Poslední útěk, nový konec, lži a lžičky...nabitá hlavička:)

Jsem ve škole a čekám... Zabalila jsem batoh a čekám až přijede druhý autobus. Jsem tu poslední týden a pořád si to ještě neuvědomuju. Je to poslední post na blog, který odešlu z týhle králíkárny. Zítra jedeme na zeměpisnou exkurzi (bez počítačů! - tzn. psát nebudu a pařit se nebude;D ). Zase už jsem se dneska jenom klepala, abych mohla vypadnout z domu.
Měla bych taky co nejdřív obejít lidi mimo naší třídu, protože ty dneska uvidím naposled...(-nějak takhle teď vypadají moje myšlenky...) Je to nepředstavitelný... Tolik zážitků za ty dva roky, poznala jsem toho daleko víc než v předešlých třinácti:-O. Nemůžu uvěřit tomu, že dneska a v dalším týdnu řeknu "čau, ahoj, nazdar, pa..." a bude to za mnou. Něco novýho přede mnou, spousta zážitků a vzpomínek, kontakty...Co z toho je udržitelné? Zkušenosti, zážitky, v mém případě i ty nejmenší a nejnemožnější vzpomínky...a moc ráda bych věřila tomu, že kontakty a lidé... Strašně moc bych taky chtěla věřit tomu, že na mě alespoň někteří nezapomenou...

Včera jsem s Miši prošla centrum Prahy, zašly jsme do kubistickýho muzea v rámci muzejní noci a předtím na vodnici do oblíbeného sklepa...ona je důkazem toho, že jen ti nejvěrnější, ale také ti nejlepší zůstávají. Na muzejní noci jsem potkala i Terku, takže jsem si nakonec řekla, že je škoda, že tyhle kámoše (mimo Miši), vidím tak málo...co když to tak dopadne i z těma zpoza plotu? To bych nerada... Snad zbude aspoň ten jeden věrný...vzhledem k počtu zážitků, lidí a hodin strávených za pletivem i všude jinde, počítám s tím, že snad nebude jen jeden...
Za drsnějším plotem jsem vypila turka, pohladila psa a králíka a po dlouhé době objala toho, jež mě má absolutně přečtenou...bude se mi stejskat:( Tak jako po všech, ale po něm zas jinak...Hlavně, abychom se ještě někdy viděli...Opravdu se bojím...žádný takový to "bojim, bojim", teď mám vážně strach:/

Takže příští týden budu psát na papírky, protože ten sešit je moc těžkej a už teď mám problém, narvat všechno do batohu a týden potom budu někde na moři, s ponorkovou a mořskou nemocí o jeden level výš, se sešitem a perem. Snad mě tam babi zachrání. Jestli jo, tak hned, jak se vrátím, projevím se celosvětově na blog;) Budu mít slušnej absťák... Po tom týdnu s rodinkou a ve snobskym prostředí budu celá taková nesmírně sterilní, ale těšim se na to, že bude babi vařit;)


PS.: Nemám ráda, když mi někdo lže...nevím, jestli to byla lež, každopádně se mi zdá, že některé vztahy jsou z takových někdy i jen zdánlivých nebo nepatrných lží a "lžiček" celé spleteny... To pak nad nimi moc přemýšlím, lámu si hlavu...nakonec se vše ukáže jen jako špatná nálada, nedostatek odvahy, nedorozumění a pochybení...jen v těch nejhorších případech to pak bolí..., ale stejně to není hezký pocit...taková nedůležitá, ale přesto silná nejistota...člověk je neustále v pohotovosti, sleduje, ověřuje si...

-hlavně jde asi o to, že když někomu na nějakou lež přijdu, nevím, co mám dělat...když ho mám ráda, o to hůř...dokonce se na něj pak někdy umím i naštvat, ale moc často se mi to nepodaří...Aby si pak nemyslel, že si mlže vesele lhát jak chce!

