Zítra frrrrrr...

Historicky poprvé píšu v pátek na blog ze školy. Jedu druhym autobusem a jsem si naprosto jista, že už se dneska z domů na net nedostanu...Doma bude zas jenom NERV, NIC, STRES a tak...Zítra v pět ráno letíme pryč...Do Keni, za černochama, na safari...Máti už o tom mluví rok...hlavně v souvislosti s oblečením... Chjo, chjo...

Veselé Vánoce vám tedy za dva dny určitě nepopřeju, nebudu nejméně sedmnáct dnů v kontaktu s internetem a mobilem...tzn.: nebudu opovídat na Novoroční ani Vánoční infantilně se rýmující smsky...
Takže přeju šťstný a veselý a hlavně rodinnou pohodu;)

Včera byla tady u nás vánoční večeře...bylo to fajn:) a pak diskotéka a tak...a mě zas přepadla ta moje spínoidní nálada a pouštěla jsem si písničky nebo poslouchala ty, co hráli v divadle a smutně jsem koukala... A pak večer a v noci jsem poslouchala ty kecy, co se tady vedly...a pak jsem si musela pustit Hurvínka, protože jinak by to nešlo...jinak bych nejen neusla...K Hurvínkovi jsem polkla jednu zelenou pilulku a hned bylo líp...

Na diskotéku si přišel zatancovat i MŮJ IDOL:) Je pro mě ztělesněním Malého prince, nejlepším bavičem a nejmilejším učitelem a možná i člověkem:) Mr.S.:) Dokáže být neskutečně vtipný, skvěle vážný. Používá naprosto skvělé slovní obraty, umí zaujmout, udrží pozornost...skvěle se s ním povídá...No, je prostě báječnej:o)
Včera si přišel zatancovat, popovídat a rozloučit se...popřál hezký Vánoce a dneska už ve škole nebyl...Mám ho ráda:) Nenápadný, neaktivně nesportovní:) a !SKORO! dokonalý...:)
V minulém článku jsem se na konci zmínila o TOPENÍ...Jak jsem o něm chtěla něco napsat, ale už tak to bylo moc dlouhé a času je málo...Včera na diskotéce hráli tzv.: "Mlátičku hlavou o topení" (Nirvana), a tak jsem si pro změnu vzpomněla. Když mám depku (nebo nevim, jak se to dá jinak nazvat...), takovou tu mojí podivnou náladu, kdy se mi chce brečet, ale nemůžu, chci něco dělat, ale nesoustředím se na to, klepu se, jsem nervní, nemám náladu se s nikým bavit a strašně mě bolí hlava na spáncích, tak daleko víc vnímám topení. V těch chvílích ho nesnáším, ale zároveň mě přitahuje jako magnet. Občas bych do něj praštila hlavou, někdy se o něj jenom opřu...Tady na koleji mám topení hned napravo od stolu. Je na nich napsanejch takovejch pět "nicek a něcek". Životní kréda a podobně...Všechny černě a všechny jsou pravdivé...TOPENÍ je zvláštní, ale vůbec nevím z jakého důvodu ho vidím takhle "jinak"...

Ještě si musím rozmyslet, jestli vytisku, nepíšu a přepíšu jeden vánoční dopis, který bych moc ráda předala, ale nemám na to odvahu...Je uložený ve složce dopisy, stejně jako X dalších stejně nepředaných a jsem zvědavá, jak to s ním nakonec dopadne...


Jinak...asi už mě tady lidi znaj;) Včera jsem mimo jiné dostala placku "All men are bastards" a dvě tabulky velmi výživné čokolády:)

Budu si muset celou dobu pořád něco psát, protože abych sedmnáct dnů neudělala ani čárku, kromě eseje na seminář z globalizace, tak to se mi určitě nepovede. Bouchla by mi hlava, nic bych si nepamatovala, všechny myšlenky by byly tam vevnitř, takže by mě bolela, ale nemohla bych je z tý hlavy dostat, protože bych už pro jejich natlačenost ani nevěděla, jaká je jaká...


Přátelství se má spíše pozvolna rozvazovat, než trhat. (Marcus Tullius Cicero)

-ehm...TRH!

Studentsko-čokoládové zamyšlení plné asociací a mého černo-černého tunelákového pitvání;)

Čeština se mi tento rok už opravdu znechutila. Bereme to samý jako v pátý třídě, moje slohy jsou moc dlouhý, po dlouhý době jsou tu ZAS diktáty, máme zajímavou a zvláštní paní učitelku a po dnešku se k tomu všemu přidala ještě "skvělá práce ve skupinách"...lépe řečeno ve dvojicích, jejichž rozdělení bylo více než podivné...:/

Nápad to určitě nebyl špatný, ale měl pár zádrhelů, keré by se určitě daly domyslet...
1. Proč zrovna Studentská pečeť??? (nakonec jsem přišla na to, že ve mně vyvolává nějaké asociace...i když kupodivu vůbec ne čokoládové)
2. Učitelka (ehm...dobře, to se asi dost dobře změnit nedá...;) )
3. Následná skupinovo-dvojcová práce (stačilo by trošku citu (?), neříkat klíč, podle kterého se máme rozdělit, ale když už si to tak přála, měla nás rozdělit sama...)
4. Někam se mi trošku ztratil význam celé této hodiny... (byl to sloh...možná, že to nevyšlo jenom díky naší třídě...)

