Stejskání, těšení, chybění...:o) ...,ale i KŘIČENÍÍÍ!!!

Dneska u nás doma proběhla rodinná sešlost. Pro změnu jsme oslavovali maminčiny narozeniny. Dneska už po druhé. A znova rodinně. Možná ve větším kruhu rodinném, ale stejně to dopadlo jako vždy...velice nepříjemným ovzduším zvlášť mezi mnou a mojí máti. Dokonce ta nehezká atmosféra zahalila i mého títínka, což mě musím říci, dost sklamalo...
Kromě toho, že jsem si několikrát mírně hodně zvýšeným hlasem vyslechla co mám dělat, že to dělám špatně a jak to mám dělat, bylo mi poprvé v životě vysvětleno, proč vlastně někdo křičí nebo zvyšuje hlas. Do teď jsem si myslela, že je chyba v něm:D...V tom obludounovi, který řve.
Byla jsem tedy vyvedena z omylu. Lidé totiž neřvou, protože jsou zoufalý, nemají autoritu nebo jsou netrpěliví...Řev je totiž vynikajicí výchovná a učební technika! Když totiž na někoho zvýšíte hlas, to, co na něj řvete si prý daleko lépe zapamatuje... Ano..., já sama mám v živé paměti několik situací, kdy na mě někdo zařval. Jsem ale asi výjimka, když řeknu, že si z oněch momentů pamatuji jen to, kdo na mě křičel, občas i proč na mě křičel, ale hlavně to, jak to nesnáším...jak mi řev kohokoliv na mě vhání slzy do očí. Moc lidem se to nestává, jsem asi citlivější, ale pochybuji, že všichni řev snáší s ledovým klidem. Pochybuji také o tom, že se pomocí zvýšeného hlasu dá něco naučit, či dokonce někdo vychovat...
Jestli by to ovšem byla pravda, je také pravda, že naši zítra jedou pryč a vrátí se až ve středu, což znamená, že by to bylo opravdu mistrovské zakončení jejich "výchovných prázdnin"!

Ano, opravdu, opravdu mi cizí řev, který je směřovaný na mě, vhání slzy do očí. Většinou ke mně pak ještě dolétnou slova jako: "Nedělej scény!" , "Nebuď hysterická!" a podobné důležité hlášky...
Když je všechno ještě mírnější, bráním se většinou silnými argumenty a nebo sama zvyšuji hlas..., ale většinou, když na mě křičí někdo blízký, prostě mi vhrknou slzy do očí a uteču do pokoje. Někdy jsem k tomu vyzvána dokonce dřív než to stihnu udělat...

Nesnáším "výchovné" i jakékoliv jiné řvaní! Mám z něj respekt, hrůzu a dalších X nepříjemných věcí...:/


Taky se mi už strááášně stejská...Nemůžu se dočkat, až budu ve škole. Když na mě někdo zakřičí, ještě víc si vzpomínám na lidi, kteří na mě nekřičí. Na prostředí, kde na mě nekřičí...Utíkám tam v myšlenkách a těším se, až s těmi lidmi budu...Ti lidé mi chybí...
Taky jsem si dneska všimla pozoruhodné věci;)...někde tam daleko ode mě je někdo, na koho se těším X-krát víc, kdo mi X-krát víc chybí a po kom se X-krát víc stejská...a dneska, začlo se mi po něm stejskat ještě víc...Čím je ode mě dál, i když by to nemělo být podstatné, když stejně nejsme spolu, tím víc se mi ještě stejská...Jéžiš...už odpočítávám dny a hodiny...
Poprosila jsem pro jistotu dvě dobré duše, aby hlídaly můj duševní stav. Nehci zas dopadnout jako minule, kdy jsem přistupovala k podobným pitomostem jako např. vymazání obsahu blogu a tak...prostě chci zůstat nohama na zemi a srdcem třeba ať si lítám v oblacích:o)


Zlost je nebezpečná, člověka ponižuje. (François Rabelais)

-Všimla jsem si:) jestli né jindy, tak dneska určitě...

Rozzlobený člověk otevírá ústa a zavírá oči. (Marcus Porcius Cato)

-že by?

Jsem taková nová:), vzpomínám na chatu a přemýšlím, jak mi asi budou mrznout nožičky...

Chrmmm...jsem zvědavá, jestli mě ve škole poznaj:) Jedu tam už 3. září a nemůžu se dočkat...Dneska jsem byla u kadeřnice...a myslím, že se jí to celkem vyvedlo. Změna je věru obrovská;). Jako fákt velká;D...
Byla jsem tam s babičkou. Takže to bylo jak jinak než dokonalý:) Hned od kadeřnice jsme jely do města, sehnat boty k uniformě. V celé Praze je velká nouze o černé sandály na co nejmenším podpadku...Nenašly jsme ani jedny. Mno...když jsem tak jela tramvají zpátky domů, zamýšlela jsem se nad tím, jak budu v zimě ve sněhu chodit jen tak bosa v silonkách:) Obávám se totiž, že když jsem prošla centrum Prahy a Zličín a nic nenašla, nemám nejmenší šanci v následujícím týdnu narazit někde jinde (zbývá Chodov a Smíchov...) na černé sandálky...No...už teď mě zebou nožičky:(
Prošla jsem s babičkou všechny možný uličky a ulice:) Když už nás to nebavilo, koupily jsme si čokoládovou zmrzlinu (MŇAM!) a pěkně jsme si zas jednou pokecaly:)Znova jsem se přesvědčila o tom, že na mojí babičku nikdo nemá. Ta je prostě nej:) Ona mi vždycky pomůže, dá si se nou 80ti% čokoládu, spořádá se mnou hrnec zmrzliny, koukne se se mnou na všechny pitomosti v televizi, když jsem nemocná, tak se o mě stará, vyslechne, pochopí, poradí, podrží...(a dalších X věcí...)...mno...nad ní nejni;)

