Tak tedy hrrr na to;o), ale rozumně...však ona ještě kontrolka zabliká!

Před-předevčírem jsem se válela doma, brigádovala a nebyla schopna myslet na nic jiného než na nastávající den...pak přišel (ten den...a samozřejmě i další lidé;o) ), moc jsem si ho užila a zakončila Románem pro ženy, kde ta ženská, která dělá kickbox, bouchá do toho pytle, představuje si, že je to nějakej chlap a řve: "Všichni chlapi by se měli vykastrovááát!!!". Tak u tohoto filmu jsem se "družila" s mojí máti...Když tu nebyl otec, miláčik šel spinkat pod obrázky s krtečkem a já jsem baštila další meruňkovou přesnídávku, zapnuly jsme film a občas jsme se tááák nehorázně řehtaly...;) někdy jsme se jen tak pochichtávaly...no a pak jsme obě při prvním záběru na Sašu Rašilova vykřikly: "Ježiš no jo! Ten je přece krááásnej!"... No...dcera mé matky se ve mně prostě (bohužel?) nezapře...;) Někdy to není zas tak strašný... Vypozorovala jsem si máminy "stresový faktory"...Vždycky, když je doma táta (ať dělá cokoli, kromě toho, když sedí u compu a nevnímá a není na něj vidět;) ) a pak taky před jakoukoli cestou (čím delší má být, tím je to s ní horší...především, když musí řídit...). Tzn.: Předevčírem večer to bylo OK. Bez tatíka, s vyžehlenym prádlem a dobrým filmem..., ALE včera ráno jsem byla vzbuzena ječákem... Prý jako že za chvilku odjíždí, jestli bych jim třeba nechtěla udělat snídani a blablablablabla... No, tak jsem teda vstala (stejně zas odjeli o hodinu pozdějc), rozloučila jsem se s miláčikem, kterej ji pak musel snášet celou cestu v autě a udělala jsem čaj a kakao (máma stejně nesnídá, tak co jí je???). Pak jsem si lehla na gauč a v klidu znova usnula:) Pohodička, celkem;) S vyhlídkou včerejšího dne určitě:)

Protože: Včera ráno jsem vstala, hupla do sprchy, dlouho volala se svou spolubydlící (které tak prostě asi nepřestanu říkat...a to i proto, že by se mi tu pak všechny ty Míši pletly;) ), jedla cornflakes s jogurtem, voněla se, malovala se a šla na tramvaj...No a byla jsem celý den s Miši:) Pozvala mě k svátku do čajovny, do kina a na jídlo...no, ty jmeniny se vyplatí...a to i s tak ošklivým jménem, jako mám já....a to ještě k tomu slavím až v září;D Tak jsem jí tedy řekla, že si to přece nemůžu dát líbit, takže s jejím svátkem v říjnu to vyřešíme zářijovou oslavou podobného rázu, ale z mojí peněženky:)
Meruňková vodnice, ledovej čaj a citron s cukrem, Simpsonovi ve filmu, 2krát longer, kukuřice napůl, zmrzlina v Mekáči... spousta schodů do parku na lavičku, provětrání plic, z kopce dolů, knihkupectví, autobus, tramvajová zastávka, pošťuchování, zlomenej nehet, tramvaj, Malý Břevnov a pak teda Bílá Hora:) ...ten den se mi moc líbil:) I to točení kebule na gauči v čajovně…
Večer jsem zcela nečekaně vyrazila ještě pryč z domova…když už jednou nejsou rodičové doma, tak má černá ovce rodiny pré:) Jen ji z toho pak ráno trošku bolí hlava…přehnala jsem to:D, ale když ono se nedalo odolat, když jsem před tím dostala sladkej polibek na brou noc:o) A pak jsem si doma na celej barák zpívala Beatles tak, že jsem ani nemohla sníst tu polívku, ale zas jsem se nebála…, když jsem tady v tom baráčku sama, což se snad na nastávajících pár nocí změní…(alespoň na tu jednu;o) )

Nu a dnes jsem vstala a pobrigádila si, abych si mohla uvařit oběd a opustit Černou Díru:)…opět do čajovny, tentokrát na křeslo a na klín…s dýmem s příchutí mandarinky…Pak procházka Prahou i tou ulicí, co je za Kotvou, až se zas objevila lavička, která jakoby snad přišla naproti, protože před tím, než jsme se vydali zdolat všechny ty schody ke kyvadlu a cestičku Letenskou plání, museli jsme si ještě popovídat o tanci a dalším;) Nic, sny, zážitky a zkušenosti…taneční, zmrzlina (čokoládová;D ), fotoalba, lavičky, pusa sem-pusa tam, dým, černá košile…chjo, točí se mi z toho příjemně hlava…s tou výhodou, že vycházím z branky s úsměvem, a když se vracím se sluchátkama v uších, culím se na celou ulici, pobrukuju si písničku a dokonce část cesty z konečný poskakuju! No tak tedy hlavně žádný zbytečný „promiň“ apod…a ještě spousta takovejch pěknejch dnů, próóósííím:o) (a to přece vždycky zabírá, ne?;o) )

