Mlátí, mlátí...a snad neumlátí...:O

Všechno se to ve mně pere...rádoby dobrá nálada přechází v nostalgické povzdechy a melancholické myšlenky...To si pak pouštim do uší Alanis a koukám přes přivřený oči do sluníčka...nejradši bych v těch chvílích buď byla s "XY", ale to už by zas byl jinačí pocit...a nebo bych šla po louce se sešitem a perem v ruce, Alanis v uchu, provětrávala bych se a na konci by mě čekalo pořádně silný kafééé...a obětí od Miši:) Když mě totiž dneska pohladila po vlasech a popovídala si se mnou, bylo mi hned líp...na chvilku, ale líp:) Ve hvězdě jsme provětraly unavené plíce, sjely jsme do trafiky na mléčnej koktejl, poznala jsem její "prolejzačku" a musím říct, že tu má na nějakou dobu určitě jistou;)

Když to tak u mě v hlavě zápasí a všechno se to mísí dohromady, napadají mě všemožnosti. Nakonec jsem dospěla až k tomu, že se zas nacházím v podivnym "nicu", který dokážou prolomit jen neobyčejné a nestereotypní věci... Noc, kdy o sobě napůl nevím; Miši; psací nálada s dobrým nápadem; slzy; práce; když mě baví se učit...a nebo tak něco... Rozptýlení? Nad to není... Opravdu? Možná ano, pokud jste do něj nezapočítali i to zaláskované...;o) Mám ráda tohle slovo "zaláskovanost, zaláskovaný...". Miloučký, hezoučký...takový jiný, víc se to hodí...zvlášť k tomu rannému stádiu;o)

Dneska jsem byla na zkouškách. Další a další zkoušky...takové ty "životně méně důležité;)". Bylo to ohromný rozptýlení, možná i trošku nakopnutí. Nebylo to těžký, takže mi zas o kousek vzrostlo sebevědomí...zvlášť po tom, co jsem esej na pět set slov, na kterou jsme měli hodinu času, napsala za půl hodiny a mohla jsem si jít dát presso. Měli jsme na výběr z devíti témat. Moc dlouho jsem se nerozmýšlela. Jedno bylo absolutně nekreativní, jenom něco přepsat v upravené formě...pak pár běžných slohových útvarů a pak netradiční zadání...: "Rodiče o mně často říkají, že jsem..."(napište charakteristiku na 350-500 slov). Nejdřív jsem si napsala pár poznámek a pak už to šlo jak po másle...postupně jsem se od základního slova "lenost", kterým by mě naši asi definovali, dostala až k tomu, jaký máme vztah, jak se to všechno mění..., že často záleží i na takových maličkostech, jako je oslovení, a že jsem svoje jméno našla asi až bez nich. Teď jsem Mája...a říkají mi tak všichni bez ohledu na to, jestli jsem nepříjemná nebo jestli mají oni špatnou náladu. Tady doma budu podle momentálního rozpoložení jak mého, tak ostatních členů domácnosti vždycky malou-velkou výmluvnou Mařenou, hodnou Mařenkou, línou Marií..., ale co s tím? Asi nic..stejně jako já jim ani oni mně do hlavy nevidí, takže se budu muset spokojit s tím, že mají vysoké nároky, velké požadavky a bratříčka by popsali jednoduše jako "toho velmi šikovného, talentovaného a aktivního..." zatímco o mně by ani nevzdechli nebo by řekli, že jsem "ta samozřejmá"...a nebo nejhůř, podle momentální nálady se rozhodly, jestli bude zrovna Mařena či Maru... Je mi jasné, že lásku ke sportům nezískám a brácha ji neztratí, ale jsem si jistá, že i on se jednou stane "tím hodným a šikovným" zdánlivě už jen na papírech školního hodnocení...i u něj budou mít pocit, že ten , koho ve škole tak kladně hodnotí, je někdo jiný než ten, kdo se jim vrátil domů;D

A tak nějak jsem dopsala tu esej, zas jsem do ní vložila kousek sebe, ale tomu se já prostě nikdy neubráním...ano, jsem vztahovačná;) Pak už byla jenom matika, která byla jednoduchá. Ano, čtete dobře...napsala jsem, že matika byla jednoduchá...;D Vždycky, když dělám kterékoli zkoušky, přijde mi matika jednoduchá...pak je to většinou horší, ale co...aspoň že z toho mám dobrý pocit a žádný stress;)

Když si tady tak čtu básničky toho po uši zaláskovaně zamilovanýho kluka, je mi z toho hezky:) Když už se to nepovedlo mně, tak aspoň někomu jinýmu...a je to krásný. Doufám, že to vydrží dlouho. Všem;o) Jak Miši (to je téměř jistý), tak básníkovi...stejně tak i hrošokožci, Barusch, Verouškovi a ostatním... Vždyť to nabíjí:) Oni pak můžou nabít mě, mě ta baterka nakopne...budu nějak dál přežívat, nový věci zažívat...jako správná Mája prožívat...a pak zas něco přijde:) Zážitky z horské dráhy...ještě nevím, kdo má v mé hlavě momentálně přesilu...Vlastně ani nevím, kdo s kým je v ringu, ale stejně se zápasí o ono pověstné "nic", takže je to téměř jedno... Kdyby tam ale šlo o energii do baterky, doufám, že ji vyhraje ta správná Mája:)

Miši, děkuju:) ...a básníku, tobě taky a moooc:) Už tě ty moje věčný monotematický kecy musely omrzet, ale ono se tak těžko vyrovnává se ztrátou medovejch očí...a to i přesto, že mám sluníčkovej pokoj, víš? Zamkla jsem a spolkla klíč, ještě pořád ho před očima vidím...a jak víš, tak nikdy nebude pryč...jenom doufám, že nezapomene...Bylo jich hodně, hodně jich bude...to je mi jasný...a proč ne? Ať si to užije!

