Synchronizované jarní zívání

Možná, že se na oblast uvnitř téhle naší bubliny za plotem snesla jarní únava a jedinci, kteří k ní mají sklony, jednoduše podlehli. Spolubydlička zatáhla tělocvik; já jsem po obědě prospala skoro víc než hodinu; ten, co je před N ležel o přestávkách, odpoledne a pak si šel nakonec lehnout...prý, když usoudil, že z přemýšlení nic nemá, dokonce rychle usnul a s ním i jeho spolubydlící, který s tím prý vůbec nepočítal...a k tomu spolu celý den synchronizovaně zíváme.
Chtěla jsem na deviantArtu najít nějaký pěkný zívací obrázek, jenže jsou tam samé velmi roztomilé zívající mrňavé kočičky...a ty tu vážně nechci;) To slovní spojení "jarní únava" se mi sice moc nelíbí, ale vzhledem k tomu, že těch pár lidí, s kterými jsem se za dnešek bavila, bylo taktéž velmi unavených, možná na tom něco bude. Ke všemu, co je to za jarní únavu, když je takové ošklivé zimní počasí? Vždyť ten organismus si ještě ani nemohl všimnout, že nějaké jaro kalendářně přišlo...!
Jó, to až bude léto a teplo...to si to vynahradíme...;o)

Téměř každou středu si půjčujeme nějaký film. Dneska to byly Čtyři pokoje od Tarantina a dalších tří režisérů. Obvykle neusínáme, dneska se nám to díky unaveným očím a vlastně i celému zbytku těla povedlo..., ale ten film si docela pamatuju:)
Ze začátku jsem čekala něco jiného a byla jsem docela upřímně zděšená, když tam ty polonahé paní lily všechno možné do vany a pak ji zaříkávali, ale po chvíli mě to docela chytlo, takže jsem se celkem pobavila:) Bylo to veselé, což se pro dnešek hodilo. Chudák ten poslíček musel nosit tu minimálně padesát let starou uniformní čepičku...Čtyři příběhy silvestrovské noci, která je pro onoho chudáčka poslíčka jeho první...každý z těchto příběhu režíroval jiný režisér a sám k němu také napsal scénář. Všechny spojuje ona noc, jeden hotel, poslíček a roztodivná přání a požadavky jednotlivých osob, jež osidlují ony čtyři pokoje. A ještě něco, hosté mají vždycky pravdu!
(Jak by řekla babi, stejně jako maminka a pan režisér...u nás je to tedy spíš tatínek...)

V oné pauze mezi filmem a večeří jsem opět otevřela mojí oblíbenou bichličku...kompletní básnické dílo Paula Verlaninea a začetla jsem se. Bohužel musím konstatovat, že nic nemá na překlad Františka Hrubína, kterého se tomuto tlustému svazku nedostalo, ale i tak mě ty básně vždycky uchvátí. Ani jsem nevěděla jak a hodina byla pryč. Vždycky se bláhově těším na večeři a pokaždé odcházím zklamaná a hladová..., tak asi aspoň otevřu tu čokoládu...-říkali jsem si sice, že ji sníme spolu, jenže dneska už toho sedmispáče asi neuvidím a ta čokoláda tu vedle mě tak leží...úplně prosí o to, abych opatrně rozevřela alobal, kousek odlomila a nechala rozpustit na jazyku...mňam! To jsem se zase zasnila...;) Vždyť ani není moje...počkám na něj, stejně mám teď vydesinfikovanou pusu...
Vedle mě pořád leží Verlaine. A když už jsem ho dneska tak plna, tak asi zase nějakou tu jeho báseň zveřejním...tahle je tedy v překladu Gustava Francla...:

Jaro

Mladá, půvabná rusovláska,
nevinnou krásnou omámena,
chce blondýnce, jež chybu nemá,
odhalit kouzlo jménem láska:

"Strom mízu má, květ zdobí krása,
tvé dětství, to jsou mlází stinná.
Dovol, ať poupata smím laskat,
jež rudnou tam jak kapky vína.

Dovol, aby mě krása zpila
těch rudých kapek, jejichž květy
jsou v něžném mlází rozesety,

aby tak radost, moje milá,
pronikla v srdce doufající
jak azur v jitro dosud spící."


Slovo jaro zní tak rozjařeně, vesele, slibujícně a hezky...a přitom se mi zdá, že pro mě ničím moc krásným není. Zas mě začaly ovládat moje nálady, jsem daleko víc protivná a unavená a pálí mě oči z těch alergenů, co se i v téhle zimě začaly pomalu dostávat do vzduchu... Těšila jsem se, až sleze sníh a bude tepleji...kromě toho, že je pořád pěkná kosa, tak si ani neužívám toho, že každou chvílí už vážně bude hezky a zeleno... Nejde mi to. Nejradši bych pokaždé někam zalezla a četla si, psala, poslouchala, koukala na filmy a vůbec... okruh lidí, s kterými jsem ráda a je mi s nima dobře se opět zúžil (což mi nějak nevadí, jen doufám, že už jich nebude ubývat...) a bohužel ta nálada, co byla nedávno ještě celkem taková stabilizovaná a v normálu se nejdřív začala pěkně viklat a houpat a přeskakovat, že jsem to zas nebyla schopna stíhat a když na tváři ještě zbyl kousek úsměvu, měla jsem už v hlavě černo...a vůbec...

