Léčení s úsměvem...(bílým?)

Bohužel jsem se tento víkend neviděla s Miši...k tomu se také potýkám s kašlíčkem a rýmičkou, což ale nebude těžké, jelikož je veselá mysl půl zdraví a čistota také, takže to máme zdraví celé:) A já jsem momentálně strašně vysmátá a myslím, že i docela čïstotná, takže vlastně už i téměř uzdravená;)

Sice ne Miši, kterou snad uvidím ve středu, ale viděla jsem bzumíka, jenž si se mnou a s dalšími dala sraz pod koněm, kde jsem viděla mnoho ímařů a počkala jsem si půl hodinky, dokud všici nedorazili. Pak jsem se i přes bolest v krku vydala s nimi a s bzumíčí růží na procházku Prahou, jejiž část jsem opět prošla i v pátek s tím, co je před N...dokonce jsme zakotvili na lavičce ukradené v Letenských sadech, kde jsem na chvilku zavřela oči a jen tak si užívala toho pocitu bezpečí a štěstí ve velké košili, aby mi nebyla zima:o)

Miláčik mi odešel spolu s otcem na tenis, kterým teď žije téměř každý (dokonce i já jsem si zapnula k psaní televizi;D ), takže jsem se s ním zas na necelý týden rozloučila a uvidím ho až ve čtvrtek...Tentokrát totiž pojedu na prodloužený víkend opět do háje:/ Do toho ošklivého černého a vzdáleného města. Naštěstí s babi, s kterou půjdu do divadla, takže aspoň něco...a bude tam miláčik, i když s tím moc nepočítám, protože zas bude jenom kopat do míče, což je v posledních několika měsících jeho jediná oblíbená činnost. Strašně mě ale překvapilo, že mi v pátek zavolal a sám na mě čekal na konečné, aby mě doprovodil domů:), kde na mě čekaly oblíbené (nejen v naší rodině) ony kultovní těstoviny s tuňákem;)

První týden za pletivem proběhl v klídku a pohodě, bylo mi nádherně, ale uvidíme, jak se to všechno bude vyvíjet dál...Jsem si jistá, že zas za chvilku budu nadávat, tak jen doufám, že si vzpomenu...;) a budu zase OK:) Teď už mám podepsaný vycházky, v krku mě bolí o něco méně a smrkám a smrkám, tak už to snad bude lepší a lepší...

Doma vařím, přesazuju kytky a zrovna se chystám jít posbírat prádlo, protože za hodinu už pofrčím na bus a busem do Bejbic a tam...:o) Tam je všechno, co potřebuju, kromě Prahy, Miši, babi a miláčika, no... Takže dnes jen takhle krátce, jelikož času není nazbyt...jak doma, kde musím odpočívat, léčit se a makat...tak ve škole, kde je vždycky co dělat, že?

Zatial;)

Mimochodem, jak už jsem se zmínila v tom mém "veselejším koutku", zadáním názvu jednoho chemického prostředku pro dobrou náladu do vyhledávače mé oblíbené obrázkové stránky, vyjede spousta zajímavých fotografií a grafik nebo jen takových čmáranic či dokonce básniček, které se nějak vyjadřují k této bílé tabletce...Docela mě překvapilo, jak je tento prostředek znám...tak jsem si nějaký ten obrázek půjčila;)

Jen na chvilku, ale přece... Jinak úsměv:)

Tak jsem tu přesně čtyři dny. Usmívám se, směju se, culím se, uculuju se...nemám čas:) Až teď jsem se pohodlně usadila na oranžovou židli a konečně se dám do psaní...taková ta "moje chvilka";)


Kroužek jedna, kroužek dva, vyučování do čtyř, povinnosti (milé) s křečkem, učební doba, úkoly, knihovna, krátké přestávky, spousta jídla...-to všechno a ještě víc způsobuje, že nemám moc času. I když, ta učební doba je taková zvláštní. Ještě dokonce září i my "starší studenti" MUSÍME hodinu sedět v jídelně, kde mají být všichni potichu, jenže při takovém počtu lidí se to nedá zvládnout, takže je to takové to "hlučné ticho". Většinou mi nejde se soustředit na čtení, pokud si nestrčím sluchátka s hlasitou hudbou do uší, abych přestala vnímat všechny kolem, jenže jakmile si pustím melodii do uší, mám na tu jednu jedinou hodinu denně takový zvláštní pocit...dalo by se říci, že spíš pocity...a to tedy hodně smíšené (to je teď moje oblíbené slovo, ano;) ).


Jsem rozzářená jako sluníčko celej den a pak mi najednou na tváři naskočí udivený, zamyšlený, posmutnělý (?) výraz...a jsem úplně mimo. Pak vyplavou mezi těma hormonama štěstí takový ty vzteklý pocity...a rozporuplný názory. Úplně cejtim slzy v očích..., hrozně ráda bych je v tu chvíli vybrečela, ale ony jsou zas tak velký, že to snad ani nejde! Dojetí, vztek, smutek, radost...Jenže se to stane vždycky při té jedné hodině a tehdy to prostě nemůžu jakkoli dostat ven, takže se začínám bát, že se ty hodiny budou postupně hromadit a pak to všechno jednou pěkně bouchne...Exploduje a zas se mi vrátí to, na co bych nejraději zapomněla a věřila tomu, že i když je to téměř nemožné, už se s tím nikdy více nesetkám.


Hmmm, uvidíme-to je momentálně moje oblíbená věta. Pořád tak jako čekám, že se něco nějak vyvrbí...ehm, teď jde o to, jestli dobře či špatně, no...


Vzpomeň si až uvidíš Slzu...

Slza, strom, odlesk...
světýlko, luna, tráva...
šedé stavení, dojetí...
nostalgie, objetí...
čas, uvolnění a klid!

