Utíkající Já...a komunikace s povedenou rodinkou:)

V tomto článku znamená "dneska" ve skutečnosti s ohledem k datu, pod kterým je publikován "včera"... Začla jsem psát před půlnocí...dopsala jsem po půlnoci;) (Tzn. letím už dneska!!!:) )

Dneska byla část mého dne ve znamení lítání po doktorech a další významný kousek dne mi zabralo kontinuální balení letních obečků... Na mojí nohu se podívali dva doktoři a oba prohlásili, že se jim to nelíbí...Jako by si snad mysleli, že mně se to líbí!!! Předepsali mi spoustu dalších léků a mastiček, léků a mastiček...a tak do sebe cpu léky na nohu, mažu se všema možnejma olejíčkama, stříkám na sebe spreje...a sypu do sebe horu dalších prášků na kašel, rýmu a bolavou hlavu...Myslím, že líp už se ty prázdniny vyvést nemohly! Mno...naštěstí zítra snad odletím...a před vším uteču...Bohužel, ne sama před sebou...:( a o by se mi mnohdy (a možná i teď) asi dost hodilo...

Přijel bráška s tatíčkem. Ten malej je neustále vystresovanej z toho, že zamešká školu...To kdybych měla bejt já, tak už asi vyletim z kůže...(a to neřikám, že to všechno do školy stíhám...měla bych prohlašovat pravý opak, ale mám pocit, že se to pak zas všechno nějak dá dohromady:D - u této věty si všimněte hlavně onoho trpného rodu, který tak nesnáší moje matka-např.: "ono se to vypere, ono se to vyžehlí..." ). Tatínek narozdíl od maminky netrpí cestovní horečkou, takže si lehnul na gauč a jak je jeho dobrým zvykem, zapnul televizi. Kouká na televizi, straavuje se, čte noviny a probírá všechny výpisy z účů, složenky a faktury...K tomu stíhá vyplísnit celou rodinku a cítit se jako pán zeměkoule... Máma lítá po baráku...nahoru dolu, nahoru dolu...pořád něco hledá, balí, připomíná, doporučuje...dokonce jsme jí dneska přistihla, jak si opakuje arabská slovíčka...(meruňky-mišmaš, káva-ahva, čaj-čój, děkuji-šokran...-piš jak slyš;) ) Bratříček se nervuje ze svojí anglicko-slovensko-české školy, probírá se všema možnejma učebnicema a zkoumá, jaká se mu vejde do baťůžku, a kterou se pokusí narvat do kufru;D ...Já jsem se nejdřív snažila se všema konverzovat, když mi bylo všemi signály naznačeno, že nemá cenu se o to pokoušet, sedla jsem si k počítači, a zas píšu...To proto, aby se mnou komunikovali:D ...už vidím, jak se sem přiřítí buď cestovní horečkou spálená máti a nebo workoholický ředitel zeměkoule fáti a dostanu strašně vynadáno, že ačkoli mám bordel v pokoji, oni přijeli po týdnu, co mě neviděli, nemám dobaleno...tak zas sedím u toho strašného cvakajícího počítače a něco ťukám...A to prosím ještě nejsem ani umytá a šíleně kašlu...(né jenom jako že kašlu, ale dokonce kašlu na všechno:) )...A ještě to drze přiznávám:)
Jediný, s kým se mi podařilo navázat alepoň krátký rozhovor, byl jako vždy můj bráška. Pokusila jsem se ho "obtěžovat" svým uchrchlaným hlasem, když jedl maminčin kuřecí vývar s těstovinovou zavářkou (ten vaří vždycky, když je někdo nemocnej, protože asi před 100 lety kdesi četla, že to pomáhá:D ). Zeptala jsem se ho na školu, protože jedině tak mám jistou, že odpoví a úplně mě nezazdí. Začal si stěžovat, jak to tam nemá šanci dohnat...(mimochodem v česku je ve druhý a ve slovensko-anglický je v první:D -né nesměju se...je to spolehlivý, ctižádostivý, pilný, malý studentík;) )Pak se na mě najednou zadíval a řek´: "Ty jsi teď byla nemocná, co? Jak to pro boha všechno doženeš?"...zase se na chvilku zamyslel a najednou z něj vypadlo: "Tak jsem si najednou všimnul, že mám strašně velký a červený tváře...jako bych byl tlustej..." A já na to: "Ale to já mam taky. To máme v rodině, víš? Podívej se na tátu:) a máma je má ještě trošku taky."...On: "No to teda máma moc ne! To já jsem si jenom tak uvědomil..." Můj bráška je prostě legrační:) Já jsem si velkejch tváří zala všímat taky tak nějak v jeho věku..., ale myslela jsem , že je to tím, že holky si toho víc všímaj...jak vypadaj a jak vypadaj ostaní... Tak možná to tak neni:) Prostě...Malý oči a velký...tváře:) to máme v rodině:) Občas bych zvýraznila oči a zmenšila tváře, ale nakonec to ke mně asi tak nějak patří:)

Tak zítra jedu...pryč!!! S babičkou!!! Konečně:) Budu si mazat nohu, doberu všechny ty prášky...a týden bude kolem mě jenom naše povedená rodinka. Bez babičky bych to asi nezvládla, ale takhle to snad půjde. S ní určitě nebude problém komunikovat...a jsem toho pocitu, že bych všechny ostatní osoby mohla na chvilku vyhnat z hlavy:) Aspoň na chvilku před nima utéct, když vím, že tam za mnou nemůžou. Když už nemůžu zdrhnout sama sobě...

