Taková normální zatažená neděle

Neděle jako každá jiná se u nás v Černé díře pozná asi tak, že u oběda všichni mlčíme, až na televizi, která sice jinak u jídla zapnutá být nesmí, jenže když tam má otec formule, je všechno hned jinak. Další zvuky, které se ozývvají je miláčikovo odmítání masa, otcovo napomínání a připomínání, že jinak bude ve fotbale i nadále tak nemožnej jako do teď (on opravdu nemá cit...) a pak taky říká, že by můj bratr bez sebemrskání nepřežil a do toho ještě stihne mě a máti dokonale zdrbnout. Těstoviny jsou prý slepené, čemuž se dalo předejít (myslím, že by můj otec mohl vydat kuchařku, protože teoreticky umí vařit lépe než kdokoli jiný...) a já jsem prý zas moc dlouho spala a nemám dělat kyselé xichty... Nedělní oběd je u nás tedy ve znamení klidu a pohody... Všichni dostaneme huláka, když se snažíme oponovat, máme se prý raději zdržet komentářů a minimálně já jsem pak vždycky ráda, když po dožehlení a doumytí nádobí uteču od té televize u níž se rozvaluje otec, jelikož kromě jeho poznámek mi začíná lézt na mozek i ten zvuk, který je v televizi více než hodinu...tedy ty formule, které po zvuku připomínají motorovou pilu a mají před sebou ještě 25 kol, což je podle jediného člověka, který je sleduje a k tomu ani nevaří ani nežehlí, prý téměř konec, takže by to rád viděl...Uááá!!! Ještě, že už dneska jedu zpět za pletivo, tohle mě dokáže dokonale vysílit...

Včera jsem komentáře na mou osobu, které jsou v zimě o tom, že nic nedělám; na podzim o tom, jak se špatně oblékám a ať se tak blbě nexichtím; v létě o tom, že jsem ztloustla a na jaře pak pojednávají pro změnu o tom, že moc spím a špatně se oblékám, poslouchala jen na obědě a chvilku potom, jelikož jinak jsem společnost otce opravdu nevyhledávala... Šel pro změnu na hokej a my jsme s máti a s babi vyrazily do kina:)
Tentokrát Jack Nicholson...opět byl výborný..."Než si pro nás přijde" (The Bucket List)... nejdříve nemocnice, smutek, beznaděj...a ona věta "Miluji vůni chemoterapie po ránu.", která je příznačná pro oba dva pány, kteří jinak nemají společného snad vůbec nic...snad jen to, že jim zbývá posledních pár měsíců života. Jeden bohatý a bez rodiny a přátel; druhý automechanik, kterému se kvůli dětem nepodařilo vystudovat historii a má spoustu snů a velkou starostlivou rodinu... Jak nakonec řekne ten movitější na jeho pohřbu: "Jeho poslední tři měsíce života byly pro mě těmi nejkrásnějšími.", tak přesně vypadá další část filmu...z beznaděje je najednou bezstarostnost (ta se ovšem nevztahuje na manželku bývalého automechanika) a spousta smíchu a radosti. Tihle dva dědové si sepíšou list věcí, které chtějí stihnout před smrtí a tak skáčou padákem, jedou na motorce po Velké čínské zdi, sedí na jedné z pyramid a vyvádějí další věci, o kterých by se jim ani nezdálo, jelikož ten co nemá peníze, by si to nemohl dovolit a ten, co je má nikdy neměl takového společníka...a při tom spolu otevřeně hovoří o smrti... Nakonec jeden z nich políbí nejkrásnější dívku na světě, s čímž vůbec nepočítal, protože díky své věčné práci a ignoraci okolí o existenci své vnučky vůbec nevěděl...
Babi to na konci okomentovala tak, že by se jí takovýhle konec taky líbil, jen by nechtěla být pohřbena na místě, kde je taková zima... a máma, která byla překvapená, jak vlastně vzniká ona snobská cibetková káva, jí poradila, ať si teda najde nějakou bohatou babu... A já? Začala jsem se na konci u titulků smát. Oba hlavní hrdinové zemřeli, a tak minimálně půlka sálu smrkala-a to mi připadalo opravdu legrační. Ano, přiznávám, byla jsem taky dojata. Dokonce jsem možná měla trošku slané oči, jenže jak ta paní za mnou vytáhla kapesník a následována dalšími začala smrkat, nějak mě to přešlo;D

A to je asi všechno, kromě toho, že se mě před chvilkou pramáti z Moravy zeptala na "mého přítele" (tak tomu, co je před N, říká ona), a když jsem jí řekla, že je to moc fajn a v pohodě, začala povídat něco o tom, že kdyby náhodou něco, tak pro jedno kvítí slunce nesvítí (mimochodem, tuhle větu nenávidím)...
Nevím, jestli teď nějaké slunce mám, když je venku takhle hnusně zataženo, ale každopádně mám jen jedno kvítí a víc ne...opravdu mi stačí. Víc než dost. Nejen, že taková květina dělá radost, to ano..., ale člověk se o ni musí také láskyplně starat a povídat si s ní..., zalévat, pokud je v květináči, tak čas od času přesadit...- všechno tohle mě strašně baví, ale bohatě to stačí s jednou květinou:) Ona mi za odměnu dává pomocí fotosyntézy kyslík...a to je jak víme látka k životu nezbytná..., která nás prý ovšem také zabíjí...Snad jsme jeden pro druhého kvítím...snad jsem pro to moje slůně také květinou...nějakou pěknou:o)
Co to teda ta moje příbuzná povídala?

Dejte muži volnou ruku - a najdete ji někde na sobě. (Mae Westová)

-tohle sem dávám jen proto, že se mi to líbí...;)