Okoukané obrázky na zdi.
Tichá melodie a hučíčí proud.
Čertovský ďůlek a hromada vzteku.
Pomlčím..., štěstím:o)

Nic zvláštního, nic divného,
ale přece krása...
Takový jemný cit, něco zvláštního...
něco prapodivného...!

Sedni si na cihlovou zeď
a nebo do podkroví či podloubí.
Dělej něco obyčejného...
To místo učiní vše jedinečným:)

Tmavší vlasy, žádný zázrak.
Jen někdo další na cestě nikam.
Přečti příběh o všem,
nebude konec světa...

Vzpomeň si...

tohle bylo v jedné slze,
která možná ještě čeká,
ale třeba už byla uroněna...

-napsáno do nelinkovaného sešitu...perem s kravičkou;)


Vždycky si sebou do té jídelny nosím iPod, sešit a tu tlustou knihu. Pokaždé chvíli poslouchám, čtu i píšu..., ale po cestě zpátky na kolej si pustím něco šíleného a musím být ještě chvíli sama ve svém tichu...asi by to byl moc velký šok nebo já nevím, ale vůbec nemám náladu na lidi kolem sebe...jsem vždycky ještě chvilku plná všeho toho divného a tak si vezmu svoje tři nezbytnosti a penál a volným krokem se sunu ke kolejím. Přitom mi do uší hučí nějaká rychlá hudba a já mám chuť řvát, brečet, zpívat...cokoli...

Jinak je to tady super:) Dvacet tři hodin z dvaceti čtyř nepřestávám hýřit úsměvy:) Vážně! Takovou Máju tady ještě neměli:)


PS.: Už jsem udělala TLUSTOU ČÁRU:)

S miláčikem se sice těžko loučí, ale juchůůů!!!

Hmmm, tak to vyšlo! Dneska se stěhuju zpět do králíkárny:)! Tašky zabalený, posledních pár vět napíšu na icq a zabalim i ten comp, doufám, že mi tam za pletivem najdou nějakou fajn postel:)
Obávám se jen té smrti křečka, ale zatím nechci přemýšlet až tak pesimisticky;) Jsem totiž spolu s tou spoustou tašek docela dobře naladěna...a to i přes to, že mě dneska ráno pekelně bolela hlava a včera jsem téměř nechodila rovně, jelikož jsem oslavovala jedny osmnáctiny (bohužel ne ty svoje...) a musela jsem se docela brzo vracet domů.

Dneska jsem tedy ráno vstala, vypila spoustu vody, aby se mi udělalo žitelně a postupně jsem se přes koupelnu, kuchyň a jídelní stůl dostala až k tomu, že mi bylo nabídnu odjet fandit bráškovi. Přijala jsem, první zápas v novém týmu-tzn. ne v Blavě. Tak jsem ho musela jet povzbudit.
Tenhle fotbal se mi docela i líbí:) Takoví malí špuntíci a dokonce i jedna drobounká holčička se tam honí za tím obrovským míčem, pletou se jim nohy, padají, vstávají, běží jako o život, hrozně tu hru prožívají, ale ještě víc jejich matky a otcové na tribunách. Nehledě na to, že je jejich potomek už úplně rudý a vyčerpaný, povzbuzují a řvou a s nimi i trenér. Pak chvilku někdo nedává pozor a najednou tomu velkému brankáři proklouzne míč někde kolem nohy. Na branku vystřelil ten skoro nejmenší chlapeček, na kterém dres vlaje, kopačky v jeho velikosti se skoro ani neprodávají a chrániče už vůbec ne...
Tak asi jsem špatně fandila...bráška prohrál a byl smutnej. Táta to zas rozebral, jako by šlo o první ligu...vždyť je velkej šéf a manažer a žije ještě stále v bussinesu, máma nalila polívku a pak uložila do postýlky a pustila Hurvajze. Já jsem připravila zmrzlinku a chvilku si s tím miláčikem povídala a pak dokonce na chvilinku usnul...(Mimochodem, včera jsem byla donucena mu v těžce podnapilém stavu předčítat "Mikuláškovy patálie":D )
Tak teď už to vypadá, že je tragédie překonána, ale bude se mi s ním na týden těžko loučit...asi jako s jediným členem rodiny...

Ze zdi jsem sundala pár důležitých citátů, fotek a obrázků; přidala jsem fén, hřeben, pastu nazuby a kartáček...pak ještě polštář, květináč a spoustu důležitých blbůstek a jsem zvědavá, jak to všechno dopadne... třeba to bude zvláštní, divné nebo já nevím jaké..., ale jedním jsem si jistá...bude to lepší než doma a lepší než v té škole plné zkratek, která je celá taková "prestižní".
S Miši si ještě naplánujem nějaké ty vídací dny, to je jedna z nejdůležitějších nutností. Naši mi snad podepíšou vycházky a pak už bude stačit jen nafasovat uniformu, vybrat seminář a seznámit se s rozvrhem:) Juchůůů, hrrr na to!

Zítra jde můj malej bratříček do nový školy. Držim mu palce...byla to škola, v které jsem sice ze všech vydržela nejdéle, ale nebyla nic moc. S jeho zkušenostmi, které jsou na vysoké úrovni, bude nejspíš dost zklamanej, ale snad to nějak vezme. Už má i zámek na skříňku...tam si dá bačkůrky a tělocvik... A už z něj bude takové to typické české dítě...Jen doufám, že ho víc postihne ten sport než počítačový hry, ale zatím to vypadá slibně... Do fotbalu, plavání, golfu a tance dává všechno...a pak si hřeje oči nanejvýš u "Jetixu" a nebo případně jen uši Hurvínkem...:)

Držte mi palce, ať to v té králíkárně zas nějak dobře rozjedu...a ať to křeček přežije!!!

Nahlédnout stačilo, omezená nic nepochopila;), ale zato toho spoustu vnímá...