Nu což, z psaní tohoto článku a z jeho dokončení jsem byla vytržena náhlým telefonátem, jež se pak protáhl v krásný večer s filmem, na který se za chvilku půjdu dodívat...nakonec ten můj spáč už po druhé neusnul, takže se mu zastesklo, nasadil brýle (v kterých mu to mimochodem dneska strašně slušelo) a přišel...:o) Děkuju za krásný večer, hrozně mi to zvedlo náladu:o) Takže teď (asi o dvě hodiny později), nevím, co napsat do takového mírně ponurého a hlavně ospalého článku, když jsem najednou fit, jen s šálou kolem pasu a do hajan se mi moc nechce, takže jdu koukat na ten film...Jedině snad...dobrou noc? Inu, stejně se tu tak za půl hoďky vypne net a akorát bych to už nestihla publikovat...;)

České kino a ignorace Velikonoc

Jsem zpět z kina. Viděla jsem Venkovského učitele. Musím říci, že to bylo výborné. A musím znovu konstatovat, že jak nemám ráda kino, kvůli špatným divákům, tak když jdete na podobný film, který není takovou teenagerskou komedií či něčím takovým, dokonce ani nemáte pocit, že skončíte zavaleni popcornem, dá se normálně sedět a sledovat film, aniž byste byli rušeni. I tak mám pořád ráda gauč a pohodičku s tím, co je před N. Možnost film stopnout a tak..., ale stejně jako po Občanu Havlovi ani dneska jsem neodešla z promítacího sálu tak znechucená, jako když jsem se vydala třeba na Gympl nebo Pusinky (i když Pusinky nebyly úplně tak ten film, na který jdou ti neohleduplní lidé, jenže díky tomu, jak byl prezentován, si ho tato skupina lidí vybrala...). No, tak asi tak to vidím s dnešními českými kinosály. To, jak si film užijete, záleží na tom, jakou má cílovou skupinu. Dneska do všech těch sálů proudily davy. Asi půlka jich měla v ruce obrovskou colu a popcorn, ale minimum z nich vstoupilo do sálu číslo šest. Takže Liškovi ani Bydžovské nikdo nekazil jejich impozantní herecké výkony nějakým chroupáním a srkáním...trapným pošklebováním, zvoněním telefonu ani odchody na toaletu.

Tak dobrý film už jsem dlouho neviděla. Obecně mám české filmy daleko radši a čeští herci jsou mi tak nějak bližší. Zdá sem mi, že tolik nepřehrávají a většinou moc nepřehánějí. -Myslím tím samozřejmě lepší filmy, než například Panic je na nic, protože když si to miláčik včera večer pustil, musela jsem po pěti minutách zhnuseně odejít. Hrálo si to na takovou tu americkou komedii pro mladé a šestnáctiletí chlapci se chtěli stát "konečně" muži. Holky si tam zkoušely plavky a kluci kupovali metr, aby jim přeměřili poprsí... Nakonec se se všemi třemi chlapci za jeden večer vyspala jedna dívka a ti ostatní o tom nevěděli... Mám ráda české filmy, které si na nic nehrají a do ničeho se nestylizují.
Dlouho jsem přemýšlela, co kromě námětu, mi na tom filmu přišlo takové jiné a myslím, že to byly ty dlouhé záběry a nepatrné detaily. Díky nim bylo to bylo vše takové reálné a každý musel pochopit náladu jednotlivých scén a jejich aktérů tak, že ji skoro sám pociťoval. Žádná velká love story, ale přece to bylo o lásce. O lásce, přátelství a odpuštění. Slogan filmu "Každý někoho potřebuje." doprovází celý děj. Samota je strašná. Většina postav je osamělá a nebo osamělá byla, takže ví, jaké to je. Už proto jsou pak někteří schopni odpouštět, dělat bláznivá rozhodnutí a pouštět se do podivných plánů. Všechny ty osudy se mi zdáli být velice reálné. Pochopení sebe sama, o které se snažil Liška, jako učitel; práce pro přežití a zahnání "zbytečných" a depresivních myšlenek-farmářka Bydžovská a i další drobnější a ne tolik zřetelné osudy všech kolem. Vesnická hospoda a místní opilci; apatický ředitel místní školy; zemřelá babička; dítě, které chtělo mikroskop a samozřejmě různé nešťastné lásky...
-tak to by asi o filmech stačilo, že? Dobře, už toho nechám, ale vážně mě to vzalo... Vlastně se mi nakonec zdá, že tam homosexualita učitele nehraje tak velkou roli. I když...

