Docela hezoučký zahormonovaný týden:o)

Občas svítí sluníčko a je teplo, někdy je zataženo, slunce nikde, fouká studenej vítr a je mi zima... Počasí se mění skoro stejně jako moje nálady a to ještě ani není duben... Co bude pak? Mno...v dubnu zhubnu;D! Ehm...s těma náladama to zas až tak hrozný neni;) otáčí se to...počasí se mění čím dál tím víc, občas se ještě držím za hlavu, ale jinak mi je celkem fájn;) Využívám, zneužívám, makám do školy a stihla jsem toho fakt docela dost (kromě matiky, kterou musim dohnat, jinak to dopadne tragicky...).

Začla jsem uplatňovat pár nových metod... Jednu z nich jsem objevila už dávno a jenom jsem ji využívat nechtěla, protože mi to přišlo blbý a ta druhá je úplně nová a ještě nevyzkoušená... Proč bych ale nevyužila té vyšší síly, která mě tento týden ovládá snad víc než kdy předtím? Ona sama přece využívá mojich slabin, tak jí to musím taky nějak oplatit, ne :D? Trénink volejbalu, doušek přeslazeného pití, trošku fyziky a matiky, jedno nebo tři piva, spousta "velmi tajných" informací a tak...mno...a k tomu stačí ta vyšší moc+úsměv a Mája:D
-tohle bylo asi sice mírně nepochopitelné, ale zahormonovaní snad pochopí;)
Druhá metoda je naprosto neškodná, úplně obyčejná sice možná méně zajímavá, ale ne méně užitečná. I grafomanky mají své dny, a tak když jsem včera byla v lese a popsala jsem horko těžko dvě stránky na linky, bylo mi jasné, že esej na výtvarku, o kterou se moc nezajímám ze sebe budu ždímat šíleně dlouho. Jelikož jsem si ji ale nechala na poslední chvíli, nebylo již úniku. Přečetla jsem si o dadaismu jeden krátký článek a pak jsem s velkou námahou napsala prvních pár vět, po kterých jsem si připadala naprosto vyčerpaná a bez nápadu. Dala jsem si chvilku pauzu, a pak jsem se k dílku vrátila. Tu se zrodilo pár myšlenek, první odstaveček mi nepřipadal až tak špatný a všechno začalo jít. Metoda druhé věty či druhého odstavce, jak chcete a taky metoda slepovací. Napsat si myšlenky, ty pak poskládat do vět, věty do odstavců a odstavce seřadit. Nejtěžší je asi ten začátek, ale nakonec byl tenhle zdánlivě nezajímavý domácí úkol z estetické výtvarné výchovy asi jedním z mojich podařenějších literárních počinů...a to jsem ani nebyla v té své "psací náladě", jako třeba teď, kdy mi prsty kloužou po ošoupané klávesnici ani nevím jak:)

Moje myšlenky se pohybují od skákání z "Májáku" na skaliska přes chcíplou naději až k doufavému naději cítícímu úsměvu. Vnímám déčkové úculky a celý týden nacházím důkazy proč zrovna tenhle a ne jiný...:o) Jeden pohled, jedno déčkové uculení smajlíka z ICQ, sebemenší vtípek a přesně vím PROČ:o) Když jsem tomu dala už tolik času, tak to teď, jak moje máti prohlásila, nebudu "nechávat koňovi", protože nevím, co by si s tím to ubohé zviřátko počalo a hlavně proto, že i když plamínek naděje skomírá, vždycky se ho na chvíli podaří rozfoukat...i z popela se to povedlo, teď už ho snad udusit nenechám, když je tak milej;o)

Nic nevím...na začátku dne jsem zvědavá na to, jestli budu večer na pokoji v posteli unavená s hláškami typu: "Chci do Prahy, provětrat se!" a nebo se budu na něco těšit a všechno vzlítne;o) Co bude? A co dááál a co dááá-ááá-ááál?:D
Možná i proto, abych takhle moc nepřemýšlela jsem schopná i v lese na pařezu vytáhnout mobil a zahrát si QuadraPop...večer před spaním tím spíš...

Naděje je nám dána jen kvůli beznadějným. (Walter Benjamin)

- :´( ...až tak???

