Pro brášku. /Až mu bude osmnáct a bude vysvětlovat, jak to v tom životě chodí.../

Píšu tenhle článek možná i proto, že už jsem miláčika brášku dobrých čtrnáct dní neviděla. Že už na mě dlouho neházel jeho nové otrávené obličeje...
Jsme od sebe přece jen sedm let, takže ho, hlavně nyní, pozoruji zcela jinýma očima.

Pro mě to začalo asi tím, že z okraje vany zmizel dětský špampon (...myslím, že to byl Johnsons Baby - "no more tears") a objevil se tam Adidas for men - "after sports".
...někdy od té doby jsem svědkem té proměny.

Pozoruji, jak se z malých jemných ručiček formují sušší a drsnější dlaně.
Jak se z "Mamííí, koukej!" stává "Ježiš, mami, nech mě!".

Na Pokemony už zanevřel. Ale ještě pořád mu zbyly ty hokejové kartičky.
...i když...jeden můj nejmenovaný spolužák sbíral takové šílené figurky ještě v tercii...a k tomu pil pivo, ferneta a zelenou...

...A asi nejhorší na tom všem je, že mi ten malý bráška trošku chybí. Neužila jsem si ho úplně na 100%.

Utěšuju se tím, že se postupně metamorfuje v mého ochránce :)

...a když si vzpomenu, jaká jsem byla kdysi protivná, a jak jsem dělala, nejen mamince, ale i sobě, peklíčko... Neříkám, že to byla vždycky jen má vina - kolikrát jsem byla prostě jen nepochopena...kolikrát jsem potřebovala jen obejmout a utěšit, protože jsem se topila - ale je pochopitelné, že to maminku nenapadlo a je jasné, že i kdyby jí to napadlo, zůstaly by dveře mého pokoje zamčeny a nepustila bych ji k sobě na krok.

A víte, čeho se děsím? Až bude mít na desktopu nějakou spoře oblečenou paní...v tomto případě by mi vůbec nevadilo, kdyby si tam nechal logo Slávie.
A doufám, že stále není pozdě pokračovat s výchovou k gentlemanství...



A teď trošku z jiného soudku. Včera, tedy vlastně dnes, jsem šla zase spát až kolem třetí ráno. Četla jsem a psala.

To je tak, když víme, že je všechno ztracené...
Vědomě a dobrovolně sejdeme z cesty, abychom bojovali o to, co nám jaksi není souzeno...
A neuvědomujeme si, že bojujeme jen sami se sebou.
Navzdory rozumu. Ten je totiž často malý pán.

Jestliže něco máš, pusť to. Pokud se to nevrátí, nikdy to nebylo Tvé.
Forma návratu je libovolná. Může se vrátit v jakékoli podobě. Modifikovaný, metamorfovaný...


A i když to chlapi, jak se v poslední době přesvědčuji, mají úplně jinak, i ty poslední dva odstavce by mohly být pro brášku.
Až mu bude těch osmnáct...a bude vysvětlovat, jak to na tom světě funguje...

"Ahoj" - řekne více, než tisíce slov...

Nechci, aby mě teď kdokoli viděl, ale přála bych si, aby mě měl někdo přečtenou... Aby si dovedl představit, jaký tu mám teď nepořádek...jak sedím s polštářem na klíně a nakláním se nad klávesnicí. Jak hbitě vyťukávám slova, jimiž si nejsem jista. Jak už jsem dopila poslední doušek čaje a pořád nemohu spát...
Je hluboká noc...či mělké ráno. Je vnitřní prázdno...a k tomu emocionální plno. Jsou mokré oči..., ale sůl vysušuje.

V mém stínovém kabinetu rozeznávám zřetelně pouze jendu postavu. ...a to ne proto, že má tak specifický tvar...
Chybějící figury jsou strašně mocné. Často cokoli, co nám chybí, má nad námi daleko větší moc než to, co máme. Je to daleko výraznější, než to co můžeme mít anebo čím již dispopnujeme.

Zdálo by se, že je čas jít spát..., ale ve skutečnosti se ve mně zas něco probudilo...

Jdu si umýt obličej. Kdybyste někdo chtěli černou sůl, ráda se stanu hlavním dodavatelem :D (aneb nalíčené oči umí divy)...
Místo I found you si pustím She's like heroin...
Na dobrou noc nyní jednoznaně vyhrává Walz (v G moll) ...ten text mi uhranul.


