To jsme si zase užili světa:o)

Dneska je nejlepší den z celejch prázdnin a jsem si 100%ně jistá, že lepší už nebude... Ten, co je před N přispěl na jeho vydaření 99% a babi 1%...promiň babi, ale fakt jsem se na něj těšila...:) Nemohla jsem se dočkat, tak jsem si počkala o trochu dýl, ale určitě to stálo za to...
Na "návštěvě" u zadané to bylo moc fajn a v bytě se nám vážně líbilo...škoda jen, že to netrvalo déle. Oba jsme pak přišli na to, že nám bylo od začátku jasný, jak to bude krátký, a že to strašně rychle uteče... No, aspoň se zas budem mít na co těšit (snad ne jenom já, ale oba;o) ). Inu, vždyť nic nemá na postel! Pořád říkám, že postel je základ! Postel je nejlepší! Tyhle prázdniny v ní trávím většinu času a podle mé přímé úměrnosti, která funguje, cítím se lépe a lépe a méně lidí mi leze na nervy (to je zas úměrnost nepřímá...;) )

Už není co dodat, jen asi to, že jsem dneska po dlouhé době slyšela větu: "Jestli si neuklidíš, nikam nejdeš!", tak jsem si uklidila, jelikož sice bych stejně zdrhla, ale je pravda, že jak se tu pořád válím a nevětrám, protože nehřeje to topení, tak teda už ta postel vypadala šíleně a těch věcí, co jsem tady nahromadila za těch šest dnů taky nebylo málo... Ehm, když už jsme u těch šesti dnů...tak ještě celých 10! No, je to hodně, ještě nejsem ani za půlkou...přečetla jsem spoustu písmenek, dost jsem jich taky napsala a jelikož už pozítří jedeme pryč do pustiny, budu už psát možná jen na těch posledních pár stránek sešitu a číst povinnou četbu...a pro zábavu budu mít Ally McBealovou, juchůůů, ta výborná pani mi dneska přinesla celou první řadu!
Do školy se sice těším, ale zas už vidím, jak pak budu nadávat, takže i tohle má něco do sebe...;D...jen je to moc dlouhé, stačil by týden. Nebo deset dnů, dobře...

Nechci nic plánovat, viď Miši, ale tu chatu na Velikonoce zamluv a workoholika přemluv! Třeba to vyjde, já bych tomu i věřila:) Docela ráda...Mimochodem, ještě jedna zpráva pro Miši, ten s nímž jsi se vsadila, dostal basu k Vánocům...znamení? Že by ji tedy opravdu nakonec kupoval on? Mně by to vůůůbec nevadilo! Právě naopak!

Děkuji zadané, a děkuji tomu, co je před N:o) Byla to spolu krása:) (ano, já vím...ještě bude;o) )!
A děkuji Plössberčákovi, Chebákovi a Karlovarčákovi za PFko:)

Někdy začínám chápat malého Radovana, jenž je mým pravým opakem. No, je to ten Svěrákův zatvrzelý optimista až na půdu... Teď jen přežít ty hory. Na to by ten blonďatej kluk nakreslenej kluk z knížky řekl: "Třeba mi to zlepší astma, budu se víc těšit..." A Mája řekne: "To bude zase na Silvestra nuda, to bude nuda pořád, na horách je zima..." atd...to jsem celá já;)

Dneska už mi to nějak nepíše. Asi se pro změnu vrátím ke knize, ale předtím přečtu miláčikovi kus pohádky a dám mu pusu na brou noc...Slíbil mi, že mě bude ochraňovat...on je prostě výbornej!

PS.: Ten obrázek s zaslouží vaši pozornost...třeba ho aspoň zvěčte a přečtěte si, co je tam napsaný;)
...jo...a taky, když už jsme u toho optimismu:
I světlo má své stinné stránky., jak mi před chvílí řeklo jedno moje obzvlášť důležité labello;o)
-takže: Chytnu ten "retabol" nebo ne? Jak se znám, tak asi určitě, ale mám ještě 10 dnů na to, ho vyléčit!;)

Distancuji se od Vánoc! ! REVOLUCE !

Tak teda dneska jsem se nasmála..., ale nebudu předbíhat. Ráno jsem výjimečně vstala o něco dřív, abych mohla "utéct" z domu...probudila jsem miláčika, který hned skočil doprostřed všeho toho lega a bylo mu jedno, že mu zvoní novej mobil...Ehm, takže jsem si dala babiččin štrůdl a už jsem běžela...PROTOŽE: Vánoce nejsou nic jiného než velká očekávání a zklamání...+jiskřičky v miláčikových očích (a kvůli těm bych přežila snad téměř cokoli;) ) a taky tento rok zlý pán; zmatená otravná paní (jak by řekla máti-bezcitná, bez vkusu a zlá); smutná mamá; hlasitý děda a nesvůj, ale přesto celkem nad věcí vypadající miláčik...a Mája zavřená ve svém pokoji...

U babi jsem se zas cítila jako doma, pomohla jsem jí s obědem (ona vaří úúúplně nejlíp, takže jsem jí to snad nezkazila;D ) a po dlouhé době jsme pokecaly:) - to mi přesně chybělo:) Nějak v této náladě si představuji Vánoce, jenže to se mi bohužel v nejbližší době asi nepodaří uskutečnit, takže...takže opět inspirace Fulghumem a jeho prvním Třetím přáním;) :

"Nechat něco plavat není totéž jako vzdát se.
Uznat prohru není jako být poražen.
Čestně ustoupit není totéž jako dát se na útěk.

