pátek 5. listopadu 2010

Congratulations... | Neatrofuji. A všechno vám napíšu.


Máme tady slečnu Plačkovou, paní Smutnou a dnes jsme se rozloučili s panem Prudičem.
Pořád se nás někdo ptá, jak se máme.

Někteří z nás se snaží usmívat, když vyjdou z pokoje.

Ve skutečnosti si však nepřejeme nic jiného než silný prášek na spaní.

Jsou horší a lepší dny, horší a lepší noci.
Ale pořád to není ono.


Včera mi napsali z Nottinghamu, že teda jo, že by mě na Neuroscience and Pharmacology i chtěli...a to s docela průměrnými výsledky z obou maturit, které jsou pro mě ale zatím v nedohlednu. V mlze mám i příštích pár hodin, natož nějaký květen. Avšak ty požadavky se zdají být zvládnutelné. Bylo by to hezké... A uznávám, docela mi to včera zvedlo náladu :)
Tak si teď s tím moje hlava neví rady. Šťastně uplakaná, radostí se klepu špatně se mi dýchá, samým entusiasmem bych všechno zaspala. Úzkostný úsměv.


Každý den napíšu hromadu mailů a po večer si připadám jako telefonní ústředna. Každé odpoledne mám návštěvu. Všichni mi strašně drží palce, říkají, jak jsem šikovná...a já se pak stejně skoro vždycky rozbrečím a nemůžu přestat - zvlášť když mi najednou přijde líto, že jsem se zase rozplakala a návštěvu nepotešila, nýbrž zklamala a vystrašila. Tak bych se tímto ráda omluvila návštěvám, kterým jsem takto ublížila, maminko.

Kromě odpoledních návštěv, večerních telefonátů a průběžného mailování si buďto pouštím znovu některé díly doktora House, aby se mi lépe spalo, dívám se na doma stažené nejnovější díly několika rozkoukaných seriálů, ale také objevuji seriály nové.
Viděla jsem obě dvě řady seriálu
Life on Mars. Geniální. Nádherná britská angličtina a Machester v roce 1973. K prvním dvěma dílům jsem si musela zapnout titulky, pak už to šlo bez problému i bez nich...(když se ale v jednom dílů přihnala skupinka Irů, musela jsem si tulky zase zapnout, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila :) ).
Ve čtvrtek večer mi obvykle dojdou seriály a těším se, až si v sobotu nějaké opatřím, tak sahám po filmech. Dneska už jsem jeden stihla. Výborný.
Mary and Max. (vděčím za něj debatérovi) Nádherně kreslený s úžasným příběhem. "If the taxi goes backwards, does the driver owe you money?" Anebo - CONFUSED + PUZZLED = CONFUZZLED ... - alkoholismus, duševní poruchy, smrt ...a přesto je to vážně super.

A pak taky máme program. Různě se protahujeme a trénujeme mozky. Abychom celí neatrofovali. Dnešní "pastelková psychogymnastika" mě příjemně překvapila.
Napište si na papír slovo PASTELKA. A teď z písmen, které toto slovo obsuhuje, vytvořte co nejvíce slov nových. Nemusíte použít všechna písmena, samozřejmě. Na první pokus jsem jich měla asi 48. Všichni dohromady jsme jich pak dali kolem 89, a to nepočítáme všechny možné tvary jednotlivých sloves. Z pastelky jsme měli atak, apel, etapa, kat, sekta, plakat, pakatel, plesat, skalp, kasta, past, lest, tlak, tep a mnoho dalšího... Se zkratkou SAT jsem neuspěla, ale "telka" uznali. Ode dneška mám pastelky zase o něco radši. Ani ve snu by mě nenapadlo, kolik slov se z nich dá vytvořit. Tedy...po přečtení debatérovy eseje, v níž na téma Scrabble pracoval pouze se sedmi písmeny a také dokázal vytvořit divy, bych se nejspíš divit neměla... Ale co už.
Písmenka. Písmenka v jakékoli formě. Vyťukaná, nakreslená, namalovaná, napsaná, vytištěná, vystřižená, nalepená, různých fontů... Mám je ráda. Vyřčené písmeno je hláska (to jsme se kdysi učili). A já jsem spíš na ta nevyřčená. V tom jsem asi lepší...aspoň myslím. Měla bych tedy návštěvám psát radši dopisy?