Tak jsem dneska naposledy vážila tu šílenou cestu na místo, kde se ztrácí čas. Už jim tam nenechám ani vteřinu svých drahocenných dnů, přísahám! Zítra už tam nejdu:) Juchůůů!!! Jen můj bussines-otec si půjde popovídat s Mr. Broskví a já už se budu jen modlit...(ehm, bohužel ne na modlitebním koberečku, ale to by mohla moje spolubydlička;) ), aby mě vzali zpátky za pletivo. Vypadá to totiž celekm beznadějně, ale kupodivu ne na rodinné půdě;) U nás doma už asi pochopili, že tahle volba nebyla zrovna nejlepší...Sice jsem se dozvěděla, že to byl vstřícný krok, že mi celá tahle akce měla otevřít a ukázat či alespoň poodhalit další obzory, ale jelikož jsem nejspíš hodně omezená, tak jsem to nepochopila a ani jsem tomu nedala šanci...no, když mi nedovolí jíst na chodbě svačinu a ženou mě s ní na déšť a místo kvalitní výuky pak nabízí zaokrouhlování, tak to jsem teda asi vážně dost omezená, že za tím nevidím žádnou důležitou životní zkušenost, a že jsem se od toho nic nenaučila...
Tak mi to prostě připadalo jako to krmení čajovou lžičkou a přeju všem, co se jim tam nelíbí, aby se co nejrychleji dostali pryč;)! Ani jsem se s nikým nerozloučila..., tak ten obrázek v angličtině...;)

Oni si všichni umí krásně podtrhávat nadpisy a chodí v tričkách bez potisku, nejlépe v košilích, ale že by se o něco zajímali, něco dělali, o něčem se bavili, něčím se bavili, vnímali okolní svět a nedej bože by třeba měli i nějaké cíle, tak to od nich člověk čekat nemůže. Od malička jim tlučou do hlavy, že nejdůležitější je IGCSE, ale že je to velmi těžké (ano, musíte vědět že 0,03:0,1=0,003 a pod.) a pak taky, že pokud se na to cítíte, můžete si udělat ještě těžší IB a spoustu dalších ve zkratkách uvedených "prestižních" zkoušek, jenže už jim pak nejspíš nikdo nevysvětluje, k čemu se jim ty zkoušky můžou hodit...tak nějak to cítím já a nerada bych to generalizovala, samozřejmě, že je tam spousta jedinců, kteří vše berou úplně jinak, ale tato škola je opravdu malý a jistou sociální skupinou ovlivněný vzorek. 99% děti expatů, kterým se většinou z jejich rodné země moc nechtělo, ale kvůli práci rodičů byli násilně přestěhováni. Nosí pásky se spoustou značek, stejně tak jako ostatní oblečení a po škole je vyzvedne matka v domácnosti, řidič a nebo tak někdo...a oni protestujou a na všechno kašlou. Mají velké telefonní účty, protože chtějí být v kontaktu se svými kamarády tam daleko a takhle žijou. Poslední věty byly spíš popisem holek. Kluci většinou moc nevzpomínají na to, co nechali za sebou. Tolik netelefonují. Najdou si uzavřenou partičku (pokud možno své národnosti) a na odpoledne si zařídí trénink basketu, fotbalu, rugby nebo tak něčeho...Ničím jiným nežijou, možná ještě paření všemožného jim udělá dobře. Na školu kašlou a mohou si to dovolit, když mají v sešitě dobrou úpravu...

Zítra jedinou důležitou věcí bude asi to chvilkové setkání na zastávce a samořejmě tatíkův telefonát za pletivo-bojim, bojim...držte mi palce, prooosííím:)
V sobotu budu oslavovat to nejzlomovější v životě mulatky a k tomu navíc budu s tím, co je před N. :o)
Mimochodem, včera jsem po ztroskotání plánů zažila takové to krátké nepříjemné zamrazení v zádech, které se nakonec proměnilo do podivného pocitu, když jsem seděla v autobuse do Mukařova... Ano, nakonec jsem si udělala výlet já a bylo to krásný:) Tolik známých milých obličejů...vůbec jsem nedoufala, že je takhle zas uvidím:) Trošku slz v očích, vcelku i upřímná objetí a krásné chvilky s tím, co je po L. ...měla jsem cedulku "visitor/návštěvník" a připadalo mi to úplně šíleně divný:D Za včerejšek se mnou prohnaly snad všechny pocity...nedočkavost, těšení se, bolest na spáncích, leknutí, obavy, radost, jiskra v oku;D, potřeba mluvit, potřeba být zticha, nutkání ještě víc přidat do kroku, únava...usw. ještě spousta dalších, prostě takový smíšený den, v němž převládalo to kladné:)
Když jsem přijela domů, hned jsem otevřela další obálku, která přiletěla přes moře...byla podepsaná tím, co je před N. a obsah té stránky byl nádherný:o) Tohle jsem si vždycky přála, nějaký takovýhle dopis...sny se plní;o) Pak už jsem se po půlnoci mermomocí snažila usnout, ale ještě mi pípla zpráva s dalším z mnoha přání, jenže tohle bych vážně nečekala-originálně po půlnoci a pak jsme si ještě vyměnili asi dvě zprávy, zas jsme se trefili do té samé písničky, ale to už je u nás takové normální;) a měla jsem vážně radost, že třeba začínáme komunikovat:) Problémem prý byla snad jedině "ta fotka", ale já ji tam vážně dala naschvál...myslím, že jsem do všeho toho, co se stalo s deštníkem i bez něj, ale za deště, kdy byl potřeba, vložila spoustu sebe, sluníčkéznosti i mraků a jedno z mála přání, které je ale asi bohužel nesplnitelné je, aby nebylo úplně zapomenuto...

Tak Vám tam v králíkárně pro zěmu zase jednou moc děkuju:)


Všechno končí dobře pro toho, kdo dokáže čekat.(L. N. Tolstoj)

Studujte, třeba loutkoherectví...!

