Dáma s oteklýma očima

Pláči. Běduji. Bojím se. A nepíšu tři tečky. Nemám pocit nějakého pokračování. Jako bych se vracela nazpět. Takže mínus tři tečky. Minimálně tři. Tři tečky prý v eseji nevypadají dobře. Nedokončená výpověď. Já tu svou ukončuji. Tedy, lépe řečeno, myslela jsem, že už byla z velké části ukončena. Nejspíš jsem se mýlila. Je mi mizerně. A nechci do postele. Rozběhla bych se někam daleko a strašně moc křičela. Nekřičím. Připadá mi to trapné. Nesměju se. Nejde to. Pláči. Nejde to zastavit. Pláči. Nevím proč. Tuším. A pak vzpomínám. Na počátek jara, nebo spíše konec zimy před necelými třemi lety. Na minulou zimu. Na nejkrásnější prázdniny. A klepou se mi kolena. Jako by mi to všechno něco připomínalo. Nemohu s jistotu říci, že je vše jak má být. Minimálně něco není v pořádku. Povšimněte si slova "jistota", jež jsem zmínila výše. Jak často jste ho tu už viděli? Zní tak rozhodnutě a jednoznačně. Überraschung. Ne, už nebudu mluvit sprostě. Jediné, na co jsem se moc nepřipravila je zítřejší test z němčiny. Ani vlastně nevím, jestli mi ho dá. Ani vlastně nevím, o co tady jde.

Jsem zlá. Jsem protivná. Jsem ubrečená. Je mi to líto. A nakonec je mi líto, že je mi to líto, že je mi to líto... první tři tečky. Ale tyto nevěstí nic dobrého. Polymer. Kruh. Myšlenka je motýl. A ... tu není úplně pořád. Kóduji. Ale některé výrazy se zakódovat nedají. Možná tak morseovkou. Ale tu každý zná. Tak místo nich nevkusně vkládám tři tečky, ač vím, že je to vlastně prostě jakoby jedno.
Měla bych být tou, na niž se těší. Měla bych (pro něj) být něčím jedinečná. Co je jedinečného na oteklých očích? Na hledání zapomenutých kapesníků? Na zamračeném výrazu a únavě? Není se čemu divit. A tak se bojím. Prázdno v hrudním koši. Nenaplněnost. Ať dělám co dělám. Pulzující spánky a plné slzné kanálky. Rozšlápnuté brýle a vztek. Mimochodem, ty brýle sem vůbec nepatří. Svíravý pocit. Chvěji se. Co když se něco stane??? Jak tomu mám zabránit? Udělala bych cokoli... A ty tři tečky mě děsí, to se musí nechat. Trápení. Už jen to, že nejsem schopná nosit své kapesníky a neustále ho o ty jeho obírám. Absurdní, že? Ještě, když se takhle znám. Ale kdo by to byl tušil, když zabavíte, nakrmíte, vykoupete, napojíte, uspíte a celý den se těšíte. Těšíte se na ten pohled do očí neidentifikovatelné barvy, kterou máte sami též. Těšíte se na ten úsměv a jakékoli slovo, které vypustí z úst. Jedno, dvě, dvacet. Slzné kanálky pracují na plné obrátky a pak už vy: jedno, dvě, tři, sto. a pak už není ani to jedno, dvě, dvacet. Pak už je polymer.

Omnia vinct amor. Fortasse.