Byla jsem v kině s mámou, protože u nás doma už od dvou hodin nepřetržitě běží různá fotbalová utkání a tak tu není k vydržení, protože televize řve na celý barák a nikdo nesmí vydat ani hlásku, s výjimkou nadšeného výkřiku, když padne gól anebo kdyby jste snad chtěli stejně jako můj otec, "poradit" fotbalistům, protože vy byste to určitě zvládli líp a oni i když hrají za nejlepší světové kluby přece dělají začátečnické chyby...zatímco vy se válíte celé odpoledne na gauči, že?
Dopoledne jsem barvila vajíčka, i když Velikonoce ráda nemám, a kdyby nebyly prázdniny ani si jich nevšimnu. Jenže mám ráda vajíčkovou pomazánku a zítra až budu ještě spát, bude tu u nás, jak je tady v Černé Díře zvykem, zvonit spousta sousedů a dožadovat se koledy...Ti mladší sice moc o vařená vejce nestojí a radši mají ta čokoládová, ale co...aspoň pochopí, že my zas nemáme rádi Velikonoce, protože já z postele nevylezu, máma řekla, že to nesnáší, takže se půjde projít a vrátí se až odpoledne a nakonec to dopadne tak, že otec s miláčikem budou ze soucitu rozdávat u branky ta vejce...;D Jediné, které mě bavilo barvit, bylo to, které dám tomu, co je před N, protože za něj dostanu z lásky pusu:o)
Především bych ale, když už mluvím o Velikonocích, chtěla zmínit, že tento rok je přestupný a proto, jak jsem se dozvěděla, mají holky vyšlehat kluky. Ne, že bych chtěla někoho šlehat, ale docela mi vyhovuje, že nikdo nevyšlehá mě..., i když já bych se stejně nenechala. Stačilo mi v útlém dětství pár velikonočních prázdnin strávených na Moravě a mám k těmto svátkům takový odpor, že je odmítám do konce života slavit. Opilí dědci a fanoušci Baníku, kteří mlátí ženské a nakonec je chtějí hodit do vany s ledovou vodou... Co je na tom svátečního? Už je to dokonce tak, že se starším osmnácti let nalévá alkohol za to, že vás zmlátí proutím...fuj!

Inu, tak jsem se zase dneska k něčemu vyjádřila... To by stačilo:) Jsem saturována a teď už se jen těším, až si dám čajdu a zítřejší dopoledne v klidu prospím. Normálně bych se už dneska dávno balila a touto dobou přešlapovala na zastávce busu do školy, ale zas se musí nechat, že díky tomu podivnému svátku mám ještě zítra volno...:) Sice se za pletivo těším jen na něco a na někoho, ale i tak to snad bude dobré. Jak jsem se dnes dočetla, stačí se "jen" smířit se svými pocity, stavy a náladami a ignorovat je či je prostě "jen tak" přijmout do každodenního života... Není to tak lehké, jak se to napíše či řekne...uvidíme...(Ostatně jako se vším ostatním, že?)

Nakonec bych ještě ráda přidala zase něco z toho mnou pořád omílaného prvního Třetího přání od Fulghuma...tentokrát tři části moudrosti podle starých Řeků, jelikož poznat sebe sama je nakonec asi nejtěžší...:

"První – „Gnothi sapfon“-Poznej sám sebe.
Druhá – „Pan metron ariston“-Ve všem umírněnost.
Třetí – „…to bylo jen řecké písmeno epsilon, které je totožné s písmenem E. Ani tehdy ani dnes nikdo nevěděl, co to epsilon mělo znamenat, ale já si myslím, že si ho sem vybrali právě pro tu nejasnost. Dvě části moudrosti známe a ta poslední na odhalení pořád ještě čeká.“ "

Nezahřáté NĚCO v hlavě a spokojený žaludek...

Je jaro. Už je to sedm měsíců. Mám za sebou téměř dva nádherné, opravdu krásné a naplno využité dny. Mimo jiných velmi příjemných věcí jsem se také skvěle najedla. Jsem příjemně unavená. A nemůžu spát. Něco mi to neblaze připomíná. Zítra zase nebudu moct vstát z postele. Vlastně ani nebude proč. Budu už brzo ráno zase vzhůru, jestli se mi aspoň trochu poštěstí, budu mít za sebou pár hodin spánku, ale ne tolik, abych dobila síly, které mi NĚCO NĚJAK sebralo. Nevím, zda se tomu dá říkat odcizení sil. Mám totiž takový pocit, že ty mi někde zůstaly...jen použít je nemohu. Zas se dostavují ty pocity, jakoby mi měla každou chvíli explodovat hlava. Někdy se mi zdá, jako kdybych ji měla ve svěráku...tak moc mi ono NĚCO tlačí na spánky. To mě pak vždycky začne pálit v krku, sevře se mi hrdlo a pokud to pokračuje dál, tak mám najednou úplně zalité oči a mohla bych si pak z fleku založit továrnu na sůl či samostatnou popelnici jen na posmrkané kapesníky... Vůbec nevím, čím to je. Jako bych se pořád něčeho bála... Vždycky se něco najde. Když už nic, vždycky může skončit to, co trvá již přes půl roku, někdo může umřít a já nevím, co si je všechno schopna ta moje hlava vyfantazírovat a vybarvit v nejtmavších odstínech černé, když jsou kolem NĚJAK NĚČÍM zataženy černé závěsy... Ano, občas se k mé radosti podaří zachytit alespoň proužek světla zpoza tlustých a těžkých závěsů. Někdy také využiji světla přímotopu, abych si ohřála zmrzlé nožičky - ať už toho opravdového anebo toho, kterého bych za přímotop někdy mohla považovat;o) ...
Jenže teď jsem zalezlá pod peřinou, ne a ne si zahřát nohy, ťukám tady v jednu ráno všelijaká písmenka s počítačem na břiše, kterému jsem dala pořádně zabrat a vůbec...z čeho proboha teď můžu mít pro změnu oteklé oči? Také bych to ráda věděla... Pochybuji, že je to vedlejší účinek dobré nálady a už vůbec ne kukuřice, rybích prstů, jablkového koláče, instantní polévky, kuřete, bramborových knedlíků, toastů a jiných dobrůtek, které jsem do sebe cpala v minulých dvou dnech... Jak může být člověku takhle smutno, když mu je vyřezáno srdce z knedlíku a má to štěstí, že má pro koho někdy mezi šestou a sedmou ráno vykrajovat srdíčka z eidamu...? (My se totiž moc rádi řídíme onou otřepanou frází, že láska prochází žaludkem...)
Nechápu... Je mi smutno jen tam uvnitř v hlavě...zasahuje to do hrdla a občas mě to sevře na prsou avšak necítím to smutnění nikde jinde...a přesto mne dokázalo celou téměř ochromit. Každopádně tomu, co je před N díky tomu dneska ujel bus.