Dneska jsem si prohlížela fotky z oslavy narozenin mojí spolubydlící...je to jenom pár dnů dozadu...a co se od toho dne všechno změnilo...I na těch fotkách to je poznat...Tak i tomu uteču!!!

...a že na tý fotce nejsou ty tváře zas až tolik vidět, co?


Rozdíl mezi dětmi a rodiči je také v tom, že děti nerady ukazují fotografie svých rodičů.

-ehm...to se k naší rodince (zvláště k mamince) více než velmi hodí:)

Doma...s práškama, s Míšou,s komentářema...

Bláhově jsem si myslela, že strávím tři dny ve škole a pak odletím k moři..., ale zatím s určitostí vím, že ve škole jsem byla v neděli večer a na pondělní dopolední vyučování. Bylo mi špatně...a tak si mě moje pohotová máti odvezla domů. Takže teď jsem tady. S kašlem, rýmou, bolavou hlavou a krkem...S hromadou prášku, kterou jak už je mým dobrým (někdy i špatným...:/) zvykem, pravidelně zmenšuji...A jenom doufám, že budu moct ve čtvrtek ulítnout, odlítnout, vzlítnout...až do Egypta...Tak snad...

Za celý den, co tady tak ležím, zhlédla jsem asi 2 až 3 stupidní seriály, napsala jsem jeden sloh, odesla mail se dvěma slohy, přemýšlela a přemýšlela pořád nad tím samým ( :´( ), uronila nějakou tu slzičku..., ale hlavně jsem tady u nás zas přivítala Míšu:). Tentokrát opět jak jinak než s čokoládou na vaření za 15,50 Kč. Dneska jsme jí moc dohromady nejedly, protože vůbec nemám chuť cokoliv jíst...(hlavně ne sladký...). Přinesla film, kterej jsem chtěla už hroznou dobu vidět. Viděla jsem totiž jednou jeho konec a ještě jsem slyšela, jak je skvělej...a je dokonce oblíbeným filmem spousty "velkých znalců". Forest Gump...Obě dvě jsme byly unešeny. Míša prohlásila, že se nad tim filmem dá šíleně přemejšlet...Já jsem nic neřikala, protože jsem přemejšlela;) ...Vypila jsem asi hektolitr teplýho čaje (přesně jak mi bylo včera doporučeno mailem:) ).

Doma válčím s máti..., ale doma je doma. Minulý rok jsem se neustále jenom těšila z domů do školy a netěšila jsem se ze školy domů...Teď se občas do školy těším, občas ne, ale domů se mi chce skoro vždycky. Jo, je tam to skoro, protože mě ty hádky vyčerpávaj, vysávaj, ničej...neustále si uvědomuju, že je na tom všem něco špatně...a taky se mi sem vždycky úplně nechce, ale stejně...;)

Teď už mi chybí jenom X prezentací, úkol do výtvarky, sloh...a další nekonečno úkolů, ale hlavně abych byla zdravá a ve čtvrtek odletěla. Pryč! Daleko! S babičkou!!!Prosííím:) Asi mám chuť před tím VŠÍM utéct...vím, že to není dobře, ale prostě si nemůžu pomoct...nechce se mi to řešit a navíc ani nevím jak bych to řešila...jestli vůbec můžu (jenom já sama...)

To mě ta Míša dneska hrozně mile překvapila...A včera mi zas psala spousta lidí...nějak cejtim, že nejsem sama:) a to je hezoučký... A objevily se nové komentáře na blogu. Sice né k nejnovějším článkům, ale třeba i k těm z července...zajímavé:) S malinkou nápovědou jsem uhodla, kdo je psal a musím říct, že to bych fakt nečekala;D ...pak jsou tady ještě další komentáře v podobě básniček a výroků, nad kterými se vždycky musím zamyslet. Vždycky mi něco nového řeknou...nějaký jiný pohled na situaci. Pohled naprosto nezúčastněné osoby. Nejenom, že žije v téhle realitě, ale ještě mě asi ani osobně nezná, takže se na všechno kouká přesně tak, jak mi radila babička, abych se na všechno nejdřív podívala, než začnu smutnit...Ona má vždycky pravdu...a tyhle kometáře mě vždycky potěší a donutí to všechno obrátit a vzít jinak. Pak taky ještě komentuje Míša...a o jejich kometářích snad ani nemusím psát...Je to prostě ona, ona vždycky ví, co má napsat:)


Přátelství ženy k muži je slepá ulička, do které je vehnalo zklamání v lásce. (Charles Dickens)

-opravdu? Nedávno mi zas někdo opakoval, že přátelství muže k ženě neexistuje...

Za co???!!!???

Na fotce jsem s babičkou...není sice moc kvalitní, ale vystihuje to přesně to, co jsem chtěla:)

Kdybych věděla, že jsem něco udělala špatně a nebo jsem někomu ublížila, bez řečí a otázek bych se šla omluvit. Kdybych si to všechno uvědomila... Už pár dnů přemýšlím nad tím, co jsem udělala a jak...Co se vlastně stalo, že s tím nemůžu nic dělat...Prostě jenom nepoběžím a nezačnu se omlouvat, když jsem si naprosto jista tím, že jsem to takhle říct chtěla a nikomu jsem tím ublížit nemohla. (Nikomu až na jednu osobu, která na mě paradoxně skoro naštvaná není...) A teď mi je líto, že jsem zůstala nevyslyšena, nepochopena a nejspíš mi nebylo uvěřeno... Toť story minulých dnů...

