O ničem:) ..., ale stejně musím psát;)!

Dnešek probíhal ve jménu VV. Ve jménu VELKÉHO VÁLENÍ. Ráno jsem byla s mamkou nakoupit pár věcí do školy (a hned jak jsme se vrátily, vzpomněla jsem si, co mi všechno ještě chybí:D-jako vždy;) ). Samozřejmě se dopoledne neobešlo bez hádky, ale po obědě jsem se začla vááálet:). Jo, celkem mě to bavilo. Hlavně když jsem pomyslela na to, že celých příštích 10 dnů budu chodit všude možně po Francii a to s naším třídním (tělocvikář;) ) a bandou fanaticky nadaných spolužáků (z různých ročníků), mezi kterými jsem se zrovna já ocitla nejspíš nedopatřením...
Ve škole se rozdávají tzv. kredity, když se vám něco povede, uděláte něco pro ostatní, připravíte nějakou akci, vyřešíte nějaký problém, umístíte se v některé z mnoha školních i mimoškolních soutěžích...a tak a prvních dvanáct nejlepších dostalo za odměnu zájezd do Francie...No, už se tam těším:) Z té naší "výletní skupinky" jsem asi ta nejméně akční, takže nechápu, jak jsem se mohla dostat mezi ně, ale bude to sranda:)

Po vyslechnutí několika rad mojí "naprosto úchvatné" a bohužel všude přítomné babičky, jak a co si mám sbalit s sebou, zjistila jsem teď, večer, celkem pozdě, že mi sice nic nechybí, ale ráno budu mít co dělat, abych to všechno stihla docpat do tašky...Jedeme sice až odpoledne, ale od rána budu muset pomáhat mámě v kuchyni. Zítra se budou slavit její čtyřicáté narozeniny, bude zas rádoby "slavnostní" oběd a pak mě naloží do autíčka můj strážný anděl, druhá skvělá babička a odveze mě do Babic, do školy vstříc dlouhé cestě do Francie...

To bych sama nevěřila, jak dokáže jedna, podivná, nic neříkající smska zvednout náladu. Nebo aspoň přinést malinko klidu do duše, která ho tak hledá:)No...dneska mi přišla smska, mám z ní radost, a i když mi jich přišlo hafo, tak tahle byla ta jediná, na kterou jsem čekala...Je sice pravda, že v ní v celku nic nebylo, ale odesílatel byl přednější:o) Vím, že žije;D

Nevím, jak mě to napadlo, ale chtěla bych bejt zas malá. Chodit do školky na Výšiny. Pít ten nejlepší a nejsladší černej čaj od tlustých paní z kuchyně a po obědě si jít lehnout. Řešit to, s jakou panenkou půkdu na procházku a ne, jestli říct svůj názor nebo se radši s mámou nepohádat...
Ve školce jsem to zbožňovala. Hrála jsem na flétničku:D (sice mi to ve školce nešlo, ale připadala jsem si důležitá:) ), učila se anglicky (měla jsem nejspíš větší slovní zásobu než teď) a mamka mě učila malovat. Táta chodil dřív domů a musím přiznat, byla jsem mazánek (babiček, dědečků, mamky, taťky...). Neexistovaly ty zbytečné, bezdůvodné a trapné hádky mezi mnou a mámou nebo dokonce někým jiným...

Dneska se vlastně nic zvláštního nepřihodilo, nic zváštního mě nenapadlo, nic moc zvláštního jsem nenapsala, ale stejně se mi ten den líbil. Fakt nevím proč. I přes hádku s mámou, i přes mojí babičku...i přes to, že jsem vlastně nic moc nedělala, bylo to dneska fajn a měla jsem chuť něco napsat:)
Asi to ale neni takový, jako většina mojich článků. Ty jsou většinou o NĚČEM...ten včerejší byl tak narvaný, že po jsem si jistá, že až přijedu z Francie, budu ráda, když mi nepraskne hlava a budu se snažit to všechno vměstnat na stránky internetové:) Jak zážitky, tak pocity. Jak nevšednosti z výletu, tak všedosti, co mě napadají každou chvíli, každý den...Takové ty moje zběsilé a náhlé výkřiky:)

Protože článek není o ničem konkrétním a fotky z Francie budou až přijedu, tak obrázek je dneska poněkud jiný...ale mně se líbí:D -tak snad to půjde přečíst...:)


Nesmysl je, když děláte stejné věci stále dokola a přesto očekáváte různé výsledky. (Albert Einstein)

-patří do toho i to, že stááále čekám? Já totiž čekám, že to čekání bude mít jednou jiný výsledek, než prozatím má:D