-Kvůli tomuto, ale bohužel i kvůli daleko horším pocitům vznikla kdysi tahle Maríina tma v hlavě...později jsem její plný název doplnila na Marí's head-Májina hvězduplná tma...a teď si tak říkám, jestli jsem to s těma hvězdama ještě nepřepískla. To jsem si tak říkala, že už všechno bude jen dobrý, ale vždycky je nějakej ten bubák někde schovanej...tedy aspoň pro mě se pokaždé nějaký najde.

Krokusy, sněženky a další kytičky na zahrádce kvetou. Kvetou i stromy to i přes to, že včera byla vánice. Do školy se jede až v pondělí. Tulipány třeba udělají radost mami Miši a co já vím, třeba se to se mnou tomu, co je před N líbilo...;o) Mně se to líbilo každopádně...jen ten konec bych trochu pozměnila, ale co je dokonalé, že? Nic a nebo jen Mr. Perfect;)...

Pomalu se mi začínají konečně klížit oči, ale vím, že jakmile tohle tak kolem druhé hodiny ranní odkliknu a dám k publikaci, oči se mi otevřou a získají velikost minimálně ping-pongových míčků, takže mi za bude chvilku a třeba i pár slz či tak něco trvat, než zas usnu...Měla jsem dokonce i meduňku, ale ta je nejspíš na mě teď krátká...

Jedna z mojich oblíbených trojic z Fulghumova prvního Třetího přání...:

Včera, dnes, zítra
Nic, něco, všechno
Nekonečno, věčnost, bezpečnost

Doma s poezií a občas s roztřesenými koleny O:-)

Před dvěma lety jsem touto dobou někde truchlila...nejen kvůli němu, ale také. A nikdy bych si netroufla říci, že to bude ten samý člověk, pro nějž, s nímž a díky němuž se budu dneska a již více než půl roku tak často usmívat...dobře, také ne pořád, ale to už máme za sebou a jak dlouho nám to tenkrát s tím nepřetržitým úsměvem vydrželo, že? Inu, láska je...

Co by na to řekl pan Fried?:

Co to je

Je to nesmysl
říká rozum
Je to co to je
říká láska

Je to neštěstí
říká vypočítavost
Není to nic než bolest
říká strach
Je to beznadějné
říká prozíravost
Je to co to je
říká láska

Je to směšné
říká pýcha
Je to lehkomyslné
říká opatrnost
Je to nemožné
říká zkušenost
Je to co to je
říká láska

I když jsem doma a mám spoustu času, stejně (i k mému vlastnímu údivu) moc nečtu. Jediné, od čeho se nemohu odtrhnout, zřejmě i proto, že jsou knížky tohoto obsahu většinou takové do kabelky (Když nejde o celé Verlainovo dílo nebo tak něco, i když k ještěrkám by se vešlo i to...;)) nebo se toho dá přečíst jedním dechem na přeskáčku docela dost i před spaním, jsou básničky... V poslední době patří mezi mé favority Gellner, Verlaine, Hrubín, Seifert a díky jednomu moc vydařenému narozeninovému dárku i Erich Fried, jehož Básně Lásky, Strachu a Hněvu jsem k dnešnímu dni už celé pročetla. Některé dvakrát a některé i vícekrát...samozřejmě, že některé z nich jen jednou, ale moc jich takových nebylo...
Je to ideální. Člověk může číst před spaním a nemusí se obávat, že usne a bude se muset vracet. Tyhle knihy, jak už jsem zmínila, můžete strčit do kabelky a mohou vám tedy být společníkem při čekání na opožděnou kamarádku či jiného společníka...nebo u doktora-to se mi v poslední době velmi dařilo... a samozřejmě vám s nimi daleko rychleji uteče cesta MHD a nebo i někam dál...mezi město, mezi vesnično či kam se vydáte...jelikož často otáčíte stránky a nejste zabráni do toho, jak ta kapitola či dokonce celá kniha dopadne, je tu i menší riziko, že přejedete...
Když jsem se teď do té četby poezie tak pustila, znovu jsem se přesvědčila, že složitost a všemožná komplikovanost není přímo úměrná hloubce básně. Ve sbírce Ericha Frieda jsem pročetla zdánlivě jednoduché, ale i pro mě na pochopení těžší kousky...některé byly delší jiné zas kratší...pozitivní, negativní i zamilované (U těch si nikdy nemůžu být jista, jestli jsou tak úplně veselé či smutné...v rozchodu či odloučení je vždy hřejivá vzpomínka a v bláznivé zamilovanosti se člověk bez problémů také neobejde...). Škoda jen, že ty básně nebyly v této sbírce aspoň trošku "promíchané". Byl tak patrný přechod od milostné poezie k zamyšlení nad smyslem života a pak k takovým polemikám o strachu, že to až moc bilo do očí...
Jelikož jsem se v posledních dnech soustředila na poslední stránky této knihy, tak i když mě předtím některé básně z počátku upoutaly o něco více, zmíním dneska ty, které mám v živé paměti a nad kterými jsem přemýšlela včera, než jsem se oddala pokojnému a klidnému spánku... Včera jsem si ho zasloužila;o).
Byla jsem unavená, měla jsem úplně slabé nohy a pokaždé, když jsem si to uvědomila, začala se mi znovu klepat kolena - mýlíte se, myslíte-li si, že se mi přihodilo něco strašného. Naopak. Jen jsem to ještě nikdy nezažila...plna takové zvláštní pozitivní energie, ale vážně trošku unavená, jsem pak ležela v posteli a nejdřív jsem psala nejčerstvější dojmy a myšlenky mezi linky a pak, když už jsem vážně potřebovala jen unavit oči a zaměstnat mozek, abych mohla v klidu spát, otevřela jsem tu knížku s básničkama... Sny jsem měla v noci ze včerejška na dnešek opravdu růžové...:o) O:-) ...dobře, dobře...těma básničkama to nebylo;o)