„… - při ústupu postupuješ vpřed.“"

-nechám tuhle atmosféru plavat
uznávám, že jsem to tento rok moc nezvládla
ustupuji a nechám je, ať si to užijou

...třeba při ústupu na něco narazím a vpřed se mi půjde lépe než doteď?


Ehm, proč se Vánoce nemůžou slavit v kruhu nejbližších v pravém slova smyslu? Co takhle oslava v Trafice či v Nebi a s Miši, jako dnes? Složení jako na chatě by mi taky nevadilo;D...
S Miši jsme se nasmály, i když jsem kvůli jednomu důležitému svazku klíčů přišla o něco později... Náš nonsensový večer jsme si náležitě užily. Jedno kafe, druhý kafe, jeden toast, pak druhej...ehm, ještě něco, ale to se neříká a bylo nám fajn:)
Docela dlouho už to spolu táhnem a pořád žádný stereotyp. Někdy se až děsím, co to my dvě vedem za řeči. Jak dřív to bylo tak, že jsem plánovala já, tak teď jsem ta, co se téměř chytá za hlavu, když najednou slyším o tom, jak se to Míše s tím jejím workoholikem za dva roky strašně změní a jak se bojí manželství a stereotypu...inu, každý si tím musíme projít...Ehm, nejspíš to nemám ještě úplně za sebou, přijde druhá vlna:D Občas už ty návaly cítím. Krotím je, statečně;)
Miši, děkuju! Bylo to dneska výborný...a nejlepší bylo, jak jsem se začala smát na paralenu, když jsem ti v tý kose místo žvejkaček podala ruku..., ale teda, že ta tvoje byla ledová! Ještě, že jsme z tý porsche tramvaje, na kterou si všichni stěžujou, vystoupily.


PS.: Až budu velká, budu revolucionářka a nabourávačka tradic...!

Mája je v pokoji, nechte ji na pokoji;)

Tak Vám tedy přeji krásné prožití Vánočních svátků a hlavně rodinnou pohodu;)

-ano, to je ta super ohraná věta! :) Taky se tak těšíte, až ty prázdniny skončí??? A to je prosím teprv 23.! Neděle, což znamená, že ještě přesně 14 dní a někdy touto dobou budu už pomalu čekat na bus do školy...Hmmm, to je ještě daleko, co?

Zase se musí nechat, že minulé vánoční prázdniny jsem mohla tak akorát psát na linkované stánky, nyní již zcela plného, sešitu. A to ještě ne jen tak, kdy se mi zachtělo. V drncajícím džípu to šlo dost těžko. No a když uprostřed divočiny vypnuli elektřinu, tak to taky zrovna jednoduše nešlo... Teď si užívám počítače a internetu v nejvyšší míře. Také kvůli tomu, že už za pár dní odjíždím na hory. Do zimy, jakýsi zapadákov v Rakousku a ještě k tomu jen s rodinkou, a aby toho nebylo málo, jede s námi ještě jedna rodina se dvěma perfektně uječenýma holčičkama...Inu, bude legrace. Mája s iPodem v uších píšící tentokrát do nelinkovaného sešitu a čtoucí jednu knihu za druhou:D ...ne, opravdu se mi tam nechce...to zas budu nekonečně dlouho čekat, abych večer mohla napsat alespoň tu jednu smsku a komunikovat tak se světem. Myslím, že tentokrát kapesné padne na internet kavárnu, jenže se obávám, že zas budeme v nějaké díře a budu ráda, když tam chytneme ten signál na mobil... Ehm, no...nebudu zas tak pesimistická. Prý tyhle super dovolené na horách prospívají astmatikům:D Inu...když jsem byla napopsled lyžovat, tak jsem teda astmatu velmi prospěla (viď, Miši;D ). Budeš mi tam, Miši, chybět...s kým já budu chodit do místních drogŕií a papírnictví (a do Knaip a na luftung!) ? A s kým budu tropit neplechu?!:D

Dneska jsem s miláčikem zdobila stromek, což byl zážitek, protože jak Vánoce nemám ráda, tak co mi snad ještě víc vadí je, když moje moravská babička zpívá koledy a myslí si, že tím přispívá k rodinné pohodě a vánoční náladě...:/ a taky nemám ráda rozmotávání vánočních ozdob a všech těch slaměných řetězů... No, tak zdobení a jídlo a nějaká ta drobná pomoc v domácnosti, to byly asi jediné příležitosti, při kterých jsem se vyskytovala dole v místě všeho dění. Jinak jsem spokojeně zalezlá v pokoji, kde mi nejspíš nehřeje topení, protože už necítím nohy a vedle mě je rozvrtaná postel, do které každou chvíli vlezu a čtu a čtu...:)

Májina prázdninová přímá úměrnost: Čím více času proválíte, prospíte a proležíte o prázdninách v posteli, tím více si je užijete!
Otec by ještě dodal svou nepřímou úměrnost: ...A tím míň budete otravovat své okolí!
na to bych já pohotově dodala: ...nebo ono okolí mě...!
-tohoto se držím zuby nehty a nenechám si to vzít...jo, bouchejte mi na dveře jak chcete, ale vstanu stejně až v půl jedné a vyhrazuji si tak nanejvýš jeden den, kdy kvůli zvláštním událostem, jež jsou daleko příjemnější než ono válení osamotě, vstanu z postele dřív;)