Koukám se dopředu (musím přece poslouchat tatínka...). Před chvilkou jsem se s otcem skvěle pohádala. Takhle už se nám to opravdu dlouho nepodařilo...Většinou mě rozbrečí máma...teď už boduje i on! Neustále nechápu, proč mi vlastně tohle všechno říkal...Co by za to jiní rodiče dali? Našim se nelíbí, že si chci vzít na dovolenou učení...Tak to už je vrchol! Taky jsem se na to mohla vykašlat, pak přijet dostat špatný známky...a o co, že bych to pak doma daleko víc schytala! Nevědi, co maj, co chtěj...já už fakt nevim... Ve čtvrtek letíme (naštěstí s babičkou!) do Egypta... Nemůžu se dočkat moře, sluníčka, bazénu, jídla...všeho... Relax, babička! Naši budou chodit doufám co nejčastěji na golf (já se svojí oteklou nohou asi ne;)...), takže s nima budu jenom...mno...jenom celej zbytek dne:/ , ale nevadí! Bude tam babička...Předtím je trošku chápala a zastávala se jich...včera a po tomto telefonátu už i dneska se se mnou shodla na tom, že teď už jim opravdu nerozumí ani ona, a to taky byla a je rodič...

Dneska jedu do školy a vůbec se mi tam nechce...Stává se to málokdy. Minulý týden jsem se tam těšila úplně šíííleně. Teď se tam skoro bojím jet. Uvidíme...Všechno se to na mě bortí a to ještě od čtvrtka nebudu moct týden psát:( ...Až se vrátím absolutně nebudu nic stíhat a po nějaký Máje ve škole ani nikdo nevzdechne...

Zbožňuju mojí babičku, zbožňuju mojí babičku, zbožňuju mojí babičku!!! Je to nejlepší ženská pod Sluncem, za Sluncem...ve všech galaxiích...v celym vesmíru a ještě daleko za nim:) Je to prostě MOJE BABIČKA:o)
Povídala jsem si s ní srašně dlouho, zdrbly jsem co jsme mohly...a pak jsme si naložily plný misky čokoládový zmrzliny:) Dovedete si představit něco lepšího? Babička se na mě nevykašle, babička se se mnou nepohádá, babička se na mě nenaštve, babička mi věří...babičkááá;) Co bych bez ní dělala? Komu jinýmu můžu zavolat v půl jedný ráno? Jenom u ní můžu 100%ně spoléhat na to, že prášky na nespavost zabírají až později:), a že i kdyby si je vzala, tak můj telefon ji probudí a bude milá:)...
Takže jsme se spolu vysmály všem problémům a výchovným metodám... teď se můžu v klidu odebrat psát všechny slohy a domácí úkoly...

A včera tady byla Míša...A bylo to úžasný!!! Ještě, že jí mam...S čokoládou, s velkym hrnkem horkýho voňavýho čaje, kterej spíš odvodňuje ( ;D ) ...Pohled z reality je důležitej...Díky Míšo:o) Vždyť přece moc dobře víme, že se čokoláda na vaření nevaří!!! To by byla škoda!!!

Z čeho odvozujete privilegium a moc rodičů, když ačkoli jste starý člověk, děláte věci horší než vaše dítě? (Decimus Iunius Iuvenalis)

-mno...???

Mno...tlustá čára za VŠÍM...nehodí se mi to do "happy" scénáře!

Kdybych měla okomentovat všechno, co se stalo od pondělka, tak bych to sice mohla shrnout pár slovy typu: "Všechno, ale teď už fakt VŠECHNO, je v háji! Roztomiloučká budoucnost v čudu:´( ! Bez babičky bych se prostě zbláznila...Moje maminka mluví jako personál školy...Ještě, že mám Míšu;) !" - negativno by tedy opět masivně převládalo...

Heslem tohoto týdne by mohlo být: "Kolik "nás" vlastně ve skutečnosti bylo?", "Babička mi zavolá i v půl jedné ráno!", "Už máte smůlu...Míša je zadaná;)" a "Už ani brečet nemůžu"...stejně jako: "Maska nasazena, zvykám si, snad mi to všichni věří...", "Jo, jsem "decentně zklamná a tak..., ale taky už chci bejt hrdá...a bojování si nechám na jindy..."