Tak tedy něco od toho Frieda...:


Když nebylo vidět kudy kam

Ti kdo bloudí
a ještě říkají
že vědí
že bloudí
a že ještě chtějí říkat
co při svém bloudění vidí
pokud
ještě něco vidí
ti ještě mají co říci

A sice že nic nevidí
pokud nic nevidí
a že něco vidí
pokud něco vidí
a že bloudí
protože nevědí kde
a jestli vůbec ještě
nějaká cesta která není bludná
je

A možná pak není jejich bloudění tak zlé
bloudění jako bloudění těch kdo neříkají
že vědí že bloudí
a nechtějí říkat co při tom vidí
a nebo pokud nic nevidí a nechtějí říkat
že nic nevidí
protože nechtějí vidět
že bloudí
a že už možná žádná cesta
není

-tohle mi přijde dokonalé zamyšlení...zvlášť to "možná" v poslední sloce...
A jelikož mi to prostě nedá, tak ještě něco...

Bajky

"Krása byla jednou na návštěvě
u ošklivosti
a připadala si ošklivá
protože jí nemohla pomoci
aby byla krásná jako ona sama"

Ale vypráví se také:
"Ošklivost
byla na návštěvě u krásy
a cítila se tam dobře
a už vůbec nebyla ošklivá"

Obojímu uvěřím
až ve všech zemích
bude hlad
tak často na návštěvě u sytosti
až už vůbec nebude

Ale zeptalo se mě
malé dítě:
"Ukojí pak sytost
hladu hlad
nebo ho sežere?"

-malé děti mají nakonec stejně nejdůležitější otázky...to už dospělí ne, ti se tak bojí odpovědi, že se radši ani neptají...není tahle báseň výborná?
Ještě mám tady před sebou pár básní, které bych ráda připojila k článku už dnes, ale bylo by toho hodně...nedá se to číst takhle rychle za sebou;)...tak třeba příště:)

Tak takhle to se mnou dopadá, když už jsem druhý týden doma a tento týden dokonce úplně pořád zavřená v baráku...venku je takové aprílové počasí...nemám ráda zimu, takže když vidím na stromech za oknem, jaký je tam vichr ani by se mi ven nechtělo...Jindy ale, když sluníčko svítí tak, že mi je i přes to okno teplo a teploměr za tím oknem ukazuje nějaké pěkné číslo...to pak musím zatáhnout roletu, abych viděla na monitor...musím se doléčit, ven nepůjdu, abych mohla ve středu odjet na chatu k Miši...s Miši; s Damem a s tím, co je před N...Konečně jiné Velikonoce! Kdyby tam byly rolety, tak ty bychom nejspíš nezatahovali jen kvůli nějakému sluníčku...O:-)

Polovičně nefunkční s pokřiveným úsměvem

Včera jsem psací náladu opravdu neměla. Pár řádek na linky stačilo, ale nechtěla jsem zadepkovat mojí hvězduplnou tmu. Nálada na bodě mrazu a to i přesto, že pátek byl krásný a vážně se vydařil. I ty knedlíky prý chutnaly. Jenže najednou mě přepadly nějaké černé myšlenky a dopoledne dosáhly vrcholu...pak už to bylo sice lepší a lepší, ale asi jsem to s onemocněními zakřikla, takže mi vypověděla službu část těla od pasu dolů. Mohla jsem jenom sedět, takže jsem do tří do rána seděla u počítače. Půl dne si se mnou psal ten, co je před N a musel mít opravdu velkou trpělivost, aby to zvládnul, jelikož takhle špatnou náladu už jsem pěkně dlouho neměla a pak už jsem z nouze koukala na videa a pročítala všemožné články...
Dneska vlastně také není nic, co by se dalo napsat. Vracejí se zrekreovaní rodičové, uklízíme tu jako blázni, ráno jsem se probudila s tím, že už je to OK, ale asi jsem to podcenila, takže se to teď začlo slušně vracet a dál do sebe po litrech liju ten čaj, co chutná jako hlína...alespoň tak nějak si představuju, že by hlína mohla chutnat...a nebo si tuhle odpornou chuť ještě pamatuju z dětských let, kdy jsem toužila ochutnat vše, co mi přišlo pod ruku.