Takže položila na lavici doprostřed třídy tabulku Studentské pečeti. Takže řekla: "Takže dobrý den..."-ehm...češtinářka a začíná hodinu "zakázaným" slovem;D. No...a pak zadávala kategorie a stopovala čas...Nesnááášim stopování času. Když něco dělám, tak nesnášim limity počtů slov a stopování času. Já vim: "Je to důležitý...umět si utříbit myšlenky a shrnovat věci, zjednodušovat...", ALE když to má bejt JAKO ODE MĚ (né od Máji, Marušky, Marie, Mary, Marí, Mařeny...nebo tak..., ALE ODE MĚ!!!), tak musím mít čas, málo nebo neomezující limity a trošku chuti. Jasně...na tomhle mi tolik nezáleží...je to jenom čeština, ale v tom případě se můžu na matiku s fyzikou vykašlat, protože čeština bývala donedávna jedním z mojich oblíbených předmětů.
Takže ona nám zadala kategorie: Popis, Porovnání, Asociace, Aplikace, Analýza a Vyhodnocení... Jak už je u mě normální, vložila jsem do toho zas Máju. A Mája psala...ke každýmu bodu a klidně i po časovém limitu:D ...a skoro pořád (dobře, úplně pořád...samý subjektivní a snad i objektivní pocity a zážitky...).

Nejdřív mě na Studentskou pečeť nic nenapadalo, ale pak se vynořily vzpomínky. Ta historie, kterou si skoro vždy pamatuju do puntíku...včetně barvy povlečení nebo trička...a ty datumy...(mám ráda i dějepis:) ehm...s panem Sokolem:o) )

Při POPISU se mi vybavil stříbrný alobal plný zvláštního želé a skvělých buráků prolitých, na české poměry, celkem kvalitní čokoládou.
Uvědomila jsem si, že ji znám už od svých školkovských let. Ten obal znám z cest do školky a na kroužky. A po plavání, když jsem byla unavená, tak mi pečeť dodávala energii.
POROVNÁNÍ ve mně vyvolalo docela čerstvé vzpomínky na nekvalitní čokoládu z adventích kalendářů, takže jsem porovnala obsah kakaa v pečeti a tlustém červeném pánovi. Znova jsem se taky utvrdila v tom, že jestli je pro mě nějaká česká čokoláda opravdu ČOKOLÁDOU, tak je to čokoláda na vaření. Možná i proto, že je echt, že mi jí nosívala Míša á taky proto, že mi byla darována někým (TEN obal jsem si schovala), na koho ať chci nebo nechci neustále musím myslet. A dneska ještě extrémněji než jindy...díky dvojcování:(. Taky jsem porovnávala typičnost složek čokolád...a došlo mi, že pečeť bude nejtypičtější tím želééé:/ :) ;)...
ASOCIOVALA jsem si cestování s mámou v autě. Její slabinu, tzv. "neviditelné mlsání". A taky to, že jsme si možná v něčem podobné. Legračně jsem se pomocí všemožných asociací dostala od čoko-pečeti přes cestu autem až k tomu, jak jsme spolu s mámou ještě vycházely a dokonce, jak jsme spolu malovaly...
Dokázala bych pečeť APLIKOVAT k částečném "jakoby-odzbrojení" mojí máti???Možná by si aspoň na něco vzpomněla..., i když je pravda, že ona si nic nepamatuje, když to zrovna není to, jak jí bylo ukřivděno nebo že jsem něco ztratila a tak... Aplikovala bych ji taky k přeslazení pusy a vnímání želé. Nic víc, nic míň...žádné uklidnění nervů...leda tak ještě energie...Je to čokoláda, ale pro mě ne...
První věc, která se mi vybavila u ANALÝZY bylo želééé...Oříšky, který mi chutnaj...Hrozinky, který nevnímám...a želééé!!!To, že je pečeť asi moc tlustá, protože tenčí by působil daleko vznešeněji;)
Všechno jsem VYHODNOTILA tak, že mě dobíjí energií; vyvolává vzpomínky a je hrubá, tlustá, sytá a přeslazená (želééé;) ), ALE má něco do sebe...a taky to želééé;)
Je to taková čokoládová nečokoláda...JE a NENÍ. Je něco zvláštního (pro mě). Staré kouzlo a unavené pohledy. Zkoumání šuplíčku v autě, jestli tam ještě není...a následné odhalení několikrát rozteklé a zase ztuhlé čokolády(?)...nééé želééé!!! Prostě to není ČOKOLÁDA ALÁ MÁJA:)

No...a když jsem tohle tak nějak dopsala při češtině, bylo nám oznámeno, že si máme sednout s člověkem, s kterým se tolik nebavíme a moc se s ním nekamarádíme...Byla jsem domluvená s Anežkou...nic proti sobě nemáme, ale moc se neznáme. No...a v tom si ke mně přisednul někdo jinej. Trošku jsem se ulekla...Nepromluvili jsme zas ani slovo...Bylo to podivný...Teď se zas trapně snažím přjít na to, co mělo tohle gesto znamenat...Buďto chtěl doslovně dodržet zadání češtinářky (což by ale nedělal, kdyby mě fakt nesnášel...takovej neni...to by nepřenes...) nebo přesně ví, co na mě platí...(ehm...to ví určitě...jak jsem si všimla...) nebo chtěl ukázet, že jsem mu FAKT LHOSTEJNÁ a nebo...takové to malinkaté světýlko v černo-černé tmě..., že by náznak komunikace???My jsme se fakt ale ani trochu nebavili...hmmm... a to mi celý den vrtá hlavou...prožírá mi to hlavu skrz na skrz...moc si to beru...