sobota 30. října 2010

Za plotem se vzrostlými stromy


Tento týden byl náročný.
Rodiče, na které jsem po dobu svého blogování nespočetněkrát nadávala, bratříček, na něhož jsem léta žárlila a moje milovaná babi odjeli k moři. Beze mě. Já se totiž léčím. Ještě pořád a ještě dlouho budu. Je mi smutno. Stýská se mi. Stesk po rodičích je pro mě zcela nový pocit, který jsem poznala kdysi na školce v přírodě, a pak jsem ho zase ve vší naštvanosti a rebelování, nepochopení a rádoby dospělosti zapomněla.
Stesk jako takový pro mě ale bohužel není nic nového. Chybí mi Spolubydlička a Hrošokožec. Mí dva věrní přátelé, kteří se nyní nacházejí každý na jiné straně oceánu. U každého jejich mailu a zprávy mi srdce zaplesá, v nynějších náladách se mi hrnou do očí slzy.
Když jsem se včera nechala skoro pochovat a utěšovat mně dobře známým způsobem od toho, co stále zůstává před N, plakala jsem a plakala. A to nejen proto, že se tak změnil (k lepšímu) a v jeho životě figuruje nová proměnná (tedy spíše alespoň na nějakou dobu konstanta), ale i proto, že jsem si znovu uvědomila, jak mně osobně jakási konstanta (tedy spíš konstant) chybí. Bouřily se ve mě všechny možné emoce, které se na povrch draly jako krokodýlí slzy...a přesně v tu chvíli jsem si uvědomila i to, že přesně tyhle nezkrotné proudy emocí, či naopak prázdna a apatie, podivné černé myšlenky a jiné projevy toho, co mě za posledních čtrnáct dní naučili nazývat nemocí, mě o něj připravily. A nejen o něj. Izolovala jsem se. Kdybych tenkrát měla sigl pokoj, o Spolubydličce bych se nyní pravděpodobně ani nezmínila... A Hrošokožec? Jeho trpělivost a výdrž mě stále fascinují.


Po nové odrůdě bílé dobré nálady, jež by měla po určitě době zajistit rovnováhu neurotransmiterů na mých nervových synapsích, mě ukrutně bolí žaludek. S neutuchající bolestí fyzickou se na bolesti duševní věru těžko zapomíná. Jak jsem již řekla první větou, tento týden není vůbec lehký. Je mi děsně zle.
Včera večer za mnou poslali pana doktora. Byl to asi nejlepší pan doktor, kterého jsem tu doteď potkala. Ležela jsem schoulená v klubíčku na posteli, slzy mi kanuly po tvářích a prožívala jsem zcela novou dimenzi své nemoci. Rezignaci.
Ještě předevčírem, vlastně do včerejšího večera, jsem se odtud chtěla co nejrychleji dostat, vadilo mi, že se nemohu učit, myslela jsem jen na to, jak to všechno za tím plotem doženu, jak mezinárodně odmaturuju a jak neexistuje jiné cesty ke štěstí, než té, která vede přes britskou universitu. Včerejší večer byl zlomový. Všichni byli pryč, byla jsem úplně sama a jediné, co jsem si přála, bylo aby to všechno skončilo. Abych se buďto už nemusela nikdy probudit, nebo aby se mi udělalo lépe. Ale ne tak, jak jsem popisovala v předchozích větách. Prostě jen tak, abych ráno vstala, zalila doma kytky, udělala si čaj a měla se dobře. Se školou nebo bez, to je jedno. S maturitou v květnu 2011 nebo 2012. Klidně bez university. Hodila jsem svoje sny do již tak přeplněného odpadkového koše v rohu místnosti. Všechno, na čem jsem poslední roky pracovala. Proč jsem byla vzhůru do čtvrté hodiny ranní. Proč jsem některé víkendy vstávala jako ve všední den a místo toho, abych šla někam s kamarády, kterým jsem se postupně vzdalovala, seděla jsem doma nad učením. (Tím nechci říct,že mě to snad nebavilo. Byla jsem do toho zapálená, skoro jako by mě každá nová esej činila lepším člověkem.)

A pan doktor se posadil proti mně a řekl mi, že v devatenácti taky nemohl vstát z postele... Jen matně si pamatuji, co říkal. Vím ale, že jsem se pomalu posadila, celá oteklá a usmrkaná a jeho hlas mi připadal neskutečně uklidňující. Vyprávěl, jak si musím najít nějakou cestu...a o tom, že to potrvá...a pak taky o tom, že si mám popovídat s tatínkem.

Řekla jsem mu to, co mě nejvíc děsí... Řekla jsem mu, že mám všechno a je mi děsně. Že mám rodinu, zázemí, oblečení, jídlo, počítač, iPod a stipendium. Vím, je to materiální bohatství...a přesně to mi řekl..., ale já přece nemám nárok na to, být smutná. Řekl mi, že očividně mám. Ještě chvíli rozmlouval klidným a vyrovnaným hlasem a mě z toho všeho breku strašně bolela hlava...
Sestřička mi dala prášky o něco dříve, s nimi i jeden na spaní, zapnula jsem si svůj drahý notebook, hlas doktora House mi proudil do uší iPodovskými sluchátky, rodiče měli za sebou dlouhý golfový den v pětihvězdičkovém hotelu u moře a já jsem se ještě hodinu převalovala, dokud prášky nezabraly a neklidně jsem usnula.