Často lidé, kteří se kdysi milovali, chodí dnes kolem sebe nevšímavě, to je politováníhodnější lidský vztah než nenávist. (Louis-Émile Bougaud)

-a to je ono...to je ta chyba!

Zalepíme to náplastí!

Ano, horská dráha to vystihuje...když jedete nahoru, musíte pak i zákonitě dolů... Dobře, byla jsem natolik naivní, že jsem si myslela, že nejdřív vyjedu do nebe s andílkama a pak volným pádem poletím až do pekla za čertíkem...(a nebo aspoň něco na ten způsob...). Ne, tak to se opravdu nepovedlo...Krásné pondělí se zvrhlo ve strašné úterý...třídní schůzky by se měly zakázat. Taková událost dokáže rozhodit i ty, kteří se školou problémy nemají. Buď má problémy jejich protějšek a nebo jejich či protějškovi rodičové. Existují různé druhy reakcí, ale jen málokteré jsou pozitivní... On se zhoršil kvůli ní, on na to peče i bez ní, bojím se je poznat, propadám, škola ztratila úroveň, nechala jsem doma rozházený věci, rodič mě ztrapnil nebo se dozvěděl něco, co neměl...spousta dalšího, většinou to ale nemá dobrý vliv. Proto také přišla ignorační středa, kdy jsem se díky výletu do Prahy pokoušela na nic nemyslet a říkat si, že ve čtvrtek bude všechno zas OK. Ať žije naivita...ve čtvrtek to bylo daleko horší. "Nic" se obrátilo ve velmi krátké "něco", dozvěděla jsem se pomocí známých metod sebeurážení všechny potřebné, ale pro mě naprosto nesrozumitelné argumenty a v tu chvíli mi zas kapaly slzy jak hrachy...taková hezká sobota jako minulý týden už tedy nebude, že? Pomalu jsem se z rovinky začala dostávat do spádu dolů...nějak to ale zpomalili...to asi abych si to víc uvědomovala, aby to nebyl šok a zároveň to víc bolelo, když jsem tak rychle vyjela nahoru...většinou to bývá naopak. Tak jsem asi zas byla výjimka potvrzující pravidlo...Dalo by se sice říci, že jsem nahoru jela až moooc pomalu a dolů neuvěřitelně rychle, ale když to celé tak nějak překlopíme a převrátíme...:(

Ještě, že mám Miši! Další skvělí lidé kolem mi jenom pomohli, pátek přišel rychle, a i když jsem si pořádně pobrečela, ohromně zanadávala a zaposlouchala se do prázdninových melodií s tím, že už u nich asi nebudu moc snít, ale bude mi jenom teskno...noc z pátku na sobotu jsem využila k tomu, abych se zbavila toho smíšeného pocitu "miluj nebo nenáviď". Ano, útržky toho, co jsem žvatlala si ještě pamatuju...Vím taky, že to po mně před tím obchodem zasypali;D Byl tam můj manžel bez bicepsů, hezkej Kuba, bubeník Marek, Dáší s Kájou a ještě nějací ostatní... Po chvilce už jsem se usmívala, některé negativní myšlenky vymizely a vrátili se až když jsme přijely do Zvole, kde nás ke dveřím přišel přivítat bílej pejsek...v tom stavu jsem mu začla říkat Vendulko:´( Pak se to na chvíli vrátilo, bylo mi vysvětleno, že tohle je Ejminka, ale ona byla ostříhaná a vypadala fakt skoro stejně... Ten gauč na kterym jsem spala byl modrej;) Takže v barvě se naštěstí netrefili:D

Dneska jsem si ukopla nehet a našla jsem tu náplast, na který je napsáno "Zalepíme díru v duši?!"... Jde to? Vzhledem k tomu, že mi na tom prstě už prosákla, řekla bych, že na takový pěkný ráně nevydrží ani minutu...prosákne, sloupne se, spadne... Pořád do sebe něco cpu, ale tím ji asi taky nezasytím. Píšu, ale písmenka jsou na monitoru nebo mezi linkama...ta ji nenaplní... Tak co teda? Je větší než Zoloft...ten tomu sám nepomůže... Písničky v uších jsou jen do hlavy, mozku a vzpomínek nebo představ... A kde ta duše vůbec je? Kdyby lidský obličej vypadal tak, jako srdce dotyčného, byla bych asi malinko zjizvená, poškrábaná a tak... Kdyby vypadal jako duše, měla bych asi někde místo nosu, oka či čeho jenom pěknou díru...

Mám sluníčkézně žlutej pokoj, ale nějak mě nenabíjí. Nic nedělám, jenom se válim...je mi to líto, jsem naštvaná (?...) ...asi ne..., nechci tomu věřit, nevěřím tomu co bude, ničemu už nerozumím a asi ani nedoufám... Nevím, co a jestli bych vůbec něco chtěla říct. Jsem v tom pořád až po uši a jedinej "XY" neustále okupuje mojí hlavu...Co s tím? Jedině snad vzkaz:

Já myslela, že ta naše cesta ještě neskončila…Možná, že v ní stojej skály nebo trny, ale já chci jít dál…Co ty? Povedu tě;-) Jestli zakopneš, pomůžu Ti vstát... Jenom díky Tobě jsem našla sílu jít i já a teď bych Ti tu pomoc chtěla oplatit…Tak mi podej ruku a můžem jít... (Mája)

-prý, že jsem dostatečně nevěřila či co...Já vím, do toho se nedá nutit...ani nemůžu nikoho nutit...jenom to potřebuju dostat ze sebe ven, i když je to beznadějný... Slibuju, že v rámci možností nebudu monotematická, slibuju, že se nebudu vnucovat...trapná už jsem asi byla dost, ne? A jakou má vlastně Mája cenu?

Zas už lezu po zdi a žeru cihly...

