Čekajíc na vítr bych nejradši zapnula větrák. To z toho vedra a všudypřítomných peříček.

Školní rok pak najednou strašně rychle skončil. Stihla jsem dát lízátko, pusu a objetí. Stihla jsem pádlovat, nadávat a dvakrát dokolečka obejít areál a pak sedět na gauči. Chvílemi se slzama na krajíčku, ale jinak s takových potutleným úsměvem. Ty dvě hodiny mi šíleně rychle utekly. A následující dva dny stejně tak.



Se spolubydličkou jsem ale i jsem ale i tak ještě na pár týdnů spolubydlet nepřestala. Užily jsme si spolu Norska. Umyly jsme tuny nádobí, utřely jsme tuny nádobí, uvařily jsme hektolitry polívek a nakrájely metráky chleba. Vyfotily jsme spoustu krásných fotek, přetáhly GB dat, ona přečetla hodně stránek a já viděla hodně Housů. A dohromady jsme ještě rozeslaly nepočitatelné množství pohledů.
Prokousat se Janou Eyerovou je pro mě nadlidský úkol, ale zatím se držím.
Ta země je nádherná. Fjordy, průzračné řeky, vodopády, jezera, ledovce, prazvláštní rostliny (hlavně cosi jako sukulenty), krásné kempy (s internetem ;) ) a nádherná malá městečka s malými dřevěnými domečky s trávou na střechách a vůbec...
Ano, občas se náš obytný vůz měnil v obojživelné vozidlo a stávala se z něj ponorka, kde všichni do jednoho trpěli tou nechvalně známou nemocí..., ale i tak to bylo fajn.

Jsem zvědavá, jak se vyvine ta druhá půlka prázdnin. Načasování v jednom případě zklamalo přesně tak, jak jsem předvídala, a tak jediné, co mám zapsáno v kalendáři, je brigáda příští týden, dvě rehabilitace, datum pro vyzvednutí pasu, odlet spolubydličky a zítřejší odpoledne. Čekám tedy, co přinese srpen. Doufám, že se Miši šťastně vrátí a že mi věnuje pár minut, hodin, dnů (?)... Ještě mám pár knih, co bych chtěla přečíst a spoustu kapitol chemie, jež bych se chtěla naučit... Taky jednoho chemika doufám můžu v Černé Díře nebo někde kolem očekávat... Pak se taky ještě asi jednou stavím na letišti, když je tu tak blízko a snad se navrátí i ten Lingvista a celý polámaný Ital... a vůbec by mi nevadilo, kdybych ještě někam na pár dnů vypadla...
Mám ráda všechno hezky naplánované a zapsané v diáři. Přede mnou je to teď ale tak mlhavé, až jsem z toho nervózní... A přitom tak málo stačí...co takhle třeba měsíc postel, počítač, kniha, lednice? Nejdřív jsem to nechápala. Pak jsem se to snažila pochopit. Pak jsem na to skoro přistoupila, jenže ve dvou. Potom jsem si řekla, že to zkusím i sama... A teď vím, že je to moc fajn, ale musí to být částečně proleženou nějakou aktivitou. Ano, nejlépe společenskou. A když se nad tím tak zamýšlím, zdá se mi, že by spíš ta aktivita měla být částečně proložena tímhle bezúhonným povalováním.


A teď ještě na chvilku k tomu, co mi PRO ZMĚNU pořád leží v hlavě. Myslela jsem si, že to bude fungovat jako na tom našem třídním výletu. Že jednoduše odjedu, a i když budu z počátku neustále myslet na to, co a jak, tak pak myšlenky z ničeho nic najednou úplně přepnu a... A ono se to nějak nepovedlo. Asi k tomu nestačí jen od všeho odjet...
Ono "PROČ" mi od jisté chvíle zběsile jezdí hlavou sem a tam... Tedy, chvílemi.

Bylo to snad kvůli tomu, že jsme měli natolik rozdílné charaktery a povahy? Mohlo to být naší naprosto odlišnou mírou společenskosti? A co jestli to bylo našimi rozdílnými životními cíli a aspiracemi?
I kdyby to bylo tím či oním, jedno je jasné… to „něco“, co je tak důležité, už tam nebylo. Jinak by totiž nic výše zmíněného i nezmíněného pozbylo na důležitosti. To „něco“ zruší všechno.

Je tomu více než čtvrt roku, co mi můj milovaný papoušek uletěl i s platinovou klecí. Ta klec byla nejdříve docela malinká. Zápletivní. Postupně se rozšiřovala. Praha, středočeský kraj…a lidé nacházející se v těchto místech. Pak ta místa samá. A věci na těch místech. A rozhovory na těch místech. A myšlenky na těch místech i všude jinde. A to všechno s velkým M. Klec na sebe uvázala statisíce asociací, fotorámečků, váziček na tulipány a kdo ví, co ještě… A i když je teď všechno pryč, stále nacházím imaginární i hmatatelná barevná peříčka…

Kolumbijský hrošokožec tvrdí, že mi klec zůstala. Že by si ji s sebou papoušek prý netahal. Načež jsem odvětila, že tedy ta klec musela zreznout nebo zpustnout. On řekl „Opravit. Naplnit. Nezavírat.“ A já na to „Vynasnažit se.“ Ale hned je tu další asociace. Strohý rozkazovací způsob a krátké věty. Ještěže to nebylo s malými písmenky na začátku.

Jeden příběh skončil a teď jde o to dovolit si nový…
A já bych si ho i dovolila...a on asi už i někde začíná. Jenže...ta šílená déjà vu, která mě cestou potkávají a všechna ta barevná peříčka, která jsou všude okolo... Co takhle nějaký silný vítr? Protože podle mě čas nic nezmění. A nečinnost nechává všechno tak, jak bylo. Zdá se mi ale, že i když vždycky trošku zafouká, vracím se pak v bezvětří zase zpět za tím, co mi bylo, a snad i svým zvláštním způsobem pořád je, tak blízké.
Já totiž nepálím.
Takže to chce vichřici.

Nejhorších je vždycky těch posvátných posledních deset minut před spaním. Ty se občas protáhnou na nekonečné hodiny...
(A to se pak zdají sny...z nichž by se občas jeden ani nechtěl probudit.)



A když jsem teď tak koukala na ten klip a poslouchala tu písničku, jako bych začala pochybovat, zda je to, co chci, správné. Co když měl pravdu? Co když stačí mít „svůj klid“? Tady. Spokojeně.