla divnou náladu a pár lidí mě trošku štvalo...nepřišel pan S., nevadí...bylo to hezký:) Dobře jsme pokecaly/i a večer jsem dobře a rychle s kašlem usnula...
-...hmmm...tak tohle všechno a ještě mnohem víc mělo být publikováno už včera...Seděla jsem tady u toho počítače asi v půl desátý večer, ťukala a ťukala do klávesnice a najednou šííílenej řev. "Vypadni!!! Vypadni!!!"-to asi abych si to líp zapamatovala. A ještě řval...a já už nevnímala. Jenom jsem se natáhla na postel (ještě jsem stihla uložit těch pár řádek, co jsem vyťukala) a dala jsem si hlavu pod peřinu. JO! Tak podařilo se jim přivést mě k slzám i na moje narozeniny! Juch! Měli by to oslavit! No byl mi z toho pěkně na nic. Už jsem nekomunikovala. Zapnula jsem mobil bez signálu a spustila tu infantilní hru...Udělala jsem další rekord, soustředila jsem se jenom na ty pitomý barevný divnosti a broukala si k tomu nějakou šílenou písničku (asi Kurta). Pak jeden ibalgin a pak spááánek...až do rána...:)
A dneska? Před chvílí naši odjeli. Jsem tady jenom s bráchou. Než přijedou, musím zmizet od počítače k posteli. Když člověk kašle a tak, tak si asi nesmí vypalovat oči. Mohlo by to pak dopadnout jako včera. Moh´ by mi vypnout počítač, zařvat...a já bych se rozbrečela a strčila hlavu pod peřinu (ježiš ti pštrosi maj´ ale štěstí!)...
Žádnou velkou hlubokomyslnost dneska nenapíšu...Dík za všechna ta přání;)...dokonce bylo jedno ze Slovenska na blogu:) Děkuju za hrníček se střapatym medvídkem; za zklidňující sprchovej gel; čaj pro uvolnění mysli a relaxaci; padající plesový šaty, boty, z kterejch mě bolely nožičky...; modrý z nebe i za tu pohádku o prasátku:) Hmmm...no super...je mi 15...a co s tim??? No, prej se na něj mam vykašlat...to se vám lehce řekne...:( ;)
Tři muži kalí štěstí průměrné ženy - jeden, jehož marně získává, druhý, jehož se marně snaží zbavit, a třetí, který se chce zbavit jí. (Helen Rowlandová)
-možná jsou to dva v jednom;)