Dobrý večer? Dobrou noc? Že by se to zas vracelo? Nemůžu spát...prostě to nejde...připomíná mi to jedno z období, která nebyla vůbec lehká...
Jistoty, které by se zdály samozřejmé, jsou fuč... Moji zákonní zástupci se mnou hážou ze strtany na stranu, jak se jim jen zachce. Jsem jako taková loutka...neuvědomili si ale, že oni nejsou dobří loutkoherci a já mám ještě trošku zašmodrchané provázky...
Jsou tu ještě ty jistoty, které by se daly označit za "dočasné" či dokonce "nespolehlivé"...a ty kupodivu fungují více..., ale jelikož jsem se naučila na ně nespoléhat, nejsem už prostě schopná se o ně 100%ně opřít.
Strážní andělé dělají co mohou...babi maže chleby a peče pizzu, Miši se mnou ječí přes icq na celej svět..., ale mně už ani ta čokoláda nejede! Jim všechno možný. Jim z nudy, jim jen tak, na chuť, na žal...na cokoli...
Apoň, že se dneska vrátili králíci, na které jsem se tak těšila:) Byl mezi nima naštěstí i ten (momentálně) jinak zbarvený, který se hned ozval-ano, rozhodla jsem se jim říkat králící, když už jsou z toho území za pletivem...Pro některé už přezdíky mám, ale ten jinak zbarvený, tak nad jeho jsem přemýšlela a zatím žádnou ustálenou neměla...takže buď mu zůstane tahle kolorovaná a nebo se to bude častěji měnit...třeba i proto, abych mátla;)

Ztratila jsem dneska dalších osm hodin: Nejdřív jsem se učila "větší, menší, rovná se" (to se teď učí brácha-3.třída), pak jsem se bavila na hodině umění o perspektivě (To mají ti Němci nějak rádi ne... To samé jsem se totiž učila před třemi lety na DSP a naše nynější učitelka je též původem Němka...), potom jsem seděla a potichu si četla americkou divadelní hru (To bych snad mohla dělat i doma, ne?...jo, a na pohodlný posteli s čajem, kakaem, kafem...čímkoli!, ale ne ve studený třídě...)...no pak jsem si půl hodiny četla knížku a opět se přesunula na další ze skvělých hodin-tentokrát to byla čeština, na kterou učitelka prostě nedorazila, takže hodina v háji...čtvrt hodiny na jídlo a následoval povinný pětačtyřiceti minutový pobyt venku, kde jsem za mrholení seděla na studených schodech a pro změnu si četla...fyzika-věděli jste, že když na spirálu zavěsíte závaží, tak se natáhne? A co teprv to, že čím je závaží těžší, tím víc se spirála natáhne!?
No, moje nervy už se dlouho moc natahovat nebudou, protože co nevidět prasknou (mají asi nedostačující "elasticity limit")nebo či co...Exploduje mi z toho hlava... Ubíjí mě to nic nedělání, který je kolem dokola obklíčený hodinou a čtvrt v hnusném nadskakujícím autobuse, narvané tramvaji a podzemním metru (dva krát denně)...No a pak ještě ty pěší přesuny za nepříjemného mrholení s těžkou taškou...ne, že bych v ní snad měla nějaké učebnice nebo sešity, ale čtu zrovna tlustou knihu a svačina je taky dost objemná...
Inu a co na to doma??? Otec mlčí a neví...on prostě mlčí a kašle na to, jen nechce, aby se k něčemu vyjadřovala. Nejlepší je, když jsem někde zavřená, neukazuju se na veřejnosti, nepředstavuju se jako jeho dcera, na nic se neptám, nic nekometuju a vyžehlím košile...říkal přece, že když bude něco potřebovat, tak řekne...a jinak ať jsem zticha, ne? Matka je bezradná, v jedné škole už jí řekli, že je plno...a co bude asi v těch dalších, když po devítce se lidi zoufale snaží dostat kamkoli, kde je místo???!!! To se jim zas něco povedlo!

Opravdu mě dostává fakt, že se s největší pravděpodobností v budoucích dvou letech budu stravovat u malinkatých stolečků; poslouchat Mr. Broskev, jak mi zakazuje o přestávce v tý kose na schodech používat telefon a budu se nadále dozvídat takové věci, jako třeba kolik gramů má jeden kilogram...
To i ti, u kterých to vypadalo beznadějně, nakonec alespopň částečně splnili své sny...(What happens o a dream deffered?) a nebo alspoň malinko žijí tak, jak je to pro ně přijatelné. Nejsou za tím drsnějším plotem, ale už se jim daří lépe...:) Nakonec to zvládli sami, že;)?...jenže to si já opravdu nemohu dovolit, když mám tak aktivní a pozorné zákonné zástupce!
A ti, kteří se strachovali, že půjdou na učňák, se nakonec na odvolání nebo již v druhém kole úspěšně dostali (a to většinou na obor, který jim není tak úplně cizí; zaměření, které se jim líbí apod...). A já se asi budu válet na gauči, žehlit košile, jíst, poslouchat Hurvínka, vařit, uklízet...a ani na ten učňák nepůjdu...;D To by bylo vážně moc..., ale už vážně nevím,jakou omluvenku si mám napsat na tělocvik. Jednou už jsem kvůli tomu, abych nemusela hrát fotbal, imaginárně celou noc zvracela...typuju to, že ve středu ráno dostanu silný astmatický záchvat, protože prát se s klukama, v čele s hyperaktivním tělocvikářem, o míč...tak to je vážně nad mé síly...a myslím, že ke všeobecnému vzdělání mi bude stačit pohled na ty chudinky, které to jsou nuceny absolvovat:D (jelikož z toho si vezmu poučení, že se nikdy do ničeho takového dávat nebudu...a svoje děti už vůbec ne...a to je asi tak nejvíc, co mě tahle super elitní škola může naučit;) )

Den, kdy se něčemu naučíš, není už promarněn.(David Eddings)

Proč ztrácet čas s polívkou, když je nejlepší přesnídávka???