Prostě jsem přes všechno učení a řešení problémů "života a smrti:D" (chci se tomu sakra smát, i když to nejde;) ) neměla vůbec čas cokoliv napsat. Když jsem v neděli přijela, něco jsem cítila ve vzduchu, takže mě doslova obalila prapodivná nálada. K tomu jsem ještě byla sama na pokoji. Šla jsem tedy co nejdřív spát. V pondělí jsem zjistila, co bylo to ono ve vzduchu...byla jsem pořád ještě sama na pokoji, zatelefonovala jsem domů, kde jsem byla frázemi typu: "Hlavně se uč a sportuj, všechno bude v pohodě a dobrý..." přivedena k pláči. Uvědomila jsem si, že domov mě asi nepodpoří a po tom, co jsem si vyslechla vychovatelské řeči z úst mojich rodičů, byla jsem o tom 100%ně přesvědčena. V slzách jsem zavolala Míše, která je prostě Míša:o) Míša, moje Míša, je nejlepší. Vykládá mi o tom, co se kde v Praze a u ní na icq šustlo, zajímá se o to, co se šustne tady (občas si myslím, že jí to musí slušně pobavit (to, co se tady řeší;) ) a taky už musí být i znuděná:D )...Vždycky mě ale utěší...Vždycky mi poradí...MÍŠA NAVŽDY:o)!!! A u ní se tuhle větu nebojím použít (předpokládám totiž, že Grebík už se nám do života znova nepřiplete:) )... V půlnoci se uskutečnil rozhovor o cvocích, keří to nemaj v hlavě srovnaný (už ne s Míšou...), a když v půl jedné skončil jenom jsem si rvala vlasy a s hlavou v dlaních jsem si říkala, že teď potřebuju brečet, spát, jíst čokoládu, obejmout Míšu, promluvit si s babičkou, uvařit si kakao do půllitráku a pěkně si všechno uvědomit. Místo toho jsem objala polštář a v tu chvíli mi ještě víc vadilo, že jsem na tom pokoji sama. Ani jsem se nepodívala, kolik je hodin a zavolala jsem babičce. V půl jedné ráno mi naprosto čile zvedla telefon a vlastně všechno tak zlehčila, že jsem to i já, zatvrzelá citlivka, pesimistka a emocionálně nevyspělá puberťačka v tu chvíli nějak vzala a s babiččiným hlasem v uchu pomalu usnula... Úterý mi stačilo k tomu, abych se prokousala spoustou úkolů, zjistila, co mi všechno chybí, zanadávala si a snažila se stále ještě vyvrátit všechny černosti uvnitř hlavy... Včera (středa) bylo všechno skoro (protože teprve dneska to bude úplně) dovršeno tím, čemu bych předtím ani v nejčernějších snech nevěřila...všechno v pohodě...Mně už se prostě může stát všechno. Uplynulý rok bych nikomu nepřála...Ty hezký chvilky bych si totiž nechala pro sebe (uznávám, že jich opravdu nebylo zas tak málo) a ty ostatní bych až na pár opravdu podivně podivných dnů nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli (blíže ho specifikovat nebudu:D)...

A dneska deska už jenom čekám až to všechno zase nějak dopadne. Nad stolem mi visí 5 plně popsaných kitičkoidních lístečků s tím, co bych měla všechno zvládnout do školy a já tady jen tak sedím a píšu...V hlavě si přehrávám přesně dva rozhovory. Jeden už dýl, druhý od včerejška. Jeden asi neuskutečním a nebo za dloho (a hlavně JÁ ho prostě iniciovat nebudu!!!) a ten druhý, ten uskutečním...těším se na něj, děsí mě, mám z něj smíšený pocit. Jedno o něm vám jistě: Nemůžu z něj nikdy vyjít jako vítěz. Vlastně ani jako poražený...Jenom jako zrádce nebo ještě něco horšího...Ale musím...MUSÍM...(I když bych měla plán, jak bych to udělala já, nemůžu a vlastně je pod mojí úroveň se vtírat a zatahovat do toho toho, kdo za to má určitě kousíček víc než půlku zodpovědnosti...)

Mno...jestli to chcete vědět, můžu udělat jednu velkou tečku spolu s opravdu tlustou čárou za prázdninami. Bohužel né za těmi výchovnými, ale naopak za roztomiloučkými...Zklamaná, naštvaná, stále nechápající a zhrzená..., ale taky s novou zkušeností, kterou jsem ale vůbec nemusela nabrat, protože mě do této slepé uličky zavedla na krátkou exkurzi dávno před tím babička. Ještě mě varovala!!! A já do toho spadla...mno...umělci, bohémové, ti, kteří si najednou začli věřit...
Nakonec z toho všeho minulého vyjde nejlépe ona osoba. Ona osoba považována před nějakou dobou zbožňovanou, za nejhorší, za takovou, že kdybych ji popsala, byla bych až moc pochopena, a to teď ještě nemůžu...

PS.: Ještě pořád mi celá ta situace není lhostejná...a teprve lhostejnost je pravým opakem...


Směj se a celý svět se bude smát s tebou!
Plač a jen nejlepší přítel bude plakat s tebou...
Směj se a jsi všech! - Plač a zůstaneš sama...

-mno...já myslím...("nemysli, není to tvým zvykem!!!")...já myslím, že i jo...

Myšlenky...teorie...moje hlava...

"...a ta žárovka si najednou uvědomila, že nemá žádnej cit...no a to je asi všechno, ještě mám čas, co?" ...a ještě něco plácnul... (na češtině se při rétorice nemluví od srdce!!!)

Když je mi něco nejasnýho, když se něčeho bojím, když mi něco nejde, když jsem z něčeho smutná...vytvářím si nadějné teorie. Neustále si opakuju, že to bych dělat opravdu neměla..., protože jen málokdy se v mojich nápadech na pokračování vyskytne nějaký ten černý mrak a mkžná i proto jsem pak sklamaná...
Momentálně mám vymyšleny přesně 3 teorie, co se stalo...co se odehrálo v hlavě...+ ještě 1, která všechny tři vyvrací a říká: "Je to v háji." Sama sobě říkám, že to v háji není, protože by to nedávalo smysl, ale když si uvědomím, že zdaleka všechno v mojí v hlavě smysl nedává, tak by to tak vlastně být mohlo... (zas jsem se zamotala do písmenek a slov, ale snad se takhle podivně nezamotá i to, co přijde...ta budoucnost...)