Mimochodem, mám nádherný fotky ze školy...fotili jsme se jako třída, po dvojcích, párech a skupinkách...je jich spousta a náramně se vyvedly:)

Se lží se dostaneš na světa kraj, ale nikdy zpátky. (Polská přísloví)

Banalita, zenchucení a bohužel nezbytná výměna kolejí...:/

Tak...je to cítit všude. Ze mě, kolem mě, v hlavě, kolem ní... Zmatek, znechucení, pohoršení, trapnost. Někdy si připadám jako nějaká moucha, kolem který někdo mává a šermuje rukama, aby odlítla. Někdy si dokonce připadám jako mravenec, který měl dávno umřít pod něčí podrážkou. Ničemu už nevěřím, dokonce snad ani ničím nežiju. Budu a nebo to už bude jenom horší? Dokážu zítra vstát? A když vstanu, zvládnu zas nahodit fasádu? Nechci myslet. Nenávidim myšlení, přemýšlení a tak... Chybí mi něco? Vždyť máme Q7ičku v garáži, ne?

Zas spousta otazníků, žádné vykřičníky. Otazníky mám v hlavě a vykřičníky v žaludku. Tohle je Marí's head, takže většinou jen ty zahnuté vykřičníky, které se správně vyslovují se stoupající melodií hlasu. Alespoň tak to říkala naše paní učitelka v první třídě. V první třídě bylo vůbec všechno takové samozřejmé a jednoduché, že? A předtím ještě daleko víc...třeba ta anglická slovíčka...na ta už jsem si dneska několikrát vzpomněla. Když jsme si šli lehnout na "místo, kam nikdo nechodí"; když jsme kreslily kytky na zeď...a teď, když píšu tohle.

Všechno do školy je hotovo, tak se kreslí po zdech. Proč se někdy nemůže kreslit po zdech v průběhu a nebo před začátkem práce? Když jsme měli pře devíti lety přestavovat dům, nejprve jsme pomalovali všechny zdi...a pak to někdo celé zničil...věděli jsme to ale dopředu, a tak jsme s tím počítali a zas jsme věděli, že se můžeme těšit na zbrusu nový domeček. Jak to, že to takhle nefunguje se vším? No, proč se netěšíme na to, co přijde pak? Proč si to nejhezčí necháváme nakonec? Buď na to pak nezbude čas vůbec nebo je ho málo...při nejhorším čas zbude, to nejhezčí (ať je to cokoli) se stihne, ale už si to nemáme šanci vychutnat...Je to ale smutné, že?

Dnešní "obrázek", jestli se tomu dá říkat obrázek, je tak trochu vzdorovitý, v afektu na blog umístěný, mírně naštvaný a navádějící... Zbývá přece už tak málo času. Nestíhááám!!! A to už je krucinál všechno hotovo! Nastartováno!
Miši, rozjedem se zas jinam?! Asi budeme nuceny, přemístit alespoň část našeho vozíčku na trošku jinou dráhu... Bojím se toho. Tuhle už mám jakž takž vyježděnou. Mám v ní své možnosti útěku, chvíle kdy vím, že se leknu, že budu ječet a nebo, že mi jen tak budou vlát vlasy a já si ten let a nebo prostě jen krásnou jízdu budu užívat. Co ale přijde teď? Bojim, bojim...asi bych si měla najít nějaký úkryt, abych měla kam utíkat, kde se schovávat. Stejně se nikdy nepřestanu divit...ani na té vyježděné trati. Možná proto se mi občas z toho všeho zatočí hlava, padám na zem, chvíli nic nevím, dám si pár kapek, snažím se debilně usmívat a pak je najednou líp...-tahle věta není hodna mého blogu (určitě alespoň její poslední část...)!

Když já prostě nechci pryč! Nemám teď sílu začínat zas odznova! Zdá se mi, že mi zbyla jen asi necelá půlka základů, z které se za chvilku vyklube taky třeba jen osmina či něco takového...Taková ta lanka co mě drží, na která spoléhám...jedno praskne, dvě prasknou...jsou tam i jističi, za které si troufnu považovat Miši a babi, ale moc dalších jich nevnímám. Ten základní kámen by přece měla být máma s tátou..., ne? U mě to tak není, já je totiž vážně nemám ráda. Pochopí to někdo? Je to vůbec pochopitelné? Chápu to já? Vždyť se mi od nich dokonce dostane té pocty, že mohu ochutnat zmrzlinu za 260Kč!!! A já jsem tak nevděčná! ...asi zapomněli, že mě nezměním. Teď už určitě ne, i když se zdá, že s tím stále počítají. Zamrzli v čase? asi ne jen to...