Ještě jsem chtěla psát o tom, jak všechno odkládám, o tom jak je to vlastně všechno jinak a jak bylo včera odpoledne až večer a taky o našem dějepisu, dějepisáři a o tom, jak je pro mě ztělesněním Malého prince...a taky hlavně o TOPENÍ a o tom, že VLASTNĚ NEVÍM, JAKÉ MÁM JMÉNO...(to už jsem mimochodem naznačila i v tomhle článku...)
Já tu svojí hlavu a myšlenky docela slušně nestíhám:D
JENOMŽE: Bude večeře a už to mám zase strašně moc dlouhý...Tak mam aspoň pořád něco hlodajícního v hlavě, no...


Jak je možné, že i když mi nikdo nerozumí, tak mě mají všichni rádi? (Albert Einstein)

-hmmm...já nevím, no...Vždycky se mi zdá, že mi snad někdo rozumí...a pak..., ale třeba jo, no...Mno...a bez POCHOPENÍ jsem snad úplně nezůstala...
...a hlavně: VŠICHNI???!!!???

On ví, jak na mě:( (:Vánocujem:)

To je pak těžký, když jsem nepoučitelná... Šťastná jak malý dítě, když mi někdo sic jedním slovem odepíše po několika měsících...dokázalo mě úplně zchladit, když se to zas převrátilo a byla jsem ta blbá, která zas psala... No...a teď, po několika měsících "něco jako omluva". Ne...nejsem na sms či icq omluvy a vážný věci...Jo, když je to lichotka nebo cokoliv, ale omluvy a takový věci...to neberu. Já blbá, naivní a hodná holčička jsem zas pookřála, když mi přišla po hodně dlouhý době smska...Na tom novym mobilu, kterej jsem po třech letech dostala, jsem pak nervózně začla vyťukávat odpověď...Jsem nepoučitelná...:(

Dneska totiž doma předčasně slavíme Vánoce...24.12. vám smsku nepošlu ani vám na ni neodepíšu, protože budu někde v Keni u zeber. 21.12. daleko přívětivěji než doma, oslavím Vánoce ve škole. Možná taky proto, že tam na mě snad nikdo nebude díky své nervozitě zvyšovat hlas. Ráda bych vám za celou mojí povedenou rodinku popřála hezké prožití Vánočních svátků...a víte co? Hlavně rodinnou pohodu:D
Moje máti by vám popřála:"SAFARI!!! ...a hlavně musí bejt všechno dokonalý a ať vaše rodinka alspoň vypadá sehraně a šťstně...pěkně si ty děti vychovejte!" Můj otec by popřál:"Sterilní čistota je základ, flákejte se a sekýrujte všechny kolem sebe, když něco nepochopí, zařvěte...lépe si to tak zapamatují..." Můj bráška by vám řekl: "PlayStation!!!...a buďte tak prachatý jako jááá...nic neřešte...a tak..." A já bych vám radila a přála:"Když vám není hej, utečte do malýho světa. Třeba za Hurvínkem! Klidně za sebou někdy zavřete všechny dveře a vrátka a prostě chvíli nekomunikujte... a pamatujte si, že i když teď třeba chcete nebo se cítíte bejt velký, jste maličký a to se vyplatí;) Nestyďte se za to, je to výhoda:)" Babička by asi dodala:"Když nejde o život, jde o h... a když se na to na všechno podíváš ze shora, je to titěrný a OK..."

U nás se dneska doma křičelo, brečelo, zvyšoval se hlas, řvalo se...přijela skvělá babička s úžasnou tetičkou, rozmazlená fňukající sestřenice a hodnej bratránek...Nic moc zvláštního...jako obvykle byl brácha nervózní. Stejně mám na Vánocích poslední dobou nejradši ty jiskřičky v očích, když vidí dárky pod stromečkem, to, jak se celej den třese a je nervózní...ptá se, jestli nezlobil a tak...To je kouzelný:) Můj bráška je kouzelnej:)Nakreslil každýmu obrázek...a ten můj je nejhezčí, heč!

Zítra zas povalim do školy, uvidim Míšu...na někoho se těšim ještě daleko víííc:) a snad to nějak všechno zvládnu...Po dnešním usilovném pomáhání v domácnosti, kdy mám pocit, že už snad bylo víc pomáháno mně, než že bych někomu pomáhala já...už snad zvládnu všechno (tím nemyslím psychicky...;) )

Myslím, že místo citátu dneska postačí pomyslná přání moje a mých rodiných příslušníků...

