Může, s dostatkem trpělivosti, i něco líného být ponecháno běhu? A poběží to?

Je to takové teď v mojí hlavě všechno pomíchané...minulý víkend jsem k psaní neměla příležitost, ve škole zas chuť. Bylo toho tolik, co jsem si potřebovala tím, že bych o tom psala, srovnat..., ale vzhledem k tomu, že jsem nedělala absolutně nic, byla jsem ráda, že jsem byla schopna vyčistit si zuby a jít spát;) Přes týden přišlo plno takových maličkých krušných chvilek, záchvatů smíchu i úzkosti a nakonec ono očekávané shledání s Míšou:) Měla jsem spoustu poznámek mezi linkami. Do sešitu jsem posledních čtrnáct dnů psala pro změnu více než obvykle. Dokonce jsem si napsala i pár poznámek, co bych mohla hodin na net, ale pak z toho sešlo, takže se to všechno nakupilo až na dnešek. Ale naskytl se problém...v průběhu minulého týdne jsem dopsala jeden sešit a sem, do Bratislavy, jsem si vzala ten méně popsaný, téměř zbrusu nový...tentokrát bez linek. I v tom se už objevuje pár zajímavých poznámek...a ty, z toho starého zas příště, až ho budu mít u sebe...psala jsem ho od prosince do začátku května, takže je plný snění, zklamání, nářků, temnot, úzkosti, euforie...a dalších vykolejení horské dráhy-tedy spíš jen toho mého vozíčku... Ten novej sešit začíná zápisem z června 2006, který je už podle písma napsanej v nějakym divnym rozpoložení...dobře, nebylo to jen tak "nějaké" rozpoložení;) ...naštěstí už neni...teď je zas jiné...:(Dál už je až květen 2007..."Jak se to teď všechno vrací, tak aby byla aspoň nějaká jistota, když už jsem dopsala tamten sešit..."...je tam o tom, jak se těšim na něco novýho...přitom vlastně ani nevim na co a jestli se vůbec těšim:(... Má cenu začínat něco nového, když se člověk ještě nesrovnal s minulostí? V horším případě, když se ještě nesrovnal ani sám se sebou?...je možné, aby něco, co vámi naprosto prostoupilo, zůstalo když už, tak jen uvnitř? Jen v hlavě a pak takové ty motýlí pocity v břiše? ...a aby navenek nebylo téměř nic poznat? Nejlépe vůbec nic...? - "Nikdy jsi nebyla a naše seznámení proběhlo má milá před kinem, který není...nebylo nic, já jen kdybys měla chvíli, můžem si někam sednout. Nebylo nic, pár let jsme spolu nemluvili a předtím taky ani jednou... Scénář se nekoná, my dva ho nenapsali a někdo místo nás prázdnej papír spálil. Nic není, ani já ani tvý zlatý oči, jen jsme šli na biják, co nikdo nenatočil..." - písnička...jenom jedna taková písnička...:) :´( a já vztahovačná;) , ale je fakt dobrá...
...Na všechno se vykašlat a nechat to bejt, hlavně nic nevzdávat...co je lepší? Asi to nechám všechno nějak běžet...nic jiného stejně dělat nemůžu:( Jediné, čeho se bojím, že díky tomu, že to nechám běžet, ztroskotá vše na lenosti a podobném...:(
Jsem totiž neskutečně zahormonovanááá... Takže ještě něco: Pro příště respektovat heslo: "Nic se nemá uspěchat...":o( "Srdci neporučíš, vůlí ho neovládáme."

Kdy a jak se to moje věčné přežívání zastaví? Za jakých podmínek? Stačí se s něčím vyrovnat? ...a pak...Život získá větší smysl, získám jistoty a zaseknu se…po zaseknutí maximálně toužim. I díky tý mojí nekonečný lenosti, bych si strašně moc přála, abych si mohla na chvilku jen tak odpočinout...ne jako na prázdninách, ale tak nějak všeobecně dát volno hlavě a nitru...

Mimochodem:
Někomu je 19 a měl jenom dvě nebo tři holky...a někomu je 15 a měl jich asi dvacet;D
Trpělivost přináší růže... Někdy černé... Někdy někomu Černého... A někdy místo hořejš.ka spíš dno...A ještě jedna otázka z hodiny zeměpisu, která mě opět vytočila (ta hodina, ne ta otázka;) ): Má cenu žít, když v nic nevěříte? ...není pak lepší někde v koutě tiše zemřít?

