Jestli budu jednou tak monotematická, jako ta paní...

Tato fotka se vážě až k druhé části článku a nebude tu nic o safari...všimněte si těch podobných obličejových rysů. Těch tváří...


Jsem ráda, že jsem zpět.

Sobota probíhala ve znamení: "Vemte děti na několikakilometrovou procházku do kopce s rodiči a seniory a budou šťastny!" - výlet, původně zorganizovaný na babiččino přání (ta ovšem už po prvním kilometru chtěla sednou na autobus a jet domů), byl peklem pro všechny, kromě rodičů. Dědu bolelo koleno; babičku bolelo všechno; já jsem se celkem nudila; kluci by radši hráli fotbal; sestřenici je momentálně čtrnáct a nesnáší cokoli, co navrhonou rodiče...

Jsem tak ráda, že jsem konečně pryč z toho domu hrůzy...
Za poslední měsíc a kousek byl pouze jediný den, kdy jsem nesolila...i ten jsem za ten poslední prodloužený víkend stihla dohnat...
Po příjezdu do města rodičovského mládí jsem potkala jednoho pána, který je vždycky hrozně fajn. Má dvě malé dcerky a pamatuji si, jak se minulý rok touto dobou ptal tatínka, jak mohl dopustit, že chodím s někým, kdo má tak velké dlaně :D Myslel to dobře, když se mě optal, co ten kluk s velkýma rukama. Tak jsem se na něj tak zadívala a řekla jsem, že ten kluk nic. Zaskočilo ho to. Mě taky. Poprvé jsem to takhle řekla. A neobešlo se to bez následků. Na stůl ukápla slaná tekutina.
Tento víkend si na mě ale připravil hned několik podobných okamžiků...
Ta paní, matka mého tatínka, která slavila sedmdesátiny, totiž zcela přišla o krátkodobou paměť...
Když se mě v pátek zeptala, jakže tedy tráví ten hoch víkend, řekla jsem, že nevím. Začala se smát a říkat: "Ale, nepovídej, to musíš vědět, když je to tvůj přítel!" Řekla jsem, že kéž by. A ona se začala zase smát. "Tak vy už spolu nejste?! Chachachachachááá..." ...Bomba, byla jsem nadšená. Slzy v očích. Poprosila jsem jí, jestli bychom se nemohly bavit o něčem jiném. Začala se smát ještě více.
Ehm...tak jsem si říkala, že už by to stačilo..., jenže vzhledem k té její paměti, přišla podobná otázka na toho, co byl před N, ještě několikrát. A pokaždé to pro ní byla úplně nová informace. A pokaždé se smála. V pátek, v sobotu i dnes ráno. Ještě asi patnáctkrát se mě zeptala na to samé.

Ale co už...aspoň jsem se nechala ostříhat. Jako tenkrát v březnu. O pár kilo lehčí hlava. Pořád plná monotematicky zaměřených myšlenek.
Jsem už s malým "t". Jsem ty a tobě. To byl taky docela šok.

Chybí mi láska. Vrhám se k mamince. Před pár lety bych si nedovedla představit, že se budu tak těšit, až mě obejme. I ten fyzický kontakt je důležitý.
Když se brácha o víkendu pral s bratrancem, nastínila jsem jim svou teorii o tom, že kluci se sice na rozdíl od holek tolik neobjímají a tak, ale fyzický kontakt vyhledávají alespoň v těch rvačkách. Že rvačky mohou být způsobeny nedostatkem lásky. Vždyť kolikrát ve třídě pozoruji, jak se tam na sebe tisknou a působí si bolest...copak asi dělají na těch pokojích ;D (Načež mi bylo odpovězeno, že já mám tedy co říkat...že jediný, komu tady teď očividně chybí láska, jsem já...bratříček mě chtěl povzbudit.)

Popřála jsem dneska čtyřem top-maminkám. Té mojí jsem dala voucher na kytičku, protože jsem se díky cestovní neděli nikam nedostala... Babičce jsem popřála osobně a těm dalším dvěma maminkám jsem poslala alespoň zprávu.
Maminky jsou často nedoceňované bytosti (až na tu jednu šílenou paní s trvalou).

Maminko, děkuji.

PS.: Maminko, ještě, že to tu nečteš ;-)