Těšila jsem se, co bude...tam někde v zadu v hlavě se ještě pořád těším, ale zároveň mám strach. Může se stát, že to vůbec nevyjde...a taky může být tenhle tunel hodně klikatý, že ještě pořád ani teď, když už jsem si myslela, že uvidím jasnou záři, nevidím ani paprsek světla.

Mám něco s žílama na levý noze, takže sedím doma, nikam nemůžu a přemejšlim...Plnou hlavu otázek a monologických dialogů, které se bojím navázat...Určitě už nikdy nebudu s nikým nic závažného řešit třináctého, takže asi proto (a taky proto, že jsem se prostě bála) jsem včera zas nic nevyřešila...
Zatím, u mě až s podivem, beru všechno skoro pozitivně. Jenom včera večer jsem to už nemohla vydržet. Přijela jsem k babičce, bylo to všechno fajn, skvěle jsme si popovídaly...Pak přijeli naši...navečeřeli jsme se, byli jsme u doktora s mojí nohou a potom jsme jeli domů...Seděla jsem u počítače, zjistila jsem, že je úplně zavirovanej a šla jsem si dolů pro prášky. Kvůli něčemu nepodstatnýmu (pro změnu) jsem se zas chytla s mámou a už jsem v sobě tu slanou vodu nemóhla dýl udržet...Zase jsem se z toho všeho (nejspíš z toho jednoho...) rozbrečela. Ani nevím jak, ale usla jsem na gauči a asi kolem půl dvanáctý jsem byla probuzena, abych se přesunula do svých komnat. Koukala jsem a fotky, nemohla jsem spát...poslouchala jsem tzv.: vzpomínací písničky..., ale už jsem nebrečela. Jenom jsem si nadávala, co to zas dělám, měla jsem plnou hlavu myšlenek, který nemůžu nikomu povědět a snažila jsem se přijít na to, co se zas stalo, proč se to všechno děje...(na nic jsem nepřišla...) Hurvínkův nakřáplý hlásek mě ukolébal ke spánku.

Dneska jsem se vzbudila, bolela mě noha a nálada stejná jako večer. Dlouho už jsem neměla čokoládu...;)
Zase jsem zapla icq...zase jsem se dozvěděla nové zvěsti a zase jsem nad tím moc přemejšlela a přetvářela si ty svoje teorie...Ze tří se staly 2 + 1. Ta jedna hájojidní je ještě černější než včera a předevčírem...
Budu tady takhle dneska sedět a ležet celej den, protože skoro nemůžu chodit..., ale naštěstí přijde Míša:o)...Moje Míša, který zase všechno povím a zas to bude fpoho:) Né, mojí hlavu to nevyléčí, ale vždycky mi pošle nějakou energii z jiného světa. Ukáže mi, že tady ona nic takovýho neřeší a já si říkám, že je to FAKT divný, jakej je v těch dvou světech zásadní rozdíl... Tam u nás jsou mezilidský vztahy silnější, extrémnější...emoce se projevujou daleko víc...Tady je všechno daleko mírnější, v normálu...a funguje to. Emoce jsou směrodatné, důležité a dá se podle nich řídit. To tam u nás někdy ani ne...


Láska, ta vnadná růže,pro kterou rádi saháme,ikdyž nás bodne trnem... (František Hrubín)


-Jak dlouho může vydržet ten pocit, že už pro žádnou růži sáhnout dlouho nechceme, protože se bojíme trnů?

Růžový obláček??? Mraky jsou černý!!! ehm...tak už vím, čím to je:/

Naděje snižující se...a to, že já si to prostě nepřipustím...

Chtěla jsem psát včera. Včera jsem chtěla napsat jeden naprosto nejoptimističtější článek...Matika může za všechno! Za to, že jsem byla dneska ráno nevyspalá, vynervovaná...a ještě jsem nemohla včera večer psát! Naštěstí ze mě hned po první hodině spadl onen trojúhelníkovo-čtyřúhelnický šutřík a ještě k tomu mi byla pozvednuta nálada tím nejkrásnějším a nejfilmovějším úsměvem:) Takovým, co mi naprosto nevíc a ještě víc rozbušil srdce. To už se mi FAKT dlouho nestalo...tak snad možná v sedmý třídě? A to bylo jinak...možná, že tohle se mi nestalo ještě nikdy...(i když ten pocit malinko znám...). Hrozně mě to oslabuje, ale paprsky nejspíš září tak 50kilometrů do dálky (dááál;) ).
Včera jsem totiž chtěla napsat něco o mých nových růžových brýlích:) Sluníčko už totiž tolik nesvítí, a tak jsem ty černý sundala. Jo...v první třídě jsem měla sluneční brejle s růžovejma sklama...Všechno bylo růžový:)...nevim, jestli veselý, ale růžový jo:) (nesnášela jsem růžovou:D ...teď mi nevadí..., ale není to tak dlouho, co mi přestalo vadit si na sebe něco růžovýho třeba oblíknout...).

Čím dál tím víc slyším větu: "Nekoukej tam!", "Je to na tobě strašně vidět!", "Záříš!", ale taky: "Sestup už z toho obláčku!!!". Mno, jo...měla bych, ale mně se tááák nechce!!! A vlastně proč? Proč si neužívat ten prvotřídní pocit z první třídy, kdy sedíte v růžových brýlích a ještě k tomu na obláčku? Asi tehdy, kdy se moje matka odhodlá a řekne větu: "Nejste si souzeni..." Já a růžový brejle si asi opravdu nejsme souzeni...Po dnešku jsem si tím naprosto jistá...Můžu tak vypadat, můžu si to dokonce i vsugerovat, ale nejsem člověk hledící na všechno vesele...Teď tu zas sedím a neskutečně mě bolí hlava (mám pocit, že mi přesně na spáncích praskne...a nebo už se to prostě dovnitř do hlavy nevejde...a neskutečně uřvanej obláček mojich myšlenek vyletí do světa a všm řekne, jak je to v háááji;) ).