Něco z území za pletivem-esej či úvaha o dadaismu

Jelikož se o tomhle dílku zmiňuji v následujícím článku a myslím, že se mi docela i povedlo, udělám výjimku a přilepím ho sem, na net, jako příklad slepovací metody...dadaisté taky něco rozebrali a slepili z toho něco zcela nového, co nejlépe nemělo jakoukoliv souvislot s tím, čím to předtím bylo:) ...tyto věty spolu sice něco společného měly, ale poslepované jsou dost;)

(NE)Umění volá: „ANO, ANO“ ústy houpacího koně

Dnes se od „umělců“ na wikipedii dozvíme, že byl dadaismus avantgardní umělecký směr a přitom ho ve své době jeho tvůrci za umění nepovažovali. Dále si také můžeme o tomto směru přečíst spostu cizích slov jako je avantgarda, jakési „klouzání“ k nihilismu či revolta.
Nejdůležitější a počáteční větou pro mě, pro tu která o dadaismu ve výtvarném umění moc neví, ale líbí se jí zvukomalebnost v dadaistické literatuře, byla asi tato: „Dadaismus byl prostředek jak vyjádřit, zmatek a strach z války, zároveň však toto hnutí nehledalo žádná východiska (východiskem byl nesmysl).“ Nesmysly vyvolávají v mnoha lidech touhu najít nějaký klíč či právě smysl…při čtení dadaistických básniček přepadnou moji hlavu bouřlivé asociace… Ano, umění se zabývá estetikou a dadaismus ji ignoruje, ale není snad umění tvořeno pro diváka? Svou nesmyslností dávala díla volný prostor divákově představivosti a výklad byl závislý jen na něm.
Nevím, jestli dadaisté utíkali před hrůzami války právě do nesmyslů, ale přesně to dělám docela často já, a to ani válka není. Snažili se ukázat nesmyslnost války a bojovat proti ní svým kouskem „ničeho“(?). Vzepřít se proti všem nepsaným zákonům, o to už se pokoušeli ti, kteří malovali hranaté slunce nebo červené moře, ale rozřezat židli a postavit z ní květinu to by si asi nikdo nedovolil. Natož třeba namalovat slavné Da Vinciho Mona Lise knír… Když už si ale někdo dovolil zabíjet nevinné lidi ve válce, proč nevydávat podepsaný pisoár za umění a nevystavovat ho v galeriích? Co na tom, že někdo nepochopí jeho význam? Tento způsob vyjádření prý neměl jako jiná tehdejší umění působit na lidské city, ale urážet!
Sama jsem si spíše položila otázku, zda měli dadaisté nějaký cíl… Jejich techniky byly považovány za téměř šílené, ale hlavě nekomerční, protože osvobozovaly věci z jim souzených obvyklých úloh a pokládaly je do naprosto nelogických souvislostí a vztahů, ale i přesto se staly cílem reklam, filmů nebo fotografií.
Tím, že se dadaismus dostal do médií byl možná splněn jeden z jeho možných cílů, který mi připadá nejsmyslupnější. Dokázat absurditu některých věcí (např. válka, ale ne jenom ta) a možná také to, že ne vše je pochopitelné na první pohled, něco není pochopitelné vůbec a nemůžeme se snažit nad vším vyzrát. Opakem dadaismu by tedy mohly být třeba fraktály?
Možná by se sami dadaisté divili, že se nad jejich „nesmysly“ někdo zamýšlí v úvahách na čtyři sta slov, že se vůbec dostali do nějakých encyklopedií a knih o umění, a že se tak dlouho někdo snaží přijít na to, co „to“ vlastně znamená.

-to je vše, to je konec...další z mojich šťastně dokončených malých díleček:)

Be happy and smile forever...a nepřemýšlej!

V sobotu jsem se krááásně vyspala a pak jsem si byla udělat radost jako správná holčička a žena:) Prošla jsem spoustu obchodů, a kromě silonek k uniformě jsem si koupila i něco na odpolední nošení...tzn.: když sundám tu neforemnou sukni;)

Doma to až podivně funguje, úplně mě to udivuje. Asi nějak bezmezně věřej, že budu měnit školu a zas se k nim nastěhuju. Ještě pořád si to nedovedu představit. Plánujeme prázdniny...od návštěvy s účelem zdokonalit němčinu v Hamburku a dvou výletů do Itálie až k dovolené v jižních čechách s golfem, celou širokou rodinou, Miši a kolama...bude snad i nějaká brigáda a doufám, že i pár týdnů v Praze. Nepředpokládám sice, že by to tentokrát bylo v Praze tak skvělé jako minulý rok, ale stejně bych tu chtěla pár dnů zakotvit...