PS.: Němcům v Institutu jsem to dneska nandala ;) ...snad přijde uspokojivý výsledek.
Mezi odmaturovavší přibyl ve středu jeden takový, jemuž drželi v čele s psíkem palce ti samí lidé, co dneska mně...a Herr Tapfer taky říkal něco o Daumen drücken...Tak uvidíme...
Neměla jsem talisman. Ten už mám, jak jsem dneska trefně prohlásila, z krku. ...a ani nevím, zda je to tak dobře.

Povídej...

Jestli se Ti po mně stýská, když večer jdeš spát...
Jestli, když večer se blýská, nepřestala ses bát...

Večerního blýskání jsem se bála pouze ve stanu ve světluškách. ..., ale to, co se teď odehrává za oknem...hromy, blesky, trakaře...

Malá Tylli povídá. "Mááájóóó, kůůůň...Mááájóóó bééé...Mááájóóó mééé...Mááájóóó bear...Mááájóóó dog!"
Vyřvává moje jméno v kombinaci se zvuky všemožných zvířat. Na krávu zatím nedošlo. Dneska zase řádila. A byla s ní legrace. Běhala s bearem; rodiče jí odjeli, tak uháněla Lukáška; postříkala mě sprchou...

Nakrmím, obuju, zabavím, vykoupu, obleču, ohřeju mlíko, uložím a zazpívám ukolébavku...
No nejsem téměř ideální partnerka? :D

Dneska mě ta malá potvůrka asi docela zachránila před nežádoucími myšlenkami. Nevím, jestli na mě jde jaro...nebo spíš léto...anebo je to jen jakýsi deficit, ale dostávám se do další fáze.
Nejprve jsem byla extrémně smutná a trvalo mi, než jsem si uvědomila, co se stalo a začala si zvykat na něco jiného...jelikož zvyk je železná košile, nebylo a není to věru nic lehkého. (Bylo, nebylo a není... Nikdy nic nebylo...)
A teď se to nějak přehouplo.
Nevím, jak bych to popsala. Je to takové zvláštní. Kdybych to napsala nebo vyslovila, nejspíš by nikdo neuvěřil, že to nemyslím ironicky. Takže dokud nepřijdou na to, jak to vkusně pojmenovat...

Když je venku krásně, tak jsou prostě všichni ještě tisíckrát krásnější, ne?


A jestli se mi stýská? Tak to teda echt a fest!
...a jak bych si povídala...

Bolo fajn...

Ve čtvrtek nenávratně odjela šestina žáků zpoza plotu. Myslím, že to tam bez nich bude prázdné. A v září se to tam zas zaplní...jenže mladšími ročníky... No, zas se začnou řešit jiné problémy než alkohol (i když...u toho asi i nadále zůstane). Tentokrát se bude paní-dobré-ráno zabývat tím, jestli se ti malí kluci umyli, jestli mají úkoly... Inu, nedovedu si představit, že by bráška dělal příští rok přijímačky do králíkárny... Vždyť ho musíme dva dny nutit, aby si umyl hlavu a desetkrát se ptát, zda už si vyčistil zoubky...
Budete tam chybět, oktaváni...zvlášť někteří. Třeba ti, co se mnou měli němčinu...
Němčina...kapitola, kterou bych už chtěla definitivně uzavřít :D

Výjimečně jsem totiž také odjela ze školy už ve čtvrtek. Koupila jsem mamince opožděně slíbenou voucher-kytičku a v pátek jsem brzo vstávala, abych se vydala na cestu do Goethe Institutu a předvedla, co mi z toho krásného jazyka v hlavě ještě zbylo.
Za čtyřicet minut jsem zvládla čtení a nechtěli mě pustit ven, protože první část měla trvat osmdesát minut. Tak jsem si další třičtvrtě hodinku zdřímla. O přestávce jsem si koupila čokoládovo-kokosovou tyčinku a čím dál tím víc se těšila, až to budu mít za sebou. Poslech byl sice rychlejší, než jsem očekávala, ale myslím, že dopadne dobře. Obavy z třetí části, psaní, byly opodstatněné. Z témat "Pohádky" a "Soutěže krásy" jsem si vybrala "Pohádky". Měla jsem se vyjádřit k významu pohádek v naší kultuře; mému vztahu k pohádkám; proč si myslím, že jsou pohádky důležité nebo naopak a zamyslet se nad tím, jak přivést dnešní děti k pohádkám...a to vše v dopise adresovaném nějaké internetové redakci jakéhosi časopisu... Podařilo se mi obsáhnout vše. Teď jde ještě o to, kolik jsem udělala chyb ve členech, časech a jiných záludnostech...
Další pátek mě čeká poslední část...budu si s nimi patnáct minut povídat...zase tedy přijdu o biologii...