Vyvažuju nálady...kdyby se sečetly, vznikla by neutrální;)

Nechci psát, že jsem zatím konstruktivně myslící, i když momentální stav mojí mysli je tomuto slovu blíže, než "v oblacích" či snad "na růžovém obláčku"...o konstruktivnosti nemůže být řeč už kvůli tomu, že bych tím urazila velkého pána, jenž jako robot takto myslí stále, nic ho nevyvede z míry, emoce nezná a nemá periferní vidění. Ještě stále jsem racionálně melancholicky myslící Mája. Nemám jako velká část naší domácnosti sociální inteligenci na nule nebo empatii v mínusu, nejspíš se tedy víc blížím bordelářské osobě, která má ráda svojí jistotu a při té étericky proplouvá vším kolem...

Sice plánuju, jak budu na prvního máje hledat rozkvetlej strom, a jak se tam o něj za pletivem asi poperem, jestli nějakej vůbec bude...

ALE

...melancholické myšlenky, koukání do prázdna, hádky i nadávky, byla jsem zplozena za trest...a očekávám černé tečky v budoucnu. Jako by se to všechno pomalu (nebo spíš celkem rychle vracelo...bojim, bojim...). Ta jistota nejistoty tzn.: zítra můžu být klidně v Číně, že? Však ono se to všechno vrátí...doufám, že pak už budu mít dost síly :O

!DÓST!

Dost o mikrosvětě, kde se dozvídám skoro nevědomky a nechtěně šokující nové informace, zprávy o správě mého budoucího přežívání...zítra už zas budu v tom druhym mikru, momentálně daleko vlídnějším a rozvíjejícním...

Dneska jsem se narozdíl od včerejška, kdy jsem prošla téměř půlku Prahy, nehla z domu. Celkem hrůza, co jsem všechno našla, když jsem vyklízela pokoj před malováním na žluto:) Milostné dopísky z páté třídy, básničky ze třetí a ze čtvrté...všechno je teď narvaný v šuplících a skříních...dokonce i ten starej deníček se zajícem, ke kterýmu už jsem dávno ztratila klíčky;D Budu mít v pokoji rozsvíceno sluníčkézní žlutou...
Když už jsem u těch barev, naposled jsem se ptala, jakou barvu má "nic"...Opravdu, některé pojmy ve mně barvy přímo evokují...a naopak, některé barvy zas evokují pocity, činnosti nebo věci... Modrá je líná, ve fialové usínám, na zelené skáču... Co třeba červená? ...je rozkošná? Červená mi vztahovačně připomíná válení na gauči, nemůžu si pomoct. Jestli je ale rozkošná, tak je XY celej žlutej...žádná černá;)

Včera mě večer sice pěkně bolely nožičky, ale po dlouhé době jsem byla na Letné. Tulipány, výhled, bruslaři, cyklisti, lavičky...pak Vltava; centrum; Pařížská; hotel, kde mutti pracovala, když byla ještě "v celku normální"-na to už si bohužel skoro nepamatuju... Normálně se v divně zapáchajících podchodech bojím, i když jsou krátké a na konci je vidět světlo, ale včera mi i na takových místech bylo krásně:) Cítila jsem se moc šťastně:o) Bylo mi fajn...ani zima ani teplo, ruku v ruce po mostě, přes přechod a na zastávku...bez bodyguarda by mě asi přejelo auto nebo tramvaj;D

Chci odtud pryč! Nemám zas takovou šílenou chuť bejt v králíkárně (i když daleko větší než jindy, to andělsky přiznávám;o) )...jenom fakt musim vypadnout. V pátek jsem seděla v Trafice, oddalovala jsem odchod na tramvaj, a když jsem přijela, dopadlo to jako vždycky...Po tom, co jsem si v Trafice nad kafem a provětraná položila hlavu do dlaní, chtělo se mi brečet a nešlo to, doma se to povedlo do hodiny...

Budu naivně doufat, nebudu na nic myslet, když to půjde, tak se vypláču, vykašlu se na to;) ...Zítra budu za tu "krasavici inteligentní" a pak už zas MááájaO:-) ...a všechno to povím polštářkový ovečce:o)

Láska je pramen, který překážkami vyrůstá. (Jaroslav Vrchlický)

Nejskutečnější, nejživelnějí lásky jsou vždy ty nejneočekávanější. (André Maurois)

I přesto, že jsem praštěná…

Jo, jsem opravdu praštěná...určitě hned několikrát;) Hodně neuronů už jsem si umrtvila a hodně jich bylo násilně připraveno o život... Nejposledněji asi o víkendu, když jsem dostala do hlavy golfovou holí...(prý nechtěně, ale abych řeklapravdu, moc to tátovi nevěřím, protože jsem ho celou dobu neskutečně provokovala, dělala jsem si z něj srandu a byla jsem drzá;D ). Ano, čtete dobře, i já umím provokovat...musím jenom vědět, na jaký tón naladit, na jakou strunu brnknout;) (ano, uznávám, na světě jsou i větší andělští provokanti O;-) ). Pak jsem taky, jak už jsem uvedla, zabila hodně neuronů sama, když jsem poslouchala Nirvanu a nebylo mi "hej"... Naštěstí, opravdu naštěstí jsem absolutně líný, nesportuznalý a nemohoucí člověk, který se nikdy nepustí do fotbalu a už vůbec nebude dávat hlavičky. Ne, neláká mě obětovat se pro míč...umírat za něj, pro něj nebo něco jiného;D Ani k běhání mě kvůli němu nikdo nedonutí:)