Ach, to jsem ale vyrostlááá;)

Jsem strašně rozumná...a taky jsem si přečetla, že bych si měla užívat, dokud jsem mladá, abych pak měla na co vzpomínat...prý...;D Hmmm, pořád mi říkají, ať beru většinu věcí s nadhledem a nezamýšlím se nad věcmi, které nemůžu změnit...a naopak, abych dělala vše pro to, abych ovlivnila ovlivnitelné...a vyvázla ze všeho co nejlíp...(využít, zneužít, zahodit...-ehm, zas taková svině nebudu, z toho si jen děláme srandu;) ) Jo a taky mám prý právo dělat chyby a nezamýšlet se nad "coby-kdyby" (až na to, že tohle je přesně můj styl, tak je to úplně jednoduché...:D ) a mám se naučit vrhat se do všeho pohlavě (nebo aspoň do něčeho...)...
-tzn.: Měla bych se změnit úplně nebo by vám to ježišmarjá stačilo jen trošku? Jak je libo...řekněte si...Mája se přizpůsobí...
Ale teda zjistila jsem, že fakt všechno pitvám a strašně rejpu, když můžu... No, posuďte sami...;D:

Zas po dlouhé době jsem koukala na Večerníček, protože babi hídala dalšího klienta;)
Poslední dobou vážně myslím na to, že je asi nejpohodovější a svým způsobem i nejkrásnější umět nepřemýšlet nad tím, o čem stejně dopředu vím, že je to něco, čemu se dříve či později budu smát nebo si na to s úsměvem vzpomenu...
..., ale zpátky k tomu Večerníčku...podobně jako u Hurvínka, který ale trvá déle a můžu si ho pustit kdy chci, i u Večerníčku se uvolním, na nic nemyslím a maximalálně si vzpomenu na školku nebo na to, jak brácha miloval Vojtu, Kubu s Matějem:)
Tento měl ale pár chyb;)...tedy alespoň pro mně ano:)
Dítě, ale ani důchodkyně si toho nevšimne, ale mě to úplně praštilo do očí! Tento týden již druhé "znamení", které jako by říkalo: "Pozor, nedělej to!...nepřeháněj!";)

"Človíček", který měl představovat pračlověka v primitivních podmínkách, ukazoval, jak se člověk vyvíjel a vynalézal dnes již normální věci bežné každodenní potřeby...
Taky tedy:
1. Človíček byl bezpohlavní...
-hýždě byly zobrazeny, ale nic víc...No, nejspíš to byl chlap;D
2. My jsme se vždycky učili, že pralidé žili v tlupách...tenhle chudáček s šedejma vlasama žil sám a jedinou společnost mu dělal toulavý pes, jenž přišel jen, když měl hlad a občas vykoukla z díry myš...(mimochodem, měl barvu jak křídovej papír, takže se asi neustále musel drhnout, což v jeho údajných dobách asi taky moc dobře nešlo, ne?)
3. Jelikož myš sežrala maso pro psa, dostal pes hlad. Byla zima, venku sníh-tento díl byl o tom, jak pračlovíček vynalezl komín a následně pec... Človíček chtěl dát psovi najíst, a tak mu nejdřív nabídnul cibuli...pes se rozbrečel. Hned na to se človíček ale objevil s banánem!!! Hmmm...jak může vyjít z chatrče, která je zapadlá ve sněhu a přinést psovi banán??? Všechno dopadlo tak, že někde sehnal obilí (asi ho pod tím sněhem vyšlechtil, či co... ;D ), protože pes nechtěl banán (ani bych se nedivila, kdyby v tomto večerníčku, který vypadá rádoby poučně, psi jedli banány...). Pak tedy upekl chleba, který společně snědli...
-Nakonec pes na děti i na mě i na babi mrknul, Kosma řekl, že už se těší na další díl a zazněla obvyklá bleděmodrá znělka...:) Nu, buď jsem náročná divačka, nebo hnidopich a nebo už to prostě není nic pro mě...