Moc často se to nestává, mně se to nestává téměř vůbec, ale nechce se mi za pletivo. Hospodaření s babi se mi vážně líbí, začínám objevovat kouzlo prázdnin a zjišťuju, že jsou u konce...nemám vůbec chuť vrátit se mezi lidi, kteří jsou otrávení a naštvaní. Jediné, co je fajn je asi taková ta zdravá náplň a o trošku více času s tím, co je před N, i když ve škole to není zrovna ideální..., ale co se dá dělat. Můžeme být rádi, že jsme spolu:o)
Piju ze spirálovitýho hrníčku, ten se srdíčkama je ve řezu a říkám si, že mi přece musí být uvěřeno, když mám deku kolem pasu, svetr, triko a spoustu dalšího kolem zad a břicha a k tomu popíjím tuhle lahodnou směsku černozemě, hnědozemě, slámy, jílu, humusu, kompostu a jiných přírodnin...příště budu ještě ráda popíjet průduškový čaj, to se musí nechat...;)

Tak tedy, co jiného? Pomalu si začnu chystat věci; převleču povlečení, kterému jsem všemožným válením a jiným pelešením dala za poslední týden dosti zabrat a připravím se na vřelé uvítání rodičů...pěkně úsměv (nepokřivený), dobrá nálada (nepředstíraná) a uklizenost (sterilní) všude kolem...
Děkuju, babi, že ses o nás tak pěkně starala. Dobře jsi nám vyvařovala; opečovávala týden naše bolístky; sledovala miláčikův fotbal, hokej a jiné sportovní hrůzy; poslouchala moje klikání, ťukání a jiné fňukání...a vůbec, že jsi nám dělala tak příjemnou společnost:)

Už nějak není co napsat...a teď zas minimálně týden nebudu moct zasednout ke klávesnici a vyťukávat. Přičemž vím, že jakmile nebude možnost klouzat po písmenkách, bude na to hrozná chuť. Beru linkovaný sešit a napíšu všechno, co mě bude pálit...a pak to buď zmíním i tady a nebo budu klidně pokračovat dál a vracet se k tomu radši nebudu...

Ještě něco...Fabulista Curnonsky, který byl v prvním Fulghumově Třetím přání citován, řekl či napsal něco takového...:

"V srdečních záležitostech neber na lehkou váhu následující:

Potěšení při čekání.
Radost při vzpomínání.
Prázdnotu při naplnění."

-nevím, já jsem taková netrpělivá zimnice, takže jsem při čekání spíše nedočkavá, zvědavá a celá šílená...někdy se dokonce i trošku obávám. Radost při vzpomínání, tak ta je krásná. Někdy i troška nostalgie, úsměvné vzpomínky a lítost, že už to není... Prázdnota při naplnění...s tou nesouhlasím. Může se to někdy přihodit. Většinou zvlášť, když člověk čeká více. Ale není pravidlem a myslím, že to takhle dopadnou nemá, nebo?

Pohodové povalování-přerušováno jen dobrovolně!

Člověk by si řekl, že když je doma, téměř nic, co by stálo za zmínku se neděje a k tomu je spousta času k psaní... Je pravda, že čas k psaní by byl, jenže ho využívám všemožně jinak, takže není. Většinu jsem ho proválela v posteli. Někdy s knihou, někdy s někým jiným...teď jsem momentálně skloubila dvě moje oblíbené činnosti a už v posteli i píšu. Napadlo mě to sice i předtím, jenže teď není s kým se tu válet, nechce se mi číst, v televizi je pro změnu NIC, v domácnosti už jsem pomohla myslím docela dost, dokonce jsem se dneska i provětrala a vůbec...už to tak nějak všechno směřovalo k tomu, že bych mohla trošku potrénovat prsty na klávesnici. Vždyť jsem se dokonce dneska přinutila cvičit;D! A to, že by se nedělo nic zajímavého také není pravda, jen některé z těch věcí buďto nepíšu vůbec či jen do sešitu na linky. Něco bych snad ale dneska vyťukat mohla...

