Prosluněný detox s Toxique

Dneska je pátek. Jedu domů. Beru s sebou spolubydličku a odpoledne jdu miláčikovi fandit na fotbal. Venku je teplo a krásnou letní idylku kazí jen posekaná tráva. Konečně se mi vrátil hlas, takže si můžu prozpěvovat, mám se krásně:)
Gellner, Nabokov a to vše na červeném přehozu. Ve středu dokonce stačilo ležet na zádech, otevřít oči a mezi korunami stromů zářily teplé sluneční paprsky. Nakrmili jsme mravence, nechali jsme se poštípat od komářic, a jak jsme později zjistili, dokonce bylo nasyceno i jedno klíště. Jen ta tráva je zlá. Naštěstí už ji ale odvezli a je to o něco lepší. Dokonce jsem už včera mohla i chvíli předčítat já:)
Jinak to ale zas tak pohodové není. Keltové mi zabrali spoustu volného času a Bern spolu s průzkumem o vládní diskriminaci Romů taktéž. Pretzentace sem, prezentace tam...Dějepis, zeměpis, angličtina, čeština...uááá! Taky jsem zvládla nějakou tu slovní zásobu anglické chemie, zvláště pak ta slova, která mají něco společného s chromatografií. Budu totiž v pondělí s nějakým Angličanem odbarvovat onu obávanou trávu a oddělovat jednotlivá barviva. Chlorofyl a i b...a nejspíš si na červené paprice vyzkoušíme i nějaké ty xantofyly. To mě ale na rozdíl od zeměpisu a dějepis moc baví (Často však zůstávám nepochopena...zvlášť pak, když si před spaním pročítám shrnutí učiva o eukaryotických buňkách, místo toho, abych listovala ve Starých řeckých bájích a pověstech, o kterých budu zhruba ke konci příštího týdne vyprávět na hodině češtiny...).

Zítra ráno už vyrážím na dlouho očekávaný festival Mezi Ploty a jsem zvědavá, jestli to bude tak výborná akce jako minulý rok. Těším se, těším čím dál tím víc:) Doufám jen, že se nespustí žádný prudký liják a jestli má přijít nějaká bouřka, tak prosím před dvanáctou nebo po sedmé...;)

Přestože jsem velkou část tohoto týdne strávila prací do školy, pořád mám pocit, jako bych daleko více času proležela venku, proválela na přehozu s tím, co je před N...a vůbec...je to pěkné:o) Umím podle chuti rozeznat barvy medvídků Haribo, zachutnala mi pažitková Veselá kráva a vypila jsem snad hektolitr všemožných bylinných čajů.

Tento víkend prý chod celé domácnosti závisí jen na nebohé Máje, takže jestli se mi povede v pračce něco obarvit nebo srazit, dostanu huláka a pokud nechám otce vyhladovět, budu seřvána. Myslím, že tatínka pošlu do restaurace, protože chci být celý víkend v tahu a o miláčika se nějak postarám...bude to ještě zajímavé;D
Mamá si užívá někde s kamarádkama a divoce jezdí na kole od hospůdky k hospůdce, tatík před pár hodinami odletěl do Mnichova a miláčik se donudí ve škole a půjde si zakopat. Všichni se máme docela fajn:)

Prožívám myslím momentálně jeden z nejhezčích roků dosavadního života...:o) Souhlasím se spolubydličkou, že na tato léta budu ještě se slzami v očích vzpomínat. Minimálně na tento šťastný rok:) Pomalu vysazuji bílou dobrou náladu a ta přirozená stále nemizí, což je hezké a hlavně povzbuzující. Přemýšlím nad letním detoxem. Chemie je fajn, farmacie taky, ale nemusím ze sebe dělat pokusného králíka ani laboratorní krysičku. Stačí mi bylinky, vitamíny, stopové prvky...a dobře, jediná mírně chemická pilulka-ta šmoulinčí. Jo, a ještě budu s dovolením poslouchat Toxique...Jsou výborní!