V pátek už jsem večerníčky nadobro vzdala, ale na dobrou noc jsem se vydala na koncert:) Město lahodného moku, spousta drbů a keců s mírným pařmenem a Jenem se zlatými vlasy;) ...k tomu veselá paní, která někdy neuměla myšlenku opustit a jindy zas třeba udržet;) a byla jsem ráda, že jsem na chvíli změnila ovzduší a absolutně (téměř) jsem si provětrala hlavu:)
Dvě hodiny "pohupování se do rytmu" (záměrně nepoužívám slova "tanec", jelikož to by bylo přemrštěné, zvlášť, když tancovat vážně neumím;) ), Gábina a totální výmaz všeho (alespoň na chvíli...). No a pak jsme si ještě dlouho do noci povídali, dokud jsem vážně konečně neodešla do pokoje spát, jelikož už jsem skoro nevnímala, když mi kluci vyprávěli pohádky...vím jen, že jedna byla o psovi a druhá o kohoutovi...a obě byly takové, jaké asi tak ti dva mohou povídat...;D
Děkuju za krásné (necelé) dva dny:)

A zítra dámská jízda s Miši a pak mi přijede bráška:o) Pěkně vodnice, smích a velmi vážné rozhovory...no a potom hurá na nádraží, pozdravit máti a zvednout nad hlavu miláčika, protože se mi po něm strašně stejská:o( No, není to špatné...další vyhlídky mám též;o) Už sa těším:o)

Hraju si na čarodějnici a bohyni a přitom neumim čarovat a ještě k tomu nemám vlastnosti ani polobohyně, natož nějaký bohyně:(

Ten svět se ale děsivě rychle točí...jednou tohle, pak zas támhleto..., ale nic není stejné jako předtím...Udivuje mě to, překvapuje..., ale když se tak zamyslím, jednu dobu jsem s tím i počítala...sice s jiným scénářem, ale co... Jsem blbá??? No, tak to se ukáže...doufám, že mě opět nepříjemně nepřekvapí zákon schválnosti...
Nikdy jsem nechtěla nedokončit jednu kapitolu a začít druhou...téměř, ale opravdu naštěstí jen téměř, paralelně...Přece mě vždycky učili, že mám nejdřív dodělat jedno a pak začít druhé...nejdřív sundat fotky a pak si odpočinout a pak třeba ostýchavě nalepit jiné...Ano, velmi ostýchavě, opatrně a obezřetně...
Tak jsem tedy tak nějak zametla něco pod koberec a bojím se, že to vyleze...a ještě třeba naschvál nějak tak, jak bych to nečekala... Koňovi to nenechám, na to je moc hezký zvíře...a jak by k tomu taky chudák přišel, že?
Dělám já vůbec někdy něco dobře? Je tohle správný? Je tohle "Mája"? Jsem tohle já? Nu, královna, čarodějnice, bohyně...tak nějak to říká babička a ten "chytrej pán" z televizní inscenace...Babička ale taky prohlašuje, že jsou všichni chlapi hajzlové (ano, občas...)...No, teď se tak zrovna zamýšlím, jestli to "občas" není právě to, proč jsou hajzlové...Člověk si vždycky říká: "Jo, teď už je to v pohodě, je milej, hodnej...co víc si můžu přát..."a pak najednou:"Ha! A tohle je druhá strana mé tváře! Dostal jsem, co jsem chtěl, už jsem si dostatečně užil, už mě nebavíš, nemám náladu, nechce se mi nic řešit"...a znuděnej nebo nenávistnej...a nebo nejhůř, lhostejnej či ignorantskej xicht... Jsou zákeřní..., ale já taky! Ha, hááá:D:D:D!!! Ještě vám jednou všem ukážu!!! Jsem odporná ježibaba a čarodějnice:)!!! Uááá!!!

Ano, mám velmi rozporuplné a smíšené pocity, ale se včerejškem (teda vlastně dneškem...) se to nedá srovnat... I dnes ráno... Stačila dlouhá jízda tramvají a myšlenky se trošku srovnaly...ale tedy jen trošku...pak víc a víc...no a teď jsou téměř v řadě...TÉMĚŘ...dám jim čas...jen doufám, že ho dostanou..., že ho dostanu já... Ale i kdyby ne, tak sakryš nejsem porcelán!!! Jako teda nejsem necitlivá jako pancéřovej tank, to jsem naštěstí nezdědila..., ale třeba ta "sklenička" od soudruhů z NDR, která se rozbila jen velkou ranou o zem a ještě pak měla místo ostrých střepů kytičky...tak to bych byla ráda, kdybych byla taková:) Ale ono opět nic...sice už nejsem "tak" rozbitná, doufám, ale ještě pořád mám po rozbití (které je opravdu možné) dost ostré střepy...a často řežou spíš mě, než ty, kteří by si to zasloužili...