Bolí mě z toho každou chvíli hlava. Jen doufám, že se aspoň v sobotu dostanu za ten ostřeji sledovaný plot a třeba se něco nového dozvím (bohužel budu tam za ostnatým drátem muset o něčem informovat i já...:( ) nebo aspoň potěším...
...pak ještě dlouze obejmout Miši. Jsem zlatíčkem na dálku, jsem polomrtvým mravencem a odháněnou mouchou...jsem v podivném rozpoložení...a hlavně mi je pár věcí strašně líto...
Mohla bych ještě psát strašně hrozně moc dlouho...raději ne, pesimismu zdar!

Své city můžeme vyjádřit slovy, díly nebo tváří, ale stejně nikdo nikdy nepochopí, co opravdu cítíme. Občas to nepochopíme ani my...!

Po sto prvé:) a vesele s obavami z budoucnosti...

Tak toto je sto první post na blogu...taky už od vymazání funguji více než rok... spousta výročí najednou a k tomu se plní přání. Asi jsem dostala k narozeninám blogu nádherný pozdní dárek...jinak už si to štěstí opravdu vysvětlit neumím...štěstí je prý souhra a shoda okolností, štěstí jsem prý pro někoho i já...jsem tedy pro někoho "souhrou a shodou okolností" (?)

Středeční odpolední procházka, když zrovna mrholilo, ale nám to nevadilo. Mám ráda déšť, mám ráda vůni vzduchu po dešti, mám ráda vůni vzduchu všude, kde je XY;o) Mám ráda jeho vůni:o) Takže si mohlo pršet jak chtělo, ale já jsem byla stejně bez deštníku, metaforicky s deštníkem...a nebyla jsem sama...a všechno bylo "against Rain", s obrácenym Rkem:o) ...a pak jsem byla celá mokrá, pak jsme byli celí mokří...Ano, jsme dva a dokonce si občas děláme srandu z toho, že bychom mohli být díky mému těhotenskému tričku i tři;D Na to je ale vážně ještě dost času a plánování, jak známo, se absolutně nevyplácí...stejně mi to tričko bude za chvilku malý, že?;D

Jsem toho pocitu, že je Bratislava nesmííírně nudná... Pokud si nemám zrovna s kým psát, pokud nemám co psát nebo tak, tak tady vážně nic nedělám. Dneska se pojedu vyvalit k bazénu, dodělám nejspíš poslední letošní úkol do školy a upíšu si prsty na icq. Večer přijede tatík a zítra mi držte palce. Zítra se rozhodne o mém dalším osudu. Doslovně...o mé budoucnosti, nejspíš i o náladě (dočasně určitě)...prostě tak docela o všem. Bojim, bojim...bojim se hodně...

Achich, ach...I´m looking for Monday:o) Zas si hezky vstanu ve čtyři ráno a pak už rychle po dálnici až do Babic. Tam šup do uniformy a pak už zas týden klidu...žádné vaření, řvaní, uklízení...uvidíme, jak to dopadne v neděli, ale ještě jsem si vlastně ani nepřipustila, že bych tam u nás za pletivem třeba příští rok nebyla...a co hůř, bydlela bych s naší "dokonalou" rodinkou...po třech letech zas spolu...myslim, že bychom se navzájem povraždili...nedovedu si to absolutně představit, protože mi vážně stačej ty víkendy...Už ty prázdniny budou k nevydržení...nejen proto, že až bude pršet, a i když nebude, bude mi chybět deštník, ale nebudu mít kam utéct...pochybuju, že mi bude stačit moje každodenní dávka bílé dobré nálady...

