Svíje se ve všední nevšednosti...

Mimochodem, "svíje se"=přechodník 1.os., č.j. slovesa "svíjet se"- taky bych napsala "svíjejíc se", jenže to je prý 2.os. ...

Tak tento týden je již skoro za mnou...ten školní určitě. Četla jsem Fulghuma a Verlaina, povídala si s mou věrnou (mnou již určitě dost vyčerpanou) spolubydličkou, našla zajímavé obrázky u deviantů, smutně si popřemýšlela, málem jsem se poddala "against rules", nakonec jsem se snad udobřila a ještě pár takových prapodivných věcí, které se celkově vymykaly všednímu týdnu...

Do Verlaina jsem se tak začetla, že jsem si ho dokonce "objednala" od prarodičů pod stromeček, jenže oni ani nevěděli, o koho jde, takže jen abych nedostala Pejska a Kočičku..., když jsem teď nedávno dostala s mámou napůl jedny ponožky (prý z nějaké vzácné kočky, což mi nahání hrůzu:/) a k tomu dokonce s protiskluzovou vrstvou...

K uplynulým pár dnům už se radši nebudu vyjadřovat, jelikož kromě toho, že jsem se naučila pár hip-hopových tanečních kreací a lítala jsem v kavárně jak zběsilá, abych si pak na chvíli oddechla a zaploužila a nakonec umyla tu hordu skleniček a hrnečků jsem taky pak skončila asi v půl dvanácté s bolavejma nohama na posteli s telefonem v ruce a ťukala jsem a ťukala...zvláštní noc...usnula jsem někdy kolem půl druhé, ráno jsem byla unavená a chtěla jsem všechno jakkoli vyřešit...Takže jsem si počkala celé dopoledne, oběd a ještě hodinu než jel autobus a pak jsem se schoulila v náruči a usnula...zas jsem po pár dnech neměla ten podivný pocit, že je něco špatně, i když to bylo takové zvláštní, to se musí nechat, jelikož jsme byli tací nervózní a tak...no prostě uvidím v neděli, moc se v tom sama nevyznám, jen doufám, že se vše zas na chvíli v dobré obrátí... Jsem trochu v rozpacích...
-...ehm, mimochodem, na některé věci prostě nemám žaludek, něco by mé svědomí prostě neuneslo a samotnou by mě některé věci hodně ranily, takže se budu zas jednou řídit tím,že co nechci, aby druzí činili mně, nebudu činit druhým..(i když někdy je těžké odolat a občas jsem z toho opravdu zmatená...). Ne, nemám v tom nepořádek. A nemám ráda čas...vždycky se říká, že čas všechno zahojí; "dejte tomu čas"; čas ukáže, pomůže a tak..., ale moc jsem se o tom ještě nepřesvědčila a dokonce mi to dneska řekl i ten obávaný Tomííík;)


Tak třeba ještě jednu báseň od Verlaina? Takovou, co se hodí a ještě se mi neskutečně líbí...tak jako většina z těch, které jsem zatím stačila přečíst a zamyslet se nad nimi...

Spleen

Ty růže celé rudé byly
a břečťan celý černý byl.

Jen poodejdi, a v tu chvíli
je znovu po všem, čím jsem žil.

Příliš se skvěly - modří nebe,
zelení moře, něhou vzduch.

Že jednou ztratím zrovna tebe,
šeptá mi strach, můj stálý druh.

A lesklý zimostráz, jenž studí,
cesmína, její věčný třpyt,

kraj bez konce - to vše mně nudí,
běda, jen tebe nejsem syt!

-výborná, nebo? A k tomu se tentokrát výborně hodí...možná hned v několika významech(?)

Padají sny? Všechno mi dochází jen tak obloukem...

A jak to bude dááál??? Dneska přijednou naši. Jsou třídní schůzky. Včera jsem měla špatnou náladu. Těšila jsem se na večer, jenže ona se jen uvolnila. Probrečela jsem téměř hodinu a půl. Dneska jsem si říkala, že už bude dobře. Zas mě pobolívá hlava. Co to je?!? Vůbec se mi to nelíbí. Propadám se do něčeho divnýho...
Změny se projevují i jinde...vyjadřování, přístup, čas...nevím, zda si zvyknout nebo jestli je to jen na chvilku. Nevím, jestli je to momentální nálada a rozpoložení nebo prostě nějaká nová etapa..., každopádně to na mě nepůsobí dobře.
Copak si mám počít? Mám něco přes hodinu na to, abych tu seděla a psala, ale mám plnou hlavu věcí, které sem jen tak napsat nemůžu. Netýkají se jen Máji, jen Mája neví, jestli o nich mluvit anebo si to radši všechno nechat pro sebe. Zatím si to nechávám v sobě, v hlavě...vyjde to ven s jednou či druhou slzou, ale myšlenku nijak písemně ani slovně nezformuluji a nepošlu adresátovi. Akorát by z toho bylo dusno, akorát bych si myslela, že to není dobře...a stejně bych brečela a nebo by se stala nějaká ta "katastrofa".
Pokud by všechno mělo být, jak je napsáno v příbalových letácích, rozhodila jsem si náladu sama a budu si muset projít tíhle očistcem... Never more!

