Chvilky šílenství a okouzlení všedního dne...

Dobrý večer. Snad mi ráno bude o něco lépe, aspoň natolik, abych na ten výlet nakonec odjela. Jelikož ne, že bych se nějak moc těšila na třídní výjezd, ale opravdu se mi nechce na víkend domů. Poslouchat hádky a být do nich zatahována, to vážně není moje hobby.
Tento týden je (dobře, byl) ryze pracovní. Písemka sem test tam...zopakovat tohle, ověřit támhleto... To se pak člověk vždycky těší, že si aspoň na chvilku odpočine, s někým se zasměje a nejlépe obě tyhle věci dohromady. Pak pusa na dobrou noc...nebo třeba dokonce už i polibek;o) a postel. Ehm, když jsem ráno vstávala z postele a měla bych snad říci, na co se těším, bylo to, až si zas večer lehnu zpět. Inu, myslím, že jsem nebyla sama. Kdo to měl zaručeně dost podobné, je moje spolubydlička:) Jo, jo...výborná to dívka;) (Představte si, ona si uklidila! A pro změnu řekla, že chce chodit včas, strašně moc se učit a mít pořád uklizeno...;) -znáááme! I to mám ráda, že ji třeba trošku znám? Ne-e! To přece není možné! Ji nezná nikdo;D! Ale no tak, přece jen...malinko(?) )

Včera byl zvláštní den. Takový ten den, na nějž se můžete strašně dlouho těšit, i když není nějak extrémně zvláštní, ale na něco jste zvědaví nebo tak... A co se stane Máje, která se na něco těší? Většinou to nedopadne úplně podle jejích představ. Většinou to dopadne o trochu hůře. Nebylo to prý úplně ideální. Teď už bych to nazvala podobně, ale bezprostředně potom jsem byla uslzená snad i naštvaná (což se táhlo i nezanedbatelnou částí dnešního dne, jenže pak stačí jediný úsměv či co...prostě takové to "kouzlo" a všechno to je to tam...) a pěkně smutná. Jo, prý že nemám ponocovat! A na truc jsem ponocovala (To jsem mu to teda nandala, co?!-a podobné poznámky...)! Ještě, že mám ten třetí díl Třetího přání (který je mimochodem od těch prvních dvou dosti odlišný..., ale to snad později). Když jsem dotelefonovala s Miši a umyla si ksicht, lehla jsem si do té vytoužené postele, otevřela okno a pomalu obracela stránky. V jednom se tento díl zajisté neliší od těch předchozích. Je podobně uklidňující. Takže když už jsem měla takové ty správně unavené oči a cítila se naprosto klidná (bylo to dost pozdě;) ), zhasla jsem a už ani nevím jak, ale usnula jsem. Jsem ráda, že už si nepamatuju, o čem jsem v posledních chvilkách bdění přemýšlela. Nebylo to nejspíš zrovna pozitivní...
Byla jsem pevně rozhodnuta vstát brzo, abych byla v jídelně co nejdřív (mělo to určitý důvod, protože jinak bych v té posteli ležela dýl, to zas jo...:) ). Povedlo se, jenže nic se nezměnilo, ještě odpoledne jsem byla naštvaná. Co to? Tentokrát jsem čekala na nějaký pozitivní signál, ale on pořád nepřicházel. A to nejen z jedné strany, jenže i všichni ostatní byli takoví unavení a mluvili převážně jen o tom, z čeho se psalo, kolik dostali, co zvorali, z čeho budeme psát příští hodinu a z čeho se učit na ten děják...no nic moc. A když někdo nemluvil o škole, měl něco jiného k řešení. Nikdo neměl náladu povídat si o tom, jak jsem včera večer dojila žirafu! Jo, fakt! A to mlíko mi chutná. Bohužel ale i těm tuleňům, co mi vylezli z šuplíku, takže ho na mě moc nezbylo, ale i tak jsem si pochutnala. Spolubydlička si ho před chvilkou nalila do čaje a nemůže si ho vynachválit:)
-každopádně s žirafou, tuleni a dalšími improvizačními pokusy jsem povětšinou nebyla pochopena, celá nervní a naštvaná jsem si najednou uvědomila, že je ještě něco, co by mě mohlo uklidnit. Ne, neuklidnilo...a je to dobře. Vyletěla jsem ven z brány a spolubydlička marně nadávala na mou šílenou rychlost. Nezpomalila jsem...nic mě nemohlo zastavit. Jen ty klády u cesty tam vážně chybí. Ty by se hodily. Tak jsme si pak sedly na tu lavičku před zastávkou, jenže to není ono, tam je to moc frekventované. Následoval návrat, logika v kavárně a po večeři červený gauč. A v tom jsem asi nejspíš byla okouzlena...
...a tak bych zas ráda odcitovala kousek toho prvního Třetího přání...:
"A jak je to s tím, co se třeba mezi Alicí a Max-Polem odehraje? Uvědomoval si, že je mezi nimi něco jako most. Most, na který se mohou spolehnout. To, co je za tím mostem, už teď mají v rukou oni sami – v rukou, jejichž prsty už jsou propletené."
...Někdy v těch chvílích v hale plné lidí a jednoho ping-pongového míčku ze mě spadlo to naštvání. Nervozita stále ne, ale jelikož to bylo takové milejší a usměvavější, tak i mě bylo lépe. Jen ta únava..., ale když už zas ležím v postýlce, co bych ještě chtěla? Ehm, to není zas tak záludná otázka. Dokonce i ta odpověď by byla. Jen psát se to nechce...pardon;)

"Nic na celém světě k sobě nepasuje," tvrdí Fabulista Curnonsky. "Nemá smysl s tím bojovat, jen spolupracovat."