Odpověď bez otázky ...A... Sluníčkézní lechtání na patě

Něco na mě leze...a nebude to moucha, jak jednou prohlásila sestřenka Katuš z kraje slezského. Cítila jsem to už včera večer, když na mě padla ta podivná únava. Jen musím kašlat potichu. Otec by byl naštvaný, že dělám rámus a za chvilku už se vrátí a mamá by mě zítra nemusela nikam pustit (což otec taky ne, jenže on kvůli tomu, že by byl naštvanej, že ho ten kašel otravuje...). Zítřek si nemohu nechat ujít. Po dlouhé době zase v Praze s tím, co je před N:o). Už se nemůžu dočkat a to jsme se teprv před chvílí rozloučili:o) Jen bych se asi neměla tak těšit, protože když se Mája na něco těší...atd.

Následující úryvek z prvního Třetího přání nemá sloužit k pochopení další pasáže textu, ale líbí se mi jeho myšlenka a ta atmosféra...:
"To, že o sobě skoro nic nevěděli, a oboustranné toužení mezi nimi visely jako deka. Ve správný okamžik a správným způsobem by informace způsobily potěšení a radost, ale jejich nesprávné podání se také mohlo toho druhého dotknout, což ovšem může platit i o případě, že se informací nedostane vůbec."
-tak tedy ano, dostalo se mi informací. Takovým zvláštním způsobem, ale řekla bych, že nakonec byly asi podány ve správnou dobu. Žádná chvíle asi není vhodná pro něco takového. I tahle se pod tím náporem prohnula. Pohár byl na chvíli naplněn. Ale váhu té informace hlava i záda vydržely a hrneček nepřetekl... Brilantně podáno, se slzou přijato (Jen nevím, jaká to byla slza. Dojetí? Smutek nebo zděšení? Ani jedno mi k tomu nesedí.).

Nejprve bylo naplněné ticho.Pak spousta zvuků, zapínání a převalování...obracení a zamykání...a pak znova na chvíli ticho. Řekla jsem jednu větu. Větu o někom jiném. Nevěděla jsem, že bude záchytným bodem, jakýmsi příkladem, a že se díky ní bude lépe odpovídat na otázku, kterou jsem nikdy nepoložila.
Opravdu, tento týden mi bylo odpovězeno na otázku, kterou jsem nepoložila. Nevím, jestli jsem ji nepoložila proto, že jsem se bála odpovědi či proto, že mě ani nenapadlo se zeptat a nebo jsem nevěděla, jak tu tázací větu zformulovat, ale to není podstatné. Také jsem možná očekávala odpověď typu: "Nic, coby?" nebo tak něco... Jsem ale ráda, že jsem se neptala, protože díky jistým okolnostem mi bylo odpovězeno a dokonce se mi (bohužel) dostalo i příkladu, který je nad slunce jasný.
Nechce se mi popisovat, jak se ono rozpoložení projevuje, protože snad daleko podivnější (děsivější?) je jeho vysvětlení. Všechno mi to bylo vysvětleno a do detailů popsáno. Jak se to s člověkem má, když na něj přijde tohle "období". Byla jsem ráda, že jsem se to dozvěděla, jenže jak s tím potom naložit? Čeká se ode mě něco? Jak přesvědčit sebe sama, že asi není v mém moci zabránit těmhle věcem?
Inu, pondělí jsem přežila zdárně, teprve v úterý mě čekaly daleko vážnější zprávy...a to jsem si v pondělí myslela, že snad nic horšího být nemůže...
Pak když si člověk uvědomí, že půlka doby, o které si myslel, že byl s někým, vlastně pro toho druhého byla krizová a trápivá, zamrzí to. Když se pak ještě dozvíte, že to vlastně není vaše chyba, ale mohlo dojít i k tomu nejhoršímu (jako u již zmíněného příkladu), k čemuž jen díky předchozím zkušenostem díky bohu nedošlo, začnete se obávat, kdy se něco podobného objeví znova, jak s tím budete moci pracovat, jestli s tím máte nějak pracovat...co říkat, co dělat... Strach, obava. Zklamání? Zklamání není ten správný výraz, ale každopádně mě to dost vzalo. Vím, že už je to pryč, že teď je to nádhera oboustranná. Že se teď netrápíme ani jeden, jelikož já si s ničím nedělám hlavu, protože mi k tomu nikdo nedává záminky. Jenže pořád musím myslet na to, jak brzo se to vlastně objevilo, a že to pravděpodobně zase někdy přijde.
-nějaké takové myšlenky jsem měla v úterý večer, v noci a ve středu v ranních hodinách. Pak jsem ráno vstala a už jsem na to myslet nepotřebovala. Od té doby jsem se nad tím nijak extrémně nezamýšlela a jsem ráda, protože teď se nezbavím toho, co bylo a ani nevyřeším to, co třeba nastane, takže si správně užívám toho, co je. Když do toho přijde modrá obloha a sluníčko, je to o to lehčí a vůbec...když vám někdo neustále říká, jak je všechno v pohodě a víc než to..., že vás má rád a usmívá se, tak se rychle, bez problémů a rádi naladíte na podobnou vlnu. Zdá se mi, že teď na mě pozitivním zářením působí on:o)
Nemám si na co ztěžovat, snad jen ten kašel není nic příjemného, ale čajda v srdíčkovém hrníčku tu stojí vedle počítače a nohy v teple mám taky, takže snad se bacil lekne:) Ano, mluvím téměř infantilně..., ale když jsem před chvilkou dočetla miláčikovi bráškovi jednu z Devatero pohádek, nedivte se:D To mě vždycky pohltí:)