No, tak jsem tedy odchodila týden školy. Ztratila jsem přesně 32 hodin času. Buďto jsem se zrovna učila kolik je jeden kilogram gramů a nebo jsem byla nucena sedět venku v kose na ledovejch schodech...
Moji školu bych přirovnala k obědu. Jako když sníte volným tempem polévku a těšíte se na druhé jídlo...a najednou přijde někdo, kdo vám kolem krku zaváže brindák, přinese čajovou lžičku a nový obrovský talíř polévky a rozhodne se vás krmit tou malou lžičkou...a to tak, že vám dá jedno sousto a nechá vám čas třeba půl minuty (nevím, jestli si myslí, že budete něco kousat nebo dlouho polykat...). Pak teprv nabere lžičku další, pofouká a pomalu vám ji zasune až do pusy...a tak pořád dokola. Vy už nevíte, co dělat s rukama a nohama, nebaví vás to a máte hlad. Ztrácíte čas...a připadáte si strašně blbě. Když konečně dojíte, druhé jídlo nikde. Musíte si jít znova umýt ruce, namydlit, utřít a pak ještě vydržet zavřený v koupelně, protože prostě bezdůvodně nesmíte do jídelny... Pak vám několikrát vysvětlí, že musíte udělat přesně pět kroků a abyste se na to připravili. Musíte jít hezky pomalu a po pravé straně chodby, a když dojdete ke stolu sednete si a rituál s polévkou pokračuje...zas žádné hlavní jídlo...natož snad nějaký moučník! Stejně tak ale nemáte ani polední klid, a když dojíte, musíte vstát, zasunou židli a do té doby, než není odnesen váš talíř a odvázán brindák, který si samozřejmě nemůžete sundat sám, musíte stát za svou zasunutou židlí...a pak ta hrozná štreka od stolu, kde jste ztratili spoustu času s nepříjemnými lidmi a za stálého mlčení, kromě "Děkuji za jídlo, bylo to moc dobré"-přetvááářka, až do pokoje a pak ještě stíhejte nějaký život, pořádné jídlo a kamarády...
Je mi z toho týdne fakt na nic...a nemůžu myslet na nic jiného...Hledám si novou školu, do králíkárny se bohužel vrátit asi opravdu nemůžu...poslední marné pokusy o dohodu s rodiči zklamaly...

Ještě, že mám Miši...dokonce jsem stihla pár turků; Trafiku; milé rozhovory, při kterých buď nemyslím na nic a nebo alespoň ne na Mr. Peache ;D a tak...
Každý večer mě naštěstí povzbudí krásná sms-ka, takže můžu spát a na chvilku zapomenout na všechno kolem...
...a včera to bylo nejlepší:) To jsem byla celý den s Miši, nemusela jsem se dohadovat s nikým a o ničem doma ani ve škole a udělala jsem si radost a sladko v ústech;)
Měly jsme točenou zmrzku, turka, bonbónek a nechutnou chvilku v knihkupectvo-papírnictví se spoustou nervních matek (naštěstí ne těch našich:D )... Pak jsme zamířily rovnou do kina na "Medvídka", který nás několikrát celkem dost pobavil a hlavně jsme se odreagovaly, provětraly jsme plíce a jely zpět do Černé Díry, kde jsme vyfásly něco na zub-naučila jsem Miši jíst ty skvělý přesnídávky, který si řikaj meruňkový, broskvový a pod., ale z 98% ovoce, které obsahují, je to, po kterém se jmenují, přibližně 21% a zbytek jsou jabka! No, co...jsou dobrý:), i když se bohužel taky tak trošku přetvařujou, ale co už...:/
Zakotvily jsme u Miši na posteli, později na rozjíždějícím se gauči, kde jsem už po několikáté zhlédla "Román pro Ženy" a opět mě pobavil...jen jsem byla vážně strašně utahaná, takže jsem po krásné zprávě, která hlásala, že už jen čtyři dny (!!! :o) !!!), usnula...

Dneska jsme jely sehnat to, co se nám včera v papírnictví nepovedlo ulovit, ale opět neúspěšně...Jako by snad nikde neměli Schnellhefty a ostatní nezbytnosti studentského života (ovšem, že jen v Miši případě, jelikož u mě se dá zatím hovořit možná tak o zopakování šesté až deváté třídy...:/ ).
Tak jsme si aspoň koupily další přesnídávky a vonící pečivo a pěkně jsme jim do těch hnusnejch autobusů nadrobily;D Potom jsem Miši ještě způsobila několikaterý Vánoce, když jsem jí dala hned několik kusů svého šatníku a pak už odfrčela domů a následně snad za tím jejím nešťastným naštvaným...;o)

A já budu žehlit a těšit se na večerní zprávu:o) a nejvíc samozřejmě na středu:)
Tak sa zatím majte...a jedno heslo z "Medvídka", které nás obě dostalo...

Je dobré pravdu znát a nahlas o ní zpívat, ale lepší je pravdu znát a zpívat o datlích. (čínské přísloví)

"Na bloky"(už bylo), "na místa"(už taky bylo) a dneska "HOP!" a ŠOK!

