Dáma s oteklýma očima

Pláči. Běduji. Bojím se. A nepíšu tři tečky. Nemám pocit nějakého pokračování. Jako bych se vracela nazpět. Takže mínus tři tečky. Minimálně tři. Tři tečky prý v eseji nevypadají dobře. Nedokončená výpověď. Já tu svou ukončuji. Tedy, lépe řečeno, myslela jsem, že už byla z velké části ukončena. Nejspíš jsem se mýlila. Je mi mizerně. A nechci do postele. Rozběhla bych se někam daleko a strašně moc křičela. Nekřičím. Připadá mi to trapné. Nesměju se. Nejde to. Pláči. Nejde to zastavit. Pláči. Nevím proč. Tuším. A pak vzpomínám. Na počátek jara, nebo spíše konec zimy před necelými třemi lety. Na minulou zimu. Na nejkrásnější prázdniny. A klepou se mi kolena. Jako by mi to všechno něco připomínalo. Nemohu s jistotu říci, že je vše jak má být. Minimálně něco není v pořádku. Povšimněte si slova "jistota", jež jsem zmínila výše. Jak často jste ho tu už viděli? Zní tak rozhodnutě a jednoznačně. Überraschung. Ne, už nebudu mluvit sprostě. Jediné, na co jsem se moc nepřipravila je zítřejší test z němčiny. Ani vlastně nevím, jestli mi ho dá. Ani vlastně nevím, o co tady jde.

Jsem zlá. Jsem protivná. Jsem ubrečená. Je mi to líto. A nakonec je mi líto, že je mi to líto, že je mi to líto... první tři tečky. Ale tyto nevěstí nic dobrého. Polymer. Kruh. Myšlenka je motýl. A ... tu není úplně pořád. Kóduji. Ale některé výrazy se zakódovat nedají. Možná tak morseovkou. Ale tu každý zná. Tak místo nich nevkusně vkládám tři tečky, ač vím, že je to vlastně prostě jakoby jedno.
Měla bych být tou, na niž se těší. Měla bych (pro něj) být něčím jedinečná. Co je jedinečného na oteklých očích? Na hledání zapomenutých kapesníků? Na zamračeném výrazu a únavě? Není se čemu divit. A tak se bojím. Prázdno v hrudním koši. Nenaplněnost. Ať dělám co dělám. Pulzující spánky a plné slzné kanálky. Rozšlápnuté brýle a vztek. Mimochodem, ty brýle sem vůbec nepatří. Svíravý pocit. Chvěji se. Co když se něco stane??? Jak tomu mám zabránit? Udělala bych cokoli... A ty tři tečky mě děsí, to se musí nechat. Trápení. Už jen to, že nejsem schopná nosit své kapesníky a neustále ho o ty jeho obírám. Absurdní, že? Ještě, když se takhle znám. Ale kdo by to byl tušil, když zabavíte, nakrmíte, vykoupete, napojíte, uspíte a celý den se těšíte. Těšíte se na ten pohled do očí neidentifikovatelné barvy, kterou máte sami též. Těšíte se na ten úsměv a jakékoli slovo, které vypustí z úst. Jedno, dvě, dvacet. Slzné kanálky pracují na plné obrátky a pak už vy: jedno, dvě, tři, sto. a pak už není ani to jedno, dvě, dvacet. Pak už je polymer.

Omnia vinct amor. Fortasse.

Šedá poklička. Shon. Protivné drobné neshody.

Je tomu měsíc, co jsem psala naposledy a už tehdy, ač to byl teprv začátek školy, vše vypadalo jako ohromná honička...a ona také je. Ještě jsem ani jednou neotevřela svůj feferonkový sešit, abych napsala, co mě pálí, i když je toho mnoho a mnoho... A už vůbec jsem se nedostala k tomu, abych se pohodlně usadila a vše vyťukala. Nebude tomu tak ani dnes, jelikož už toho mám na vyťukávání tolik, že to "vše" tento článek zajisté nezahrne.
Pondělí do šesti s tím, že mě část hodin uspává a angličtina přesvědčuje o tom, jak jsem hloupá. V šest večeře, od sedmi studijní doba a pak zbývají dvě hodiny, které občas rozdělím mezi učení a toho, co je před N, jehož čím dál tím více obdivuji za to, jak mě snáší... Úterý trošku kratší, jenže pak hned sbor do půl sedmé a následuje to samé, co v pondělí. Ve středu o hodinu více než v úterý s k tomu na konci otravná hudebka, což je dvou hodinová ztráta času. Pak chvilka volna a od půl sedmé malá Tylli, což je relax, ale i pěkná makačka - alespoň ale přijdu na jiné myšlenky. Pak dám tomu, jež je před N. pusu na dobrou noc a mezi desátou a půlnocí si jako každý den dodělávám úkoly a těším se do postele. Ve čtvrtek do pěti a pak jsem neschopna pohybu...většinu zbylého času, kromě studijní doby, trávím s drahým a snažím se nemyslet na školu, což se málokdy povede... V pátek se těším domů, a když dorazím do Černé Díry, vrhám se na ledničku, gauč a většinou opět úkoly... Minulou sobotu jsem dvanáct hodin psala esej na dějepis a v neděli balím, snažím se dát do pořádku a alespoň minimálně si odpočinout...většinou ještě dodělávám úkoly... Ehm, zní to zběsile...a zběsilé to také je. Občas mě to baví, ale někdy jsem vážně dost unavená. Často se divím drahému, že to se mnou ještě vydrží, i když upřímně řečeno, s ním to teď také vždycky není úplně idylické, takže to máme skoro vyrovnané...;o)