A fotky z chaty Míši už mám:) Ty nejhezčí a nejftipnější sem bohužel kvůli důkladné cenzuře nemůžu umístit...(kdyby náhodou;) ), ale pár jich sem šoupnu...:) Nechce se mi o tom totiž moc psát. Vlastně to ani dost dobře nejde...Hrály jsme karty, spaly, drbaly, vařily...povídaly si...a ještě další věci, o kterých není nutno mluvit...Já Bětka Míša SáraTerka nadávám signálu...neni:/ byla fakt sranda:D

Jsem happy Mája:o) Jinak to prostě nejde říct:)

Přátelství je slunce, co nikdy nezapadá. ...no coment

-vzhledem k tomu, jak dlouho jsme byly vzhůru...

Návrat z jeskyně...z jeskyně smíchu, odreagování a hlavně z jeskyně:D

Hmmm...vrátila jsem se z jeskyně:D (přesněji řečeno z chaty "mojí" Míši:o) ). Nevím, proč jsem to vlastně nazvala jeskyní, ale byly tam zatažené závěsy, ven jsme moc nechodily (jenom v noci:D) a spaly jsme fakt dlouho. Jinak jsme se smály, drbaly, hrály karty a prostě si to užívaly. A teď jsem přijela a koukám, co jsem to všechno naslibovala že napíšu;D. Nevím, nevím...jestli se mi to povede, ale budu se aspoň částečně snažit zmínit se o všech těch "velkých tématech":)...

Jsem ráda, žte jsem si odpočinula. Jak od maminky:), tak od našeho neúprosně tělocvikářsky hyperaktivního hyper-rejpala pana třídního profesora:/. Z těch všech lidí, co byli ve Francii se mnou, štval mě nejvíc právě on (a to je co říct, protože tam bylo opravdu požehnaně lidí, kteří by mě mohli HODNĚ štvát...) Ani nic moc neříkal, ale prostě ho nemusím. Vždycky si rejpne:) Myslím, že časem (v době školního roku určitě) se o něm ještě zmíním...

Hrozně moc jsem v posledních pár dnech přemýšlela nad zamotanými uličkami CARPE DIEM a řekla bych, že je začínám pomalu všechny svádět na jedno náměstí:). Rozmotávám všechny uzly (zjišťuji, že některé ani uzly nebyly:) ). A to se mi líííbí:). Už mrazivě nečekám na to, co bude v září. Už se na září šíííleně a ještě víc než šíííleně;) těším:). Bude to ŠOK:)! Šok pro hodně lidí? Pro mě? Nevím, ale bude to (snad) hezký:)...Určitě:)! Víc než hezký. A to jenom díky XYovi:) (kvůli XYovi - tomu pravýmu XYovi, kvůli tomu dávno známýmu a již na mnoha stránkách mého blogu známýmu:) )...Ta cesta, kterou mi ukázal, se mi líbí...nejde s ní ale jít moc dlouho. Přišla jsem na rozcestí, které nebylo v mapě! A chvilku jsem se rozhodovala, to přiznávám...mezi neznámou, ale nejspíš vyšlapanou cestou a nebo předem známou, i když také tajemnou a nejistou pěšinkou, která končí nevím kde.
Byla jsem veselá:)Usměvavá:) Jsem a budu veselá:)Usměvavá;) A budu si dál užívat na neznámé, ale nejspíš vyšlapané cestičce:) Těším se na to:)! Móóóc:) a to všechno jenom díky prokletí jménem "Mar...". Je pravda, že to prokletí je fákt móc fajn:D. Více časem:) Nechte se překvapit:) V září bude víc...Prokletí "Mar..." se dá v různých směrech udržovat téměř pořád...když už neplatí na jména, najde se něco jiného:), ale o tom pšššt! Viď, Míšo?;D
Předpokládám, že jsem teď hodně lidí naštvala, zamotala jim hlavu a vůbec nechápou, o čem, o kom a proč tak složitě mluvím:) FAKT se nechte překvapit;) Ale Francie byla zvlášť v posledních dnech móc hezoučká:o)... (mimochodem ten kýčovitý západ slunce jsem fotila ve Francii:) )