Jen abych já někomu neublížila, jen abych neudělala nějakou ošklivou chybu...musím říct, že se bojím...Bojim, bojim...-to já vždycky něčeho...:/
Docela by mě zajímalo, co se to teď děje...nechce mi to někdo vysvětlit? Jsem asi rozpolcená osobnost...Jsem strašně zmatená a nevim jestli je fér, zatahovat do toho další osobu...(osoby?) Jsou chvíle, kdy jsem téměř v sedmym nebi, ale pak taky chvíle (jako třeba teď), kdy si to všechno vyčítám... Nechci ubližovat!!!
Ze všech stran slyším jen: "Jdi do toho!" a pak přijde moje máti a začne mentorovat: "Aby to náhodou nebylo na truc, slečno!" ...a co s tím pak mám dělat? Řídit se zmatenou sebou, která ještě dneska byla ráno v háji, pak se v tramvaji rozmyslela a "všechno" si srovnala...a pak to bylo hezký a pak zas sedim tady a je mi téměř do breku ze sebe samotný... Nu, člověk by neměl dělat takovýhle věci, když si neni sto procentně jistej, ne? Chjo... Nevýhodou dospělosti a skoro-dospělosti je, že člověk zodpovídá za svá rozhodnutí, hodně věcí nemůže vzít zpět a musí nést odpovědnost za všechny kroky... A já jsem zbabělá a nerozhodná...bojim se a přitom už padám po hlavě!

Ano, asi bych s tím měla něco udělat..., vím:(


Mimochodem, můj otec leží na gauči a žere brambůrky...je to nechutný...Fakt, že jo! Koukal na to, jak věšim prádlo a uklízim kuchyň...a sám ležel, vyvaloval pupek a cpal se brambůrkama:/

Emoce se bouří...kde je plavčík?

-ta fotka, ta je ale krásná, viďte? ...Nějak jsem z toho na měkko...:´(

Tak teď hraje z rádia Pink...asi jsem divná, ale písničky ve mně vzbuzujou a probouzej téměř většinu vzpomínek:( Tak teda asi tak nějak podobně, jako minulý rok, opět Pink:´( Minulej rok to byly velmi smíšený pocity u jedný z jejich písniček...smutek, ale zároveň něco jako obavy s adrenalinem a zaslepenou radostí...Tento rok je to vzpomínka na minulý rok;D spolu s uvědoměním si toho, co se děje teď... Ne, nechci bejt ta, co se zas bude trapně snažit. Myslela jsem si, že to je přesně ta výhoda, jakou přináší můj momentální "stav"(dá-li se to tak nazvat...:( ), ale asi jsem se opět mýlila:( Nu, prostě smůůůla, smůůůlinka... Pěkně se to vyvíjí...tentokrát se jen chci ubránit tomu, že bych byla jakkoli aktivní... Dokázat co nejpřesvědčivěji, že mám svou cenu..., že jsem královna, čarodějnice a bohyně;) Njn, asi i kdyby to mělo (což asi dřív či později bude) bolet:´(

-konec vylejvání tý slaný vody na klávesnici, konec vyťukávání těchto podivně zoufalých písmen, slov, vět a souvětí...radši..."Big girls don´t cry"-to hrajou teď...jak příznačné:´( ;)

Vím, že on ví...a víc už tomu nepomůžu...ještě jsem ani nezaregistorvala, že by snad probíhala sebemenší příprava na záchranářský skok, takže jediné, co mohu udělat, je posilnit se a pořádně komunikovat s těmi, kteří se mi mimochodem ozývají daleko víc, než ten, od nějž bych to čekala... Je to smutné, je to lehké (pro druhou stranu), ale musím říct, že ti kamarádi mi vážně dělají radost:) Jo, jo...vždycky se najde něco, co pomůže zvednou náladu...:) - ehm, ano...kdyby tak ještě k tomu byl ten XY...

Předevčírem kino, včera park a "zkřečovatělá sranda v podobě buku", dneska nákupy a čajovna...tam všude se člověk dostane s kámošema, kteří nezapomínají:) Se všema jsem si náležitě prodloužila život, zvláště dneska...nepřetržitým smíchem...taky jsme ho pak společně pokrátili, ale nevadí...někdy umřít musim;D ...Prostě pro změnu DĚKUJU:) Že se ozývaj, že se s nima můžu smát, že jim můžu věřit, že mě vyslechnou, že se se mnou podělí o zážitky a ještě k tomu mi někteří nabídnou něco dobrého, zasponzorujou a nebo dohoděj brigádu:)

Ano, jelikož jsem včera velmi "ovlivňovala náladu" a dneska jsem se zas půl dne smála, ale teď zas moc myslím na to, co se to děje s tím, jehož fotky tady jsou... mám také smíšené pocity a není mi moc do smíchu, takže bych měla dělat něco uvolňujícího a na nic nemyslet, což při psaní ani tolik nejde...asi to pro dnešek vzdám...dneska je to vážně slabý a už nemam náladu...Publikuju tenhle pahýl, třeba to dokonale vyjádří, v jakém jsem rozpoložení a jak se cítím... Chjo, sluníčko vyjdi, bouřko přejdi, duho objev se...deštníku, nechci, aby na tebe pršelo...