Jo, jo...včera jsem se zaujetím poprvé otevřela "Never More a jiné básně" od Paula Verlaina (překlad mistrný-František Hrubín;) ) a začetla jsem se...líbí se mi ta zvukomalba a ta zajímavá, často melancholická zamyšlení...
Dál se taky prokousávám prvním Třetím přáním, jež se pro mě stává jakousi drogou, protože si před spaním musím šlehnout aspoň jednu kapitolu a také proto, že mě ze stavu mysli brečící dostává do takové neutrální nálady a povznese mě nad všechno, co se během dne událo, takže pak v klidu usínám...:)
A tak jsem se rozhodla, že sem jednu z těch básní přepíšu... Vybrala jsem si ji původně kvůli nadpisu, jinak bych ji asi jen tak přeskočila, jenže nejen že má v nadpise slovo "luna", ale ten obsah vážně stojí zato... Dojme, okouzlí, překvapí jednoduchou pravdou, která tryská právě ztěch vodotrysků, jenž tak jemně vzlykají...

Svit Luny

Je vaše duše vzácná krajina,
kde masky okouzlující se rojí,
při loutnách zpívají, a jak se zdá,
skrývají smutek podivnými kroji.

Zní jejich písně v tónech mollových
o lásce vítězné, o šťastém žití,
a sotva, sotva věří někdo z nich
těm písním, jež se svitem luny sytí.

Svit luny teskným kouzelm opájí
a ptáky v listí naplňuje sněním.
A štíhlé vodotrysky vzlykají
v mramorech zalykavým opojením.

-(báseň je vytištěna na straně osmnáct, ale to je jedno, je jednoduše nádherná...:) )

A co takhle třeba ještě něco povznášejícího od Roberta Fulghuma? Jaké je to jeho první Třetí přání? Ta jeho první tlustá kniha, která nemá vazbu paperback...

Myšlenky Fabulisty Curnonskyho (trojice):

Všechno vypadá lepší na dálku.
Očekávání a vzpomínky jsou příjemnější než vlastní zážitek.
Nikdy nic není přesně tak, jak se to zdá.

Představivost nás uspokojuje víc než skutečnost.
Odchýlit se od jednoduchosti znamená ztratit svobodu.
Nikdy nic nebylo tak jako kdysi.

Milostný románek je záležitost jednoduchá. Ale láska je obtížná.
Sex může být bezpečný. Láska je nebezpečná vždycky.
Není se třeba bát mužů nebo žen, pouze lidí, jež dobře neznáte.

Některé sliby se nikdy nesmějí plnit.
Některé otázky nikdy nesmějí padnout.
Některé pravdy nikdy nesmějí zaznít.

...a teď zas něco od Máji:
Sluníčko, sluníčko...popojdi maličko! ...co takhle třeba ke mně? Sice nestojím u cesty, ale mám pocit, že se mi bez tebe stane neštěstí... Možná ani mě ani Tebe nic nezajede, ale spolu nám bude líp:) sluníčko zasvítí a zhojí všechno, co vyrejpalo silné šrámy tím tlustým zašpičatělým ničím...

Legrace
Sranda
Zábava
Smích
Prátelé
Jiskřičky v očích.
Energie

...

Ukáže tanec,
naučí zpívat...
jednoduchou píseň...složité radosti.

Kvítek...kvítko...
kvítka!
Existují, svítí!
Rozzáří všednost rozjařením.

Zastavil se čas nebo mi jen pro změnu došla baterka v hodinách?

Platím svým vlastním rodičům pokuty za přestupky...za porušení řádu... Zajímalo by mě, kam se těch mých dva tisíce korun dostane. Pochybuji, že na charitu. Třeba si koupí víno, martini nebo hned oboje...táta přece říkal, že už doma není ani jedno pivo, když dneska konzumoval tu výbornou svíčkovou...
Inu, ten nejhorší trest už mám za sebou, i když ty peníze se před Vánoci vždycky hodí, to se musí nechat. Nejhorší byl stejně ten samotný zážitek a den poté...možná i druhý den poté...
Teď jen přemýšlím, co napsat do "pozorování". Vyklopila jsem do sebe tohle, tamto a pak ještě tři krát tohle a jednou tamto a navrch ještě támhleto...? No, tak to by se mnou každý rozumný doktor, kromě psychiatr asi skoncoval, ne? Měla bych tam psát všechno, tak tam všechno napíšu...horší než zážitky středeční noci, kdy jsem se do sadu nedostala, i když bylo 21.listopadu a nešlo to bohužel ani ve čtvrtek, už to nebude. Ano, správně. Přesně 21.11. I minulý rok jsem tam byla. Sice sama, ale byla jsem tam. Snědla jsem tam čokoládu. A zbytek dne se nevyvedl, ale pila jsem kakao a pak zas jedla čokoládu a zastesklo se mi... Hmmm, tak asi budu věřit a doufat v to, že nám to vyjde ten příští rok (pokud to nebude sobota)...:o)