Probudila jsem se v pět ráno a zírala do stropu. V sedm nás vzbudili. Nechtělo se mi začínat den. Nejtěžší bylo vstát z postele a vyčistit si zuby. Snědla jsem půlku rohlíku a zalezla zpátky do peřin. Tam mě ale dlouho nenechali, to se tady nesmí. (To se ví, jinak bychom tu do polštářů brečeli všichni...). V sobotu ale není žádný program, tak jsem si vzala plátníčko a barvy, které mi přivezla Miši. Nenapadlo mě nic jiného než maják, ale alespoň jsem zabila odpoledne. A asi poprvé jsem se dokonale soustředila na jednu věc, neotravovaly mě postranní myšlenky a patlala jsem barvy. Výsledek je nic moc...otřesný...Spolubydlička by ho roztrhala na tisíce malinkatých kousíčků, ale aspoň mi teď už zbývá jen necelých osm z dvanácti hodin, které mám strávit v bdělém stavu.

Už se těším, až si mě zítra vyzvednou rodiče. Stýská se mi. Chtěla bych být menší, abych se nemusela cítit divně, když mě napadá, že bych vážně potřebovala pochovat.

Doporučený poslech: Foo Fighters - Lonely as You

čtvrtek 21. října 2010

Pěst na duši


Nastoupit do ústavu, ve kterém jsem strávila poslední týden a pár dnů, v tričku na spaní s nápisem „Winners never lose“ je na pěst. Ještě, že nikdo z přítomných nemocných neumí anglicky. A ještě, že já ano. S mou spotřebou seriálů (jak lepších, tak horších) bych si nemohla dovolit čekat na dabing ani na tu nejstrašnější verzi titulků plnou pravopisných chyb…

Kromě zírání do obrazovky notebooku s cílem naučit se několik dílů House nazpaměť, protože už mi nezbývá nic jiného, než pouštět si je dokolečka, také spím (s léky i bez nich, převážně s nimi), rozjímám, jím čokoládu, sušenky, hroznové víno a věnuji se jiným nemocničním zábavám, mezi které patří například odběry krve v 5:15, buzení v 6:45 doprovázené nepříjemnými intimními otázkami nebo třeba fronta na pilulky apod.

Při dvou povolených vycházkách jsem stihla několikrát objet areál ústavu ze všech stran, najít na místním rozlehlém sídlišti restauraci s wi-fi a skoro i procházku botanickou (nikoli růžovou) zahradou. O víkendu jsem za vrchol své samostatné činnosti považovala nákup bot, které mi předem vybrala maminka (aby toho na mě nebylo moc).


Ano, jsem nemocná.

Přiznala jsem to i v přihlášce na univerzity a nepřímo asi také v některých blogových zápiscích. Dle mého názoru by moje hvězduplná tma byla pro některé pány a paní, kteří si se mnou v posledních měsících povídali, docela diagnostickým rájem.


A rozhodla jsem se, že až na to budu mít chuť, vstanu zase jednou z postele s chutí a bez obav z nadcházejícího dne, vyčistím si zuby a usměju se, pokusím se napsat něco víc o tom, co se to vlastně s mým mozkem (ale i s mozky mnoha a mnoha jiných lidí) čas od času děje.

Ach ano, existuje pravděpodobně spousta blogů zabývajících se vážně i lehkovážně (někdy nechtěně lehkovážně) touto problematikou, avšak ten můj dosud ilustroval situaci bez toho, že by přiznával, o kterou situaci vlastně jde, a až nyní se zaměří na čistě teoretickou stránku tohoto tématu. A ač i takových blogů může být milion, i kdyby ten můj alespoň nepatrně pomohl třeba jen dvěma celým a čtyřem desetinám člověka, bude mít smysl.

S každou epizodou, s každou fází nemoci přicházím na něco nového, chápu se/ji o něco víc a možná mi moje tma pomůže všechno zpracovat. Dříve to tak aspoň fungovalo. I když v těch nejhorších chvílích člověk prostě už nemůže ani vstát, natož psát, někdy takové třídění myšlenek – černých, šedých i jinak smutně zbarvených – může pomoci. Otázkou ještě zůstává, zda tak činit veřejně, či ne… Chtěla bych se ale přeci jen zaměřit i na tu odbornou stránku, a proto snad zveřejnění neuškodí.