Hned po nástupu do tramvaje v Černé díře, někdy kolem osmé ráno, jsem se začala těšit, že to budu mít z krku a půjdu s maminkou na pizzu. A byla výborná. A po dlouhé době. Naposled jsem jednu nejmenovanou pizzu měla tak v půlce března. A ta byla ještě lepší. I když zhltnutá před divadlem... K divadlu se ještě dostanu. Na všechno dojde. Mám psavou...
Tak tedy...ta pizza. Byla dobrá, ale...ta se špenátem byla o chlup lepší.

V pátek večer jsem taky byla po dlouhé době v kině. V kině s chlapcem. Dosud jsem byla v kině sama pouze se čtyřmi chlapci. S bráškou, s bratrancem, s Péťou v sedmé třídě - a na to nechci vzpomínat, jelikož jsem se strašně styděla a on ještě víc a bylo to hrozně legrační. Měla jsem červenou kabelku a pak jsme se šli projít...a nikdy jsme se nechytli za ruce a pak jsem mu dala košem, protože mi to přišlo divné a strašně jsem se styděla... Pak jsem byla jednou jedinkrát v kině s tím, co byl a je před N...ano, jen jednou...a to bylo něco zcela jiného. To bylo jediné opravdové kino-rande, které jsem doposud zažila.
A v pátek jsem tedy vyrazila do kina s lingvistou, jak mu já říkám. Koupil lístky, já jsem koupila popcorn, film byl průměrný...spíše podprůměrný..., ale přesně něco takového jsem potřebovala. Smála jsem se při dramatických scénách, pojídala popcorn a konečně jsem se odreagovala. Od té doby, co mi došly díly onoho seriálu, v tomto ohledu celkem strádám. Pak jsem jela do Černé díry. Byla tma, pršelo a bylo mi smutno. Ještěže mi maminka přišla naproti na konečnou, docela jsem se bála...

Sotva jsem dnes vstala, už byl dům plný smíchu. Dva moravské a jeden slovenský pár a naši. Jeden z moravských párů zahrnuje vinaře, takže alkoholu měli od jedenácti dopoledne dostatek... Spokojila jsem se s čokoládou. Když odcházeli kolem čtvrté na procházku, vypadala zvláště mužská část výpravy velmi vesele. Měli jsme se sejít před sedmou před divadlem.
Vzala jsem si tedy sukni docela normální délky, košili zcela normálního výstřihu a boty na mírném podpatku a vyrazila. Když jsem před sedmou vystoupila z metra a vydala se přes Václavák nahoru, netušila jsem, jakých těch pár kroků k divadlu bude. Poznámky dvou oplzlých chlapů mi byly krajně nepříjemné a pochopila jsem, proč mě vždycky tak jinak chytnul, když byli kolem lidi...
Konečně jsem byla před divadlem. Dorazili. Mírně podnapilí. Maminka se vyjádřila hezky: "Jako by byli s gymplem na třídním výletě a měli rozchod." ...průběh představení naštěstí nenarušovali, byla to komedie, takže se spolu s nimi smálo celé hlediště. Hned po skončení se vydali hledat další lokál. Tam se asi utábořili, takže jsem teď doma sama samotinká...a čekám, jestli mě někdy v brzkých ranních hodinách vzbudí veselé halekání...
Představení bylo fajn. Všichni se smáli. Hlavně babička, která v té hře pozorovala prvky vlastní kariéry. Impresário se mi líbil. Smála jsem se též. ..., ale na Milostné dopisy to nemělo. Nějak jsem neměla s kým sdílet ten zážitek. ...a ke všemu jsem dost špatně viděla, jelikož přede mnou seděl jakýsi zamilovaný pár a pořád měli hlavy u sebe a byli oba dost vysocí a vůbec...