Čtvero ročních období lásky:o) Řetízkáč a všechno na mě padááá...

Pocit, že se mi podlamujou kolena, zatočení hlavy jako na řetízkáči...a tentokrát jsem si neříkala, že nesmím spadnout dopředu, protože tam někdo leží...Včera jsem večer prostě spadla na svojí kolejní postel, hlava mě bolela tak, že to ani popsat nešlo a řekla jsem, jestli by nemohla přijít sestřička...Přišla, podívala se na mě, chvilku se mnou povídala, podívala se na stůl na tu fialovo-bílou krabičku se zelenejma práškama, lekla se, vzala mi ty prášky, povídala se mnou, dala mi ibalgin, uvařila čaj a nechala mě spát. Ještě jsem si uvařila čokoládovej puding. Ne, ty prášky nebyly prothaziny. Bylo to zas něco jinýho a nevzala jsem si jich moc ani jsem se k tomu nechystala. Jenom jsou silný, takže je budu dostávat na příděl... Zeptala se mě taky paní sestřička, jestli náhodou nemám pocit, že na mě všechno padá, zavaluje mě to a já to nestíhám házet pryč, tak si to nechávám v hlavě, na hlavě a nebo to tlačím před sebou...Řekla jsem, že má pravdu..., že přesně takhle a ještě hůř se cejtim...
Po včerejším nočním rozhovoru mi bylo dneska dovoleno celé dopoledne ležet na marodce a spát... Chvilku si se mnou povídali, pak mi dali nějaký prášky a asi 4 hodiny jsem spala...Pak přijela máti a všechno to začlo...Napjetí ve vzduchu, nepříjemnej tón, neustálý příkazy a vysvětlování...V autě se to jako vždy ještě víc zhoršilo...a teď už jenom čekám na to, kdy vybuchne táta, kterej před chvilkou přijel domů z Bratislavy.

Zamilovanost dokáže s lidma dělat šílený divy. To pak věčně vážní samotáři nasadí úsměv a stanou se z nich milí celkem komunikativní lidé. Právě jsem svědkem druhého takovéhoto úkazu. V jednom jsem byla hlavním aktérem, teď vidím ten druhý z úplně jiného pohledu. Je to strašně legrační. Změna ze dne na den, která je čím dál tím víc patrná a strašně moc hezká. Předtím mi všichni říkali, jak je to změna k lepšímu...teď to můžu začít cpát taky někomu já:) To je tááák hezký:o) Mno...nééé! Nezávidim;) Nechutný zabouchnutí; psaní básniček; odpočítávání času, který zbývá do konce víkendu, nemluvení o ničem jiném...a k tomu úsměv na tváři. Takový zasněný výraz s pohledem do budnoucnosti. Čistá tvářička... Krááása... Snad se mi něco takovýho ještě někdy přihodí...Je to hezoučký:) Pan Jesvel, z tý knížky co jsem četla...tak ten si hledal lásku jenom na zimu. Teda..., on si ji nehledal, protože by ji na jaře musel opustit... Ftipný...:D
A k tomu ještě dneska na vánočnim představení v divadle hráli Pomádu:D "Letní láááska...nečekanááá!!!" Mno...ta zimní i ta letní láska se ke mně hoděj... Pan Jesvel i Denny;D "S létem skončil...i příběh náááš...Řek´ jsem ve mně, přítele máááš...atd..." Mno...říkat se dá hodně věcí...i FOREVER:D
Mimochodem, mám pocit, že podzim a jaro jseou diskriminovnány. V lásce určitě a v ostatním možná taky...Láska v zimě zahřeje, letní láska..., ale žádná podzimně profučená ni jarně zelenající není...Stejně je na tom jaro díky období říje líp..., ale mělo by se stím něco dělat...Nu což, počkám do jara...třeba se ho pokusím nějak vyzdvihnout:D:D:D a nebo až do podzimu???A není to jedno???


Ten, kdo nemiluje, bývá milován a ten, kdo miluje, bývá po zásluze zklamán

- ;)

Stačí chvíle k tomu, abychom se zamilovali. Někdy však nestačí celý život, abychom zapomněli.

-staré, pravdivé...co k tomu dodat...Nezapomene snad nikdo...jenom už pak vzpomíná rád a na ty hezčí věci:o) ...zrovna včera asi snad někdo vzpomněl:)

Ten, kterého milujeme, je jediný nebezpečný protivník. (Louis Aragon)

-ehm..., že by? Mno...pěkný...

O prokletém pozemku...Dneska se koukám jako Božka Němečková...