Takže nakonec ty čtyři dny školy proběhly ve sluníčkézní náladě a domů jsme všichni odjeli na pololetní prodloužený víkend.
Mimochodem nechápu, jak mohou jednomu dnu volna říkat prázdniny...
S Anež jsem ještě před odjezdem stihla být nejúspěšnější v kvízu o sexu, poslechnout si o tom, jak dělíme drogy, že při alkoholikově abstinenci může dojít k deliriu a také něco o tom, jak je tabák špatný...už proto, že akcie tabákových firem prudce klesají. Včera jsem zjistila, že než o někom řeknete, že je blázen, měli byste vidět film s Trojanem - "Příběhy obyčejného šílenství", jelikož co by teprve pak byly ty postavy, které vystupují v něm...
Týden plný zajímavých poznatků, lechtání, ještěrek, smíchu a tak...:) Vůbec se nemám špatně. Jen jednou jsem se lekla:D A to, když jsem po dlouhé době viděla jednoho kamaráda, který si hrál s nějakou šílenou chemikálií. (To je celý on:D ) Tak jen doufám, že se má dobře, protože jsem vlastně ani nedoufala, že přijede a nevěřila jsem vlastním očím, když jsem ho viděla živého.

PS.: Vzhlížím k tomu slunci! Jsem za něj vděčná! Potřebovala jsem, aby takhle svítilo! Splnilo se mi přání. Retrospektivně. Na vyplnění jiných přání už nevěřím. Tohle jsem si dost přála kdysi, když nikde žádné slunce nebylo. Ani to na obloze. A teď jsou dokonce dvě.

Co uši neslyší a oči nevidí...nad tím nikdo nepřemýšlí (?!)