Jinak tedy po pochybovačném minulém pátku přišla perfektní sobota a dva sněhuláci, co spolu koukali na obrovské srdce:o) Den na to jsme byli v Shive i s celou rodinkou - nejspíš to taky nebylo nejhorší a musím říct, že hned po tom chatovém víkendu byl tento asi nejlepší...krása, relax, pohoda...spousta filmů-doporučuju Jízdu s mladou Geislerovou...to je pořád taková pohodička pohoda, mám jednu ruku dlouhou a najednou ten nečekaný konec...úplně jako když do ticha noci začne houkat náš hlasitý alarm, jež zbudí celou ulici...u filmů moc často nebrečím, ale tady jsem měla co dělat;)
Takže jsem byla po víkendu plná endorfinů a zamilované energie a dlouho se mě to drželo, než přišlo něco podivného a pád dolů a černé skvrny na béžovém prostěradle, které byly směsicí slz a řasenky s tužkou na oči...odhodlaná vzít si tašku a být sama se sešitem a tužkou jsem vyšla ven a pak se to nějak zvrtlo, protože mi byla zima a nedala jsem si čaj...
Takový strach, jako v pátek, jsem z návratu domů snad ještě nikdy neměla...úplně jsem se klepala a ještě horší bylo, když se to u nás tak neskutečně dlouho natahovalo a ve vzduchu bylo cítit něco otravného a kromě obvyklého dusna ještě takové to ticho před bouří a pak, když to přišlo, nevěděla jsem, jestli se mám výchovným metodám svých rodičů smát nebo brečet...tentokrát dokonce i Miši uznala, že přesto všechno její neustálé zastávání se jich, teď už si myslí, že je to moc...došla jí slova, stejně jako mně...
No, člověk se prostě musí vychovat sám...třeba i metodou pokus omyl, když ho doma učí jen jak slušně stolovat, nenápadně se oblékat, nevybočovat, jak zacházet s penězi (mimochodem, bratříček dostal přednášku o tom, co je to cashflow...:D )...

A tak tu teď konečně zase sedím u stolu přímo u topení, jsem ráda, že jsem zase zpátky a jsem zvědavá, jak bude za chvilku vypadat můj blog, když na něm zas přibude jeden článek a třeba se nám podaří i jedna grafická změna...
Včera jsem vytvářela prezentaci na civics (zsv). Měla být o dětech předškolního věku, jelikož jsme začali brát vývoj člověka po sto devadesáté osmé...Na titulní straně je můj bratr, i když teď už teda vážně předškolní není (a ani není tak roztomilý...;) ) a dál jsou strašně učeně popsány jednotlivé fáze vývoje asi tak od tří do pěti let...sociální, fyzický, emoční a inteligenční vývoj...všechno to takhle škatulkují...
-Nejdřív jsem vůbec nechápala, proč takovou prezentaci dělat, pak jsem pochopila, že vlastně všichni nemají toho mladšího sourozence a nebo mají, ale ne o tolik mladšího, aby mohli pozorovat, jak roste, začíná chodit, jak se jeho kresbičky den ode dne zlepšují a že už umí barvy a neříká "jako može", "sluníšková" a "jako jahůdka". Když jsem si přečetla učené texty o vývoji dítěte v knize o vývojové psychologii a nebo v příručce pro matky "Dítě a Já", docela jsem se zděsila. Ještě, že mám mladšího bratra a jsme od sebe o sedm let. Ještě, že všichni naši rodinní známí mají daleko mladší potomky než jsem já. Kdyby tomu tak nebylo, třeba bych té knize uvěřila a přišlo by mi divné, že moje nebo cizí dítě postaví ve třech letech věž z více než deseti kostek a nebo že se ve čtyřech letech ještě pořádně neudrží na jedné noze. Nepochopila jsem tyhle knihy a ani ty články na internetu. Je to sice všechno zprůměrované, ale dělá to z celého toho vývojového procesu naprostou banalitu..."jó, maminky, připravte se, v tomto období začne nalévat vodu z konvičky, bude si chtít hrát s ostatními, bude na vás fixováno a jeho slovní zásoba bude přesně 896 slov..." Vždyť je to zázrak, nádhera sledovat, jak rychle najednou všechno utíká, a že už se ptá na ty nekonečné otázky...
Doporučuji: 1. Přečíst prvních pár stránek o tom, jak se připravit na porod, jak se starat o toho malinkého několika měsíčního drobečka a pak se nechat překvapit a jednat podle nejlepšího vědomí a svědomí...jak by řekli někteří, hlavně TO chodit VENČIT...;o) ; 2. Jestli chcete jakoukoli dokumentaci, nepište...foťte! Ano, je to fajn, prohlížet si pak alba a těch zážitků bude tolik, že se nebudou chtít psát a nebo je napíšete, ale už se zas nebudou nikomu chtít číst, jak bude vše dopodrobna vylíčeno v prvotním nadšení;)

Tak...říkala jsem si, že dneska nemám ani trochu psací náladu. Možná i proto, že když jsem ji naposledy měla, nepsala jsem:( ...a co z toho vzešlo? Dneska tohle;)

Tomu, co je před N: Děkuju a promiň...
-vím, to slovo nemáš rád, ale bez něj to nejde...Tak třeba nám za rok ten sad vyjde;o)

Té, co má brouky v hlavě...(snad dala na mou radu a preferuje ploštice;) ): Všechno nejlepší!

Asi Doufám, že Snad...

Tak jsem zanesla halenku do prádelny, přišila tři až čtyři knoflíky, nabrala dostatek jídla a víkend právě začíná... Snad bude hezký. Doufám, že si ho užijeme. Včera jsem si už už říkala, že bych asi radši měla odjet domů, jelikož všechno vypadalo tak nějak hrozivě a dokonce jsem nešla ani do tanečních, jak jsem měla oteklé a červené oči, jenže dnes už to zas od rána vypadá, že je to vlastně všechno jak má být, takže se nejspíš budu muset nechat překvapit, i když nejistotu nemám ráda. Je pravda, že má takový divný pocit, ale nechci nic přivolávat, to bude stejně jen ve mně...