Moc se mi nechce do králíkárny, dneska ještě musím napsat nějakou esej s názory na dadaismus ve výtvarném umění. Mám ráda dadaismus v literatuře, líbí se mi ta zvukomalba..., ale výtvarnému umění opravdu nerozumím. Jenom doufám, že mi s tím pomůže moje spolubydlička:) To by od ní bylo moc milé;), že Míšo? Já s ní pak za odměnu rozeberu lesklé vanilkové rohlíčky a další podobné skleničky;D
Jelikož komunikace přestala alespoň tento víkend váznout, píšu, píšu a píšu...vím sice, že je to na nic, ale je to příjemná změna...jedná se o rozhovory po dvou hodinách či po dvou minutách (někdy i vteřinách)...milé a fajn, ale mírně lhostejné... Asi na to neumím vyzrát, tomuhle už nepomůžu:( Pořád doufám, že se to nějak změní, že něco přijde...vypadá to beznadějně a mám pocit, že nepřijde nic:( Uvidíme, počkáme...zvykla jsem si (bohužel:´( )

Zabalila jsem si věci do školy, snědla čtvereček čokolády, napsala pár řádek na linky, vyžehlila, uklidila nádobí a doufám, že se mi zas začne aspoň v něčem dařit... Hrozně bych chtěla, abych se mohla na něco těšit, z něčeho mít radost...abych neobjímala polštář, aby na mě někdo myslel... Everything is gonna be allright;) Nebóóój;o)
Třeba už si nakonec nebudu muset před spaním říkat sama pro sebe: "Dobrou noc Májo, hezky se vyspinkej..."
"Bolo fajn, možno fajn eště stááále je...a ak nieje bude..."

I´m looking for my smile...:)


Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přicházívá jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den. (Vladislav Vančura)

Deníkově-Jistota nejistoty či nejistota jistoty???

Když jsem minulou neděli přijela do školy, bylo mi celej večer náramně fááájn:) Někteří byli naštvaní, někteří krásnější než dříve:o), někdo se vrátil...a já jsem se usmívala:) Chvílemi jsem se usmívala smutně, někdy vesele...bylo to takový jednoduchý a už od neděle jsem se těšila na středu:)

Pondělí už bylo daleko, daleko horší...kontrast k neděli...měla jsem pocit, že mě to v tý králíkárně snad zavalí...asi tim pletivem nebo čim;D :/ A ještě k tomu se mi roztrhly moje oblíbený veselý červeno-žluto-oranžový korálky...:´( Chytla jsem polštář, měla jsem chuť brečet a provětrat plíce...ani jedno z toho nešlo (včetně objetí...).
Tak akorát skočit do vypuštěnýho bazénu, to se mi chtělo...chtěla jsem PRYČ! "Mam ráda život a ne přežívání...chci do Prahy..."-nejčastější věty onoho dne a večera;) :/

Úterý bylo nabitý, vyzvedla jsem si další bílou dobrou náladu a celej den jsem opakovala, jak se strašně těšim do Prahy:D

...takže když pak najednou byla středa a seděla jsem v autobuse Babice směr DepoHostivař, bylo mi krásně..., ale to ještě nic nebylo:) Bylo to asi nejhezčí odpoledne a večer, kterej jsem kdy s Miši prožila:o) Nejdřív jsem si myslela, že budu sama, ale samota s ní je daleko příjemnější;o) Trafika byla plná a tak jsme se náááhodou potkaly v Sedmym nebi, kde jsme seděly, povídaly, četly a pily kafe...pak jsme se my dvě kavárenské povalečky zvedly od stolu, sladkejch rakviček a drbání o déčkovejch úsměvech a sjely jsme tramvají na Malostranskou...
Sedly jsme si na most, tentokrát jsme koukaly na druhou stranu, takže ne na Karlák, ale na Železniční...stejně ale pořád do krááásný večerní Prahy:o) V tu chvíli mi připadaly Babice ještě daleko ubožejší...:/

...

Na řece byly krásný podivný obrazce, postupně se vyvíjely od matný přes lesklou, pak schody, kruh a oheň...přejely dvě lodě a zbyly ohňostroje...ty pak taky uhasly a po další lodi jsme si myslely, že ta nádhera zas vznikne a ono nic! Vůbec jsem tentokrát přes všechnu tu blyštící se matnou řeku a PRAHU nevnímala to VŠECHNO, ten RUCH (a tak) za mnou...nic krásnýho ani malinko jinýho se na tý vodě sice už nevytvořilo, ale stejně to tam bylo úžasný:o)
Seděly jsme, mlčely, chvílema něco řekly, zhodnotily, okomentovaly, ale jinak jsme prostě vnímaly vodu, most, světla, PRAHU:)...co jsme jenom chtěly...KRÁÁÁSA:o)
...zamýšlely jsme se nad jistotu a nejistotou, nad introverty a extroverty, a bylo nám (mně určitě) moc FAJN a HEZKY...často, až moc často (i nahlas) komentuju svojí náladu...jako by to snad někoho zajímalo či co...

