Ono se to tóóópííí!!! Skoč a zachraňuj, prosím!...a já přitom budu myslet na nejhorší a vůbec se radši už nebudu těšit, jo?

Pro změnu je to třináctého a já bulim a bulim...k tomu sprostě nadávám a jsem zklamaná... ano, zas se NIC nevyvedlo, očekávání nebyla ani malinko naplněna a pocit "úsměv na rtech i v nejprudším dešti" je ten tam...a to jsem si dneska, když jsem za sebou přibouchla kolem třičtvrtě na tři branku, byla vším tak neskutečně a až nechutně jistá...tou svou jedinou, bohužel jen zdánlivou, jistotou, kterou bych teď vážně moc potřebovala..., alespoň jeden pevný bod:(

Brečim a slzy se mi valej z tváří...jsou to slzy jak hrachy;´( Včera jsem jako Popelka makala a poletovala jako včelka Mája po baráku s úsměvem...věděla jsem, že když to všechno stihnu, KONEČNĚ se dočkám té své pohádky...Ano, dočkala jsem se..., ale jak už to tak bývá, když se Mája na něco (úplně na cokoli) těší a přijde jí úplně jasné, že to musí vyjít, v něco věří...tak se to všechno úplně totálně po... Je tohle naivita? Májin zákon těšení se? Májino věčné upínání se? Whats´ that???

-mimochodem, ještěže mi všichni posledních pár dnů psali a říkali, ať si to užiju, že to po tak dlouhé době bude skvělý...malou rozfouká, velkou uhasí...co je toto? K rozfoukání to má daleko, definitivní uhašení, tak moc ještě nebrečím, doufejme..., ale přidušeno je teda parádně...

Člověk se může snažit jak chce, ale ta snaha musí být oboustranná... Nic neříkající obličeje, absolutní nezájem...to dokáže pěkně rozhodit... Měla jsem z toho divný pocit, ale pořád jsem se snažila si to nějak sama před sebou obhájit a alespoň si trošku něco užít... Nu a pak jsem nasedla do metra a následně do tramvaje a se sluchátkama v uších se všechny ty nejnovější myšlenky a poznatky rozlezou do každičkého koutku mojí hlavy...smíšenej, ale až nepříjemnej pocit prostoupil celou Májou a najednou mi nešlo se usmát...takže když jsem si otevírala domovní branku, úsměv už na rtech nebyl...bylo to něco mezi zamyšleným a posmutnělým obličejem...řekla jsem si, že ale není jisté, jestli vůbec je patrné, že se takhle cítím a pro oboustranné pochopení bych to asi v sobě neměla dusit, tak jsem se s pocity svěřila a říkala jsem si, že by se to tak mohlo alespoň trošku urovnat a příště si to dovysvětlíme...OPĚT ŠPATNĚ!!! Zase nic, zase něco jako nepředstíraný nezájem a hlasité ťukání klávesnice, takže jsem možná ani nebyla vnímána...na hlase mi muselo bejt poznat, že nejsem OK, a že nejsem ráda za to, jak to je...ovšem odezva žádná... njn, čekala jsem pro změnu víc? Jsem naivní a blbá?!

-babička mi řikala, ať tyhle věci tolik neprožívám...babička mi říkala přesně to, co nedávno povídal jeden "odborník" v jedné televizní inscenaci:

"Nenechte se láskou tolik ovládat...Važte si sama sebe, buďte hrdá! Buďte královna, bohyně, čarodějnice!"

-ano, ta žena tam byla opravdu dosti zoufalá...ona nechtěla zabít sebe, chtěla jen zabít miláčka v sobě...pořád se ptala, jestli milovat nestačí(?)...neustále si myslela, že je naděje...ALE nakonec jim to všem ukázala;) (mám pocit, že to už ale všichni přiběhli k ní...a ona z toho byla zmatená a zblbá...)

Čekání, naděje, naivita, zklamání, slunce, déšť...deštník? Babička říká, ať to nechám plavat...ať to teď nechám plavat k němu...a jestli bude chtít a bude o to stát, skočí záchranářskou šipku do ledový vody a topící se naději, slunce a tak...vyloví z dešťový vody, která způsobila potopu...a třeba dá i umělý dýchání...Je ale možné a docela i pravděpodobné, že se třeba to všechno prostě utopí...na všechno se připravit..., ale spíš na to horší...Proč se člověk vždycky má připravovat na to horší? Miluju pocit těšení se...a když je na co se těšit...s tímhle pravidlem ale nejde to, co mám ráda uplatňovat...asi s tím daleko nedojdu...

Zrovna zpívaj...: "Jsou věci, který, miláčku, nenajdeš v žádnym letáčku..." ...ta písnička má něco do sebe, nějak mi ten text přijde strašně objektivní..."Myslim, že nám všem už tady z toho šibe...mně tobě a taky tady těm lidem..."-ehm, musím říci, že tohle bylo téma, které jsme s Miši dost často probíraly;) Miši jsme se nedovolala...skoro nikomu jsem se ve chvíli, kdy jsem potřebovala zas něco dostat ze sebe ven, ale ne jen psaním...i slovy vyřčenými, kdy je sice skoro jedno do koho to hustím, ale chce to někoho zvyklého, obeznámeného a odolného, nedovolala...Nakonec to ale přece jen zvednul jeden z klidnějších pařmenů...řekla bych, že dostatečně odolný a samozřejmě obeznámený...nu, nejspíš je i zvyklý...Děkuju:) -ne, neusmívám se teď, ale aspoň do sebe nasoukám tu meruňkovou přesnídávku a počkám...hodiny, dny, týdny??? Čekala jsem už dlouho...jsem sice královna...a momentálně i královna hrdá a s kapkou sebeúcty, ale ještě počkám...samozřejmě bez toho, že bych se jakkoli snažila...nehodlám nic jiného, než zvedat telefony, odepisovat na případné smsky nebo jiné zprávy, ale určitě žádná vlastní aktivita! Bohužel, i kdybych měla přihlížet utonutí...:( Musím se držet...

Jdu na tu přesnídávku a kouknout se za bráchou, jelikož on je nezkaženej chlap...kromě toho, že hraje fotbal..., i když i u toho fotbalu aspoň sprostě nenadává, takže je to prostě miláček nezkaženej...a někoho takhle nevinnýho teď potřebuju...k tý budoucí naději, která se za chvilku nadechne vody, obzvlášť...:´(