Nesmělé hry rukou...:o) a strašně krásné rozhovory dialogy:o)...Všechny jsou tak fajn a hezoučké:o). Nikomu se nechce přestat:) V mnoha z nich si vzpomenu na šííílené momenty z dětství. Třeba na moje 3 životní rozsednutí. To když se člověk na něco móc těší:) a to se mu vymstí...Vzpomněla jsem si na ně úplně jen tak..., a i když se všechny staly za úplně jiných okolností, s jinými lidmi, za jiných podmínek, v jiném čase...mají něco společného. Vždycky jsem byla nadšená, těšila jsem se, přání se splnilo...a pak bylo všechno v háji. Je to jeden z důkazů, že se zvlášť v mojem životě, všechno opakuje, jenom jak už bylo řečeno, s malými obměnami:) Z toho by tedy mohlo vyplývat, že už jsem na všechno připravená a nic mě nemůže zaskočit, ale v tom je právě ten problém...Všechno se to strašně nelogicky odvíjí tou druhou cestou...jako by se ještě nikdy nic takového nestalo. Vždycky si připadám jako v novém světě, s novým poznáním...prostě tak:)
Hrozně moc jsem si přála na prázdniny slamáček. Bylo mi asi pět...Dostala jsem slamáček. Fialovej slamáček...a pak mi ho bratranec rozsed´. Omylem. On za to fakt nemoh´. Brečela jsem. Novej slamáček už jsem nedostala...
Stejně to bylo i s řehtačkou z poutě, ale tu jsem si rozsedla sama... Myslím, že byli všichni až na mě rádi, že už neřehtá. Asi to bylo fakt k nevydržení:)
Další takovou milou zkušeností bylo, když jsem dostala nové, krásné, dokonalé, modré sluneční a kdo ví jaké ještě;) sluneční brýle... Rosedl mi je bráška. Tak kouzelně...Zrovna se naučil si pořádně sednout...překulil se a brýle praskly...:( No...a já zas brečela...a pak bylo všechno v pohodě:)
Móóóc brečím a pak je najednou všechno v pohodě. Záleží na velikosti katastrofy, jak dlouho ten pláč trvá. Dobře...záleží, jak velkou si tu katastrofu udělám já...ona je vlastně vždycky stejně velká...buď žádná nebo minimální...:)

O chatě příště...moc toho není k psaní. Budou fotky:) Moc jsem si to užila. V kruhu pěti bláznů. Pěti holek. Bylo to moc fajn. Chyběl mi signál, ale možná, že je to tak dobře. Byla jsem prostě s holkama a SMSka na dobrou noc se na nejbližším kopci dala zachytit skvěle. A po tom dlouhém chytání signálu byla ještě hezčí:) (ta první fotka je z chaty:) )

Láska je životem ženy a epizodou v životě muže. (Jean Paul)

- toho si všímám:)

Jéje:) ...asi mi praskne hlava a stejně už zas nevim, co sem chci psát;)

Vrátila jsem se:) Poněkud v rozpacích, ale jsem zpět. Přemýšlím, jak opatrně naložit s momenálními situacemi:) Nechci nic zkazit, nechci na nic zapomenout...CHCI sem všechno napsat:) ...Kdybych měla psát, kde jsem všude byla, a co se všechno stalo, bylo by to asi poněkud hodně dlouhé...I když, upřímně řečeno, když se tady budu, jak jsem si myslela, zamýšlet spíš nad pocitama, okamžikama a podobnejma věcma, možná, že to bude ve výsledku hodně dlouhý. Třeba ještě delší:) ...a delší...a delší... a hned z kraje se musím pochlubit, že jsem konečně našla člověka, kterej píše TŘI TEČKY!!! Nejsem sama;D a nafotila jsem spoustu fotek:)

Odjížděla jsem s dobrou náladou, přijela jsem možná s ještě lepší:) Osmý den se velmi krutě projevila moje potřeba psát. Měla jsem tak plnou hlavu pocitů a myšlenek, které jsem toužila urychleně zaznamenat, že jsem se nakonec sama na sebe naštvala a začla jsem se snažit o to, aby mi ty všechny věci uvázly v paměti. S politováním musím konstatovat, že i když jsem toho pocitu, že mám plnou hlavu všeličehos, které se urputně touží dostat ven (nejlépe v psané podobě;) ), tak teda opravdu všechno, co jsem měla v hlavě předtím, tady nebude. Už si prostě nevzpomenu:( !

Byla jsem ve Francii. Hmmm...tam je ta Eiffelovka, Louvre, Mona Lisa... tak ani jednu z těhhle věcí tady asi neuvidíte....chtěla jsem sem dát přesně ty fotky, na kterých jsou místa, jenž mě zaujala o mnoho víc. Už jenom tím, že se o nich nemusí psát, aby si jich někdo (někdo jako já:) ) všiml. A pak taky ještě fotky s lidma;) Xichtů a hlášek proběhlo hned několik desítek, ale bohužel, je mi velice líto, že jsme zvlášť ony hlášky, nemohli jakkoliv uchovat. ("Proč zapínáš ten baťoh?" "Protože už ho pak nikdy nezapnu..." apod...) Celou dobu jsem se snažila fotit, spokojeně se culit - o to jsem se nemusela snažit:D a hlavně se nad ničím nijak extrémně nezamýšlet...(1. bylo by mi líto, že to nemůžu napsat, 2. chtěla jsem se jen tak vznášet, naprosto lehká a povznešená nad všechny ty kecy, které se ke mně blížily ze všech stran...)