A přes ta všechna praštění, kterých fakt bylo hodně a víc a víc, tak i přes ně...je mi sluníčkézně, andělsky a tak;o) No, co dodat...možná, že kdo si počká, ten se dočká? Nemám sice ráda tyhle fráze, ale čas opravdu všechno vyléčí... Jenom není pravda, že musíte čekat jako husa;D Nebo aspoň doufám, že jsem takhle nevypadala:D ...dočkala jsem se dokonce i něčeho, co jsem nečekala nikdy. I na to jsem včera jedla tu skvělou čokoládu;) Vždycky jsem totiž chtěla být něčím sluníčkem:) Představte si to, jsem něčím sluníčkem:) I když ten, kdo to říká (ten, od nějž je to nejcennější), nad tím asi takhle nepřemýšlel, je to pro mě něco úplně novýho...i ty chvilky ticha´, spolu s tím "sluníčkem". Toužila jsem po tom, aby mi někdo řekl, že jsem jeho sluníčko:) Netušila jsem, že se dočkám, protože přiznávám, nejsem si jista, jestli jsem zrovna já ten správný prototyp sluníčka...možná toho za mrakem;) ...a on ho objevil:)

...-tak tohle jsem napsala před pár dny...dneska je to téměř stejné;) maličká bolest hlavy, kterou sice nemůžu přičítat ráně golfovou holí, ale spánky mi asi prasknou:D Nevadí, hlavně že se směju;)

Dneska jsem zjistila, že i Malý Princ má své dny. Působil chladně, ledově, naštvaně...neměl náladu? Neříkal nic ve smylu: "19.století končí na svém konci:)" nebo třeba...: "Když něco není rovné, tak je to nerovné;)". Doufám, že výjimečně...Pořád je to totiž idol;D
Nejde mi psát, i když mám pocit, že by mi měly prsty po klávesnici jezdit s písmenka na písmenko, až bych ji prodřela...prostě se mi to všechno v tý hlavě nějak "seklo" ...možná je to z toho, jak mě včera ozářilo sluníčko skrz větve stromů, vyválela jsem se v jehličí a smůle a ještě k tomu mam nechutně zahormonovanou hlavu:) Dokonce jsem dneska asi po deseti dnech zase psala i mezi linky do sešitu. A ještě k tomu se směju, i když mě bolí hlava a zítra jedu domů, kde to bude asi dost šílený...:( Mám z toho úplně kámen v břiše, i když ho zakrejvám statečně a snad ho chvílema ani necejtim...Uvidíííme, nicméně něžnej, milej, hodnej (nesmírně hodnej:o) ) mě obejme a se mnou se zas zatočí svět:o) ...-strachuju se jenom černejch teček v budoucnu (blízkém či dalekém, nevím(?) ) a hlavně toho, abych si na to moc nezvykla...už proto se musím učinit vzácnou;)


Milovat a být při smyslech je dopřáno stěží Bohu. (Publilius Syrus)

Znej proto míru v lásce, ať je stálá. Chybí, kdo otálí i ten, kdo cválá. (William Shakespeare)

-njn, láska je jedna velká záhada...počkáte, dočkáte? nepočkáte? taky dočkáte? netuším...nepovím... vždcky je to jinak, ale podle několika známých vzorců a předpisů...

Horská dráha včelky Máji a její strážná Miši:o)

Mnohokrát se mi to potvrdilo a ano, opravdu je tomu tak... Ne, že by se mi to nějak extra líbilo, ale vzhledem k tomu, že ještě stále mívám nálady jak na horské dráze, někdy to není ke škodě. Když se na něco těším, většinou to nevyjde, a když si myslím, že už je to všechno v háji, jsem nakonec příjemně překvapena. Možná je to tím, že mám příliš vysoká očekávání, možná taky tím, že v opačných případech upadám do příliš hluboké beznaděje. Vždycky je tam ale nejspíš to nad míru nehezké "příliš". Celý tento týden jako celkově, ale i jako krátké epizody z něj, by mohl sloužit jako přímý důkaz mého tvrzení...

Naprosto vytřeštěná Májí dorazí do školy, po příchodu z hospody lítá jako včelka;) a celá září. Večer už zas jenom říká: "Já jsem to věděla, bylo mi to jasný..." a píše stěžujícní maily. Pondělí ani úterý náladu moc nezlepší a ve středu už je beznaděj opravdu hluboká...jenom vždycky k večeru a noci skáče nálada spolu s Májou do stropu koupelny a pokoje a vzduchem lítají ručníky. Ve čtvrtek je všechno ztraceno, k tomu ten debilní úkol z matiky a vyhlídka nudného večera...i tentokrát jsem nezklamala a byla jsem absolutně přesvědčena o tom, že skončím u počítače či nějak podobně a večer si lehnu do peřin, s polštářem a QuadraPopem... Samozřejmě, že se všechno v dobré obrátilo. Úkol z matiky jsem dobarvičkovala u kynklavého stolu, docupitala jsem do kavárny, vypila čokoládu, lehla si do polštářů...a vůbec jsem se necítila vycucle či jinak špatně. Naopak...až neuvěřitelně krásně...a večer jsem zas skákala a vyhazovala ručníky do vzduchu...poslouchala jsem písničky a hrála si s gelem na xichtě;D ehm...to už tak rozjuchané včelky dělávají;)
-tak tak to vypadalo...včetně večerního telefonátu, v kterém jsem se snažila vysvětlit, že mě mikrosvět sterilně čisté domácnosti bez pampelišek a jiných plevelů nebaví a nerozvíjí..., že se radši budu alergicky dusit nerovnoměrně posekané trávy než sedět na lavičce u skvělého pečlivě upraveného maminčina trávníčku..., a že mi je nepříjemné poslouchat, že by se ze mě někdo třeba mohl i pozvracet...
.
.
.
-mimochodem, odstavec za pomlčkou dokazuje, že i velmi smutné, nepozitívní a opravdu nepěkné věci se dají napsat s nadhledem. Nevím sice, jestli je dobře, že to dělám, ale momentálně mi nic jiného nejde. Záchvat grafománie mě už dneska chytnul po druhé a to se prostě nedá zastavit!!! Uááá, pomóc;D No, uvidíme, uvidíme...

