Workoholiččin týden (+tvrdé nárazy, jedno zklamání, jeden dojatý večer a spousta (po)učení)

Jelikož můj notebook je pro změnu v komatu...či teď už spíše udržován v umělém spánku, narazila jsem na tvrdou realitu. Ta je taková, že na školní počítač se člověk dostane jen velmi málo. Či v mém případě spíše vůbec, jelikož nikdy nejsem nejrychlejší, nejvychytralejší a nejzákeřnější... Takže teď, když se tu snažím co nejvíce potichu vyťukávat, jelikož máme IT a nový učitel prý za činnost, která nějak nesouvisí s jeho výkladem, strhává drahocená procenta...a protože jsem za každé z nich na konečném hodnocení vděčná, provozuji tuto partizánskou činnost velmi obezřetně...
Myslím, že tento článek stejně bude podivně rozpolcený, jelikož bude samozřejmě napsán na dvě etapy, protože...co se dá stihnout za jednu hodinu informatiky, když neustále musíte přepínat z okna do okna, by si toho ten pán náhodou nevšiml?

Nejen kvůli psaní na blog mi můj dědeček počítač chybí. Byla jsem zvyklá dělat většinu úkolů v pokoji a nečíst si maily ve společnosti dalších klikajících. Také jsem samozřejmě stíhala daleko více věcí, jelikož jsem eseje mohla psát i po večerce a třeba je i do půlnoci odeslat, pokud hořelo...
Paradoxně však tento týden pracuji daleko více než jindy (nevím, třeba to s absencí počítače u mě na stole nějak souvisí..., ale nejsem si tak úplně jista...). Minulý týden jsem si zas spokojeně pochrchlávala doma a posmrkala jsem snad tunu kapesníků, v čemž díky pomalému a studenému rozjezdu jara, travám, roztočům a pylům pokračuji i nadále...a proto tenhle týden, těsně před třičtvrtěletním hodnocením všechno doháním a a kompletuju...Uááá...

Dnes škola do čtyř, únava všech únav a k tomu ještě spousta práce...a všechno jde tak pomalu, když je kolem tolik brebentících, ťukajících a a klikajících lidí, který mě chtě nechtě rozptylují ani o tom neví... Tenhle článek ale dopíšu, protože je to relax a já si potřebuju trošku odpočinout, jinak se tu snad zblázním... Dějepis, zeměpis, biologie...k tomu chemie, čeština, matika a angličtina...pak taky němčina a španělština a nakonec fyzika a...pak už jen postel, postel, postýlka...a celý víkend jen prospím-otec neotec, matka nematk, program neprogram...

Taky mě zrovna dneska potkalo jedno ukrutné zklamání. Vždycky jsem si myslela, že když prší a k tomu svítí sluníčko, musí pak zákonitě přijít duha. Jenže ona nebyla! Bylo teplo, sluníčko se na chvilku schovalo za mrak, začalo kapat, sluníčko vykouklo a pořád kapalo, zafoukal vítr, trošku se ochladilo...pořád kapalo a poprchávalo, sluníčko svítilo a zas se začalo oteplovat...pak to pršeníčko přestalo a duha nikde! Těšila jsem se na ni, hledala jsem ji...a ona se neukázala... Barevná duha projasní všední den...no, takže zrovna dneska, kdy by mi to zvedlo náladu a byly k tomu opravdu ideální přímo učebnicové podmínky, se duze nějak nechtělo... Inu, doufám, že když ne teď a když ne s duhou nebo v posteli, užiju si alespoň dnešní večer...