Ale nepříjemný byl ten návrat domů. Moraváci a Slováci zamířili do hospody, babička na tramvaj a já jsem zas šla přes ten Václavák. Byla už tma a strašně jsem se těšila, až budu v pořádku doma...v teple. V tramvaji bylo strašně moc lidí, což mi bylo ohromně nepříjemné, ale když jsem vystoupila v Černé díře, hned se mi po nich začalo stýskat :D Radši bych šla domů s davem. V černé díře je vždycky dvakrát tak větší tma a nikde ani noha. V některých uličkách si zřejmě myslí, že by bylo veřejné osvětlení přežitkem a dostat se z konečné domů je daleko strašidelnější než získávání Třech kapek rosy tenkrát ve světluškách... V tom lese mohl být tehdy maximálně nějaký divočák...tady u nás vidím za každým křovím úchyláka. ...ale rodiče mě pustili samotnou...až teď jsem pořádně pochopila, že se o mě vážně báli...a že nikdy nechtěl, abych šla sama.
Zvládla jsem to. Napsala jsem babi zprávu, že jsem v pořádku - někomu jsem musela dát vědět...a v klidu jsem se odebrala k počítači.

Dobrou noc.
Poslechněte si před spaním toto: I've found you

PS.: Ten obrázek mi připomíná moje vzteklé kopání do odkvetlých pampelišek...

...a ještě něco...děkuji, že už to tam není...

Vzpomínky na matném či lesklém papíře nebo v pixelech...

...a některé z nich nebudou nikdy vzdálené...

Fotky.
Fotky jsou pro mě z velké části vzpomínky a vzpomínek si čím dál tím více vážím.

Po páteční cestě domů a sobotní prokrastinační fyzice následoval večer, kdy mě Miši vytáhla ven a předala mi DVDčko plné těch našich akčních studiových fotek. Po pečlivém výběru mám okolo dvaceti nejlepších. Vyvenčily jsme psy, prošly zapomenuté koutky Černé díry a probraly všechno možné i nemožné a k tématu "fotky" jsme se vrátily i dnes. Vedlo nás k tomu sice něco zcela jiného..., ale co už.
Přemýšlela jsem nad fotkami.
Poslední dobou docela hodně.
Když jsem je vylepovala; zařazovala do alba; vytvářela složky v počtači; sundavala ze skříně; zakládala do sešitu; přemýšlela, co s nimi; zkoumala rámeček po rámečku koláž nad postelí... A dnes, když jsem vybírala; obejvovala; děsila se a pištěla...

Existuje nespočet druhů fotek, pro mě jsou aktuální asi tyto...

Rodinné - často povinné. Většinou je nemám ráda a většinou se na nich neumím tvářit a většinou na nich všichni, kromě malých roztomilých dětí, vypadají divně. Výjimkou jsou moje a bráškovy fotky z dětství. Je jich fůra a jsou nádherné. Jenže u nich se zas uplatňuje pravidlo dětské roztomilosti. Jsou to také z velké části momentky, protože jsme byli pěkně neposední a to jim přidává na kouzlu.

Skupinové - např. třídní. Ty si schovávám. Ať už na nich vypadáme jako sebevětší pitomci, stejně se k nim vracíme a máme je rádi. Na těch z první třídy se mermomocí snažím pojmenovat všechny obličeje, ale...nedaří se.

Pak jedna taková zvláštní skupina, která má společné hlavně jedno, a to jsou podle mě vzpomínky. Třeba ta spousta fotek z Rakouska s Miši, z Dejvic, z FFF, z chaty, z Anifestu a z minulých prázdnin a vůbec, je jich fůra... Na těch se většinou všechno zdá být krásné. Většinou se při pohledu na ně musím usmát, protože se mi celá akce vybaví.
Někdy se nesměju, dobře.
Povětšinou na nich koutky úst směřují vzhůru, vyzařuje z nich pohoda, klid, štěstí, láska, dobrá nálada...či ovínění ;)Nejnovější fotky s Miši do žádné z těchto skupin nepatří, ale koutky úst směřovaly vzhůru a úsměvných vzpomínek na litr ledové vody máme taktéž moc a moc.

Když už se fotka povede, klidně ji vystavím. Když už fotku vystavím, počítám s tím, že si ji lidé prohlídnou.


