Vyprávění...(nemusím psát jenom zběsilé úvahy:) ) Míšo, díky:o)

Docela jsem se obávala návratu domů. Nakonec jsem hned po příjezdu do Prahy pobyla 4 hodiny u doktorky na neurologii (stejně nezjistila, co mi je...). A pak jsem se vracela domů. Cestou jsme máma i já mlčely...Pak jsme šly domů od tramvaje a ona mlčela a já jsem telefonovala. No, když jsme dotelefonovala, tak ona ohřívala večeři a já se snažila potlačit slzy v očích. Táta byl nějakej naštvanej...nebavil se se mnou. Šla jsem do pokoje, začala jsem si balit věci na večer k Míše...to už jsem ty slzy neudržela a vybouchla jsem. Uáááááá!!! Proč!!!???!!! Néééééé!!! Táta se rozčílil, začal řvát, dozvěděla jsem se, jak jsem asi jeden z nejhorších lidí na zeměkouli a chuť k jídlu mě přešla. Nabrala jsem tři sousta babiččiny skvělé večeře a šla jsem si lehnout na postel. S hlavou v polštáři jsem ležel asi patnáct minut. A to mi prosím nebylo smutno z otce. Spíš by se to dalo vyjádřit tak, že mi bylo smutno a otec to dokázal svým zbytečným, nefunkčním a nepochopeným výlevem dovést k bodu "X", kde už se všechno zhroutí... Byla jsem jenom ráda, že můžu přespat někde jinde, než doma...

Dneska jsem dlouho přemýšlela, jak by mi asi bylo, kdybych byla domluvená s Míšou, že k nám na noc přijde, ona by zazvonila a u branky by se mi sesypala do náručí... Jo, doslova jsem se sesypala Míše kolem krku a pak k ní na polštář... Všechno jsem jí to jedním dechem vysvětlila a snažila jsem se přestat nadávat a brečet... Ona to zas zvládla...podařilo se jí hodit mě do klidu (jako né, že bych pak nebyla vynervovaná, ale byla jsem schopna, soustředit se na něco jiného...).

Šly jsme se potulovat noční Prahou. Sedly jsme na tramvaj, dojely na Újezd a tam jsme chtěly zajít do Dobrý Trafiky. Nevyšlo to...bylo tam plno. Potkala jsem tam jednu kamarádku. Viděla, že nevypadám zrovna nejlíp, vyptávala se, nabízela, že mi nějak pomůže... a nakonec nám doporučila jednu čajovnu kousek od Trafiky. Ta čajovna byla taky plná...Takže jsme se sebraly a i přesto, že to byl ještě kus cesty, odjely jsme metrem na Staromák. Tam jsme zalezly do mojí tolik oblíbené čajovničky a různými látkami (včetně černého čaje) omámeny jsme si povídaly a rozjímaly. Mimochodem, Terezko, schovala jsem si, jak já říkám, náhubek-mangová příchuť;)
Přišly jsme na to, že asi něco bude špatně, svěřily jsme se jedna druhé se vším a pak jsme se asi chvilku po jedenácté vracely na Bílou horu. Lehly jsme si do postele a koukaly na Samotáře. Hned na začátku jsme usnuly...No...a to je konec naší pohádky;)

Ráno jsme vstaly (pozdě) a jely jsme nakupovat dárky. Míša byla trpělivá, protože se mnou a mojí velikou rodinou a spoustou spolužáků není nakupování dárků žádná slast. Mám skoro všechno, takže jsme byly úspěšné:)

Ještě, že tu Míšu mááám!!!

Celou dobu jsem si nějak neuvědomovala, že se v sobotu budu muset na večer vrátit domů...Tak teď jsem tady, mám spoustu úkolů a pro změnu už mě zase seřvali naši...


Odvyprávěla jsem na blogu velmi stručně to, jak probíhal pátek a sobota...neuveřejnila jsem žádné z mojich ani Míšiných úvah o tom, co se děje...nějak to nejde. Neumím to tak dobře písemně interpretovat, jako když jsme seděly v tramvaji a jiném MHD a všechno jsme to rozebíraly. Do posledního kousíčku jsem se já ponimrala s ní v tom, co se děje u nich a ona se mnou v tom, co se děje u nás...Myslím, že zná už celou naši školu, a kdyby tam přišla, tak podle chování dokáže pojmenovat většinu lidí, kterou uvidí;D (ehm...já zas znám Adama pak taky jednoho Adama a ještě taky vyprávěla o Adamovi;) )

Bára má dneska narozky, tak jí přeju všechno nejlepší...a pozor na "a tak" a tak;)


Přítel je ten, který přichází, když celý svět odešel. (Anglická přísloví)

-jo:) ehm...snad jsem taky k někomu přišla, když část světa odešla... (né, že bych to snad někomu přála;) )

Přítel není ten, kdo tě polituje, přítel je ten, kdo ti pomůže.

-a pomohla:) a já se ptala, jestli můžu nějak pomoct...

Jistého přítele poznáme v nejisté situaci. (Latinská přísloví)

-:)

Jéje, spolubydličné úvahy...a domů?!?

