Těšila jsem se, klouzala jsem se, rozvzpoměla jsem se, zastesklo se mi...

To jsem celá já! Dokonce jsem si i napsala, kolik toho musím stihnout do školy (na tom papírku je spousta vykřičníků a asi sedm různých úkolů či testů z různých předmětů), jenže nakonec jsem si sedla k počítači a místo španělštiny jsem si otevřela editor blogu. To jsem zvědavá, jak to s tímhle mým přístupem dopadne v neděli, až zas přijedu do školy a zjistím, že čtyři z těch testů jsou už v pondělí...

Jak to teda nakonec bylo, když jsem se do té školy tak těšila?
Byla by to přes týden daleko větší pohoda, kdybych celou dobu nemyslela na to, že už v pátek jedu domů (a samozřejmě taky kdyby se toho v oblasti akademické tolik nesesypalo těsně před pololetím, ale to je normální, že my si máme umět průběžně rozvrhnout práci a učení, ale učitelé všechno narvou do posledních čtrnácti dnů...).
V pondělí jsem byla po dlouhé době na józe a zjistila jsem, že se nemůžu skoro ani pohnout, jak jsem ztuhlá, neprotažená a rozlámaná...taky jsem prodělala pár zvláštních telefonátů, v nichž mi bylo oznámeno, že mi možná z neznámých důvodů, které vlastně vůbec nejsou potřeba udávat, budou zakázány vycházky...a od té doby jsem myslela jen na to, že vážně nechci domů! No, nakonec to nedopadlo zas tak špatně, jenže já vždycky všechno vidím větší, něž to vypadá; černější než to je a beznadějnější, než se může zdát, takže jsem si s tím jako obvykle dělala hlavu celý týden...
V úterý na mě padla taková opravdu zvláštní (divná) nálada, takže jsem byla vděčná za to, že si můžu jen tak lehnout na gauč vedle toho, co je před N, zavřít oči a snažit se na nic nemyslet. Potřebovala jsem se prostě jen na někoho nalepit a dlouho mlčet...a k tomu mít pocit, že to tomu druhému nevadí, že ho neotravuju, a že to mlčení není divné a snad ani zvláštní, ale prostě milé, žádané a přínosné. Něco takového se mi mohlo povést samozřejmě jenom s ním. Nikdo jiný by to asi nepochopil a ani tak dlouho nevydržel...a s nikým jiným bych to asi ani nevydržela já a vůbec by mi to tolik nepomohlo a prostě...jo, tohle je ono:o)
A co by na to řekl Fulghum či Alex a Alicí nebo jak se jmenují? ...:

" ... A tak si ten den napřed skoro vůbec nepovídali, oba zachumlaní do vlastních myšlenek; oběma jim ale mlčení toho druhého vyhovovalo. Je to celkem vzácné – být někomu hodě blízko a nemít potřebu mluvit. Pokud spíš počítáme s nejhorším, pak je to ticho děsivé. Jestliže je však naše očekávání pozitivní, pak může být vzájemné ticho záležitost velmi intimní – asi jako tancovat valčík a nemuset si počítat do rytmu. K tomu zjištění je obvykle třeba se nějakou dobu propracovávat, ale Alice s Alexem to věděli skoro hned.

Zdatní tanečníci při tanci mluvit nepotřebují."

Středa se vydařila, poprvé jsem v Trafice seděla jinde než obvykle a to dokonce po schodech dolů. Bylo to fajn i přes to neustálé nutkání být si ještě blíž, které překazil stále se vyskytující aft či afta...nebo možná oni oba. Čokoláda, čaj, pita, salep, salep, pita...mňam:) Ano! konečně jsem mohla jíst něco jiného než vanilkový pudink či borůvky. Dokonce jsem snědla i rajče! Pak jsme se prošli, dokonce jsme ani nemrzla, i když mám stálé podezření, že pro mé teplo mrznul někdo jiný, jelikož si vážně nedovedu představit, jak vás v takové zimě může zahřát jen tričko a košile...no a pak přišla ta zajímavější část cesty, na kterou když si vzpomenu, ještě stále se divím, že jsem přežila. Šli jsme totiž zkratkou. Ano, možná byla kratší vzdálenostně, ale díky mému strachu z ledu se časově nejméně vyrovnala té regulérní silnici. Šli jsme se klouzat. Já nedobrovolně. A klouzalo to vážně dost. Až jsem se bála, že si narazím i druhé rameno nebo něco jiného. Nakonec to dobře dopadlo a za chvilku už jsem ležela v posteli a tlačila do sebe další výbornou meruňkovou přesnídávku. 100%ně bio od hippa:) a od toho, co je před N;o)
Včera jsem se vydala poznat další z nemocnic. Tentokrát tu v Krči. Na dětském oddělení tam mají taková ošklivá strašidla a ježibaby na stěnách, že by se mi teda fakt špatně uzdravovalo. Jenže já tam naštěstí byla jen na návštěvě. Snažila jsem se přijít na jeden hlavolam, ale bezúspěšně. Jen to spolu s dalšími obveselovateli, kteří byli z oddílu a vyprávěli výpravách a akcích a táborech a všem možném, vyvolalo vzpomínky. No, v něčem mi to chybí. Zpěvník je doma v poličce, zápisník a uzlovačka taky... Jakoby snad nebyl čas. A pak zas není chuť, protože už jsem je neviděla tak dlouho, že by to asi stejně nebylo takové, jako dřív...a dalších X důvodů by se našlo, jenže stejně mám pořád jedno prázdné místo. Zvlášť po včerejšku ho zas vnímám. Časem na to zas zapomenu... Snad návštěva potěšila, i když byla asi jedna z tisíce;)

Dneska jdu za kulturou. Čeká mě výstava s názvem "Kytky v popelnici: Společnost a móda v sedmdesátých letech v Československu" Jsem zvědavá, jak si s tím uměleckoprůmyslové muzeum poradilo. Jejich výstavy (zejména ty nestálé) bývají nevšední a zajímavé. Navíc jdu na tu výstavu s babi, takže si konečně zase popovídáme a vůbec...s ní je všechno fajn:)

A teď snad abych se vrhla na fyziku či hudebku...nebo na jednu z těch dalších pěti věcí, co je u nich na seznamu vykřičník. Jo, a taky nesmím zapomenout koupit silonky!!! Ale stejně jsem udělala dobře, že jsem psala. Sice je to nic moc, žádná velká myšlenka, nic objevného, jenže teď se mi myslím bude lépe učit...ehm, doufám!

PS.: Ta fotka je vzpomínka...:)