Včera byl krásný den:) Krátká škola a pak spousta práce. Sice jsem zase přišla o kousek své čisté naivity, když jsem pracovala na prezentaci o moderním otroctví...hlavně tedy o jedné z jeho podob, kterou je obchod s lidmi a následné otroctví sexuální.
Vezmou devítiletou holčičku, zavřou ji buď rovnou do bordelu, kde musí poskytovat sexuální služby asi patnácti mužům denně sedm dní v týdnu a nepřetržitě se při tom usmívat nebo ji nejprve posadí do továrny, kde tká koberce a večer si ji jeden z továrních dozorců odvede a využije ji i jako prostitutku. Buďto sám pro sebe a nebo ji prodává jiným. Naletí ale i dospělé ženy a dívky, které jsou nalákány do cizích zemí (včetně USA a jiných vyspělých civilizací, jež odsuzují zločiny proti lidskosti, mezi něž obchodování s lidmi patří) na sliby legální a dobře placené práce, manželství (samozřejmě nelegálního) či jsou na tom doma tak bídně, že téměř jakákoli nabídka lepšího prostředí je pro ně lákavá... Následně je obchodník předá nákupčímu (nejnižší cena jedné ženy se pohybuje i okolo čtyř dolarů...!), který ženám, dívkám nebo dětem zabaví všechny peníze a pasy, neplatí jim, fyzicky je trestá za neposlušnost nebo je dokonce krmí drogami, aby byly svolnější a nutí je pracovat, což odůvodňuje tím, že ještě ani nezaplatily cestu a musí si vydělat na své jídlo... Začarovaný kruh, z něhož není úniku...utéci je složité a dokonce i životu nebezpečné...Oběťmi bývají zejména ženy a dívky z Asie, Afriky a zemí bývalého Sovětského svazu...
Tento náraz na tvrdou zem reality mě zaskočil...a to ještě nevím, co si vyslechnu u dalších prezentací, které pojednávají o dětské práci ve světě a o jiných otrockých pracích.
Včerejší pozdní odpoledne ale bylo moc fajn...film o autistickém muži a jeho bratrovi, který se o existenci tohoto svého postiženého bratra dozví až po smrti otce, s kterým se dlouhá léta vůbec nestýkal...Více vám o tom filmu nenapíšu, protože jsem samým vyčerpáním z pracovního nasazení usnula vedle mého milého, co je před N a probudila se skoro až na konci filmu. Dokument o autismu, který následovala jsem zhlédla s zájmem a plánuju se na něj dodívat, jelikož včera jsme to pro samý hlad nestihli...
Nakonec jsem večer spokojeně usínala s pocitem dobře vykonané práce, protože jsem toho vážně hodně stihla... po večeři jsem totiž ještě dodělala zbytek prezentace a začla s biologií a ten, co je před N mi pomohl se španělštinou. Před spaním jsme se šli projít ven na vzduch. Bylo pěkně, sice trochu foukalo, ale nám bylo hezky:o) Dokonce mi samým dojetím ukápla slza. Děkuju, jsi na mě neuvěřitelně hodnej...a pro mě to není samozřejmost. Ani nevíš, jak moc si toho vážím...:o)

Tak a to je tak vše, co jsem měla potřebu napsat. Vůbec sice nevím, kdy se zase někdy naskytne příležitost se takhle rozepsat, jelikož mého dědečka kompijůtra budou muset resuscitovat, ale jestli to přežije, tak to tu zase ožije a i tak se snad občas nějaká ta volná klávesnice snad najde...
Snad už začíná jaro...tak se jen těším, až se ta moje rýma trochu uklidní, přestane mě škrábat v krku a zem se prohřeje natolik, že budeme moct vyrazit s přehozem O:-)

Dobrodiní lásky není jen to, že nám dává víru v druhého, ale i to, že nám dává víru v sebe. (Romain Rolland)

Taková normální zatažená neděle

Neděle jako každá jiná se u nás v Černé díře pozná asi tak, že u oběda všichni mlčíme, až na televizi, která sice jinak u jídla zapnutá být nesmí, jenže když tam má otec formule, je všechno hned jinak. Další zvuky, které se ozývvají je miláčikovo odmítání masa, otcovo napomínání a připomínání, že jinak bude ve fotbale i nadále tak nemožnej jako do teď (on opravdu nemá cit...) a pak taky říká, že by můj bratr bez sebemrskání nepřežil a do toho ještě stihne mě a máti dokonale zdrbnout. Těstoviny jsou prý slepené, čemuž se dalo předejít (myslím, že by můj otec mohl vydat kuchařku, protože teoreticky umí vařit lépe než kdokoli jiný...) a já jsem prý zas moc dlouho spala a nemám dělat kyselé xichty... Nedělní oběd je u nás tedy ve znamení klidu a pohody... Všichni dostaneme huláka, když se snažíme oponovat, máme se prý raději zdržet komentářů a minimálně já jsem pak vždycky ráda, když po dožehlení a doumytí nádobí uteču od té televize u níž se rozvaluje otec, jelikož kromě jeho poznámek mi začíná lézt na mozek i ten zvuk, který je v televizi více než hodinu...tedy ty formule, které po zvuku připomínají motorovou pilu a mají před sebou ještě 25 kol, což je podle jediného člověka, který je sleduje a k tomu ani nevaří ani nežehlí, prý téměř konec, takže by to rád viděl...Uááá!!! Ještě, že už dneska jedu zpět za pletivo, tohle mě dokáže dokonale vysílit...

