Tak jsem právě vstala z postele...to zas bylo něco...Připadám si tady v tom domě tak cizí...včera dokonce jako nezvaný host, jelikož jsem dokonce dostala večeři až do pokoje, abych náhodou nesešla dolů a nerušila tam lepší a žádanější návštěvu. Znáte takový to: "Chovej se slušně nebo budeš jíst v předsíni jako dobytek u žlabu?"...ehm, nemyslím si, že jím jako prasátko, kravička nebo koníček, jenže jsem se nejspíš nehodila. No, neva... pohodička, klídek...až na ten neskutečný řev otravných dětiček, jež běhaly po celém domě a narozdíl ode mě byly žádány:D ...chtěla jsem jít do sklepa, ale dozvěděla jsem se, že tam mají na gauči nějakou "tajnou základnu", takže jsem pro záchranu vlastních uší a vlastně i duševního zdraví radši držela u sebe v pokoji. Bohužel mi byl zabaven klíč, jelikož...: "Ty děti tě budou chtít vidět a ty se tam chceš zavřít? Víš, co pak budou dělat? Stát za dveřma a bušit do nich! A my tady přece máme návštěvu, tak se snaž!...jo a ten klíč ti vrátíme nejdřív zítra a to si ještě rozmyslíme..."...tak jsem se tedy nezamkla a klíč jsem si dneska uzmula zpět a ještě to nikdo netuší. Chudák miláčik, ten musel být "milý na dětskou část návštěvy" celý den...Jediné moje štěstí bylo, že jsem se hned po zastřihnutí vlasů u břevnovské kadeřnice vydala za babi. Babi je nemocná, tak snad jí ta čokoláda udělala radost. Schovávala jsem ji tady pro ni v šuplíku už dýl:) Když jsem přijela do města a pomaličku došla až k suchý dásni, už mi bylo líp...:) A po tom, co jsem vystoupala do druhého patra, bylo o dobrou náladu postaráno:) Babi mi ohřála polívku, povídaly jsme si, ležela jsem na oranžovém gauči a užívala si pohody a toho, že do mě nikdo nerejpá. Křupavý tyčky a nikomu nevadí, že se s nima trošku nadrobí...zelenej čaj ve starym hvozdovskym hrnku a zabydleno. Domov?
Nu a pak jsem jela domů a tam jsem se zavřela do toho nezamknutelného pokoje, z nějž jsem bohužel těsně před usnutím vylezla, což byla velká, ale opravdu obrovská chyba. Nedostala jsm sice vynadáno, že jsem sešla dolů (to by před návštěvou vypadalo blbě, ne?;D ), ale našlo se něco jiného. Debata o prezentaci, kterou otec ani neviděl a jeho jasná pravda za každých okolností...všechno to zakončilo neúspěšné hledání zeleného bonbonu a otcova sloní paměť. Vždycky jsem se rozbrečela, když dělal tyhle přednášky a scény...včera jsem se mu před tou jeho úchvatnou návštěvou vysmála do xichtu. Jinak to nešlo... Jsem v rozpuku mládí, proč bych si z něj měla dělat hlavu? Co bych kvůli němu zbytečně brečela? Stejně mu to nic neřekne, nic si neuvědomí... Jsem silná a je mi ho líto. Je mi líto, že ví všechno nejlíp. Samozřejmě teoreticky, protože dneska ani nevěděl, kde je hadice od vysavače, která se již devět let nachází na jednom a tom samém místě...v jeho domě!
V těchto chvílích začínám litovat, že jsem se v pátek domluvila s máti na tom, jak pojedu do školy až v pondělí, abych nemusela jet brzo táno ze skleníku do Prahy pro bílou radost. Ehm, možná, že to byla chyba.
Šla jsem spát s očekáváním milé zprávy, usínala jsem a nedočkala jsem se. Byla jsem vzbuzena dětským jekotem v osm hodin ráno a zpráva (kupodivu) stále nikde...tak jsem zas zavřela oči a snažila se ty haranty nevnímat...každou půlhodinu zařvali tak, že jsem málem vyskočila z postele a byla nepříjemná, ale pak jsem zas zavřela oči...a takhle to probíhalo až do půl jedenácté, kdy všichni opustili dům a já jsem mohla spokojeně pochrupovat až do dvanácti...stále bez zprávy na displeji...
-zpráva nakonec přišla...snad bude příští týden o něco vydařenější, když se (s podivem) do školy netěším jen já:)
Ale ta věta na začátku, že jsem právě vstala z postele, tak ta se vázala k tomu, že jsme asi ve dvě hodiny pro změnu rodinně obědvali a ta ukrutná bolest hlavy společně s tím, že všichni najednou strašně křičeli a jakékoli světlo bylo dvacetkrát silnější mě donutila si jít znovu lehnout. To se samozřejmě setkalo s obvyklým nepochopením, na nějž jsem přirozeně zvyklá a tak jsem málem usnula a ruce i nohy byly těžké, hlava chladná...dokonce téměř bez myšlenek a zvuky, které ke mně doléhaly jsem neslyšela...dobře, spíš jen nevnímala, ale to stačilo k tomu, aby se mi udělalo lépe. Ještě pořád jsem měla pocit, že jestli se pohnu, spadnu a můj žaludek se převrátí naruby, takže jsem si otevřela uklidňujíci knihu a pomalu četla...
" "Filosof Fabulista Curnonsky tyto exotické podniky přirovnává k osedlání a jízdě na zebře. Jestliže jste opravdu hodně odhodlaný, tak je to možné. Někteří už to dokázali. Otázkou však zůstává, jestli vám - a zebře - to opravdu stojí za všechny ty problémy." ... "A já si myslím..., že když se objeví ta správná zebra..." ... "Ha ha. Teď jste na to kápla. Ano, ta správná zebra." "Zatím jsou moje zkušenosti se zebrami dost omezené." "-no, není to výborná knížka? Nejdřív majáky pak zebry a ještě spousta dalšího...
Co třeba...tohle:
" Otázka "Kdo jsi?" jde ruku v ruce s otázkou "Kým chci být já, když jsem s tebou?" Lidé, kteří se chtějí úspěšně tázat a úspěšně na tyto dvě otázky odpovídat, musejí přistoupit k velmi křehké spolupráci. Objektivně přesné odpovědi neexistují -jen nevyslovená souhra, která posiluje vzájemná pouta. ... Našli se. ... "
-poznáváte roberta Fulghuma? Tohle je stále jeho první Třetí přání...
Mimochodem: myšlenka...ne od Fulghuma...: "Raději než o sobě, hovořit o někom jiném. Vyjadřovat se k němu a odkrývat tak sebe. /Je to lehčí?/
Žádné komentáře:
Okomentovat