Znovu rozpálit zhasínající lásku je stejné jako znovu zapálit uhašenou cigaretu. Tabák zjedovatí a láska také. (Gabriele D'Annunzio)

Polojasno? Nebudeme to s tím nadšením přehánět... Letní sněhová bouře!

Tak dnes nic vyhroceného...že by? Nic zvláštního, jen pár dalších domluvených a předběžně navrhnutých schůzek s těmi, kteří mi chybí a po nichž se mi tak stýská...vyzvedla jsem si taky nové příbalové letáky na opravování, abych si na ta svá "prázdninová setkávání" taky trošku přispěla;) Opravuju příbalové letáky od šmoulinčích tabletek...těm mým jsem začla říkat "šmoulinčí", protože jsou modré a šmoula by je brát asi nemohl, takže musí být té ufňukané blondýny;), ale ty, jejichž tabulky nežádoucích účinků a jiné šílenosti opravuji, většinou podle popisu modré nejsou...mám za sebou jedny žluto-bílé a mám pocit, že další jsou světle hnědé potahované...ano, to byla přínosná informace, je mi to jasné;D, jen se mi nechtělo si tu zas v prvním úvodním odstavci moc výskat, jak to bylo skvělé a nebo naopak nadávat, jak to je čím dál tím horší...začla jsem tedy neutrálně, je to takové pohodové prázdninové...asi takhle si představuju odpočinek:) ...jo, mohlo by to samozřejmě být lepší...s XYem; bez brigády, ale s dostatkem peněz a třeba s nějakým tím hudebním festivalem...-jelikož moje rodina nechápe moji vášeň pro specifické druhy hudby, které si člověk většinou na E-dvojce neposlechne...:/, ale moc dobře vím, že bylo, a kdykoli znova může být, daleko hůř, takže jsem s dnešním dnem celkem spokojena:)

-ozvala se mi spousta lidí...takoví, od kterých bych to nečekala; tací, od kterých jsem to v koutku duše strašně moc chtěla čekat, dělala jsem si s tím hlavu a opravdu...a...sice krátce a ne nějak moc přínosně, ale OZVAL SE;)!!! (ne, nebojte, nebudu předčasně slavit, končí to většinou pak pádem, tak ať kouká, jak sám říkal, DOKAZOVAT...a nekecat, i když i to kecání někdy chybí...;) :( ) ...a pak se také ozvali ti, od kterých jsem kontakt očekávala, ale potřebovala jsem jenom upřesnění:) Mám tedy spoustu jistého i předběžného programu, nějaké ty záchytné body...a zjišťuji, že se bez nich cítím špatně, že je to přesně to něco, co jsem potřebovala, aby mi mohlo být tyto prázdniny i o něco lépe... Aby mi chvíli nikdo nic neplánoval a abych měla šanci si něco taky připravit sama a domluvit se s kýmkoli téměř na čemkoli:) -zase bych ale pro změnu neměla jásat předčasně, já vím...teď už si na tyhle věci dávám extrémní pozor...skoro jako na batoh v pražském metru;)
-a kamarádi pomáhají...zjišťuju, že se vyplatí udržovat si blízké vztahy a taky si uvědomuji, kolik lidí jsem poznala, a že to, že si je já pamatuji, ale třeba bych se jim asi neozvala, neznamená, že si mě oni třeba nepamatují:)-oni se mi totiž dokonce i ozývají:) Ano, i ti, s kterými jsem komunikovala méně, ale přece...a mám z toho radost:) Jedna zpráva stačí, člověk pak ví, že si na něj někdo vzpomněl, že na něj třeba někdo myslí nebo že by ho dokonce rád viděl:) U některých lidí mi to přijde samozřejmé (ale ono to samozřejmé vůbec není!!!), když s nimi mám takové úzké vazby a vztahy, ale jim to třeba tak nepřijde, takže je vážně moc milé, když se vám (nejen v těch chvílích podobných prozření, jako jsem nyní učinila já), ozvě téměř kdokoli:) Odpovídejte! Odpovídejte na ty obyčejné a obligátní frázoidní otázky:) Jednoduše, rozvitě, jakkoli...prostě odpovězte a při nejlepším se optejte taky:)!

Nejsem samozřejmě jen pozitivně naladěna, aby vám to tedy nebylo divné, napíšu zas něco, co mě napadlo při jednom icq rozhovoru...:

"Život je (prý) jako odhrabování sněhu" (občas bych k tomu ještě připojila: "ve vánici")...

