Abstinence a krásné prázdniny u konce :)

Takže... Dvakrát za sebou se mi teď špatně usínalo, protože mě nikdo nezahříval, nikdo mi nedal polibek na dobrou noc, nikdo mě nepohladil, nikdo ... Tak strašně jsem si za těch pět nocí zvykla... A co teprv za ten rok:o) Každou chvíli se mi chce křičet juchůůů;o)

Chata dopadla tak nějak podle mých snů. Teorie těšení tedy znovu selhala. Oooh, jak jsem za to ráda:) Všechno se celkem pěkně povedlo. Sice jsme v noci z dvacátého na jednadvacátého byli dost unavení, takže jsme si v půlnoci předali dárečky a v objetí usnuli...se slovy "Už je to rok, víš?" a jim podobnými... Každý den mnou minimálně jednou procházela taková ta silná vlna štěstí a pohody:o) Naučila jsem se ping-pong (to u mě znamená, že ho při své sportovní nemotornosti sice pořád hraju nejhůř na světě, ale už se do toho míčku trefím), znovu jsem držela v ruce tenisovou raketu (a místo toho, abych se ze všech sil snažila hrát co nejlépe, přemýšlela jsem nad tím, proč se raketě říká raketa a co má ta pálka společného s raketou, coby dopravním prostředkem kosmonautů) a zjistila, že si z posledního tréninku, který jsem podstoupila naposled asi v pěti letech a to jen proto, že mi máti slíbila zmrzlinu, nic nepamatuju... Pohybu bylo až dost, a tak se mi někdy zdálo, že to s tím sportem moc přeháním..., ale jídla jsme zkonzumovali taky hodně, takže nakonec bylo vše v absolutní rovnováze...

Jo, jo...v rovnováze...až na jednu věc. Dalo by se říci, že abstinuji. Bílá dobrá nálada definitivně došla a protože hladina klesá tak po pěti dnech, ze začátku jsem nic nevnímala. A před pár dny tepr začal ten opravdový detox. Brala jsem ty prášky v různě vysokých dávkách asi tak rok a půl... Takové malinkaté tabletky... Kdo by řekl, že si na ně tak zvyknu(?). Ještě teď si pamatuju, jak jsem po nich první týden usínala, a jak se mi motala hlava. Pamatuju si i to, jak mi zvýšili dávku a asi hodinu jsem viděla mlhu a pak pár minut vůbec nic. Neměla jsem chuť k jídlu (což byl buď vedlejší účinek nebo projev nemoci). Teď často nemůžu spát, večer ležím a nevím, zda mi je horko nebo zima...klepu zubama a cítím se divně, zoufale (jediné, co mi pomáhá je, že se opakovaně přesvědčuji o tom, že ve skutečnosti zoufalá vůbec nejsem). Častěji mě bolí hlava. Krční páteř jako by mi úplně ztvrdla. Pořád bych jedla. Potím se víc než obvykle. Tak asi tak mi je.
Dneska jsem vytáhla velkou tašku na všechny ty nezbytnosti všedního života, které si musím zabalit do školy a při prohrabování mé osobní školní lékárničky, která byla celé léto uložena v šuplíku, protože ta domácí je o něco rozsáhlejší, jsem našla nejspíš můj úplně poslední kousek bílého plata s těma malýma pilulkama. Dokonce jsem si musela pro sebe nahlas říct, že i když jsem na tyhle nějakým nedopatřením zapomněla, už jsem prostě skončila. Všechno jsem dojedla a tohle můžu třeba zdarma darovat do školní lékárny nebo "nepoužité léčivo vrátit do lékárny" nebo já nevím co... Spíš udělám to druhé, jelikož jsem to chtěla udělat vždycky a nic se k tomuto poprvé nehodí více, než bílé a ještě bělejší tabletky. U nás doma je nikdo do úst nevezme a někomu můžou pomoci z nejhoršího. Pro mě byly něco jako analgetika...sice ne ta úplně nejsilnější, ale kdo ví, co by se mnou bylo, kdyby... A za chvilku to snad budu mít z krku, když se nic nezvrtne...a snad už nikdy víc.
- dlouho jsem přemýšlela, zda to sem napsat. Zda alespoň z části osvětlit pojem "bílá dobrá nálada". Sice většina z těch, co to tu možná čas od času čtou, ví, o co jde, ale i tohle chtělo ven. Vlastně, pokud je tohle Marí's head, mělo by to tu stát bílé a jinak barevné na černém, protože ta účinná látka dost dlouho pomáhala mému mozku.