Nyní se čím dál tím více pozastavuji nad tím, jak naše "zaploťácká peněženka" rozděluje stipendia... - a to jak tak gymnaziální, tak ta budoucí vysokoškolská... Poslední dobou narážím stále jen na nevděk ze strany těch, kteří dostávají 100% příspěvek a je mi to líto. Někdy si přeju, aby to te "zřizovatel", jak se u nás mluví o majitelích peněženky, slyšel(a). Uráží mě to, demotivuje a jsem z toho rozpačitá... Pořád přemýšlím nad tím, kde je nějaká hranice, zda jednou pohár přečete, a jaký účel to všechno vlastně má. Jedna věc je ono poslání školy a druhá ta, jak moc si ona nadace a škola dohromady dávají pozor na zacházení se svými prostředky. Inu, někteří si z toho všeho nic neodnesou, to je jejich věc, ale tak trošku to odnesou i ti, kteří se mohou nsažit jak chtějí a stejně na tom budou pořád stejně. Zdá se mi, že většina těch snaživých pracuje už pouze na svůj vlastní motorek...nic jiného je moc nepodporuje. Zatímco pro "ty druhé" se dělá vše možné i nemožné a oni si pak vesele štěbetají něco o užívání života, šprtech a tý zasr*** škole...
- No, tak to by byl jeden z mých nespokojených výlevů...

Upřímně řečeno, nemůžu se dočkat, až budou ty podzimní prázdniny, jež nám prodloužili o ředitelská volna. Konečně si zas jednou pořádně užiju toho, co je před N a snad si i trochu odpočinu. Do té doby budu totiž asi docela dobře zmožená a hlavně budu mít za sebou Pýchu a Předsudek, což je kniha, která mě po necelých padesáti stranách dokonale vyčerpává a mám z ní podobný pocit jako náš učitel angličtiny - "Proboha, ať už se konečně vdá!"...
Těším se na to volno. Vyjdeme si s milým někam do Prahy, proválíme hodiny a popovídáme si o něčem jiném než je škola, učitelé, spolužáci a školní jídelna...-těmto tématům se bohužel v běžném pracvním týdnu člověk moc nevyhne, ale občas jsou mírně destruktivní a nic dobrého nepřinášející. Drobné rozepře a nespory mě nikdy nedokážou moc nakopnout k další práci a vždycky se spíš bojím, aby se něco nestalo. Nejvíce pak přemýšlím nad tím, že to vše bylo úplně zbytečné, a že se máme rádi, a že takové malichernosti jsou úplně nepodstatné...jenže, právě takových blbostí se nejvíce bojím...a je to zamotané a v kruhu. Nakonec zas přijde něco podobného a mně se pak zdá, že je týden plný těch drobných neshod a školy, je mi to líto a má nálada se pohybuje hlouběji než na body mrazu...
Čímž se dostávám k tomu, že začátek září byl teplý a přívětivý, zlaté slunce vážně zářilo, ale teď už je pár týdnů pěkná kosa a pošmourno. Šedo. Poklička. Nemám to ráda. Dnešní den je jeden z mála těch pěkných, a jako naschvál je to zrovna neděle, kdy nemám s kým jít na procházku a drahého uvidím až když už se bude stmívat...
V září došlo taky k jednomu velkému zlomu. Milý pojede s námi na hory a já pojedu s milým. Ta první informace je podstatnější;) Nečekala bych to...:) A mám z toho radost. Sice si to ještě nedovedu moc dobře představit, ale myslím, že to bude krásné...doufám, že to bude krásné...:o)

Miluji Tě, můj milovaný zlatíčku. Vím, občas je to se mnou celé takové protivné, ale...ohromně mi záleží na tom, aby bylo všechno v pořádku. Trošku se bojím. A taky se moc těším na všechny ty společné prázdniny;o)

Tak...a více snad zas někdy. Doufám, že dříve než na měsíc. Bylo mi opravdu neskonalým potěšením zas chvilku vyťukávat:)