-Člověk se o něco snaží a snaží, bolí ho z toho ruce a záda, mrznou mu uši, z mrazu ho někdy i rozbolí hlava a ten sníh stejně znovu napadne...pokud jste jednou jedinkrát líní a neodhrabete, sousedi si přijdou stěžovat a nebo napíšou anonymní dopis, že se rádi kloužou po VAŠEM neuklizeném chodníku (u nás v "černé díře" to tak vážně je...;D, až jsem se tomu minule fakt smála:D ) ...pak se taky může stát, že zrovna jedete na dovolenou, někdo si na VAŠÍ zasněžené a namrzlé části chodníku zlomí nohu, třeba zrovna ta roztomilá blondýnka od vedle...a pak VÁS celá ulice bude ještě půl roku pomlouvat a nesnášet...když máte dobré sousedy a jedete pryč, můžete se domluvit, že za vás odhrabou a vy pak třeba zas příležitostně za ně;) ...a tito, kteří s vámi mají dobrý vztah a nosí vám ochutnat vánoční cukroví a vy si od nich půjčujete sůl, když vám dojde a oni zas cibuli, když dojde jim, tak ti vám tu pochroumanou blondýninu nohu za zlé mít nebudou...to by se přece mohlo stát i jinde, ne? A k tomu, kvůli jednomu kousku chodníku si nemůžete vyjet na víkend do Krkonoš na lyže??? Na co by ten sníh jinak byl dobrý???
Našla bych určitě ještě spoustu přirovnání života a vztahů a stejně tak i všeho možného, k odhrabování sněhu...musím ale říci, že jsem po své babičce, která protestuje proti zimě tím, že nosí sandály a nekupuje si kabáty, takže se sama sobě divím, že jsem o tomto (zvlášť v Praze) depresivním období psala teď, když jsem dneska byla venku v tříčtvrťácích a sandálech a bylo mi fajn:) ...ano, je léto, krásné léto a já píšu o sněhu:D ...njn, třeba vám v zimě napíšu, jak je skvělé ležet na té pláži;), uvidíme...někdy si vážně myslím, že jsou všichni kolem divní, blázni a nemožní, jenom já jsem helikoptéra...:)

Mimochodem, děkuji stálým čtenářům za komentáře a děkuju za všechny ty pochvaly a děkuju všem, co se mi ozvali...:) Děkuji všem těm mojim dobrým, někdy i míle vzdáleným, hodným sousedům, kteří za mě čas od času odhrabou sníh a půjčí mi sůl...:) Snad vám to někdy oplatím nebo tak...:) DĚKUJI-další z těch podstatných;)

Ono se to tóóópííí!!! Skoč a zachraňuj, prosím!...a já přitom budu myslet na nejhorší a vůbec se radši už nebudu těšit, jo?

Pro změnu je to třináctého a já bulim a bulim...k tomu sprostě nadávám a jsem zklamaná... ano, zas se NIC nevyvedlo, očekávání nebyla ani malinko naplněna a pocit "úsměv na rtech i v nejprudším dešti" je ten tam...a to jsem si dneska, když jsem za sebou přibouchla kolem třičtvrtě na tři branku, byla vším tak neskutečně a až nechutně jistá...tou svou jedinou, bohužel jen zdánlivou, jistotou, kterou bych teď vážně moc potřebovala..., alespoň jeden pevný bod:(

Brečim a slzy se mi valej z tváří...jsou to slzy jak hrachy;´( Včera jsem jako Popelka makala a poletovala jako včelka Mája po baráku s úsměvem...věděla jsem, že když to všechno stihnu, KONEČNĚ se dočkám té své pohádky...Ano, dočkala jsem se..., ale jak už to tak bývá, když se Mája na něco (úplně na cokoli) těší a přijde jí úplně jasné, že to musí vyjít, v něco věří...tak se to všechno úplně totálně po... Je tohle naivita? Májin zákon těšení se? Májino věčné upínání se? Whats´ that???

-mimochodem, ještěže mi všichni posledních pár dnů psali a říkali, ať si to užiju, že to po tak dlouhé době bude skvělý...malou rozfouká, velkou uhasí...co je toto? K rozfoukání to má daleko, definitivní uhašení, tak moc ještě nebrečím, doufejme..., ale přidušeno je teda parádně...

Člověk se může snažit jak chce, ale ta snaha musí být oboustranná... Nic neříkající obličeje, absolutní nezájem...to dokáže pěkně rozhodit... Měla jsem z toho divný pocit, ale pořád jsem se snažila si to nějak sama před sebou obhájit a alespoň si trošku něco užít... Nu a pak jsem nasedla do metra a následně do tramvaje a se sluchátkama v uších se všechny ty nejnovější myšlenky a poznatky rozlezou do každičkého koutku mojí hlavy...smíšenej, ale až nepříjemnej pocit prostoupil celou Májou a najednou mi nešlo se usmát...takže když jsem si otevírala domovní branku, úsměv už na rtech nebyl...bylo to něco mezi zamyšleným a posmutnělým obličejem...řekla jsem si, že ale není jisté, jestli vůbec je patrné, že se takhle cítím a pro oboustranné pochopení bych to asi v sobě neměla dusit, tak jsem se s pocity svěřila a říkala jsem si, že by se to tak mohlo alespoň trošku urovnat a příště si to dovysvětlíme...OPĚT ŠPATNĚ!!! Zase nic, zase něco jako nepředstíraný nezájem a hlasité ťukání klávesnice, takže jsem možná ani nebyla vnímána...na hlase mi muselo bejt poznat, že nejsem OK, a že nejsem ráda za to, jak to je...ovšem odezva žádná... njn, čekala jsem pro změnu víc? Jsem naivní a blbá?!