-tentokrát citát na začátek:
"Problém je mezera mezi tím, co chceme a co je ve skutečnosti." Dneska jsem viděla mnou tak obdivovaného pána. Stále stejný zamyšlený, pomalý a rozumný...:) A první věta tohoto článku zazněla z jeho úst. Je částí filosofie japonské automobilky Toyota, ale jelikož ta většinou ovlivní celý život svého zaměstnance, necharakterizuje tato definice jen problém nějakého vymakaného výrobního procesu, logistiky nebo marketingu, ale docela dobře se dá vztáhnout i na běžný život. To znamená na běžný problém a dalo by se tedy říci, že nejspíš i na takový středně velký baobab.
Nevím, jestli to, s čím se teď tak trochu potýkám, můžu nazývat baobabem, protože on nemá přímo nějaké semínko nebo tak...a taky vlastně nevím, jakou by měl velikost, pokud by existoval. Nejsem schopna ho klasifikovat. Zda je malý, mrňavý, takový normální a obyčejný či trošku větší... Nejsem asi ten správný člověk, který by měl zrovna toto určit. Spíš bych měla sama vypozorovat, jak se situace vlastně má.
Vzhledem k tomu, že mě existence onoho podivného výhonku ani moc nezaskočila, jen jsem si myslela, že bude udupán nějakým zamilovaným slonem, tak jsem překvapena spíš tím, jak si s tím vším teď dělám hlavu...když vlastně nemám proč, ale jsem stejně... Stalo se stalo, není to nic příjemného. Nemyslím si, že bych za něco nesla zodpovědnost, nemyslím si dokonce, že to stojí za to rozebírat, ale na druhou stranu naprosto chápu, že je těžké to jen tak přejít a ani to není normální. Přesně v takových situacích by se mně osobně hodily nějaké zaručené metody. Zmáčknout knoflík č. 765, jenž dá pokyn tiskárně, z které vyjede přesná instrukce. Vykonám pokyny a vše se začne lepšit... Ano, to by bylo krásné...:o) Ale místo toho si teď lámu hlavu s tím, co řeknu, jak se budu chovat, jak se budu dívat, kam a na koho se dívat nebudu...co odpovím, jestli být v pohodě nebo ne... A v prvé řadě, co podniknout, aby se to celé nějak hnulo. Ta s brouky v hlavě, která si asi ještě stále nepořídila ploštice, protože zrovna včera jí všichni ti brouci, jinak stále rozesmátý obličej bez očí, úplně zatemnili, říkala něco o vyšumění... Už moje máti kdysi říkala, že jsem jak zimnice. Dotěrná, netrpělivá... Když hodím šumák do vody, hned bych ho pila. Nemám ráda to čekání, až si v klídku vybublá...Jenže teď to jinak nepůjde. Není to jen tak nějaký šumivý vitamin C, dokonce ani onen aspirin. Je to něco daleko blahodárnějšího:o)

Tak jsem právě velmi ve zkratce rozebrala to, co jsem nutně potřebovala napsat, jelikož mi to v hlavě jezdí sem a tam a vůbec z toho nemám dobrý pocit. Prsty mi zas po dlouhé době skáčou po klávesnici sem a tam a skoro nepřemýšlím nad tím, co vlastně píšu. Stejně si pak ještě vezmu momentálně již linkovaný sešit s tím, co mě pálí a plnicím perem od spolubydličky budu všechno v daleko srozumitelnější a detailnější formě psát znovu a znovu...ono se z toho asi vážně vypsat nedá. Tohle musí vyšumět, být rozebráno, uklizeno do šuplíku pod čokolády, přesnídávky, tvarohy, knedlíky a zasunuto pod postel...(jestli jste to někdo nepochopil, tak tohle mile ráda vysvětlím...musí se to zahrabat něčím daleko, daleko zajímavějším, milejším, lepším a smysluplnějším;o) ).

Asi jsem vlastně potřebovala napsat jen tohle. První část dne jsem nechala mou hlavu volně pracovat a posmutnělý výraz se nedal zakrýt. Odpoledne už jsem se pousmívala, jelikož jsem si to dala za úkol a před chvilkou jsem si zas prozpěvovala, že když dva se rádi mají...a chmel je naše zlato...:o) Inu, uvidíme, jak to bude večer. Vždyť se vlastně nic moc nestalo, ale nic se nemá zlehčovat...a tak, no...
Bolí mě za krkem...-to je ale přínosná informace, že? Budu se muset konečně naučit masírovat, abych to mohla někoho naučit a on aby mě pak pokaždé namasíroval...:) ...předtím ale nejspíš ještě procvičím to drbání na zádech a vůbec:o)

Pozitivní záření...pořiďte si solární panely, přibližte se ke mně a nasávejte!

Pozor, pozor! Tento článek vyzařuje vysoce nakažlivou radost. Jiskřičky v očích, paprsky zářící několik kilometrů do dálky, vůně jarních květin a ... není to nááádhera?