Některé fotky nechápu. Z některých fotek je mi nejdřívě špatně a následně smutno. Některé fotky ztratí na kouzlu, pokud je zveřejníte. Jestli tedy někdy nějaké to kouzlo vůbec měly. Co všechna ta přesvědčení, která i přesto, že se zajisté ukázala býti lichá, stejně setrvávala? Co všechny ty zásady? To tam nikdy žádné takové nebyly? To jsem se vážně tak šeredně zmýlila?

PS.: Zdá se vám, že mám zelené oči?

Sladkou vůni nese Ti noční motýl z perleti...

Spinkej můj maličký,
máš v očích hvězdičky...
Dám Ti je do vlasů,
tak usínej, tak usínej...

Ho, ho Watanay
Ho, ho Watanay
Ho, ho Watanay
Kiokena, kiokena...

Tahle ukolébavka je skoro tak důležitá, jako Malý princ.

Začalo to tím, že mi ji zpívala maminka. Byla a je to moje nejolíbenější ukolébavka.
Nejsem si jistá, jestli jsem ji zpívala bráškovi...nedokážu si to teď vybavit, když jde do puberty a je zuřivý fotbalista ;)
Pak jsem ji pobrukovala na jedné chatě.
Malé Tylli jsem začala zpívat ukolébavky někdy v listopadu. Od těch babičkovských, po ty skautské...a jako poslední vždycky tuhle...
Poslední dobou tu poslední vynechávám.

Tylli má horečku, ucpané dutiny (dutinky?) a oteklá očička...starala jsem se a starala, a pak ze mě vylítla i tahle Indiánská ukolébavka.
...a vzhledem k tomu, za jakých okolností jsem ji kdy pobrukovala, ...jsem pak hned volala mamince.

Chtěla jsem jí říct, že je mi ouzko, a že mám tak strašně ráda její Ho, ho Watanay..., ale skončilo to u povídání o škole a zkouškách z němčiny a angličtiny.

Sieben acht, gute Nacht! Jdu si pustit svého večerníčka - již čtvrtou sérii. Taková lepší náhrada za monotematické ukolébavky.

Hajajajajajaja-ja, Tylli, Míša, máma a já ;)

Mimochodem, dnešní předčítání pro paní Klusákovou bylo moc fajn. Konečně jsem cítila, že dělám něco přínosného. A ten stopětiletý český francouzský letec na závěr tomu jen přidal na intenzitě.
Vůbec jsem se dneska tak půl dne pohybovala po dlouhé době ve společnosti jiných generací. Nejprve o hodně starší a pak ta maličká, která nedávno slavila rok a půl.

Rok a půl je poměrně dlouhá doba, že?

Jestli budu jednou tak monotematická, jako ta paní...

Tato fotka se vážě až k druhé části článku a nebude tu nic o safari...všimněte si těch podobných obličejových rysů. Těch tváří...


Jsem ráda, že jsem zpět.

Sobota probíhala ve znamení: "Vemte děti na několikakilometrovou procházku do kopce s rodiči a seniory a budou šťastny!" - výlet, původně zorganizovaný na babiččino přání (ta ovšem už po prvním kilometru chtěla sednou na autobus a jet domů), byl peklem pro všechny, kromě rodičů. Dědu bolelo koleno; babičku bolelo všechno; já jsem se celkem nudila; kluci by radši hráli fotbal; sestřenici je momentálně čtrnáct a nesnáší cokoli, co navrhonou rodiče...