Dneska mi v tom autobuse bylo podivnějc a podivnějc, čím blíž k Praze jsme se ocitali...v Trafice s holkama to bylo super, doma celkem taky (přesně sem se mi nechtělo, ano) a díky tomu začla "NIC" nálada, hlavně když se mi najednou začlo zdát, že pořád řikaj všichni to samý a strašně nahlas...odešla jsem radši nahoru ke compu a budu tady nějakou dobu sama...přesně tohle taky potřebuju...

Píšu si plusy a mínusy, přátelím se, makám ve škole...jo a mimochodem...Marie (jako já) si asi konečně našla alespoň kousíček svojeho jména:) Mááája:) se tímto loučí;)


Přátelská láska lepší kamenných zdí. (Ruská přísloví)

Zpátky do cizí samoty???

Zase jsem dlouho nic nenablogovala...to ale neznamená, že bych snad já, grafomanka Mája, nic nepsala;) Psala jsem a psala a psala k sobě do linkovanýho sešitu, kde si můžu dovolit všechno, včetně infantilních i jiných obrázků. Tentokrát se tam kromě deštníků ještě objevují vzdechy nad tím, že chci kámoše a ne ctitele a další takovýhle blbůstky včetně zoufalých výkřiků typu: "Chci do Prahy, chci do Trafiky!!! Chci za holkama, chci se jen tak sama procházet!!!" apod... Čím dál tím víc přemýšlím nad otázkou, zda kdybych měla tu možnost, jít zpátky do Prahy, bydlet s našima a doufat ve větší volnost a nový fajn lidi...a nebo ještě dva roky překlepat tam u nás za pletivem v králíkárně, s tím, že jsem si jista, že moje pocity zavřenosti se určitě nebudou zmenšovat, ale spíš naopak...měla bych ale zas "bezpečné" útočiště, s celekm milýma lidma a rodiče by na mě nemohli. Fakt nevím, co dělat...chvílema jsem si jistá, že chci pryč, když se pak zas něco stane doma, začnu o tom svém rozhodnutí pochybovat...

Včera jsem byla na Vratnejch lahvích:) Těšila jsem se na ně a i přes změnu plánů jsem ten film užila:) Takovej milej, něžnej a zamyšlenej...Svěrák, Vilhelmová a Macháček+takovej malej roztomilej chlapeček:) Uteklo to strašně rychle a k tomu ještě ta banánová zmrzlina...mňam;)! S Miší jsme pak dostaly chuť nejen na turka, takže jsme sedly na tramvaj a načerňácky jsme se vydaly do Trafiky:) Stejně jako když jsem tam seděla v pátek, i teď se nás ta holka zeptala, jestli náhodou nechceme do toho turka mlíko...když jsem si totiž v pátek dávala druhýho, nejspíš se bála, že by mě to mohlo porazit;D Ne, neporazilo..po celym tom tejdnu už mě nemohlo porazit vůbec nic a jenom jsem volala:"Kafe, kafe, kafééé!!!";D Když jsme měly za sebou turkovej rituál, už jsem si pro jistotu koupila jízdenku a nechala jsem se zavést na Míšino klido-rušné místo:) Byla mi v tom saku trošku zima a stejně jako kdysi před rokem v zimě se mi klepala kolena. Nevadí, v takovejch chvilkách nic nevadí:) Na tom mostě jsme vylezly na betonovej sloupek u zábradlí, sedly jsme si a koukaly na Vltavu a na Karlův most...Praha je nááádherná:) Věřím Miši v tom, že když tam člověk sedí víc než poprvé, dokáže se naprosto odpoutat od toho šílenýho ruchu, od aut, tramvají, místních i turistů...Mně se to nejdřív nevedlo vůbec, a pak, po vyvětrání plic to šlo o trošku líp...Strašně foukalo, Vltava se blyštěla a my jsme tam jenom tak seděly a mlčely, občas něco řekly a pak jsme slezly, nastoupily do tramvaje a odjely zpátky na Bílku... Až doma jsme si uvědomila, že zítra (dneska) zas pojedu autobusem do školy, všichni kolem mě budou znát, nebudu se moct jen tak nerušeně procházet a nikoho nevnímat, a i když si budu moct připadat sama, bude mi po takovýhle cizí samotě smutno...:(

