Doma s poezií a občas s roztřesenými koleny O:-)

Před dvěma lety jsem touto dobou někde truchlila...nejen kvůli němu, ale také. A nikdy bych si netroufla říci, že to bude ten samý člověk, pro nějž, s nímž a díky němuž se budu dneska a již více než půl roku tak často usmívat...dobře, také ne pořád, ale to už máme za sebou a jak dlouho nám to tenkrát s tím nepřetržitým úsměvem vydrželo, že? Inu, láska je...

Co by na to řekl pan Fried?:

Co to je

Je to nesmysl
říká rozum
Je to co to je
říká láska

Je to neštěstí
říká vypočítavost
Není to nic než bolest
říká strach
Je to beznadějné
říká prozíravost
Je to co to je
říká láska

Je to směšné
říká pýcha
Je to lehkomyslné
říká opatrnost
Je to nemožné
říká zkušenost
Je to co to je
říká láska

I když jsem doma a mám spoustu času, stejně (i k mému vlastnímu údivu) moc nečtu. Jediné, od čeho se nemohu odtrhnout, zřejmě i proto, že jsou knížky tohoto obsahu většinou takové do kabelky (Když nejde o celé Verlainovo dílo nebo tak něco, i když k ještěrkám by se vešlo i to...;)) nebo se toho dá přečíst jedním dechem na přeskáčku docela dost i před spaním, jsou básničky... V poslední době patří mezi mé favority Gellner, Verlaine, Hrubín, Seifert a díky jednomu moc vydařenému narozeninovému dárku i Erich Fried, jehož Básně Lásky, Strachu a Hněvu jsem k dnešnímu dni už celé pročetla. Některé dvakrát a některé i vícekrát...samozřejmě, že některé z nich jen jednou, ale moc jich takových nebylo...
Je to ideální. Člověk může číst před spaním a nemusí se obávat, že usne a bude se muset vracet. Tyhle knihy, jak už jsem zmínila, můžete strčit do kabelky a mohou vám tedy být společníkem při čekání na opožděnou kamarádku či jiného společníka...nebo u doktora-to se mi v poslední době velmi dařilo... a samozřejmě vám s nimi daleko rychleji uteče cesta MHD a nebo i někam dál...mezi město, mezi vesnično či kam se vydáte...jelikož často otáčíte stránky a nejste zabráni do toho, jak ta kapitola či dokonce celá kniha dopadne, je tu i menší riziko, že přejedete...
Když jsem se teď do té četby poezie tak pustila, znovu jsem se přesvědčila, že složitost a všemožná komplikovanost není přímo úměrná hloubce básně. Ve sbírce Ericha Frieda jsem pročetla zdánlivě jednoduché, ale i pro mě na pochopení těžší kousky...některé byly delší jiné zas kratší...pozitivní, negativní i zamilované (U těch si nikdy nemůžu být jista, jestli jsou tak úplně veselé či smutné...v rozchodu či odloučení je vždy hřejivá vzpomínka a v bláznivé zamilovanosti se člověk bez problémů také neobejde...). Škoda jen, že ty básně nebyly v této sbírce aspoň trošku "promíchané". Byl tak patrný přechod od milostné poezie k zamyšlení nad smyslem života a pak k takovým polemikám o strachu, že to až moc bilo do očí...
Jelikož jsem se v posledních dnech soustředila na poslední stránky této knihy, tak i když mě předtím některé básně z počátku upoutaly o něco více, zmíním dneska ty, které mám v živé paměti a nad kterými jsem přemýšlela včera, než jsem se oddala pokojnému a klidnému spánku... Včera jsem si ho zasloužila;o).
Byla jsem unavená, měla jsem úplně slabé nohy a pokaždé, když jsem si to uvědomila, začala se mi znovu klepat kolena - mýlíte se, myslíte-li si, že se mi přihodilo něco strašného. Naopak. Jen jsem to ještě nikdy nezažila...plna takové zvláštní pozitivní energie, ale vážně trošku unavená, jsem pak ležela v posteli a nejdřív jsem psala nejčerstvější dojmy a myšlenky mezi linky a pak, když už jsem vážně potřebovala jen unavit oči a zaměstnat mozek, abych mohla v klidu spát, otevřela jsem tu knížku s básničkama... Sny jsem měla v noci ze včerejška na dnešek opravdu růžové...:o) O:-) ...dobře, dobře...těma básničkama to nebylo;o)

Tak tedy něco od toho Frieda...:


Když nebylo vidět kudy kam

Ti kdo bloudí
a ještě říkají
že vědí
že bloudí
a že ještě chtějí říkat
co při svém bloudění vidí
pokud
ještě něco vidí
ti ještě mají co říci

A sice že nic nevidí
pokud nic nevidí
a že něco vidí
pokud něco vidí
a že bloudí
protože nevědí kde
a jestli vůbec ještě
nějaká cesta která není bludná
je

A možná pak není jejich bloudění tak zlé
bloudění jako bloudění těch kdo neříkají
že vědí že bloudí
a nechtějí říkat co při tom vidí
a nebo pokud nic nevidí a nechtějí říkat
že nic nevidí
protože nechtějí vidět
že bloudí
a že už možná žádná cesta
není

-tohle mi přijde dokonalé zamyšlení...zvlášť to "možná" v poslední sloce...
A jelikož mi to prostě nedá, tak ještě něco...

Bajky

"Krása byla jednou na návštěvě
u ošklivosti
a připadala si ošklivá
protože jí nemohla pomoci
aby byla krásná jako ona sama"

Ale vypráví se také:
"Ošklivost
byla na návštěvě u krásy
a cítila se tam dobře
a už vůbec nebyla ošklivá"

Obojímu uvěřím
až ve všech zemích
bude hlad
tak často na návštěvě u sytosti
až už vůbec nebude

Ale zeptalo se mě
malé dítě:
"Ukojí pak sytost
hladu hlad
nebo ho sežere?"

-malé děti mají nakonec stejně nejdůležitější otázky...to už dospělí ne, ti se tak bojí odpovědi, že se radši ani neptají...není tahle báseň výborná?
Ještě mám tady před sebou pár básní, které bych ráda připojila k článku už dnes, ale bylo by toho hodně...nedá se to číst takhle rychle za sebou;)...tak třeba příště:)

Tak takhle to se mnou dopadá, když už jsem druhý týden doma a tento týden dokonce úplně pořád zavřená v baráku...venku je takové aprílové počasí...nemám ráda zimu, takže když vidím na stromech za oknem, jaký je tam vichr ani by se mi ven nechtělo...Jindy ale, když sluníčko svítí tak, že mi je i přes to okno teplo a teploměr za tím oknem ukazuje nějaké pěkné číslo...to pak musím zatáhnout roletu, abych viděla na monitor...musím se doléčit, ven nepůjdu, abych mohla ve středu odjet na chatu k Miši...s Miši; s Damem a s tím, co je před N...Konečně jiné Velikonoce! Kdyby tam byly rolety, tak ty bychom nejspíš nezatahovali jen kvůli nějakému sluníčku...O:-)