Jinak je všechno OK...teda aspoň doufám...Jsem si sice naprosto jistá, že jelikož včera a dneska jsem byla naprosto rozzářená a v pohodě, tak dneska večer půjde ven všechno to, co tam tak nějak bolí a sténá vevnitř...(nebo nebolí, ale prostě je...a přežívá...)

Dneska jsem opět pozorovala...a vypozorovala jsem, že nebude zlej;) Neni!!!Já to věděla!!! Akorát prostě hraje svojí roli...Dnes milejc než před rokem:D (tato věta za měsíc a kousek stratí jakýkoliv význam, ALE NEVADÍ;) )



Opakem pravé lásky není nenávist, ale lhostejnost... (Robert Fulghum)


-dík Terko...inspirovala jsem se tvým Fulghumovským citátem...tomu se nedá nic vytknout...

Rozesmátý a sladký život:)

Dobrá nálada vládne mojí mysli:) Dneska jsem se smála, směju se a doufám, že mi ten úsměv ještě vydrží:) Nevím proč...čím víc se blíží budoucnost, tím víc před ní cukám... Dneska mi ty ruce po klávesnici skoro vůbec nekloužou...
Uznávám, Marí´s head je těžká...pomalu praská ve švech, ale nějak to ze mě nejde ven. Všechno je to vevnitř schováno za hustou rouškou dobré nálady a všeho toho, co se tady děje...Neděje se sice nic moc zvláštního, ale je to na mě stejně moc. Moc úkolů, moc dotazů, moc testů, moc nepřátelských pohledů, moc divnejch lidí, moc ...moc...a prostě MOC....HODNĚ.

Přeplněná tím vším si pak lehnu na postel, bolí mě na spáncích a koukám do stropu. Psssycho... Fotky na mě koukaj ze všech stěn, neustále mě někdo vidí...jenom ten strop, do kterýho zírám je bílej. A pak se rozletí dveře a někdo řekne: "Májo, nemáš něco k jídlu?; Májo, můžu na comp?; Májo, půjčíš mi foťák?; Májo, nepůjčila bys mi IPoda?...Mááájóóó!!!" Co třeba: "Májo, půjdeš ven?; Májo, půjdeš pokecat?; Májo, já za tebe ty ručníky vyměnim...:D; Májo, já tě mám rád...; Májo, díky:)..."- tím nechci naštvat někoho, kdo mi tohle říká...mám asi vysoké nároky, ale předešlé věty se v poslední době v mém případě vyskytují daleko častěji... Třeba si to nezasloužím...co já vím? (ehm...nic;) )...
Já se směju na svět a on se na mě mračí...pořád se jim všem něco nelíbí...dobře, né všem..., ale je jich hodně, moc... Je pravda, že já se pár dnů směju na svět...předtím jsem se na něj smála občas, ale spíš mračila.

Začla jsem psát další "veledílo"...ukončila jsem to, co jsem chtěla z minulého roku a prázdnin. Díky zářijovým událostem ještě stále přemýšlím, že k prázdninám přidám ještě první školní měsíc...Stejně ještě musím k předchozím třem dopsat komentáře...Chce to komentovat s odstupem;) a hlavně se držet a nic neměnit v původních verzích všech dokomentů roku 2005 a 2006...to by pak přicházelo o to kouzlo:D

Lálalááá:o) Skvělá náladááá:o)


Na citát nějak nemám chuť...tohle zatím stačí:) Chuť mám spíš na všechno, co je sladký:D ...okolída, sušenky, gumoví medvídci...mňam:)Sladký život:)

Chvilka pauzy? Útěk z nervů a z vnitřního zmatku

Ve škole nic zajímavýho...jenom mi tam pak chyběl jeden rozesmátej obličej:)

V náladě, která okupuje mojí mysl již několik dní, vůbec nemám chuť psát tak nějak jako předtím...Nerozpitvávám tolik a nebo jo, ale ne tak často...víc věcí si nechávám "v sobě" v hlavě...Jenom doufám, že Marí´s head pak veřejně nepraskne...

Možná teď budu psát jinak nebo ne tak často...nevím, jak se to projeví. Vím jenom, že dneska ze mě nic světovýho nevypadne:D

Nával učení a já...Nemůžu se na to skoro soustředit...včera jsem ukecávala rodiče, aby mě někam pustili...NEPUSTILI. Nakonec jsem je ukecala na něco jinýho a měla jsem z toho radost:) Bylo to fajn:) Šla jsem s Madlou a spoustou dalších lidí na Břevnovský posvícení;D Celkem švanda:) (až na to, že mě málem někdo uškrtil ve strašidelnym zámku ;/ )...
Vrátila jsem se domů a cítila to podivný napětí...chtěj mi vynadat, nevěděj už vůbec za co.Nechci bejt nepříjemná, ale stejně nakonec jsem...

Chtělo by to pauzu. Vylejt všechny nervy do bazénu a chvilku je nemít. Pak se v nich třeba vykoupat, ale bejt nějakou dobu bez nich...
Pauzu všemu tomu ruchu kolem. Domů, do školy, domů, do školy...a to už ani nevim, kam se víc těšim...(kam se mi víc nechce?...)