Davy zbrklých nákupčích a vystrašená Mája

Tak jsem ulovila poslední dva dárky mezi všemi těmi uspěchanými lidmi, kteří vypadají asi tak, jako kdyby jim někdo řekl "Už je 22.!" a oni si uvědomili, že ještě nemají ani jeden dárek, i když se kolem nich už asi tak od půlky září, kdy skončily akce všech supermarketů "Zpátky do školy", vyskytují samé vánoční ozdoby a tlustí pánové s bílým plnovousem v červeném kabátku... Inu, tak jsem nakonec zakotvila v knihkupectví, kde sice také byla ona skupina lidí, kteří se ženou za dary, ale tak roztržitě, že ani nevnímají, kolik výborných knih už přešli..., ale pořád tam jsou ještě dokonce i gauče:) Na jeden z nich jsem se pohodlně usadila a prolistovala nespočet knížek, které mě na první pohled zaujaly a nebo jsem o nich slyšela. Když jsem asi po hodině odcházela, bylo mi líto, že tam nemůžu být dýl a nebo koupit asi tak 648 knížek...
Mimochodem, babička dostane vlněné ponožky s protiskluzovou vrstvou, aby nepadala-protože pořád říká, že všechno je od nohou, že máme nosit trepky a ať si dáme nohy do tepla...a bla, bla...blááá. A dědeček zlatíčkáč bude obdarován knihou pro zahrádkáře...Je celá zelená a tenoučká, protože on skoro nečte a k tomu nese název přesně pro něj "Jak na slimáky aneb prokázané i bláznivé cesty, jak zatočit s obávanými požeráky salátu" ...ano, snad bude mít děda pěstitel radost, protože vybrat dárek pro něj mi dalo vážně zabrat.

Dneska jsem se probudila asi tak ve čtvrt na jednu (po poledni, ne po půlnoci;) ) a dalo mi strašně moc práce, abych vstala z postele (tzn. čím dál tím víc začínám chápat svou spolubydličku:D ). Dostala jsem samozřejmě vynadáno, že tak dlouho spím (o prázdninách se přece musí vstávat nejpozději v šest, aby si člověk užil dne a pomáhal v domácnosti...).
Mám za úkol vyžehlit po dlouhé době asi tunu prádla a naši jsou někde pryč. Prarodičové přijeli dneska na oběd, takže aktivní babi mi s tím žehlením určitě mile ráda pomůže, protože pokud něco nepropálí, tak na tom nemůže nic zkazit a ona chce vždycky strašně jakkoli pomoct...
Každopádně vím, po kom je můj otec, jelikož děda dole kouká na fotbal a čte noviny, babi pořád něco uklízí a nebo někoho komanduje a dohromady je to takový můj tatík. Bylo mi pro změnu řečeno, že jsem strašně vyrostla a jaká už jsem velká holka, odpověděla jsem na nějaké ty otázky o tom, kdo je před N a vyslechla jsem si, že bych se měla lépe oblékat, když už jsem holka na vdávání...a tak dále a tak dále...
Zítra prý budeme s miláčikem zdobit stromeček, který je zatím na terase v květináči a pak už jen jeden den a Vánoce budou zas na rok pryč... Ať už to skončí!
Jinak tedy ještě stále žiju, což je po prvním dnu prázdnin zázrak a poprvé v životě jsem slyšela Rybovu Českou mši vánoční, takže se ze mně stává vánoční kultury znalý člověk a duševně rostu. Kladenské kamenné gymnázium je krásné, mojí spolubydličce by se tam určitě strašně líbilo a také jsem se procvičila v utišování bratříčka miláčika, který asi tak chvilku před půlkou Rybovky řikal, že už ho to nebaví, nestíhá Simpsony a chce se jít bodnout šmitcem. Ve chvílích ticha, kdy sboristé a hudebníci otáčeli listy zazněl několikrát dětský výkřik "Už je konéééc", který byl dílem Emičky, jejíž maminka pěla v černém kostýmku, co jí hlasivky stačily... Bylo to takové milé, i když možná malinko dlouhé (zvlášť pro ty menší...).

Včera večer jsem se nevím proč najednou tak strašně bála, že se mi vedraly slzy do očí...taková ta moje melancholická nálada...
Vzpomněla jsem si na další část z prvního Třetího přání. Teď už sice čtu další část příběhu, další knihu, druhé Třetí přání, ale tohle mám v hlavě pořád...a v počítači taky;):

"Je to tak, že já se bojím celý život. …
...
Je to takhle: já se bojím, že do té konečné temnoty budu padat úplně sám. A vůbec nejvícse bojím vlastního strachu. Ten strach je totiž velký vzteklý pes ve sklepě, který ani není pořádně uvázaný.

Taky mi je jasné, že to je podstata lidské zkušenosti – že nakonec jsme na to všechno sami. Ale když si jiný člověk tuhle existenciální realitu uvědomí a puzen vlastním strachem a samotou se ke mně alespoň nakloní a řekne „já vím“, znamená to, že nejsem sám úplně.

Snad právě tohle je podstata toho, co Max-Pol rozumí tím svým „dělat svědka“."