Tak jsem tady v té NIC oáze zase skoro pět dní. Zítra bych měla jet domů. Každopádně se budu muset sejít s máti, protože musim k nějaký doktorce..., ale obávám se, že to bude při nejmenším "velmi zajímavé". V úterý byla připravena čokoláda...nebyla uplatněna. Výročí proběhlo, takže už je to rok. Je pravda, že mi je teď pořád zima...byla jsem zahřívána, no;D ... Zařvala jsem si pod TÍM stromem v sadu, snědla jsem kus tý oříškový čokolády (v plánu bylo, sníst ji celou, ale něbyla chuť!!!-asi poprvé!...byla jsem tak vynervovaná, že jsem ani na choco chuť neměla:/ ) Bohužel jsem tedy v úterý ani na blog nic nenapsala, takže to, co jsem všechno chtěla, napíšu teď. Hlavně tohle: Chtěla bych se omluvit tomu, kdo sám ví, že je to pro něj...(i když to tu už asi nečtě...). V červenci ještě četl... V pátek 28. července06 jsem na blog napsala NĚCO, čímž jsem se chtěla dalšího NĚČEHO zbavit a současně NĚKOMU ukázat, že ho mám ráda...Mno...nevím, jak to zafungovalo na toho NĚKOHO, ale vím, že to bylo špatně, a že jsem to tak silně zas nemyslela...Takže: Promiň...já...zas jsem měla nějakej podivnej úletovej večer a divnou náladu a tak...to se sice asi nedá, vymlouvat se na tohle, ale nevadí. Nejenom pro mě by bylo fajn, kdyby komunikace tak ukrutně nevázla... (ehm...a to s tou komunikací vlastně může platit i pro toho NĚKOHO:D )

Na půl uklidněná, napůl zneklidněná...bojim se, jsem vynervovaná a vyklepaná. Domů se mi nechce, vůbec nevim, co bude...o tom ani nemůžu psát. Hádky se neustále stupňovaly a stupňovaly, až jsem to nevydržela, takže teď už se od toho distancuju a snad mi někdo pomůže začít všechno pomalu řešit...(jen aby se s tím smířili...)
Otázka: "Můžu pro tebe něco udělat?" Odpověď: jo, tak odpověď přišla..., ale nevím...stejně to nepomohlo, s tím totiž já nemůžu nic dělat...Fakt bych ale pomohla jakkoliv. Aspoň, že vím, jak na tom je (zhruba). A doufám, že bude brzo zas všechno trošku víc v pohodě. Snad tomu můžu věřit... Co jiného mi zbývá??? Ale snad malinko podporuju, no...i když...co já zmůžu? Jsem přesně ta pravá;D...Labilní osůbka...a ještě tááák ukrutně malinká. Ehm...byla bych moc ráda, kdybych si mohla aspoň myslet, že vykouzlím malinkou radost, že si na mě někdo vzpomene, a že trošičku podpořím...jenom bych nerada byla víc otravná, než milá...

V pondělí jsem uvažovala o vznicích:) Vlastně v menší, čí větří míře už nějakou dobu objevuju a nebo se je marně snažím poznat a najít...Skoro nevědomky, ale už dlouho...To, abych o nich začla uvažovat psaně, tak to ve mně podnítila diskuse ve třídě, kde jsem se dobraly k závěru, že všechny vzniky a počátky jsou strašně složité.
Takže moje vzniky:

• Vznikal jsem já
• Vznikají rodinné hádky
• Vznikají různé teorie v mojí hlavě a drby kolem mě
• Jeden určitý Vznik, na který jsem se dokonce ptala toho, kdo ho se mnou Vzniknul-ptala jsem se dvakrát...ani jednou jsme nedošli k žádnému závěru...možná, že to pro nás ani nebylo důležité, ale fakt by mě to zajímalo...
• Vznik, který jsem uctila tento týden, ale sám o sobě Vznikl už dááávno před tím (zajímalo by mě JAK)
• ...a spousta a spousta a ještě větší spousta dalších...

Středa odpoledne s babičkou, která byla smutná z naší rodinné situace, do ruky mi píchli žlutou zimnici (bolí mě ještě teď...), a pak jsem byla vyzvána nechat si taštičku na památku...a 99%překvápko snad potěšilo. Já jsem byla ráda a trošku jsem si oddychla..., i když teda nevím, jestli je zrovna teď čas na to, oddychnout si...řekla bych, že ještě zdaleka ne:(

Přehodnotila bych jeden citát: Je jednoduchý i těžký být sám, ale je těžký a nááádherný být s někým...

Mimochodem, co to znamená, být sám? Jo, nejsem sama, ale v tom jednom určitém smyslu jsem...

a TEN s TOU...a TÁMHLETEN s TÁMHLETOU...a TA s TIM...a TIHLE SPOLU...a JÁ se svejma divnejma a nudnejma kecama, slohama a úvahama...Třeba existuje KDOSI...chtěla bych toho KOHOSI poznat (slovo "kohosi" používám z úvahy mojí spolubydličky:), která tady mimochodem teď bohužel není:( )

Dlaší ze spolubydličných úvah:

• Momentálně nemáme žádněj EXIT!
• "Proč?" - tak to už moc lidí nezajímá...
• Nutnost zakrývat všechno kecama-MASKA
• Je těžké udržet si nezranitelnost...

SPLYNUTÍ MASKY S TÍM, CO JE POD NÍ...-bez masky nejde přežít, ale s maskou nejde žít!!!

Prospala jsem kus dne, byla mi zima...večer jsem si tak různě povídala, pozorovala a bylo mi pro změnu všechno jedno...Jenom se bojim... Uvařila jsem si čaj, vzala si noční obleček a mikinu...píšu...podpůrnou smsku na dobrou noc (pro mě podpůrná, tak doufám, že i na druhé straně:) ), na blog...do svojí hlavy...a přemýšlím...Co by kdyby...Jestli, když...Jak to všechno dopadne?

O kom je řeč?

Říká babička vnučce:

ty máš problémy

Říká vnučka babičce:

s tvou dcerou jich mám mraky

Říká babička vnučce:

s ní?to je typické

já je s ní měla taky

-ale ona ta moje říká, že neměla...

Trapný NIC a jeho oáza...

Tak se tady už zas zobrazuje pondělní datum..., ale tohle je ryze víkendově nedělní;)!!!