Nějak mi to psaní moc nejde, i když jsem si myslela, že si zas sednu ke compu, budu si říkat, jak nic nenapíšu a prsty mi začnou samy běhat po klávesnici. Jsem celá taková nějaká v divném rozpoložení. Dokonce i vím, čím to je, ale bojím se na to pomyslet. Dneska uvaříme čajdu, pustíme film a uděláme si s tím, co je před N, hezký večer (prosím:o) ). Budu se pěkně starat. Mám co vynahrazovat, oplácet, dokazovat a tak...a k tomu si chci upevnit nějakou jistotu, abych se měla čeho chytnout. Teď mi to tak totiž bohužel moc nepřipadá.
Taky už se těším, až si konečně otevřu tu knížku, v níž jsem listovala asi před měsícem a skončila jsem na kapitole "Maják", jelikož jsem musela dočíst ještě něco jiného a v zápětí se objevila první povinná četba, jež zhatila můj čtenářský plán, který se neustále rozšiřuje. Pořád a pořád nacházím něco, o čem vím, že to musím přečíst. Asi jsem začla moc pozdě, ale momentálně mě to neuvěřitelně chytlo. Stejně tak, jako španělština:) Úplně jsem se do ní zbláznila:) Začala mě hrozně bavit a pozoruju první pokroky:) Ano, baví mě teď ve škole skoro všechno, dokonce i dva přírodovědné předměty, exaktní vědy biologie a chemie. (s matikou a fyzikou si asi nikdy neporozumím, ale to už jsou poslední dva předměty, které mě opravdu nezajímají...) Tento rok dost pokulhává zeměpis i dějepis, ale zatím s tím nemám tak velký problém, protože se peru s tím novým jazykem, najíždím na novou češtinářkou vlnu-Mr. Kostlivým rétorem, opakuji základy němčiny (po kolikáté už???), postupuji systematicky v angličtině a v biologii s chemií nacházím smysl a spoustu neskutečně zajímavých věcí:) ...KONEC, odpočinek! Ale zas se musí nechat, že když toho učení není přetlak, je to pro mě svým způsobem také odpočinek. Když dělám úkoly, soustředím se jen na ně a nic jiného, což se mi u mnoha věcí vážně nedaří...;)

Nějak jsem si tak všimla, že je v tomhle článku nějak moc slov, které o něčem pochybují a nejsou si jisté sama sebou..."snad, doufám, třeba, asi..." Bojim, bojim... Nesnáším nejistotu. Když tohle píšu, vybaví se mi ta, co má brouky v hlavě, ale té nejsou oči vidět, když se směje. Já to má tak trošku naopak, včera jsem přes slanej otok skoro neviděla...a když už, tak přes slzy...

Zítra se možná "Marí's head" dočká nějaké změny;) To je ale překvápko a vlastně to také není jisté, takže co už? Radši nic, nic...
V neděli podnikneme něco, čeho se opravdu obávám. Čajovna ve čtyřech či pěti, ale složení bude poněkud zajímavé... Myslím, že se sama bojím daleko víc, než všichni ostatní, i když já bych vlastně neměla, jelikož jsem tzv. ta, která danou společnost spojuje...jenže nejen proto, ale také proto z toho mám obavu.
Všude je tady bílo a na to, že je listopad tak je sněhu spousta. Snad ještě nebude tát. A nebo, že by to snad mělo být naopak?! Ne, kruci, Májo, nemysli na to! Jako teda teplo by mi vůbec nevadilo...pořád jenom uvazovat šály a zapínat bundu, brát si silonky, který se neustále trhaj (zvlášť o ty kozačky, v kterejch je sice docela teplo, ale stejně bych je zakázala...!). Dobře, snad mě bude mít co (spíš kdo...;o) )zahřívat... při nejhorším je tu čajda, sněhule, palčáky, péřovka, rolák, kulich...a podvlíkačky...blééé!!!
Dneska nám Mr. Kos. pomohl odhrnout žaluzie a pohledem ven nás nechal inspirovat k napsání trojverší, jež mělo mít zimní náladu...ehm, napsala jsem ho jako jediná a to prosím ještě před tím, než se mu ty žaluzie vůbec povedly posunout...;)

Suchý, mokrý, jednoduchý.
Jiskra, odraz, zbytky světla...
a pak zima všechno smetla.

...ano, ano...Mr. Kostlivý rétor nám všem otvírá obzory...nemůžu si pomoci, prostě sem musím napsat ještě jednu básničku. Tentokrát to není vlastní tvorba. Napsala ji Markéta Procházková, která měla (a možná ještě má) velké tváře;)

Hádka

Prosím Tě, nekřič.

Nejsem tak daleko, jak ty si myslíš

a bouři v sobě tím stejně nepřehlušíš.

Jestli však odejdu, do smrti budeš slyšet to ticho.

Hostem v bílé, Černé Díře

Ano, jistě...samozřejmě...celý víkend jsem se k otci chovala velmi přívětivě. Mámu jsem vytáhla zadarmo do divadla a nakoupila jsem nějaké dárky, ale stejně mi přijde, že k nám domů nepatřím. Buď jsem tam jako host nebo jako nežádoucí host či jako něco zvláštního nebo extra...nikdy tam nejsem jako Mája. Něco jako když jsem se v září s cedulkou "návštěva" octla tady za pletivem a všichni byli překvapeni. Nejen z toho, že jsem se držela za ruku s tím, co je před N, ale vůbec z toho, že jsem se tu objevila...jenže: možná to hráli a nebo to alespoň tak vypadalo, ale zdálo se, že byli celkem příjemně překvapeni a nebo jim to bylo jedno. Tak to ale u nás doma není. Domácí práce, abych si odpracovala nocleh. Nedělní žehlení jako satisfakce. A to se mi tam prosím ještě k tomu téměř vždycky nchce, jelikož se nudím a nic většího nestihnu. Jediné, co se stihnout musí, je nedělní oběd, vyprat moje věci, vyžehlit rodinné prádlo, navštívit babičku (ovšem, to mám ráda, ale většinou si s ní ani nemůžu v klidu popovídat...), případně nakoupit kartáček na zuby a někdy se mi podaří vidět Miši, což tento víkend nevyšlo, takže kdybych nezašla do Trafiky s Dáší, mohla bych tyto dva dny prohlásit zcela zbytečnými...