Jmelí, zima a úsměvy:)

Tak jsem pozvolným unaveným flákáním přežila poslední týden školy. Nyní ještě stačí přežít šestnáct dnů prázdnin a pak snad bude zas všechno fajn;D Celý týden byl krásný, moc se mi líbil...čtvrtek kupodivu nebyl krizový, nejspíš proto, že byl od těch ostatních čtvrtků poněkud odlišný a užila jsem si miláčika brášku...Takže se zákonitě muselo pokazit alespoň něco na pátku. Inu, snad to nebylo zas až tak hrozné, nakonec jsem dostala i tu pusu VEDLE jmelí;)
Snad se tyto Vánoce vydaří o něco více než některé z těch posledních, na něž si pamatuju. Minulý rok to bylo úplně něco jiného, to vůbec nebyly ty typické české Vánoce...teda byly, ale takové provizorní týden předem...a tenhle rok přijede po dlouhé době babi s dědou z Rychvaldu a dokonce i babi pražská, kterou jsme museli hodně dlouho přemlouvat. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak alespoň kvůli těm prarodičům u nás bude malinko klídeček a snad ne takové dusno, jako obvykle. Co se mi více líbilo na minulém Štědrém dni, bylo to teplo. Přece jen je v Nairobi o něco vyšší teplota než na Bílé hoře. Dneska je tu dokonce -6 ... To mě děsí. Šla jsem asi pět minut z konečné k zelenému domečku a i v rukavicích mi mrzly prsty. Vlastně už jsem se rozklepala v metru, ale to nebylo až tak kvůli té zimě. Do poslední chvíle jsem si moc neuvědomovala, že dostanu pusu a pak už půjdu na eskalátory sama a budou prázdniny... Tak už jsou...

Dneska byl vlastně vůbec takový podivný den, včera naši nakoupili velkou část obrazů na dobročiné aukci (snad na to šly ty dva tisíce...;) ), ve středu jsem rozdala dárky a byla jsem obdarována...nádhera:) Krásná večeře, snad ani jeden naštvaný obličej, sbírka básní, Labella :o), tradiční dárek - veliké množství čokolády a karamelu s oříškama:o); kalendář, další kalendář, ještě jeden kalendář...v ubrousku zabalené (nejspíš dosud nesnězené) perníkové srdíčko, čajda ve sloní krabičce, šátek, knížka s tématikou pro Máju nadevše vhodnou...a mnoho a mnoho dalšího...
Jo, ve čtvrtek přijela kromě celé mojí rodinky a mnoha dalších rodinek za pletivo i Bzumka:) Typická sešlost u nás v pokoji na mojí posteli. Spousta popcornu, pomeranče, fotky a sáhodlouhé debaty o všem možném jako vždy;) Jakoby se snad nic nezměnilo, jakoby snad s náma byla Bzumka pořád a nikam neodešla...to je celá ona:) akorát se švácarskou čokoládou, no:)

Článek plný smajlíků;) takový pozitivní, i když se mi zrovna dnešní den nějak extra moc nepovedl...


Vnucuju se

Třeba má hranaté srdce,
jakoby s pravými úhly.

Nebo ho něco trápí,
zmalován černými uhly.

Pak řekne slovo, jež zabolí
někdy zrak upře do prázdna.

Někdo ho potichu chlácholí
a on jen, že jsou to bláboly.

Dejte si pozor, ať vás nezraní,
netrapte se víc než on.

Ráno, když přichází svítání,
slzy už po tváři kanou,

hrdina masku si nasadí,
zase se postaví stranou.

Vy tam tak vprostřed sedíte,
ostatním jenom pro smích

a ten, o nějž tak stojíte
i se svou upřímností,

svrchovaně na vás pohlédne,
zas překypuje blažeností.

Tak jiní...tak jiný...Včera bylo dost!

Ehm, tak co bych sem tak dneska mohla psát? Opravdu se ukázalo, že jsem se nemýlila. Takže tu zarytě sedím, teď zrovna píšu, předtím jsem četla a poslouchám Fixu, která zpívá "Sundej si to dnešní tričko s nápisem yesterday..." anebo třeba "Svět je tak nádhernej, svět je tak nádhernej, to víš, že jo lepší místo ani neznám...". Jak kdy a jak pro koho, že...
-tričko s nápisem yesterday jsem si sundala, každopádně jsem ho ale určitě nespálila a překvapuju sama sebe, že ho čas od času přežehlím a narovnám ve skříni. O to více mě udivuje, že tak mění barvy...Inu, znám ho, vím jaké je, je takové nevybouřené..., ale někdy bych řekla, že víc než jsem si kdy dokázala představit.
Dar ráno objeven, nevím, zda i rozbalen, ale každopádně nalezen... Třeba budu mít šanci i popřát, ale dlouho jsem byla ujišťována, že nejlepším darem by bylo vymazání onoho faktu z dnešního dne. Ano, je třináctého prosince...a co má být? Tak takhle nějak by to asi mělo vypadat. Svátek má Lucie a to by mohlo stačit...no, uvidím, ale nevím, jestli to zvládnu;D

