Je jaro. Už je to sedm měsíců. Mám za sebou téměř dva nádherné, opravdu krásné a naplno využité dny. Mimo jiných velmi příjemných věcí jsem se také skvěle najedla. Jsem příjemně unavená. A nemůžu spát. Něco mi to neblaze připomíná. Zítra zase nebudu moct vstát z postele. Vlastně ani nebude proč. Budu už brzo ráno zase vzhůru, jestli se mi aspoň trochu poštěstí, budu mít za sebou pár hodin spánku, ale ne tolik, abych dobila síly, které mi NĚCO NĚJAK sebralo. Nevím, zda se tomu dá říkat odcizení sil. Mám totiž takový pocit, že ty mi někde zůstaly...jen použít je nemohu. Zas se dostavují ty pocity, jakoby mi měla každou chvíli explodovat hlava. Někdy se mi zdá, jako kdybych ji měla ve svěráku...tak moc mi ono NĚCO tlačí na spánky. To mě pak vždycky začne pálit v krku, sevře se mi hrdlo a pokud to pokračuje dál, tak mám najednou úplně zalité oči a mohla bych si pak z fleku založit továrnu na sůl či samostatnou popelnici jen na posmrkané kapesníky... Vůbec nevím, čím to je. Jako bych se pořád něčeho bála... Vždycky se něco najde. Když už nic, vždycky může skončit to, co trvá již přes půl roku, někdo může umřít a já nevím, co si je všechno schopna ta moje hlava vyfantazírovat a vybarvit v nejtmavších odstínech černé, když jsou kolem NĚJAK NĚČÍM zataženy černé závěsy... Ano, občas se k mé radosti podaří zachytit alespoň proužek světla zpoza tlustých a těžkých závěsů. Někdy také využiji světla přímotopu, abych si ohřála zmrzlé nožičky - ať už toho opravdového anebo toho, kterého bych za přímotop někdy mohla považovat;o) ...
Jenže teď jsem zalezlá pod peřinou, ne a ne si zahřát nohy, ťukám tady v jednu ráno všelijaká písmenka s počítačem na břiše, kterému jsem dala pořádně zabrat a vůbec...z čeho proboha teď můžu mít pro změnu oteklé oči? Také bych to ráda věděla... Pochybuji, že je to vedlejší účinek dobré nálady a už vůbec ne kukuřice, rybích prstů, jablkového koláče, instantní polévky, kuřete, bramborových knedlíků, toastů a jiných dobrůtek, které jsem do sebe cpala v minulých dvou dnech... Jak může být člověku takhle smutno, když mu je vyřezáno srdce z knedlíku a má to štěstí, že má pro koho někdy mezi šestou a sedmou ráno vykrajovat srdíčka z eidamu...? (My se totiž moc rádi řídíme onou otřepanou frází, že láska prochází žaludkem...)
Nechápu... Je mi smutno jen tam uvnitř v hlavě...zasahuje to do hrdla a občas mě to sevře na prsou avšak necítím to smutnění nikde jinde...a přesto mne dokázalo celou téměř ochromit. Každopádně tomu, co je před N díky tomu dneska ujel bus.
-Kvůli tomuto, ale bohužel i kvůli daleko horším pocitům vznikla kdysi tahle Maríina tma v hlavě...později jsem její plný název doplnila na Marí's head-Májina hvězduplná tma...a teď si tak říkám, jestli jsem to s těma hvězdama ještě nepřepískla. To jsem si tak říkala, že už všechno bude jen dobrý, ale vždycky je nějakej ten bubák někde schovanej...tedy aspoň pro mě se pokaždé nějaký najde.
Pomalu se mi začínají konečně klížit oči, ale vím, že jakmile tohle tak kolem druhé hodiny ranní odkliknu a dám k publikaci, oči se mi otevřou a získají velikost minimálně ping-pongových míčků, takže mi za bude chvilku a třeba i pár slz či tak něco trvat, než zas usnu...Měla jsem dokonce i meduňku, ale ta je nejspíš na mě teď krátká...
Jedna z mojich oblíbených trojic z Fulghumova prvního Třetího přání...:
Nic, něco, všechno
Nekonečno, věčnost, bezpečnost
Žádné komentáře:
Okomentovat