Tááák:( A dneska to přišlo...! A bylo to horší, než jsem čekala... To nelze slovy popsat, jak mi bylo. Ráno jsem ještě seděla u compu a prohlížela jsem si fofrově publikované fotky ze zahajovacího dnu v králíkárně a pak už jsem jen odevzdaně nasedla do auta a nechala se třičtvrtě hodiny unášet (spolu s iPodem v uších) až na ono místo zkázy... Tomu ale bohužel předcházelo ještě velmi povzbuzující a dobře naladěné ráno. Sprcha, oblíbené džíny a přes to šaty... Otec řekl, že bych se měla na první den obléknout více konzervativně, abych se prý necítila špatně, a aby mě místní vzali mezi sebe...tak jsem mu prostě řekla, že mi NEMŮŽE říkat, co si obleču..., a že je mi jedno, jak mě ti lidé vezmou či nevezmou, protože tohle nosím ráda, a jestli se chystají, posuzovat mě podle toho, co si vezmu první den na sebe, tak maj' teda vážně smůlu...nu, bylo mi sděleno, že je to sice moje vizitka, ale že se za mě on osobně stydí...(v tu chvíli bych všechno mohla ještě završit tím, že bych mu řekla, že když si na sebe vezme tu upnutou světle-žlutou vestu, tak vypadá...ehm, strašně...a taky jsem si ještě chtěla kolem krku omotat oranžovou šálu, ale nakonec jsem se rozhodla, že budu mlčet a pro šálu už se nevrátím...-pud sebezáchovy...)
Po tom, co jsem se včetně češtiny, učila v uplynulých dvou letech čtyři jazyky a dnes nám řekli, že se musíme učit svůj rodný jazyk a angličtinu a na nic jiného v rozvrhu místo není, bylo mi po sedmi a půl letech němčiny a začátcích španělštiny do pláče... Ve třídě sedělo dalších deset (ano, deset) lidí, kteří vypadali tak nějak nekomunikativně a bylo jim všechno jedno...většina z nich řekla, že ráda sportuje, a když se zrovna fyzicky netýrají, tak si strčí do uší hip-hop...hmmm, tak kam jsem to do háje vlezla!!! Nu, když jsem o sobě řekla, že se ráda učím jazyky, sport moc nemusim a poslouchám SKA, všichni se na mě divně podívali a já jsem si uvědomila, že můj otec by v mé situaci řekl, že když něco poslouchá, tak je to hip-hop (on poslouchá jemné melódie) a miluje sport, protože je to jeho život (hm, jednou za rok stihne squash)...jo, možná by ještě dodal, že ho škola nikdy moc nebavila (premiant jeden!!!)=přetvářka, PŘETVÁÁÁŘKA!!! Hnusnááá přetvářka!!! Fůůůj!!!
Prošli jsme obrovskou školu, kde se ještě dlouho nezorientuju, zvlášť díky mému proslulému orientačnímu zmizlu...přečetla jsem si v rozvrhu, že máme dvouhodinovku těláku, přičemž celé první čtvrtletí hrajou dívky jedině fotbal:/ :D:D:D -ano, je to jasné, za pár dnů mi na alergologii ta doktorka napíše úplnou neschopenku-bude mít nůž na krku;D!!! Viděla jsem "krásné" šedé skládané sukýnky, které nám v průběhu těchto čtrnácti dnů chtějí rozdat a poslechla jsem si proslov pana ředitele, který říkal něco jako, že školu nedělá budova, ale učitelé, studenti a rodiče...a blablabla...a pak taky vzájemná spolupráce a zpětná vazba a praktické využití informací a učení a učení a GCSC a IB a všechny tyhle hrozné zkratky pro všemožné zkoušky...no blééé...:(
Přátelská atmosféra je fuč...tzn. nesmím zapomenout dát každý večer iPod do nabíječky (kdyby ne kvůli přestávkám, které moc nemáme, tak kvůli té hodinu a půl trvající cestě do školy a zase zpět...). Bojim, bojim...
Když jsem stála u východu a viděla babi, sesunula se moje těžká hlava k ní na rameno a z očí začly samy od sebe padat slzy...-ty, které se ve mně hromadily nejméně od soboty, ale řekla bych, že už dýl. Pak jsme nasedli do zlatého Matýska a já jsem koukala z okna a z namalovanejch očí byly dva velký černý kruhy...Je mi smutno:´(

Doma jsem se rychle převlíkla, kolem krku omotala oranžovo-červenou šálu a vyrazila za Miši...celá nesvá jsem přišla do Trafiky a poznala další novou tvář toho dne, ale byla daleko sympatičtější než ty, co jsem za ten stačila vidět...zpozorovala jsem, že se začátkem školního roku začaly naše záškolácké místečko navštěvovat staré známé tváře a jiné podivné zjevy a hned bylo líp. K tomu provětrání plic, inhalace, turek, medovník a Miši a Miši a Miši...Když už se nám oběma z toho všude přítomného dýmu vážně točila hlava, nasedly jsme do tramvaje, z které jsme zas za chvilku vyskočily, protože se nám chtělo na val:) A na val jsme taky šly, jenže jsme se musely proklestit roštím, jak kdybychom zachraňovaly šípkovou...Všechno včetně nás, bylo totálně mokrý, i ta paralenová studna, na který se tak rády větráme, takže jsme tam stály celý promočený, se smíšenejma pocitama ve vysoký trávě v plátěnkách a bylo mi hned lépe...
Před chvilkou mi přišla doručenka od smsky, kterou jsem posílala ve tři ráno, když jsem nemohla spát...Doufám, že i když nepřijde odezva, s čímž počítám, bude ta zpráva vzata na vědomí a potěší nebo tak něco...:) Jinak tedy ještě aspoň takhle: Všechno nejlepší, hodně štěstí a tak...Jak už jsem dneska jednou napsala, víš přece, co je za Sluncem i pod ním, ve hvězdách i za nima..., ale pozn. výrobce: Růžové brýle většinou nezaručujou ochranu před škodlivým UV zářením;)

Tak mi držte palce, začínám se v té ledové vodě topit, tak ať zatím, než se trošku rozplavu, nezklamou ta moje pověstná lanka, která mě drží...
Mimochodem, čokoláda už to tolik není...zjistila jsem, že jsem se jí v určitém období života trošku hodně přejedla, takže si od ní na chvilku dávám pauzu...to ale neznamená, že odmítám konzumovat čokoládovou zmrzlinu, protože ta je stále nejlepší;)

"Natáááhnu tě na skřipec..."uááá!!! a pak tě jen malinko pokropím...