Je to všechno dneska takové jiné. Jiné, než jsem si říkala, že by ve čtvrtek mělo být. Myslela jsem si, že mi škola strašně pomalu uteče. Utekla rychle a bez pohrom. Odpoledne jsem si chtěla číst. K tomu nedošlo, musela jsem jít ven sbírat odpadky kolem kolejí. Pak jsem chtěla jít na kolej...opět nic. Byla jsem přemluvena k cestě do školy kde jsme si zabušili do sloupu a popovídali jsme si. No a pak konečně na kolej, do teplíčka k topení. Zas jsem se někde zastavila. Lehla jsem si na gauč a přehazovala si mobil z ruky o ruky...nakonec jsem nic nenapsala...ani kraťoučkou zprávičku. Měla bych lepší náladu, kdybych odešla o minutku dřív...sebrala jsem po nich spadlou větev, na oko jsem se pousmála a v duchu mi bylo podivně do pláče.
Nepochopení, vztek..."Tak co, jak?"..."...ale jo, už asi jo..."+takový ten všeříkající úsměv Ehm, že jsem se ptala. Bylo to jasné. Pořád si říkám, že to všechno zas bude mít stejný průběh..., ale teda stejně mě to žere...to bych do sebe neřekla, že mě to dokáže takhle naštvat. Něco, co by mi vlastně mohlo být jedno...ne mohlo, ale mělo!
No, tak jsem došla do toho pokoje a začala jsem psát...přepadla mě nečekaná návštěva, takže jsem znova začala psát až za hodinu...nevyplatí se plánovat...ani minutu dopředu!

...tenhle článek je napsán ve třech různých náladách nebo minimálně ve dvou. A teď přichází ta poslední, závěrečná...
...po večeři. Tzv.: nálada rozmazané řasenky. Chjo... Pláču. Proč? Sama nevím. Nebo třeba vím, vím hned několik důvodů, ale ani jeden si nechci připustit. Ani jeden nechci napsat, jelikož by to znamenalo, že jsem strašně slabá:D Asi jsem.
Jsem rozhozená. Ne jako papír, kterej někdo roztrhal na tisíc kousíčků, které pak rozhodil do vzduchu a při jeho křiku "Sněží!" padaly ty malinké bílé útržky vzduchem. Já jsem něco jiného. Mě nikdo neroztrhal. Já se trhám sama. Já dokážu sama sebe dokonale rozhodit...vnější vlivy na mě moc působí. Jako bych neměla epidermis (nadzemní pokožku), ale rhisodermis, což je pokožka podzemní, která není kryta kutikulou, aby mohla nasávat minerální látky v podobě vodného roztoku. Chybí mi kutikula, která by dovnitř či na mě nebo já nevim, kam přesně, nepouštěla alespoň něco z toho, co mi nedělá dobře...to vždycky někdo u potoka umyje auto neskutečným množstvím mydlinek a jiných chemikálií a ten potok pak teče a teče. I s tím humusem, jež se vstřebá do půdy, kde zahubí pár kytiček, jejichž kořenové vlásky spolu s minerálními látkami nasají i něco jiného...totiž to, čím si ten blbec u potoka umyl auto. Kdo si v dnešní době myje auto u potoka? Když ale ano, zahubí pár kytiček nebo třeba taky obyčejný plevel a pár kopřiv, které už kdekoho škaredě popálily...jenže na mě jako by působilo toto zanedbatelné množství těch, kteří produkují bublinky, ale k tomu také všechny kyselé deště, smog, ultrafialové záření a kouřící lidé, kteří neškodí jen sobě, ale také svému okolí...Jako bych snad neměla žádný filtr!
...a nebo se na mě třeba svou haustorií nalepilo nějké jmelí či jiný cizopasník. Napojil se na můj proud živin a oslabuje mě. Třeba je vše daleko jedndušší, nám třeba doma doporučili, ať meruňku nezasazujeme tak blízko živému plotu z plaménků, protože by meruňka, která ze začátku potřebuje spoustu živin a vody ubírala živiny našim krásně kvetoucím žíhaným šlahounům, jež nyní pokrývají půlku plotu. Rozrostly se proto, že jsme tu meruňku zasadili jinam. Moc blízko by to uškodilo oboum rostlinám, ale víc té, která je slabší a tou je jasně plamének, protože nemá a nebude mít zdřevnatělý stonek... Takže ode mě jděte dál;D ...Já už totiž moc nepočítám s tím, že by můj stonek zdřevnatěl a nerada bych, abyste mi ubírali živiny...nehledě na to, že můžete mít půdu sami pro sebe, takže pro vás bude výhodnější, když se o ní nebudete muset přetahovat ani se mnou, i když by to nebylo zrovna nějak těžké.

Tak už asi dost o kytičkách a jejich kořenech, stoncích a kutikulách...Někam si zalezu, ale dneska nemůžu být sama. Chtělo by to kakao, čokoládku a jen se tak k někomu schoulit do klubíčka a spokojeně vrnět...Klídeček, pohodu a vlídné slovo. Včera jsem si samoty a válení v posteli užila dost. Skoro jsem nevystrčila čumák z pokoje, ale teď už jsem vážně unavená z téhle místnosti, z Fixy, ale i jiných písniček a ze zářícícho monitoru...

Nashledanou. Mimochodem, kdybyste věděli, jak poručit slzným kanálkům, dejte vědět. Někdy to člověk potřebuje. Vybrečet se a dostat ze sebe všechno ven...Ale dneska se mi to nehodí...a nějak už nevím, co bych ze sebe chtěla vyplavovat...

Nepálím...snad ani zatím nebude proč přetavovat...možná jen to, co se ani nestalo?

