Mno...tlustá čára za VŠÍM...nehodí se mi to do "happy" scénáře!

Kdybych měla okomentovat všechno, co se stalo od pondělka, tak bych to sice mohla shrnout pár slovy typu: "Všechno, ale teď už fakt VŠECHNO, je v háji! Roztomiloučká budoucnost v čudu:´( ! Bez babičky bych se prostě zbláznila...Moje maminka mluví jako personál školy...Ještě, že mám Míšu;) !" - negativno by tedy opět masivně převládalo...

Heslem tohoto týdne by mohlo být: "Kolik "nás" vlastně ve skutečnosti bylo?", "Babička mi zavolá i v půl jedné ráno!", "Už máte smůlu...Míša je zadaná;)" a "Už ani brečet nemůžu"...stejně jako: "Maska nasazena, zvykám si, snad mi to všichni věří...", "Jo, jsem "decentně zklamná a tak..., ale taky už chci bejt hrdá...a bojování si nechám na jindy..."

Prostě jsem přes všechno učení a řešení problémů "života a smrti:D" (chci se tomu sakra smát, i když to nejde;) ) neměla vůbec čas cokoliv napsat. Když jsem v neděli přijela, něco jsem cítila ve vzduchu, takže mě doslova obalila prapodivná nálada. K tomu jsem ještě byla sama na pokoji. Šla jsem tedy co nejdřív spát. V pondělí jsem zjistila, co bylo to ono ve vzduchu...byla jsem pořád ještě sama na pokoji, zatelefonovala jsem domů, kde jsem byla frázemi typu: "Hlavně se uč a sportuj, všechno bude v pohodě a dobrý..." přivedena k pláči. Uvědomila jsem si, že domov mě asi nepodpoří a po tom, co jsem si vyslechla vychovatelské řeči z úst mojich rodičů, byla jsem o tom 100%ně přesvědčena. V slzách jsem zavolala Míše, která je prostě Míša:o) Míša, moje Míša, je nejlepší. Vykládá mi o tom, co se kde v Praze a u ní na icq šustlo, zajímá se o to, co se šustne tady (občas si myslím, že jí to musí slušně pobavit (to, co se tady řeší;) ) a taky už musí být i znuděná:D )...Vždycky mě ale utěší...Vždycky mi poradí...MÍŠA NAVŽDY:o)!!! A u ní se tuhle větu nebojím použít (předpokládám totiž, že Grebík už se nám do života znova nepřiplete:) )... V půlnoci se uskutečnil rozhovor o cvocích, keří to nemaj v hlavě srovnaný (už ne s Míšou...), a když v půl jedné skončil jenom jsem si rvala vlasy a s hlavou v dlaních jsem si říkala, že teď potřebuju brečet, spát, jíst čokoládu, obejmout Míšu, promluvit si s babičkou, uvařit si kakao do půllitráku a pěkně si všechno uvědomit. Místo toho jsem objala polštář a v tu chvíli mi ještě víc vadilo, že jsem na tom pokoji sama. Ani jsem se nepodívala, kolik je hodin a zavolala jsem babičce. V půl jedné ráno mi naprosto čile zvedla telefon a vlastně všechno tak zlehčila, že jsem to i já, zatvrzelá citlivka, pesimistka a emocionálně nevyspělá puberťačka v tu chvíli nějak vzala a s babiččiným hlasem v uchu pomalu usnula... Úterý mi stačilo k tomu, abych se prokousala spoustou úkolů, zjistila, co mi všechno chybí, zanadávala si a snažila se stále ještě vyvrátit všechny černosti uvnitř hlavy... Včera (středa) bylo všechno skoro (protože teprve dneska to bude úplně) dovršeno tím, čemu bych předtím ani v nejčernějších snech nevěřila...všechno v pohodě...Mně už se prostě může stát všechno. Uplynulý rok bych nikomu nepřála...Ty hezký chvilky bych si totiž nechala pro sebe (uznávám, že jich opravdu nebylo zas tak málo) a ty ostatní bych až na pár opravdu podivně podivných dnů nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli (blíže ho specifikovat nebudu:D)...

A dneska deska už jenom čekám až to všechno zase nějak dopadne. Nad stolem mi visí 5 plně popsaných kitičkoidních lístečků s tím, co bych měla všechno zvládnout do školy a já tady jen tak sedím a píšu...V hlavě si přehrávám přesně dva rozhovory. Jeden už dýl, druhý od včerejška. Jeden asi neuskutečním a nebo za dloho (a hlavně JÁ ho prostě iniciovat nebudu!!!) a ten druhý, ten uskutečním...těším se na něj, děsí mě, mám z něj smíšený pocit. Jedno o něm vám jistě: Nemůžu z něj nikdy vyjít jako vítěz. Vlastně ani jako poražený...Jenom jako zrádce nebo ještě něco horšího...Ale musím...MUSÍM...(I když bych měla plán, jak bych to udělala já, nemůžu a vlastně je pod mojí úroveň se vtírat a zatahovat do toho toho, kdo za to má určitě kousíček víc než půlku zodpovědnosti...)

Mno...jestli to chcete vědět, můžu udělat jednu velkou tečku spolu s opravdu tlustou čárou za prázdninami. Bohužel né za těmi výchovnými, ale naopak za roztomiloučkými...Zklamaná, naštvaná, stále nechápající a zhrzená..., ale taky s novou zkušeností, kterou jsem ale vůbec nemusela nabrat, protože mě do této slepé uličky zavedla na krátkou exkurzi dávno před tím babička. Ještě mě varovala!!! A já do toho spadla...mno...umělci, bohémové, ti, kteří si najednou začli věřit...
Nakonec z toho všeho minulého vyjde nejlépe ona osoba. Ona osoba považována před nějakou dobou zbožňovanou, za nejhorší, za takovou, že kdybych ji popsala, byla bych až moc pochopena, a to teď ještě nemůžu...

PS.: Ještě pořád mi celá ta situace není lhostejná...a teprve lhostejnost je pravým opakem...


Směj se a celý svět se bude smát s tebou!
Plač a jen nejlepší přítel bude plakat s tebou...
Směj se a jsi všech! - Plač a zůstaneš sama...

-mno...já myslím...("nemysli, není to tvým zvykem!!!")...já myslím, že i jo...