Koukla jsem na Mechanický pomeranč. Ze začátku jsem si pořád říkala, co na tom všichni tak vidí, protože jsem o tom filmu hodně slyšela, ale nikdo mi nikdy neřekl, jaký je jeho obsah. U nás ve škole se taky dost mluví o Stanleym Kubricovi... Po půl hodině už jsem se od filmu nemohla odtrhnout, takže se mi ho ani nechtělo stopnout, když jsem musela jít za rodinkou a nejspíš se mi ten film zalíbil, protože první, co jsem udělala, když jsem přijela na kolej bylo, že jsem zapnula počítač a dokoukala závěrečný skok z okna, krmení v nemocnici a focení s ministrem. Ten film má něco do sebe, ale asi se o něm neodvážím psát...asi by se mi to nepovedlo.

Rozhodla jsem se, že tento týden bude klidný a pohodový a hodlám využít jakýchkoli prostředků, aby se mi to zdařilo. Zítra, večer jen pro mě...škola, psaní,...cokoli...co mě jen napadne. + samozřejmě jóga. V úterý zpěv...to mě přivádí k myšlence, že bych měla cvičit. Zpěv samo o sobě je krásné slovo, že?:) Úplně se rozléhá...ZPĚV. Jen si to řekněte pomalu a nahlas...;) Ve středu Praha a koncert...s našima v kombinaci s tím, jež je po L to bude asi zvláštní;D ...a ve čtvrtek se nebudu stresovat z toho, že se jednou vyspím a pojedu domů, ale udělám k večeři těstoviny s tuňákem a pěkně se zachumlám do oranžový deky na koleji:) Sobota, klídeček? Uvidíme, no... A v neděli asi zase Praha, jelikož rodinná čajovna je již bohužel slíbena...inu, ještě to bude zajímavé, ale slibuju, že alespoň po tu dobu, co se budu nacházet zde v králíkárně, budu v klidu...anebo v to aspoň doufám O:)

Koupila jsem máti k vánocům "čaj"-tedy spíše tzv. citrónovou trávu, která jí prý stašně chutnala a pořídila jsem k němu krásnou černou krabičku s červenými ornamenty...stále ještě přemýšlím, že do ní spíš přesypu ten druhý, ale nevím, možná se spíš pokusím najít nějakou, co mi ještě více padne do oka:)
S těmi dárky je to stejně těžké.
Otci se dárek vybrat nedá, ten stejně vždycky skončí v šuplíku (nejlépe ještě zabalený:( ), jelikož náš pan úžasný má všechno, na co si jen vzpomene, a to hned..., takže možné dárky se nenaskytnou. Maminka pořád opakuje, že jí přece udělá radost všechno, ale kdyby měla pít ze všech těch hrnečků a vystavit všechny obrázky, měla by každý den jiný hrnek po celý rok a obrázky by pokrývaly i stropy. U miláčika to zas není nic tak těžkého, ten o všech těch blbůstkách, co by se mu nesmírně hodily, mluví po celý rok, takže stačí jen dávat pozor a ta radost je pak sice neúměrná tomu, co dostane, ale je to krásné, když mu svítí oči u prvního gelu na vlasy a hned potom vytáhne další lego a model auta:) Nu a pak jsou tu i tací, kteří se rozhodli mít narozeniny v prosinci, což je fakt úžasné, protože člověk vymyslí jeden dárek, dokonce ho i sežene a pak zjistí, že je v půlce a může dál usilovně přemýšlet... Babi, ta je jednoduchá, což je milé, protože ta si umí dárek nadiktovat do posledního detailu...občas i zaškrtne v katalogu;) Jo a ty blbůstky holkám na kolej mi ani nepřipomínejte! Už dostala každá svou skleničku a hrnek, tak asi přijdou talře nebo vařečky, aby měli po ukončení studia vybavenou kuchyň;D ...s Miši to máme jednoduché. Narozeniny nám přijdou osobnější, tak si většinou předáme nějaký dar a svátky slavíme pozváním do kina a na kafe. K Vánocům si dárky nedáváme, samo o sobě je už tohle dar:) Tradičně spolu vyrazíme jeden víkend nakupovat, radíme si a utrácíme za balicí papíry a hrnečky pro matky.

Když už jsem teda začala mluvit o těch Vánocích takhle brzo, což mě vůbec netěší, tak i když je to krásné a romantické, že zrovna na Martina, jenž přijíždní na bílém koni, začalo sněžit, je mi z toho na nic. V deset hodin jsem vstala z postele a nepřála bych vám vidět to, co jsem uviděla. Všude za oknem se v Černé Díře držel sníh...Foukalo, sněžilo, byla kosa...zařvala jsem fůůůj, oblíkla jsem si svet a ponožky a běžela jsem pro čajdu...úplně se mi udělalo špatně a modlila jsem se, aby ten sníh nechytnul...pak začlo pršet, takže už ani nebylo bílo, ale vytvořila se taková ta hnusná kaše, která jestli přes noc zmrzne, tak naši nevyjednou z garáže...blééé, nesnášim zimu.
Když mi byla zima na ruce, vzpomněla jsem si, jak jsem ve Vídni při čtyřiceti stupních nemohla v podkroví usnout a nosila jsem si do postele flašku se studenou vodou, která se hned oteplila. Nevím, co je horší, ale zima je momentálně blíž a jen těžko zabráním tomu, aby se mi zas klepaly venku zuby jako šicí stroj a koleno neposedně jezdilo nahoru dolů, jak smyslů zbavené...Bojim, bojim... (Teď se, lásko, ukaž! No, zahřívej! ...)