Datum 12/12 jsem měla odjakživa ráda. Dvanáctka je moje oblíbený číslo. Nechci nic zakřiknout, takže ťukám na zuby, protože dřevo hoří a ještě k tomu tady nic dřevěného nemám, jelikož se válím v posteli a užívám si volného odpoledne (či už teď spíše večera...), ale ano, nejspíš pomalu ale jistě překonáváme čas rozpadu! Vyšlechtím déle žijícího křečka? Ehm, to bych ještě nechala, dneska jsem se shodla hned s několika lidmi na tom, že nemá cenu nic plánovat. Tedy přesněji řečeno, plánovat něco, na co se člověk eventuelně těší a z velké části to nezávisí jen na něm. Nanejvýš tak týden dopředu, ale pravdou je, že bod zlomu většinou nenastává sedm dní a důležité věci se mění v nepatrných okamžicích. Jak jsem si přečetla u té s růží na pokoji, co má broučky v hlavě, stejně za všechno můžou taková ta tak zvaná "mávnutí motýlích křídel".
Jak si tady tak velebím v té postýlce, i když mám nohy pod peřinou, je mi na ně hrozná zima. Čajdu už jsem vypila, Samotáře po několikáté už jsem viděla a znovu jsem si pustila i oblíbenou scénu o světýlkách...:
"Když se s někym rozejdete, tak u toho člověka necháte kus duše...a ta bolest tady, to je jak vám ta duše chybí. Jak bloudí, jak je u někoho jinýho. Ona se vám pak vrátí, ale to trvá dlouho. Někdy ty kousky duší vidim na lidech, jako takový malý modrý světýlka. Kousky duší lidí, který vás měli rádi a už nemaj'. Nebo to můžou bejt takový ty naděje, co do vás vkládali vaši rodiče. To je taková druhá varianta. Všichni na sobě máme spoustu světýlek. To je náhodou pravda! Japonci už to uměj i měřit!"
-tak tohle je zhulenej stěhovák a muzikant Macháček...můj oblíbený herec a muzikant též;)

Mám dneska takovou náladu, že už jsem dokonce po dlouhé době i otevřela ten svůj sešit, který byl kdysi plný bílých, dnes už je téměř pln popsaných, stránek. Objevuje se tam i další věta od zhulence...: "Někdy je lehčí vidět UFO, než..."
-za to než si dosaďte, co chcete. Ona tam měla "tátu"; Saša Rašilov zas něco o svojí holce... Je to věta o jedné proměnné, téměř bez podmínek. Sedělo by tam snad cokoli.
Pero s kravičkou pomalu, ale jistě dopisuje veškeré inkoustové bombičky, které se ještě donedávna nacházely v mém druhém šuplíku od zdola i od shora. V sešitě docházejí bílé stránky a tak jsem zvědavá, kdy mi ještě blogger.com oznámí, že už tu není místo pro mé příspěvky anebo snad došlo na naplnění obrázkové kapacity. Já už bych se nedivila ničemu...

Může se stát, že se člověk s někým vášnivě líbá, kolem je tolik lidí, aby z toho vznikla skvělá pomluva, protože člověk "A" chodí s člověkem "B", ale zrovna se v kavárně muchlá s člověkem "C" a k tomu se to vše odehraje za pletivem? Každopádně o tom nic nevím, ničím jsem se neprovinila a absolutně se distancuju od celé této smyšlené historky. Ano, tento drb je smyšlený a nezakládá se na pravdě a proto je jakákoli podobnost s reálným příběhem zcela náhodná. A, B i C jsou fyzické osoby vyskytující se zde ve skleníku, ale tím to hasne.
Koho baví šířit tyhle fámy? Komu se líbí, že se tím někdo může trápit? Je to každopádně dost zvláštní zábava...řekla bych, že až divná. Co si tady lidi nevymyslí, aby ten jednotvárný a obyčejný život, za nějž si z velké části mohou sami, nějak ozvláštnili? Co jsou ochotni udělat pro to, aby měli co probírat na červených gaučích v neútulném prostoru zvaném "společenská místnost"? Očividně a ušislyšně mnoho...

Jo...a taky dál čtu a čtu...jsem téměř u konce. Je to výborná kniha. Hned si pak od Miši musím půjčit to druhé z Třetích přání.
"..., a spálila tam ty své roztrhané akvarely. "Nic neničím," říkala si přitom. "Jenom přetavuju hmotu na energii a vzpomínky." ... Když šla pryč, usmívala se a v očích měla slzy. Do Giverny už nikdy nepřijede. Nebude mít potřebu přijet. Giverny si nadále ponese v sobě. Už napořád."
-ehm, spálit předměty, jež upomínají něco, na co už nechceme myslet...na to mám poněkud rozporuplný názor, ale líbí se mi tenhle "zákon zachování". Jen si nejsem moc jistá, jestli ten předmět už předtím není vzpomínkou. Možná je jeho spálení jakési potvrzení toho, že už je JEN vzpomínkou? Že už je minulostí...? Utvrzení sama sebe...tlustá čára...? Já bych to asi nikdy nezvládla. Ani v afektu. Kdysi, když jsem vytrhla jen list ze sešitu, na němž byla spousta infantilních srdíček a jiných obrázků a nápisů, řekl mi jeden zvláštní pan učitel, že je to typicky české. "Co se nepovede, vymažeme. Přejmenujeme ulice, klidně několikrát...Spálíme, zakážeme..." Nevím, zda je to typicky české, možná typicky lidské? Nepřiznávat si, že někdy něco bylo špatně...a nebo nechceme vědět, že někdy něco bylo lepší než teď... Ten list jsem jenom nechtěla mít před očima každý den a každou hodinu češtiny, ale nebyla jsem schopna ho roztrhat a vyhodit či dokonce spálit. Uložila jsem ho do krabice. Tu jsem postupně naplnila až po okraj. Mám ji doma ve skříni. Nejdříve jsem se ji bála otevřít, pak jsem její obsah občas procházela. Někdy se slzama v očích a jindy jsem se zas musela přihlouple smát. Teď už jsem se k ní docela dlouho nevrátila. Je mi lépe, nemám proč. Nové zážitky a tohle už jsou opravdu jen vzpomínky. Minulost. Ale že to teda trvalo...