Čas, který uplynul je náš, a nic není na bezpečnějším místě než to, co bylo. (Lucius Annaeus Seneca)

Čas je řekou, kterou by člověk tuze rád splavnil oběma směry. (Theodor Fontane)

Čas hojí, hladí a zahlazuje skoro každé minus života, a díky perspektivě vzdálenosti činí vše minulé krásnějším. (Marilyn Monroe)

Dva dny otázek s Malým Princem:)

Na začátku chci jen upozornit, že jsem celá taková nějaká momentálně pohlcená dvěma dny holocaustovými…hodně jsem toho viděla, četla, slyšela…mno…a tak se z toho teď jdu vypsat, i když jsem o tom už hodně psala;), jak je mým dobrým zvykem. Mým asociacím se vzepřít nedalo a většina vět Malého Prince mi utkvěla v paměti. Uvízlo tam i pěkných pár desítek otazníků…
Dva dny dějepisu s Malým Princem ve mně vzbuzují různorodé pocity…většina věcí, které dneska napíšu se mi vybavila právě v těchto dvou dnech, právě při toulkách tou ne zrovna pěknou stránkou historie světa. Pořád si kladu otázky...nejhorší z nich je „Proč?“.-to platilo i v tomto případě…nejhorší, většinou nejzapeklitější…, a když už nějaké to rozuzlení má, většinou je buď velmi složité, šokující či nesrozumitelné…odporující si… Tentokrát jsem si ale kladla otázky alespoň dva krát častěji a občas jsem ani nehledala odpovědi…Otázky prostě vyvstaly, byly a pak jsem se k daným tématům buď dozvěděla více, na lehčí otázky našla odpověď a nebo zůstaly viset ve vzduchu…Hlavně prý, aby nám něco vrtalo hlavou…a aby to nikdo nedesinfikoval, i když by nás to mohlo dál nakazit…Žádná desinfekce a výplach mozkových závitů…žádný CyklonB. Darovat otázku je totiž mnohdy daleko cennější než dát odpověď…(toť výrok pana S. aneb Malého Prince)
Důležité je taky netlačit myšlenky před sebou, ale mít čas přemýšlet….ne se jich jen snažit nabrat co nejvíc. U mě to většinou ani jinak nejde, protože všechno hned napíšu a nebo aspoň rozeberu nahlas. Vstupujte do událostí minulých a do přemýšlení o nich s vlastní identitou! Ano, tomu se já taky nevyhnu, už díky mé vztahovačnosti;) A pak taky důležitost vlastního jména, vlastní privátní prostor-deník (psaní mezi linky)…prošli jsme „mentální exkursí“. A bylo to moc fajn…je divný takhle říct, že je to „fajn“. Není to fajn. Je to hrůza…smíšené pocity… Jsem z toho smutná, jsem ráda, že toho teď vím víc a neustále nad tím uvažuju… Nejspíš je i dobře, že jsem do toho tak Májovsky vstoupila, i když bych občas přiznávám, mohla vynechat svoje vlastní asociace…

Dále jsem se v průběhu dějepisného dvou dne zamýšlela třeba nad „důležitou minutou“. Ano, celkem tomu věřím. Když ji totiž promarníte, může se také stát, že jste ztratili podstatnou část svého života. Díky ní se teď všechno může vyvíjet jinak. Díky tomu se třeba už nikdy nemusíte stát vyspělým. Dospělým ano, to přeci hned, jak dovršíte osmnáctého roku, ale vyspělým dospělým nemusíte být ani před smrtí…a to mnohdy jen díky minutě, vteřině… Co třeba když jste mohli pomoct a nepomohli? Bavili jsme se o tom, „kdy se z chlapce stává muž?“, já jsem to přeformulovala…“kdy se z člověka stává vyspělý?“ Dospělý číslem, vyspělý činy a chováním…kdo má víc? Let třeba ten první…, ale taky nemusí, no…

Když končí dokument, zazní z úst té paní asi toto: „Co je v životě nejdůležitější? Vztahy mezi lidmi a žít život.“ Ten pán zas říká: „Být dobrým, dobrým člověkem.“ Ano, po těch dvou dnech nám mimo jiné mohlo dojít, že to, nad čím se pozastavujeme, co řešíme, nad čím občas smutníme, jsou malichernosti. O tom bych mohla psát a psát…a za měsíc nebo ještě dřív, už tady zas bude, jak mě bolí hlava (a ta mě mimochodem bolí i dneska), že je mi na nic, chce se mi brečet… Asi to nejde takhle generalizovat. Řekla bych, že řešíme to, co v daném prostředí a podmínkách můžeme…a nemá cenu se pozastavovat nad tím, jak by to vypadalo v nějakém (stejně neexistujícím) obecném měřítku…jinak bychom se totiž utrápili k smrti, někteří by si připadali neskutečně nemožně a jiní zas velmi ukřivděně…
Nejhorší ze všeho mi momentálně připadá srovnávání…