Ehm, jak se to všechno nečekaně převrací, už opravdu v nic nedoufám a nechávám to běžet. Asi jsem konečně uznala, že nemá cenu, abych se snažila změnit něco, co nejde, co změnit nemůžu..., a že bych se místo toho měla prát (nikoli bojovat!) s věcma, který můžu ovlivnit...
Návraty nezvažuju, otázek ubývá...teď momentálně je aktuální snad jen ta nejzávažnější. Ta, která se týká mé budoucnosti...toho, co bude dááál...
Většině ostatních věcí se teď spíš zahormonovaně směju;o)
Snažím se dál pomáhat alespoň zprávami za ten hlídanější plot a myslím, že je to lepší:) - to je tak asi jediné, co je z těch minulých otázek ještě aktuální. Jinak jsem se možná zas na chvilku odpoutala od země, vylezla jsem na maják a už tolik nepřemýšlím, doufám... Však ono to zas přijde, já vím..., ale teď bych si to s dovolením ráda užila:D. Se vším všudy, včetně déčkového úsměvu a medových očí:o) Nechci toho jen nikdy litovat, to se mi doufám nestane. Mám pocit, že možná tak chvilkově v afektu už jsem to zažila, ale jinak si vždycky vzpomenu na to hezčí, naštěstí:o)

Jinak, ať žijou majáky a mosty...možná ještě ta spolubydličná schodiště:) Jsem vážně zvědavá, co bude zítra a pozítří...co bude za rok, to si ani netroufnu odhadnout. Nyní jsem šťastná, celkem dost:o) Za chvíli to může být jinak...něco se mnou pořád mááávááá;) - někdo už snad ne;)

PS.: Některé icq rozhovory jsou více než zajímavé...ne divné, ale zvláštní...zjistila jsem, že tato dvě slova někteří velmi rádi definují...to bude asi tak jediné, co mají společného...teda, až na některé samozřejmosti;D

Blogu, všechno nejlepší;) Gratuluju vám, mé prstíčky, že jste se ještě neuťukaly...Tentokrát bez citátu, protože vůbec nevím, z jaké kategorie ho vybrat...a jestli to ještě někdo čtete a přečetli jste všech 101, tak gratuluju taky...a obdivuju vás;)

Mimochodem, jak se zbavit zapomínání? ...a nebo...jak se s vlastním zapomínáním vyrovnat? Ano, občas mi přijde těžší, vyrovnat se se zapomněním druhých...zvláště, když já si vše pamatuji...

Chaos a roj otazníků...

Tak asi jsem trénovala na prázdniny nebo co..., i když zas až tak strašný to nebylo, tak často jsem vychovávána nebyla...chvilkově, ale zato intenzivně to stačilo. Mám teď v hlavě takovej nepořádek, že by z toho nevzešla jediná kloudná věta. V silných chvilkách, kdy se část Máji alespoň trošku hodí do klidu, nejsem sice schopná normálně racionálně uvažovat, ale třeba sem tam udělám nějaký domácí úkol a nebo dokonce i napíšu něco na bílé stránky sešitu. Vrcholem těchto oddychových stavů se dnes stalo to, že konečně, po takové době, zas něco píšu na blog. Jsem ráda, že jsem se téhle chvíle konečně dočkala. Mám teď pocit, že co jsem neudělala už neudělám tak jako tak, že momentálně vlastně nic nemusim a ničemu nepomůžu, ale ani neuškodím, když si teď na chvíli sednu a pokusím se alespoň částečně vypsat z toho, co se teď vlastně všechno děje jak ve mně, tak zvenčí...za polotem i ve skleníku...za ploty?

Shrnovat, co se všechno stalo...okomentovat jen to, co mi z toho zůstalo v hlavě, zaměřit se na jednu věc nebo jen na jedno prostředí či člověka...ani jedno asi nejde, takže z toho zas vznikne jeden velkej chaos, ale pokud pak zas budu psát nějak častěji, vyloupne se to...a nebo taky ne...a co z toho?

Ve skleníku je nyní na pořadu dne to, co bude s dalším vzděláním oné ufňukané puberťačky, za pletivem králíkárny nastalo hodně změn a zvratů...nejen všeobecných, ale i takových těch malých, niterních...těch, co vnímá jen určitá skupina lidí nebo ti vnímavější či jen jedna nebo dvě osoby, kterých se to dotýká. Jistoty zmizely, zažila jsem i pár šoků za plotem jiným a z toho všeho, co se mi teď v hlavě pere, vzniká jedno velké nic a otázky bez odpovědí a východisek. Když ale alespoň na některé z nich neodpovím, mohu se pohnout dál? Komu věřit a komu ne? V co věřit? Věřit v něco? Jak pomoct? Co udělat? Na co myslet? Na co nemyslet? S čím nebo s kým počítat? Na co určitě nespoléhat? K čemu nebo ke komu se vracet? Za kým jít? Komu se svěřit? Svěřit se vůbec někomu? ...hafo a hafo otázek...a z těch pochopitelně vychází jeden velký otazník někdy také jedno velké nic a nebo nevím...