Dneska tady byla moje Míša:o) To je vždycky jeden velkej útěk:) Jedno velký odreagování:) To mi tááák pomáhá:) Příští víkend zas chvilku s ní a všechno to vyléčí:)

Zítra zas do školy. Do nervů...a nebo z nervů? (jsou nervy doma nebo ve škole?) Těším se tam, těším se zpátky...Mám v tom zmatek...


Dneska jsem snědla víc zmrzliny než čehokoliv jinýho...ani nevim kolik, ale bylo jí hodně:) Mňááám:)
...ale...Kam se poděla moje "vypisovací" nálada??? a nebo jenom ta "psací"???

Domov je pro dívku vězení a pro ženu donucovací pracovna. (George Bernard Shaw)

-ehm...tenhle citát se mi móc líbí:D

Vřu...bublám...bubly, bubly...vybublávám...bubly,bubly...VYBUBLY!!!

Jsem naštvaná! A hodně! Hodinu jsem psala...a je to všechno v háji...Jsem naštvaná na sebe, protože jsem si to neuložila!!! Vypadnul internet!!!A celej dlouhej článek je v háji!!!

Bylo to o tom, že jsem byla venku s IPodem. Bylo to o tom, že když Madla foukla do pampelišky, uvědomila jsem si, že můj život je jako odkvetlá sfouklá pampeliška!!! Taky o tom, jak jsem seděla ve spoldě s Madlou a s chemií, Madla někam odběhla a já jsem začala psát...Psala jsem si jen tak do bloku o tom, jak kolem mě všichni o něčem žvatlaj a nevěděj o tom, že se jim někde vevnitř směju...Nemůžou to přes ty svoje záchvaty smíchu vidět...A já zas nevidím, jak oni se smějou mně;)

Jsem naštvaná!!! Protože jsem taky psala o tom, že vypadá komicky. Jako postavička... že by se mu můj táta smál! A že bych něco chtěla, ale to, kvůli čemu bych to chtěla, brání mi v tom, abych to dostala...
A psala jsem o ignorantech a o třech tečkách...a o XYovi...
Áááách! Bylo to znamení:D:D:D ...

Psala jsem o tom, jak bublám...a naschvál dám tomuhle článku stejnej nadpis, jako měl ten předchozí...(stejně se k tomu novýmu asi taky hodí...). Zjistila jsem, že mě dokáže rozhodit i to, že se mi vymaže článek...bóóóže! A o tom to je...:/ Vždycky je to o nějaký větší, či menší "nepodstatné" věci...:/


Včera v noci, hned po tom, co jsem dopsala článek na blog, musela jsem psát znova...(taková kritika...;) ) :

"Před chvilkou jsem dopsala blog a hned jak jsem zmáčka tlačítko potvrzující publikaci na web, všechno mi došlo…Neměla jsem nic psát. Vůbec jsem dneska neměla psací náladu. Teda vlastně měla, ale spíš takovou tu: „Napiš a zastrč do šuplíku!“ „Napiš a ulož do souboru, ne na net!!!“ Nevím…akorát mě z toho ze všeho šíleně bolela hlava, začla jsem si spoustu věcí vyčítat…Dělala jsem si ze všeho ironickou legraci…Sice jsem se smála, ale divně. Ironicky…to je špatně! Schovávala jsem svoje obavy, podivný pocity za roušku naprosté smaozřejmosti a radosti ze života…Zatímco tam někde ve mně to všechno bublalo. Cítit to je na spáncích…bolí z toho strašně moc hlava. Neměla jsem nic psát. Není to z toho sice možná tolik poznat, ale nějak podivně se v tom zrcadlí únava, vyčerpanost, bolest hlavy a neustálé opakování fráze: „Je to v hájí“ či „Jděte do háje!“… Nechci to mazat, už jsem to jednou napsala, ale měla bych si nejdřív zkontrolovat úroveň mysli, než začnu něco blekotat (jako dneska celý večer-noc…) a nebo dokonce psát (ještě k tomu veřejně…). Takový ten pocit, že je něco špatně ve mně přetrvával před psaním, při psaní i po psaní článku, ale teď vyvrcholil tímhle. Tímhle zamyšlením se nad tím, PROČ ho mám…
Všechno už je dobrý…s čokoládou, vedle mě kočička…akorát ta hlava hrozná…bude to dobrý;) Good luck! Good night and make a wish:o)…
Myslím na něj…už zas nebo ještě pořád? Hlavu plnou všeho možného. Škola, Bílá Hora, bolest hlavy, lidi kolem mě (a co si asi tak o těhhle žvástech můžou myslet….) a dalších X věcí včetně pár osob…
Prostě jsem včera (dneska) neměla psát…Nebylo to dobrý…(ale bude!!!;D )Vím, že teď bych buď nepsala a nebo bych psala líp…a to neuplynula ani hodina od toho, co jsem ten článek odklikla…Co si o tom asi tak budu myslet zítra??? Zítra chci dělat něco smysluplného…hlavně ne civět do obrazovky, psát, předělávat fotky a k tomu všemu (do toho všeho) žvatlat svoje pocity a myšlenky….Měla bych se asi na chvilku uzavřít do sebe a srovnat si všechno.VŠECHNO...něco jako říká každý správně zastaralý rodič: „Zavři se do svého pokoje a přemýšlej nad tím, co jsi udělala/řekla…!“
Já se polepším;) Chci se zas stát tou, co se zamýšlí a docela hezky píše…poslední článek to pokazil, ale stane se…to byla FAKT divná, ironická, vyždímaná nálada…, ale nic to neomlouvá…prostě jsem neměla psát!!!"