A drahý se mnou byl rok. Rok tomu bylo někdy na přelomu 20. a 21. . Rok od té nečekané a dlouhé večerno-noční návštěvě v Černé Díře. A drahý se mnou ještě pořád je.
Děkuju, Ty, jenž jsi před N. Už jsem to minimálně jednou psala...Byl to ten nejkrásnější rok mého dosavadního života. Tolik trpělivosti, co jsi se mnou musel mít; tolik kapesníků, které jsi mi musel dát (ať už na slzy nebo na alergickou rýmu). Tolik nesmyslných špatných nálad, které jsi musel zvládnout nebo třeba i ignorovat... Byl to nádherný rok. Maminka nám přeje, aby jich ještě bylo hodně. Já si to přeju taky. A ještě víc. Miluju Tě:o)(o: Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo.

A pozítří pofrčím do Varů na FreshFilmFest:) Už se těším na Barusch, která už patrně brouky v hlavě moc nevede a hlavně na spolubydličku, po jejichž neohraných a vždy originálních hláškách se mi vážně celkem stýská... V sobotu se vrátím a v neděli se zas s kupou všemožností a s milým vydám směr za pletivo. Lhala bych, kdybych řekla, že se netěším do školy, ale tyhle prázdniny byly vážně moc fajn. Dlouho jsem spala; válela se; opálila se; byla s tím, co je před N a bylo mi pěkně...

PS.: Takhle dlouho a takhle otevřeně už jsem článek hodně dlouho nepsala... Vlastně ho píšu už 4 hodiny...s dlouhými přestávkami, samozřejmě...dohromady tak hoďku, ale stejně...;)

S miláčiky. S jedním téměř rok, s ostatními i déle:o)

Ještě včera jsem tu byla sama s miláčikem, teď jsem tu ale úplně sama. Zamkla jsem všechny dveře a v noci zmáčknu hlídací tlačítko...pak dám před schody pejska. A pak půjdu do hajan...:) A zítra pěkně se všemi těmi svršky a dobrůtkami na bus a do Unhoště a pak do auta a pak do chaty a to už budu s tím, co je před N a zas mi bude ještě o něco lépe. Doufám, že i přes absenci bílé dobré nálady. Té už se u mě nenachází vážně ani jedna jediná půlka... Trošku mě to děsí, tak uvidíme, jak to bude vypadat... Poprvé za tak dlouhou dobu ani špetka...

V sobotu večer jsem se rozloučila a šla si lehnout s myšlenkou, že až v neděli vstanu, budou zbývat necelé tři dny a v baráku nebude nikdo kromě miláčika. Užili jsme si to...nákup, zmrzka, předčítání pohádek, pendreky z konečné a pak počítač a televize a zas jsem předčítala a pak už spinkal, jako kdyby ho do vody hodil... Dneska, hned jak jsem ho doprovodila k odjezdu na kopací tábor, začalo se mi stýskat. No jo, ten náš mazánek;) Sice je to pěknej ďáblík, ale dneska je tu bez něj ticho a nemám pro koho dělat ráno sladký palačinky a večer těstovinky a vůbec...nikdo si tady do noci nehraje s míčem a neohrožuje všechna ta skla, jež se nacházejí v našem sterilním domečku...
Opravdu mi ale nevadilo, že jsme tu byli spolu jen sami dva. Vůbec se mi totiž nestýská po útočivém ošklivákovi, který je schopný poslat mě bez večeře spát a říct mi, že když už je vše hotové, nejsem v našem obýváku či kuchyni žádoucí. To, že rozbrečí mě, mi vadí. To, že se úplně pro nic za nic opírá do mámy, které je to pak líto a chodí se smutným obličejem, že by si toho jen takový necita, jako je on, nevšiml, mě dokáže ohromě namítnout. Ale co mě nejvíc ze všeho rozčiluje je, že je kvůli němu teď často mrzutý, smutný, naštvaný a rozpačitý i miláčik.

