Ano, ještě stále žiju a dokonce i píšu...i když je to skoro zázrak... Nebyl to zrovna jednoduchý ani veselý týden. Nebylo nic příjemného na tom, nestíhat myšlenky své a už vůbec ne ty těch ostatních. Nelíbily se mi ty nápady, co si jen tak přišly do mojí hlavy a nešly pryč, nelíbilo se mi, jak jsem se chovala a ani to, co jsem říkala...zejména těm nejbližším. Další nepříjemné překvapení bylo, že nejspíš nejsem tolik znalá a nebo už moc nevnímám, protože to nestíhám ale to, co je nazýváno únavou, nechtělo mě nejspíš jen vystrašit a za únavu se pouze schovávalo. Jediný, kdo je tady unavený jsem já, jelikož zívám v jednom kuse až tak, že jsem včera musela být odnešena až do postele...ehm, někdy se zívnutí i vyplatí;o)
V pondělí nečekaný zvrat v hlavě, v úterý jsem byla opět srovnána s Popelkou, když mi pan profesor zpěvu vybral "Marně se vlastního osudu ptáš...", ale nejen to;D... Taky se ještě učím "Včera neděle byla"...to znamená, že je pondělí, dlouho zas nebude víkend a ta písnička se mi tudíž líbí...i s tím refrénem "Láska celý svět změní (...), zima studená není, tvrdá mez netlačí";o) Inu až na to, že "Počkal si až se setmí a pak mě políbil" neuznávám;o) Středa dopadla jinak než bych si kdy dovedla představit a ještě teď mi běhá mráz po zádech, ale byla mi projevena důvěra. Strašně moc bych chtěla jakkoli pomoct, ale nevím jak. Zrovna si vzpomínám na ten obrázek z minulých letních prázdnin...jmenoval se "bezmoc". Tak se cítím i já, protože vzhledem k tomu, že příchod onoho stavu a pocitů, které mi byly svěřeny, mohu jen odhadovat a nezbývá mi, než věřit, že jsem teď již natolik ověřený posluchač a snad i dostatečně hodná a blízká osoba, že mi bude udělena výjimka a budu mít šanci pomoci alespoň minimálně...
-Vážně bych chtěla, když jsem doteď nic neviděla a nebo jsem si třeba povšimla, ale byla jsem přesvědčena o tom, že je všechno v pořádku případně že je to únava nebo velmi náhodně migréna. (ehm, migréna je strašák; ovládně celý tělo a člověk se nemůže ani pohnout...)
Ve čtvrtek už jsem z toho všeho byla vážně unavená. Zpívala jsem, pobyla s tím, co je před N a pak rovnou do šatů a přišly taneční...únava, vysoké podpadky a moje dřevnatost (absolutně nejsem pohybově nadaná!) způsobily, že jsem se ve čtvrt na deset vyřítila z divadla, abych zjistila, že je tam hrozná kosa, ale aspoň se tam dalo dýchat. Rychle jsem se převlíkla, vytáhla toho, co je po L ven, abych ho hned zas táhla dovnitř...nu, prostě jsem fakt nevěděla, co dělat, takže jsem skončila u toho, že jsme se natáhli na gauč a jenom jsem zívala a mluvila unaveným hlasem...a pak mě teda nesl po schodech až nahoru, tak doufám, že z toho nebude mít kýlu.-Ten týden byl šílenej a ještě tohle...to už by asi neříkal, že není naštvanej;o)...možná už by se ani tak často neptal, jak mi je, jak se cítím, jestli nevadí tohle a jestli může tamto...Jo, jo...jsem opečovávána s největší starostlivostí a slibuju, že se sebou začnu něco dělat. Vážně se polepším. Nebudu protivná a nepříjemná. Budu dny zpříjemňovat a nebudu přidělávat starosti...
Trápí mě jen ten občasný rozporuplný pocit. Doufám jen, že je to všechno způsobeno tou náladou-spíš těmi náladami... Nedovedu si to jinak vysvětlit. Bylo by to jinak u Máji zvlášť v tomto případě dost absurdní. Jak moc jsem chtěla...teď mám, co jsem tak dlouho chtěla, tak co blbnu?!? Nemám na nic chuť, na NIKOHO, ale něco uvnitř mi říká, že vlastně ANO, mám... Budu věřit tomu vnitřnímu hlasu, ten druhý mě děsí...a nedovedu si představit, že by měl pravdu... Nikdo ani já by tomu nemohl věřit a ještě by se stala "tragédie"...
Není co více psát. Není více vyrovnané Máji. Potřebuju jak vnitřní rovnováhu a klid, tak obnovenou homeostázi organismu, který je jak přejetý a vyžvejknutý. Shrnout těch pět dnů asi stačilo, jelikož žádné jiné publikovatelné myšlenky v hlavě nemám. Ty nepublikovatelné nepíšu ani do sešitu, protože to prostě nejde. Momentálně mám toho v hlavě tolik, že z toho vzniká jakési mišmašové nic nebo co...sama se v tom neorientuju a nerada zkouším tu zakódovanou směs luštit, protože tím víc si uvědomuju, že mi to nejde...tak nějak to ve mně roste...
To bylo pro změnu pozitivní, že? Řekla bych, že těším na neděli...a moc! Snad nastoupím už do toho autobusu správnou nohou, abych udělala nejen sobě těch pár dnů hezčích:o)
Ta s brouky v hlavě mi včera řekla, že by jí ten vztah nebavil, kdyby spolu s Torianem nepřekovávali nějaké ty překážky společné nebo třeba i jen jednoho z nich. Asi má pravdu. Buďto to to spojení zničí nebo upevní. Nejspíš není nic mezi tím. Je to jeden z dalších upevňovačů, ovšem může být také destruktivní. Pravda je, že by láska, která by se kvůli problému nechala poškodit nebo zničit nejspíš nestála za to a chtělo by to hledat dál... Tak uvidíme...spolu:o)(?) Třeba pak přijdou ty krásné chvilky, které už jsme zažily a o to více si jich nakonec budeme vážit... (nebo už jen budu?...uvidíme, uvidíme...)
-Láska jako pouhý akt, nic předtím ani potom, to se mi zdá jako vrchol nudy. Láska zbavená slov, sladkých doznání, oklik, nadějí a zklamání nemá v mých očích nejmenší cenu.
Láska nás činí mocnými vůči druhým, avšak bezmocnými vůči sobě. (André Brie)
Žádné komentáře:
Okomentovat