Máma je máma, otec je ocet. (Moravská přísloví)

Bolo fajn, možno fajn ešte stále je...a ak nie je bude...(?)

A nebo jako tedy né, že by bylo hůře, vždyť tomu minulé dva dny absolutně nenasvědčují...a taky se studentskou pečetí v ústech, v žaludku, na rtech a na prstech nejde žít špatně, ale stejně jsem dneska měla prý od řasenky ošklivý veliký černý kruhy pod očima, které způsobily ty slané kapky, jež vytékaly z mých věčně připravených slzných kanálků...ani vlastně nevím proč...nebo třeba vím, ale nechce se mi o tom psát...
Jen prostě jediné, co se v té jídelně, kde se půlka školy chovala nehorázně hrozně a tím nenechala ty, které to bavilo, užít si pozdní Halloweenskou večeři, dalo dělat, bylo experimentovat s ohněm svíček a chroustat dekorační kávová zrna, díky čemuž těm, kterým se tam moc nechtělo, ale aspoň to dávali najevo nanejvýš znuděnými pohledy nebylo dnes večer zrovna hej...
-ano, je to tak, nejmenovaný kostlivý rétor mi dnes řekl, že je v mé anotaci všechno v pořádku, až na přetíženou větnou skladbu...část dnešního školního dne jsem tedy díky tomu strávila zkracováním vět, takže teď musíte pochopit, že se v těch dlouhých zas nesmírně vyžívám...Zvlášť, když ten, co je před N posiluje v podkroví a já se svým kynoucím "bříškem" pomalu snědla opravdu celou velkou čokoládu plnou buráků, želé a hrozinek, měla bych protrénovat aspoň ty prsty a zapojit do mé dnešní činnosti aspoň hlavu...;) I když, musím se pochlubit, dostala jsem jakýsi virtuální bod pro naši kolej...inu, on vlastně ani moc virtuální není, ale má podobu jakéhosi smajlíka s pusou od ucha k uchu, pod nímž stojí mé jméno a podpis našeho splachovací angličtináře s výjimečným hereckým nadáním, který k tomu všemu skvěle zpívá a jen když se opravdu naštve, tak zbrunátní a začne ukrutně křičet, až úplně nahání hrůzu...jindy zas mluví tak klidně a potichu, že člověku běhá mráz po zádech a pak je hned přátelský a milý...prostě zvláštní člověk a to nejen všemi těmi tvářemi, ale myslím, že tak celkově...
No, ale abych se vrátila k té večeři, která pro mě vlastně ani večeří nebyla, jelikož jsem na polévku neměla chuť a další jídlo (kromě suchého tvrdého chleba do polévky) se mi nepodařilo před odchodem sníst...Prostě jsem se zvedla s podivným pocitem, že něco přichází...plížila se ke mně ta nálada, která mě vzápětí chytla pevně kolem pasu a nechtěla se pustit. Zavolala jsem Miši a vyslechla pohádku o myšce, která chtěla poznat celý svět:) Slzy se kutálely a to už jsem ležela na gauči, kam vzápětí po tom, co jsem telefonovala přišel ten, co je po L a pak přinesl tu vším možným prostrkanou čokoládu a Mája papala a smrkala a válela se a uklidnila se...pak jsem si pro jistotu vypila lektvar na hlavu, jelikož hadr už mi na ni opravdu dlouho nepomáhá, ale usnout se mi nepodařilo, takže tu teď klidně vyťukávám a cítím se absolutně vyrovnaná...dalo by se říct, že nemusím na nic myslet, kromě tíživé myšlenky zítřejšího testu z matematiky (ale co už, není to tak těžké, nějak to dopadne...nejsem si jistá, ale nic se nestane, když to jednou nevyjde...-takové sebeuklidňování a pak na sebe stejně budu naštvaná...)no a pak taky zítra dvě hodiny biologie, prostě takový přírodovědný den, když nepočítám hodinu dějepisu, jež je pro mě vždy ve znamení skládání básniček a angličtinu, kde bychom teoreticky po vyplnění nějakého šíleného papíru mohli zpívat písničku...

No, za chvilku si půjdu pro polibek na dobrou noc, pak projdu ten sešit z matiky, ulehnu a zítra domů...ano, je čtvrtek, už jsem přišla na to, proč je to tak, jak to je...Je čtvrtek, to znamená, že je zítra kupodivu pátek, což evokuje odjezd domů, takže uááá. Naštěstí zítra mě přivítá babi a miláčik a bohužel Miši bude někde v severozápadních Čechách, takže žádný schoping a hon na šílené dary nebude a bude možná tak den s rodinkou...ehm, to bude něco...Jo ale jeden nákup bude...potraviny, protože příští víkend budu tady za plotem a tomu, co je před N chci aspoň udělat toasty (když by to šlo, tak i něco kvalitnějšího...), takže musím do obchodu tak jako tak...teď mi došlo, že můj kartáček na zuby vypadá úděsně a pastu si půjčuju od spolubydličky...ehm, bude toho víc, znám se;D