Ach ano, Ty, jenž jsi před N...když se směješ, ale i jindy když jsme jen spolu, ještě stále občas cítím ty motýly v břiše:o)

Zásek - líně se povaluji

Tak mi v úterý přijel ten, co je před N. Krásně vyléčený, připravený na to, jít znovu do posilovny. Nebyla bych to ale já, kdybych pro změnu neskončila v posteli na marodce. Mám postýlky ráda, to ano, ale momentálně bych vážně radši seděla ve škole, nechystala se domů a odpoledne trávila s ním. Chjo. Inu, co se dá dělat... Snad jen rychle se uzdravit. Zas můžu být ráda, že mě to nepotkalo až příští týden, jelikož Mezi Ploty si nemohu nechat ujít. Zvlášť pak, když tam se mnou jdou mé duševní berličky Miši a spolubydlička. Díky mé poléhavosti ale nejspíš bohužel ztroskotala i páteční návštěva čajovny. Asi by mě to tolik neštvalo, kdyby nápad přišel z mé strany jako obvykle, jenže když konečně něco navrhne on, tak se mi najednou natolik zatočí hlava, že si z toho lehnu do postele. Jako naschvál, že? Tak snad nám to vyjde ve středu...
Než jsem skončila tady v peřinách, byl tento týden podobně hektický jako ten minulý, jen jsem se o něco více válela, jelikož mi nebylo hej.

Konečně jsem včera viděla Fantoma opery. Krásná hudba, kostýmy i příběh, ale některé scény bych vystřihla a zkrátila...takové ty momenty, kdy se člověk kouká na hodinky, a když si dojde pro čaj, nic mu neuteče. Přijde a ví, co se děje. Večer jsme chtěli hrát scrabble, ale nakonec jsme skončili u Simpsonů, což vůbec nebyla špatná volba, protože jsem stejně ze začátku měla špatný písmenka a protože při sledování kresleného seriálu můžeme ležet blíž u sebe, nemusíme se tolik soustředit a můžeme se válet, což je fajn:)
Jak vyplývá z tohoto článku, jsem línější a línější anebo na mě opravdu něco leze... Nemoc ale nevylučuje lenost, takže třeba trpím kombinací obojího:)

V úterý jsme nemuseli do školy, což znamenalo, že jsme přišli o tři hodiny poslouchání strašných činglishských keců jednoho pána, který má strašně moc vysokých škol, ale je hloupoučký a také jsme mimo jiné neměli dějepis, což mi vůbec nevadí, jelikož kolik kde a kdy umřelo slonů mě moc nezajímá. Výlet na konzervatoř byl daleko přínosnější. Je to tak trochu jiná střední. Myslím, že se museli dost divit a v duchu smát, když se k nim nahrnulo stádo uniformních pubescentů. Prošli jsme celé muzikálové oddělení. Chvílemi jsem nechápala, jak tohle může být označováno za školu, když to vypadá spíš jako celodenní zájmový kroužek, ale je to nejspíš pěkná dřina. A ti lidé! Učitelé i studenti - každý jiný, každý zvláštní, všichni nesmírně nadaní a zapálení. Krásně zpívali, tancovali a hráli. Uchvátila mě hodina herectví, bývalý baleťák z ostravského divadla a závěrečné korepetice. V tanci a stepu se moc nevyznám, ale i tyto hodiny na mě udělaly dojem. Vyučování od osmi do osmi. Musí to být vážně náročné..., ale ty výsledky! Krása! A ti učitelé. Herectví s pánem, který když mluví, nejste si jisti, zda to myslí vážně. Zpěv s učitelkou, která je oblečena bláznivěji než studenti a pouští podklady písní z všemožných muzikálů. Vyberte si co chcete, ale jen jestli na to máte. Kdyby mě nebavily exaktní vědy a nechtěla bych jít studovat farmacii...kdybych nebyla tak stydlivá, lépe zpívala a měla pohybové nadání...tak by to byla jasná volba. Pro některé to musí být splněný sen a otevřená brána. Já jsem za jinou otevřenou branou. Za naším pletivem. Líbí se mi tu. Biologie a chemie mi jdou víc než tanec, to zajisté. Ale tohle byla vážně pecka!