Píšu po dlouhé době a ještě k tomu bude tohle jeden z nejkratších článků. Jsem totiž tak plna pocitů a vůbec všeho, že to ani nejde jen tak vyjádřit. Výlet byl skvělej, ohromnej...ta naše třída je výborná:) ; ve škole jsem se v posledních dnech moc nezastavila, ale nakonec všechno dopadlo až nad očekávání dobře; klepu na zuby, když říkám, že se mi v lásce daří a bude nejspíš ještě chvíli dál, jelikož jsem včera prohrála kulečník;) a vůbec...tak nějak se mi všeobecně daří. Nevypadalo to tak, dokonce jsem se uplynulého pracovního týdne bála, jenže asi je dobře, že jsem se netěšila, protože výsledek mě o to více potěšil.
Jo, párkrát jsem byla úplně rozčílená, vyvedená z míry...ale pak se stal nějaký zvrat či co...O:) V kalendáři svítí dvě data, jedno již minulé, jedno budoucí...Nu, to minulé, to tedy bylo...:o) Hm, to budoucí...takové normální, snad se to obejde bez velkého (obzvlášť rodinného) zájmu.
Tento týden jsem viděla dva filmy, minimálně dvakrát jsem krmila ubohé ještěrky a další potvůrky v zoo-koutku a včera se stalo něco, co u Máji opravdu není normální. Celý den jsem byla taková dobře naladěná, ale odpoledne jsem jen zářila. Některé lidi jsem trošku nakazila, ale stejně nikomu nemohlo být tak hezky. Připadala jsem si, jako bych snad měla vzlítnout. Až takové to bylo...! Některé moje nálada provokovala. Možná proto, že nechápali, jak se někdo může takhle usmívat a zasněně hledět... "Když dva se rádi mají, tak v lednu je jak v máááji..." Myslím, že jak venku svítí sluníčko a občas sice studeně foukne, ale stejně je nádherně, na to, že je leden, hned je ten svět krásnější...vážně bych s tím mým super skvělým rozpoložením mohla tvrdit, že je jak v máááji, chvílemi jak v ráji...a samozřejmě, že bych to nebyla já, kdyby to někdy nebylo i jak v háji;)

Říkala jsem, že to bude krátké. Jsem přesvědčena o tom, že méně je dnes více;D
Dočetla jsem poslední díl Třetího přání, ten třetí. Stále ještě mám v rukávu nějaké ty myšlenky z dílu prvního, takže...co třeba tahle:
„ … O štěstí se dá rozdělit, ale nikdy nad ním nemůžete mít kontrolu.“

A čtu jak zběsilá, takže jsem si včera půjčila dvě knihy, z toho jedny básně:) František Gellner, můj oblíbenec. Tak snad i od něj něco odcituji...:

Noc byla touhou přesycená

Já nehledal jsem vilnou Frynu
pro flirt a k ukrácení chvíle.
Utišení jsem na tvém klínu
pro srdce žádal neklidné.

Noc byla touhou přesycená
a vábila a lákala.
V tvé jizbě lampa rozsvícená,
vím, že můj příchod čekala.

A lože ztřísnilo se krví.-
A já zachvěl se vědomím,
že srdce tvé jsem vznítil prvý
a že je prvý rozlomím.

Chvilky šílenství a okouzlení všedního dne...

Dobrý večer. Snad mi ráno bude o něco lépe, aspoň natolik, abych na ten výlet nakonec odjela. Jelikož ne, že bych se nějak moc těšila na třídní výjezd, ale opravdu se mi nechce na víkend domů. Poslouchat hádky a být do nich zatahována, to vážně není moje hobby.
Tento týden je (dobře, byl) ryze pracovní. Písemka sem test tam...zopakovat tohle, ověřit támhleto... To se pak člověk vždycky těší, že si aspoň na chvilku odpočine, s někým se zasměje a nejlépe obě tyhle věci dohromady. Pak pusa na dobrou noc...nebo třeba dokonce už i polibek;o) a postel. Ehm, když jsem ráno vstávala z postele a měla bych snad říci, na co se těším, bylo to, až si zas večer lehnu zpět. Inu, myslím, že jsem nebyla sama. Kdo to měl zaručeně dost podobné, je moje spolubydlička:) Jo, jo...výborná to dívka;) (Představte si, ona si uklidila! A pro změnu řekla, že chce chodit včas, strašně moc se učit a mít pořád uklizeno...;) -znáááme! I to mám ráda, že ji třeba trošku znám? Ne-e! To přece není možné! Ji nezná nikdo;D! Ale no tak, přece jen...malinko(?) )