A ještě něco pro tu, co má brouky v hlavě (ps.:nejlepší jsou ploštice;) ): Promiň a díky...nevím, jestli se tomu dnešnímu rozhovoru dá říkat "vyříkaly jsme si to", ale každopádně to bylo moc fajn:) Úplně mě trklo, že ty tvé věčné úsměvy nemusí vždy skrývat jen úsměvy, ale třeba i něco, co tak příjemné není... Dělám chyby, moc se nekontroluju...(ale nechci říkat pořád "pardon" a "já jsem debil", jako někteří...) a taky se nejspíš ani stále ještě moc neznám...
Samotnou mě vlastně udivilo, že jsme spolu vždycky dobře vycházely a teď se to v posledních týdnech nějak zvrtlo, ale třeba to nebude dlouhodobé...třeba se to usadí, doufám... Jsi takový tahoun, inspirace, výzva...podivná výjimka, která vždycky něčím překvapí a fascinuje, jen se teď asi něco děje jinak na obou stranách a musíme najít nějakou cestu...nebo spíš můžeme, pokud nám to bude stát za to a budeme chtít...po dnešku si myslím, že by to za to stálo, ale je to i na tobě;)


Dříve než začnete milovat své nepřátele, měli bychom se lépe chovat ke svým přátelům. (Mark Twain)

Těšení a užívání ve stínu buněčného dělení...

Ach ano, znova píšu...dneska jsem se ještě s nikým nepohádala;)! Hezké, že? A jak neobvyklé!
Ehm, nevím, třeba to bude tím, že jsem s rodinkou (obzvláště s křiklounem) moc nebyla, ale i tak...úspěch. A nebo už vypadám tak hrozně, že radši rezignovali? Netuším, ale hlavně, že je to tak;D
I když jen chvilka s Miši, stejně mi to moc prospělo...probraly jsme znova to naše válecí dobrodružství na chatě, shodly jsme se na tom, že jsme si všichni čtyři padli do oka...(řekla bych, že u nás dvou už padání do očí proběhlo před pár lety, ale i tak...;) )Máme radost z toho, že se dokonale vydařilo to, čeho jsme se nemálo obávaly. Dva pro nás důležití lidé si prozatím docela dobře porozuměli, našli snad i společná témata (ehm, jedno určitě...takové, po kterém je člověk většinou v dobré náladě;) )...Tak třeba teď naplánujem nějaké to "trapné" rande ve čtyřech;D

Dneska půjdu brzo spát...když člověk spí, všechno rychle utíká (myšlenky většinou dokonce utečou úplně:) ) a já už se vážně nemůžu dočkat zítřka... Vedle mě na stole leží dva lístky na koncert, jedna z (doufám mnoha) věcí, které máme ještě před sebou, takže se mám na co těšit a čeho užívat. V těchto dnech a obdobích j to pro mě ještě daleko důležitější než jindy, jelikož pak má člověk hned větší chuť žít...a nebo ta chuť alespoň není v mínusu;)
To pak ráno nenadávám, když zapípá mobil;o) Snad nebudu sama, kdo přijede do králíkárny odpočat, neunaven a snad i v dobré náladě:o) Někdy mě ta zamilovanost (na obou stranách...) až děsí...snad až bude chladnout, stane se z ní něco jako příjemná závislost a vzájemná důvěra a přitažlivost...snad budeme chladnout společně...jinak nevím, nevím, jak by to zas dopadlo...Na zamilovanost "napořád" tzv. věčnou totiž nevěřím. Nepochybuji o tom, že existuje výjimka či výjimky, které potvrzují pravidlo, ale myslím, že zrovna já nebudu ten neobvyklý případ;o) Věčný pesimistický realismus mi nedovolí na to jen pomyslet...Už nevěřím na Popelky a prince, jen možná na tu písničku, kde se marně ptám vlastního osudu, abych cítila alespoň nějakou jistotu, který je vážně málo...
Kéž by bylo více těch nekonečně dlouhých obejmutí...ááách;o)

PS.:Nekonečně mnoho malých černých teček se rozlezlo v mé hlavě a jen čekám, jestli se spojí v jednu velkou a nebo svévolně vymizí, bez toho, že by někdo musel násilně zakročit..., jelikož už se jich začínám obávat a nějak mi úplně nejde s nima bojovat. Jsou zákeřný...když se jednu pokusím zabít, buněčným dělením se z ní stanou hned dvě...a když nic nedělám, rostou...

Láska začíná láskou a od nejsilnějšího přátelství může pokročit jen ke slabé lásce. (Jean de la Bruyére)

-ano, myslím, že se tomu dá říkat láska;o)

Upevňujeme?

Ano, ještě stále žiju a dokonce i píšu...i když je to skoro zázrak... Nebyl to zrovna jednoduchý ani veselý týden. Nebylo nic příjemného na tom, nestíhat myšlenky své a už vůbec ne ty těch ostatních. Nelíbily se mi ty nápady, co si jen tak přišly do mojí hlavy a nešly pryč, nelíbilo se mi, jak jsem se chovala a ani to, co jsem říkala...zejména těm nejbližším. Další nepříjemné překvapení bylo, že nejspíš nejsem tolik znalá a nebo už moc nevnímám, protože to nestíhám ale to, co je nazýváno únavou, nechtělo mě nejspíš jen vystrašit a za únavu se pouze schovávalo. Jediný, kdo je tady unavený jsem já, jelikož zívám v jednom kuse až tak, že jsem včera musela být odnešena až do postele...ehm, někdy se zívnutí i vyplatí;o)