Sto-dvacátý-prvý (121.) příspěvek...;)
Jak jsem včera psala, že nevím, co bych mohla použít místo brýlí, tak to už je nejspíš (alespoň částečně) vyřešeno...půjde s námi totiž ten první den i asi i babi:) Ehm, první den ve škole-já, miláčik, máti, otec i babi...nu, dva z těch, které jsem vyjmenovala, bych tam ani nepotřebovala:/ - a sama bych tam taky nejradši nešla. Takže tedy babi...a má duševní berle, tak ta je na telefonu vždycky;)
Dneska už to zas bylo o zdraví...a to jsem prosím první den s rodiči a dokonce jsem byla kus dopoledne sama. Přijela jsem za nima na oběd, u kterého se rozebírala samá "důležitá" témata, vždycky měl pravdu božský vůdce a se všema mluvil dost shora. Dnešní bombou byly kalhoty;D Ano, blbý kalhoty! Oni mi totiž chtěli zakázat nosit moje oblíbený..., ale že by je zajímalo, jestli mam ještě nějaký jiný, kromě jedněch těsnejch a druhejch vytahanejch džínů, tak to už teda ne... A když jsem řekla, že chystat věci na židličku můžou miláčikovi, a že já už jsem minimálně tři a půl roku samostatná (a to i v daleko větších věcech než je výběr kalhot a vůbec oblečení), jako by se můj otec přesunul někam na špičku Eifelovky a já minimálně do mínus třetího poschodí podzemních garáží... Tak povýšeně mluvil o tom, jestli si opravdu myslím, že mi nemohou říct, co smím a nesmím nosit na sobě... (ehm, měl na sobě takovou fakt úchylnou pastelově žlutou vestu-samozřejmě značkovou...). Jo, bylo mi fakt na nic..., a když si k tomu ještě představím, že s nima budu po třech letech zas bydlet, a že můj otec bude většinu času doma (stejně jako moje matka, ale to není taková novinka;) ), je mi do pláče...dokonce už zas pár slz na dnešním rodinném obědě ukáplo...babi na rameno:´(
-nějak asi nezvládám tu nepřirozenou "nadvládu" a výchovné metody...jako by se mě snažili unést někam tam, kam vítr odvál i je, ale já jsem jiná...cítím to, cítím daleko víc věcí než oni...cítím i to, jak mě tahaj, natahujou...ty jejich pohledy na tu špínu a binec, kterej ve mně viděj...jak mi nevěřej stesk; jak si dělaj legraci z věcí, který mi dělaj radost; jak nechápou moje slzy...a to se pak mám nechat někam zavát??? Přijdou mi úplně cizí, nemůžu si pomoct...oni neznaj mě a já je znám, ale neřekla bych, že moc dobře...nechápu jejich svět a ani se mi nechce ho pochopit...to bych radši někoho jinýho-a těch lidí, který bych pochopila radši, je vážně hodně...(napadá mě zrovna ten, kdo bude mít zítra narozky;) )

Probuzení bylo ale vážně krásný. Včera jsem šla brzo spát, protože ten tlak na spáncích a vůbec všechno (včetně příjezdu rodinky) se nedalo vydejchat. Dneska jsem od osmi už jen tak lehce pochrupovala, ale nechtělo se mi z tepla postýlky. Co mě ale dokázalo dokonale probudit, byla zpráva o tom, že jsou v cíli cesty, virtuální dobro-ránová pusa a "miluju Tě"...:o) Vyskočila jsem z postele a s čajem v malovanym hrníčku jsem si lehla na gauč a křoupala čokoládový kuličky...Docela pěkné ráno;o) (samozřejmě, i to by mohlo být lepší, kdyby ta slova nebyla napsána, ale vyřčena do očí...a to hned po probuzení a bez těch otravů dole...).

Nu a taky jsem dneska byla s Miši...bylo to, jak my dvě říkáme..."úúúžasnýýý", samozřejmě..., ale mohlo by to být delší;) Provětraly jsme plicní sklípky, vyvenčily "čekající a věrně otravující" psíky, zapěly jsme lalalalalalalala-la-la-lááá...(vysoko i nízko, falešně i v moll...) a obě jsme se vypovídaly... Já o růžovym laku na nehty a zelenejch kalhotech a ona o čtyřech pivech a rudejch očích... My si vždycky umíme tak krááásně naslouchat, že to snad ani neni možný;)
Zamejšlely jsme se nad zamilovaností, zaláskovaností a láskou jako takovou...dělaly jsme si srandu z laviček na Letný a ve Stromovce, rozhodly jsme se, že si radši nějakou ukradnem z Hvězdy nebo si pokácíme soušku a dáme si ji do našeho území nikoho:) My si užíííváme, dokud ta zamilovanost ty naše drahé protějšky nepřejde...;) - na tom jsme se shodly...
-takže alespoň tohle osvěžilo můj den, i když musím říct, že jsem se taky dozvěděla o jedné soukromé bouři, kde chybí deštník...snad poskytnu aspoň jeho část...a na ty další kousíčky se spojí celá ta naše třídní banda;) Věřím jim...:) Oni se dokážou starat a postarat...i ti, od kterých by to člověk ani moc nečekal...:) Musím ale přiznat, že to byla tak trochu studená sprcha i pro mě...pár kapek z té bouře na mě dopadlo, protože bych ji vůbec nečekala..., když se teď pro změnu promenáduju v mini sukni ve slunečních paprscích...a nikde ani náznak mráčku...Lekla jsem se...a to i trošku sobecky, kvůli sobě...nechtěla jsem myslet na to, že to k tomu zatím neodmyslitelně patří a samozřejmě to přijde...

Láska a přátelství nikdy nezklame, zklame vždy člověk.

Další "Děkuju" v řadě a slanost loučení...(?kolika loučení v jednom?)