Přijela jsem sem, do oázy velkého NICky...Nic tady necejtim, nic mě tady "nebere", nic..., nic..., nic...
Dneska jsem poprvé hned po příjezdu zalezla do pokoje, a když nepočítám jeden vpád do spoldy (za účelem zjistit:"Je tu někdo?!?"), byla jsem v pokoji až do půl osmé, než přijel bus s těma, co nejsou tak blázniví jako já a raději zůstanou o 2 hodiny dýl v Praze...
Jinak...o dnešním večeru se dá říct "NIC". Nic mi nedal, nic mi nevzal, ničím mě nepobavil...když nepočítám velmi trapnou mini procházku za plotem. Jedly jsme kostky cukru a nevím, na co čekaly tamty dvě, ale já jenom na projití osoby "IJ". Takže pak už mi byla zima, opravdu trapné projití jsem měla za sebou, a ještě trapněji jsem zalezla dovnitř a koukala na trapnou soutěž v televizi...Oh jééé, jak já jsem jenom trapná...

Dneska jsem si po cestě z Bratislavy povídala s babičkou. Stejně jako při cestě tam, ale tentokrát o dvě hodiny déle, jelikož jsem nespala. Ona mi řekla svoje dojmy a pocity z víkendu, já jsem jí řekla svoje niterní prožitky z toho o den prodlouženého volna a došly jsme k tomu, že jsem se celkem držela, protože do mě bylo z otcovy i matčiny strany neustále rejpáno..."Aspoň si zažehlíš! Tady máš těch deset košil!", "Mohla by sis po sobě aspoň někdy uklidit!", "Klidně zavolám vychovatelce, ať zkontroluje, jestli máš zimní boty a jestli je mít nebudeš, tak tě z tý školy okamžitě vezmu, protože to svědčí o tom, že tam nemůžeš sama existovat!"...a řvali a řvali...(teď mě to úplně nutí napsat něco jako:"A dobře se jim řvalo...";D)Kde se ale jejich řev a neustálá kritika mojí osoby snášely nejlépe, to byla čokoládovna...Po procházce zmrzlou Bratislavou, kde jsem se stačila dozvědět něco o tom, jak jsem nezodpovědná sestra, když bratrovi nezapnu bundu (mimochodem, znám lidi, kterým když zapínáte bundu, oni si ji pak sami naschvál rozepnou-nevím jestli proto, že nemají rádi zapnutou bundu (u krku) nebo proto, že chtějí abyste ji ještě jednou zapnuli...;) ) a taky o tom, že řev je VELMI důležitou součástí výchovy, protože děti si s jeho pomocí daleko více zapamatují, jsou zastrašeny a bojí se... jsme se odebrali (i s babičkou, která si dala kafe:D ) do čokoládovny.
Všechny možné druhy čokoládových bonbonů ve vitrínách a vůně horkých čokolád...to ve mně evokuje něco dokonalého, ráj a tak... (ještě by to chtělo tu rodinu pohodu:D:D:D) ...Dala jsem si horkou 70%ní čokoládu, postavili přede mě šálek a já jsem si to maximálně užívala. Přesně v tu chvíli mi žádná ta pitomá rýpací poznámka nemohla zkazit tuhle ani vteřinku....Nááádhera:)
Po tom, co jsme v pátek byli ve firemním obchodě švýcarských čokolád Lindt a já jsem si tam koupila jedinou tabulku, kterou ještě k tomu šetřím jako překvápko, jsem se zabořila stříbrnou lžičkou do naprosto unikátní choco:)

A tak jsem si dneska zabalila všechny věci, snědla oběd, pohádala s s máti i s fáti a prokecala celou cestu vlakem. Přijela jsem sem, tady jsem si potrapčila a teď, takhle pozdě v noci, píšu na blog a strašně hrozně moc se těším, až se zas bude něco dít...V tomhle velkym nic bude zlomovej jeden den a pak víkend:) Juchůůů, víkend:) Konečně!!! Míša, akce, cokoliv!!! Prosííím!!! Ať už je sobota;)!!! A nebo aspoň úterý večer, kafe a čokoláda a oslava výročí!!! (trapááárna;) )Juch! Juch! Juch! Sakra, proč cejtim takový NIC! Už se mi nechce nic si doma žehlit (a to v obou slova smyslech!!!), žádný vztahy, protože chci bejt JÁ...řikám si, že se mnou nikdo nepůjde ven, protože mě všichni znaj..., takže se jim nemůžu divit, že se toho vyvarovávaj...


A s mámou? Mámě říkám...

Pláčeš pláčem nad cibulí
a umíš jen slibovat
a nemáš na tváři uhry
a nechceš mě litovat

Já pláču i bez cibule
nevím ale z kterých míst
duši jsem tu neviděla
o ostatním nevím nic

Teď však začínám mít jasno
a nemám to z tabule:
duše není žádné krásno
duše to je CIBULE

-přísahám, že tahle básnička vystihuje všechno! A dokonce i to, že jsem dneska musela loupat cibuli!!! Fakt!!!

Nuda...Nic...Neutralita...Nervy...

Po středečním večeru jsem se prokousala i čtvrtečním dopolednem a pak už jsem si užila jen pár dlouhých nudných hodin ve vlaku. Byla jsem tak šíííleně unavená, že jsem dvě hodiny spala, takže mi ta cesta asi docela utekla. Určitě pro mě byla kratší než pro babičku, která bez prášku na spaní neusne. Další dvě hodiny jsem si s ní povídala. Byla překvapená, co se všechno změnilo, jak je ta dnešní mládež podivná...Kdybyste mluvili po telefonu s mojí matkou i s mojí babičkou, a pak by se vás někdo zeptal, kdo je starší, řekli byste, že moje máti...To se s váma vsadím...Jo, ale nepřála bych vám mluvit s mojí máti...Ten ukňouranej hlas mě děsí...Doufám, že jsem ho nezdědila:O...