V pondělí nečekaný zvrat v hlavě, v úterý jsem byla opět srovnána s Popelkou, když mi pan profesor zpěvu vybral "Marně se vlastního osudu ptáš...", ale nejen to;D... Taky se ještě učím "Včera neděle byla"...to znamená, že je pondělí, dlouho zas nebude víkend a ta písnička se mi tudíž líbí...i s tím refrénem "Láska celý svět změní (...), zima studená není, tvrdá mez netlačí";o) Inu až na to, že "Počkal si až se setmí a pak mě políbil" neuznávám;o) Středa dopadla jinak než bych si kdy dovedla představit a ještě teď mi běhá mráz po zádech, ale byla mi projevena důvěra. Strašně moc bych chtěla jakkoli pomoct, ale nevím jak. Zrovna si vzpomínám na ten obrázek z minulých letních prázdnin...jmenoval se "bezmoc". Tak se cítím i já, protože vzhledem k tomu, že příchod onoho stavu a pocitů, které mi byly svěřeny, mohu jen odhadovat a nezbývá mi, než věřit, že jsem teď již natolik ověřený posluchač a snad i dostatečně hodná a blízká osoba, že mi bude udělena výjimka a budu mít šanci pomoci alespoň minimálně...
-Vážně bych chtěla, když jsem doteď nic neviděla a nebo jsem si třeba povšimla, ale byla jsem přesvědčena o tom, že je všechno v pořádku případně že je to únava nebo velmi náhodně migréna. (ehm, migréna je strašák; ovládně celý tělo a člověk se nemůže ani pohnout...)
Ve čtvrtek už jsem z toho všeho byla vážně unavená. Zpívala jsem, pobyla s tím, co je před N a pak rovnou do šatů a přišly taneční...únava, vysoké podpadky a moje dřevnatost (absolutně nejsem pohybově nadaná!) způsobily, že jsem se ve čtvrt na deset vyřítila z divadla, abych zjistila, že je tam hrozná kosa, ale aspoň se tam dalo dýchat. Rychle jsem se převlíkla, vytáhla toho, co je po L ven, abych ho hned zas táhla dovnitř...nu, prostě jsem fakt nevěděla, co dělat, takže jsem skončila u toho, že jsme se natáhli na gauč a jenom jsem zívala a mluvila unaveným hlasem...a pak mě teda nesl po schodech až nahoru, tak doufám, že z toho nebude mít kýlu.-Ten týden byl šílenej a ještě tohle...to už by asi neříkal, že není naštvanej;o)...možná už by se ani tak často neptal, jak mi je, jak se cítím, jestli nevadí tohle a jestli může tamto...Jo, jo...jsem opečovávána s největší starostlivostí a slibuju, že se sebou začnu něco dělat. Vážně se polepším. Nebudu protivná a nepříjemná. Budu dny zpříjemňovat a nebudu přidělávat starosti...

Trápí mě jen ten občasný rozporuplný pocit. Doufám jen, že je to všechno způsobeno tou náladou-spíš těmi náladami... Nedovedu si to jinak vysvětlit. Bylo by to jinak u Máji zvlášť v tomto případě dost absurdní. Jak moc jsem chtěla...teď mám, co jsem tak dlouho chtěla, tak co blbnu?!? Nemám na nic chuť, na NIKOHO, ale něco uvnitř mi říká, že vlastně ANO, mám... Budu věřit tomu vnitřnímu hlasu, ten druhý mě děsí...a nedovedu si představit, že by měl pravdu... Nikdo ani já by tomu nemohl věřit a ještě by se stala "tragédie"...
Není co více psát. Není více vyrovnané Máji. Potřebuju jak vnitřní rovnováhu a klid, tak obnovenou homeostázi organismu, který je jak přejetý a vyžvejknutý. Shrnout těch pět dnů asi stačilo, jelikož žádné jiné publikovatelné myšlenky v hlavě nemám. Ty nepublikovatelné nepíšu ani do sešitu, protože to prostě nejde. Momentálně mám toho v hlavě tolik, že z toho vzniká jakési mišmašové nic nebo co...sama se v tom neorientuju a nerada zkouším tu zakódovanou směs luštit, protože tím víc si uvědomuju, že mi to nejde...tak nějak to ve mně roste...
To bylo pro změnu pozitivní, že? Řekla bych, že těším na neděli...a moc! Snad nastoupím už do toho autobusu správnou nohou, abych udělala nejen sobě těch pár dnů hezčích:o)
Ta s brouky v hlavě mi včera řekla, že by jí ten vztah nebavil, kdyby spolu s Torianem nepřekovávali nějaké ty překážky společné nebo třeba i jen jednoho z nich. Asi má pravdu. Buďto to to spojení zničí nebo upevní. Nejspíš není nic mezi tím. Je to jeden z dalších upevňovačů, ovšem může být také destruktivní. Pravda je, že by láska, která by se kvůli problému nechala poškodit nebo zničit nejspíš nestála za to a chtělo by to hledat dál... Tak uvidíme...spolu:o)(?) Třeba pak přijdou ty krásné chvilky, které už jsme zažily a o to více si jich nakonec budeme vážit... (nebo už jen budu?...uvidíme, uvidíme...)
-Láska jako pouhý akt, nic předtím ani potom, to se mi zdá jako vrchol nudy. Láska zbavená slov, sladkých doznání, oklik, nadějí a zklamání nemá v mých očích nejmenší cenu. (Jean Dutourd)


Láska nás činí mocnými vůči druhým, avšak bezmocnými vůči sobě. (André Brie)