Jen na chvilku, ale přece... Jinak úsměv:)

Tak jsem tu přesně čtyři dny. Usmívám se, směju se, culím se, uculuju se...nemám čas:) Až teď jsem se pohodlně usadila na oranžovou židli a konečně se dám do psaní...taková ta "moje chvilka";)


Kroužek jedna, kroužek dva, vyučování do čtyř, povinnosti (milé) s křečkem, učební doba, úkoly, knihovna, krátké přestávky, spousta jídla...-to všechno a ještě víc způsobuje, že nemám moc času. I když, ta učební doba je taková zvláštní. Ještě dokonce září i my "starší studenti" MUSÍME hodinu sedět v jídelně, kde mají být všichni potichu, jenže při takovém počtu lidí se to nedá zvládnout, takže je to takové to "hlučné ticho". Většinou mi nejde se soustředit na čtení, pokud si nestrčím sluchátka s hlasitou hudbou do uší, abych přestala vnímat všechny kolem, jenže jakmile si pustím melodii do uší, mám na tu jednu jedinou hodinu denně takový zvláštní pocit...dalo by se říci, že spíš pocity...a to tedy hodně smíšené (to je teď moje oblíbené slovo, ano;) ).


Jsem rozzářená jako sluníčko celej den a pak mi najednou na tváři naskočí udivený, zamyšlený, posmutnělý (?) výraz...a jsem úplně mimo. Pak vyplavou mezi těma hormonama štěstí takový ty vzteklý pocity...a rozporuplný názory. Úplně cejtim slzy v očích..., hrozně ráda bych je v tu chvíli vybrečela, ale ony jsou zas tak velký, že to snad ani nejde! Dojetí, vztek, smutek, radost...Jenže se to stane vždycky při té jedné hodině a tehdy to prostě nemůžu jakkoli dostat ven, takže se začínám bát, že se ty hodiny budou postupně hromadit a pak to všechno jednou pěkně bouchne...Exploduje a zas se mi vrátí to, na co bych nejraději zapomněla a věřila tomu, že i když je to téměř nemožné, už se s tím nikdy více nesetkám.


Hmmm, uvidíme-to je momentálně moje oblíbená věta. Pořád tak jako čekám, že se něco nějak vyvrbí...ehm, teď jde o to, jestli dobře či špatně, no...


Vzpomeň si až uvidíš Slzu...

Slza, strom, odlesk...
světýlko, luna, tráva...
šedé stavení, dojetí...
nostalgie, objetí...
čas, uvolnění a klid!

Okoukané obrázky na zdi.
Tichá melodie a hučíčí proud.
Čertovský ďůlek a hromada vzteku.
Pomlčím..., štěstím:o)

Nic zvláštního, nic divného,
ale přece krása...
Takový jemný cit, něco zvláštního...
něco prapodivného...!

Sedni si na cihlovou zeď
a nebo do podkroví či podloubí.
Dělej něco obyčejného...
To místo učiní vše jedinečným:)

Tmavší vlasy, žádný zázrak.
Jen někdo další na cestě nikam.
Přečti příběh o všem,
nebude konec světa...

Vzpomeň si...

tohle bylo v jedné slze,
která možná ještě čeká,
ale třeba už byla uroněna...

-napsáno do nelinkovaného sešitu...perem s kravičkou;)


Vždycky si sebou do té jídelny nosím iPod, sešit a tu tlustou knihu. Pokaždé chvíli poslouchám, čtu i píšu..., ale po cestě zpátky na kolej si pustím něco šíleného a musím být ještě chvíli sama ve svém tichu...asi by to byl moc velký šok nebo já nevím, ale vůbec nemám náladu na lidi kolem sebe...jsem vždycky ještě chvilku plná všeho toho divného a tak si vezmu svoje tři nezbytnosti a penál a volným krokem se sunu ke kolejím. Přitom mi do uší hučí nějaká rychlá hudba a já mám chuť řvát, brečet, zpívat...cokoli...

Jinak je to tady super:) Dvacet tři hodin z dvaceti čtyř nepřestávám hýřit úsměvy:) Vážně! Takovou Máju tady ještě neměli:)


PS.: Už jsem udělala TLUSTOU ČÁRU:)