Kromě hodin a hodin chůze, zažila jsem taky kopečky a kopce zmrzliny a dlouhé, krásné a strašně "osvobozující" povídání. Rozhovory. Dialogy... POCHOPENÍ
Nechci tlumočit něčí slova, ale snad to nebude vadit, když to odůvodním tak, že ten člověk měl "pro změnu" pravdu;) Já píšu on taky. On skvěle mluví a umí čistě jasně a hezoučky vyjádřit myšlenky...to, co je v hlavě (inside Marí´s head:) ). Nejenom, že tohle bravůrně zvládá s tou nekonečnou množinou myšlenek, které výří jeho hlavou, ale on zrendgenuje i některé další:) A pak vzniká třeba tohle (asi to nebude úplně přesná interpretace, ale snažila jsem se;) ): "To musí být strašnej pocit, zůstat nepochopenej..." já: "A jak ten nepochopenej vlastně pozná, že je nepochopenej?"-přesně v tu chvíli mi docvaklo, že to bude přátelství, pomoc, láska... "Je to vidět, pozná se to. To je pak to přátelství a tak..." - tohle je jeden z nejkratších rozhovůrků. Je celkem výstižný...Byl k tématu, ale vlastně to bylo zamyšlení...
Asi jsem chytla zvláštní slabost na lidi, kteří mě chápou...(nebo si aspoň myslím, že mě chápou) Na takové, co mi vidí, i když třeba přes mastný sklo:), přímo do hlavy. Lidi, kteří ve mně dokážou začít alespoň luštit ten MŮJ základ, můj jazyk:)

Ta zeď na obrázku...tak ta byla v nejmodernější čtvrti Paříže. Každý tam mohl zanechat něco ze sebe. Třeba to pro někoho může být část klíče k rozluštění jeho vnitřních hyreoglifů:)


Nejradši bych toho sem napsala ještě XXXhafo, ale zavíraj se mi oči, musím se jít věnovat našim:D, nechám si něco na zítra, bylo by to moc dlouhý...a dalších XXXXXXhafo důvodů;)

Co takhle třeba příště rozebrat našeho skvělého Lemfiho(jeden z učitelů, co s náma byl ve Francii)? A co takhle shrnou 3 rozsednutí mého života? Co takhle se třeba i zmínit o mojem "prokletí" jménem "MAR...a dál:)" A co takhle zavést znova písnutí do zapeklitě zamotaných uliček CARPE DIEM? A co XY??? No...uvidíme...třeba se mi bude zítra psát líp na toto téma;)

-a tohle jsou spletité uličky francouzského městečka...tam jsem se procházela, přemýšlela a teď toho mám všeho plnou hlavu...možná to prostě nejde napsat všechno najednou...:/

Nespěchej, nejkrásnější věci přichází at’ už je čekáš či nikoliv.

-jéje...to se mi stává se všemi nejkrásnějšími a nebo prostě krásnými věcmi... :D Je to pravda:)! Ale stejně jsem netrpělivá jak zimnice;)

O ničem:) ..., ale stejně musím psát;)!

Dnešek probíhal ve jménu VV. Ve jménu VELKÉHO VÁLENÍ. Ráno jsem byla s mamkou nakoupit pár věcí do školy (a hned jak jsme se vrátily, vzpomněla jsem si, co mi všechno ještě chybí:D-jako vždy;) ). Samozřejmě se dopoledne neobešlo bez hádky, ale po obědě jsem se začla vááálet:). Jo, celkem mě to bavilo. Hlavně když jsem pomyslela na to, že celých příštích 10 dnů budu chodit všude možně po Francii a to s naším třídním (tělocvikář;) ) a bandou fanaticky nadaných spolužáků (z různých ročníků), mezi kterými jsem se zrovna já ocitla nejspíš nedopatřením...
Ve škole se rozdávají tzv. kredity, když se vám něco povede, uděláte něco pro ostatní, připravíte nějakou akci, vyřešíte nějaký problém, umístíte se v některé z mnoha školních i mimoškolních soutěžích...a tak a prvních dvanáct nejlepších dostalo za odměnu zájezd do Francie...No, už se tam těším:) Z té naší "výletní skupinky" jsem asi ta nejméně akční, takže nechápu, jak jsem se mohla dostat mezi ně, ale bude to sranda:)

Po vyslechnutí několika rad mojí "naprosto úchvatné" a bohužel všude přítomné babičky, jak a co si mám sbalit s sebou, zjistila jsem teď, večer, celkem pozdě, že mi sice nic nechybí, ale ráno budu mít co dělat, abych to všechno stihla docpat do tašky...Jedeme sice až odpoledne, ale od rána budu muset pomáhat mámě v kuchyni. Zítra se budou slavit její čtyřicáté narozeniny, bude zas rádoby "slavnostní" oběd a pak mě naloží do autíčka můj strážný anděl, druhá skvělá babička a odveze mě do Babic, do školy vstříc dlouhé cestě do Francie...