Jsem tak ráda, že jsem konečně pryč z toho domu hrůzy...
Za poslední měsíc a kousek byl pouze jediný den, kdy jsem nesolila...i ten jsem za ten poslední prodloužený víkend stihla dohnat...
Po příjezdu do města rodičovského mládí jsem potkala jednoho pána, který je vždycky hrozně fajn. Má dvě malé dcerky a pamatuji si, jak se minulý rok touto dobou ptal tatínka, jak mohl dopustit, že chodím s někým, kdo má tak velké dlaně :D Myslel to dobře, když se mě optal, co ten kluk s velkýma rukama. Tak jsem se na něj tak zadívala a řekla jsem, že ten kluk nic. Zaskočilo ho to. Mě taky. Poprvé jsem to takhle řekla. A neobešlo se to bez následků. Na stůl ukápla slaná tekutina.
Tento víkend si na mě ale připravil hned několik podobných okamžiků...
Ta paní, matka mého tatínka, která slavila sedmdesátiny, totiž zcela přišla o krátkodobou paměť...
Když se mě v pátek zeptala, jakže tedy tráví ten hoch víkend, řekla jsem, že nevím. Začala se smát a říkat: "Ale, nepovídej, to musíš vědět, když je to tvůj přítel!" Řekla jsem, že kéž by. A ona se začala zase smát. "Tak vy už spolu nejste?! Chachachachachááá..." ...Bomba, byla jsem nadšená. Slzy v očích. Poprosila jsem jí, jestli bychom se nemohly bavit o něčem jiném. Začala se smát ještě více.
Ehm...tak jsem si říkala, že už by to stačilo..., jenže vzhledem k té její paměti, přišla podobná otázka na toho, co byl před N, ještě několikrát. A pokaždé to pro ní byla úplně nová informace. A pokaždé se smála. V pátek, v sobotu i dnes ráno. Ještě asi patnáctkrát se mě zeptala na to samé.

Ale co už...aspoň jsem se nechala ostříhat. Jako tenkrát v březnu. O pár kilo lehčí hlava. Pořád plná monotematicky zaměřených myšlenek.
Jsem už s malým "t". Jsem ty a tobě. To byl taky docela šok.

Chybí mi láska. Vrhám se k mamince. Před pár lety bych si nedovedla představit, že se budu tak těšit, až mě obejme. I ten fyzický kontakt je důležitý.
Když se brácha o víkendu pral s bratrancem, nastínila jsem jim svou teorii o tom, že kluci se sice na rozdíl od holek tolik neobjímají a tak, ale fyzický kontakt vyhledávají alespoň v těch rvačkách. Že rvačky mohou být způsobeny nedostatkem lásky. Vždyť kolikrát ve třídě pozoruji, jak se tam na sebe tisknou a působí si bolest...copak asi dělají na těch pokojích ;D (Načež mi bylo odpovězeno, že já mám tedy co říkat...že jediný, komu tady teď očividně chybí láska, jsem já...bratříček mě chtěl povzbudit.)

Popřála jsem dneska čtyřem top-maminkám. Té mojí jsem dala voucher na kytičku, protože jsem se díky cestovní neděli nikam nedostala... Babičce jsem popřála osobně a těm dalším dvěma maminkám jsem poslala alespoň zprávu.
Maminky jsou často nedoceňované bytosti (až na tu jednu šílenou paní s trvalou).

Maminko, děkuji.

PS.: Maminko, ještě, že to tu nečteš ;-)

"Mám jasno" ...docela:)

206. článek

4. máje 2006 jsem podruhé začala vyťukávat. V prvním článku jsem se tenkrát nechtěla vracet k onomu monotematu...Příznačné.

3. narozeniny hvězduplné tmy

Občas má zataženo, ale třeba v sobotu se strašně rychle setmělo a pak pomalu vylezly... Bílé tečky. A jedna jako by blikala...přesněji řečeno pulzovala ;) Bylo jasno.

Občas je černočerná, občas náderně tmavě modrá...



Ještě mi chybí pečlivě uložit dva na papír zachycené momenty a jeden obzvlášť důležitý upomínkový předmět. Žirafu nad stolem jsem obtěžkala kolem krku.
TAK!
Doma to bylo o poznání jednodušší. Je pravda, že ta skřín vpravo vypadala prázdně, ale zas tam netrávím tolik času.


...na spinningu jsem chvílemi na nic nemyslela.
Ale ty Kabáty pouštět nemusel :D ...nejsou to úplně moji favoriti.

Vzduch tak krásně voní,...

...když se člověk postaví rovně, uvolní se, zadívá se před sebe, usměje se a zhluboka se nadechne...


Už dlouho nesměřovaly koutky mých úst dva dny v kuse nahoru.

Děkuju :)

Hodiny rozhovorů, několik desítek minut smíchu...a vůbec. Myšlenky se konečně rozkutálely všude možně. I tam, kam bych nečekala. Legendární :D
Zapochybovala jsem - konečně!