Zvenku působí všechny možné vlivy a uvnitř spousta nového a nepoznaného...co pak vnímat dřív? Čemu naslouchat? S důvěrou to někdy až moc přeháním a z toho pak vznikají zklamání. Možná se taky na některé věci moc upínám (stále, možná s tím rozdílem, že něco dělám hůř...a to to, že si nic takového nepřipouštím...). ...pak jsou taky chvíle, kdybych potřebovala někoho obejmout a najednou nikdo není. To mi pak chybí předmět nebo osoba upjatosti a uchyluji se k polštářovi. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem doma vytáhla chlupatého plyšového medvěda. Sice už tolik nevoní, ale povídat mu můžu...kočička má totiž už těch mejch keců plný zuby a o má z nich odřený ouška...a k tomu všemu je malinká, takže bych ji umačkala. Věřím v něco? V co je dobré věřit? Občas si říkám, že už ničemu nevěřím a pak se přistihnu zrovna v té chvilce, kdy úplně cítím ten plamínek naděje a zachvěje se mi celé tělo...

Od té doby, co jsem psala naposled, snažila jsem se taky pomoct. Ejhle a ono to nešlo. Vyslechnu zlomené srdce, přinesu prášky na bolení v krku, půjčím vitamíny a ibalgin, pustím lidi ke compu na net a ráno otevřu okno, aby bylo slyšet ptáčky a moje spolubydlička nezaspala, ale když bych opravdu potřebovala uskutečnit pomoc obrovitánskou, podat jednu velkou záchranou ruku za plot...asi to sama nesvedu. Hrozně moc bych ale chtěla. Udělala bych vážně snad cokoli, jen aby bylo líp.
Raději s ničím nepočítat. To se mi v poslední době dost vyplatilo. Přišli lidé a věci a situace (dobré i špatné), s kterými bych vůbec nepočítala, což asi nakonec i bylo dobře, protože bych se stejně pak s nějakým očekáváním nedočkala. Naopak se taky pár věcí nestalo nebo se staly jejich opaky. Počítala jsem s některými lidmi a pak jsem byla pro změnu zklamaná, protože najednou nebyli. Když se pak takhle zpětně zamýšlím, kdybych si to všechno srovnala a připustila si pár důležitých nezbytností, došlo by mi, že zrovna s některými vzorci a modely chování jsem počítat měla..., když je to vlastně všechno stále dokola, že? (Dokonce byly i situace, kdy jsem bohužel přesně odhadla, jak se někdo zachová...jak se mám ale pak zachovat já? Chtěla jsem tomu zabránit, ale nepodařilo se...jsem prostě ještě asi malinká či co...:( )
O vracení raději jindy...přes všechny ty mlhy, záclony, dýmy a tak, co mám v hlavě, nejsem si vůbec jistá, co za půl hodiny udělám nebo řeknu. To znamená, že nevím, kam, kdy a jak se bud chtít vrátit a jestli vůbec. Nic si nenamlouvám..."vrků, vrků" ...nic si nechci namlouvat... Každopádně by některé návraty nemusely být k zahození, ale no jo, no:) Však ono se to nějak vyvine;)

-Celkově by se to tak všechno dalo shrnout, že prostě moc myslím. Moc přemýšlím a domýšlím. Sním a vysnívám, uvažuji a zvažuji...moc to řeším, moc se trápím a čeho je moc, toho je moc...Jak to zmírnit??? - a další spousta otazníků...

Mimochodem, LIDI SOU SVINĚ...když můžou, využijou, zneužijou, zahoděj...njn

Tak jsem zvědavá, za jak dlouho a co zas napíšu...třeba to bude něco určitějšího, soudobějšího a tak;)