To bych sama nevěřila, jak dokáže jedna, podivná, nic neříkající smska zvednout náladu. Nebo aspoň přinést malinko klidu do duše, která ho tak hledá:)No...dneska mi přišla smska, mám z ní radost, a i když mi jich přišlo hafo, tak tahle byla ta jediná, na kterou jsem čekala...Je sice pravda, že v ní v celku nic nebylo, ale odesílatel byl přednější:o) Vím, že žije;D

Nevím, jak mě to napadlo, ale chtěla bych bejt zas malá. Chodit do školky na Výšiny. Pít ten nejlepší a nejsladší černej čaj od tlustých paní z kuchyně a po obědě si jít lehnout. Řešit to, s jakou panenkou půkdu na procházku a ne, jestli říct svůj názor nebo se radši s mámou nepohádat...
Ve školce jsem to zbožňovala. Hrála jsem na flétničku:D (sice mi to ve školce nešlo, ale připadala jsem si důležitá:) ), učila se anglicky (měla jsem nejspíš větší slovní zásobu než teď) a mamka mě učila malovat. Táta chodil dřív domů a musím přiznat, byla jsem mazánek (babiček, dědečků, mamky, taťky...). Neexistovaly ty zbytečné, bezdůvodné a trapné hádky mezi mnou a mámou nebo dokonce někým jiným...

Dneska se vlastně nic zvláštního nepřihodilo, nic zváštního mě nenapadlo, nic moc zvláštního jsem nenapsala, ale stejně se mi ten den líbil. Fakt nevím proč. I přes hádku s mámou, i přes mojí babičku...i přes to, že jsem vlastně nic moc nedělala, bylo to dneska fajn a měla jsem chuť něco napsat:)
Asi to ale neni takový, jako většina mojich článků. Ty jsou většinou o NĚČEM...ten včerejší byl tak narvaný, že po jsem si jistá, že až přijedu z Francie, budu ráda, když mi nepraskne hlava a budu se snažit to všechno vměstnat na stránky internetové:) Jak zážitky, tak pocity. Jak nevšednosti z výletu, tak všedosti, co mě napadají každou chvíli, každý den...Takové ty moje zběsilé a náhlé výkřiky:)

Protože článek není o ničem konkrétním a fotky z Francie budou až přijedu, tak obrázek je dneska poněkud jiný...ale mně se líbí:D -tak snad to půjde přečíst...:)


Nesmysl je, když děláte stejné věci stále dokola a přesto očekáváte různé výsledky. (Albert Einstein)

-patří do toho i to, že stááále čekám? Já totiž čekám, že to čekání bude mít jednou jiný výsledek, než prozatím má:D

Babičky(andělské a ty nepopsatelné;) ), kakajíčko:o) a rozhovory mezi nebem a zemí;D

No...vždycky, když něco napíšu na blog, vybaví se mi spousta věcí, co jsem nenapsala. Dneska tomu tak bylo také, ale jelikož se mi v hlavě později urodilo tolik myšlenek, které jsem chtěla přenést do psané podoby, nemohla jsem to už víc odkládat;)...může se tedy stát, že toho zítra ze samého vyčerpání (jak fyzického-málo spánku, tak tvůrčího-nebude co) moc nenapíšu, ale už to prostě nevydržím. Mám náladu to všechno všecičko napsat!!!

Od čeho ale začít? Že by od toho, co mě napadlo jako první? Kdbych tak věděla, co to bylo...;) Je toho moc, moc, moc:)

Měla jsem tu smutnou náladu, teda vlastě tu neutrální, spíše do smutna uklánějící se náladu:D (ta přetrvává nadále, takže usměvavé smajlíky berte alespoň s malou rezervou;) )
Nejřív jsem si lehla na postel, objala svůj obovský polštář s hvězdičkama a na pár minut zavřela oči. Snažila jsem se na nic nemyslet, ale nevím proč, začla jsem myslet na kakao. Na to dobré, teplé, sladké kakao. Ne na to slabé ze školní jídelny, ale na to, co mi kdysi, když jsem byla ve školce, vařila mamka na snídani. Vždycky říkala, že jí to naučila babička, a že když se do toho sladkého granka přidá opravdové holandské hořké kakao, vznikne něco daleko lepšího. Proto tu břečku, co se vaří všude jinde, zrovna moc nemusím. To si radši uvařím to svoje!
Začla tedy náročná akce. Přesvědčila jsem svůj unavený mozek a s jeho pomocí nakonec i celé unavené tělo, abych se odebrala do kuchyně. Vytáhla jsem svůj nový hrneček. Sama jsem ho malovala. I když se nezdá, vejde se do něj půl litru tekutiny...Jsou na něm dvě červená srdíčka, pod nimi oranžový nápis "FOREVER" a na dně je další srdíčko, v němž je nakreslena ležatá osmička...(pozor, ten hrnek není z dob minulých...malovala jsem ho minulý týden;) ). Po sáhodlouhé přípravě - mnohonásobném ochutnávání a přidávání kakaa:) vzniklo ono KAKAJÍČKO (bráška mu když byl malej řikal "tatajíško"-pozor, táta ho nikdy nevařil;D!). Lehla jsem si do postele s buclatým hrníčkem a skvělým babiččiným borůvkovým koláčem a vydatně se živila rovnou dvěma dobrotami:) Bylo mi hned o něco líp;) Mňam! ale zdaleka to nebylo všechno...

