Tak tohle je delší..., ale zas to shrnuje ten zběsilej tejden...;)

Týden! Tak to už je moc... Týden jsem nic nepsala. Sem...a ani nikam jinam. V neděli jsem přijela do školy a hromada učení, která mě zavalila, byla taková, že jsem přes ní skoro neviděla. Po několika zajímavých rozhovorech, hodinách nad knihami a prezentacemi všeho možného, probdělých nocech a pár úletech jsem zase tady. Na Bílé hoře (s malým "h", říkala paní učitelka na češtinu, kterou "mám moc ráda";) ).

V pondělí jsem se mohla znova přesvědčit o tom, že ten pátek, kdy na mě naše češtinářka působila poprvé celkem mile, byl opravdu náhoda. Po tom, co mi k jedné z mojich nejlepších úvah řekla, že je moc dlouhá (překročila jsem limit počtu slov...), označila dvě chybějící čárky...(s tím, že si nevšimla jedné velké hrubky...) a dál už se nevyjadřovala, naštvala jsem se. Opravdu mě ale vytočilo, když mi neuznala další sloh. Tentokrát "kulturní deník" (musíme si ho psát jednou za měsíc...). Podle ní nebyl můj zážitek hodící se. Mno...hlavně, že vím, co je podle jejího názoru "kulturní". Říjnový zápis, který byl o tom, jak jsem se dívala na film z postele při nemoci, se jí líbil. Zářijový, o tom, jak jsem se navlíkla do večerních šatů a vyrazila na noblesní večeři, tak ten se prý do kulturního deníku nehodí. Co je kulturnější? Pyžamo nebo plesové šaty? Film na dvd spolu s kapesníkama, kašláním a smrkáním nebo snad muzika od Vivaldiho, chutná večeře a společenská konverzace (spisovně!!!)? Měla jsem pocit, že v tomhle jsem dobrá. Minulý rok se mi slohy dařily, náš češtinář je komentoval i jinak, než jen z gramatického hlediska a nezadával počet slov...Klidně jsem svou úvahu o moré barvě mohla o 200 slov zkrátit, ale byl by to pahýl! Nebyly by to moje pocity, protože by jich byla jenom půlka. Nemohly by být pochopeny!(Pochybuji, že ona je pochopila...:D) Přestalo mě tedy bavit psát slohy do školy. Jedny z mála domácích úkolů, u kterých jsem se kdysi dokázala odreagovat a fakt jsem se s nima netrápila jako s matikou... Mno...příště napíšu četla jsem tu a tu knížku, napsal ji ten a ten autor, moc se mi líbila a všechno bude fajn... To klidně, ale úvahy si budu psát po svém! Styděla bych se odevzdat sloh a to obzvlášť úvahu, kdyby nebyla úplná. To by se pak pozornějšímu čtenáři (což ona asi není...), mohlo zdát, že moje uvažování není dotažené, či že je dokonce "nedokonalé" (ne, že bych snad byla dokonalá..., to ne, protože to bych se cejtila divně a nudila, kdybych neměla co zlepšovat...)