Doufám jen, že se nestanu zlou nájemnou vražedkyní či něčím podobným. To za předpokladu, že by po přípravě padáku a všeho možného nic nevzlétlo (hlavně já ne:D ) a nebo by se stala jiná pohroma;) Miluju bláznivá přirovnání;D Dneska už jsem to někomu psala..., ale tomu hrošokožci se to v jeho článku povedlo daleko líp... Kam se hrabu se svou včelkou Májou, skoky a padáky nebo snad horskou dráhou? No, nad mě neopustí múza...a nebo přijde múzák;D O:-) Nééé, už nic neříkám, nepíšu a tak...

A ještě jednou "mimochodem"...dneska jsem v mém prvém záchvatu grafománie napsala něco, co si dovolím použít dokonce k třem účelům...ano, musím přece recyklovat;) (i nápady, nejen pet-láhve). V rámci hodiny češtiny jsem měla napsat "oficiální proslov". Moc mě to nezaujalo a nejdřív jsem nevěděla, co budu proslovovat a k jaké příležitosti, ale pak jsem si vzpomněla na oslavu babiččiných sedmdesátin, na to, jak jsem přemýšlela, že bych mohla využít své psavosti a nějak jí zvěčnit svou nehynoucí podporu a lásku k ní, na papír. Nakonec jsem popsala oním skvělým narozeninovým perem od spolubydličky půlku papíru. Malá písmenka mezi malé linky a celou tu velkou "oficialitu" vyrušil až poslední odstavec. Odevzdám to učitelce, dodatečně vytisknu babičce a nejspíš i po víkendu publikuju na blog. Bude to celosvětová poklona před perfektní osobou, která si se mnou vždycky ráda dá čokoládovou zmrzlinu a nikdy nepohrdne pořádným zhodnocením a zdrbnutím všeho živého i neživého;)

Ano, tímto končí mé veselý(?) písnutí. To, co je zdánlivě o ničem, vlastně jenom o jednom včelčím týdnu. Hořko-sladko-kyselém či jakém. Nevím...prostě docela hezkém. Takových by mohlo být víc. Trošku by se ty nálady ale uklidnit mohly. Nemusela bych pořád jezdit na té horské dráze, aby mi z toho za chvíli nebylo na blití...a nebo co hůř, těm důležitým kolem mě. Ale jinak to bylo pěkné:o)

PS.: Omlouvám se, ještě něco...Dneska jsme s Miši oslavovaly na střešním valu;) Nejdřív jsme si daly čokoládovou zmrzlinu, pak jsme si povídaly a k tomu se větraly a čerpaly energii ze sluníčka i bez solárních panelů. Úculek, a jedno velké, převeliké poděkování a objetí posílám do ulice Na Břevnovské pláni:) Mám tě ráda, nevím, co bych bez tebe dělala:) Neboj, všechno bude OK, my budem OK...všechno se to vyřeší a zbude jenom smile a pár nepříjemných vzpomínek:) Co bych bez Tebe, Miši moje, dělala?


A tady něco důležitého...pár pravd;)

Přátelé jsou jako andělé, kteří tě zdvihnou, když naše křídla zapomenou létat.

Přátelství činí naše štěstí zářivějším, zvyšuje jeho třpyt, neštěstí pak činí snesitelnějším, poněvadž je sdílí a snáší s námi společně. (Marcus Tullius Cicero)

-no comment;) to hovoří snad za vše:)

NIC!?! ...snad aspoň probíhá příprava ke skoku a následnému letu...(?)

Nic se neděje. Je mi na nic. Nic jsem se nedozvěděla. Nic nechápu. Nic nedělám. Je jim ze mě na nic a na blití. Nic neříká(m). Duše stažená smutkem?!? Cože?!? Zase?!? Znovu?!? Ještě pořád?!? Co to je?!? Nic!!! Potlačování svěšené hlavy a narovnaná záda... Sluchátka na plný pecky a pořádně vymejt mozek... A k tomu všemu jednomu "nicu"...tak přesně ještě k tomu (či možná i právě proto?) není ještě připravena půda na onen zásadní a velký skok..., který by byl následovám endorfinním a bůh ví, jakým letem...Ten let by sice končil v již tak dobře známém temnu, ale co s tím? Nabita veškerou tou energií a s nakopnutím bych všechno zvládla, ne? Jako doposud...mno, i když to snad ani radši ne. Možná, že právě úplně jinak než doposud...Co?
-Ehm, tak tohle taky nechápu..., ale z pod prstů to vychází tak nějak samo, za zvuku "Hey Oh..." a dalších uklidňujících melodií se z mozku do rukou přenáší ony podivné všemožné z nitra vycházející signály, které se pak linou na obrazovce...tečka, tečka, tečka...velké písmeno, za ním pár malých, pak mezera, další malá písmenka, mezera, písmenka, čárka, písmenka, mezera, písmenka, mezera, písmenka...tečka, mezera...velké pésmeno, malá písmenka...a tak pořád dokola;)

Prostě jenom nechci domů, pak taky tohle, támhleto a dalších "x" věcí, které by mohly být jinak... Nebude to snad zas tak hrozný, přece jenom mám prý ještě v celku vyrovnané písmo;) Já jenom nechci, bay se mi to všechno, co tak pěkně nerušeně s malým nakopnutím odešlo, zase vrátilo. Nejsem na to připravená, vybavená. Nejsem dobitá a nevím, jak zkontrolovat procentuální stav doití baterky, ale na stovce nebo na devadesátce ještě zdaleka nejsem a pokud jsem nabita míň, hned bych se vybila...a po pravdě řečeno, opravdu nevím, jestli by to bylo úplně OK...

!!!???!!!???!!!???!!!???!!!