...a jestli dovolíte, to ostatní si nechám jen a jen pro sebe... :)

Už dlouho jsem se neměla takhle dobře.
Teď bych snad byla v klidu, i kdyby začalo hrát 100 zvířat...
"Co je to s Tebou takhle po ránu...copak máš pochyby o mý lásce..."

Však už je to pomalu zapotřebí...už je na čase dělat smysluplné věci :)

Na třídních schůzkách se naši mimo jiné dozvěděli, že se prý konečně ukázalo, že nejsem jen "učící se stroj"..."During the last couple of days I found out that she's not a study-machine...she's actually a human being. But it's enough."
- to mě pobavilo...je skvělé, jak mě vidí člověk, který mě poznal na začátku školního roku. Je fajn zjistit, že už mě všichni nemají jen za tu uplakanou... Teď jen zajistit, aby k tomu už nikdy nedošlo ;)

...třeba začít shánět IB tituly povinné četby pro český jazyk...


Kdosi kdysi říkal něco o jakémsi "Májovém světě"...to se mi teď taky tak nějak vybavilo.
A s tím jsem si vzpomněla i na tohle: www.majino.wordpress.com - pročetla jsem si tam pár článků a přišly mi tak veselé...úplně jsem viděla ten čajový obřad, tulipány...

Chtěla bych Ti toho tolik říct...

Proč mi chybíš?
a
Protože nikomu nemůžu říct, že ho miluji.
Protože mi nemá kdo říct, že mě miluje.
Protože mi nikdo nedá letmý polibek o přestávce.
Protože mě nikdo pořádně nerozesměje a nikdo neutěší, když pláču.
Protože mě nikdo neobejme, když to potřebuji.
Protože mě nikdo nezásobuje energií.
Protože mě nikdo nechytí za ruku a nedodá mi odvahu a chuť do života.
Protože mě nikdo neprovokuje a nikdo mě neštve.
Protože se se mnou nikdo nedohaduje a nedělá na mě otrávené obličeje.
Protože se mě nikdo nesnaží polechtat.
Protože si ze mě nikdo nedělá legraci tak hezky…

Protože se mi vedle Tebe nádherně usínalo a lehce dýchalo (i na jaře s tou spoustou kytek a trav všude okolo).
Protože jen s Tebou jsem dokázala létat…a vstávat o víkendu dobrovolně brzy.
Protože mě dokázalo rozplakat vědomí, že s Tebou nebudu. A teď často pláču – protože s Tebou nejsem.
Protože jsem byla smutná, když jsi mi chyběl, ale teď si uvědomuji, že to nebylo nic proti tomu, jak mi chybíš nyní.

Protože jsi svůj a já jsem našla jak chyby, tak i to krásné v Tobě. A do všeho toho jsem se zamilovala.
Protože jsi dokázal být tak hodný a milý…a tak se mi líbilo, když ses o mě bál, když jsi měl starost, jestli jsem v pořádku doma…

Protože jsi krásný když spíš, když vstáváš a máš slepené oči a každý vlas Ti trčí na jinou stranu, když jedeš na kole a bolí Tě nohy, když jsi naštvaný, protože prohráváš Scrabble, i když máš škodolibou radost, když vyhráváš.
Protože jsi krásný, ať máš jakoukoli náladu, jakoukoli košili a dokonce i to otřesné tričko s červenou lebkou.
Protože jsi úžasný, když jdeš do skal v plážovkách…a když jsi mi pak večer vařil čaj na plynové bombičce.
Protože jsi byl úžasný, když jsi mě v noci zahříval. Když jsem Ti mohla dát dupku do klína, aby mi netáhlo na záda. Když jsi mi foukal do rukavic, když…

Protože Ty jsi ten, kterého chci.
Protože Ty jsi ten, kterého potřebuji.
Protože Tě miluji.

Protože s Tebou dokážu snít i vnímat realitu.

Protože jsem se s Tebou cítila krásná (i ráno v pyžamu).
Protože jsem s Tebou byla neskonale šťastná.

Protože když jsem neměla chuť kohokoli viděť a chtěla jsem zařvat, běžet, letět, věděla jsem, že vždycky můžu skončit u Tebe v náručí a všechno bude v pohodě. V pohodě, v pohodě...
Protože mi měl kdo říct, že mě má rád a dát mi ten letmý polibek o přestávce…

…a PROTOŽE pro nikoho jiného nechci péct takovou spoustu perníkových srdíček…