U nás teď panuje taková pohoda a klídek, že to snad ani není možné. To se v tomhle sterilním sídle moc často nestává. Babička to nazývá svou tyranií, já bych to pojmenovala ideální prázdniny a miláčik, kdyby nemusel chodit do školy, myslím, že by si taky užíval. To se mu ale vede tak i tak a k tomu nám konečně začal papat. Je to taková vyžle a topení se mu musí na noc tlumit na trojku a k svačinečce má v mrazáku sladkůstku, ale dá si i houstičku..., jenže on teď začal konečně pořádně jíst (pro změnu klepu na zuby;D ).
S babi si už někdy nemůžeme pomoct a smějeme se a smějeme...sedíme spolu u televize a ignorujeme otřesné seriály, které jsou minutu co minutu přepínány na fotbal, aby prý miláčik zjistil, jak si vede nějaký jeho idol...pojídáme gumové zajíce (pozor! zajíci! ne medvědi! budou přece Velikonoce! ;D ) a blahořečíme počasí, které se konečně rozhodlo začít vypadat jarně a sluníčkézně (klepu na zuby ještě silněji...).
Už se nemůžu dočkat, až bude teplo a léto a...inu, bude to krása!
S miláčikem se učím angličtinu, což mi taky dává zabrat, ale ne tolik, jako projít celý tenhle barák s konví a zalít všechny ty kytky ve všech čtyřech poschodích. Naštěstí mám u sebe v pokoji jen ty kaktusy... Kytky mám ráda, ale ne když jsou v takhle velké koncentraci a odděleny schody...a vysoko...a člověk musí vylézt všechny ty schody, pak vyleze na s plnou konví na židli a modlí se, aby nepřelil, když je čerstvě uklizeno. Pak přelije, a letí dvě patra dolů pro hadr a zase zpět, aby po sobě všechno řádně utřel...Ano, jsem nepraktická žena, měla bych ten hadr asi nosit s sebou hned od začátku, že? A nebo nepřelívat, ještě lepší nápad, to zajisté...
Jinak si ale tyhle prázdniny vážně nemůžu vynachválit:) Hospodaříme tu s babi jako za starých časů, svou přítomností nám to celé zpříjemňuje a okořeňuje miláčik; odpočívám; pokud to jde, tak dlouho spím; zítra přijede po druhé ten, co je před N a tak si to vážně užívám...:o)

V úterý jsem se byla podívat na holky do tanečních. Jelikož ty naše komorní školní s počtem sedmi párů už znám, ale chtěla jsem vidět, jaká je realita. Ta paní byla určitě anorektička, po chvíli se mi její hlas už vážně hnusil a chodila s mikrofonem sem tam... Muselo jí být jasné, že skoro nikdo nic nepobral, ale stejně jela dál a tak jsem si uvědomila, jaké jsme to měli v klidu... Takové polínko jako já by sotva zvládlo tyhle její rychlé pokyny a spoustu různých figur a otoček a vůbec... To, že ta paní nebyla nesympatická jen mě bylo poznat i na tom, kolik lidí se nakonec rozhodlo všechno jen z povzdálí pozorovat...jak mě Miši, která si pro jistotu také jen sedla vedle mě, informovala, tak nyní tak polovičně zaplněný sál byl na první hodině narvaný k prasknutí, že se tam téměř ani nedalo hýbat...
Raději jsme se tedy o přestávce vydaly do blízké čajovny, kde jsme probraly naše tak oblíbené plány, podrbaly jsme a vypovídaly se a pak už jsme jen sedly na tramvaj a po cestě domů se snažily o jakási podivná nonsensová čtyřverší...:) Něco jako Alex a Max-Pol v prvním Třetím přání, jenže my jsme ty naše ještě nedovedly do takové nesmyslné dokonalosti...tak vám tedy radši nabídnu ochutnávku od těch lepších a až se nám jednou něco opravdu povede...:
"„Čistit si uši mi připadá vadné.“
„To se přece nedělá – pářit se za dne.“
„Na dobrou omáčku odpovím kladně“

Nebyli k zastavení:
„Zapalte ohně a přineste suši.“
„Hoď na to kečup, sníme tu duši.“
„Loutna a lyra ty vždycky se ruší.“
„Až bude po všem, skončíme v buši.“

A vůbec nejhorší bylo tohle:
„Safra, hele, jsem to tele – při malování já zapomněl na ni.“
„Ňader špičky, rty a špíčky a puchýř či měchýř na mé dlani.“
„S cikánkou pak jdem na jarmark, ten její o tom nemá zdání.“
„Když půjde to jinak, my dostanem na frak a jí dáme požehnání.“"

-tak tohle je prostý lidový nonsense...;) Uznejte, že ty háčky u "Ňader špičky, rty a špíčky..." jsou výzvou...:D ...tedy alespoň pro mě a Miši, kráčejíce omámeně z čajovny, byly.

Ve středu se dostavila dlouho očekávaná návštěva:o) Musím se přiznat, že jsem se tak těšila, až jsem nemohla dospat, myslela jsem na něj kudy jsem chodila celý začátek prázdnin...a on pak vážně zazvonil. Tak jsem si to tu spolu náležitě užili...zítra už ho zas někam potáhnu. Pořád nám něco plánuju a zatím se nebrání, tak do toho jdu vesele dál:) No ještě aby snad měl něco proti..., když snad zítra opravdu budou ty knedlíky;D!
Skorojiž Mexičanka se prý včera po půl roce vrátila..., tak doufám, že ji zítra taky potkáme, protože jsem vskutku zvědavá a moc ráda bych ji zase viděla:)

Tak jen doufám, že se i druhá půlka prázdnin takhle vyvede. Náležitě si to užiju a ve volných chvílích se budu dál nerušeně povalovat... ano, ano lenoška lííínááá! Juchůůů!