Tak stále ještě žiju;D Ale musím říct, že se tomu po několika posledních nocech celkem i divím:D ...
Když jsem totiž neměla žádného zákonného zástupce doma, proč bych si nepovyrazila? Ehm, smála jsem se a smála...zamýšlela se a zamýšlela (ne nijak nebezpečně;) ) a taky jsem vyjídala ledničku, zpívala si hity od Beatles, koukala znova na "Román pro ženy" a oplývala jsem volností a štěstím...

Dnes mi zasvítil k nohám maják prozření...bylo to tak ostré světlo, že se vážně netěším na pondělí, kdy mi zasvítí přímo do očí...přemýšlím, co použiju místo brýlí, abych třeba náááhodou neoslepla nebo tak něco...
Stála jsem před tím autobusem, kousek ode mě moje duševní berlička, kolem pasu ruka "dvou-písmenkáče"(pseudonym ještě vymyslím...;), ale rozhodně už to nebude "XY" ) a kolem mě spousta lidí, po kterých se mi stýskalo, a které mám ráda...Hmmm...a co jsem měla dělat? Slzy nebyly na místě, byla tam spousta rodičů, kteří strkali svým potomkům vše...od řízků po papírové kapesníčky...v neposlední řadě své ratolesti poplácávali po ramenou a líbali je všude možně...(mimochodem, tohle by naši neudělali:D ...naštěstí? bohužel? nevím..., ale prostě by mě jen vysadili a rychle by tím svým velkým autem odfrčeli...). Takže jsem tam stála, jako jedna z mála bez kufru či tašky, bezradně se rozhlížela a usmívala se, i když v duchu mi moc do smíchu nebylo...Vždyť jsem přece měla jet s nima, ne?!? A přitom já už budu v pondělí vhozena do tý ledový vody a maják zasvítí do mejch očí tak prudce, že to nepoberu... S každym jsem se minimálně pozdravila, předala knihu s věnováním, podrbala bílou V. za ouškem, pozdravila se i se spoustou maminek (s jednou více...a to i s tatínkem:) ) a pak už jsem chytla dvou-písmenkáče za ruku a začla jsem se (občas zamyšleně;o) ) loučit. Jo, XYova vůně byla opět ve vzduchu, déčkovej úsměv nespadnul, medový oči zářily, ale ty moje taky...a úsměv jsem nejspíš měla o trošku zářivější...heč! Mno, tak tohle byla ta ÚPLNÁ tečka:) Pozdravili jsme se, předala jsem dárek, usmívali jsme se...komunikace třeba přijde...konec byl nedůstojný, ale už je to úplně a definitivně uzavřené...
Však jsem taky dostala zamyšleně sladký polibek, později i zprávu z hranic a teď už jsem tu jen za duchovní podpory...Jsem tu zas sama za sebe, jako vždy, ale mám se na koho těšit, na co si vzpomenout...:) A můžu jen doufat, že se mi ty nesmírně důležité kontakty podaří udržet...potřebuju to, i když vím, že tam za plotem je hodně lidí...a oni mě nepotřebují, ...už...-zní to takhle strašně ošklivě, ale jinak to neumím napsat...není čas, je pořád co dělat, člověk musí pořád na něco myslet a kolem je tolik lidí, že nestíháte a ani nemáte potřebu expandovat někam ven, když tam je ta rodina..., kterou uvidíte o víkendu a kamarády a lidi svého věku máte za pletivem...
-tak tedy děkuju, Miši, za to, že jsi byla se mnou...ono to totiž třeba tak nevypadalo, ale v duchu jsem strašně moc brečela, bulela, plakala...a byly to slzy větší než hrachy, takže nešly z očí, ale držely se vevnitř...já mam totiž malý oči...(vždycky mi to v králíkárně říkali;) ... :´( ). Takže tý slaný vody jsem plná...nemůžu myslet na nic jinýho...Vim, říkala jsi, že je to jen prvotní pocit, ale i tak...je vážně takovej...zžíravej... Děkuju:´(

Taky jsem se dozvěděla, že teprv včera zkartovali mojí jízdenku...chrm, já bych snad do toho busu dneska jen tak skočila...v ještěrkovaný kabelce mam klíče, mobil, labello a šmoulinčí tabletky...no a pak taky peněženku s českýma penězma a pražskou tramvajenkou...na sobě jsem měla kalhoty, plátěnky, mikinu, tričko a šálu-tohle by nahlásili (ještě s barvama těch věcí) do popisu pohřešovaný Máji..., kdybych naskočila do toho busu;D Měla jsem na to sto chutí, fakt! No, tak jsem jim zamávala, koukala jsem, jak odjížděj a šla jsem si provětrat plíce...a pak rovnou k babičce na vynikající oběd, kterej tu slanou vodu bohužel nevyhnal, jen se tak nějak podivně roztáhla po celym těle...hlavně do spánků (ne, vodu v kolenou ještě nemam;D )...tak se to nějak rozleželo, neuměla jsem se nad tím zamyslet..., ale ty slzy byly pořád tak velký, že nešly ven...úculek tedy přetrvává..., ale ten tlak na spáncích taky...

Za chvilku přijede rodinka...asi (určitě) pro změnu nebudou chápat moje momentální rozpoložení...ano, ano...výkyvy nálad;), otče! Budu se usmívat, budu milá! Budu s nima CELÝ večer, protože kamarádů a počítače jsem si měla šanci užít dost...ano, ano...matko! Jo, ale mohla bych u tý televize stát u žehlicího prkna, já vím;D
Těším se, až půjdu miláčikovi přečíst pohádku:o)
Tak krásný večer, pusu Mááája;o) (ta na špičkách...)

Člověk může mít mnoho přátel, může cítit i velkou náklonnost k člověku, může i zvyknout k němu, že se mu cit ten zdá láskou - ale opravdová láska je cosi jiného. Tou musí být rovnost myšlení i citu, stejná vzdělanost, neomezená obapolná důvěra a svoboda.(Božena Němcová)