Jsem zvědavá, jak nás Miši s Damem rozhejbou...jsme ti největší prázdninoví povaleči:o) Už se vážně těším...nemůžu se dočkat O:-) Hodlám si to užít a doufám, že nejsem sama. 21., ale i všechny ostatní dny. Všech pět nocí. Každičký okamžíček.
Dneska jsem se viděla s Dáší. Téměř před rokem to tady u nás ve sterilním domečku, společně s ní a samozřejmě s tím, co je před N, podruhé začalo. Kruci, ani nevíte, jak neskonale šťastná jsem z toho, že jsem do toho šla znovu...:o)(o:
Děkuju. Doteď byl toto nejkrásnější rok mého života. Tedy aspoň co si pamatuju. Doufám, že takových ještě pár bude.

Vážně už se těším na spolubydličku. Došla mi od ní ta nejstylovější pohlednice. Za tu taky děkuju, bylo to jediné psaní, které mi za celé tyto prázdniny přišlo.
Naštěstí se snad s tou, kterou budu na pokoji zatěžovat svými věčnými nářky již čtvrtým rokem, uvidím nejspíš ještě před tím, než pojedeme za pletivo. Pokud to všechno klapne, měla bych za ní zajet do města Rozbřesku. To bude asi poslední prázdninová akce a pak už si zas sbalím tašku a víkend za víkendem budu zas pár měsíců balit kufřík na kolečkách... Inu, učebnici angličtiny jsem naposled otevřela ve Španělsku, kde jsem stihla jednu z těch osmi kapitol, které jsme měli nastudovat..., ale jinak jsem myslím na další rok v králíkárně celkem připravena:)

To, co utvrzuje lásku milenců, je neustálé nebezpečí jejich vzájemného rozchodu. (Hans Christian Andersen)

Stále žiju, teď i s přáním, dědit jen z jedné strany...

Tak nakonec jsme pro zachování klidu v našem sterilním hnízdě odjela minulý týden ve čtvrtek na Moravu. Byl to opět poměrně nepříjemný zážitek. V domku mých prarodičů jako by se snad zastavil čas...a nejhorší je ten jejich "mužský kult". Uznávají muže jako zcela dokonalého tvora ať je sebesmradlavější, sebelínější a sebenemožnější. "Hlavně Tomášku Ty se najez!, První naložte chlapům!, Nemyj to nádobí, Ondro!" a podobné věty, jsou na denním pořádku.
A já ty věty nesnáším. Nemůžu se dívat na to, že nejmenovaný člen rodiny (mužského pohlaví) spí a bdí 3 dny ve stejném tričku i ponožkách, ve svém pokoji téměř nevětrá a po odstrčení talíře od oběda, který sní, aniž by na někoho počkal, či popřál spolustolujícím dobrou chuť, se odebéře zpět do toho chlívku, do rozvrtané postele hrát hry. Ostatní muži v domácnosti se odvalí na opodál stojící kanape a křesla, kde se vyvalí a my ženy pak sklízíme nádobí ze stolu a po obědě pro sedmičlennou společnost uklidíme a všechno umyjeme. To už se z obývacího pokoje ozývá, jestli by nebylo kafe, a kdo nakrájí ten koláč...
Heslo těch necelých tří dnů bylo: "Proboha, snad to všechno není dědičné!"
Miláčik v této společnosti bude více než týden, tak se bojím, aby se nám nevrátil malý buran. Tak vzorně vychovaný a pozorný bratr to je...nelíbilo by se mi, kdyby nám ho někdo převychoval. No, můj tatík musel mít vskutku zajímavé dětství...to se musí nechat...
Neustále zapomínající babička, která se každých pět minut znovu ptá, zda nechceme něco k pití, protože zapomněla, že nám pře chvilkou dala velkou sklenici vody nebo litr čaje. Nervní děda, který už s babičkou raději ani nenavazuje kontakt a nepodněcuje ji k hovoru, protože by zas poslouchal to, co už mu řekla včera nejmíň desetkrát. A k tomu jí můžete pětkrát za den říci, že je sobota a ona vám večer stejně řekne, že ta dnešní neděle byla skvělá, že je škoda, že nám ten víkend končí, a že si její kamarádka Drahuška před padesáti lety zlomila ruku...
Ve čtvrtek jsem přijela, v pátek se stala ta strašná vlaková nehoda a já jsem se jen bála, aby se našel nějaký spoj, kterým se v sobotu dostanu do Prahy, protože jinak by mě tam asi kleplo. Tak jsem volala na České dráhy, kde mi řekli, že neví, zda v sobotu něco pojede, a proto jsem se modlila, aby byl žlutý bus, který sice jede o dvě hodiny déle, ale zato jede, ještě volný... Byl a já se s radostí vydala na dlouhou cestu za babi pražskou, které už jsem se nemohla dočkat:) Takový kontrast...

