Myšlenky...teorie...moje hlava...

"...a ta žárovka si najednou uvědomila, že nemá žádnej cit...no a to je asi všechno, ještě mám čas, co?" ...a ještě něco plácnul... (na češtině se při rétorice nemluví od srdce!!!)

Když je mi něco nejasnýho, když se něčeho bojím, když mi něco nejde, když jsem z něčeho smutná...vytvářím si nadějné teorie. Neustále si opakuju, že to bych dělat opravdu neměla..., protože jen málokdy se v mojich nápadech na pokračování vyskytne nějaký ten černý mrak a mkžná i proto jsem pak sklamaná...
Momentálně mám vymyšleny přesně 3 teorie, co se stalo...co se odehrálo v hlavě...+ ještě 1, která všechny tři vyvrací a říká: "Je to v háji." Sama sobě říkám, že to v háji není, protože by to nedávalo smysl, ale když si uvědomím, že zdaleka všechno v mojí v hlavě smysl nedává, tak by to tak vlastně být mohlo... (zas jsem se zamotala do písmenek a slov, ale snad se takhle podivně nezamotá i to, co přijde...ta budoucnost...)

Těšila jsem se, co bude...tam někde v zadu v hlavě se ještě pořád těším, ale zároveň mám strach. Může se stát, že to vůbec nevyjde...a taky může být tenhle tunel hodně klikatý, že ještě pořád ani teď, když už jsem si myslela, že uvidím jasnou záři, nevidím ani paprsek světla.

Mám něco s žílama na levý noze, takže sedím doma, nikam nemůžu a přemejšlim...Plnou hlavu otázek a monologických dialogů, které se bojím navázat...Určitě už nikdy nebudu s nikým nic závažného řešit třináctého, takže asi proto (a taky proto, že jsem se prostě bála) jsem včera zas nic nevyřešila...
Zatím, u mě až s podivem, beru všechno skoro pozitivně. Jenom včera večer jsem to už nemohla vydržet. Přijela jsem k babičce, bylo to všechno fajn, skvěle jsme si popovídaly...Pak přijeli naši...navečeřeli jsme se, byli jsme u doktora s mojí nohou a potom jsme jeli domů...Seděla jsem u počítače, zjistila jsem, že je úplně zavirovanej a šla jsem si dolů pro prášky. Kvůli něčemu nepodstatnýmu (pro změnu) jsem se zas chytla s mámou a už jsem v sobě tu slanou vodu nemóhla dýl udržet...Zase jsem se z toho všeho (nejspíš z toho jednoho...) rozbrečela. Ani nevím jak, ale usla jsem na gauči a asi kolem půl dvanáctý jsem byla probuzena, abych se přesunula do svých komnat. Koukala jsem a fotky, nemohla jsem spát...poslouchala jsem tzv.: vzpomínací písničky..., ale už jsem nebrečela. Jenom jsem si nadávala, co to zas dělám, měla jsem plnou hlavu myšlenek, který nemůžu nikomu povědět a snažila jsem se přijít na to, co se zas stalo, proč se to všechno děje...(na nic jsem nepřišla...) Hurvínkův nakřáplý hlásek mě ukolébal ke spánku.

Dneska jsem se vzbudila, bolela mě noha a nálada stejná jako večer. Dlouho už jsem neměla čokoládu...;)
Zase jsem zapla icq...zase jsem se dozvěděla nové zvěsti a zase jsem nad tím moc přemejšlela a přetvářela si ty svoje teorie...Ze tří se staly 2 + 1. Ta jedna hájojidní je ještě černější než včera a předevčírem...
Budu tady takhle dneska sedět a ležet celej den, protože skoro nemůžu chodit..., ale naštěstí přijde Míša:o)...Moje Míša, který zase všechno povím a zas to bude fpoho:) Né, mojí hlavu to nevyléčí, ale vždycky mi pošle nějakou energii z jiného světa. Ukáže mi, že tady ona nic takovýho neřeší a já si říkám, že je to FAKT divný, jakej je v těch dvou světech zásadní rozdíl... Tam u nás jsou mezilidský vztahy silnější, extrémnější...emoce se projevujou daleko víc...Tady je všechno daleko mírnější, v normálu...a funguje to. Emoce jsou směrodatné, důležité a dá se podle nich řídit. To tam u nás někdy ani ne...


Láska, ta vnadná růže,pro kterou rádi saháme,ikdyž nás bodne trnem... (František Hrubín)


-Jak dlouho může vydržet ten pocit, že už pro žádnou růži sáhnout dlouho nechceme, protože se bojíme trnů?