Jak mi poradila babička už mnohokrát, mám se na všechno, co mě trápí a štve (ale podle mě i na to, z čeho mám radost...;) ), podívat z pohledu třetí osoby. Ať si prý třeba předtavím, že jsem nějaká Bóža Němečková...;D a koukám se na malou Marušku s těma jejíma bolístkama a trápeníčkama...(A PAK SE TOMU PREJ MŮŽU ZASMÁT, ...SNAD;) )
Dneska jsme se vrátili ze třídního výletu. Do školy se nám nikomu nechtělo, ale jakmile jsme sem přijeli, alespoň já jsem zjistila, že to třeba nebude taková hrůza. Všechno jsem vybalila, byla jsem moc unavená a nesoustředěná na to, abych se učila nebo snad dělala cokoliv do školy, takže jsme probrala první dojmy a pak jsem se přemístila do spoldy. Začaly se mi zavírat oči a neustále jsme si připadala, jako bych byla třetí člověk. Poprvé, co jsem se tak fakt i cítila. Dívala jsem se na to všechno z vejšky... A ten výlet mi nakonec asi i v něčem pomoh´. Zas na něco koukám jinak...a mám tu naší třídu ráda, takže mě mrzej ty zlý chvilky. Kluci večer uvařili polívku, takže jsem si ještě před odchodem do pokoje hodila něco teplýho do žaludku a vlastně celou dobu byla většina kluků strašně hodná...nejsou to grázlíci;)

Nicméně i na výletě jsem měla těžké i lehčí a veseljší chvilky a ještě všelijaké možné i nemožné. Vystřídalo se snad všechno. Chvilku jsme s lidma být chtěla, chvilku ne. Chtěla jsem něco dělat, ale pak se zas válet. Pomáhat a být milá, na všechno kašlat a nic neřešit. Smát se, brečet. Poslouchat IPod, zpívat si...Dokonce přišla i chvilka, kdy jsem měla pocit, že si obuju sněžnice (což mi radil tatínek asi před rokem na horách, když už jsem měla absťák;) ) a poběžím do Prahy směr Bílá hora. Všechno bylo završeno tím, že jsem chytla psací a hlavu-vyčišťující náladu, kdy jsem musela všechno napsat, vybarvit, nakreslit či jinak ztvárnit...: - tohle jsem napsala 10.prosince06:

Poslouchala jsem Plíhalovy texty, abych se pokusila navodit změnu prostředí...trošku mi to pomohlo. Nastalo tak trošičku třídní psycho a tak...

Pár věcí, kvůli kterejm jsem nebyla v pohodě. Ještě nikdy jsem s naší třídou nezažila takovej divnej pocit. Bolí mě hlava a hlavně vůbec nemám chuť se s nima bavit. To je mi líto. Buď se to oni snažej nějak přebít a nebo mám snad ten pocit jenom já, ale nějak je to divný.
A...XY...tak to radši NO CEMENT:( Řekla bych, že po zastavení stavby byla nakonec novostavba bez základů vybourána a parcela (pozemek) je v pronájmu. Neustále se snaží se prodat. I těmi nejzoufalejšími způsoby...reklamy jsou vskutku obrovské..., ale něco tam nehraje. Pozemek má svou duši a minulost...zakoupil by si ho možná někdo, kdo by byl ochoten napravovat, nevidět a respektovat chyby v územním plánu, které by se při jeho působení stávaly kladnými a měl by ho rád. Pozemek by se musel ale taky trošku přizpůsobit.
Tak snad po nějakých erozích půdy a opravách by ČASEM mohl být jedním z těch dokonalejších. Šrámy nikdo nevymaže. V archivu katastrálního úřadu jsou všechny tyhle věci uvedeny.
Stejně na tom pozemku něco je...možná, že k němu mám nějakej hlubokej citovej vztah. Třeba jsme si k němu nějakým záhadným způsobem ( ;D ) vytvořila pouto. Nevím, jestli bych na něm hned stavěla, ale postačilo by si postavit stan. A nebo prosím, kámoše!!! (mimochodem: Nechci zničit další přátelstí!!!) Chybí mi to...označil se za soukromý pozemek a už si dlouho nemůžu jen tak vyjít na procházku do jeho zákoutí a za všechny stromy a keře...Vylézt do jejich korun a podívat se dolů...pohrabat listí, a to jen tak;)
Občas mohu přijít zamést chodník po těch, co si ho chtěli koupit a oklepali si zablácené boty... To se hodí, ale pozemek to neví...(Co by za to dal??? NIC?!?)

- Tak tohle jsem napsala a při tom jsem poslouchala toho Plíhala. Dokonce jsem si k tomu ještě stihla kreslit obrázky, který mi zrovna proletovaly hlavou...(srdíčka, srdíčka s otazníkama, srdíčka s rohama a se svatozáří, andílci a čertíci, falešný úsměvy a symboly...mezi nima třeba i plánek pozemku - včetně zadních vrátek, která jsou jen těžko viditelná...když už je uvidíš, dá velkou práci se k nim dostat, a každému se to nepovede...)


Čím více jsme zamilováni do své milenky, tím blíže máme k tomu nenávidět ji. (Francois de la Rochefoucauld)

-really?!?

Včera a předtím neparalenové bolení hlavy...a dneska se směju (všemu...)...Fakt se směju? Směju se jako FAKT???

Takhle to vypadalo včera:
Když už jsem si jista, že ten podivný a nepříjemný pocit (bolení) na spáncích není možno napravit paralenem, vím, že by mi pomohlo, kdybych se vybrečela...ALE ono to nejde!!! Tenhle pocit je asi jeden z nejhorší...A co teď??? Odpovídat na neustálé dotazy, které pramení jen z toho, že nemáte pusu od ucha k uchu v křečovitém úsměvu? Nebo nasadit maskoida? Ten odporný Disneyovský ksichtík šťastné Popelky, která je navíc neskuteně dobrosrdečná a hodná a tak??? No...a nebo se můžu zavřít v pokoji a nevycházet...(to je tady ale dost těžko možné...).
-když jsem tohle přečetla své spolubydlící, řekla, že je to depresivní jak něco..., ale když to vystihuje to, co teď přesně je, proč nenazývat věci pravými jmény?