Přes všechnu snahu netahat toho, co je před N. zrovna na svátek Romanů do Prahy, se mi to nepovedlo, ale vlastně jsem z toho měla radost. Na Florenci mě čekal příjemný odvoz a pejsek, který prý botičku již rozkousal. Jeli jsme rovnou k Suchý dásni, kde už mě čekala večeře, noční košile a pelíšek...pěkný to návrat:)

Hned druhý den jsem opět očekávala drahého...hlídal mě i přes noc, tak jsme si zas vyšli na procházku tmou a i tentokrát Černá Díra nezklamala, bylo nám tu nádherně...to by sice asi bylo nám dvoum všude, ale ten výhled a tak...V noci jsme se ani nepřetahovali o deku, protože bylo teplo, a když jsme ráno vstali, hned po snídani jsme vyrazili ven:) Ladronka, zmrzlina a dětský hřiště...-tam jsme narazili na tu výbornou houpačku a strávili jsme tam spoustu času hopskáním... Bylo to vskutku pěkných 24 hodin:o)
A zas jsem pak večer měla po filmu Mama Mia, na nějž mě vzali rodiče, protože jsme chtěli nějak oslavit mamá narozky, takovou sentimentální náladu... V takových chvílích posílám zprávy, které drbou ego mého milého a chodí na ně pěkné odpovědi...
Jinak, Mama Mia byl osvěžující letní film, který dokazuje, že všechny ty písničky jsou hity... Love story se šťastným koncem, mírně zamotaná, taková normální..., ale ty písničky tomu daly šťávu... Jo, docela se mi to líbilo:) A Abbu mám teď pořád v hlavě, takže mi tam zní Honey, Honey; Money, Mney, Money; Does Your Mother Know...a spousta dalších...

Minulý týden jsem ještě stihla koupit balicí papír, zajet na s milým na kolech na Okoř, stavit se na Kladně a potkat několik zaploťáků, kteří si nyní užívají prázdninové volnosti... S potěšením jsem zjistila, že někteří se buď změnili anebo mě přešel vztek...nevím, co z toho, každopádně ve volných chvílích zase žhavím icq všemožnými i nemožnými rozhovory...O:-) Zrovna před chvílí jsem uváděla několik jasných výhod dlouhodobějšího vztahu a ptala se, "kolik?"...
Teď už zas vymýšlíme seznam potravin na chatu, abychom se měli dobře, aby láska procházela žaludkem a vůbec..., takže se zase mám na co těšit, a jako každý rok se ještě k tomu v srpnu začínám těšit i do školy, třeba jsem divná, ale co už...:)

Nemůžeme změnit minulost, ale můžeme vnímat její stopy a akceptovat ji. (Thérese Jacobs-Stewartová )

Temná zákoutí s cigaretou...a mimochodem, držte si klobouky, jedeme z kopečka!

Před pár lety jsme babi přesvědčili, aby přestala kouřit. Udělala to hlavně kvůli mně, činilo jí to obrovské potíže, přemáhala se, změnou metabolismu přibírala, což velmi těžce nesla, a tak začla urputně cvičit, ale zvládla to. Po pětatřiceti letech přestala a pár let se cigarety opravdu ani nedotkla. Teď si každý večer jednu zapálí.
Bude tomu asi rok, co potkala jednu bývalou, ale stále vitální, učitelku tělocviku, která také přestala a ta jí pověděla, jak si po pár letech uvědomila, že je jí přes sedmdesát, že jí vůbec nečiní radost tato nikotinová abstinence, a tak si prostě každý den po večeři před spaním jednu dá… Co by také mohla zkazit, když už je tak stará? Nevím, jestli tahle čilá stařenka náhodou už zas nekouří jako fabrika, když jí asi půl roku po tom, co se takhle pobavila s babi, umřel manžel, s kterým byla téměř od sedmnácti let…, jisté ale je, že babi se jejího výroku chytla a najednou se jí lépe spí. Dělá to pro sebe. Nám už prý dokázala, že to zvládne, ale proč v tom pokračovat, když jí ta jedna denně udělá dobře? Zdravotní stav se jí za těch pár let bez cigaret rozhodně nezlepšil, takže kromě finanční stránky neshledává nic tak zázračného na nekuřáctví a vůbec, je jí přece už přes sedmdesát, tak co by si to nemohla dopřát?
- to jsem jen tak chtěla napsat, jelikož ač to bude znít sebepodivněji, souhlasím s tím a úplně babi chápu… Strašně dlouho jsem jí přemlouvala, aby přestala, tak přestala. Dívala jsem se na ta muka a pak i na to, že to zvládala docela dobře…jenže proč by si nemohla udělat radost? Když je jí takhle lépe, co můžeme namítat?