Konec konců…ten blog se vlastně ani moc nezmění. Kromě toho že možná po dlouhé době zase začnu něco psát, totiž teď jen na nějakou chvíli škatulku „Omnia vincit amor“, do které už dlouho nemám co přispívat, nahradí škatulka jiná…o jejímž názvu ještě popřemýšlím.


Na úvod:

Tato nemoc je jednozačně biologicky podložená. Jezpůsobena nerovnováhou neurotransmiterů (biochemických látek), které se podílí na přenosu informací v mozku. Jedná se především o serotonin, noradrenalin, dopamin, kyselinu γ-aminomáselnou a glutamát. Nejde o rozmar, osobní slabost nebo životní nekázeň. Počátek onemocnění, jeho příznaky a průběh jsou ovlivněny prostředím, bochemickými a hormonálními vlivy, ale jsou též dány geneticky...


Více příště...a možná, jelikož nyní pravděpodobně zameškávám hodiny mně tak milé neurologie za plotem, možná, že to vezmu tak nějak ještě více ze široka a začnu stavbou neuronu... :)

úterý 27. července 2010

Beztrnné květiny



To the Virgins, to Make Much of Time

Gather ye rosebuds while ye may,
Old Time is still a-flying;
And this same flower that smiles today,
To-morrow will be dying.

The glorious lamp of heaven, the Sun,
The higher he's a-getting;
The sooner will his race be run,
And nearer he's to setting.

The age is best, which is the forst,
When youth and blood are warmer;
But being spent, the worse, and worst
Time still succeed the former.

Then be not coy, but use your time,
And while ye may, go marry;
For having lost but once your prime,
You may for ever tarry.

(Robert Herrick)

úterý 23. března 2010

..., ale sbírám třeba i zátky od Frisca.


Dobré brzké ráno.

Dovolte mi, abych se představila.

Jsem sběratelkou vyčichlých ušatých plyšových zviřátek, která postupně odkládám z postele na poličku, a to nejen kvůli tomu, že se v nich drží spousta roztočů, na něž jsem alergická. Mám již čtyři taková. Různých velikostí. To poslední, ačkoli vypadalo slibně, jelikož bylo nejméně chlupaté a nejmenší, už také zaujalo své čestné místo mezi zbývajícími třemi. Tak to jsem já. A já, tak trochu bezcílně bloudící sběratelka plyšových zviřátek, bych vás ráda poprosila, abyste finančně přispěli na moji pouť. Sice vůbec nevím, kam mě nakonec zavede...je klidně možné, že se skrz mé přírodovědné zaměření dostanu až ke studiu medvědů... Prozatím mi ale postačí ta sobotní přednáška o parazitech. A mozku.

Dobrou pozdní noc.


I takový nesmysl mě může napadnout chvilku před jednou hodinou ranní, když konečně padám do peřin. ...a to pak zase rychle vstávám, abych si dala na klín počítač. Kvůli takovému blábolu (:! Abych byla upřímná, je to lehce přehnané. Zas tak strašné to není. Jedno to zviřátko máme společné s Miši. To nejzaprášenější. A nejlépe se stejně spí s pruhovaným polštářkem pod hlavou... A sny mám biologické. O enzymech...a tak. Takže vlastně stačí jen přepnout na sukulenty, lehce pozměnit playlisty (ale to snad ani nebude třeba) a počkat si ještě tak týden, než bude věčná spolubydlička zase na příjmu.
Jak už jsem jednou napsala - nepálím. Nepálím zbytečně. A tohle by bylo zcela zbytečné.

A opravdu, zas tak hrozné to není, jen se musím zabavit něčím jiným...vymyslet něco dalšího...těšit se na něco jiného. Se všemožnými vycházkami to tenkrát nevyšlo...a jak se ukázalo ani loňské řešení prací nebylo zase tak ušlechtilé a růžepřinášející, jak jsem očekávala. Tak co kdybych třeba změnila svůj zobcovo-flétnový repertoár? ...a šla konečně spát, když za 5 hodin vstávám...?


Majáky všude kolem. A venku hvězduprázdná tma. Dokážu být asi i pěkně otravná, myslím...


Jeden jarní - únorový - pozdrav si neodpustím... I to jsem přece nakonec nějak zvládla ;)
A už skoro rok si nepřipadám jako "hloupá ženská", takže to zcela jistě mělo i svá pozitiva...


...Dobře tedy...také jsem svého času fotila hrací plán té hry se slovy s "ze slov poskládaným sybolem slova na L"... A ze šikma to bylo daleko umělečtější než zvrchu. A strašně jsme si s tím vyhráli (: Ale na DeviantArt bych to nedala!