To jsem se zase jednou pro něco nadchla! + události posledních dnů...

Zase jsem se srazila s faktem, že ten, kdo mě dokáže dokonale rozesmát, potěšit, rozveselit, roztoužit a vůbec všechno dobré, mě zároveň dokáže i dokonale, a nyní už nejspíš i nejlépe ze všech, rozplakat. Ne, opravdu mě to netěší.
Znáte to. Do něčeho se zapáleně vrhnete a s lehkostí přeskakujete všechny překážky. V mém případě to byla nedostupná vlaková nádraží, málo koupacích příležitostí a ceny za nocleh. Dokonce se vám zdá, že určitě nemůžete být nadšeni sami. Už už se chystáte pochlubit se, na chvilku zaváháte, ještě něco promyslíte a pak už jen čekáte nadšené výskání či aspoň zvažujícní osobu na straně druhé (v mém případě na druhé straně mobilní vlny...) a ono nic. Skeptický tón, laxní přístup. A vy? Zklamání, vztek, smutek...a pak si znovu řeknu, že už jsem několikrát prohlásila, jak nikdy více nebudu organizovat, dokud také nebude zorganizováno něco pro mě.
-Začínám vás chápat, drazí rodičové. Jak vám asi je, když děláme xichty na vaší vytouženou rodinnou procházku a nedělní golf či dovolenou na lyžích... Možná chápu i ty zapletivší vychovatele, kteří naplánují program a pak díky jeho dobrovolnosti přijdou dva lidé či dokonce nikdo...
Tak jsem se tedy pár minut vzpamatovávala, umyla očka, napsala sáhodlouhý mail Miši, pak ještě jeden kratší do města rudé záře a potom mi teprve došlo, že už se z něj opravdu stal ten nejbližší... Poznala jsem to právě podle toho, že jen on mě dokáže takhle rozhodit. Takhle jednoduše by se to povedlo ještě tak nanejvýš babi a možná Miši, jenže ta mě zná a nikdy by jí to nenapadlo. Určitě ne v podobné situaci, jelikož když jsme si dneska psali o "M+M", utvrdila mě v tom, že právě ona je jedna z těch, co mě natolik znají, že dokážou předvídat moje chování s přesností na mrknutí oka...Kdybyste náhodou nevěděli, kde mě hledat a třeba bych se vám ztratila, zeptejte se Miši.

A teď, když jsem všechno, co jsem měla v hlavě napsala, říkám si, zda to publikovat či ne... Nakonec to stejně vyvěsím do hvězduplné tmy. Snad jako takové doufání. Snad jako takový předpoklad toho, že se (klepu na zuby) vše zas v dobré obrátí... Možná jsem to napsala jen v prvotním rozčílení a v neděli se na to budu dívat úplně jinak.
Hlavní je, aby čajíčky a šátečky zabraly. Tím jsem si momentálně jistá. Takže se ty, jenž jsi před N, koukej uzdravit, ať Tě zas můžu dál zlobit;o) Doufám, že Ti ten článek nějak nevadí. Já to tak jen v tuhle chvíli cítím. Teda spíš v tamtu chvíli. Nyní už je to zas o trošku lepší...A jsi opravdu spolu s Miši tou zvláštní osobou, co nade mnou má neskutečnou moc.
Nejmenovaná máti sem totiž před chvilinkou přišla a té rozmazané řasenky a ukňouraného hlasu si ani nevšimla, takže...

Mimochodem, měla bych se možná také krátce zmínit o tom, co se mnou bylo v uplynulých dnech...
Škola a škola, pak odpočinek v podobě úchvatného Anifestu-ten jsme si s tím, co je před N vážně dokonale užili. Myslím, že sedět s plechovkou kukuřice na lavičce v neustále prosluněném zámeckém parku a nemít lžičku, tudíž pojídat pokrm z plechovky rukama, je výborné. Myslím si taktéž, že probudit se vedle sebe, je jedna z nejkrásnějších věcí. Skvělé je, zhlédnout dvouminutový "velice krátký film" a celý den nad ním přemýšlet...a vůbec... Ve městě kaprů a pstruhů to bylo zvláště vydařené:) Třeba příští rok vyrazíme pod stan. Uááá, co to zas plánuji! Měla bych se kontrolovat! Vždyť dva měsíce jsou prý dlouhá doba...tak co pak teprv rok, že?!
Tento týden toho byla za pletivem ohromná spousta. Od několika písemek přes jedny třídní schůzky a pár potřesení rukou až po vaření čajíčku a hodin a hodin nad knihami a sešity... Stále však nemohu říci, že by mě to nebavilo. Těším se zas na neděli...