Co plánuju do budoucna? Spoustu věcí…stále něco přibývá. Hlavně bych se ale chtěla odpoutat od některých neřešitelných věcí (u některých z nich si po pohledu seshora říkám něco jako: „Proč to sakra rozebírám?“) a zbavit se těžkých omezujících otěží na nohou i rukou a hlavně v hlavě…, abych se pak následně mohla vydat spolu se svou identitou poznávat dál…Za jedinou připustitelnou otěž je považována něčí ruka v té mé a Miši na zádech;)
-něco takového patří mezi mé sny…
Na Pietním místě u řeky Ohře jsou vrby…popel…někteří by si řekli: „A co má být?“ …, ale ještě je tu také spousta odkvetlých pampelišek…každá z nich znamená miliony nesplněných přání, která čekají jako ve frontě na jídlo, skoro jako na odpadky ze zeleniny…Co když je ale zrovna polední pauza, státní svátek a nebo snad invetúra? Někdy má ona osoba, rozdávající štěstí na dveřích ceduli „Zavřeno“ (pro vysvětlení může být připojeno třeba: „Z technických důvodů…“). A to je pak některým, kteří už tak dlouho čekali, smutno…Ty zvrhlá vztahovačná Májo!!!

Škoda, že už to skončilo…, ale měla bych být ráda, že to bylo:) Ty dva dny byly perfektní…nejen informací, ale myšlenek plné…a těch otázek:), jéje, těch otááázek!


Jak byste definovali pojem „duševní berle“??? Když se vám zlomí noha, poznáte to…poznají to i ti okolo. Většinou v nemocnici dostanete sádru a pak berle. Ale když kulhá vaše duše, všimnou si jen ti nejvšímavější, ti, kteří vás nejvíc znají. Jen oni, ti kteří vás mají rádi, a kterým na vás záleží. Tamti, co nechtějí vidět jen úsměv, ale i to, co je za ním…vaši skutečnou tvář…když je usměvavá i ta, o to líp:) Možná právě ti pak mohou být takovou nějakou berlí či berlemi…
Mou duševní berlí je jistojistě Miši;) Nemusím mít pocit, že žiju exaktně pro někoho, ale já žiju s ní! A doufám, že jsem taky někdy pro někoho berličkou…třeba…Ne, že bych snad někomu, koho mám ráda, přála, aby něco takového potřeboval, ale když už…:)

A citát nebude…, i když…něco podobného:

Nejcennější, co vám někdo může dát, je čas… To nejcennější, co vám může vzít, jsou sny. (Mája)
-a nejhorší kombinací zůstává, když vám někdo dá málo času a přesto se mu podaří vám vzít spoustu snů…

Exaktně prvního Máááje...

Tak je dneska toho prvního Máááje...A vůbec to neni jako v Máááji...už vůbec ne jako v ráááji, ale spíš totálně v háááji...a v háji jako samo, ne ve dvou:( Ano, pro změnu jsem se prvomájového polibku nedočkala...a přitom by stačilo tak málo:o( Ale co;), však proč si taky nepočkat...v lednu je jako v lednu, v máji je jako v máji a možná, že je to tak dobře... Miši mi poslala jednu imaginární pusu mailem (takže aspoň vím, že virtuálně neuschnu...tzn. bojte se!!!). Prsty už mi zas po klávesnici skáčou a poskakujou. Nevim, jestli zrovna radostně, ale určitě neběhaj..sice by potřebovaly endorfin, ale na to jsem moc líná;)

Dneska jsem viděla dokument o lásce. Byl krásnej...plnej zajímavejch názorů, postřehů, poznatků, důkazů a domněnek. Ze všeho, co jsem si tam tak poslechla, vyplývalo, že pokud se nenajdou dva lidi s určitostně stejným názorem a pohledem (jistota je např. silně ortodoxní náboženství), vyplatí se, mít svoje jistoty, počkat, nic neuspěchávat...njn...když už, tak si jen nezávazně užívat...jenom to možná pak nechce kapky na alergii, ale proti slzám;)