Hůůůhůůů...hučí mi v hlavě...je to odporný! Dneska jsem si lehla do parafínovýho zábalu, zavřela jsem oči, použila část Silvovy metody a byla jsem v "hlubší hladině mysli;)". Né...prostě jsem nespala, ale zas jsem neměla jenom zavřený oči...Něco mezi tím...Nevnímala jsem okolní svět, jenom hučení opodální výřivky, ale přesto jsem nespala... Tohle se budu muset naučit praktikovat i tady a kdekoliv jinde, protože by se mi to celkem šiklo.

...

Kdyby to šlo, tak by mnou prošel a ani by si toho nevšimnul…

Myslela jsem si, že už mi to nemůže nic udělat…a teď najednou bum! A já si říkám, že už se fakt asi můžu jít zakopat a zahrabat. Jo… už i on, už i on.

On všechny tak strašně miloval v září;) Smůla ale je, že si myslí, že je mu ubližováno…dobře,možná, že teď někým jo, ale předtím ne a předtím ON UBLÍŽIL!

Došla mi všechna energie,chybí mi síla, nevidím světlý body…zdá se mi, že dřív či pozdějc už mi ta moje šílená hlava musí prasknout! Hrůůůza!!! Áááááááááááá!!! No cement…nic…není z čeho stavět!

Já chci tak strašně moc brečet, a ono to nejde!!!

Zas ten můj zoufalej výkřik…jéžiš…do hááááje, do prčic! Ještě dál!!! Hodně daleko!!!

A dneska:
...smích, smích a smích...s holkama, nad matikou (FAKT! i nad matikou!!!), občas zoufalý pohledy...(to zas jo, no...). Pak kavárna s čokoládou...celý večer jsem byla více méně asi se třema lidma a bylo to moooc fajn:) Drbání, kecy, kecy a kecy...Hej, to je good:)

Jo, třeba je ten úsměv chvílema křečovitej, půlka výrazu je přetvářka a já jsem maskoid, ale je to fpohodě. Nebo snad aspoň navenek;)

Víc se o dnešku napsat nedá...Dozvěděla jsem něco o skrytém sukničkáři, který prý vůbec není skrytý;D :( , ale v mých očích vypadá docela nenápadně...a já ho mám tak ráda...moc:(( Neva asi jsem o nic moc nepřišla, když se to tak vezme, tak vlastně "jenom" o skvělýho kámoše, někoho, ko mi pomáhal (snad občas i já jemu...), někoho, komu jsem věřila...prostě o dalšího ze skvělejch kluků...Já bych chtěla zpátky toho KÁMOŠE!!! Nic víc, ale nic míň:´(

Zítra odjíždím na "superhyperaktivní výlet se třídou". Vrátím se v úterý večer, nejspíš s naprosto zničenou nohou a s tím, že budu mít strašně moc úkolů...Jsem fakt zvědavá, jak to stihnu, ale nevadí;) Po dnešním rozhovoru s matkou, kdy jsem se jí snažila přiblížit a vysvětlit (vnutit, přesvědčit) svou teorii o učení fyziky to vidím tak 50:50...Bude naštvaná, ale snad si konečně uvědomí, že s tím nemůže nic dělat. Když mi fyzika s příklady o zanedbání tření (tím si neříkám o ty, kde se tření nezanedbává;D )připadá zbytečná a stupidně na nic, tak jí prostě jenom kvůli tomu, že se mi nepovede pár testů, nebudu věnovat hafo času. Prostě se budu muset spokojit s takovým výsledkem, který mi je souzen a ještě budu mít čas se učit to, co považuju za daleko důležitější (což jsou všechny ostatní předměty kromě výtvarky a tělocviku:) )... -přesně toto moje mutti nepřijímá (je to slyšet i z toho ticha, který zní do telefonu, když ji svými nezvratnými argumenty dostanu:) )

-nějak si dneska nemůžu odpustit ani jeden z těchto dvou citátů...a to možná i kvůi tomu malinko křečovitému smíchu na tváři:)

Největší předností milenky je, že se s ní dá mluvit o všem. Zkuste si s manželkou povyprávět o nedostatcích své milenky! (Gabriel Laub)

-stalo se...všechno je možné...

Ženatý muž může mít dva nebo tři mimomanželské poměry, tři však je absolutní maximum. Pak už se dá hovořit o podvádění. (Yves Montand)

-:D:D:D Uááá;) no nééé!!! To jako bych snad i někoho slyšela mluvit:)

V černém tmavém koutku naleštěného světla...