UÁÁÁ!NÉÉÉ!UÁÁÁ!

Dneska jsem se dozvěděla něco o etiketě. Něco, co už jsem věděla, protože i když jsem našim dobrá jak jsem si vyslechla jenom tak na urychlení metabolismu a vyprázdnění žaludku, s jejich tak oblíbenou výchovou nikdy nebyli pozadu. Chudáčka jasnovidce brášku teď navlíkaj do košil...každá dovolená se točí kolem společenské konverzace; ubrousku ne klíně; vhodné halenky, saka a kravaty nebo bot...pak se přidává držení sklenice; korkování vína; zkoumání účelu špidlátek na mušle, škeble, ústřice, šneky a tak...steakové nože; zmrzlinová lžička; nůž na ryby; mistička s citronem na umytí rukou...uááá...mohla bych tady o tom napsat celý jeden příspěvek;D

Vždyť ale pravdou zůstává, že se mi to hodí, vím, kdy mám podat ruku a teď už spoustu věcí, které mnozí ani neví, beru jako samozřejmnost (to se sice také občas až tak nevyplácí, ale nevadí...;) ). Ano, v tomhle jsem jim vděčná, to se jim povedlo...Ale co chtějí? Vždyť doma je doma! Ne v nemocnici! To kvůli nim se nervuju, pokud není všude (včetně mojí hlavy) vytrhaný plevel a sterilní čistota...všude musí být prostor a bílo...všechno se musí ke všemu hodit...ehm...připomíná mi to "dokonalost samu"...Zase ale na druhou stranu...spočíná ta pravá "dokonalost" právě v tomhle? Pokud vůec nějaká dokonalost existuje, měla by být vyvážená. Zabydlená, vkusná, milá, na vlasních nohou stojící, ostatní oslovující, vyrovnaná, poklidná, ale ne nudná, tak akorát, přívětivá, čistá, ale s pochopením...respektující a tolerantní, nepřetvařující se...vážná, ale zároveň i zábavná, rozvážná, uvažující, promyšlená...ještě bych asi mohla dlouho vyjmenovávat, to zas jo;)

Tak prostě přemýšlím, zamýšlím se, poslouchám písničky, píšu, jsem sama, větrám se, vnímám tak akorát periferní déčkové úculky a přívětivé úsměvy...mno...a pak taky občas pískaný Redhoty...

-prosím,...když už nemáme svou řeč, máme trošku svoje linky...Nemohli bychom tedy mít 100% jistou a sehranou svou vlastní "notu"? Malé krůčky, které by připravily padáky a ostatní důležitosti na velký skok...

Tak třeba je to ke konci trošinku pozitívní;) A možná, doufám...napomohly tomu i ty dva dávné úsměvy z černo-černa...

Na konec něco delšího:) Autor: Honza Volf, ten co neumí hrít golf

Dělej to, co cítíš

Dělej hlavně to, co srdcem cítíš,

jinak se do zrádných pastí chytíš.

Už ten nepříjemný tlak na sobě cítíš?

A pak tě tento divnej, tvrdej a neupřímnej svět na dobro pohltí,

a to, co nechceš dělat, on tě donutí.

Vzdálíš-li se sám sobě, tak propadneš lítosti, zoufalství, odevzdanosti, slabosti, tuposti, blbosti...

budeš žít bez vnitřní radosti,

jako většina po staru, ale ne nově.

A není divu, protože pokud svoje srdce zradíš,

tak o to špatné zavadíš...

A z vlastního života ti bude tak akorát blbě.

-...tak akorát blbě? Jéje...to mi nebezpečně připomíná tatínka...

Tak jsem si zas pomlčela...

Stejně jako tenkrát na přelomu prosince minulého a ledna tohoto roku, i teď jsem si prožila pár mlčenlivých dní. Naštěstí to tentokrát byly jenom tři, ale o to méně jsem měla soukromí,takže jsem bohužel nemohla ani psát mezi linky. Předtím jsem byla ticho sedmnáct dní v Africe, teď tři dny v Čechách. Tam bylo teplo, tady chladno...prostředím to tedy nebude. Že by lidmi? Stejně jako tam i tady byli samí zazobanci, v šaškovském oblečení a s rádoby inteligentním humorem... (a k tomu rodinka...jediným použitelným členem byl pro změnu brácha;) ).

Několikrát jsem si vzpomněla na svou spolubydlící...snad už jí je líp (?)...a jestli si tohle přečte, určitě najde spoustu gramatickej, pravopisnejch a všemožnejch jinejch chyb...omluvte moje ručičky, začly mi domácí galeje:/ a proto je teď skoro necítím:/ :( ...Jen co jsme přijeli, dohodla jsme se s Miši, že půjdeme ven (nakonec jsme pro změnu skončily v Trafice, protože na BH je přílišná zima a málo míst k úkrytu;) )...nepomohla jsem tedy doma po příjezdu s ničím a jenom jsem naházela k pračce hromadu špinavýho prádla. Před hádkou jsem se chtěla pojistit, protože jsem chtěla jít ven s veselým obličejem, takže jsem naivně navrhla, že jestli mě pustí do půl devátý, tak vyžehlim...Ehm...moje "přání" bylo vyslyšeno a tak se stalo, že hned po návratu jsem navíc ještě připravila večeři, uklidila po večeři, pomohla bráchovi s večerní hygienou a nakonec jsem vyžehlila koš prádla...zítra mě čekaj´ ještě tři;) :/ uáááááá!!!