-prostě kritika?...co dodat???NEMĚLA JSEM PSÁT...(i dneska???, jenom včera???)



Myšlenka by nikdy neměla být tak velká, aby se nevešla do hlavy. (Tomáš Janovic)

-tenhle citát byl i u předchozího vymazaného...tzn.:už se sem tolik nehodí:/

Žvatlám...nečtěte to!!!:D

-tohle jsem psala v knihovně (odpoledne...) tzn.:berte to s rezervou!!!

...a přitom bych se na to měla vykašlat:D:D:D a čekat zááářnou budoucnost...dál dělat z černé bílou (dobře..., spíš s tím začít;) ) a koncentrovat se na MOJE:) Mám jich spoustu...v mojí budoucnosti...

...Těším se na brášku, těším se do Prahy, těším se na svůj pokoj, na Míšu...na Wizíka (ten o tom ještě neví, ale mile ráda bych ho překvapila svou obvyklou návštěvou pod oknem:D -to bude mít zas radost až ho tim jejich upištěnym zvonkem a uštěkanym psem vytáhnu z postele:D )...Už aby byl víkend...a nebo...už abych si zas mohla pořááádně zazpívat!!! To mi tenhle rok asi nejvíc chybí...S tou barvou na hlavě bych tenhle tejden asi nejspíš neměla jít do bazénu, takže se nevyplavu...Tak aspoň to vyzpívání, ne? Chju, chjo...juchůůů;) Vypsat se občas nestačí...jako...stačí, ALE...ALE je tady jedno velké ALE...

Kašlu na to!!! Jinak to nepůjde;) Mája se směje. Mája si užívá...Mája žije??? Jo, snad, zatím, zas...a tak;) Není to nejhorší, není to nejlepší...není to standart..., ale jde to...Je to zas úplně něco jinýho:) Vyzkoušovávám si novinkové věci;) Třeba to, jak myslet jenom na svoje pupínky na xichtě (sorry obličeji:D) , na kabelky, boty, voňavky, šampóny, řasenky, tužky na oči, halenky, trička, sukně a kalhoty...jak zdylinovatět...smát se, hihňat se....(úplně všemu a nejvíce tomu, co vůbec neni vtipný...)...Možná, že je to jeden ze způsobů, jak tady přežít. Vůbec se mi nechce ho zkoušet...Buď bych mohla objevit ty další existující (pokud možno né ignorantsky inrovertské...) a nebo vynalézt svůj vlastní tzv.: "Májin způsob přežití"...Můj nový cíl by mohl spočívat v tomto systému přežití;)...jenom abych to jeho vymýšlení přežila:D...aby už pak nebylo pozdě:D

Lééégracééé;) Mno...mám puchejře na nohou...nateklou žílu...půjdu si lehnou s Gaiou Mesiah v uších a obklopená fotkama...fotkama bráchy, Krupi, Bílý Hory...Mojema fotkama:)


-tohle píšu teď...večer...po večerce (pro změnu;) )

Jen tak se rozplácnou na posteli a cejtit se naprosto vysátá:) ...Dneska jsem si to vyzkoušela. Přišla jsem, měla jsem v sobě jedno a třičtvrtě velkýho kafe, hlavu rozesmátě zamyšlenou a v objetí s polštářem jsem se cejtila úplně vymačkaná;) ...Do poslední kapičky...Unavená. Nebo ani né unavená. Nevim jak to popsat. Přemejšlela jsem, jestli jsem si vůbec schopná některý věci připustit nebo si jen tak sama sobě říct, že na něco nechci myslet...poručit si, že něco vymažu z hlavy...Někdy by se to hodilo, ale stejně bych neměla to srdce vymazat ani jednu jedinou vzpomínku, myšlenku, pocit...NIC! Proč se nad tím zamýšlet, když to nikdy nepůjde;D? ...PROČ? Hnusná otázka...nesnášim jí...(no coment;) )

Srandovní...zas jsem se přistihla při tom, že žvatlám úplný nesmysly... "vykřikuju" svoje myšlenky. To, co mi momentálně vrtá hlavou a další nepodstatné a nezáživné věci. Chudák spolubydlící Míša to musí všechno poslouchat. Nikdy mi neřekne, že už jí štvu:D...a přitom asi né vždycky, ale někdy už jí štvát musim:D ...

Teď, jak říká moje spolubydlící (a mně se to strašně líbí), je podzim a mám takovou smířenou náladu. Jsem smířená se svojí smířenou občas fakt psychotickou náladou, s telefonátem domů, s příšerným mailem z Bratislavy (rádoby drsným;D ), se vším, co se děje tady (pořád se na to dá nadávat:D ) a se vším, co si myslí ostatní...(o mně a o všem jiném...). Jenom se s tou svojí smířeností neustále vnitřně dohaduju:D ...podivně...ani já to nechápu, takže ani vy to nechápete:D ...hmmm...
Radši už dneska psát nebudu...Bůh ví, co by ze mě ještě mohlo vypadnout...Velké pravdy, myšlenky a procítěná cítění zas jindy:D:D:D...


Štěstí je jako malé dítě. Musí se neustále držet za ruku a podpírat. (Otakar Brousek)

-ehm...držet za ruku??? Tak třeba jo...smířeně:D