Tak jsem tady, v Bratislavě. Stihli jsme se s našima pohádat na téma: "zimní boty":D, byli jsme nakupovat a s babi jsme vyrazily do divadla. Babička si vzpomněla, že když jsem minulou sobotu odešla do čajovny, první, o čem táta začal mluvit, bylo, že tam je určitě spousta drog. Kdyby se nějak extrémně bál, tak by to řek´ mně...Tak doufám, že mě pustí i příště, no...

Nechce se mi do školy. Těšim se na úterý, budu konzumovat jednu čokoládu za druhou a doufám, že v příjemné společnosti... Včera jsem byla ve firemní prodejně čokolád Lind...jééé!!! To bylo něco...Koupila bych si tam úplně všechno. Nakonec jsem koupila jenom jednu, ale zato opravdu kvalitní balzámku na duši:) A to ne pro mě:) Tak jenom doufám, že odolám a do úterka vydrží...
Příští víkend je skoro zajištěn, jakž takž naplánován a už se nemůžu dočkat. Utratím poslední peníze za dárky k Vánocům (náš každoroční rituál s Míšou...); naši nebudou jednu noc doma, takže si to hodlám pořádně užít a přespat u Krupi (kdo ví, jestli vůbec budeme spát;D)...

Před rokem touto dobou, v čase prodlouženého víkendu, zažívala jsem jeden pro mě úplně nový pocit...a pak jich přišlo ještě tisíckrát tolik. Teď to všechno nějak stagnuje. Nuda, apatie...NIC. Dokonce občas nevím, co psát, jestli psát (ehm...já vím, že ne:D ) a je mi všechno tak nějak jedno. Těším se do školy, těším se ze školy? Nebo spíš...nechce se mi ani domů ani do školy...je mi vlastně jedno kde jsem...nejradši bych stejně byla úplně někde jinde...Někde nikde...Všechno je najednou tak strašně stejný, opakující se...nuda. Když se pak objeví něco novýho, nečekanýho, zábavnýho...tak se zasměju. Když ne, tak je to NUDA...

A teď je to tak obyčejný, obyčejnej víkend, obyčejná snídaně, obyčejný flákání se...neustálej pocit, že bych ještě měla udělat tohle a támhle to(stejně nic neudělám...)...neustálý nervování se a stres...Mno...co to se mnou sakra je???!!!???

Nuda

V kapsách hněv a napětí
šla po nábřeží
a myslila na bohaté

Zašla do cukrárny
dala si černou kávu
a dívala se na vodu
jak teče
A viděla
voda je jako jindy
nebe je jako jindy
lidé jsou jako jindy

Zavolala číšníka a řekla:
Prosím vás
udělejte zázrak
nebo cokoliv
ale aby to bylo jiné
jiné
jiné

-tahle básnička je...vystihujícně "skorodokonalá"

Izolace...Proč? Protože! Za co? Za to! Ibalgin, prothazin!!!

!
TAKŽE (velmi oblíbené slovo pro začátky...ne pro všechny a všeho;) ) chtěla jsem psát v pondělí. Jo, hned ten den jsem měla tak mizernou náladu...(ještě holší než mizernou!). Měla jsem ale tolik věcí do školy, že jsem se k tomu nedostala.
Nooo..., pak jsem taky chtěla psát v úterý. V úterý jsem se totiž zas vypovídala, vyslechla si pár rad a nad vším jsem se zamyslela. Díky tomu, že jsem to, co mi leží v hlavě, a to, co mi jí žere (z čeho mě tak šíleně bolí na spáncích) musela shrnout do vět a souvětí, měla jsem všechno srovnaný a mohla jsem se nad tím zamýšlet. To jsem pak samozřejmě měla náladu všechny ty pocity a nové myšlenky a asociace napsat. Nakonec jsem šla do kina (s tím, že jsem jakž takž v podě), ale další noční telefonát do Bratislavy mě pro změnu dokázal skvěle rozhodit. To znamenalo, že jsem v dest přišla z kina, do půl dvanáctý jsem se díky telefonátu na nic nezmohla a po všech věcech do školy a tak, šla jsem si nakonec chvilku před jednou ráno lehnout. To už bylo dneska.
Takže dneska jsem se vzbudila v pět ráno. Byla jsem neskutečně unavená a říkala jsem si, že bych fakt potřebovala spát. Tak jsem se vykašlala na časné vstávání a ptáčecí skákání a místo další přípravy na chemii a češtinu jsem zhasla lampičku, vypnula budík a spala do půl sedmé. To už jsem pak vstávat musela. Byla jsem hrozně unavená a s oteklejma očima jsem naprosto vysátá prosvištěla (=probelhala jsem se) dnešním dopolednem a částí odpoledne. Pak už jenom rychle ven! A zas jsem málem neodolala společnosti...Oni všichni šli ven, smáli se, já s nima...a pak si mysleli, že půjdu s nima a já jsem i chtěla jít s nima, ale přemluvila jsem sama sebe, že snima jsem přece pořád, tak bych sakra mohla bejt chvilku sama. Když jsem ale byla pokoušena po druhé (jinými lidmi...), nebylo úniku a dobře,...přiznávám,...jsem slabá. Oni šli po stejné cestě jako já, oni mě mají rádi, oni byli dva, oninebyli stejného pohlaví a přesto jsem nebyla přebytečná (to se tady u nás moc často nestává;) ) a oni si se mnou začli povídat. Nakonec jsme zjistili, že jdeme na to samé místo, tak jsem s nima byla celou tu hodinu, ale nakonec taky aspoň chvilku úúúplně sama...Dobře, jo...zklamala jsem! Né, že bych toho teď litovala, ale měla jsem bejt sama...Z těch nervů se totiž potřebuju vyhrabat...a kdyby nebyly částečně zaviněný prostředim a lidma, tak čim jinym?