Včera byl zvláštní den. Takový ten den, na nějž se můžete strašně dlouho těšit, i když není nějak extrémně zvláštní, ale na něco jste zvědaví nebo tak... A co se stane Máje, která se na něco těší? Většinou to nedopadne úplně podle jejích představ. Většinou to dopadne o trochu hůře. Nebylo to prý úplně ideální. Teď už bych to nazvala podobně, ale bezprostředně potom jsem byla uslzená snad i naštvaná (což se táhlo i nezanedbatelnou částí dnešního dne, jenže pak stačí jediný úsměv či co...prostě takové to "kouzlo" a všechno to je to tam...) a pěkně smutná. Jo, prý že nemám ponocovat! A na truc jsem ponocovala (To jsem mu to teda nandala, co?!-a podobné poznámky...)! Ještě, že mám ten třetí díl Třetího přání (který je mimochodem od těch prvních dvou dosti odlišný..., ale to snad později). Když jsem dotelefonovala s Miši a umyla si ksicht, lehla jsem si do té vytoužené postele, otevřela okno a pomalu obracela stránky. V jednom se tento díl zajisté neliší od těch předchozích. Je podobně uklidňující. Takže když už jsem měla takové ty správně unavené oči a cítila se naprosto klidná (bylo to dost pozdě;) ), zhasla jsem a už ani nevím jak, ale usnula jsem. Jsem ráda, že už si nepamatuju, o čem jsem v posledních chvilkách bdění přemýšlela. Nebylo to nejspíš zrovna pozitivní...
Byla jsem pevně rozhodnuta vstát brzo, abych byla v jídelně co nejdřív (mělo to určitý důvod, protože jinak bych v té posteli ležela dýl, to zas jo...:) ). Povedlo se, jenže nic se nezměnilo, ještě odpoledne jsem byla naštvaná. Co to? Tentokrát jsem čekala na nějaký pozitivní signál, ale on pořád nepřicházel. A to nejen z jedné strany, jenže i všichni ostatní byli takoví unavení a mluvili převážně jen o tom, z čeho se psalo, kolik dostali, co zvorali, z čeho budeme psát příští hodinu a z čeho se učit na ten děják...no nic moc. A když někdo nemluvil o škole, měl něco jiného k řešení. Nikdo neměl náladu povídat si o tom, jak jsem včera večer dojila žirafu! Jo, fakt! A to mlíko mi chutná. Bohužel ale i těm tuleňům, co mi vylezli z šuplíku, takže ho na mě moc nezbylo, ale i tak jsem si pochutnala. Spolubydlička si ho před chvilkou nalila do čaje a nemůže si ho vynachválit:)
-každopádně s žirafou, tuleni a dalšími improvizačními pokusy jsem povětšinou nebyla pochopena, celá nervní a naštvaná jsem si najednou uvědomila, že je ještě něco, co by mě mohlo uklidnit. Ne, neuklidnilo...a je to dobře. Vyletěla jsem ven z brány a spolubydlička marně nadávala na mou šílenou rychlost. Nezpomalila jsem...nic mě nemohlo zastavit. Jen ty klády u cesty tam vážně chybí. Ty by se hodily. Tak jsme si pak sedly na tu lavičku před zastávkou, jenže to není ono, tam je to moc frekventované. Následoval návrat, logika v kavárně a po večeři červený gauč. A v tom jsem asi nejspíš byla okouzlena...
...a tak bych zas ráda odcitovala kousek toho prvního Třetího přání...:
"A jak je to s tím, co se třeba mezi Alicí a Max-Polem odehraje? Uvědomoval si, že je mezi nimi něco jako most. Most, na který se mohou spolehnout. To, co je za tím mostem, už teď mají v rukou oni sami – v rukou, jejichž prsty už jsou propletené."
...Někdy v těch chvílích v hale plné lidí a jednoho ping-pongového míčku ze mě spadlo to naštvání. Nervozita stále ne, ale jelikož to bylo takové milejší a usměvavější, tak i mě bylo lépe. Jen ta únava..., ale když už zas ležím v postýlce, co bych ještě chtěla? Ehm, to není zas tak záludná otázka. Dokonce i ta odpověď by byla. Jen psát se to nechce...pardon;)

"Nic na celém světě k sobě nepasuje," tvrdí Fabulista Curnonsky. "Nemá smysl s tím bojovat, jen spolupracovat."

Těšila jsem se, klouzala jsem se, rozvzpoměla jsem se, zastesklo se mi...