Zdá se mi, jako by moje hlava začínala proti něčemu tiše protestovat… V posledních dnech vůbec nevím, co se to se mnou děje. Tajně doufám v to, že je to způsobeno jen a pouze postupným úbytkem šmoulinčích tabletek, ale upřímně řečeno se mi to zdá poněkud moc silné…
Mžitky před očima, občasná tma (nejen po prudkých pohybech) a pak náhlé a často bezdůvodné stavy absolutní bezmocnosti, smutku a lítosti. Jsem nepříjemná, naštvaná a neustále zamračená…neudržím slanou vodu v slzných kanálcích… Je mi všechno líto, ale nevím co… Jsem nešťastná, ale vážně vůbec nevím z čeho… Připadám si osamělá, ale nemám proč…
Co to se mnou je? Proč si se mnou ta moje hlava takhle nepěkně hraje? Že by další zvrat? Inu, třeba chtělo něco ve mně dokázat, že dovedu být i veselá…nahrnulo přede mě, kolem mě a do mě vlnu štěstí a teď bez udání jakéhokoli důvodu zas klesám…Volným pádem se řítí můj vozíček dolů… A já křičím, ječím, po tvářích mi stékají slzy obarvené na černo, ale stejně to nemůžu zastavit… Nevím vůbec jak…
- vím, v tom vozíčku nejsem sama a ten, co je před N mě pevně drží za ruku a říká mi samé pěkné věci, krásně se o mě stará a vůbec a za mnou sedí Miši a občas taky pěkně zaječí, jenže já jako bych vnímala jen to tmavo v hlavě a nedokážu se usmát a vychutnat si jízdu… Já prostě jen sedím, klepu se, ječím, brečím, po tvář se mi kutálejí velké černé slzy a čekám, až ten vozíček vykolejí…

Ještě bych chtěla říct drahému, že za tohle nemůže, ale také asi nemůže nic dělat s tím… Je mi to líto a omlouvám se, jestli je to se mnou teď často k nevydržení a jestli mé ufňukané telefonáty narušují klidné válení… Vůbec nevím, co to je… A o to horší se zdá být pomalý, ale jistý úbytek bílé dobré nálady…

PS.: Psáno se zavírajícíma se mírně oteklýma očima…sice 4. srpna, ale v jednu ráno, takže pro mě stále 3. …

Jak pěkně pražsky prázdninuju

Zdokonaluji se ve válení; napsala jsem svůj životopis (velice krátký); strávila jsem spoustu krásných hodin s tím, co je před N; vyžehlila jsem hromady a hromady prádla; přivítala nazpět miláčika, který se vrátil nadšený a se spoustou diplomů z golfového tábora a mimo jiné také stále neoblomně hledám brigádu. Požadavky jako třeba "dokončené SŠ vzdělání s maturitou, věk nad 18 let, studenti VŠ ekonomického zaměření, prodavačka s výučním listem, pouze muži" a pod... mě pořád ještě nezastrašily dostatečně, i když alespoň jeden z nich je téměř u každé nabídky prázdninové práce.
Rozhodla jsem se, že si musím něco vydělat, abych pak nebyla vyděšená, když se pár dní před plánovaným prázdninovým výletem dozvím, že mi otec nemá v plánu přispět... Jelikož se mi zalíbily tyhle bezrodinkézní prázdniny a mám v hlavě pár dalších plánů, co vše by se dalo podniknout, každý den proklikám několik různých serverů a pak si většinou povzdechnu nad tím, jak je to beznadějné.

Mou občas mírně narušenou náladu dokáže vždy napravit ten, co je před N. S ním je všechno tak jednoduché a milé... Včera jsem dokonce vlezla do té neskutečně ledové vody a bylo mi i celkem teplo... a pak jsem ke všemu ještě večer vařila večeři s láskou a tatínek navrhl, abych si tu lásku zvala častěji, protože mu chutnalo... Ano, snad poprvé, co mi pochválil jídlo...! Dobře, předtím na to ještě hodil kečup, ale na to už nekoukám... tak snad to nebylo jen kvůli páté osobě u stolu:o) ...