Včera jsem komentáře na mou osobu, které jsou v zimě o tom, že nic nedělám; na podzim o tom, jak se špatně oblékám a ať se tak blbě nexichtím; v létě o tom, že jsem ztloustla a na jaře pak pojednávají pro změnu o tom, že moc spím a špatně se oblékám, poslouchala jen na obědě a chvilku potom, jelikož jinak jsem společnost otce opravdu nevyhledávala... Šel pro změnu na hokej a my jsme s máti a s babi vyrazily do kina:)
Tentokrát Jack Nicholson...opět byl výborný..."Než si pro nás přijde" (The Bucket List)... nejdříve nemocnice, smutek, beznaděj...a ona věta "Miluji vůni chemoterapie po ránu.", která je příznačná pro oba dva pány, kteří jinak nemají společného snad vůbec nic...snad jen to, že jim zbývá posledních pár měsíců života. Jeden bohatý a bez rodiny a přátel; druhý automechanik, kterému se kvůli dětem nepodařilo vystudovat historii a má spoustu snů a velkou starostlivou rodinu... Jak nakonec řekne ten movitější na jeho pohřbu: "Jeho poslední tři měsíce života byly pro mě těmi nejkrásnějšími.", tak přesně vypadá další část filmu...z beznaděje je najednou bezstarostnost (ta se ovšem nevztahuje na manželku bývalého automechanika) a spousta smíchu a radosti. Tihle dva dědové si sepíšou list věcí, které chtějí stihnout před smrtí a tak skáčou padákem, jedou na motorce po Velké čínské zdi, sedí na jedné z pyramid a vyvádějí další věci, o kterých by se jim ani nezdálo, jelikož ten co nemá peníze, by si to nemohl dovolit a ten, co je má nikdy neměl takového společníka...a při tom spolu otevřeně hovoří o smrti... Nakonec jeden z nich políbí nejkrásnější dívku na světě, s čímž vůbec nepočítal, protože díky své věčné práci a ignoraci okolí o existenci své vnučky vůbec nevěděl...
Babi to na konci okomentovala tak, že by se jí takovýhle konec taky líbil, jen by nechtěla být pohřbena na místě, kde je taková zima... a máma, která byla překvapená, jak vlastně vzniká ona snobská cibetková káva, jí poradila, ať si teda najde nějakou bohatou babu... A já? Začala jsem se na konci u titulků smát. Oba hlavní hrdinové zemřeli, a tak minimálně půlka sálu smrkala-a to mi připadalo opravdu legrační. Ano, přiznávám, byla jsem taky dojata. Dokonce jsem možná měla trošku slané oči, jenže jak ta paní za mnou vytáhla kapesník a následována dalšími začala smrkat, nějak mě to přešlo;D

A to je asi všechno, kromě toho, že se mě před chvilkou pramáti z Moravy zeptala na "mého přítele" (tak tomu, co je před N, říká ona), a když jsem jí řekla, že je to moc fajn a v pohodě, začala povídat něco o tom, že kdyby náhodou něco, tak pro jedno kvítí slunce nesvítí (mimochodem, tuhle větu nenávidím)...
Nevím, jestli teď nějaké slunce mám, když je venku takhle hnusně zataženo, ale každopádně mám jen jedno kvítí a víc ne...opravdu mi stačí. Víc než dost. Nejen, že taková květina dělá radost, to ano..., ale člověk se o ni musí také láskyplně starat a povídat si s ní..., zalévat, pokud je v květináči, tak čas od času přesadit...- všechno tohle mě strašně baví, ale bohatě to stačí s jednou květinou:) Ona mi za odměnu dává pomocí fotosyntézy kyslík...a to je jak víme látka k životu nezbytná..., která nás prý ovšem také zabíjí...Snad jsme jeden pro druhého kvítím...snad jsem pro to moje slůně také květinou...nějakou pěknou:o)
Co to teda ta moje příbuzná povídala?

Dejte muži volnou ruku - a najdete ji někde na sobě. (Mae Westová)

-tohle sem dávám jen proto, že se mi to líbí...;)

Rychlovka

...i rychlovky mohou mít někdy něco do sebe, takže i přesto, že se mi asi za dvacet minut odpojí net, mám nutkavou potřebu zakřičet do světa...
Inu, čtu básně; léčím dutinu ústní; pilně studuji, ale zároveň si myslím i maximálně užívám; včera jsem si úplně vyzpívala hlásek a vůbec...momentálně jsem tak nabitá, že bych možná dokázala ještě pár hodin fungovat, což je u mě v posledních dnech velice neobvyklé, jelikož i nadále velmi synchronizovaně zíváme.

Dříve než odešlu zprávu pro krásné sny a dojím zbytek rozpraskaných kukuřičných zrn, co mi tu spolubydlička ještě nechala, uveřejním něco, co mi jen tak mou rukou napsala asi před pár minutami na papír spolubydličky tužka...Až jsem sama byla překvapená a udivená, co to píšu...

Tak tedy:

Snídani při níž ještě trochu sním, sním si raději s ním...

Ihned tohle ranní snění

vyvede mě z osamění.
Dále stále nemyslím
však myšlenky se pořád mění.
Asi tak rychle, jako večer,
když táhlé kapky deště padají.
Stále nevíme kam jít...
Znovu počínáme snít...
o sněhobílých peřinách
a všech dnech či aspoň hodinách,
kdy úkryt v tichu najdeme.
Pak slova skryjem v mlčení
a pro jejich lepší utajení
vzdycháme a šeptáme.
Někdy nad nahotu není...
Spolu snít se zas chystáme...

Nu, ještě vybrat nějaký obrázek a barevně si pohrát. Snad to za těch zbývajících 15 minut stihnu. Byl by to další dnešní rekord;D ...