I s vědomím toho, že večer nejspíš vypustím duši, došla jsem na konečnou s docela upřímným úsměvem, protože jsem se zas na něco těšila. Nejen na Miši, na provětrání a na turka, ale i na to, že se zas pořááádně vykecám:) Nejen, že se mi to víc než povedlo, ale taky jsem si i zanaslouchala, byla mi radikálně zlepšena nálada (i když si to samozřejmě nechci připustit, tak ne jenom tím vypovídáním, ale i některými vyslyšenými věcmi;) :o) ) a vracela jsem se domů s pocitem, že jsem schopná se klidně celej večer věnovat domácím pracem, protože jsem zas na doufejme dlouhou chvilku povzbuzena do dalšího přežívání (že by žití???)...Miši a s Miši FOREVER;) Vždyť jí přece věřím:)

Doma to chvílemi vře, ale myslím, že jim večeře chutnala a doufám, že jsem ty košile vyžehlila správně, takže by mohl být zas na chvíli klid...tzn.: než dopere další pračka;D, než se nezmačká límeček a než někdo nedostane na něco chuť či tak;)
Popelka v akci:D
Těšim se do školy, těšim se na pondělí, potřebuju změnit vzduch...vesnickej mi sice nevyhovuje, stres ve škole taky ne, ale lidi, se kterejma se dá povídat, mluvit, poslouchat je, smát se...a tak... Jo, kdybych byla s Miši víckrát nebo tak..., ale jinak se tady doma vydržet nedá...Je to takový divný, ale těch pět dnů je prostě moc...když jedem někam daleko, tak se to vydržet dá. Nebo když je s náma babi, v lepším případě Miši..., ale doma, s žehličkou, bez Miši a dlouho...to je k umření...k nekontrolovatelnému záchvatu grafománie, ale takové té, která nemůže být naplněna, protože člověk zrovna musí chystat jídlo nebo vykonávat daleko nudnější činnosti...třeba plet záhony:/

Nejtrvalejší přátelství jsou založena na tom, že se lidé příliš dlouho příliš málo znají. (Oliver Hassencamp)

-výjimka potvrzuje pravidlo, že?:)

Jak se hodit do klidu? Chce to nakopnout! ;)

Po tom, co jsem se včera dobila endorfinem a zaskotačila si na diskotéce, pofrčim zítra někam pryč s našima...Jsem doma, budu s rodinkou pět dní, ale už teď se těšim do školy. Ne jenom na XYna, ale tento krátký týden mi tam bylo fajn:), i když se mi tam vůůůbec nechtělo. Včera jsem si zatančila dojemný ploužák na moji oblíbenou písničku "Shoot the moon". Partnerku mi dělala Madlenka, ale nekomunikovaly jsme...Myslela jsem jenom na ty medový oči, jejich jiskřičku a věčný úsměv:o) Vlastně celé ty tři dny jsem byla jenom taková zasněná:o) ... jako v nějakém (nevím, jestli zrovna růžovém, ale hezkém...) oparu:) Proklouzla jsem těmi třemi dny bez škrábance, skončilo to dnešní "NIC" náladou, bohužel...

Téměř vyzvědačský týden, milé a pěkné asociace...z dědy a hrobu se někdy vyklubou potěšující a náladu zvedající myšlenky:) ...skoro jsem křísila spolubylící z astmatu, snažila se vybavit si, jak se ze zmateného stavu duše vymanit a nebo vymyslet úplně jinou metodu, jak se vzchopit, abych taky pomohla...doufám, že ze mě vypadla alespoň nějaká kloudná věta...nikdy se toho moc nedozvím...zrovna ona většinou chce, abych mluvila já...

Včera jsem měla pocit, že si někdo objednal mojí vraždu. To když jsem se plahočila lesem jenom proto, abych na konci získala, jak mi bylo již předem jasné, čokoládového zajíce (z takový tý nečokoládový sojový čokolády s kakaem v mínusu:/ blééé). Samozřejmě taky proto, že jsem musela, jelikož probíhala oslava Velikonoc. Všechno to zpravil ten večer, kdy jsem prostě na nic nemyslela a dělala jsem tanyny-tanyny;D

Chce to naplnit den... poslouchat hudbu, na kterou mám náladu; číst; zpívat; tančit; být sama, když chci; být s kamarády, když chtějí oni; pomáhat; opřít se; lehnout si; lenošit; odpočinout si; dát si do těla; udělat něco pro sebe; udělat něco pro ostatní; pomáhat; nechat si pomoct; udělat si radost; udělat někomu radost; dostat dárek; dát někomu dárek; zažít pocit z dobře vykonané práce (třeba škola); udělat něco, do čeho se mi moc nechce, abych přemohla sama sebe...když se mi chce smát, usmívat se; když se mi smát nechce, nepřetvařovat se...Najít si nějakou vnitřní hladinu a na té se držet, vyvarovat se stresovým situcím a napětí; být vstřícná, silná, hodná a na vlastních nohou:) Občas nebo i často něco napsat; k ničemu (a nikomu) se neupínat; najít svoje jméno a s ním i sama sebe a pak člověka, na kterého se můžete spolehnout...A potom to jde...
-problém? Nesmíte si hned jak to začne fungovat, myslet, že je všechno OK...stačí nepatrná věc, která vás rozhodí tak, že se nepoznáváte...a jenom existují jenom někteří vyvolení kolem vás, kterým je jasné, že jste tam, kde jste byli...

Něco vás ale vždycky musí nakopnout! ...potřebujete něco jako elektřinu, dobít baterku, zastrčit kabel do zásuvky, napít se živé vody nebo tak něco...
Tak vás jenom prosím, kdyby mi došla baterka, nakopněte mě někdo;)!

Štěstí nespočívá ve štěstí, ale v jeho dosahování. (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)

-tak dosahuji a dosahuji;)

Po dlouhé době bordel, v jinak docela sterilně čisté hlavě...=ŠOK!