...tak...a jelikož moje hlava od pondělka přemýšlí jen nad tím, co se to děje s mým žaludkem, krkem a spánky, nemám žádnou další převratnou, rozebratelnou či přínosnou myšlenku.
Třeba zas někdy jindy...Nyní mám trošku ošoupaná všechna kolečka a celá jsem se zasekla...asi si musím odpočinout či co.

PS.: S tím mým prázdninovým plánováním to nakonec nedopadlo zas tak strašně. Miši měla pravdu. Stačilo chvilku počkat;) ... Myslím, že se teď oba (všichni čtyři?) moc těšíme:o)

To jsem se zase jednou pro něco nadchla! + události posledních dnů...

Zase jsem se srazila s faktem, že ten, kdo mě dokáže dokonale rozesmát, potěšit, rozveselit, roztoužit a vůbec všechno dobré, mě zároveň dokáže i dokonale, a nyní už nejspíš i nejlépe ze všech, rozplakat. Ne, opravdu mě to netěší.
Znáte to. Do něčeho se zapáleně vrhnete a s lehkostí přeskakujete všechny překážky. V mém případě to byla nedostupná vlaková nádraží, málo koupacích příležitostí a ceny za nocleh. Dokonce se vám zdá, že určitě nemůžete být nadšeni sami. Už už se chystáte pochlubit se, na chvilku zaváháte, ještě něco promyslíte a pak už jen čekáte nadšené výskání či aspoň zvažujícní osobu na straně druhé (v mém případě na druhé straně mobilní vlny...) a ono nic. Skeptický tón, laxní přístup. A vy? Zklamání, vztek, smutek...a pak si znovu řeknu, že už jsem několikrát prohlásila, jak nikdy více nebudu organizovat, dokud také nebude zorganizováno něco pro mě.
-Začínám vás chápat, drazí rodičové. Jak vám asi je, když děláme xichty na vaší vytouženou rodinnou procházku a nedělní golf či dovolenou na lyžích... Možná chápu i ty zapletivší vychovatele, kteří naplánují program a pak díky jeho dobrovolnosti přijdou dva lidé či dokonce nikdo...
Tak jsem se tedy pár minut vzpamatovávala, umyla očka, napsala sáhodlouhý mail Miši, pak ještě jeden kratší do města rudé záře a potom mi teprve došlo, že už se z něj opravdu stal ten nejbližší... Poznala jsem to právě podle toho, že jen on mě dokáže takhle rozhodit. Takhle jednoduše by se to povedlo ještě tak nanejvýš babi a možná Miši, jenže ta mě zná a nikdy by jí to nenapadlo. Určitě ne v podobné situaci, jelikož když jsme si dneska psali o "M+M", utvrdila mě v tom, že právě ona je jedna z těch, co mě natolik znají, že dokážou předvídat moje chování s přesností na mrknutí oka...Kdybyste náhodou nevěděli, kde mě hledat a třeba bych se vám ztratila, zeptejte se Miši.

A teď, když jsem všechno, co jsem měla v hlavě napsala, říkám si, zda to publikovat či ne... Nakonec to stejně vyvěsím do hvězduplné tmy. Snad jako takové doufání. Snad jako takový předpoklad toho, že se (klepu na zuby) vše zas v dobré obrátí... Možná jsem to napsala jen v prvotním rozčílení a v neděli se na to budu dívat úplně jinak.
Hlavní je, aby čajíčky a šátečky zabraly. Tím jsem si momentálně jistá. Takže se ty, jenž jsi před N, koukej uzdravit, ať Tě zas můžu dál zlobit;o) Doufám, že Ti ten článek nějak nevadí. Já to tak jen v tuhle chvíli cítím. Teda spíš v tamtu chvíli. Nyní už je to zas o trošku lepší...A jsi opravdu spolu s Miši tou zvláštní osobou, co nade mnou má neskutečnou moc.
Nejmenovaná máti sem totiž před chvilinkou přišla a té rozmazané řasenky a ukňouraného hlasu si ani nevšimla, takže...