Nechtěným hostem ve vlastní posteli...

Tak jsem právě vstala z postele...to zas bylo něco...Připadám si tady v tom domě tak cizí...včera dokonce jako nezvaný host, jelikož jsem dokonce dostala večeři až do pokoje, abych náhodou nesešla dolů a nerušila tam lepší a žádanější návštěvu. Znáte takový to: "Chovej se slušně nebo budeš jíst v předsíni jako dobytek u žlabu?"...ehm, nemyslím si, že jím jako prasátko, kravička nebo koníček, jenže jsem se nejspíš nehodila. No, neva... pohodička, klídek...až na ten neskutečný řev otravných dětiček, jež běhaly po celém domě a narozdíl ode mě byly žádány:D ...chtěla jsem jít do sklepa, ale dozvěděla jsem se, že tam mají na gauči nějakou "tajnou základnu", takže jsem pro záchranu vlastních uší a vlastně i duševního zdraví radši držela u sebe v pokoji. Bohužel mi byl zabaven klíč, jelikož...: "Ty děti tě budou chtít vidět a ty se tam chceš zavřít? Víš, co pak budou dělat? Stát za dveřma a bušit do nich! A my tady přece máme návštěvu, tak se snaž!...jo a ten klíč ti vrátíme nejdřív zítra a to si ještě rozmyslíme..."...tak jsem se tedy nezamkla a klíč jsem si dneska uzmula zpět a ještě to nikdo netuší. Chudák miláčik, ten musel být "milý na dětskou část návštěvy" celý den...
Jediné moje štěstí bylo, že jsem se hned po zastřihnutí vlasů u břevnovské kadeřnice vydala za babi. Babi je nemocná, tak snad jí ta čokoláda udělala radost. Schovávala jsem ji tady pro ni v šuplíku už dýl:) Když jsem přijela do města a pomaličku došla až k suchý dásni, už mi bylo líp...:) A po tom, co jsem vystoupala do druhého patra, bylo o dobrou náladu postaráno:) Babi mi ohřála polívku, povídaly jsme si, ležela jsem na oranžovém gauči a užívala si pohody a toho, že do mě nikdo nerejpá. Křupavý tyčky a nikomu nevadí, že se s nima trošku nadrobí...zelenej čaj ve starym hvozdovskym hrnku a zabydleno. Domov?
Nu a pak jsem jela domů a tam jsem se zavřela do toho nezamknutelného pokoje, z nějž jsem bohužel těsně před usnutím vylezla, což byla velká, ale opravdu obrovská chyba. Nedostala jsm sice vynadáno, že jsem sešla dolů (to by před návštěvou vypadalo blbě, ne?;D ), ale našlo se něco jiného. Debata o prezentaci, kterou otec ani neviděl a jeho jasná pravda za každých okolností...všechno to zakončilo neúspěšné hledání zeleného bonbonu a otcova sloní paměť. Vždycky jsem se rozbrečela, když dělal tyhle přednášky a scény...včera jsem se mu před tou jeho úchvatnou návštěvou vysmála do xichtu. Jinak to nešlo... Jsem v rozpuku mládí, proč bych si z něj měla dělat hlavu? Co bych kvůli němu zbytečně brečela? Stejně mu to nic neřekne, nic si neuvědomí... Jsem silná a je mi ho líto. Je mi líto, že ví všechno nejlíp. Samozřejmě teoreticky, protože dneska ani nevěděl, kde je hadice od vysavače, která se již devět let nachází na jednom a tom samém místě...v jeho domě!
V těchto chvílích začínám litovat, že jsem se v pátek domluvila s máti na tom, jak pojedu do školy až v pondělí, abych nemusela jet brzo táno ze skleníku do Prahy pro bílou radost. Ehm, možná, že to byla chyba.
Šla jsem spát s očekáváním milé zprávy, usínala jsem a nedočkala jsem se. Byla jsem vzbuzena dětským jekotem v osm hodin ráno a zpráva (kupodivu) stále nikde...tak jsem zas zavřela oči a snažila se ty haranty nevnímat...každou půlhodinu zařvali tak, že jsem málem vyskočila z postele a byla nepříjemná, ale pak jsem zas zavřela oči...a takhle to probíhalo až do půl jedenácté, kdy všichni opustili dům a já jsem mohla spokojeně pochrupovat až do dvanácti...stále bez zprávy na displeji...
-zpráva nakonec přišla...snad bude příští týden o něco vydařenější, když se (s podivem) do školy netěším jen já:)