Přijela k nám včera na návštěvu babička z Ostravy...Nebudu komentovat její osobu, protože si myslím, že se o ní ještě dozvíte dost, ale že bych z její návštěvy byla nějak na větvi, to se říct opravdu nedá. Mám z ní nervy!!! (ale směju se tomu docela dost:D) Je totiž "fákt dóst hustá;)"...
Po tom, co mi asi po dvacáté řekla, ať si vezmu teplý ponožky; zeptala se, jestli nechci něco k jídlu a mimo jiné mi asi po sto dvacátý řekla, že mi na moje nachlazení uvaří čaj s medem a s citrónem (já jsem jí mimochodem více než sto dvacet krát řekla, že ho nepiju:) ), řekla jsem, že si jdu lehnout. Zavřela jsem se do pokoje a nechala chudáčka bratříčka na pospas jejím řečem (nevím jak popsat její druh terorismu-budu tomu říkat řeči, ale řeči to nejsou;) ). Ze samého zoufalství, že mi z ní praskne hlava, lehla jsem si na postel a zavolala mojemu strážnému andělovi. Jo, jo...mám asi více než dva strážné anděly, ale tohohle mám už od narození a je právem ze všech nejlepší:). Zavolala jsem babičce Ilce:o) Ona je dokonalá osůbka. Někdy se tady o ní víc rozepíšu. Zaslouží si to...Mluvila jsem s ní asi půl hodiny. Stačila jsem si postěžovat jak já, tak ona; probraly jsme nejnovější drby a dodala mi odvahu dál bojovat s přítomností babi č.2 (spíš baby, čí (ježi)baby)...
Zbytek večera jsem podle jejích rad strávila zavřená ve svém pokoji. Nebylo mi dobře, seděla jsem u počítače a čekala, až se unavím natolik, že si půjdu lehnout:)

Bylo už celkem pozdě, když šla babička uložit chudáčka brášku. Slitovala jsem se a šla mu dát dobrou noc s vědomím, že je to sebevražda, protože jakmile mě baba jenom zahlédne, začne něco povídat...:/
Vyšla jsem z pokoje na chodbu a tlumeným hlasem prohlásila, že fakt nechápu, proč je tenhle svět tak blbej. Ona, i když má problémy se sluchem (jako ostatně ona má problémy se vším zdravím...i s duševním, ale to zas víme jenom my-teda já určitě;) ) slyšela to. Slyšela to a zeptala se mě, co se tak strašnýho stalo. No, nějak jsem se před ní rozpovídala (doteď se nechápu:/ ) a ona do mě začla rvát svoje historky a příhody. Řekla mi, že s klukama si mám cokoliv začít až po vysoký, že teď se mám jenom učit a pak si najít dobrou práci (je to šílená kariéristka...přitom tvrdne doma už pěknejch pár let...). Hlavně si prej nemám najít blbý přátele (nejradši by mě vyděla v sokolskym oddíle:D) a nemam kouřit...docela dost mě ty její kecy vzaly:D
Diskuze s babičkou byla zajímavá, protože když už tedy začla, rozhodla jsem se pokračovat. Probraly jsme moje zájmy a nejspíš se jí můj pohled na život moc nelíbí:D. Nelíbí se jí, že se nechci 24 hodin denně učit, a že chci mít kámoše, případně kluka:) ... Když si vzpomenu, jak mi můj strážný anděl babička 1 říkala, ať si užívám dokuď můžu, tak musím uznat, že jsou to slušný protiklady...

Při ukládání brášky jsem se taky zas dozvěděla něco od tohoto rodícího se jasnovidce;) Tentokrát znovu mluvil o osobě "XY", kterou má tak rád (ani neví, jak ho mám ráda já..., a že na něj pořád myslim:o)...). Dozvěděla jsem se, že aniž bych to já tušila, on ví, že ho strááášně miluju :O, a že mi v další cestě brání jenom jedna osoba, kterou mám taky ráda...Chudáček bráška se do toho zamotal, ale zas všechno uhodnul, všechno věděl...A když teda ví i tohle tak se už fakt BOJIM,BOJIM...

No, na podruhé jsem se rozepsala decentně víc...Napsala bych toho ještě daleko víc, ale nechám si to třeba na zítra, aby to zas nebylo tááák moc dlouhý...To nejdůležitější už tady vlastně je;)

Člověk má za to, že musí být starý, aby byl chytrý. V podstatě ale má člověk s přibývajícími lety co dělat, aby se udržel tak chytrý jak byl. (Johann Wolfgang von Goethe)

-můžu potvrdit:D:D:D

I když Tě někdo nemiluje tak, jak by jsi chtěl, neznamená to, že tě nemiluje celou svou duší.

-hmmm...a co já s tim...No jo no, možná na tom něco je...nevim, nevim...

Kakao a babička (samozřejmě ta andělská:)) mi dodávají sílu a inspiraci!!!

