Chaos a roj otazníků...

Tak asi jsem trénovala na prázdniny nebo co..., i když zas až tak strašný to nebylo, tak často jsem vychovávána nebyla...chvilkově, ale zato intenzivně to stačilo. Mám teď v hlavě takovej nepořádek, že by z toho nevzešla jediná kloudná věta. V silných chvilkách, kdy se část Máji alespoň trošku hodí do klidu, nejsem sice schopná normálně racionálně uvažovat, ale třeba sem tam udělám nějaký domácí úkol a nebo dokonce i napíšu něco na bílé stránky sešitu. Vrcholem těchto oddychových stavů se dnes stalo to, že konečně, po takové době, zas něco píšu na blog. Jsem ráda, že jsem se téhle chvíle konečně dočkala. Mám teď pocit, že co jsem neudělala už neudělám tak jako tak, že momentálně vlastně nic nemusim a ničemu nepomůžu, ale ani neuškodím, když si teď na chvíli sednu a pokusím se alespoň částečně vypsat z toho, co se teď vlastně všechno děje jak ve mně, tak zvenčí...za polotem i ve skleníku...za ploty?

Shrnovat, co se všechno stalo...okomentovat jen to, co mi z toho zůstalo v hlavě, zaměřit se na jednu věc nebo jen na jedno prostředí či člověka...ani jedno asi nejde, takže z toho zas vznikne jeden velkej chaos, ale pokud pak zas budu psát nějak častěji, vyloupne se to...a nebo taky ne...a co z toho?

Ve skleníku je nyní na pořadu dne to, co bude s dalším vzděláním oné ufňukané puberťačky, za pletivem králíkárny nastalo hodně změn a zvratů...nejen všeobecných, ale i takových těch malých, niterních...těch, co vnímá jen určitá skupina lidí nebo ti vnímavější či jen jedna nebo dvě osoby, kterých se to dotýká. Jistoty zmizely, zažila jsem i pár šoků za plotem jiným a z toho všeho, co se mi teď v hlavě pere, vzniká jedno velké nic a otázky bez odpovědí a východisek. Když ale alespoň na některé z nich neodpovím, mohu se pohnout dál? Komu věřit a komu ne? V co věřit? Věřit v něco? Jak pomoct? Co udělat? Na co myslet? Na co nemyslet? S čím nebo s kým počítat? Na co určitě nespoléhat? K čemu nebo ke komu se vracet? Za kým jít? Komu se svěřit? Svěřit se vůbec někomu? ...hafo a hafo otázek...a z těch pochopitelně vychází jeden velký otazník někdy také jedno velké nic a nebo nevím...

Zvenku působí všechny možné vlivy a uvnitř spousta nového a nepoznaného...co pak vnímat dřív? Čemu naslouchat? S důvěrou to někdy až moc přeháním a z toho pak vznikají zklamání. Možná se taky na některé věci moc upínám (stále, možná s tím rozdílem, že něco dělám hůř...a to to, že si nic takového nepřipouštím...). ...pak jsou taky chvíle, kdybych potřebovala někoho obejmout a najednou nikdo není. To mi pak chybí předmět nebo osoba upjatosti a uchyluji se k polštářovi. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem doma vytáhla chlupatého plyšového medvěda. Sice už tolik nevoní, ale povídat mu můžu...kočička má totiž už těch mejch keců plný zuby a o má z nich odřený ouška...a k tomu všemu je malinká, takže bych ji umačkala. Věřím v něco? V co je dobré věřit? Občas si říkám, že už ničemu nevěřím a pak se přistihnu zrovna v té chvilce, kdy úplně cítím ten plamínek naděje a zachvěje se mi celé tělo...

Od té doby, co jsem psala naposled, snažila jsem se taky pomoct. Ejhle a ono to nešlo. Vyslechnu zlomené srdce, přinesu prášky na bolení v krku, půjčím vitamíny a ibalgin, pustím lidi ke compu na net a ráno otevřu okno, aby bylo slyšet ptáčky a moje spolubydlička nezaspala, ale když bych opravdu potřebovala uskutečnit pomoc obrovitánskou, podat jednu velkou záchranou ruku za plot...asi to sama nesvedu. Hrozně moc bych ale chtěla. Udělala bych vážně snad cokoli, jen aby bylo líp.
Raději s ničím nepočítat. To se mi v poslední době dost vyplatilo. Přišli lidé a věci a situace (dobré i špatné), s kterými bych vůbec nepočítala, což asi nakonec i bylo dobře, protože bych se stejně pak s nějakým očekáváním nedočkala. Naopak se taky pár věcí nestalo nebo se staly jejich opaky. Počítala jsem s některými lidmi a pak jsem byla pro změnu zklamaná, protože najednou nebyli. Když se pak takhle zpětně zamýšlím, kdybych si to všechno srovnala a připustila si pár důležitých nezbytností, došlo by mi, že zrovna s některými vzorci a modely chování jsem počítat měla..., když je to vlastně všechno stále dokola, že? (Dokonce byly i situace, kdy jsem bohužel přesně odhadla, jak se někdo zachová...jak se mám ale pak zachovat já? Chtěla jsem tomu zabránit, ale nepodařilo se...jsem prostě ještě asi malinká či co...:( )
O vracení raději jindy...přes všechny ty mlhy, záclony, dýmy a tak, co mám v hlavě, nejsem si vůbec jistá, co za půl hodiny udělám nebo řeknu. To znamená, že nevím, kam, kdy a jak se bud chtít vrátit a jestli vůbec. Nic si nenamlouvám..."vrků, vrků" ...nic si nechci namlouvat... Každopádně by některé návraty nemusely být k zahození, ale no jo, no:) Však ono se to nějak vyvine;)

-Celkově by se to tak všechno dalo shrnout, že prostě moc myslím. Moc přemýšlím a domýšlím. Sním a vysnívám, uvažuji a zvažuji...moc to řeším, moc se trápím a čeho je moc, toho je moc...Jak to zmírnit??? - a další spousta otazníků...

Mimochodem, LIDI SOU SVINĚ...když můžou, využijou, zneužijou, zahoděj...njn

Tak jsem zvědavá, za jak dlouho a co zas napíšu...třeba to bude něco určitějšího, soudobějšího a tak;)