-babička mi řikala, ať tyhle věci tolik neprožívám...babička mi říkala přesně to, co nedávno povídal jeden "odborník" v jedné televizní inscenaci:

"Nenechte se láskou tolik ovládat...Važte si sama sebe, buďte hrdá! Buďte královna, bohyně, čarodějnice!"

-ano, ta žena tam byla opravdu dosti zoufalá...ona nechtěla zabít sebe, chtěla jen zabít miláčka v sobě...pořád se ptala, jestli milovat nestačí(?)...neustále si myslela, že je naděje...ALE nakonec jim to všem ukázala;) (mám pocit, že to už ale všichni přiběhli k ní...a ona z toho byla zmatená a zblbá...)

Čekání, naděje, naivita, zklamání, slunce, déšť...deštník? Babička říká, ať to nechám plavat...ať to teď nechám plavat k němu...a jestli bude chtít a bude o to stát, skočí záchranářskou šipku do ledový vody a topící se naději, slunce a tak...vyloví z dešťový vody, která způsobila potopu...a třeba dá i umělý dýchání...Je ale možné a docela i pravděpodobné, že se třeba to všechno prostě utopí...na všechno se připravit..., ale spíš na to horší...Proč se člověk vždycky má připravovat na to horší? Miluju pocit těšení se...a když je na co se těšit...s tímhle pravidlem ale nejde to, co mám ráda uplatňovat...asi s tím daleko nedojdu...

Zrovna zpívaj...: "Jsou věci, který, miláčku, nenajdeš v žádnym letáčku..." ...ta písnička má něco do sebe, nějak mi ten text přijde strašně objektivní..."Myslim, že nám všem už tady z toho šibe...mně tobě a taky tady těm lidem..."-ehm, musím říci, že tohle bylo téma, které jsme s Miši dost často probíraly;) Miši jsme se nedovolala...skoro nikomu jsem se ve chvíli, kdy jsem potřebovala zas něco dostat ze sebe ven, ale ne jen psaním...i slovy vyřčenými, kdy je sice skoro jedno do koho to hustím, ale chce to někoho zvyklého, obeznámeného a odolného, nedovolala...Nakonec to ale přece jen zvednul jeden z klidnějších pařmenů...řekla bych, že dostatečně odolný a samozřejmě obeznámený...nu, nejspíš je i zvyklý...Děkuju:) -ne, neusmívám se teď, ale aspoň do sebe nasoukám tu meruňkovou přesnídávku a počkám...hodiny, dny, týdny??? Čekala jsem už dlouho...jsem sice královna...a momentálně i královna hrdá a s kapkou sebeúcty, ale ještě počkám...samozřejmě bez toho, že bych se jakkoli snažila...nehodlám nic jiného, než zvedat telefony, odepisovat na případné smsky nebo jiné zprávy, ale určitě žádná vlastní aktivita! Bohužel, i kdybych měla přihlížet utonutí...:( Musím se držet...

Jdu na tu přesnídávku a kouknout se za bráchou, jelikož on je nezkaženej chlap...kromě toho, že hraje fotbal..., i když i u toho fotbalu aspoň sprostě nenadává, takže je to prostě miláček nezkaženej...a někoho takhle nevinnýho teď potřebuju...k tý budoucí naději, která se za chvilku nadechne vody, obzvlášť...:´(

Tohle musí jít ven...zas se mi o něco víc hnusí:/

Achich...