Měla jsem moooc učení, né zrovna dobrou náladu, ale domů jsem v úterý volat musela...Tak jsem uzavolala a ošklivě se pohádala s mámou. Takhle ten náš rozhovor snad ještě nikdy nedopadnul. Zdálo se mi, že jsem zůstala naprosto nevyslyšena a nepochopena. To samé se mi stalo i v pondělí v rozhovoru s tátou. Nevím, nevím...Bylo mi to líto. Vím, že by ji samotnou nenapadlo mě něčím podpořit, když ví, jak mi na těch všech věcech, který jsem ale fakt nestíhala, záleží. Tak jsem jí o tu podporu řekla...a ona si zaječela, nic příjemnýho a milýho mi neřekla a já jsem zavěsila. Lehla jsem si na postel, po dlouhé době objala polštář...a v hlavě mi lítaly tam a zpátky dvě věci..."Proč mam tak ...cenzura... život!" a ještě jedno jméno. Co budu v zimě dělat? To se v tý škole zbláznim! Jéžiš! Vždyť já tam ještě zimu nezažila...a to vím, jak na mě působí. Špatně...Teda, já tam zimu zažila, no..., ale jinak, líp...
Po rozhovoru s mámou jsem dlouho brečela, pak jsem chtěla jít dolů za Bárou, s kterou jsme měly večer naprosto identickou náladu, takže jsme v jednu chvíly obě dvě zjistily, že jsme roztěkaný, na nic se nesoustředíme a potřebujeme jít ven. Šly jsme si zařvat. Akce v podobě přelézání elektrického plůtku, za kterým se ve dne pasou kozy a následný běh do kouta areálu až k plotu, kde jsem dvakrát strašně nahlas zaječely "áááááááááááá!!!", byla vysilující. Zpátky jsme šly svíjejíc se v záchvatech hurónského smíchu. (pozn.: Bára na tom večer možná byla líp...pořád ještě se nevěšela na židli a nedělala netopýra;D). Když jsem se za ní pak s oteklým obličejem a očima plnýma slz plížila po oranžové kolejní chodbě, dřív mě odchytla sestřička Šárka. Po hovoru s mámou byla i ona balzám na duši. Vždyť ona mě pohladila, řekla mi, že mě maj určitě rádi, byla jsem jen tak schoulená na gauči s pocitem, že se mnou mluví někdo, kdo neni puberťák a nebude chtít za chvilku půjčit IPod nebo jít na comp. Prostě někdo, a ten někdo ví, co mi má říct...Když vidí, že už to o moc horší bejt nemůže, pochopí, že nemá cenu, aby řvala, že nejsem v posteli...Přestala jsem brečet a za chvilku jsem usnula...
Pak je ještě někdo, kdo ví, jak na mě. Jak se mnou mluvit, jak bejt milej, zázračně umí zvednout náladu..., ale (a tohle přirovnání se mi moc líbí): " I bílý papír vidí černě." Ten rozhovor mě dostal. Dost. Hodně...Nejde to asi moc dobře popsat, ale dlouho mi trvalo, než jsem to všechno stačila vstřebat. Nová fakta, pak ještě přemýšlet nad tím, co je pravda, čemu z toho věřit, jestli se mám bát...

Ve středu mi celkem pomohlo perfektní odreagování v podobě opery. Skvělá. V Národním, v italštině s titulkama (stíhala jsem český i anglický a ještě se koukat na jeviště...juch!). Radost mi udělalo i to, že jsme tam potkali našeho bývalého učitele mediální výchovy (mimochodem, jeden z lidí, kterého obdivuju, vážím si ho...nevím...působí autoritativně, taťkovsky, mile...je skvělej...a už dlouho jsem ho neviděla). Ten samý večer jsem pozorovala další, ale již známé "spojení dvou písmenek zaseboujdoucích v abecedě" (sorry, jestli to nechápete). Říkejme tomu spojení třeba "IJ". Dokonce by se v abecedě našlo i jedno příznačnejší spojení, ale nenápadnost nade vše. Takže IJ, mě překvapilo. Nemělo by, ale s takovouhle sílou jsem nepočítala (Víc třeba jindy...nechci se do toho zamotat a nechci o tom zas tolik psát;) ).

Moje češtinářka ve spojení naším bývalým (skvělým) češtinářem (teď ho máme naštěstí aspoň na občanku), se rozhodli, že mi doporučí jednu skvělou knížku, tak jí teď čtu a je fakt dost dobrá. Takovej zamotaně esejistickej styl...Něco mi to vzdáleně připomíná;)... Ve středu odpoledne jsem s ní vyrazila sama do lesa a chvilku jsem si tam četla. Dokonalý odreagování! Skvělá samota! Nádhera!

Dneska se mi domů nechtělo, přiznávám, že jsem se i bála sem jet. Mno...dva dny jsem nevolala našim..., takže byla máti decentně naštvaná. Teď přijeli, takže ještě je...Teď tady tak sedím u toho počítače, přemýšlím jak přemluvit rodiče, aby mě zítra pustili do čajovny (vidím to nereálně)...a těším se, až se konečně uvidím s Míšou, s kterou jsem teď skoro víc než týden nekomunikovala...a je to moje chyba. Ta šílená škola mě pohltila...a pak taky to šílený domácí neporozumění...Už se těším, až to zas bude na chvíli za mnou. Naštěstí se na dnešním dni vyskytly dva světlé body. Někdo mi řekl, že jsem mu pomohla a to popřání mě fakt překvapilo...

Není na světě nic hroznějšího než nenáviděný domov. Být nešťasten ve styku s jinými lidmi je přirozené, ale být nešťasten doma přirozené není. (Blaise Pascal)

-mno...asi tak...