Datum 12/12 jsem měla odjakživa ráda. Dvanáctka je moje oblíbený číslo. Nechci nic zakřiknout, takže ťukám na zuby, protože dřevo hoří a ještě k tomu tady nic dřevěného nemám, jelikož se válím v posteli a užívám si volného odpoledne (či už teď spíše večera...), ale ano, nejspíš pomalu ale jistě překonáváme čas rozpadu! Vyšlechtím déle žijícího křečka? Ehm, to bych ještě nechala, dneska jsem se shodla hned s několika lidmi na tom, že nemá cenu nic plánovat. Tedy přesněji řečeno, plánovat něco, na co se člověk eventuelně těší a z velké části to nezávisí jen na něm. Nanejvýš tak týden dopředu, ale pravdou je, že bod zlomu většinou nenastává sedm dní a důležité věci se mění v nepatrných okamžicích. Jak jsem si přečetla u té s růží na pokoji, co má broučky v hlavě, stejně za všechno můžou taková ta tak zvaná "mávnutí motýlích křídel".
Jak si tady tak velebím v té postýlce, i když mám nohy pod peřinou, je mi na ně hrozná zima. Čajdu už jsem vypila, Samotáře po několikáté už jsem viděla a znovu jsem si pustila i oblíbenou scénu o světýlkách...:
"Když se s někym rozejdete, tak u toho člověka necháte kus duše...a ta bolest tady, to je jak vám ta duše chybí. Jak bloudí, jak je u někoho jinýho. Ona se vám pak vrátí, ale to trvá dlouho. Někdy ty kousky duší vidim na lidech, jako takový malý modrý světýlka. Kousky duší lidí, který vás měli rádi a už nemaj'. Nebo to můžou bejt takový ty naděje, co do vás vkládali vaši rodiče. To je taková druhá varianta. Všichni na sobě máme spoustu světýlek. To je náhodou pravda! Japonci už to uměj i měřit!"
-tak tohle je zhulenej stěhovák a muzikant Macháček...můj oblíbený herec a muzikant též;)
Mám dneska takovou náladu, že už jsem dokonce po dlouhé době i otevřela ten svůj sešit, který byl kdysi plný bílých, dnes už je téměř pln popsaných, stránek. Objevuje se tam i další věta od zhulence...: "Někdy je lehčí vidět UFO, než..."
-za to než si dosaďte, co chcete. Ona tam měla "tátu"; Saša Rašilov zas něco o svojí holce... Je to věta o jedné proměnné, téměř bez podmínek. Sedělo by tam snad cokoli.
Pero s kravičkou pomalu, ale jistě dopisuje veškeré inkoustové bombičky, které se ještě donedávna nacházely v mém druhém šuplíku od zdola i od shora. V sešitě docházejí bílé stránky a tak jsem zvědavá, kdy mi ještě blogger.com oznámí, že už tu není místo pro mé příspěvky anebo snad došlo na naplnění obrázkové kapacity. Já už bych se nedivila ničemu...
Může se stát, že se člověk s někým vášnivě líbá, kolem je tolik lidí, aby z toho vznikla skvělá pomluva, protože člověk "A" chodí s člověkem "B", ale zrovna se v kavárně muchlá s člověkem "C" a k tomu se to vše odehraje za pletivem? Každopádně o tom nic nevím, ničím jsem se neprovinila a absolutně se distancuju od celé této smyšlené historky. Ano, tento drb je smyšlený a nezakládá se na pravdě a proto je jakákoli podobnost s reálným příběhem zcela náhodná. A, B i C jsou fyzické osoby vyskytující se zde ve skleníku, ale tím to hasne.
Koho baví šířit tyhle fámy? Komu se líbí, že se tím někdo může trápit? Je to každopádně dost zvláštní zábava...řekla bych, že až divná. Co si tady lidi nevymyslí, aby ten jednotvárný a obyčejný život, za nějž si z velké části mohou sami, nějak ozvláštnili? Co jsou ochotni udělat pro to, aby měli co probírat na červených gaučích v neútulném prostoru zvaném "společenská místnost"? Očividně a ušislyšně mnoho...
Jo...a taky dál čtu a čtu...jsem téměř u konce. Je to výborná kniha. Hned si pak od Miši musím půjčit to druhé z Třetích přání.
"..., a spálila tam ty své roztrhané akvarely. "Nic neničím," říkala si přitom. "Jenom přetavuju hmotu na energii a vzpomínky." ... Když šla pryč, usmívala se a v očích měla slzy. Do Giverny už nikdy nepřijede. Nebude mít potřebu přijet. Giverny si nadále ponese v sobě. Už napořád."
-ehm, spálit předměty, jež upomínají něco, na co už nechceme myslet...na to mám poněkud rozporuplný názor, ale líbí se mi tenhle "zákon zachování". Jen si nejsem moc jistá, jestli ten předmět už předtím není vzpomínkou. Možná je jeho spálení jakési potvrzení toho, že už je JEN vzpomínkou? Že už je minulostí...? Utvrzení sama sebe...tlustá čára...? Já bych to asi nikdy nezvládla. Ani v afektu. Kdysi, když jsem vytrhla jen list ze sešitu, na němž byla spousta infantilních srdíček a jiných obrázků a nápisů, řekl mi jeden zvláštní pan učitel, že je to typicky české. "Co se nepovede, vymažeme. Přejmenujeme ulice, klidně několikrát...Spálíme, zakážeme..." Nevím, zda je to typicky české, možná typicky lidské? Nepřiznávat si, že někdy něco bylo špatně...a nebo nechceme vědět, že někdy něco bylo lepší než teď... Ten list jsem jenom nechtěla mít před očima každý den a každou hodinu češtiny, ale nebyla jsem schopna ho roztrhat a vyhodit či dokonce spálit. Uložila jsem ho do krabice. Tu jsem postupně naplnila až po okraj. Mám ji doma ve skříni. Nejdříve jsem se ji bála otevřít, pak jsem její obsah občas procházela. Někdy se slzama v očích a jindy jsem se zas musela přihlouple smát. Teď už jsem se k ní docela dlouho nevrátila. Je mi lépe, nemám proč. Nové zážitky a tohle už jsou opravdu jen vzpomínky. Minulost. Ale že to teda trvalo...
Žádné komentáře:
Okomentovat