Miši narozky jsme oslavily ve velkém stylu. Nejdřív jsem s růžičkou přišla na Břevnovskou pláň a předala kytičku s dárkem oslavenkyni, pak jsme pohovořily o všem možném, co momentálně krouží našimi hlavami (což je vlastně pro mě i pro Miši věčné téma "naši milovaní"), vzali jsme si lahve s vodou, kukuřičné chlbíčky a vydaly se k nám do Černé Díry, kde jsem se pro jistotu přezula, vzala dvě jabka z lednice, otrhaly jsme sousedovic švestky a pádily jsme na tramvaj... Dopravní podnik Míšinu narozeninovou euforii asi nesdílel, a tak jednu zastávku před výstupem obdržela pokutový bloček (to byste nevěřili, jak tak odporná revizorka v krajkovaných ponožkách a nechutné béžovo-hnědé sukni zapáchala...), ale tuto starost jsme rychle vypustily, na schodech před ostrovem potkaly Jokyho a zakoupili jsme společně lístky na večerní koncert... Měli jsme hodinu a půl čas, tak jsme ještě stihli probrat všechny prázdninové plány a domluvit se na tom, že příště jdeme na Zvířata... Potom už jsme se postavili přímo na nejlepší místo u schůdků přímo před pódiem a pokračovali v družném hovoru. Mezi tím jsme také vymýšleli, co s baťůžky, což jsem vtipně vyřešila liščí smyčkou přes kovovou bariéru u stage a pak se na nás začaly tlačit lidi a najednou byli nahoře basáci a bubeník...a už to jelo...
Téměř dvě hodiny dokonalé muziky... Začátkem zazněly Samurajský meče, při nichž jsem si opět vzpomněla na spolubydličku, jak se její dlouhý rusý vlasy dotkly jeho řasy a on se nadechl a neřekl nic... Samozřejmě byla Antidepresivní rybička, na rty jsme vypustili Iluzi a holky jako Mažoretka plakaly jen potmě... Francouzska zpívala chanson, Nina se na nás dívala a všichni skákali a křičeli a tleskali a MÁLEM se i líbali;) Příjemně mě překvapil Kostel-biohazard-mcd, ten se mi zdál skoro nejlepší, ale Drogový večírek nebo třeba Potápěči, Domácí motokrosář a s ním nazí bledí plazi rozmrazili emoce... Přesvědčila jsme se o tom, že znám všechny texty...:) Když přidávali 1982 myslela jsem na miláčika, jak v autě vždycky křičí, že je malej ímo a já, že jsem princezna...
Po koncertě byly moje bílé boty šedé až černé. Bolely mě nohy ze skákání, byla jsem nadšená a úplně nabitá...Byla to fakt bomba! Myslím, že si Miši lepší oslavu snad ani nemohla přát. Takhle už jsme se dlouho nikde nevyblbly:D Obě jsme se shodly na tom, že je lepší, že naši drazí tyhle akce moc nemusí, protože bychom se vůbec takhle neodvázaly, a kdyby jo, tak by se ti dva za nás pak asi dost styděli;)... Pak jsme ještě nějakou chvíli seděli všichni tři na lavičce, schovávali plastové půllitry a pak jsme se rozloučili a my dámy jsme s mírně zamotanou hlavou vyrazily směr Černá Díra...

Ještě o jedné noční události se musím zmínit. A to sice o té včerejší. S drahým jsme po večeři vyrazili ven na procházku. Prošli jsme půlku Černé Díry. Kolem motokrosu k bývalé DSP a zpět, k DDM až na Bělohorskou a pak kolem domova důchodců zpátky... To vše s jednou zastávkou na louce pod klubovnou... Sedli jsme si na cestu, která vede dolů k Motolu a dívali se na Prahu... I když bylo zataženo a nebyly vidět hvězdy, všechno ostatní svítilo. Moje oči též. Byla jsem neskonale šťastná. Jsem neskonale šťastná. Byla to nejhezčí noční procházka, kterou jsem kdy s kým podnikla. Povídali jsme a povídali...bylo mi nádherně... a ostatní si nechám pro sebe...snad jen, že když jsme přišli domů, čekal nás v lednici nakrájený sladký meloun...a to by mohlo stačit...:o)

Máme jen tolik štěstí, kolik jsme schopni pochopit. (Maurice Maeterlinck)