Tenhle článek patří k datu 3.12.2006 ...zase jsem jako neposlušná holčička psala do noci;)

Tak takhle nějak to bylo...:´( :

Sedí "to" vzadu v autě. To auto je veliký, krásný, naleštěný stříbrný a s televizkou;) "To" se v něm krčí. S velikou taškou na klíně, zabalený v kabátě si pobrukuje svou oblíbenou písničku, která se lyne ze skvělého sound systému. A tam vepředu sedí velký šéf. Udává rozkazy, je na něm znát, že je nervózní před cestou (i když si to nepřipouští, jede přece už po stokráté). Rekapituluje celý víkend. Co se mělo stát a nestalo, jak se kdo choval a další... Vedle něj sedí uzlíček nervů deformovaný svým "povláním nepovoláním", který zarytě mlčí. Za uzlíčkem nervů sedí na vyvýšeném místě kousek čistoty. Kousek čistoty s tmavě modrou čepičkou a výrazem:"tak už zas...". Jenom přihlíží a přislouchá tomu, jak "to" poslouchá, co všechno bylo špatně, co se všechno nestihlo, jak je neslušné, sprosté a nevychované, a že všechno špatné je jeho vina. Pan generální se vzdává veškeré odpovědnosti a dodává, že na nadřízené a celkově na všechny lidi u přepážky by se mělo mluvit nahlas a zřetelně. Nevšímá si přitom své vlastní nahluchlosti a přidává "tomu" (jeho podřízené) další chyby a nedostatky. Předá peněžní obnos, zachová se jako osoba cizí, spojená s "tím" pouze pracovním poměrem, prohodí frázi: "Užij si to!" a odjíždí. Kousek čistoty se loučí objetím a uzlíček vynervovaná sekretářka "tomu" nadřízená dá křečovitý rodinný polibek se slzami v očích a podivným objetím. "To" z toho má hlavu k prasknutí a jen těžko zadržuje slzy. Vždyť jsem jejich dcera! A z toho navoněnýho autíčka jsem měla sto chutí vyskočit. To bych radši jela starou škodovkou, v které bychom si všichn čtyři jako dříve prozpěvovali Nohavicu! Přece to byl takovej tlak! Celej víkend to bylo ve vzduchu...někdy upustili trochu víc, ale celou dobu to tam bylo...Teď jim asi došlo (panu řediteli), že za chvilku vystoupím...musel(i) to pustit všechno najednou a přesně do toho jednoho tmavého koutku na sedadlo černých myšlenek a bolavé hlavy...přesně tam, kde se ani po většinu času oblíbená sekretářka nemůže zastat...

Tak co na to říkáte???

Měli jsme na češtině napsat nějaký popis. Cca. v deseti minutách. Já jsem si vybrala popis osoby (počítala jsem s popisem charakteru, který mi byl ale nakonec odepřen...prý až příště...) a můj spolužák si vybral popis pracovního postupu. Prý: "Jak opravit píchlou duši..." Nejdříve přečetl nadpis a pak se odmlčel. Věděla jsem, že od něj můžu čekat jenom duši od kola, ale přesto se mi jako první vybavila duše jako duše;) Jako lidská, jako moje...jako ta píchlá...Ta už je ale propíchaná skrz na skrz a různě poslepovaná. Jedním pojidlem jsou babiččiny slůvka, něco obstarala Míša...a něco zas čokoláda...
Píchlá duše se má prý odmotat z kola a ponořit do vody...tam kde vycházejí na povrch bublinky, tak tam je díra. Díra v duši... Když ponořím svojí duši do dobré nálady, najednou začnou vycházet negativistické bublinky. Někdy nestihnu zjistit odkud a ony pohltí smích...a někdy to zjistím, ale co s tím? To už spolužák nedočetl...Zazvonilo! Všichni si začli balit věci...učitelka neměla šanci třídu uklidnit. Stejně to Míra v těch deseti minutách nestihnul dopsat...Kdo by taky mohl v deseti minutách navrhnout plán opravy píchlé duše? Jo, je pár lidí, kteří mají tu schopnost, ale jak dlouho vydrží? (Oblíbená písnička mého otce: "Poslednííí cigáááro, nic není na stááálo..."). Většinou to dopadne tak, že pak zazvoní a vy musíte utíkat. Teda aspoň já...Hned je zas něco nového, a to jste ještě nezjistili, kde přesně je vaše duše píchlá, a jak ji opravit...

A dneska večer schíza. Kecala jsem s holkama...o blbostech. Myslím, že jsem do naší rádoby vtipné, ale místy spíš zoufalé konverzace vnášela svoje střípky pesimistické relismu, zdeptaného životem a víkendy. Zajímalo by mě, jak bude probíhat tento týden... Na nic se netěším. Mám plnou hlavu tamtoho člověka a sebe (a černých myšlenek s depkama)...radši už při tom ani nemyslím na naše (teď zas spíš na otce...). A ještě se obávám našeho skvělého třídního výjezdu. Střed pozornosti, který více méně absolutně nebere jenom jednoho člověka...a to je hádejte kdo? JÁ!


Nikdy nebuď tak intimní s přítelem, aby ti mohl ublížit, kdyby se stal tvým nepřítelem, a nikdy nejednej s nepřítelem tak špatně, aby se nikdy nemohl stát tvým přítelem. (William Somerset Maugham )

-hmmm..., že by pozdě? Ale bylo by to pak jako fakt PŘÁTELSTVÍ, kdyby toho nevěděl tolik, že mi může ublížit?
Vždyť: "Nejsnáze se ubližuje těm nejbližším..."