Mno, přiznávám, že jsem si včera po příjezdu do Prahy dost oddychla, ale na druhou stranu jsem se musela zas rychle nadechnout, než jsem byla vhozena do další "vodí nádrže". Vodu mám ráda, ale nesnáším, když mě do ní někdo jen tak hodí... Ano, věděla jsem, že to tak bude, a že tomu, abych to měla příjemnější, minulý týden opravdu moc nepomohl, ale i když to bude snad i docela pěkné a myslím, že se KONEČNĚ dočkám, tak pořád jsou zde takové ty podvodní housenky, díky kterým snad přijde alespoň jeden motýl, jestli přežije alespoň jedna housenka...tedy spíš, jestli já zvládnu aspoň jednu z nich;) (v neposlední řadě, jestli já ty housenky vůbec přežiju:O )

-tak to byl zas takový nic neříkající zmatený úvod, ale nechtěla jsem ten začátek napsat až tak natvrdo...to spíš teď takhle obyčejně popíšu jeden pro mě vážně nechutný pohled, který se mi naskytnul před pár minutami:

Fuj! Divně zhrbenej a zkroucenej sedí na židli...před sebou sklenici piva a zapnutou televizi. Před chvilkou vstal z gauče, odkud mě opět komandoval a četl si noviny. Nyní odnáším nádobí ze stolu, u kterého sedí. Cpe se, láduje do sebe všechno co vidí, jako by to snad mělo nožičky a chystalo se utéci. Jako by snad týden či více nejedl, přestože před chvílí měl plnou hrst nechutně mastných, česnekových brambůrků. Postavil si před sebe mísu a s pohledem upřeným na obrazovku před sebou, nechutně mlaská a přežvykuje...hází do sebe s odporným udýchaným výrazem další lžíce všeho možného, hlavně asi, aby mu to třeba někdo nesnědl...a kulaté břicho se plní...vstane a ani nezasune židli. Na stole nezůstal ani zbytek jídla a tak jde ke skříni a vytáhne čokoládové sušenky...podává mi obal a sám je všechny nastrká do tlamy. Uklízím ze stolu, vyhazuju pomačkaný obal od sušenek a on už zas leží na gauči. Jen tak, trenky a vytahaný triko...oddychuje jako by měl za sebou běh na Lysou:/ Ten pohled se mi hnusí...:( Vyjdu nahoru a chystám se konečně pop celém dnu žehlení a dalších domácích prací, které ještě zdaleka nejsou hotovy, dělat alespoň chvilinku něco pro sebe...těžké kroky do schodů a rachot..."Tak kdy budeš zas žehlit?! Kdy to bude hotový?! My teď jdeme pryč, v šest jsme zpátky a všechno to bude, rozumíš?! Všechno!!!" Nic neříkám... "Chceš facku?!" ...já: "A ty mi jí chceš dát?!" "A kolik!!!" Po schodech někdo schází...čerstvě vyžehlená košile, ještě horká od žehličky, kterou jsem před chvílí měla v ruce...voňavka od Bosse, píská si jak na pastvě, což se ovšem změní hned, jak vyleze za branku... Elegantní džíny a našpulené rty...neřekne ani čau, ale v šest se vrátí a já vážně vyžehlím a uklidím, protože chci zítra na celej den vypadnout... Ano, vykročil z domovních dveří...blaženě se usmívá, vše je OK, on je jedinečný, úžasný, geniální, všechno mu vychází a všichni ho uznávají a milují...nasedne do svého velkého naleštěného auta...teď se cítí ještě nedosažitelněji...manželka a syn se zubí jako z reklamy na zubní pastu, černá ovce rodiny naštěstí dneska z baráku nevyleze...a jestli jí to zítra dovolí, tak ne s ním, to by ho zas mohla ztrapnit...

NENÁVIDÍM TUHLE JEHO (JEJICH) HRU! HNUSÍ SE MI JEJICH ZPŮSOB ŽIVOTA...JE MI Z TÝ PŘETVÁŘKY NA BLITÍ...!!!

-tak, a konečně jsem to ze sebe aspoň trošku dostala...takhle se cítím, takhle to vidím...TAKHLE MI TO VADÍ!!!

...ALE, ještěže odešli...za chvilku přijde Miši, s tou se mi snad bude žehlit líp...sice jsem se jí chtěla věnovat, ale doufám, že to pochopí:(

Máme za sebou týden v místě, které si říkalo vesnice...my jsme mu říkaly "shluk tří baráků"...to prostě nemohla být vesnice, to místo nemohlo mít tenhle statut:D Nic tam nebylo...jo, možná tak mattonka v lednici a všechny díly Harryho P. :D...poctivě jsme si větraly plíce, někdy jsme prostě jen tak ležely a mlčely, někdy jsme si samou upovídaností skákaly do řeči a jedna druhou jsme soustavně překřikovaly...Nejvíce času jsme proležely v posteli, což také není k zahození, ale více než týden by byl opravdu moc. Aspoň si teď zas o něco více vážíme měst...Prahy zejména:), ta je asi nepřekonatelná:)
Jo, jo...moje drahá Miši:) I přes pár nervních a krutých chvilek jsme to opět zvládly:) Přiznávám, že jsem občas měla pocit, že už nám z toho hrabe, ale nakonec jsme to přežily a teď už vím, že to nejhorší teprve přichází...vždycky může být hůř...:(

Tak snad abych se šla pustit do těch domácích prací...:/