To jsem celá já! Dokonce jsem si i napsala, kolik toho musím stihnout do školy (na tom papírku je spousta vykřičníků a asi sedm různých úkolů či testů z různých předmětů), jenže nakonec jsem si sedla k počítači a místo španělštiny jsem si otevřela editor blogu. To jsem zvědavá, jak to s tímhle mým přístupem dopadne v neděli, až zas přijedu do školy a zjistím, že čtyři z těch testů jsou už v pondělí...

Jak to teda nakonec bylo, když jsem se do té školy tak těšila?
Byla by to přes týden daleko větší pohoda, kdybych celou dobu nemyslela na to, že už v pátek jedu domů (a samozřejmě taky kdyby se toho v oblasti akademické tolik nesesypalo těsně před pololetím, ale to je normální, že my si máme umět průběžně rozvrhnout práci a učení, ale učitelé všechno narvou do posledních čtrnácti dnů...).
V pondělí jsem byla po dlouhé době na józe a zjistila jsem, že se nemůžu skoro ani pohnout, jak jsem ztuhlá, neprotažená a rozlámaná...taky jsem prodělala pár zvláštních telefonátů, v nichž mi bylo oznámeno, že mi možná z neznámých důvodů, které vlastně vůbec nejsou potřeba udávat, budou zakázány vycházky...a od té doby jsem myslela jen na to, že vážně nechci domů! No, nakonec to nedopadlo zas tak špatně, jenže já vždycky všechno vidím větší, něž to vypadá; černější než to je a beznadějnější, než se může zdát, takže jsem si s tím jako obvykle dělala hlavu celý týden...
V úterý na mě padla taková opravdu zvláštní (divná) nálada, takže jsem byla vděčná za to, že si můžu jen tak lehnout na gauč vedle toho, co je před N, zavřít oči a snažit se na nic nemyslet. Potřebovala jsem se prostě jen na někoho nalepit a dlouho mlčet...a k tomu mít pocit, že to tomu druhému nevadí, že ho neotravuju, a že to mlčení není divné a snad ani zvláštní, ale prostě milé, žádané a přínosné. Něco takového se mi mohlo povést samozřejmě jenom s ním. Nikdo jiný by to asi nepochopil a ani tak dlouho nevydržel...a s nikým jiným bych to asi ani nevydržela já a vůbec by mi to tolik nepomohlo a prostě...jo, tohle je ono:o)
A co by na to řekl Fulghum či Alex a Alicí nebo jak se jmenují? ...:

" ... A tak si ten den napřed skoro vůbec nepovídali, oba zachumlaní do vlastních myšlenek; oběma jim ale mlčení toho druhého vyhovovalo. Je to celkem vzácné – být někomu hodě blízko a nemít potřebu mluvit. Pokud spíš počítáme s nejhorším, pak je to ticho děsivé. Jestliže je však naše očekávání pozitivní, pak může být vzájemné ticho záležitost velmi intimní – asi jako tancovat valčík a nemuset si počítat do rytmu. K tomu zjištění je obvykle třeba se nějakou dobu propracovávat, ale Alice s Alexem to věděli skoro hned.

Zdatní tanečníci při tanci mluvit nepotřebují."

Středa se vydařila, poprvé jsem v Trafice seděla jinde než obvykle a to dokonce po schodech dolů. Bylo to fajn i přes to neustálé nutkání být si ještě blíž, které překazil stále se vyskytující aft či afta...nebo možná oni oba. Čokoláda, čaj, pita, salep, salep, pita...mňam:) Ano! konečně jsem mohla jíst něco jiného než vanilkový pudink či borůvky. Dokonce jsem snědla i rajče! Pak jsme se prošli, dokonce jsme ani nemrzla, i když mám stálé podezření, že pro mé teplo mrznul někdo jiný, jelikož si vážně nedovedu představit, jak vás v takové zimě může zahřát jen tričko a košile...no a pak přišla ta zajímavější část cesty, na kterou když si vzpomenu, ještě stále se divím, že jsem přežila. Šli jsme totiž zkratkou. Ano, možná byla kratší vzdálenostně, ale díky mému strachu z ledu se časově nejméně vyrovnala té regulérní silnici. Šli jsme se klouzat. Já nedobrovolně. A klouzalo to vážně dost. Až jsem se bála, že si narazím i druhé rameno nebo něco jiného. Nakonec to dobře dopadlo a za chvilku už jsem ležela v posteli a tlačila do sebe další výbornou meruňkovou přesnídávku. 100%ně bio od hippa:) a od toho, co je před N;o)
Včera jsem se vydala poznat další z nemocnic. Tentokrát tu v Krči. Na dětském oddělení tam mají taková ošklivá strašidla a ježibaby na stěnách, že by se mi teda fakt špatně uzdravovalo. Jenže já tam naštěstí byla jen na návštěvě. Snažila jsem se přijít na jeden hlavolam, ale bezúspěšně. Jen to spolu s dalšími obveselovateli, kteří byli z oddílu a vyprávěli výpravách a akcích a táborech a všem možném, vyvolalo vzpomínky. No, v něčem mi to chybí. Zpěvník je doma v poličce, zápisník a uzlovačka taky... Jakoby snad nebyl čas. A pak zas není chuť, protože už jsem je neviděla tak dlouho, že by to asi stejně nebylo takové, jako dřív...a dalších X důvodů by se našlo, jenže stejně mám pořád jedno prázdné místo. Zvlášť po včerejšku ho zas vnímám. Časem na to zas zapomenu... Snad návštěva potěšila, i když byla asi jedna z tisíce;)

