Těšení a užívání ve stínu buněčného dělení...

Ach ano, znova píšu...dneska jsem se ještě s nikým nepohádala;)! Hezké, že? A jak neobvyklé!
Ehm, nevím, třeba to bude tím, že jsem s rodinkou (obzvláště s křiklounem) moc nebyla, ale i tak...úspěch. A nebo už vypadám tak hrozně, že radši rezignovali? Netuším, ale hlavně, že je to tak;D
I když jen chvilka s Miši, stejně mi to moc prospělo...probraly jsme znova to naše válecí dobrodružství na chatě, shodly jsme se na tom, že jsme si všichni čtyři padli do oka...(řekla bych, že u nás dvou už padání do očí proběhlo před pár lety, ale i tak...;) )Máme radost z toho, že se dokonale vydařilo to, čeho jsme se nemálo obávaly. Dva pro nás důležití lidé si prozatím docela dobře porozuměli, našli snad i společná témata (ehm, jedno určitě...takové, po kterém je člověk většinou v dobré náladě;) )...Tak třeba teď naplánujem nějaké to "trapné" rande ve čtyřech;D

Dneska půjdu brzo spát...když člověk spí, všechno rychle utíká (myšlenky většinou dokonce utečou úplně:) ) a já už se vážně nemůžu dočkat zítřka... Vedle mě na stole leží dva lístky na koncert, jedna z (doufám mnoha) věcí, které máme ještě před sebou, takže se mám na co těšit a čeho užívat. V těchto dnech a obdobích j to pro mě ještě daleko důležitější než jindy, jelikož pak má člověk hned větší chuť žít...a nebo ta chuť alespoň není v mínusu;)
To pak ráno nenadávám, když zapípá mobil;o) Snad nebudu sama, kdo přijede do králíkárny odpočat, neunaven a snad i v dobré náladě:o) Někdy mě ta zamilovanost (na obou stranách...) až děsí...snad až bude chladnout, stane se z ní něco jako příjemná závislost a vzájemná důvěra a přitažlivost...snad budeme chladnout společně...jinak nevím, nevím, jak by to zas dopadlo...Na zamilovanost "napořád" tzv. věčnou totiž nevěřím. Nepochybuji o tom, že existuje výjimka či výjimky, které potvrzují pravidlo, ale myslím, že zrovna já nebudu ten neobvyklý případ;o) Věčný pesimistický realismus mi nedovolí na to jen pomyslet...Už nevěřím na Popelky a prince, jen možná na tu písničku, kde se marně ptám vlastního osudu, abych cítila alespoň nějakou jistotu, který je vážně málo...
Kéž by bylo více těch nekonečně dlouhých obejmutí...ááách;o)

PS.:Nekonečně mnoho malých černých teček se rozlezlo v mé hlavě a jen čekám, jestli se spojí v jednu velkou a nebo svévolně vymizí, bez toho, že by někdo musel násilně zakročit..., jelikož už se jich začínám obávat a nějak mi úplně nejde s nima bojovat. Jsou zákeřný...když se jednu pokusím zabít, buněčným dělením se z ní stanou hned dvě...a když nic nedělám, rostou...

Láska začíná láskou a od nejsilnějšího přátelství může pokročit jen ke slabé lásce. (Jean de la Bruyére)

-ano, myslím, že se tomu dá říkat láska;o)