Až si budu chtít tuhle chvilku na mostě aspoň trošku přiblížit (i když to nejde:´( ), půjdu zas se sluchátkama v uších k drátěný bráně...stoupnu si tak, položim si na ni hlavu, zhluboka se nadechnu a budu si představovat, že běžim po tom poli a jsem ke všem těm hvězdičkám blíž a blíž... Vltava to ale nebude...snad bych si příště nemusela drbat do tý ruky kusem cihly, ale v tu chvíli mě to prostě nějak uklidňovalo...:(
Budu se holt každej pátek těšit do Prahy... Do trafiky, na holky, na kluky, k babičce, na doučování chemie;o) (i když...tam jsou moje šance ještě menší než u držadla na deštník...) a na tu cizí samotu...Domů či ne??? Mám se vrátit zpátky???


Samota se proměňuje v osamělost, když si člověk nemá co říct. (Gabriel Laub)

BAF;) !!! ... lek (???) Ztlumená a bezbarvé NIC...

Týden na horách s Miší, který byl skvělý (ostatně jako všechny naše společně strávené chvíle;) ). Čerstvý horský vzduch jsem párkrát pěkně zkazily, chodily jsme brzo spát, nakoupily jsme Labella (dobře, já jsem nakoupila Labella;) ), obdivovaly jsme krásu slova "rozbřesk" a "schodiště", přečetly jsme deutsch geschriebene noviny a časopisy, prolezly obchody, vypily litry kafe...a tak...Milka byla naším denním chlebem, ráno jsme si dopřály každodenní dávku dobré nálady a měly jsme se fajn. Tenhle týden se nepodobal žádnému jinému, který jsme s Miši spolubydlila...možná, že jsme si posledních pár minut malinko lezly na nervy, ale pak jsme si udělaly radost perfektní krabičkou první pomoci...přežily jsme spolu a s pohádkou o slůněti jeden z nejkritičtějších večerů jednoho smolného dne a celý minulý týden se mi po ní stýskalo... Neměla jsem se s kým zamýšlet nad významem slov "všichni"-jako jeden člověk...a "nikdo"-jako nějaká osoba...dokonce jsem ani neměla s kým poslouchat Noruh Jones a její song o "little girl, with nothing wrong who is all alone..." a "summer days are gone...too soon"...

Za minulý týden jsem nenapsala ani řádku, kromě pár popsaných linek v sešitě... Byla jsem strašně unavená; sažila jsem se udělat alespoň něco do školy; chodila jsem ven jako ven; procházela jsem se; dostala jsem ještě jeden dárek k narozkám (tak snad začnu konečně číst...); usmívala jsem se; fotila jsem a jednou jsem dokonce hodinu seděla sama v lese na igelitce, větrala jsem se, poslouchala ptáčky a fotila...
Bylo to sice podivný, někdy k večeru mi byla zas na nic, ale usmívala jsem se a smála i přes pár (jako dvě;) ) nevydařených procházek, lepší a bližší poznání svalu myšového a tak...

Šíleně, extrémně a maximálně moc jsme se těšila do Prahy. Ani ne tak domů, jako prostě ven ze školy, z tý králíkárny, z toho zapadákova. Do metra, z metra na jiný metro, pak na tramvaj a z tramvaje už jenom pár kroků do Trafiky...rychle pokecat s holkama:), vyvětrat se, dát si kafe a domů...tak tu sedím, píšu, zapla jsem televizi, kde zas někdo říkal, že mezi jeho záliby patří "Procházky barokní přírodou...a...jeho zahrádka , a že by si za vyhrané peníze nejraději pořídil freestylové prkno;D ", tak jsem tu bednu radši rychle vypla a přestala myslet na deštníky, protože tak se zas snižovat nebudu...to už mi nepřijde jako "fér boj"...
Větou dne by mohlo být buď: "Hmmm...asi ti useknu nos;D." a nebo "On byl jako úplně mrtvej???"

Jsem taková celá nějaká ztlumená a utlumená, na NIC nemyslím, NIC nedělám...NIC jako NIC...prostě N-I-C ...Mno,...uvidíme...stejně se zítra zas budu těšit, až vypadnu...ALE na ty "Vratný lahve" musim jít:)
PS.: Jakou barvu má vlastně takový "NIC"???


Vážnou příčinou, proč člověk ztrácí důvěru v sebe, je ztráta pocitu, že je milován. (Karel Čapek)