Dneska jdu za kulturou. Čeká mě výstava s názvem "Kytky v popelnici: Společnost a móda v sedmdesátých letech v Československu" Jsem zvědavá, jak si s tím uměleckoprůmyslové muzeum poradilo. Jejich výstavy (zejména ty nestálé) bývají nevšední a zajímavé. Navíc jdu na tu výstavu s babi, takže si konečně zase popovídáme a vůbec...s ní je všechno fajn:)

A teď snad abych se vrhla na fyziku či hudebku...nebo na jednu z těch dalších pěti věcí, co je u nich na seznamu vykřičník. Jo, a taky nesmím zapomenout koupit silonky!!! Ale stejně jsem udělala dobře, že jsem psala. Sice je to nic moc, žádná velká myšlenka, nic objevného, jenže teď se mi myslím bude lépe učit...ehm, doufám!

PS.: Ta fotka je vzpomínka...:)

Hrůza za mnou a co přede mnou? Třeba i pohádka... a na konci polibek?

Ano, ano, ano! Je to tady! Jelikož jsem neměla signál na net a vyskytovala jsem se kdesi v háji a taky proto, že když si tak zpětně vybavím mou náladu a nešťastné vzlyky do sešitu na bílé stránky fialovým inkoustem, musím říct, že jsem chtěla mít první příspěvek roku se sněhulákem bez hlavy na konci o něco optimističtější...(mimochodem, možná, že by mi momentálně bylo bez hlavy taky lépe...).
Horor je za mnou. Jak jsem řekla, i kdyby mi tady trhali hlavu, už nikdy si nebudu stěžovat. Musím říci, že zoloft není všemocný a začínám věřit na psychosomatická onemocnění. Na druhou stranu jsem se ale stihla za týden přiučit leccos nového při sledování dvanácti dílů Sexu ve městě a zjistila jsem, že na tom někdy nejsem až tak špatně jako Ally, když jsem viděla celou první řadu (23 dílů) mého oblíbeného seriálu o zoufale milé americké neurotičce:) Ke konci už nebylo na co se dívat, takže přišly na řadu i podřadné filmy pro děti, jako třeba dojemná pohádka Nanny McPhee (alespoň v angličtině, když už nic jiného) a k samému závěru jsem už nemohla dál, tak jsem se pustila do povinné četby.
No, přiznám se, že nejsem moc příznivcem půlstránkového popisu toho, jak je tělo tak hluboko nabodnuto na hroty, že jen těžko může spadnout do jámy...a také, že po šesti hodinách muž otupí a přestane křičet, jen stroužka krve mísená s vodou teče do jámy a tak dále a tak dále...Ano, dobře, Kafka měl dobrou slovní zásobu a ohromný natahovací talent...(pokud něco podobného neviděl, tak i představivost). A k té druhé povídce...: Proč ten pán skočil do řeky? Proč??? Vždyť to by musel být dočista blázen a na to vůbec nevypadal. Celé čtyři a půl stránky (možná déle) se choval docela normálně a jediný, kdo byl mírně mimo, byl jeho otec a nakonec si jeho otec klidně zakřičí a ulehne a on prostě jen tak skočí do té řeky! - nejspíš to mělo nějaký hlubší význam, ale musím se přiznat, že toho jsem si vážně na těch pár stranách nevšimla.
Takže kdybych to měla všechno shrnout, tak blog o nic nepřišel...naopak, byl ušetřen;) Otec se vyřval na dlouho dopředu (což samozřejmě znamená možná tak do tohoto víkendu, ale asi ani na tak dlouho ne...); já jsem se vyplakala, vystonala a vynadívala; bráška asi bohužel zas o něco vyrostl a mamá je absolutně někde daleko. Ta už nevnímá, ta už jen v duchu pláče a možná někdy ne jen v duchu. Inu, hlavně, že jsme šťastná rodinka. Tentokrát vyfotili přesně 100 fotek a já jsem na jedné. Ze zadu. Juch! Jako PF se posílala fotka beze mě. Vždyť nějaká Mája? Jo, vy myslíte Marii? Tak to je už téměř šestnáct let stará historie, ne?