Vždyť jsem poslední dobou úplně vysátá, vycuclá, neopočinutá, nedobitá, bez energie, nudná, chcíplá, trapně se smějící (tak, že mi to nikdo nemůže věřit...a nevím, proč by měl...stejně to akorát bere energii a je to na nic, když to neni upřímný, ale maskoidní...), bez duše chodící, maskoidní Mája. Jo, jo...směju se, ale nemyslim to tak. Snažim se tím i sama před sebou skrejt tu svojí podivnou náladu, kterou bych potřebovala do něčeho vylejt, vyřvat...nebo se jí jinak zbavit.

Už tady na to jenom nadávám, na všechno zas jenom nadávám. Mám z toho divnej pocit. Chci buď někam pryč a nebo si lehnout (kamkoliv) a spát. Vyspat se z toho. Spát dlouho, dobít se energií a vstát jako stará Mája. Pokaždý, když se teď podívám ráno nebo večer na hodiny jsem ještě unavenější než před tím. A přitom je vždycky tolik věcí, který bych měla stihnout...
Nakonec už jsem dvakrát s nadějí zavolala domů o podporu, třeba aby mi řekli, že když všechno nestihnu, tak se nic nestane...a už dvakrát jsem byla zklamána, očekávání nebyla naplněna...A vůbec...to jsem jako čekala co??? Vždyť jsem s tím měla počítat. Kdyby ne poprvé, tak potom už určitě!

Po víkendu jsem začla cítit to, na co si stěžujou ostatní...Málo volnosti ve smyslu "uzavřený areál". Po víkendové čajovně a návštěvě Míši, hned bych někam vyrazila. A nemůžu! Apatická začíná být i moje spolubydlící...Už je taky náladovější než bývala. Chudák, ona si se mnou tý srandy na pokoji moc neužije, no...
Dokonce už mi tady vadí každá kamera, čichač dýmu a všichni ti lidi, který mě pořád sledujou. Všechny ty drby, co tady kolujou. Zbláznila bych se, kdyby byly o mně! Už jenom čekám, kdy ke mně přijde výchovný poradce, zaklepe mi na rameno a bude mě vychovávat. Najednou se ta pozitivní nálada, kterou jsem cejtila vždycky, když jsem sem přijela, všechna někam vsákla...

Teď jsem mnohem radši sama, s knížnkou, s IPodem v uších...něco mi tady chybí...
Vždyť já se vždycky tááák směju...a pak si uvědomim, že vůbec nevim proč nebo něco podobnýho. Dřív jsem měla pocit, že mi třeba něco i jde. Teď mám pocit, že se mi jakej koliv úspěch vyhejbá velkym obloukem a už ani ty moje články na blogu jsou o ničem, nuda, není to ono. Ve škole mi nic nejde a všem asi akorát lezu na nervy. Takže bych se měla někam zahrabat (skoro to tak i dělám...). Obzvlášť tenhle tejden je podivnej. Taková divná atmosféra a mě bolí hlava...
Už kvůli těm chudákům, co to se mnou musej vydržet, měla bych se odebrat do co největší izolace:D

Mimochodem...k tomu všemu už se přece nemůže přidat nic jiného než to, že jedu na víkend do Bratislavy;D


NIKDO SE MĚ NEPTAL, JESTLI SE CHCI NARODIT, TAK MI NEŘIKEJTE, JAK MÁM ŽÍT!!!

-jo?

Uááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!! Ibalgin!

Jsem ve svém pokoji a zamýšlím se sama nad sebou;)...(a to mi to ani nikdo nemusel zařvat do xichtu-sorry za tohle slovo;)...)

Mimochodem...tohle je padesáté písnutí;) Ještě jednou tolik a bude výročí...Jinak...na výročí už ani tak dlouho čekat nemusim, brzo bude jedno daleko větší;D A na oslavu nakoupim nezměrné množství čokolády a kakaa (bude-li příležitost) a zvaných nebude moc:) (bude asi záležet i na náladě:D). A pak taky...tenhle černo-černý blog by měl mí narozky někdy kolem 13. nebo 14. dubna, i když momentální archiv článků sahá jenom do května. (byl proveden výmaz-ty články byly velice svérázné, citové, jednostranně zaměřené, v afektu napsané...no prostě no comment...)

Po dnešním dni se můžu pochlubit pozváním na prázdniny do Německa (to neodmítnu;)...ještě k tak fajn lidem:) ), perfektním zatočením hlavy (mno...bylo tam horko, gauč, dým, vodnice...sranda, skvělá nálada...Max s Terkou...;D, moje plíce a průdušky...:D), nulovými VELKÝMI hádkami s rodiči (menší byla...), usmažením skvělejch řízků...a taky tím, že je všechno celkem OK:) Jenom se mi fakt moc nechce do tý školy, no...Bude toho zas hodně...hodně kolem mě, hodně na mě...HODNĚ!

Čajovna byl balzám na duši...odreagování nejvyššího stupně. Pak Tesco na Národní a jeho drogérie s Terez...jít s ní do drogérky je zážitek, ale to tušíte většinou po prvním rozhovoru o kondicionérech, šampónech a voňavkách...tak ona si vždycky užije ten svůj únik do někamu jinudamu:)

Jenom jsem si teď poslední dobou začla uvědomovat, jak to mam v hlavě všechno šíííleně zamotaný, zauzlovaný a propletený. Chtělo by to, podívat se na to z vejšky, z pohledu třetí,nejlépe nestranné osoby( která tohle nezná, ale jinak se dobře vyzná...). Vidím, že v nevyznání se sama v sobě nejsem sama. Možná jsme dokonce i dvě...(typla bych, že možná i víc;) než to...)