Mimochodem, měla bych se možná také krátce zmínit o tom, co se mnou bylo v uplynulých dnech...
Škola a škola, pak odpočinek v podobě úchvatného Anifestu-ten jsme si s tím, co je před N vážně dokonale užili. Myslím, že sedět s plechovkou kukuřice na lavičce v neustále prosluněném zámeckém parku a nemít lžičku, tudíž pojídat pokrm z plechovky rukama, je výborné. Myslím si taktéž, že probudit se vedle sebe, je jedna z nejkrásnějších věcí. Skvělé je, zhlédnout dvouminutový "velice krátký film" a celý den nad ním přemýšlet...a vůbec... Ve městě kaprů a pstruhů to bylo zvláště vydařené:) Třeba příští rok vyrazíme pod stan. Uááá, co to zas plánuji! Měla bych se kontrolovat! Vždyť dva měsíce jsou prý dlouhá doba...tak co pak teprv rok, že?!
Tento týden toho byla za pletivem ohromná spousta. Od několika písemek přes jedny třídní schůzky a pár potřesení rukou až po vaření čajíčku a hodin a hodin nad knihami a sešity... Stále však nemohu říci, že by mě to nebavilo. Těším se zas na neděli...

Slavnostní "kuk" č. 171

Tímto 171. článkem symbolicky slavím druhé druhé narozeniny mojí hvězduplné tmy.

Ano, jsou dvakrát druhé, jelikož před dvěma lety, čtvrtého května, se to tu podruhé narodilo:)
Inu, snad se od té doby něco změnilo. Chvilku jsem žila skoro jen a pouze tímhle virtuálním světem blogů a psala a psala a komentovala a hledala nové a nové blogy, postupem času začalo možná trochu ubývat depresivních článků a našla jsem si nějaké svoje místo či co...a teď už to tu funguje docela jinak než na začátku. Musím říct, že se mi to takhle daleko víc líbí:) Vyčistit si hlavu, publikovat nějaký hezký obrázek a výjimečně třeba i fotku vlastní výroby, zařvat do světa, co se mi líbí a co ne...takhle mi to docela vyhovuje.

Přeji krásný májový den:) V dubnu si říkám, že zhubnu, ale máj, tak ten si vážně užiju:) Ať to stojí za to...;) Jak se tak znám, moje teorie "těšení se" se určitě nějak potvrdí, ale snad to nebude moc drastické. Nebyla bych to já, kdyby bylo všechno OK;)

Dneska podivně krátký...řekla bych, že až nezvykle stručný článek, jenže za chvíli vyrážím za pletivo a v Praze se dlouho neukážu, jelikož víkend a ostatní dny volna budu v příštích čtrnácti dnech trávit s tím, co je před N; se spolubydličkou a s dalšími zapletiváky kdesi v kraji rybníků na Anifestu..., kam se moc těším (zde se doufám ta moje těšící se teorie neprojeví, ale co já vím...).

Všechno nejlepší, tmavá, ale hvězduplná hlavo moje:)
Dovol, abych na tvou počest uveřejnila krásnou fotku jedněch tulipánů, kterých se stále nemohu nabažit...

Prvomájově políbená, štěstím bez sebe a s kytkou Mája...:) v těchto nabitých časech...

Ačkoli se díky transplantaci životně důležitého orgánu podařilo mého dědečka počítačka vzkřísit, shon ve škole a sluníčko venku mi nedovolují zasednout ke klávesnici a udělat si čas na jiné psaní než pro našeho Mr. Kostlivého rétora, který sice za celé první pololetí zadal jediný sloh, ale teď se zas vynořila hned tři zadání najednou a já jsem zjistila, že pro mě opravdu není těžké sednout a ta tři témata nějak zpracovat, ale daleko větší problém mi činí následné krácení mých textů, které jako obvykle přesahují limit počtu slov.