Neutrální nálada přiklánějící se ke smutnění...(někdy se dokonce děje i to, co předpokládám;) )

Hmmm...vzbudila jsem se dneska podivně brzo (to se mi fakt nestává) a bylo mi blbě. Stejně jako včera večer, ale možná o trošku hůř. Nejdřív jsem ani nechtěla vstát z postele, ale to bych nebyla já, kdybych hned nezasedla k počítači. Stalo se něco divnýho...Oběhla jsem ICQ, mail i spolužáckou stránku, přečetla jsem si komentář na blogu a pak už jsem u toho compu nemohla sedět. Udělala jsem si čaj, vzala si jogurt a šla jsem si lehnout. I když bylo teprve půl deváté, tak jsem nemohla znova usnout.
Až pak jsem pocítila, že vlastně necítím žádnou náladu. Dokonce jsem nechala u postele ležet mobil a neměla jsem ho u sebe, i když ještě včera a všechny dny před tím, neodbytně jsem čekala na zprávy. No...nejspíš mi došlo, že stejně nic nepřijde:( (teda né, že by mi snad nikdo nepsal, ale...)S mojí neutrální až podivně nicnecítící náladou, odebrala jsem se k televizi a jako správný "závislák;)" hltala jsem každou blbost, co zrovna dávali. Takhle jsem si dokonale vymývala mozek, smrkala, držela se za hlavu a cpala do sebe brufeny a sinuprety.

Jelikož se teď moje nálada začíná konečně formovat, nazvala bych jí "vracejícně vpomínací a usmutněná". Je to se mnou podivný. Od včerejška to na mě zas všechno jde. Nepůsobí to sice nějak extrémně, ale je to cejtit...(Ne že by jste to snad měli pochopit;) - teď, když to po sobě čtu, tak si říkám, že to ani nikdo pochopit nemůže:D)...Uáááááá!!!Proč zas myslim na NĚCO, na něco, co je dávno někde v háji:´(?!? No, můžu si vybrat, buď budu myslet na tohle a nebo na to druhý NĚCO:o), co je pro mě jenom čekání a velkej otazník...
Předvídala jsem a předvídala a po dnešních očekávaných zprávách můžu říct, že moje včerejší básnička nejspíše alespoň polovičně platila pro oba dva výše zníněné "NĚCO" případy... Tušila jsem a o tom jednom už vím, že jsem tušila správně:( ;) doufala jsem, že se něco třeba změní (teda-NEDOUFALA JSEM, ale musím si teď sama sobě přiznat, že bych asi neměla až tak smutnou náladu, kdybych aspoň trošku nedouala, že;) :(? Nevadí, tohle je to poslední co bych teď měla řešit, prostě s M. už komunikovat nebudu (vlastně ani nevím, jestli bych chtěla...), a když jsem na to nemyslela měsíc, tak teď už to bude hračka;). Problém "NĚCO" č.2 - tam nemůžu dělat nic jiného než čekááát-a to já velice nerada;) - už od malička mi máma neustále opakuje, že jsem jak zimnice:)

Pozitivum na dnešku je, že i když bych to nečekala, dokázala jsem se pořádně rozepsat...teda, sice velice podivně, ale aspoň trošku-bohužel myslím, že to moc lidí nepochopí(nemyslím, jsem si tím jista)

Našla jsem úplně superhodící se citát (víc by se hodil k jednomu z předešlejších článků, ale snad si to domyslíte;) )

Nic nepodporuje vzplanutí lásky tolik, jako polibek, který nevede k ukojení a vyvolává sladké naděje:o)(o:

-jóóó;) (bojim se, abych se do těch nadějí moc nezažrala:( :) )

a ještě jeden:

Své city můžeme vyjádřit slovy, díly a tváří, ale stejně nikdo nikdy doopravdy nepochopí, co opravdu cítíme. Někdy to nepochopíme ani my.

-přiznávám, že teď fakt nechápu co k němu ještě cejtim...(ale něco tam sakra je!!!) A JÁ NECHCI ZROVNA K NĚMU NĚCO CEJTIT!!! (aspoň že tak:) - to totiž znamená, že k němu nic necejtim;) ) (pozn. teď nemluvím o XYovi!!!- o něm tady toho dneska až na "NĚCO č.2" nic není!!!)

A ještě něco;) S tímhle naprosto souhlasim: "Nejhorší je návyk na stálé štěstí."

A nějak mi nejde se z týhle FAKT DIVNÝ NÁLADY vyhrabat:( ...

Tušení, smutnění...

Dneska mám smutnou náladu. Extrémně smutnou a nevím proč... Není mi zrovna dobře. Asi jsem zas trošku nemocná, tak si vezmu ty svoje šííílený hafa prášků a půjdu si lehnout. Naštěstí teď už beru prášky ve vší počestnosti, ale když si vzpomenu, jak to bylo v dobách "dávno" minulých...radši se na to snažím nemyslet...
Ale abych to tady nezahlcovala pesimistickými hlody (protože dneska bych toho byla víc než schopná...), tak se asi dneska zas až tak nerozepíšu...

