Hrůza za mnou a co přede mnou? Třeba i pohádka... a na konci polibek?

Ano, ano, ano! Je to tady! Jelikož jsem neměla signál na net a vyskytovala jsem se kdesi v háji a taky proto, že když si tak zpětně vybavím mou náladu a nešťastné vzlyky do sešitu na bílé stránky fialovým inkoustem, musím říct, že jsem chtěla mít první příspěvek roku se sněhulákem bez hlavy na konci o něco optimističtější...(mimochodem, možná, že by mi momentálně bylo bez hlavy taky lépe...).
Horor je za mnou. Jak jsem řekla, i kdyby mi tady trhali hlavu, už nikdy si nebudu stěžovat. Musím říci, že zoloft není všemocný a začínám věřit na psychosomatická onemocnění. Na druhou stranu jsem se ale stihla za týden přiučit leccos nového při sledování dvanácti dílů Sexu ve městě a zjistila jsem, že na tom někdy nejsem až tak špatně jako Ally, když jsem viděla celou první řadu (23 dílů) mého oblíbeného seriálu o zoufale milé americké neurotičce:) Ke konci už nebylo na co se dívat, takže přišly na řadu i podřadné filmy pro děti, jako třeba dojemná pohádka Nanny McPhee (alespoň v angličtině, když už nic jiného) a k samému závěru jsem už nemohla dál, tak jsem se pustila do povinné četby.
No, přiznám se, že nejsem moc příznivcem půlstránkového popisu toho, jak je tělo tak hluboko nabodnuto na hroty, že jen těžko může spadnout do jámy...a také, že po šesti hodinách muž otupí a přestane křičet, jen stroužka krve mísená s vodou teče do jámy a tak dále a tak dále...Ano, dobře, Kafka měl dobrou slovní zásobu a ohromný natahovací talent...(pokud něco podobného neviděl, tak i představivost). A k té druhé povídce...: Proč ten pán skočil do řeky? Proč??? Vždyť to by musel být dočista blázen a na to vůbec nevypadal. Celé čtyři a půl stránky (možná déle) se choval docela normálně a jediný, kdo byl mírně mimo, byl jeho otec a nakonec si jeho otec klidně zakřičí a ulehne a on prostě jen tak skočí do té řeky! - nejspíš to mělo nějaký hlubší význam, ale musím se přiznat, že toho jsem si vážně na těch pár stranách nevšimla.
Takže kdybych to měla všechno shrnout, tak blog o nic nepřišel...naopak, byl ušetřen;) Otec se vyřval na dlouho dopředu (což samozřejmě znamená možná tak do tohoto víkendu, ale asi ani na tak dlouho ne...); já jsem se vyplakala, vystonala a vynadívala; bráška asi bohužel zas o něco vyrostl a mamá je absolutně někde daleko. Ta už nevnímá, ta už jen v duchu pláče a možná někdy ne jen v duchu. Inu, hlavně, že jsme šťastná rodinka. Tentokrát vyfotili přesně 100 fotek a já jsem na jedné. Ze zadu. Juch! Jako PF se posílala fotka beze mě. Vždyť nějaká Mája? Jo, vy myslíte Marii? Tak to je už téměř šestnáct let stará historie, ne?

I když to byla "jen" smska, musím říci, že i ty se někdy stanou téměř pravdou. Vzpomínám si, že jsem psala něco o tom, jak se rozbrečím štěstím. Říkala jsem si, že se prostě nerozbrečím, i když v autě brečeli další dva lidé a já jsem se jako vždy choulila v tom tmavém naleštěném koutku... Vydržela jsem to! Pak ještě pár metrů, došla jsem na zastávku, slzy v očích, ale stále statečná. No a pak jsem se nezmohla ani na "ahoj", křečovitě jsem se chytla a slzy se už v očích neudržely. Byly takové krokodýlí. A padaly a padaly a já jsem se je vší silou snažila zastavit. Když už jsem si myslela, že konečně, tak zas...No, pak teda konečně...a vlastně ani nevím, jestli mě tak vzalo to, co jsem si byla nucena zase vyslechnout anebo jsem se vážně rozbrečela štěstím. Takové slzy s otazníkem.
...
Srdce,
jež ozubeno
létá
na křídelnatých listech
jehličí.
...
-takže asi tak nějak...

Ale i přesto, že jsem dneska na józe slyšela kromě svých i útroby jiných a na hudebce jsem se nemohla přestat smát tomu, jak paní učitelka pořád klopýtala, upadávala, zakopávala a všelijak různě se potácela po třídě, tak to byl po dlouhé době takový normální i celkem usměvavý den:) Dnešní zakončení radši nepočítám, jelikož telefonovat domů není nikdy nic moc, ale ten dnešní vanilkovej pudink! To bylo něco! Taková pochoutka, lahůdka...už jsem ho tak dlouho neměla! Úplně se těším na zítřejší snídani! Co to asi bude?
To mi připomíná, že jsem vám chtěla vyprávět pohádku o jednom zlém afťákovi, jenže kromě toho, že mě poněkud zdržel onen deprimující telefonát a k tomu všemu nevím, jestli je ta afta nebo ten aft, tak to shrnu jednoduše:
Jistý bezpohlavní aft či afta je velice zákeřný, jsou to vlastně afti či afty. Řekla bych, že pokud rodu mužského, tak jsou životné, jelikož se jim ten život nedá upřít. Definice živého zahrnuje i slovo rozmnožování a to jim tedy vážně jde moc dobře. Pohádka z toho nejspíš nevyleze, ale ještě vám řeknu něco: Takoví/é bezpohlavní afti/y jsou velmi zákeřné a životu nebezpečné, protože mohou vyvolat abstinenční záchvaty (a to nejen u jedinců postižených, ale i u osob s nimi jistým způsobem spjatých). To už by asi mohlo stačit, jen si na ně dávejte pozor a pijte brčkem! Noste si svou vlastní malou lžičku a dezinfikujte dutinu ústní!

A ještě snad abych něco dodala...tedy spíš zase pan Fulghum. A zas to bude z prvního Třetího;) :
Alexandros Evangeliu Xenopulakis

Prohlásí: Každou cestou někdo šel.
Odvětíš: Já však je všechny neviděl.

Dodají: Každé slovo vyřčeno.
Odpovíš: Však svoje neřekl jsem já.

Řeknou ti: Každý čin byl už vykonán.
Odpovíš: Cesta má však ještě nekončí.

Varován jsi: Dlouhé a těžké všechny cesty jsou.
Buď bez obav. Sám branou jsi – i dveřníkem.
A projdeš jí a dáš se dál…