Dlouho jsem nepsala. Dokonce ani na písnutí mezi linky už čas nezbývá. Jelikož je ale dnešní den natolik výjimečný, tak i když budu ráno vstávat v sedm, jsem nesmírně nadšená, splnil se mi jeden sen a jedno přání a tak to sem teď všechno pěkně napíšu.
1. Poprvé v životě jsem měla s kým slavit prvního máje a zahájila jsem tenhle nádherný měsíc pravým a nefalšovaným prvomájovým polibkem...a to dokonce na Petříně.
2. Poprvé v životě jsem dostala květiny od muže, kterému neříkám otče. Nádherné žluto-červené tulipány tu stojí v modré váze na peřiňáku a můj pokoj (i já) díky nim jen září.
Bylo to nádherné. Bylo to vysněné. Bylo to skoro dokonalé (nikdy si netroufnu říct o něčem, že je to dokonalé úplně;) ). Děkuji Ti, Ty, jenž jsi před N:o)(o: Jsi přesně ten člověk, co mě přenese do jiného světa. Ten, co mi zvedne náladu, která je mírně pošramocena z těch sice jen tří dnů za pletivem... Jsem neskonale šťastná, zas jsem se neubránila své chvilce dojetí a samozřejmě, že mě zas bolí nožičky a jsem příjemně unavená...

Minulý týden jsem v pátek přiletěla do Černé díry a hned jsem zas pádila na konečnou pro novou hlavu. Když jsem se vrátila, nebyl už doma nikdo, kromě miláčika. Inu popovídala jsem si s bráškou, nakrmila toho našeho otesánka a uložila do postýlky, kde jsem mu přečetla o tom, jak paní LáryFáry slavila narozeniny. Jsem ráda, když máme čas jen pro sebe a zrovna se s ním nemusím učit češtinu, či se s ním loučit, protože už zase jedu do školy. To si pak daleko hezčejc popovídáme, zlechtáme a „popereme“… Je to už velký kluk, velký fotbalista, ale já v něm pořád vidím mojeho maličkatého miláčika, kterému jsem zpívala, když byl u mámy v bříšku a hrála si s ním na písku. Následně jsem na něj začala žárlit a pak jsme zas byli velcí kamarádi…a pak se mi odstěhoval a začal rozprávať po slovensky a až teď si uvědomuju, jak je úžasnej, čistej a miloučkej. - O tom jsem přemýšlela, když jsem mu v pátek dala pusu na dobrou noc, zakódovala jsem nás, aby nás nikdo neukrad‘ a šla jsem si sama lehnout…no a pak jsem usnula...
Poslední dobou mě téměř každou noc otravují takové ty až moc živé sny...snad by se jim občas dalo říkat i noční můry, což má za následek to, že se často budím dříve než obvykle, zpocená, vyděšená, ale zároveň i šťastná, že to, co jsem viděla, nebyla realita. Až se občas sama sebe bojím, když si uvědomím, co si v noci úplně nevědomky představuju... Předčasně narozené mrtvé děti, moravské babičky, těhulky za pletivem, podvody, rozchody...

Tak to byla jen taková krátká sonda do mých dnešních dnů. Vím, moc toho tu teď není, jenže vážně jsem ráda, že se takhle pozdě večer občas na chvilku odtrhnu od knihy, slohu či něčeho jiného do školy...a přes den, když je venku nádherně a nablízku je spolubydlička, Miši nebo ten, co je před N, jednoznačnou volbou se stává přehoz a slunce, přínosné diskuse a rozhovory přes lunárii nebo termoska plná teplého čaje a sýrové tyčinky na kládě v oboře... Však ono zas nastane to období, kdy práce do školy není nebo je jí méně a hlava si žádá vylít svůj obsah přes prsty na monitor... Nyní už to došlo tak daleko, že pro změnu píšu pozdě v noci a ráno se budu svíjet v postýlce a už se vidím, jak v sedm vstávám a na přání rodičů se z donucení přesouvám do auta a autem na golfové hřiště, kde se upčíkám...

Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí - čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší. (Werich)