Dneska jsem měla strašnou chuť na čokoládu, takže jsem jí zase snědla kvanta a kvanta...Napsal mi někdo, na jehož mail jsem netrpělivě čekala (ne XY:( , ale co...aspoň někdo;)), takže...tak nějak...Pak jsem bohužel zas začla moc vzpomínat, přemýšlet, zamýšlet se...a spadla jsem do podivný smutný nálady...napsala jsem zas nějakou vícesločnou báseň pak jsem objala polštář (to už svědčí o tom, že mi je na nic:( -psychicky ) a hodinu spala...Naštěstí, protože jsem měla chuť, zas nevím proč, brečééét:´( a to se mi už dlouho nestalo...Mam ale pocit, že teď už to bude lepší:)

Tady je ta báááseň:

Tušit, či raději netušit?
Je mi smutno.
Je mi moc smutno.
A tuším asi tuším…

Tuším správně?
Snad ne…snad sním s ním správně.
Světlo na konci tunelu!
Svítí, svítí, svítí…

Smutná melodie…
Melodie duše.
Duše, která tuší.
Duše, které je smutno…

Chci být s Tebou!
Chci se smát!
Jak malá…
Jako šťastná!

Jenom jako,
Ale přece se smát!
Aspoň na chvilku zapomenout!
Zapomenout na ní.

Zapomenout na tu.
Na tamtu…
Na tamtu, které se bojím!
Přesně na ni!

A jenom tak být šťastná…
A jenom tak se smát!
S Tebou…
A vědět, že mě máš tak rád.

Z tý básničky všechno vychází...takže...nic víc už psát nemusim:) a ani nemůžu...nějak mi to dneska nejde...fakt mi neni moc dobře:(

Tak když toho tady nebude dneska tolik z mojí hlavy, připojím pár moudrých slov z cizích úst:

Miluje jen ten, co oplátkou nic nečeká.

-nečekááám, už nikdy nebudu nic čekat:(


Nejlepším lékem na lásku je láska.

-asi jo, ale ne vždycky...


Kouzlo první lásky je v tom, že nevěříme, že jednou skončí.

-JO! To teda:D To byl totiž ten pocit, co jsem cejtila...a poznali to i ostatní...(už nebudu tak odvázaně happy...vidim tu černou ošklivou tečku v budoucnu...)

KONEČNĚ doma:)NIKDO mě nemůže vytrhnout ze snění...ani Míííša:o) (bohužel?)

Tak dneska jsem se vrátila. Stejně jako jsem předtím psala, že se těším, až konečně uvidím Míšu, musím i teď napsat, že jsem ráda, že jsem KONEČNĚ doma. Nebyla jsem tu 14 dní. Těšila jsem se nejenom na comp. Nic proti Míše, s tou bych byla klidně do konce života, protože kafe, drbů, hodin smíchu a čokolády není nikdy dost...hlavně když ještě k tomu slavíte jedny narozeniny a předčasně dva svátky:), ale já jsem se těšila domů, do Prahy, na Bílou Horu;)

Týden s Míšou přinesl zajímavý poznatek... Těšila jsem se na Míšu, očekávání byla předčena. Bylo to superskvělý a ještě daleko lepší, ale uznávám...ani na minutku jsem nevyhnala z hlavy osobu "O" osoby "XY" osobu s tisícem jmen...jen né s tím pravým:o) Osobu, jejíž jméno má tak rád můj bratr;) Míše už to asi docela mohlo lézt na nervy, když mi třikrát něco řekla a až pak zjistila, že koukám z okna, či jinam do blba, jsem myšlenkama úplně jinde a okolní svět nevnímajíc, zase sním...a ve s vém snění jsem s ním:)Docházelo tedy k situacím, kdy už jsem se před Míšou cejtila jaksi blbě;), ale prostě jsem si nemohla pomoct:o)

Míšina oslava narozenin poběhla hezoučky. Můj dárek se líbil:) Večer jsme si malilinko ovínily mysl (ale jenom malilinečko a minimálně...skoro by to nikdo nepoznal;) ) -dokonce i s dovolením rodičů:) (což mě nesmííírně, vesmírně a ještě víc překvapilo:D:D:D a ještě teď si myslím, že je někdo prostě na jeden den vyměnil, očaroval, zaskočil...či co:) )

Tak jenom doufám, že se se mnou i přes moje celodenní výpadky a snění líbilo i Míše:o)

Musím se jenom ještě narychlo vzpamatovat z toho týdenního nežehlení, pojídání chocolad, popíjení coffe a neustálé přítomnosti Míši...musím nastartovat starý dobrý "přežívajícně užívací" systém a ve středu zas někam frčím...Do Francie, do Francie s kouskem naší školy...snad to bude víc než "velice zajímafé;)" A až se vpamatuju, nejspíš tady ode mě naleznete zase "můj typický článek"...Teď to ze mě nějak neleze...

Přátelství je láska bez křídel. (George Gordon Byron)
-no...je...proto jsem si musela párkrát aspoň představit, že mám křídla;) (tak jsem snila:) ) a bez Míši by to nešlo, bez ní by nešlo NIC:o)

poznatek číslo 2: Jsme s Míšu ještě větší protiklady než jsem si myslela, ale...ostatně jak dokazuje i obrázek;) - protiklady se přitahujííí a my se přitahujem už dóóóst slouho a FOREVER!!!