Tohle musí jít ven...zas se mi o něco víc hnusí:/

Achich...

Mno, přiznávám, že jsem si včera po příjezdu do Prahy dost oddychla, ale na druhou stranu jsem se musela zas rychle nadechnout, než jsem byla vhozena do další "vodí nádrže". Vodu mám ráda, ale nesnáším, když mě do ní někdo jen tak hodí... Ano, věděla jsem, že to tak bude, a že tomu, abych to měla příjemnější, minulý týden opravdu moc nepomohl, ale i když to bude snad i docela pěkné a myslím, že se KONEČNĚ dočkám, tak pořád jsou zde takové ty podvodní housenky, díky kterým snad přijde alespoň jeden motýl, jestli přežije alespoň jedna housenka...tedy spíš, jestli já zvládnu aspoň jednu z nich;) (v neposlední řadě, jestli já ty housenky vůbec přežiju:O )

-tak to byl zas takový nic neříkající zmatený úvod, ale nechtěla jsem ten začátek napsat až tak natvrdo...to spíš teď takhle obyčejně popíšu jeden pro mě vážně nechutný pohled, který se mi naskytnul před pár minutami:

Fuj! Divně zhrbenej a zkroucenej sedí na židli...před sebou sklenici piva a zapnutou televizi. Před chvilkou vstal z gauče, odkud mě opět komandoval a četl si noviny. Nyní odnáším nádobí ze stolu, u kterého sedí. Cpe se, láduje do sebe všechno co vidí, jako by to snad mělo nožičky a chystalo se utéci. Jako by snad týden či více nejedl, přestože před chvílí měl plnou hrst nechutně mastných, česnekových brambůrků. Postavil si před sebe mísu a s pohledem upřeným na obrazovku před sebou, nechutně mlaská a přežvykuje...hází do sebe s odporným udýchaným výrazem další lžíce všeho možného, hlavně asi, aby mu to třeba někdo nesnědl...a kulaté břicho se plní...vstane a ani nezasune židli. Na stole nezůstal ani zbytek jídla a tak jde ke skříni a vytáhne čokoládové sušenky...podává mi obal a sám je všechny nastrká do tlamy. Uklízím ze stolu, vyhazuju pomačkaný obal od sušenek a on už zas leží na gauči. Jen tak, trenky a vytahaný triko...oddychuje jako by měl za sebou běh na Lysou:/ Ten pohled se mi hnusí...:( Vyjdu nahoru a chystám se konečně pop celém dnu žehlení a dalších domácích prací, které ještě zdaleka nejsou hotovy, dělat alespoň chvilinku něco pro sebe...těžké kroky do schodů a rachot..."Tak kdy budeš zas žehlit?! Kdy to bude hotový?! My teď jdeme pryč, v šest jsme zpátky a všechno to bude, rozumíš?! Všechno!!!" Nic neříkám... "Chceš facku?!" ...já: "A ty mi jí chceš dát?!" "A kolik!!!" Po schodech někdo schází...čerstvě vyžehlená košile, ještě horká od žehličky, kterou jsem před chvílí měla v ruce...voňavka od Bosse, píská si jak na pastvě, což se ovšem změní hned, jak vyleze za branku... Elegantní džíny a našpulené rty...neřekne ani čau, ale v šest se vrátí a já vážně vyžehlím a uklidím, protože chci zítra na celej den vypadnout... Ano, vykročil z domovních dveří...blaženě se usmívá, vše je OK, on je jedinečný, úžasný, geniální, všechno mu vychází a všichni ho uznávají a milují...nasedne do svého velkého naleštěného auta...teď se cítí ještě nedosažitelněji...manželka a syn se zubí jako z reklamy na zubní pastu, černá ovce rodiny naštěstí dneska z baráku nevyleze...a jestli jí to zítra dovolí, tak ne s ním, to by ho zas mohla ztrapnit...

NENÁVIDÍM TUHLE JEHO (JEJICH) HRU! HNUSÍ SE MI JEJICH ZPŮSOB ŽIVOTA...JE MI Z TÝ PŘETVÁŘKY NA BLITÍ...!!!

-tak, a konečně jsem to ze sebe aspoň trošku dostala...takhle se cítím, takhle to vidím...TAKHLE MI TO VADÍ!!!

...ALE, ještěže odešli...za chvilku přijde Miši, s tou se mi snad bude žehlit líp...sice jsem se jí chtěla věnovat, ale doufám, že to pochopí:(

Máme za sebou týden v místě, které si říkalo vesnice...my jsme mu říkaly "shluk tří baráků"...to prostě nemohla být vesnice, to místo nemohlo mít tenhle statut:D Nic tam nebylo...jo, možná tak mattonka v lednici a všechny díly Harryho P. :D...poctivě jsme si větraly plíce, někdy jsme prostě jen tak ležely a mlčely, někdy jsme si samou upovídaností skákaly do řeči a jedna druhou jsme soustavně překřikovaly...Nejvíce času jsme proležely v posteli, což také není k zahození, ale více než týden by byl opravdu moc. Aspoň si teď zas o něco více vážíme měst...Prahy zejména:), ta je asi nepřekonatelná:)
Jo, jo...moje drahá Miši:) I přes pár nervních a krutých chvilek jsme to opět zvládly:) Přiznávám, že jsem občas měla pocit, že už nám z toho hrabe, ale nakonec jsme to přežily a teď už vím, že to nejhorší teprve přichází...vždycky může být hůř...:(

Tak snad abych se šla pustit do těch domácích prací...:/