V pátek to všechno začalo moooc, nyní bych řekla AŽ MOC šťastně... Febio fest včetně KFC i žlutýho eM jsme taky prolezly, maminčiny moralizující poznámky jsem neposlouchala, zvládla jsem to v angličtině (a to hlavně kvůli tomu, že ten "průvodcovský" český překlad mě u tak vážného filmu docela dost rozesmíval...- představte si, že se dva hádají...žena s mužem..., žena má vysoký pištivý hlas..., zaječí: "Fu*k you!"...a do sluchátek se vám hlubokým, nevýrazným prostě průvodcovským hlasem ozve: "Zatraceně!" :D:D:D ...a tak dále;) ) a nakonec bylo všechno fajn...a mobil jsem měla nabitej v taštičce "našťaveno":) ...dokonce jsem si sama našťavená připadala...(všimnětě si příčestí minulého!!!)

Sobota, sluníčko, střecha, Siva...spousta "S" :) Dopoledne přijel strejda se s svojí švédskou hláškou: "Jseš zamilovaná tak, že lezeš po zdi a žereš cihly." - ehm, řekl mi to nejdřív švédsky a to znělo mnohem líp;D ...usoudil tak z toho, že když přijel, měla jsem nos u monitoru počítače a nepovídala jsem si s ním jako obvykle, když přijede po půl roce...:D Moji rodinní příslušníci mě dostávali i v průběhu nedělního odpoledne. Rodina z babiččiny strany je totiž plná výrazných, rozlítaných, zmatených a popletených umělců:), kteří mě všichni naposled viděli, když jsem byla "tááákhle malinká", všem "strašně připomínám mojí matku" a všichni do jednoho si myslí, že je ze mě "slečna navdávání, co má šmrnc"...mimo jiné se taky těšej, až jim představim "toho svojeho šamstra"...a to mě prosím někteří viděli po několika letech:D Příjemně mě překvapila teta, s kterou jsem si neskutečně podobná a od mnoha lidí jsem slýchala, že vypadám spíš jako její dcera...a to ne jenom vzhledově;) Můžu k ní přijet na víkend, uděláme si hezkej den, zajdem do hospody bude švanda...a to je prosím o šest let starší než moje máti...

...to jsem ale přeběhla k aprílové neděli dřív, než jsem chtěla...:)

V sobotu jsem si totiž udělala krááásné odpoledne a kousek večera s Miši...zakončené igeliťákem s cornflakesama jak pro psa a luftungem:), takže nááádhera:) Psy jsme nechaly doma a jely jsme do čajovny, kde jsem se nadejchaly spousty vůní, prošly jsme se po Praze a pak už jsme zamířily na předem vyhlídnuté místo, které se nacházelo dále od centra. Zdánlivě rušná čtvrť, ale připadala jsem si paradoxně jako na vesnici...tenhle pocit sice zrovna nemusím, protože ho mam za celej tejden vždycky plný zuby, ale tentokrát to bylo něco jinýho...ležely jsme na střešním valu jednoho starýho baráku a než jsme se tam dostaly, musely jsme slavnostně vkročit na vyšlapanou cestičku přímo vedle cedulky "Zákaz vstupu na střešní val" ;D
Dohodly jsme se, že si příště zahrajem na vandalačky a kdyby ta cedule nešla odstranit, tak ji aspoň překryjem hadrem...:), protože tam bylo tak příjemně, svítilo tam sluníčko, koukaly jsme na stromy plný ptačích hnízd a pro změnu jsme nevnímaly ten ruch...a tak okolo...
...slíbila jsem Miši, že tam nepůjdu s nikym jinym (zatim...)...doufám, že se k tomu neváže i to, že tam nepůjdu sama...nebo s mojí druhou osobností;)

V noci přiletěl bratranec, chtěl vyžehlit košili a já jsem pořád komunikovala a komunikovala pomocí všmožných prostředků...elektronicky, mobilně prostě všelijak... Po půlnoci jsem hned nalítlana aprílový joke, který vlastně ftípkem neměl býti, pak už byla oslava, přišla špatná nálada, cholerický pocity, odjela jsem do školy a dneska mam hlavu k prasknutí, poslouchám IPod...po včerejší komunikaci o něco víc uklidněná i o něco víc rozladěná s bordelem hlavě, ale zas komunikuju... Já vlastně nemam z čeho mít bordel v hlavě, to je pravda..., ale jsem zvyklá na takovou "sterilní čistotu", že mě i nepatrné smítko dokáže absolutně rozhodit...a to není dobře. Znamená to, že ještě nejsem venku z toho ošklivýho kruhu...blééé:/

Jsem zvědavá a k tomu zelená závistí, neskutečně rozladěná a podrážděná...na jiný vlně s náladou na samotu, sedla bych si na most...koukám na fotky a je mi smutně smutno...výkyvy...sebemenší smítko a stane se tohle...a ono vlastně ani smítko nepřišlo...Tak co se stalo??? Bojim, bojim...vždyť bylo všechno relativně OK!!!

Že by následovalo čekání? Čekání na tohle, na tamto, na támhleto...už by to chtělo se něčeho dočkat, nemyslíte? Já to vím!


Na citát se nenašel ani zbytek sil či nálady, takže něco pozitivního, protože pravdu radši nechci slyšet...tu tomu koňovi klidně nechám!


Něha

Být k druhému člověku něžný
vždyť to ale vůbec není běžný.
Je to spíš neobvyklý.
Být něžný, tak na to je málokdo zvyklý.

Lidé se jaksi lásce nenaučili...
Ve svých srdcích ji neobjevili.
A proto hledají všude možně jinde.
Ale takhle k nim to pravé štěstí nepříjde.

A tak jsou otrávení a znechucení...
a říkají, že láska ani není.
Ale ona je.
Ať si na to každý sám přijde.

Honza Volf. Ten, co neumí hrát golf.
Na Letný 13.12.2004

-ehm...povědomé datum vzniku;) , ale přísahám, že jsem si ho všimla až když jsem to přepsala!...a ta básnička je krásná...a nebýt mojí vztahovačnosti by byla snad ještě krásnější:)