Ale ta věta na začátku, že jsem právě vstala z postele, tak ta se vázala k tomu, že jsme asi ve dvě hodiny pro změnu rodinně obědvali a ta ukrutná bolest hlavy společně s tím, že všichni najednou strašně křičeli a jakékoli světlo bylo dvacetkrát silnější mě donutila si jít znovu lehnout. To se samozřejmě setkalo s obvyklým nepochopením, na nějž jsem přirozeně zvyklá a tak jsem málem usnula a ruce i nohy byly těžké, hlava chladná...dokonce téměř bez myšlenek a zvuky, které ke mně doléhaly jsem neslyšela...dobře, spíš jen nevnímala, ale to stačilo k tomu, aby se mi udělalo lépe. Ještě pořád jsem měla pocit, že jestli se pohnu, spadnu a můj žaludek se převrátí naruby, takže jsem si otevřela uklidňujíci knihu a pomalu četla...
" "Filosof Fabulista Curnonsky tyto exotické podniky přirovnává k osedlání a jízdě na zebře. Jestliže jste opravdu hodně odhodlaný, tak je to možné. Někteří už to dokázali. Otázkou však zůstává, jestli vám - a zebře - to opravdu stojí za všechny ty problémy." ... "A já si myslím..., že když se objeví ta správná zebra..." ... "Ha ha. Teď jste na to kápla. Ano, ta správná zebra." "Zatím jsou moje zkušenosti se zebrami dost omezené." "
-no, není to výborná knížka? Nejdřív majáky pak zebry a ještě spousta dalšího...
Co třeba...tohle:
" Otázka "Kdo jsi?" jde ruku v ruce s otázkou "Kým chci být já, když jsem s tebou?" Lidé, kteří se chtějí úspěšně tázat a úspěšně na tyto dvě otázky odpovídat, musejí přistoupit k velmi křehké spolupráci. Objektivně přesné odpovědi neexistují -jen nevyslovená souhra, která posiluje vzájemná pouta. ... Našli se. ... "
-poznáváte roberta Fulghuma? Tohle je stále jeho první Třetí přání...

Mimochodem: myšlenka...ne od Fulghuma...: "Raději než o sobě, hovořit o někom jiném. Vyjadřovat se k němu a odkrývat tak sebe. /Je to lehčí?/

Cesta není ušlapaná...a to po ní jde panna Marie...

Snad nenastane čas rozpadu dříve než onehdy?! Jestli jsou některé věci ve vztahu kořením, tak někdy se přesolí, přepepří....překoření...ehm, ale o tom psát nechci. Nějak nestíhám všechny ty pocity. Vztek, omluvy; slzy, kapesníky; smutek, nic; pláč, nepochopení a strach...bolest, snaha; radost...z toho, že jsme spolu! A já doufám, že budeme spolu...a taky doufám, že se něco zlomí (třeba i jen ve mně, když asi jen já vidím problém...). "Promiň", to už psát nechci...já bych prostě počkala...a uviděla...a snad je to o nějaké snaze na obou stranách, ne? Vždyť to chce vnímat, chtít a být...
Šílené je, že už se zas těším...těším se na pondělí, protože strašně věřím...a mám chuť se zadívat do těch očí, v kterých jsem chvílemi nebyla schopna nic rozpoznat... Chci poznávat dál.
Chci dál chovat křečka, jak by řekla Barusch;o)

A jinak jsem lítala v kavárně, koukala na filmy, četla a četla, občas jsem propadala zbabělým úvahám a strašně jsem se bála...naučila jsem se španělsky jak se řekne "můj milý;o)" a spoustu dalších nových slovíček. Chtěla jsem taky psát, to se mi nějak nepoštěstilo, jelikož do toho buď vždycky něco přišlo a nebo to prostě vážně nešlo, i kdybych chtěla sebevíc...
Jo a taky jsem byla nařčena z chování "against rules" a to jsem prosím přitom vůbec nic neudělala! Drby a pomluvy se nesou zvlášť za pletivem dost rychle... U brány něco někomu pošeptáte a než volným krokem dojdete ke kolejím, ví to půlka školy...nezáleží na tom, jestli někoho vyhodili, což ovlivní všechny a nebo jestli má někdo novou podprsenku, což možná neovlivní nikoho...:D

Ehm, jak by řekli někteří, dokonce dneska i moje babi, "Co si budem povídat?"...no, snad vůbec něco;D

Nu, tak ještě pořád žiju, dýchám, dokonce jsem včera tancovala rumbu v tanečních, což je mimochodem jediný tanec, který mi alespoň trošičku jde;D, jinak jsem po mamince-tzn. úplný poleno.

Touha.
Chtíč?
Touha spojit dech,
nedýcháme spolu naposled?

Jemnost.
Zalíbení?
Něha milovat dotek.
Co já vím, dotýkáš se naposled?

Cit.
Láska?
Zda cit či láska, políbit na šíji...
nevím, lásku cítíš, jako tehdy?

Pochybnost.
Malichernost?
Chceme přiblížit sen
nevím, pak usmívat se budem...?

Na okamžik dýchat v nekonečném spojení...
pak třeba zemřít jen pro malé pohlazení....

Pro dnešek končím, nic víc mě nenapadá...nějak to nejde, budu ještě muset připravovat prezentaci o kolenchymatických nebo parenchymatických buňkách...prostě o stonku. Třeba si k tomu budu zpívat "Should I stay or should I go";D a k tomu si ještě můžu připravit přehled rodinných příslušníků na španělštinu...zaměstnat se, hlavně se zaměstnat!