Zběsilé, ale odpočinkové jarní probuzení

Dneska jsem otevřela oči z podivného snu (Nevím už přesně, o čem byl, ale vím, že jsem se vprostřed noci vzbudila a byla jsem strašně překvapená, protože naše rodina vlastnila nějaký zámek a já jsem si najednou nebyla jistá, jestli spím v Černé díře nebo na tom zámku či co...:D) a venku foukalo tak, že když jsem otevřela oči, stromy na zahradě se všemožně ohýbaly. Když jsem měla oči ještě zavřené, tak jsem slyšela takové to nepříjemné hvízdání a jiné projevy onoho silného větru. Do toho bylo šedo a ohromě pršelo, takže ve spojení s tou vichřicí pršelo skoro vodorovně...
Teď už je to zas trošku jinak, jelikož vysvitlo sluníčko a vítr už slyším minimálně, takže jsem zas musela zatáhnout závěs aby mi při psaní nesvítilo do očí a taky abych pořádně viděla na monitor...:)

Doma je to teď trošku zběsilé. Je nás tu hodně, balíme dárečky, skrýváme je před tátou a miláčikem a posloucháme, jak babi z Moravy opakuje dokolečka pořád to samé. Maminka s tatínkem nás v tom tady nechali a klidně si odjeli, babi uvidím až na slavnostním obědě a tak jsem se radši zas na chvíli zavřela do pokoje.
Můj bratránek (taktéž z Moravy) si našel moc hezkou dívku:) Konečně! Snad na něj bude hodná. On si to zaslouží:) Miláčik si tu hraje se sestřenkou (Asi jsem si ho trošku idealizovala, jelikož jsem si myslela, že nemá takový sklon k počítačovému paření..., jenže teď už ani nevím, jestli vůbec spal, jelikož včera večer pařil a dneska ráno jsem se vyhrabala z pokoje a pro změnu paří...).
Včera jsem dostala další dárek k narozeninám. Vyplatilo se počkat, jsem z té euphorie v euforii:) Calvin Klein má dokonalé vůně, tak snad nevoní jen mně, ale budu vonět i tomu, co je před N...nikomu jinému vonět nemusím...:o)

Opět jsem se rozhodla trošku zapropagovat němčinu, jelikož jsem si zase začala uvědomovat, jak ji mám pod kůží a že je u mě pořád ještě zažitější než angličtina, což je zajímavé, jelikož tu se učím dost intenzivně... U Eby v buši si často čtu o německých zážitcích, přátelích a uchamžicích, takže jsem se i zaposlouchala do některých vyprávění, adventních okének a tak. Před pár hodinami mi bylo odpovězeno na dotaz, zda bych si mohla poslechnout pohádku, kterou sama přeložila a namluvila, takže teď poslouchám něco o jarních kytičkách a jsem překvapena, že docela dobře rozumím.
Jak jsem se znova přesvědčila na dnu jazykových projektů u nás za pletivem, má toho čeština s němčinou dost společného, v Německu se dobře vaří, sachr je z Vídně, Vídeň je krásná, Švýcarsko je čisté a ekologické, němčina je krásná řeč, když ji někdo umí a nebojí se jí...a vůbec...někteří zatvrzelí odpůrci němčiny neviděli ta krásná města, neslyšeli ten pěkný jazyk od rodilého mluvčího ani neví, o čem mluví...
Děkuju, Ebo:)

O škole už více nic, alespoň na týden či více, jelikož si chci odpočinout, mám prázdniny a s nimi spojený odpočinek a nemám chuť myslet na některé události posledních dnů. To ovšem nepočítám chvíle strávené s tím, co je před N a zejména pak náš již zmiňovaný společný víkend, hospodaření v kuchyni i mimo ni a ještě nezmíněný čtvrteční 3. zimní zápletivní ples, který pořádala naše třída. Myslím, že se moc povedl. Překvapil mě moderátor (příjemně;) ); potvrdila jsem, že jsem polínko, ale i tak jsem pár kroků a tanečních kreací osvěžila a nakonec jsme se, myslím, docela vyblbli:o)

Mimochodem, měla bych jít zabalit ty dárky, když je tak za tři hodiny budu muset předávat, že?
Nehledě k tomu, že by měly být zabaleny nějak originálně a jarně. Když jsem totiž dneska vstala a sešla po schodech dolů, že si dám něco k snídani, praštilo mě jaro do očí. Copak dělá ta moje máti, když už je tak dlouho doma? Očividně teď ji zrovna přepadlo jaro a vydala se nakupovat. Z červených polštářků a dek, modrých váziček a bílých doplňků nezbylo nic. Teď máme zeleno-bílé polštářky. Zelené svíčky, zeleno-žluté blbůstky, zelené ubrousky, zeleno-barevné utěrky a zástěru a prostírky a vůbec... Zazelenalo se nám celé dolní patro. Veselé, nové, svěží...fajn:) To se ti, mami, povedlo:)
Já jsem v pokoji snad jen otočila list kalendáře, převlékla postel (stále do těch samých modro-zelených barev;) ) a zabordelila stůl, jelikož po těch čtrnácti dnech, co jsem tu nebyla, bylo zde nějak moc uklizeno. Teď už se tu zas nemůžu skoro ani hnout..., což se mi líbí o něco více:) Jarní úklid neplánuju, takhle to mám ráda a možná to tu jen malinko urovnám, než sem za mnou přijede Nakladeňák a budeme tu zas společně hospodařit a vůbec provádět všemožnosti...;o)


Nakonec zase něco z prvního Třetího přání...:

Wabi-sabi (japonsky)

Krása nedokonalého, pomíjivého a neúplného
Krása prostého, pokorného a běžného
Krása nekonvenčního, asymetrického a jedinečného