Láskyplná náruč Bělohorského domova mě tento víkend (stejně jako žádný jiný) sice nečekala, ale snažím se vypnout, neřešit to...Nejlépe tak, že se zavřu u compu;) a komunikuju či naopak nekomunikuju se světem...a nebo jdu ven, čtu si, čajovnuju...prostě tak, no...A to mi asi ve škole chybí. Tam má člověk neustále pocit, že chce bejt s těma lidma... (a když už s nima chvilkama fakt bejt nechce, tak s nima buď je a nebo s nima bejt musí...pořád vás někdo vidí...někdo, kdo je horší než velký bratr:D), i když to tak podle mě vždycky neni. Možná, já nevim, třeba si podvědomě vsugerovávám, že mi něco ujde, že bych měla bejt s nima, že je to vždycky lepší..., ale ono asi neni. Potřebovala bych izolaci, někde s kakaem a knihou, někde s Míšou a čokoládou na vaření, někde jednim nebo dvěma lidma a vodnicí...Nebo i chvilka úplný samoty, kterou jsem si vyzkoušela (sice jenom na chvililinku) minulou středu. Knížka a já kdekoliv. Papír, tužka, IPod a já kdekoliv... Místnost zvukově izolovaná, dobrá hudba, mikrofon a já, kdekoliv, kde by mě nikdo neviděl;D Něco z toho by možná dokonce šlo i uskutečnit...teď ale nevím, jestli u nás ve škole...a už vůbec nevím, jestli kdyby to tam šlo, jestli bych to zvládla. Vím, že bych z toho nakonec měla skvělej pocit, byla bych apsoň trošku pročištěná a odpočinutá, ale ta škola má na mě nějaký jakýsi podivný vliv. Začínají se projevovat přílišné extrovertní sklony, které nejsou Mája. Pravá Mája je za maskou...čím dál víc...Nechci (jako nejspíš možná někdo...víc někdo;) ), hrát jenom svojí roli...!!!Protože stejně mám hrozně často pocit samoty v davu...protože bych měla občas mít ujasňovací samoseseboucké chvilky (a to né v mém pokoji po hádce s našima...)...protože bych nechtěla, aby ke mně ta maska přirostla...a protože jsem sama se sebou poslední dobou víc a víc nespokojená, sama sebou znepokojená...čím dál tím méně sama se sebou, čím dál tím méně sama sebou
Rozhlédnout se kolem, podívat se na všechno z výšky...zhodnotit situace, VŠECHNO si uvědomit...Přesně TO!

PS.:Já vím, moje úvahy nejspíš nestojí za nic...už jenom ten počet slov...To prostě není dokonalost sama, no...

Moje spolubydlící říká: "My tady všichni nežijeme spolu, ale vedle sebe..." -a tohle se mi líbí...


Člověk, který nemyslí sám za sebe, nemyslí vůbec. (Oscar Wilde)

-jo?...JO...

Tak tohle je delší..., ale zas to shrnuje ten zběsilej tejden...;)

Týden! Tak to už je moc... Týden jsem nic nepsala. Sem...a ani nikam jinam. V neděli jsem přijela do školy a hromada učení, která mě zavalila, byla taková, že jsem přes ní skoro neviděla. Po několika zajímavých rozhovorech, hodinách nad knihami a prezentacemi všeho možného, probdělých nocech a pár úletech jsem zase tady. Na Bílé hoře (s malým "h", říkala paní učitelka na češtinu, kterou "mám moc ráda";) ).

V pondělí jsem se mohla znova přesvědčit o tom, že ten pátek, kdy na mě naše češtinářka působila poprvé celkem mile, byl opravdu náhoda. Po tom, co mi k jedné z mojich nejlepších úvah řekla, že je moc dlouhá (překročila jsem limit počtu slov...), označila dvě chybějící čárky...(s tím, že si nevšimla jedné velké hrubky...) a dál už se nevyjadřovala, naštvala jsem se. Opravdu mě ale vytočilo, když mi neuznala další sloh. Tentokrát "kulturní deník" (musíme si ho psát jednou za měsíc...). Podle ní nebyl můj zážitek hodící se. Mno...hlavně, že vím, co je podle jejího názoru "kulturní". Říjnový zápis, který byl o tom, jak jsem se dívala na film z postele při nemoci, se jí líbil. Zářijový, o tom, jak jsem se navlíkla do večerních šatů a vyrazila na noblesní večeři, tak ten se prý do kulturního deníku nehodí. Co je kulturnější? Pyžamo nebo plesové šaty? Film na dvd spolu s kapesníkama, kašláním a smrkáním nebo snad muzika od Vivaldiho, chutná večeře a společenská konverzace (spisovně!!!)? Měla jsem pocit, že v tomhle jsem dobrá. Minulý rok se mi slohy dařily, náš češtinář je komentoval i jinak, než jen z gramatického hlediska a nezadával počet slov...Klidně jsem svou úvahu o moré barvě mohla o 200 slov zkrátit, ale byl by to pahýl! Nebyly by to moje pocity, protože by jich byla jenom půlka. Nemohly by být pochopeny!(Pochybuji, že ona je pochopila...:D) Přestalo mě tedy bavit psát slohy do školy. Jedny z mála domácích úkolů, u kterých jsem se kdysi dokázala odreagovat a fakt jsem se s nima netrápila jako s matikou... Mno...příště napíšu četla jsem tu a tu knížku, napsal ji ten a ten autor, moc se mi líbila a všechno bude fajn... To klidně, ale úvahy si budu psát po svém! Styděla bych se odevzdat sloh a to obzvlášť úvahu, kdyby nebyla úplná. To by se pak pozornějšímu čtenáři (což ona asi není...), mohlo zdát, že moje uvažování není dotažené, či že je dokonce "nedokonalé" (ne, že bych snad byla dokonalá..., to ne, protože to bych se cejtila divně a nudila, kdybych neměla co zlepšovat...)