I když to byla "jen" smska, musím říci, že i ty se někdy stanou téměř pravdou. Vzpomínám si, že jsem psala něco o tom, jak se rozbrečím štěstím. Říkala jsem si, že se prostě nerozbrečím, i když v autě brečeli další dva lidé a já jsem se jako vždy choulila v tom tmavém naleštěném koutku... Vydržela jsem to! Pak ještě pár metrů, došla jsem na zastávku, slzy v očích, ale stále statečná. No a pak jsem se nezmohla ani na "ahoj", křečovitě jsem se chytla a slzy se už v očích neudržely. Byly takové krokodýlí. A padaly a padaly a já jsem se je vší silou snažila zastavit. Když už jsem si myslela, že konečně, tak zas...No, pak teda konečně...a vlastně ani nevím, jestli mě tak vzalo to, co jsem si byla nucena zase vyslechnout anebo jsem se vážně rozbrečela štěstím. Takové slzy s otazníkem.
...
Srdce,
jež ozubeno
létá
na křídelnatých listech
jehličí.
...
-takže asi tak nějak...

Ale i přesto, že jsem dneska na józe slyšela kromě svých i útroby jiných a na hudebce jsem se nemohla přestat smát tomu, jak paní učitelka pořád klopýtala, upadávala, zakopávala a všelijak různě se potácela po třídě, tak to byl po dlouhé době takový normální i celkem usměvavý den:) Dnešní zakončení radši nepočítám, jelikož telefonovat domů není nikdy nic moc, ale ten dnešní vanilkovej pudink! To bylo něco! Taková pochoutka, lahůdka...už jsem ho tak dlouho neměla! Úplně se těším na zítřejší snídani! Co to asi bude?
To mi připomíná, že jsem vám chtěla vyprávět pohádku o jednom zlém afťákovi, jenže kromě toho, že mě poněkud zdržel onen deprimující telefonát a k tomu všemu nevím, jestli je ta afta nebo ten aft, tak to shrnu jednoduše:
Jistý bezpohlavní aft či afta je velice zákeřný, jsou to vlastně afti či afty. Řekla bych, že pokud rodu mužského, tak jsou životné, jelikož se jim ten život nedá upřít. Definice živého zahrnuje i slovo rozmnožování a to jim tedy vážně jde moc dobře. Pohádka z toho nejspíš nevyleze, ale ještě vám řeknu něco: Takoví/é bezpohlavní afti/y jsou velmi zákeřné a životu nebezpečné, protože mohou vyvolat abstinenční záchvaty (a to nejen u jedinců postižených, ale i u osob s nimi jistým způsobem spjatých). To už by asi mohlo stačit, jen si na ně dávejte pozor a pijte brčkem! Noste si svou vlastní malou lžičku a dezinfikujte dutinu ústní!

A ještě snad abych něco dodala...tedy spíš zase pan Fulghum. A zas to bude z prvního Třetího;) :
Alexandros Evangeliu Xenopulakis

Prohlásí: Každou cestou někdo šel.
Odvětíš: Já však je všechny neviděl.

Dodají: Každé slovo vyřčeno.
Odpovíš: Však svoje neřekl jsem já.

Řeknou ti: Každý čin byl už vykonán.
Odpovíš: Cesta má však ještě nekončí.

Varován jsi: Dlouhé a těžké všechny cesty jsou.
Buď bez obav. Sám branou jsi – i dveřníkem.
A projdeš jí a dáš se dál…