Jinak ještě něco:) : Všechno nejlepší;) !!!

Křik a řev a pláč a NIC! ...ááá pojídání nekvalitní čokolády:/

Přesně týden jsem nepsala. Nebylo co, nebyla chuť...bylo NIC a NERVY. NIC a NERVY, to jsou dva pojmy, které spolu se slovem DEPRESE používám čím dál tím víc. Nálady se rychle mění, ale ne zas tak závratně. Většinou ze špatné na hroznou nebo ještě horší...
Nežiju, přežívám... Maskuju, povídám... Nic mě nebaví, nic pořádně nedodělám, na nic se nesoustředím. Ještě, že mám babičku a Míšu. Začala jsem pojídat onu nekvalitní čokoládu z adventního kalendáře...Dneska jsem si vzala stromeček;) Obsahuje to cukr, kakaový prášek, rostlinný olej (z palmových jader;) ), sušené mléko, emulgátor (lecitin E322), přírodně identické aroma (vanilin) a spoustu dalšího...(řekla bych, že všechno kromě holandského kakaa:( ).

Minulý týden jsem si do školy přivezla kakao. To moje. Říkala jsem si, že by mi třeba i mohlo zvednout náladu. Hned první večer jsem si namíchala trošku Nesquiku s hořkým holandským a pustila jsem si Beatles. Klid a pohoda ...a NIC! Pustila jsem si film a koukala jsem na něj asi do půl jedný. Pak jsem usnula. To samé v pondělí. Už jsem zas asi všechny štvala, protože moje nálada byla hluboko pod bodem mrazu.
Ve středu jsem tentokrát šla do babického obchůdku, kde si někdo koupil čokoládu a zkombinovala jsem to s brambůrkama a každej mi dal ďobnout...pak jsem si povídala s Péťou, ta poznala, že na tom nejsem zrovna nejlíp, a že je to horší a horší...Nabídla mi, že mi nějak pomůže. Začínám přemýšlet o tom, že toho asi využiju.
Ve čtvrtek třídní schůzky. Naši tam nebyli. A večer srandovně vypadnul proud. Najednou byla všude tma a všichni si začli daleko víc povídat. Ale fakt! Vždycky o něčem kecaj, ale teď si nějak víc povídali. Možná to bylo tim, že najednou nikomu nefungoval počítač:) ...a nebo já fakt nevim, čim. Třeba i tím, že nás tam bylo ještě míň než obvykle, protože někteří odjeli domů. Já jsem jako obvykle povídala skvěle negativně...a nechtělo se mi domů.
Do půlnoci jsme seděly s holkama kolem svíčky (byly jsme čtyři) a rozebíraly jsme všechno možný. Mezitím se občas rozsvítilo světlo (asi na 30 vteřin...) a to pak bylo vždycky takový podivný. Pak jsem usnula...

V pátek jsem jela po škole k babičce, v autě mi najednou spadla maska a sesypala jsem se ještě před tím, než jsem stačila dojít k ní do bytu. Možná to bylo i tím, že i když se toho v pátek zas až tak moc nikdy neděje, protože není čas, tento pátek se podstatné a ošklivé stalo v necelé minutě a dokonale mi to začernilo den. Takovej ošklivej pohled a pár slov. Říkalo to jedno jediný: „Seš úplně blbá, co bych se s tebou zahazoval. Proč jsem se s takovou krávou vůbec zahazoval?“ Dokázalo mě to úplně odrovnat, přišla jsem ze školy na pokoj a měla jsem na krajíčku. (a včera večer jsem v posteli objímala polštář, brečela jsem a neustále jsem si říkala, že bych ho teď tak strašně moc potřebovala...vzpomněla jsem si na to, jak jsme spolu o prázdninách asi kolem jedný ráno telefonovali, když mi taky nebylo hej...a tak mi to pomohlo...)
Tak jsem si u babičky uvařila čaj a dala jsem si kornšpitz:) (to je taková vzpomínka na moje léta s babi-křupavý rohlíčky) a lehla jsem si na gauč. Babička si se mnou skvěle popovídala a já jsem vyčerpáním usnula. Probudil mě až mobil, když volala máma. Jen co dorazila k babičce, zase začla napjatá atmosféra a vzduch byl najednou úplně těžkej...
Od tý doby si s maminkou vyměňujeme názory...a "povídáme si".

Vlastně ani nevím, jestli se mi zítra chce do školy. Mně už se vůbec nikam nechce...FAKT!


S palčivou touhou

S palčivou touhou po životě
pomalu umírám zaživa
občas si vzpomenu
co všechno jsem kdy…

chtěla bych křídla holubí
a objevit nová území
kde nepoznali smutek

chtěla bych odvahu sokolí
když padnout do bláta
dokázat v něm klečet

chtěla bych lásku
všeobjímající svět
jež rozedře srdce na kusy
a na počátku roste v hedvábný květ

-Chtěla bych...jo, jo...chtěla bych se zas dokázat radovat, smát, soustředit, dělat věci pro radost a neustále si nestěžovat...