Vlastně dneska díky tomu počátku "láskyčasu" narážím na samé zajímavé poznatky z tohoto oboru... Našla jsem krátký odstavec, který shrnuje všechny ty eseje o tom, že je láska jen chemie...bohužel, nevím, kam, do jakého dokumentu, jsem zašantročila onen chemický vzorem lásky, ale tohle mi přijde výstižnější než pár čísel a písmenek...je to skoro pro laiky:


Proč zamilovaní „blázní“?
Na vině jsou neurochemikálie, které sytí odměňovací systém v mozku. Spouštěčem může být pohled (nebo vůně) vaší vytoužené a mozek vyloučí látku zvanou dopamin - vaše sexuální touha vzroste. Hladina serotoninu klesne, což způsobí onen pocit „bez tebe nemohu žít“. Do toho se přidají spřízněné chemikálie jako oxytocin a vazopresin. No a takovému náporu prostě nemůže nikdo oddolat.
-nu, není to zajímavé? I za ta sladká slůvka a pocit, že když vás milovaný opustí, život ztratil smysl, může jen nějaká látka...Zdá se to všechno tak složité, popsalo se o tom mnoho stránek, existuje spousta úvah, ciátů a filosofických myšlenek...a nakonec to zas skončí u exaktní vědy...


Doufám, že se zanedlouho všichni nedozví o tom, jak jsem se v pátek vyrovnávala se smutkem; Snad to dneska básnikovi a Anež vyjde...snad to dneska vyjde všem;) a nejen dneska! Těm, co se vymanili z krysího kolečka přežívání, čekání, hledání a dalšího (aspoň na chviličku nebo na dýl;) ), přeju jen to nejlepší;o) ..., ale proč jim to přát, když už to mají?


Dobře, dobře...vyhrabala jsem i ten vzorec;)

Láska je ve skutečnosti jen chemická formule C8H11N (FEA). Jde o strukturně velice jednoduchý a účinný fenylethylamin – tedy hormon skupiny amfetaminu...atd...
-a ještě pořád tomu věříte? I když to tedy není nic nadpozemského, je to krása...;)
-na internetu se najde vše...třeba tady ;) ...zkazí vám iluze a vyženou naivní pohádkové myšlenky


A ještě něco, k Miši;) K tomu včerejšímu commentu...-inspirovalo mě to k tomu, abych neodpověděla jenom tam, na tu bílou, ale taky sem, na černou...a nebo možná jen sem, to bude stačit;) I když..., ehm, pesimismu není nikdy dost, že?

Nevím, nevím..., jestli jsme tak úplně protikladné... Všechno to začalo tím, že jsem totiž byla vlastně úplně spokojená a najednou mi začalo docházet, že je to nějaký divný, ale nemám o co usilovat, o co se snažit...stejně, jako jsi napsala ty. Pak ale přišel zvrat a všechno bylo ještě daleko lepší...v tu chvíli jsem začla objevovat, poznávat, uvědomovat si...Nanic mi ale bylo už dřív a pak taky. Bolela mě hlava a o nic mi nešlo...pak jsem rychle spadla dolů a pořádně jsem ječela...jela jsem totiž v tom vozejčku sama a nikdo mě nechytal. Vlastně mě předem ani nikdo neupozornil, že je to tak prudký. Narodila jsem se a posadili mě do vozejčku...lidi ve vozejčcích za mnou, přede mnou i vedle mě odcházeli, přicházeli, zůstávali...horská dráha se vyvíjela a vyvíjela...jenže pak byla dlouho rovná...a tak to začalo...hůůů a už se to zvedlo, stairway to haeven...blééé a už zvracíme, padáme dolůůů...a ještě níž...zajíždíme pod zem...a nahoru a dolů a sprcha a tma..., ale co vlastně chci? Vyjet do určité výšky a tam bude zas rovina? Nejhezčí by asi byl mírný kopec nahoru, pár rovinek a pak zas trošičku dolů, ale jenom tak, aby mi nebylo špatně...vyrovnaná rovinka, abych si užila výhled, pak trošku nahoru...a tak dokola...hlavně, aby nebyla nuda...a taky aby sis ty, Miši, nevystoupila;o)


Cesta

Ti lidé milí a sympatičtí
jsou vždy vnímaví a lidští.
Srdce mají pro ty druhé otevřené
a to je dál za životem žene.

Neusnou na žádném hrobu,
protože vědí, že pro život mají vyhrazenou omezenou dobu.

A tak se snaží toho využít,
musí stále za svým srdcem jít.
Tak, jak jim káže jejich cit.
Láska, ta se nedá obejít...
To by člověk neměl v duši klid.

Honza Volf-ten, co neumí hrát golf
Francouzská palačinkárna 20.5.2004