Měla jsem moooc učení, né zrovna dobrou náladu, ale domů jsem v úterý volat musela...Tak jsem uzavolala a ošklivě se pohádala s mámou. Takhle ten náš rozhovor snad ještě nikdy nedopadnul. Zdálo se mi, že jsem zůstala naprosto nevyslyšena a nepochopena. To samé se mi stalo i v pondělí v rozhovoru s tátou. Nevím, nevím...Bylo mi to líto. Vím, že by ji samotnou nenapadlo mě něčím podpořit, když ví, jak mi na těch všech věcech, který jsem ale fakt nestíhala, záleží. Tak jsem jí o tu podporu řekla...a ona si zaječela, nic příjemnýho a milýho mi neřekla a já jsem zavěsila. Lehla jsem si na postel, po dlouhé době objala polštář...a v hlavě mi lítaly tam a zpátky dvě věci..."Proč mam tak ...cenzura... život!" a ještě jedno jméno. Co budu v zimě dělat? To se v tý škole zbláznim! Jéžiš! Vždyť já tam ještě zimu nezažila...a to vím, jak na mě působí. Špatně...Teda, já tam zimu zažila, no..., ale jinak, líp...
Po rozhovoru s mámou jsem dlouho brečela, pak jsem chtěla jít dolů za Bárou, s kterou jsme měly večer naprosto identickou náladu, takže jsme v jednu chvíly obě dvě zjistily, že jsme roztěkaný, na nic se nesoustředíme a potřebujeme jít ven. Šly jsme si zařvat. Akce v podobě přelézání elektrického plůtku, za kterým se ve dne pasou kozy a následný běh do kouta areálu až k plotu, kde jsem dvakrát strašně nahlas zaječely "áááááááááááá!!!", byla vysilující. Zpátky jsme šly svíjejíc se v záchvatech hurónského smíchu. (pozn.: Bára na tom večer možná byla líp...pořád ještě se nevěšela na židli a nedělala netopýra;D). Když jsem se za ní pak s oteklým obličejem a očima plnýma slz plížila po oranžové kolejní chodbě, dřív mě odchytla sestřička Šárka. Po hovoru s mámou byla i ona balzám na duši. Vždyť ona mě pohladila, řekla mi, že mě maj určitě rádi, byla jsem jen tak schoulená na gauči s pocitem, že se mnou mluví někdo, kdo neni puberťák a nebude chtít za chvilku půjčit IPod nebo jít na comp. Prostě někdo, a ten někdo ví, co mi má říct...Když vidí, že už to o moc horší bejt nemůže, pochopí, že nemá cenu, aby řvala, že nejsem v posteli...Přestala jsem brečet a za chvilku jsem usnula...
Pak je ještě někdo, kdo ví, jak na mě. Jak se mnou mluvit, jak bejt milej, zázračně umí zvednout náladu..., ale (a tohle přirovnání se mi moc líbí): " I bílý papír vidí černě." Ten rozhovor mě dostal. Dost. Hodně...Nejde to asi moc dobře popsat, ale dlouho mi trvalo, než jsem to všechno stačila vstřebat. Nová fakta, pak ještě přemýšlet nad tím, co je pravda, čemu z toho věřit, jestli se mám bát...

Ve středu mi celkem pomohlo perfektní odreagování v podobě opery. Skvělá. V Národním, v italštině s titulkama (stíhala jsem český i anglický a ještě se koukat na jeviště...juch!). Radost mi udělalo i to, že jsme tam potkali našeho bývalého učitele mediální výchovy (mimochodem, jeden z lidí, kterého obdivuju, vážím si ho...nevím...působí autoritativně, taťkovsky, mile...je skvělej...a už dlouho jsem ho neviděla). Ten samý večer jsem pozorovala další, ale již známé "spojení dvou písmenek zaseboujdoucích v abecedě" (sorry, jestli to nechápete). Říkejme tomu spojení třeba "IJ". Dokonce by se v abecedě našlo i jedno příznačnejší spojení, ale nenápadnost nade vše. Takže IJ, mě překvapilo. Nemělo by, ale s takovouhle sílou jsem nepočítala (Víc třeba jindy...nechci se do toho zamotat a nechci o tom zas tolik psát;) ).

Moje češtinářka ve spojení naším bývalým (skvělým) češtinářem (teď ho máme naštěstí aspoň na občanku), se rozhodli, že mi doporučí jednu skvělou knížku, tak jí teď čtu a je fakt dost dobrá. Takovej zamotaně esejistickej styl...Něco mi to vzdáleně připomíná;)... Ve středu odpoledne jsem s ní vyrazila sama do lesa a chvilku jsem si tam četla. Dokonalý odreagování! Skvělá samota! Nádhera!

Dneska se mi domů nechtělo, přiznávám, že jsem se i bála sem jet. Mno...dva dny jsem nevolala našim..., takže byla máti decentně naštvaná. Teď přijeli, takže ještě je...Teď tady tak sedím u toho počítače, přemýšlím jak přemluvit rodiče, aby mě zítra pustili do čajovny (vidím to nereálně)...a těším se, až se konečně uvidím s Míšou, s kterou jsem teď skoro víc než týden nekomunikovala...a je to moje chyba. Ta šílená škola mě pohltila...a pak taky to šílený domácí neporozumění...Už se těším, až to zas bude na chvíli za mnou. Naštěstí se na dnešním dni vyskytly dva světlé body. Někdo mi řekl, že jsem mu pomohla a to popřání mě fakt překvapilo...

Není na světě nic hroznějšího než nenáviděný domov. Být nešťasten ve styku s jinými lidmi je přirozené, ale být nešťasten doma přirozené není. (Blaise Pascal)

-mno...asi tak...

Výchovné prázdniny č.2 (v režii otce)...a uřvaný návrat do zmrzlé Prahy...

Chtěla jsem shrnout poslední týden..., ale teď je toho tolik jenom za dnešek, že nevím, jestli mám psát první o výchovných prázdninách č. 2 nebo o pátečním návratu a dni, který následoval...
Takže asi takhle: Jela jsem pryč v podobnou dobu, jako minulý rok. Když jsem se před rokem vrátila z Ameriky a Jamajky, všechno bylo rázem lepší. Špatná nálada s kterou jsem odjížděla, byla ta tam...Těšila jsem se, že i teď z toho nevydařenýho začátku školního roku na chvilku uteču...Od všeho, od všech...S babičkou, do tepla, na lehátko...s rodičema:/ - tomuto nepatrnému bodu jsem nevěnovala pozornost, a když už, tak jsem si říkala, že díky babičce bude všechno aspoň trošku v pořádku.
Opravdu jsem se nadměrně zařekla, že na nic, co se týká toho tady v ČR nebudu myslet...a opravdu mi to nevyšlo;D...už jenom anglické nápisy typu: "gate" na letišti ve mně vzbuzovaly neblahé asociace;) Jinak v pohodě. Celkem jsem se hodila do klidu. Prvních pár dní jsem přes den plavala, jedla, opalovala se a byla s babičkou...přes den jsem tedy na nic nemyslela a nebo jsem o tom aspoň nemluvila. Večer jsem si šla lehnout a sny, který se mi zdály, mi dávaly zabrat...a to i ráno. V noci jsem se kvůli nim budila a brečela ze spaní, ráno jsem nad nima přemejšlela. Začalo to snem o mojí matce a jejich výchovných metodách. Po pár dnech, když se mamce stal úraz, začal bejt táta víc nervní než obvykle. Někdy v těch dnech bych začla svůj pobyt v Egyptě klidně nazývat výchovné prázdniny 2 (v režii otce). Takže rodiná idylka se nevyvedla, a sny o ní už by mě tolik neděsily...začly se tedy stáčet jinam...Ostatní už byly jenom o škole. To už jsem sice ze spaní neřvala, ale přemýšlela jsem o nich hodně...
Babička si všimla těch našich hádek a měla pak z toho špatnou náladu. Bylo mi to líto, ale když si mě táta k sobě zavolal, a měl přibližně hodinovou přednášku o tom, jak jsem strašná...a já tomu skoro uvěřila, takže jsem půl hodiny brečela před ním a půl hodiny po tom....musela jsem se bránit. Táta dokáže mluvit tak, že vás přesvědčí i o tom, že jste ten nejhorší, nejpodlejší, nejzrůdnější a nejneoblíbenější člověk na světě...a ještě k tomu ke mně mluvil jako ke čtyřicetiletýmu manažerovi. Já ho mám ráda, ale od tý doby, co se máma zranila, je daleko víc nervní a už to přehání!!!

Pesimistickým hlodům jsem se pro změnu nevyhla..., ale stejně to bylo celkem fajn. Plavala jsem, na konec jsem i hrála golf, opálila jsem se, vyslunila...

Dneska jsem kolem půlnoci přistála na letišti v Ruzyni. Asi v půl druhé ráno jsem si šla lehnout a v pět jsem vstávala. Jela jsem na pět hodin do školy, kde jsem zjistila, že mi toho spousta chybí a stala se spousta věcí...O lidech se moc rozepsat nemůžu...to asi až někdy v průběhu příštího týdne..., i když zásadní první dojem z "ahoj" byl asi tak ten, že jsem měla chuť utéct někam hodně daleko a nebo to všechno říct (kdyby mě poslouchal...).

Už než jsem přijela domů, tušila jsem, že to bude těžký. Sama bych ale neřekla, že až tak...Přijela jsem, pozdravila se se všema...včetně babičky a dědy z daleké moravy. Jediná opora babička Ilka, i když i ta je teď nervní z mámy, odjela domů...a já jsem tady zůstala na pospas zbytku rodiny:/
Nejdřív si zařval tatínek, že ještě nejsem převlečená. Pak znova tatínek, že dělám úkoly, který už jsem měla mít dávno hotový (těžko, když jsem dneska byla víc než po tejdnu ve škole). Potom zase táta. Pro změnu jsem měla sama jít nabídnout pomoc s večeří a já ještě pořád psala do dějepisu o Ruské revoluci...Skončilo to tím, že jsem připravovala večeři, všichni ostatní se dívali na televizi a pokřikovali na mě, na co nemám zapomenot. Dostala jsem vynadáno za špatné krájení rajčat, a za to, že se při práci neusmívám, ale mám naštvaný výraz...od tatínka. A to si chci jít zejtra koupit zimní bundu...zdá se mi, že mě spíš nechaj umrznout, protože se mi nechce na ně usmívat, když na mě ječej...
Mno...a ostatní spolužáci se doma válej...jinak to nejde nazvat. A nebo se válej na koleji...Legrační...fakt švanda...až se mi z toho řevu hrnou slzy do očí;(


Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí. (Christian Morgenstern)

-jo...jasně...u babičky?, u Míši?...tak kde skara?!?